Václav Bartuška
Václav Bartuška

Nedostatek vody je už teď příčinou více konfliktů, než si myslíme. Zásadně ovlivnil i „arabské jaro“. (1. díl)

Zvykli jsme si počítat s tím, že doba, kdy jsme považovali naši zemi za místo, kterému se vyhýbala jakákoli vážná rizika, je minulostí. Jsou rizika, která si uvědomujeme, která dnes už dokonce hrají důležitou roli i v politice – podstatně ovlivňují třeba naše rozhodování ve volbách. Pak jsou však také jiné hrozby, ty, o kterých se mluví málo nebo méně. Věnujeme se jim jenom okrajově – nebo se o nich dokonce veřejně nemluví vůbec – a ví o nich jen pár odborníků.

Bezpečnost

Délka: 33:25
Datum: 17.4.2018

Přehrát pořad

Vážnými otázkami budoucnosti, možná nepříliš vzdálené, totiž není jen náboženský terorismus nebo nezvladatelná migrace. Je zde ještě něco jiného, nám všem bližšího: většinu z toho, co umíme, známe a víme, lze vytáhnout ze zásuvky. Náš život tak může radikálně změnit nedostatek toho, co nyní považujeme za samozřejmé, třeba elektřiny, ropy nebo plynu. Nebo také vody. Protože právě nedostatek vody začíná podstatně ovlivňovat osudy lidí, zemí i celých kontinentů. K povídání o hrozbách známých nebo jen tušených, ale i o těch docela opomíjených, jsme si pozvali odborníka, který má v popisu práce se jimi zabývat. Vítám ve studiu Václava Bartušku, diplomata, publicistu a velvyslance České republiky pro otázky energetické bezpečnosti.

Martina: Václave, buďte vítán.

Václav Bartuška: Děkuji za pozvání.

Martina: Václave, já vím, že vy se nevěnujete jen energetice, ale vůbec bezpečnostním hrozbám pro naši republiku obecně, a proto se chci zeptat: Pokud byste měl vyjmenovat a seřadit hrozby, které si uvědomujete nejintenzivněji, ať už energetické nebo jiné – které by to byly?

Václav Bartuška: Paradoxně, byť jsem odborníkem především na energetiku, tak bych asi energetiku nedal na přední místo těch hrozeb, protože máme v této chvíli stabilní a velmi robustní energetický systém. Otázkou samozřejmě je, jestli bude ještě podobně robustní za 15, 20 let. V této chvíli to akutní problém však rozhodně není. Myslím, že máme větší problémy v jiných oblastech. Svět kolem nás se mění rapidně rychle. Pro velkou část Afriky, a dnes už i Blízkého východu, je základním problémem voda a s tím spojené zásadní proměny. Miliony lidí najednou nemají práci, nemají živobytí, nemají smysl života. To bych viděl asi jako základní problém Evropy, nejen České republiky, ale obecně Evropy. Ano, svět se mění, zvláště jakýsi prstenec od severní Afriky přes Blízký východ až po Rusko, takže ani o Evropě nemůžeme rozhodně říci, že by byla bezpečným místem.

Mnohdy jsou problémem i nedomyšlené dobré úmysly

Martina: To znamená, že vidíte problém spíše v klimatických změnách a následném suchu, které donutí množství lidí dát se na pochod?

Václav Bartuška: To nemusí být pouze klimatické změny. Může to být celý řetězec často dobře myšlených věcí. Například v Libyi a Sýrii díky pomoci Západu (už před „arabským jarem“) byli schopni vytěžit své spodní vody během několika desetiletí. A tyto spodní vody se vytvářely v průběhu několik desítek tisíc let.

Martina: Jak jim v tom „pomohl“ Západ?

Václav Bartuška: Tohle je vlastně krásný příklad toho, jak můžete někomu pomoci někam, kam jste vůbec nechtěl. Celý Blízký východ, ta nejúrodnější místa – slavný půlměsíc, z něhož vzešla Mezopotámie, Egypt a další místa, v zásadě těží spodní vodu z akviferu tisíce let stejným způsobem. Buď je tam nějaký oslík, který chodí do kruhu a tahá vodu ze studny, případně je kolem studny Archimédův šroub nebo nějaký lidský pohon. Vždy platilo, že zemědělec v Sýrii, Egyptě či jinde dokázal ze země dostat pár desítek litrů vody za hodinu, zavlažil své políčko, dal napít zvířatům, něco zbylo i pro něj. Bylo to v objemu, ve kterém se akvifer byl schopen obnovovat.

