David Dominik Korben
David Dominik Korben
Novinář, scénárista, dramaturg

Bez úcty jsme jen nuly. Zlé nuly

Zásadního tématu se dotkl psycholog Martin Dolejš ve druhém díle rozhovoru: úcty. Také jste si všimli, že to slovo prakticky zmizelo z našich slovníků? Jakoby bylo něčím tak nepodstatným, že ani není třeba o tom mluvit. A mnozí si navíc řeknou: K čemu bychom měli mít úctu? Boha jsme ze svých životů vystrnadili už dávno (jako společnost, nemluvím o jednotlivcích, kteří s Bohem žijí nebo Ho hledají). Měli bychom se s úctou obracet k něčemu, co nás přesahuje, převyšuje či dokonce podmiňuje? Na to už přece taky nevěříme – a navíc, co by nás, hernajs, mělo převyšovat? Máme rovnost, tak jaképak převyšování.

Glosy

Autor: David Dominik Korben
Datum: 19.3.2018

Tak k čemu bychom měli mít úctu? K našim politikům? Ehmmm, no… K evropským politikům? Achich, no teda, echehmmm… Nebo k penězům? Jistě, ty jsou pro spoustu lidi nejvyšším božstvem, ale přiznat si to a otevřeně a veřejně se k tomu taky hlásit? To tak, ještě by nás možná někdo považoval za chamtivce.

Jako společnost zkrátka žijeme v představě, že se bez úcty obejdeme. Dokonce se obejdeme i bez této představy, protože ani myslet se nám na to nechce.

Mohou najít děti úctu ve společnosti bez úcty?

Ale přece jen někdy na veřejnosti narazíme na slovo „úcta“ – když mluvíme o dětech. U nich se nedostatek úcty projevuje viditelně – a pokud jsme učitelé nebo rodiče, pak taky nepříjemně. Děti by úctu mít měly, na tom se shodneme. Pak ale otázka otázek zní: Kde se v nich ta úcta vezme? Kdo ji do nich vloží, když ne společnost, pro kterou je však tou nejzbytečnější věcí? Naprogramuje je stát? Ten to může udělat jen prostřednictvím učitelů. Učitelé ale nejsou bytosti z jiné planety, jsou stejní jako my…

Jak se tedy ta úcta v dětech, safra, zjeví? Prostou vylučovací metodou dojdeme snadno k tomu, že bez nás to vážně nepůjde. Úcta se může k dětem dostat jen od nás. Což znamená, že si musíme projít dost bolestnými otázkami, včetně těch nejbolestivějších: Víme vůbec, co je to úcta? Tušíme, kde a jak ji najít? A pokud ano, jsme ochotni klopotně hledat a učit se něčemu, co jsme třebas už dávno zapomněli?

Bez hledání se to nejhorší stane realitou

Každý sám, každý z nás, komu není lhostejná budoucnost, by si měl na tyto otázky odpovědět. Jistěže, spousta lidí raději věnuje energii na hledání pseudoargumentů proti nutnosti hledat úctu. Ale pokud má být budoucnost lepší než temná, pak jinou možnost nemáme, než hledat, hledat a hledat. Bez úcty nemáme šanci najít žádné velké, opravdové, vznešené hodnoty. Ty se odhalí jen těm, kdo je hledají s úctou, láskou a pokorou.

Bez úcty se všechno hroutí. Láska bez úcty uhyne. Pravda bez úcty nás opustí. Spravedlnost bez úcty se promění v chladný a tupý zákon. Přátelství bez úcty degeneruje na občasnou vzájemnou výpomoc. Krása bez úcty zešedne. Touha po dobru je bez úcty jen čirým sobectvím. Bez úcty se rozpadá naše lidskost, stávají se z nás z hlediska skutečných lidských hodnot jen nuly. Navíc zlé nuly.

Bez úcty se můžeme klidně vsadit o cokoli, že scénáře, o nichž někdy čteme a jsou tak černé, že nás děsí, se stanou realitou. Bez úcty se svět propadne do temnoty.

Společenství je víc než jeden

Není proto v dnešní době snad nic důležitějšího, než hledat v sobě úctu. Pravdu má každý, kdo namítne, že nejen úctu je nutné hledat. Jistěže nejen úctu – ale na prvním místě právě úctu, jakkoli ruku v ruce s jinými idejemi. Člověku samotnému je často těžké hledat, proto k věcem nejpotřebnějším a nejdůležitějším patří seznamování, propojování, sbližování, setkávání, povídání lidí, kteří chtějí společně hledat. A pokud k tomu sbližování společenstva hledajících alespoň malinko přispěje i Kupředu do minulosti, pak není zbytečné…

Diskuse

Přidat komentář
  1. zdeněk bartoš napsal:

    úcta a pokora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.