Václava Adámková
Václava Adámková
primářka AC VFN v Praze

Václava Adámková 2. díl: Všichni chtějí slyšet jen pozitivní zprávy o tom, co vše se dá léčit a jak jde zdravotnictví mílovými kroky kupředu, ale u infekčních nemocí tomu tak není

Sami lidé způsobili řetězec událostí, které vedly k tomu, že jsme se ocitli v době, kdy přestávají fungovat antibiotika. Bakterie, které ještě nedávno bylo možné antibiotiky zlikvidovat, zmutovaly často do velmi nebezpečných multirezistentních forem. Na ty neexistují léky – a vznikají stále nové.

Zdraví

Délka: 29:21
Datum: 27.4.2018

Přehrát pořad

Podobná situace je i s účinností antimykotik, tedy léků na houbová, plísňová kvasinková onemocnění. Příčiny spočívají v příliš častém a nesprávném používání těchto léků, ale ne jen jich. Také zneužívání antibiotik při zvyšování váhy zvířat a postřiků na rostliny a nadužívání různých čisticích prostředků. Objevují se různé cesty, jak se s touto situací vyrovnat. Použití koloidního stříbra, nebo využití nanorobotů na dopravení antibiotických látek – jako třeba alicin obsažený v česneku – přímo do bakterií. Jsou tyto cesty perspektivní? A může člověk sám udělat něco proto, aby zvýšil svou imunitu a dokázal se s bakteriemi vyrovnat? Na toto téma rozmlouvá Martina Kociánová ve druhé části rozhovoru s primářkou Antibiotického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, doktorkou Václavou Adámkovou.

Martina: Paní primářko, mluvíte velmi otevřeně, razantně a jednoznačně o tom, že žijeme v době postantibiotické. Tedy, že přestávají účinkovat antibiotika a vznikají nové multirezistentní kmeny bakterií, proti kterým nemáme léky. S tím se člověk u odborníků v tak vážných záležitostech příliš často nesetkává. Vyvolává to na mě dojem, že hovoříte jako člověk, který to dlouho říkal a měl pocit, že něco změní. Ale zjistil, že nezmění nic.

Václava Adámková: Kdybych si myslela, že nic nezměním, tak bych to asi nemohla dělat. Stále věřím, že dennodenní prací se nám situaci podaří nějak zastabilizovat. Změnit asi těžko, ale zastabilizovat ano. To, že jsme jako lékaři nebo mikrobiologové říkali, že nadužíváním a zneužíváním antibiotik dojde ke vzniku rezistentních bakterií, je fakt.

Ale bohužel tato komunita je tak malá – a tlak veřejnosti tak velký, že to nikdo nechce vlastně slyšet. Všichni chtějí slyšet pozitivní zprávy o tom, jak se všechno dá léčit a jak jde zdravotnictví mílovými kroky kupředu. To je jistě v mnoha odvětvích pravda, například v onkologii, kde je za posledních dvacet let obrovský pokrok. Snížila se mortalita na mnoho druhů nádorů. Ale bohužel v oblasti infekční problematiky tomu tak není.

Existují nemoci, které se zdají být infekčního původu, ale ve skutečnosti mají jiný původ, který je třeba řešit. Antibiotika v takovém případě nepomohou.

Martina: V čem vlastně spočívá činnost vašeho antibiotického centra?

Václava Adámková: Antibiotické centrum je v podstatě virtuální záležitostí, kde se snažíme lékařům poskytnout odborné rady, jak přistupovat k pacientům s infekčními chorobami. V rámci nemocnic je to jednoduché. Tam máme přístup k jejich datům, laboratorním výsledkům a mnohdy se s daným lékařem domluvíme, že stav jejich pacienta vůbec není infekčního původu – a tudíž antibiotika nedoporučíme. Pacientovi se v takovém případě léčí nějaká základní choroba, která jeho problémy způsobila, byť to třeba na první pohled může vypadat, že pacient má teplotu, zvýšené zánětlivé parametry. Antibiotika nemají smysl ani u virózy, třeba při chřipkové epidemii, protože chřipku nevyléčí.

To jsou hlavní činnosti, které antibiotické středisko vykonává. Pak poskytujeme také support ve smyslu přehledů rezistence, jak si dané zdravotnické zařízení stojí, jak vypadá epidemiologická situace a co je s tím možné udělat. Pozastavíme třeba podávání některých antibiotik nebo omezíme jejich spotřebu. Například v rámci Všeobecné fakultní nemocnice se nám v porovnání s ostatními fakultními nemocnicemi daří držet rezistenci na velmi dobré úrovni.