Pak přišly dieselové motory, zemědělci dostali možnost navrtat hluboké studny – a třeba akvifer pod velkou částí Sýrie, který se vytvářel tisíce let, dokázali skoro vytěžit během třiceti let. Najednou bylo vody dost, čili se s ní samozřejmě nešetřilo, byla levná, bylo možné si nejen zalít pole, ale také umýt auto a ještě si třeba naplnit bazén.

To, co se pak přihodilo třeba v Sýrii, je pro mě zajímavým příkladem. V roce 2006 – ještě dávno před válkou, která začala až v roce 2011 – jsem mluvil s americkým odborníkem na Sýrii, který říkal: „Tam mají velký problém, lidé přišli o živobytí, museli opustit venkov, protože ty nejúrodnější oblasti Sýrie vyschly. Čtyři miliony lidí odešly do měst jako je Aleppo, Damašek, Homs a další. To je zásadní změna, kvůli které tam vzniká velká nestabilita.“ Pamatuji si, jak mu oponoval: „Počkej, kvůli vodě tam přece žádný problém nenastane, tak to nevidím…“ Jenže za pět let poté začala občanská válka Sýrii. A začala opravdu mimo jiné i proto, že miliony lidí neměly živobytí ani smysl života. Přesně ta místa, kam roky předtím směřovala migrace z vesnic nejvíce – Damašek, Aleppo, Homs – byla centra občanské války.

Podobný příběh probíhá v Libyi, kde kvůli dieselovým generátorům dokázali vytěžit velké množství vody, vznikla tam i obrovská umělá řeka, kterou dal Kaddáfí do provozu v 80. letech. A pak jim voda začala docházet. Velká část země, která byla už zvyklá na nějaký standard, v podstatě luxus, se musela smířit s tím, že zmizel jak luxus, tak i obyčejný standard.

Růst populace patří k největším problémům současného světa

Martina: Nebylo by teď potřeba spíše dodat další dieselové motory a začít nějakým způsobem využívat obrovské zásoby vody, které jsou třeba v oceánu?

Václav Bartuška: Za prvé si nejsem úplně jistý, že to je tak snadné, a za druhé si myslím, že to není udržitelné, protože i ty zásoby pod Sýrií a Libyí byly v 60. letech brány jako obrovské. Když se s tím začínalo, tak populace těch oblastí byla podstatně nižší než dnes. Často zapomínáme, že se populace v Africe znásobila během několika desetiletí.

Martina: Znásobuje se stále.

Václav Bartuška: Když Britové odcházeli z Egypta, měl několik milionů obyvatel. Dnes jich má sto milionů. Takže dnes, v roce 2018 můžeme říct, že pod Saharou je spousta vody, ale možná za 30 let už to pravda nebude.

Martina: Každý rok se v Africe narodí asi 80 milionů lidí, tak hovoří statistiky. Má to tedy řešení?

Václav Bartuška: Asi dlouhodobé, ale rozhodně ne v horizontu několika málo let. Myslím si, že problém, který bude řešit západní svět, bude, jak naplnit očekávání mnoha milionů lidí ve třetím světě – jejich očekávání ohledně životního standardu a kvality života – aniž by se ale výrazně snížila naše kvalita života tady u nás na Západě.

Martina: Václave Bartuško, když jsem se ptala na hrozby, které bychom mohli pocítit, tak jste si to přímou linkou namířil do Afriky. Když bych vás poprosila přeci ještě o další odhad, když byste měl třeba seřadit nebezpečí, která vnímáte pro Evropu, nebo která vnímáte z pohledu Středoevropana. Řekněme, první tři místa…

Václav Bartuška: Populační růst ve světě je určitě ve světě první – nechci říkat hrozba, protože to zní strašně, bavíme se o miliardách lidí, takže řekněme, že je to výzva, kterou svět musí začít řešit.

Martina: To zní líp, ale nic to nemění na tom počtu.

Václav Bartuška: Jasně, ale bavíme se o lidských životech. A říci někomu, že nemá právo na život, je strašně surová věta. Populační růst nebo populační exploze je zásadní problém tohoto světa. S tím souvisí dostatek vody a úrodné půdy, to vidím jako druhou obrovskou výzvu. A pak na třetím místě je energetika, zdroje energií, protože jsme si samozřejmě navykli zde ve vyspělém světě na velmi vysoký standard – a na podobný standard si velmi rychle zvyká i zbytek světa. Zároveň bych chtěl zdůraznit jednu věc, že 1,7 miliardy lidí na této planetě nemá elektřinu.

Západu se nepodařilo vyvézt do světa demokracii, ale určitě se mu podařilo vyvézt do světa konzumní způsob života

Martina: Vy jste se před chvílí toho už dotkl, řekl jste, že do budoucna je výzvou pro svět to, jak se popasuje s tím, že lidé v méně vyspělých zemích zcela logicky chtějí dosáhnout na stejné možnosti, které mají lidé ve vyspělých zemích. Myslíte si, že je to věc, která je udržitelná a zvládnutelná? Protože já tady neobhajuji to, že někdo má právo na blahobyt a druhý ne, jenom zeměkoule je zkrátka jen jedna.

Václav Bartuška: Myslím, že je to hlavně věc nevyhnutelná, protože Západu se možná nepodařilo vyvést demokracii jako model do celého světa, ale rozhodně se nám podařilo vyvést konzumní vývoj života jako cíl a náplň pro většinu světa. Ta očekávání jsou tudíž napříč planetou v zásadě podobná.

Martina: Tím jsme si ovšem vyhloubili hrob – vývozem potřeb a tužeb.

Václav Bartuška: Nejsem úplný skeptik, neříkám, že planeta uživí pouze nějaký konečný počet lidí a další miliardy už ne. Stále věřím v pokrok a věřím, že budeme schopni zvládnout i velké problémy, ale samozřejmě musíme o nich mluvit upřímně a na rovinu. Protože to, že máme nárůst o miliardy lidí v průběhu několika desetiletí, je evidentní.

Martina: Václave, jdou ekonomická, hospodářská, politická a demografická nebezpečí nebo komplikace vždy ruku v ruce s těmi energetickými?

Václav Bartuška: Ony se nemůžou nepotkat, protože tak jako potřebujete elektřinu například k tomu, abyste mohla provozovat domácnost, tak ji potřebujete i k tomu, abyste mohla zásobovat třeba velké město vodou. Musíte něčím pohánět generátory, pumpy, čerpadla, nějak řídit celý systém, čili když chce jakákoli země postoupit na žebříčku větší vyspělosti, tak elektřinu potřebuje – a často potřebuje i další energie – třeba teplo, pokud je v chladném pásu, nebo naopak energii k chlazení budov, neboť je v teplém pásmu, takže ta očekávání jsou v zásadě podobná napříč světem. Jsou často spojená s dalšími komoditami, zejména s vodou a potravinami.

Musíme si dokázat připustit, že svět není tak růžový, jak se nám dosud mohlo zdát, a že se nás jeho problémy mohou velmi nepříjemně týkat

Martina: Vy jste diplomat, velvyslanec pro otázky energetické bezpečnosti. Jakým způsobem se můžeme na to, jak se mění svět, připravit, přizpůsobit, co můžeme udělat, zařídit?

Václav Bartuška: Myslím, že první je připustit sám sobě v duši, že svět nemusí být úplně tak růžový, jak jsme si ho zvykli vnímat, a že je také trochu větší, že nekončí u Aše a u Třince, což se dnes může mnoha lidem zdát. My máme teď obrovské požehnání, že zažíváme nejšťastnější léta v dějinách českých zemí, období míru.

Od příchodu Slovanů do této kotliny nenajdete snad jediný rok v podstatě až do roku 1989, kdy bychom buď rovnou nebyli ve válce se svými sousedy, nebo jsme se z ní aspoň nedostávali, nevzpamatovávali, neprobírali. To, že dnes víte, že polský generální štáb nemá žádné plány okupovat Těšínsko, podobně jako německý generální štáb nemá plány okupovat české země – a my nemáme plány okupovat Rakousko či Slovensko – je obrovská unikátní změna. Evropské dějiny po roce 1945 jsou naprostým unikátem v rámci celé historie Evropy.