Martina: Před kolika lety jste se začínala věnovat této problematice?

Václava Adámková: Před čtvrt stoletím.

Martina: Měla jste pocit, že to bude postupovat pomaleji, nebo rychleji? Jste překvapená z toho, jak se situace v pozitivním nebo negativním smyslu proměnila?

Václava Adámková: Překvapená ani nejsem. Rozhodně jsem neočekávala, že by se to nějak zlepšilo a že by se zpomalil rozvoj různých prostředků, antibiotik, dezinfekčních prostředků a podobně, jejichž používání se podílí na vzniku současné situace a také rezistence. Rozhodně tedy nejsem překvapená nebo zklamaná, protože jsem nedoufala, že by se lidstvo mohlo tak rychle zlepšit.

Penicilin funguje dobře, nejlépe na streptokoka, který je původcem angíny. Mnoho lékařů ho ale nechce dávat, protože si myslí, že přestal fungovat.

Martina: Říkala jste, že antibiotika přestávají fungovat na mnoho bakterií, na které byla ještě donedávna citlivá. Ale dočetla jsem se, že kupodivu stále velmi dobře funguje základní V penicilin.

Václava Adámková: Není to jen V penicilin, což je tabletka, ale také G penicilin, což je intravenózní forma. Ano, funguje dobře – a funguje nejlépe na streptokoka, který je původcem angíny, lidově řečeno. Mnoho lékařů ho ale nechce dávat, protože si myslí, že přestal fungovat.

Ale tento názor je způsoben tím, že pacient nedodržuje léčebný režim, protože tento penicilin je potřeba užívat každých šest nebo osm hodin a pacientům se třeba nechce vstávat. Nebo například matka není schopna v noci vzbudit dítě a penicilin mu podat. Z toho vzniká pocit, že tento lék nefunguje. Takže to není tím, že by bakterie nebyla na penicilin citlivá, ale naopak je to poslední bakterie, která je vůči penicilinu prakticky stoprocentně citlivá.

Potencování účinků antibiotik koloidním stříbrem nebo mědí je perspektivní cestou

Martina: Jak vypadají pokusy o potencování nebo oživení antibiotik mísením s koloidním stříbrem? Například vědci z Univerzity Palackého v Olomouci to vidí velmi nadějně.

Václava Adámková: Jejich práce skutečně ukazuje, že se opravdu podařilo zvýšit citlivost bakterií vůči takto upravenému antibiotiku. Podobné výsledky jsou dosahovány i s roztoky mědi. Je to tedy jedna z cest.

Je ale otázkou, jestli tento postup bude použitelný na všechny typy infekcí. A to proto, že například dostat roztok koloidního stříbra do centrálního nervového systému, v případě že je napaden infekcí, není úplně jednoduché.

Určitě je to ale cesta, u které stojí za to se jí věnovat, a může to pomoci. Na jak dlouho to bude, záleží na čase, než bakterie proti těmto upraveným antibiotikům najdou nějaký obranný mechanismus.

Martina: Mě to velmi překvapilo, protože jsem mnohokrát četla, jak se vědci koloidnímu stříbru vysmívají.

Václava Adámková: U koloidního stříbra záleží na velikosti molekul. Některé fungují, jiné nikoli. Musí tam být například dostatečný přísun kyslíku. Rozhodně ale nemůžeme říct, že by to nefungovalo, nebo že by se s tím nedalo pracovat. Určitě je tento potenciál obrovský a nejde jen o stříbro, ale také o měď.

Martina: Asi vypadám, že z vás chci dostat nějakou pozitivní odpověď, ale dočetla jsem se, že existuje projekt v hodnotě osmi milionů liber, který si vzal za cíl objevit nová antibiotika na dně oceánu. Vidíte toto jako věc, která by mohla mít do budoucna potenciál?

Václava Adámková: Určitě svět na dně oceánů je pro nás velkou neznámou. Jestli to budou zrovna antibiotika, tak možná že tam budou. Ale na druhou stranu, pokud tam jsou, tak jsme zase vystaveni jejich účinku, a tudíž to bude krátkodobé nebo omezené. Opět to bude prostředek, se kterým je příroda v kontaktu, takže ho zná. Není to nic, co by neznala, to by muselo přijít něco z Marsu.