Je to první velký evropský mír po pádu Římské říše, po patnácti stoletích nekonečných válek. Takže tohle je obrovská změna a my jsme se samozřejmě velmi rádi tomu přizpůsobili. Mír je úžasná věc a zaplať pánbůh, že ho máme, ale musíme si také uvědomit, že spousta světa mír nezažívá, dokonce o něm ani neuvažuje.

Martina: Přesto nás obklopuje svět, který až tak mírový není. Třeba když nahlédneme za ukrajinské hranice. Další lidé vnímají jako silné ohrožení poprvé po dlouhých sedmdesáti mírových letech migrační vlny. Jak tyto obě nejistoty a násilné změny vlastně vnímáte vy? Ať už rusko-ukrajinský konflikt, tak migrační vlny a třeba i radikální islamismus a Islámský stát.

Václav Bartuška: Rusko je jedním z našich sousedů, s nímž budeme muset najít způsob, jak si navzájem ujasnit, kam má sahat naše hranice – a kam až chce sahat ono. V této chvíli okupací Krymu a válkou na východě Ukrajiny narušuje status quo, který v Evropě panuje od roku 1945. Celý evropský mír je postavený na tom, že si navzájem nebereme, nekrademe území.

Lidé často zapomínají na to, že nejstarší pozemní hranice jsou z roku 1815 po skončení napoleonských válek. Žádná pozemní evropská hranice není starší než 203 let, takže pokud někdo začne říkat, že má historický nárok na nějaké území, tak tím může vyvolat řetězovou reakci, která se nemá kde zastavit. Vezměte si české hranice. Kde má končit České království? Má k němu patřit Slezsko a Dolní a Horní Lužice, nebo naopak nemáme vůbec existovat? Za posledních pár století jsme zažili úplně všechno, takže ten současný evropský mír je postavený na tom, že všichni respektujeme hranice a jsme ochotni v nich nějak žít a spolupracovat. Pokud by tohle mělo přestat platit, tak se Evropa velmi rychle vrací do své minulosti, což bych si rozhodně nepřál.

Martina: A migrace a Islámský stát?

Václav Bartuška: Islámský stát je už dnes spíše minulostí, ale islámský teror ještě není – a asi nás bude provázet mnoho let. Migrace je nepochybně velkým tématem. Dnes zažíváme stěhování národů, podobné tomu, které proběhlo v Evropě někdy ve čtvrtém, pátém století. Když se dnes podíváte na složení velkých evropských měst (Berlín, Paříž, Londýn), tak vidíte, že se zásadně mění etnické složení těchto měst, často i celých zemí, takže nepochybně zažíváme velkou změnu. V té naší části Evropy, v té bývalé východní Evropě, tato změna není tak výrazná, ale i tady se už něco odehrává – a budeme si muset říct v každé zemi zvlášť, co jsme ochotni tolerovat, kam jsme ochotni zajít, kolik procent populace chceme, aby bylo jiné barvy pleti nebo odjinud. To je asi velmi intimní otázka v každé zemi.

Martina: Zatím se Evropská unie rozhodně nekloní pro intimní řešení každé země zvlášť.

Václav Bartuška: Já myslím, že celý ten poplach ohledně kvót je naprosto umělá věc. To řešení je velmi národní v každé zemi zvlášť.

Nechali jsme si dát nálepku xenofobů úplně zbytečně

Martina: Myslíte si, že se nám to podaří uhájit? Vždyť na nás podali žalobu.

Václav Bartuška: Tam jde spíš o to hovořit s partnery v Evropě o tom, které skupiny populace už dnes přijímáme a kterým pomáháme. Českou republikou prošlo během války v Jugoslávii přes 600 tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie, čili to, že jsme si nechali nalepit nálepku xenofobů, mi přijde jako naprosto zbytečná chyba z naší strany. Když se dnes podíváte na české školy, tak tam uvidíte spoustu cizinců, ať jsou z bývalého Sovětského svazu, ze Slovenska, nebo odjinud. Máme slovenskou primátorku Prahy, slovenského premiéra, takže říkat, že jsme jako národ xenofobové, mi přijde jako velmi, velmi opovážlivé vůči nám. Jde o to být schopný vysvětlit partnerům, že tak jako jiní přijímají uprchlíky z Nigérie nebo Sýrie, my máme spoustu uprchlíků z jiných částí světa.

Martina: Řekněte mi, proč si myslíte, že je tendence nám z Evropské unie lepit nálepku xenofobů a lidí, kteří uprchlíky nepřijmou za žádných okolností? Proč si myslíte, že o to usilují, když vy sám jste tady řekl číslo 600 tisíc lidí z bývalé Jugoslávie? Vezměme také v úvahu, kolik u nás žije Vietnamců. Vietnamská komunita je u nás vůbec jedna z největších v Evropě. Dále kolik u nás žije Ukrajinců, atd. Proč si to vlastně máme nechat líbit?

Václav Bartuška: Nemyslím si, že to je nějaká nepřátelská taktika ze strany Evropské unie, rozhodně nevnímám Unii jako nepřítele, rozhodně ne.

Martina: Když na mě někdo podá žalobu, tak už se mě to lehce dotkne.

Václav Bartuška: Pokud nejsem schopen vysvětlit, že pomáhám jiným skupinám lidí a že pomáhám výrazně nad rámec, než pomáhají jiní, tak je to taky trošku moje chyba.

Martina: Myslíte si tedy, že jde jenom o chybu v komunikaci ze strany našich politických špiček?

Václav Bartuška: Myslím, že jsme mnohem víc evropskou zemí a mnohem víc západní zemí, než si často připouštíme. A že často nejsme schopni prodat svoje úspěchy nebo prodat to, jak jsme v mnoha věcech na stejné lodi s Německem, s Francií, s Beneluxem, se Švédskem. Tohle je přesně ten případ. Já nyní učím na ČVUT. Když se podívám na studenty, kteří tam chodí, tak tam ti nečeští studenti tvoří velmi výraznou část, jak v českých programech, tak i v těch anglických, takže mi xenofobie přijde v případě České republiky jako naprosto nesmyslná.

Martina: Vy jste tady uvedl konkrétní čísla. Myslíte si, že naši zástupci v EU je nemají? Že nejsou schopni položit na stůl alespoň několik čísel a říct: „U nás je situace takováto“?

Václav Bartuška: Já myslím, že je to spíš věc dlouhodobého vysvětlování. A občas asi nepomůže, že máme politiky, nebo spíše měli jsme třeba politiky, kteří nebyli schopni hovořit žádným cizím jazykem, tedy ani výrazně argumentovat. Myslím, že je velký rozdíl mezi tím, když máte premiéry, kteří dokáží hovořit plynule nějakým cizím jazykem, než jiné.

Energetickou bezpečnost zvládáme poměrně velmi dobře

Martina: Pojďme se podívat na oblast, která je vám cele vlastní – a tou je energetika. Bavili jsme se o Rusku – Rusko bylo vždy vnímáno jako surovinová a energetická velmoc. Zdá se, že Západ se snaží vymanit ze závislosti na fosilních palivech – a to také na Rusku nebo především na Rusku.

Václav Bartuška: Rusko je tématem, a dá se říct takřka posedlostí, východní části Evropy, rozhodně ne západní částí Evropy. Pokud EU dnes má opravdu reálný záměr opustit fosilní paliva, tak to není kvůli Rusku, je to kvůli celkové obchodní bilanci a kvůli klimatické změně, která je pro mnoho evropských zemí tématem číslo jedna.

Martina: Pojďme si jen připomenout, jak my máme diverzifikované zdroje, a jestli je naše závislost na Rusku stále menší, nebo jestli se bez Ruska neobejdeme.

Václav Bartuška: Myslíte Česko, nebo Evropskou unii?

Martina: Českou republiku.