Neuvážená pomoc v rozvojových částech světa je často kontraproduktivní a mohla by se nám vrátit jako bumerang

Martina: Asi na vás působím dojmem, že se pořád ptám tak urputně, jako bych nepochopila, že každý další lék je jenom provizoriem, pokud nezměníme přístup k našemu životu. Na jiných kontinentech se rodí mnohem více dětí a polovina z nich se například nedožije dospělého věku nebo puberty. Do určité doby to neměli možnost nijak řešit, ale my tam teď vysíláme různé mezinárodní lékařské týmy, které často zachrání ty nejslabší. Řekněte mi, je to jedna z věcí, kterou jsme také uškodili sami sobě? Vím, že je to velmi těžká otázka, ale je tomu tak?

Václava Adámková: Z hlediska medicíny je to určitě potřebné. Když se na to ale podíváme z hlediska vývoje na planetě a vývoje lidstva, tak to prakticky popírá darwinovské principy přežití nejsilnějšího. A je jen otázkou času, kdy se to může obrátit proti nám. Nemyslím proti nám jako České republice, ale obecně proti všem principům lidskosti a pomoci. Protože tento bumerang se jednoho dne vrátí tak, jako se nám vrací s antibiotickou rezistencí. Takže myslím, že mnoho takovýchto činností je v podstatě kontraproduktivních.

Bakterie se rozmnožují tak rychle, že během dvaceti minut zdvojnásobí svou populaci, a přitom v důsledku reakce na prostředí vznikají změny, které se projevují jako rezistence.

Martina: Řekla jste, že v podstatě popíráme darwinovskou teorii. Stále mi vrtá hlavou, jak to, že bakterie jsou stále silnější a člověk stále slabší?

Václava Adámková: Nevím, jestli jsou bakterie stále silnější. Spíš bych řekla, že jsou silné stále stejně. Z našeho pohledu nemají žádný nervový potenciál na to, že by mohly něco vymyslet a nějak se zachovat. Chovají se čistě na základě boje o přežití. To se jim daří a to díky jednoduchému mechanismu: rychle množí.

Než člověk dospěje a něco vyprodukuje, tak to trvá řady let, takže tento běh prostě nemůžeme vyhrát. Dvacet minut proti sedmdesáti letům v rámci časové osy, v rámci historie planety, to je nic. Ale v rámci našeho chápání času je to obrovský rozdíl. Jako člověk jsme obrovský organismus, který se vyvíjí, potřebuje čas, než zareaguje, pak se ta reakce zafixuje, takže několik generací funguje s nějakou výhodou. Tu ale potom zase ztratí – a než zase nějakou získá, tak to opět trvá X generací. Ale u bakterií je to otázka hodin, dnů, týdnů.

Martina: Paní primářko, dala jste někdy své dceři antibiotika?

Václava Adámková: Měla je asi třikrát v životě.

Martina: Kolik je jí let?

Václava Adámková: Bude jí dvacet.

Antibiotika s úzkým spektrem jsou z hlediska vzniku rezistence lepší, než širokospektrá

Martina: Patřím ke generaci antibiotických dětí. Protože jsem trpěla na angíny, tak si vzpomínám, nebo mi to alespoň říkali rodiče, že mezi pátým a šestým rokem jsem měla každý měsíc jednu těžkou angínu. Tak jsem v podstatě kontinuálně, v té nejlepší víře, užívala antibiotika téměř rok. Mám vlastně ještě šanci?

Václava Adámková: Určitě. Záleží na tom, jaká antibiotika jste užívala. Jestli to byl například penicilin, což s největší pravděpodobností byl, tak vůči němu se rezistence původce angíny nerozvinula. Penicilin je geniálním antibiotikem. Patří mezi antibiotika s takzvaně úzkým spektrem, takže nezasáhne najednou tolik bakterií. To znamená, že v ekosystému nenadělá takovou škodu, nevybije tolik bakterií.

Na druhou stranu jako „špatná“ by se dala označit takzvaná širokospektrá antibiotika, která jsou na první pohled úžasná, zabírají téměř na všechno, ale mají potom dopad na naši mikrobiotu. Určitě jste slyšela o průjmech, které vzniknou po užívání antibiotik právě proto, že se vybije střevní mikrobiota. A než se obnoví, tak to trvá několik dnů – a to není to dobře. Toto penicilin nedělá.

Martina: Lidé z mé generace mají třeba diagnózu, které se říká „tetracyklinové zuby“. To už je horší případ?