Václav Bartuška: Česká republika, na rozdíl od mnoha zemí střední a východní Evropy, udělala své domácí úkoly už v devadesátých letech. Postavili jsme ropovod z Ingolstadtu, zprovozněn byl v roce 1996, ropou jsme zásobováni jak z východu, tak ze západu. Ropovodem z Německa k nám dnes teče zhruba polovina naší ropy. Zemní plyn kupujeme od roku 1997 z Norska, pokrýval třetinu spotřeby. Zhruba od poloviny této dekády jsme už plně součástí jednotného trhu severozápadní Evropy, posledních 5 let je veškerý zemní plyn u nás ceněn v Rotterdamu na burze, která pokrývá celou severozápadní Evropu – a jestli je fyzicky z Ruska nebo Norska je v zásadě lhostejné.

To, co je od počátku naší ambicí, je, abychom platili za plyn to, co platí Němci. A podobně jako oni se v zásadě neptáme, odkud je. Je to podobné, jako když jdete k pumpě v Holešovicích, tak se také neptáte, jestli ropa, která dala vzniknout vašemu benzínu, přišla z Kazachstánu, z Nigérie nebo z Ruska. Zajímá vás jen to, za kolik ten benzín natankujete. Čili tohle je naše pojetí politické bezpečnosti. Lišíme se třeba od polského pojetí. Poláci mají snahu úplně vytlačit ruský zemní plyn ze svého energetického mixu. Tuto snahu my nemáme. Naší snahou je mít stejnou bezpečnost jako má Německo, Francie, Holandsko. To je náš cíl a myslím si, že jsme ho už dosáhli v zemním plynu i v ropě.

Energetickým problémem budou velká města a průmysl

Martina: Jsou třeba obnovitelné zdroje tou správnou cestou, jak snížit energetickou závislost Západu, ale současně udržet chod západních ekonomik tam, kde by ho politici chtěli mít?

Václav Bartuška: Je to určitě součást toho řešení. Pro obecné vysvětlení – zhruba miliardu eur denně platí Evropská unie za dovoz energetických surovin, primárně ropy a plynu, čili se to blíží ke 400 miliardám eur ročně. To je docela slušná suma peněz. Za nástupem obnovitelných zdrojů a jejich podporou je jednak obava, že tyto nakupované suroviny mohou být v budoucnu třeba dražší, ale i to, že obnovitelné zdroje dávají práci lidem v Evropě, ať je to ona slavná řepka na polích, která, uznávám, není úplně nádherná a biopaliva mi přijdou jako energeticky strašná věc, ale pokud dáte za část z těch 400 miliard ročně práci tady u nás v Evropě místo toho, abyste posílali ty peníze šejkům do Perského zálivu, tak se mi zdá, že to dává smysl. Je to opravdu otázka toho, jestli chceme mít obrovskou míru závislosti na vnějších dodavatelích – ne vždy to jsou stabilní země a rozhodně ne všechny jsou nám nakloněny – anebo jestli část těch peněz utratíme tady u nás, i když možná méně smysluplně. Opakuji, zároveň tím dáváme práci lidem tady u nás, protože – a teď už se dostáváme k dalšímu tématu, které s tímto souvisí – velkým problémem v Evropě bude práce. Už teď začíná být problémem dát zaměstnání mnoha milionům lidí. My to v České republice zatím nevnímáme tak silně, protože máme mimořádně nízkou nezaměstnanost, máme rekordní dobu růstu. Dejte tomu ale pár let a uvidíte.

Martina: Tady bychom se ale dostali k dalšímu tématu a to, že my sice zaměstnáme naše lidi výrobou biopaliv, ale může se stát, že je pak nenakrmíme, protože to, co řepka dělá s půdou, je zase úplně jiná, samostatná kapitola…

Václav Bartuška: Nepochybně, proto také říkám, že obnovitelné zdroje jsou pouze součástí toho řešení a musí mít smysl a dávat smysl v krajině. Ale jestli to budou geotermální vrty, nebo využijeme ve větším biomasu, nebo nějaké další zdroje, to bude vždy asi lokálně závislé – a rozhodně si myslím, že nějaký podíl těch zdrojů na celkovém energetickém mixu je a bude nutný.

Martina: Vy byste byl nakloněný tomu, aby se některé energetické otázky řešily regionálně?

Václav Bartuška: Historicky se tak vždy řešily. A řešit se tak znovu a znovu budou. Už v rámci naší středně velké země vidíte obrovský rozdíl v regionech. Máme regiony, které jsou dlouhodobě suché, třeba Žatecko, a jiné, které mají vody dost – pohoří, vrchoviny. Ve všech těchto oblastech budou samozřejmě jiné přístupy a myslím si, že lokální řešení budou v mnoha místech dávat smysl podobně, jako bude dávat smysl pro mnoho lidí se víceméně odpojit od sítě a mít vlastní ostrovní provoz. Pokud máte nějakou chalupu stranou nebo se na tomto řešení dohodne menší vesnice, dává to nepochybně smysl. Značným problémem energetiky budou velká města a průmysl. Spotřebitelé, kteří potřebují trvalý přísun energie – a nemají možnost si ji vyrobit sami.

Země disponující dnes velkými zásobami surovin jednou zchudnou…

Martina: Ještě se na chvíli vrátím k Rusku. Může se v budoucnu stát, že Rusko bude nadále surovinou a energetickou velmocí, ale svět už nebude mít zájem od něj nadále tyto komodity odebírat?

Václav Bartuška: To je dnes velké téma. Když Evropská unie vyhlásila v roce 2007, že chceme v příštích několika desetiletích plně opustit fosilní paliva, tak to třeba u nás mnoho lidí vnímalo s posměchem, ale Saúdská Arábie, Rusko a mnoho dalších zemí to vnímá jako velkou hrozbu. Protože když se podíváte na přehled zemí, které mají přes 80 % příjmů státního rozpočtu z prodeje ropy a zemního plynu, tak je to samozřejmě Rusko, Saúdská Arábie a velká část zemí Perského zálivu, ale i země jako Alžírsko a mnohé další. Myslím si, že ten trend, který Unie nastolila k nahrazení fosilních paliv, je reálný a je prosaditelný – a je to samozřejmě pro řadu těchto zemí ohromnou hrozbou, protože pokud Evropa vymyslí technologie, které nahradí ropu a zemní plyn, tak je nahradí nejen Evropa, ale i velká část světa. Nepochybně po nich sáhne i Čína, Indie a další země. Takže se Saúdům nebo Rusům klidně může stát, že budou mít obrovské zásoby, ale zájem o ně bude podstatně menší. Ano, to se může stát. A upřímně řečeno, já v to doufám.

Martina: Proto se mnohé země Perského zálivu snaží přeorientovat se na něco jiného než ropu…

Václav Bartuška: Samozřejmě, ti z nich, kdo vidí dál než za horizont příštím několika let, to musí dělat.

Martina: Když se tedy podívám na islámské země, tak tam se jak na Blízkém nebo Dálném východě, ale i v severní Africe hovoří zhruba o třech nastupujících trendech. Jedním je, že ropa bude docházet, bude jí méně, její dobývání bude dražší, tudíž nebude příliš rentabilní a zájem o ni se bude snižovat, takže tyto zemí zchudnou. Dalším trendem, který jste také naznačil, je, že ve zmíněných zemích budou ubývat zdroje pitné vody, což je samozřejmě klíčový problém – ještě mnohem vážnější než ropa. A třetí trend s tím souvisí. Tím je prudce rostoucí počet populace v těchto zemích. Jak tedy tyto země mohou být do budoucna spolehlivé pro energetickou spolupráci?

Václav Bartuška: Já myslím, že každý partner je spolehlivý jen tak dlouho, dokud je pro něj spolupráce výhodná. To platí napříč dějinami. Čili dokud máme jako své většinové dodavatele země, které jsou naprosto závislé na vývozu ropy či zemního plynu, tak to jsou partneři velmi spolehliví. Vezměte si Rusko. Ono nepochybně může zastavit dodávky plynu do Evropy. My jsme například dělali velké stres testy v roce 2014 v celé Unii a vyšlo najevo, že jsme schopni jako celek, jako celá Evropská unie, takovéto uzavření plynu od Ruska přežít bez větších problémů. Byla by to velmi těžká zima, stálo by nás to spoustu peněz, ale zvládli bychom to. Jenže pro ruskou ekonomiku by to byla ztráta pětiny příjmu… Oni velmi dobře chápou, v jaké jsou situaci. Víte, být dodavatelem surovin pro vyspělý svět – to není úplně příjemná situace. Ambicí Ruska by dlouhodobě mělo být zvednout se mezi vyspělé země, ale zatím usilují spíš o to, aby se vrátili do pozice velmoci než o cokoli jiného.