Václava Adámková: Tetracyklinové zuby s rezistencí nesouvisí.

Martina: Myslela jsem tím, že je markantní a že ho lidé s touto diagnózou snědli hodně.

Václava Adámková: Není to asi tím, že ho snědli hodně, ale snědli ho v nevhodném věku. Tetracyklin se ukládá v kostech, v zubní sklovině a vede k jejich poškození. To, co vidíme na zubech, je spíše kosmetickou záležitostí. Zuby můžeme snadno nahradit. Ale změknutí nějaké části kosti může být daleko větším problémem, který na první pohled není vidět. Může to vést například k nějaké patologické zlomenině. Vracíme se opět k pokoře. Tetracyklin, krásné antibiotikum, perfektně funguje. No jo, nevědělo se to, používalo se to, zneužívalo se to i pro děti. A pro ty to prostě není.

Počátkem snižování účinnosti antibiotik bylo zavedení penicilínu do výroby. Všude byly plakáty, jak se za čtyři hodiny po požití jedné pilulky zbavíme kapavky.

Martina: Dá se určit, kdy se lidstvo vydalo na scestí a začalo se připravovat o svůj nejúčinnější lék, který dostalo?

Václava Adámková: Prakticky zavedením penicilinu do výroby a jeho používáním během druhé světové války. Všude byly plakáty, i na odpadkových koších v USA, jak se za čtyři hodiny po pozření jedné pilulky penicilinu zbavíme kapavky. To bylo na každém rohu. Takže asi tehdy.

Martina: Alexander Fleming to věděl. Před svým vlastním objevem varoval. My bychom měli být již poučeni, že nemůžeme spoléhat na to, že za nás všechno vyřeší Světová zdravotnická organizace. Co můžeme dělat pro to, abychom byli zdravější, odolnější, abychom měli silnější imunitu?

Václava Adámková: Určitě je to věc každého jednotlivce. Každý pro to může něco udělat. Jsou to pravidla, která platí i pro jiné problémy, pro boj s obezitou, s vysokým krevním tlakem a také s rezistencí. Odolnost lze posilovat zvýšením pohybu, pobytem na čerstvém vzduchu, otužováním, jezením vitamínů, zdravých potravin, pestrou stravou. To platí i pro prevenci infekce. Pokud bude imunitní systém člověka dostatečně odolný, tak se bakterie nebudou tolik uplatňovat a nebudeme tolik potřebovat léčit infekce.

Martina: Vědec František Štěpánek se snaží superodolné bakterie likvidovat extraktem z česneku, který do buněk dopravují nanoroboti. Znáte tuto teorii?

Václava Adámková: Znám. Co se týká nanotechnologií, tak je to jednou z cest, třeba i přenosu částic stříbra, do místa určení. Je to možnost boje s infekcemi tím způsobem, že pro bakterii je to nepřirozená věc, umělá molekula, která funguje jinak. To je cesta, kterou se část vědeckého světa ubírá, a výsledky jsou celkem příznivé.

Martina: Právě v rozhovoru s panem Štěpánkem jsem vzpomínala historku, kdy mě kousl do předloktí pes. Byl to pes domácí, tedy ne nějaký toulavý pejsek. A já jsem postupovala klasickým způsobem. Vydesinfikovala jsem to alkoholem a nechala být. Už druhý den bylo markantní, že kdyby nebyla antibiotika, tak bych se musela bez té ruky pravděpodobně navždy obejít, protože sepse postupovala velmi rychle. Hodně mě zarazilo, že tělo se ani netvářilo, že by chtělo jakkoliv zareagovat. Okamžitě to postupovalo dál a já jsem si říkala, co by se dělo v situaci, kdyby toulavých psů běhala po ulicích spousta. Jsme opravdu připraveni na boj s jakoukoliv infekcí bez léků?

Václava Adámková: Část populace na to připravená je – a část nikoliv. Mortalitní data to ukazují. Co se týká toho psa, tak je úplně jedno, zda je domácí nebo toulavý. Oni mají svou mikrobiotu v mordě a jsou to úplně jiné bakterie, než na které jsme běžně zvyklí, běžně se s nimi do kontaktu nedostáváme.

A je čistě spekulativní otázkou, zda by se to zastavilo bez antibiotik, když se tyto bakterie dostanou do našeho těla a krevního oběhu. Na padesát procent by se to zastavilo a na padesát procent ne. To vám nikdo nemůže říci. Ale jistě, antibiotika tady pomohla. Výhodou je, že domácí zvířata přece jenom nejsou tolik vystavena účinkům zevního prostředí ve smyslu selekce antibiotické rezistence, byť i u nich se tyto bakterie vyskytují, ale stále si zachovávají citlivost.

Největším problémem u nárůstu rezistence na antimykotika je agrární lobby. Při pěstování plodin se používají k postřikům látky s podobnou chemickou strukturou jako u antimykotik.

Martina: Dočetla jsem se, že ještě větším problémem než antibiotika jsou antimykotika, což jsou léky proti houbovým onemocněním. O těch se tolik nemluví, protože tato onemocnění nejsou tak častá, nebo je léčíme antibiotiky. Co si mám představit pod problémem s antimykotiky?

Václava Adámková: Nevím, jestli nejsou tak častá, ale bohužel jak nám klesá imunitní potenciál, tak se houbová onemocnění vyskytují stále častěji. U normálního zdravého člověka nedokáží infekci prakticky vyvolat. Potřebují opravdu velké oslabení organismu, takže třeba onkologičtí nebo hematoonkologičtí pacienti jsou takovýmto typem infekce ohroženi nejvíce.

Imunitní systém je u nich léčbou cytostatiky a ozařováním bohužel tak vyčerpán, že není schopen s infekcí bojovat. Antibiotika na to nefungují, protože ta účinkují pouze na bakterie, takže se skutečně musí použít takzvaná antimykotika. Problém je ale v tom, že jich máme daleko méně než antibiotik. Navíc mykotičtí původci jsou eukaryotické buňky, což jsou složitější organismy než bakterie – a rezistenci rozvíjejí daleko sofistikovanějším způsobem.

A největší problém s nárůstem rezistence na antimykotika je dán agrární lobby. Při pěstování pšenice nebo kukuřice na obrovských plochách se používají k postřikům látky, které mají velmi podobnou chemickou strukturu jako antimykotika, protože se tím snaží zabránit plísňovým nebo houbovým chorobám. V této oblasti se tak do prostředí dostává daleko více látek, než je tomu u antibiotik používaných v živočišné výrobě. Je to extrémní problém, o kterém se vůbec nehovoří, protože agrární lobby je tak silné, že se o tom lehce hovoří na kongresech s omezeným počtem lidí, kde se sejdeme a řekneme si to, ale na veřejnost se to nedostává.

U opravdu těžké mykotické, tedy plísňové nebo houbové infekce, je mortalita 70–80 procent

Martina: Co to s námi do budoucna může udělat?

Václava Adámková: Je to stejný problém jako u antibiotik a resistence na ně. Mykotické infekce jsou samy o sobě závažné tím, že se s nimi člověk sám díky špatnému imunitnímu stavu bohužel neumí popasovat. Úmrtnost na tyto infekce je významně vyšší než úmrtnost na infekce bakteriální. U opravdu těžké mykotické infekce je mortalita 70-80 procent. U bakterií to tak strašné číslo není. A pokud nebudeme mít žádná antimykotika, tak se to číslo bohužel zvýší, protože tyto choroby napadají člověka, který je velmi oslaben nějakým základním onemocněním. Může to být cukrovka, což je velmi časté onemocnění.

Martina: Ani tato čísla vysoké mortality mykotických onemocnění, se zemědělskou lobby nepohnout? Není šance?

Václava Adámková: Není, protože přece jenom podíl pacientů, který tímto způsobem onemocní, je významně menší oproti těm, kteří onemocní bakteriálními infekcemi. U běžného lékaře se takovéto mykotické infekce moc často nevyskytují, protože tito pacienti jsou většinou v nemocnicích. Takže to není běžně „tak vidět“. Ty, které by to mělo trápit, to netrápí, jsou to poměrně malá čísla postižených, ale z těchto malých čísel jsou to vysoká procenta pacientů, kteří zemřou. Bohužel kvůli tomu, že to nejsme schopni přeléčit.

Pěstování kuřat za pomoci antibiotik pro urychlení růstu zkrátí čas, než jsou takzvaně hotová, a zvyšuje zisk. Následně se to ale projeví na nárůstu rezistence bakterií a výdajů na zdravotnictví.

Martina: Říkala jste, že přeci jenom platí nějaká nařízení a omezení pro veterinární chovy, velkochovy a farmy. Přesto by mě zajímalo: jíte kuřata z velkochovu?

Václava Adámková: Ne.

Martina: Jíte lososy chované na farmách?

Václava Adámková: Ne.