Marina: Vy říkáte: „Být dodavatelem surovin pro vyspělý svět není příjemná pozice.“ Totéž se asi týká energií. A o naší zemi se začíná hovořit jako o zásuvce Evropy…

Václav Bartuška: Myslím, že to už dávno není pravda. O tom hovořily statistiky před deseti lety. To jsme byli celkově druhým největším vývozcem elektřiny v Unii – a dokonce na osobu jsme byli největší vývozci, větší než Francie, ale to už přestává platit. Stále ještě exportujeme, ale už zdaleka ne tolik jako před deseti lety. A ve výhledu příštích deseti, patnácti let budeme deficitní, protože zavíráme velkou část našich uhelných elektráren a nemáme za ně náhradu. V horizontu dalších dvaceti, třiceti let budeme zavírat současné jaderné elektrárny, ale o výstavbě těch nových zatím pouze hovoříme.

Martina: Dotýká se nás přímo i to, že Německo ustupuje od jádra?

Václav Bartuška: Ne přímo, protože otázka národního mixu je otázkou každého členského státu zvlášť, a Německo se ohledně atomové anergie jiných zemí chová velmi korektně. Nebyl zde nikdy žádný tlak ani během tendru na Temelín, na kterém jsem měl tu čest se podílet.

Martina: Pane velvyslanče, děkuji vám za rozhovor.

Václav Bartuška: Já děkuji vám.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jano napsal:

    Příteli Dvořáku, děkuji za morální podporu 🙂 Snad to čte tady i paní Martina a příště dá přednost opravdovému intelektuálovi a ne jeho atrapě 🙂 Jen se bojím, že u nás zase budeme poslední co se k něčemu rozhýbou. V Polsku už probíhali první svobodné volby, v Maďarsku komunistická strana potichu vyklidila pozice, a u nás přád ještě Jakeš žbleptal na Červeném Hrádku…

  2. Stanislav Dvořák napsal:

    Pane Jano, velmi dobrý postřeh, zcela s Vámi souhlasím. Pan Bartuška mlel spoustu žvástů a zřetelně nedokáže spoustu věcí patřičně domyslet. O značné povrchnosti a nejednoznačnosti jeho názorů a „znalostí“, očividné nekompetentnosti, snad i naivitě a devótnosti k neoliberalismu, mohl bych pokračovat, ani raději nemluvě… Nepochybně nejhorší rozhovor KDM s opravdu velmi slabým a poněkud, velmi mírně řečeno, nepříliš přemýšlivým hostem.

  3. Jano napsal:

    Pan se dívá na problém africko – islámské imigrace jako na jakýsi druhořadý, sice důležitý, ale jakoby globálně, s tím že krátkodobě není až tak pro Evropu akutní. Nezlobte se, ale to je jako říkat na jaro 1989 že není lehká situace, ale lidu je od KSČ předložen „plán hospodářského rozvoje s výhledem do roku 2000“ , na následujícím sjezdu se jistě ve vedení uplatní mladší, progresivnější soudruzi jako Štěpán, Mohorita… Já si naopak myslím že je velice akutní a zbývá nám už jen několik málo let klidu. A čím později to bude, tím více (kromě varianty pomalého „salámového“ podvolení se) bude konflikt větší a krvavější. Do projednávání Dublinu IV. , kterého předpokládatelné většinové odhlasování i dotačně-servilní Babiš označil jako katastrofu, zbývají jen týdny…

  4. Martin Rubáš napsal:

    Myslím si, že hlavním problémem je disfunkčnost islámských společností. Tahle migrace bude pokračovat po další desetiletí. Islámský svět a Afrika populačně neudržitelně rostou. A vyčerpává se prostor kam má růst.
    Důvodem jejich chudoby je jejich primitivní a zaostalá kultura, kterou si ale sebou přináší.
    Nedokážeme muslimy a afričany ochránit před jimi samými. Můžeme se zachránit pouze my před jejich násilím.

    http://www.epshark.cz/clanek/95/muslimsky-svet-predstavuje-permanentni-uprchlickou-krizi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.