Martina: A co jíte?

Václava Adámková: Normální vepřové nebo hovězí maso, u kterého čistě technicky není možné urychlit vývoj od mláděte po dospělce tak, jak je to možné u drůbeže nebo u ryb. V těchto chovech se samozřejmě antibiotika také používají, ale nikoli jako růstové faktory, ale spíše jako léčiva, když stádo onemocní.

Vyšla krásná práce v americké verzi National Geographic, kde ukázali, o kolik rychleji je při používání antibiotik kuře takzvaně hotové. Zkrátí se tím doba a sníží náklady. Kdyby se kuře chovalo standardním způsobem, tak náklady jsou 3 dolary 80 centů. Při použití antibiotik je to 1 dolar 50 centů. To je argument. Proti tomu ukázali nárůst rezistence bakterií, kolik v důsledku toho stojí péče o pacienty s infekcemi, jak se kvůli tomu prodražuje zdravotnický systém. Ale pořád to jsou 2 dolary na kuřeti.

Martina: Čemu se programově v potravinách vyhýbáte?

Václava Adámková: Kromě kuřecího masa není čemu.

Puberta již nekončí v 18–19 letech, ale kolem 24. roku. Současně se za posledních 50 let posunulo období počátku menstruace u bílých dívek ze 13.–14. roku na období kolem 10. roku. Jednou z příčin je pojídání upraveného masa.

Martina: A vajíčka?

Václava Adámková: Vajíčka mám většinou domácí. Nedívám se na to ani tak z hlediska výživových hodnot. Ale u kuřecího masa nejenom antibiotika, ale i další hormonální přípravky, které se používají v chovech, jsou prostě znát.

Nedávno vyšla práce, jak dospívá populace. Vyplývá z ní, že puberta nekončí v 18, 19 letech, ale kolem 24. roku. A hned na druhém, čtvrtém řádku napíšou, jak se během posledních 50 let posunulo období počátku menstruace u bílých dívek ze 13. až 14. roku na období kolem 10. roku. Když by se člověk zpětně podíval na analýzu toho, v jakém prostředí žijí a co jedí, tak by se daly lehce vymarkovat různé faktory. A jedním z nich je jistě pojídání upraveného masa.

Martina: Vysoké dávky hormonů?

Václava Adámková: Vysoké dávky hormonů a antibiotik stran rezistence.

Martina: Paní primářko, vypadáte stoicky. Ale přesto: máte z něčeho strach? Z čeho máte obavu, kdy se podíváme do nejbližší budoucnosti?

Václava Adámková: Zda se bojím něčeho ohledně vývoje chorob, tak to asi ne. Tento proces běží asi pomaleji, než je období jedné generace, takže nemohu říct, že bych měla strach z něčeho konkrétního. Větší strach mám asi z lidské hlouposti, protože člověk na to stále naráží – a pak je to boj s větrnými mlýny.

Martina: Paní primářko, moc vám děkuji, že jste tak otevřeně pohovořila o vašem oboru a o tom, co si myslíte, že nás čeká.

Václava Adámková: Mějte se hezky a nechci strašit posluchače a čtenáře.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Hana Ederová napsal:

    Dobrý den, musím poděkovat za velmi zajímavé rozhovory, Zvlášť mě zajímají ty o zdraví. Stále mě však trápí otázka, proč nikde nikdo neřeší takový problém, jako jsou pohlavně přenosné nemoci, a jak se tomu bránit. připadá mi totiž, že většina lidí o tom vůbec nic neví. A jsou velmi laxní v tomto ohledu, zvlášť muži, logicky, protože jsou asymptomatičtí. Nehodlají se tím zabývat. Dokonce už ani gynekologové neinformují své pacientky dostatečně, a ani neléčí co by měli, a partnery už vůbec ne. Mnoho žen si myslí, že záněty jsou chronické a normální, a tak se to šíří jak lavina. Nedá se pomalu s nikým rozumně toto řešit… (neinformovanost). Některé ženy proto navždy odmítají styk s muži….. ti hledají na seznamkách náhradu, a trousí a trousí nebezpečné infekce dál……nebezpečné pro to, protože nemoc postupuje do dalších orgánů postupem let….no , to už přeci není třeba vysvětlovat. Ale lidi by o tom měli hovořit, jenže se o tom vždy taktně mlčí. Jsem z toho docela nešťastná…..třeba byste s tím mohla trochu pohnout vy. Děkuji, mějte krásný den, Hana

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.