David Bohbot
David Bohbot

David Bohbot 2. díl: Je velice důležité, aby každý, kdo je schopný a odpovědný, měl zbraň

V předchozí části rozhovoru jsme s instruktorem krav maga, rabínem a bezpečnostním expertem Davidem Bohbotem mluvili zejména o bezpečnosti, migraci a ochotě se bránit. „Máme co činit se špatnými lidmi, jejichž cílem je dostat Evropu do chaosu. Změnit celý kontinent, změnit náš styl života, naši kulturu a tradice. Oni se připravují a jednají. A my se také musíme připravit a dělat to, co dělat můžeme. A jestli to znamená více kontroly na hranici, tak proč ne… Stát Izrael je rozlohou asi čtvrtina České republiky a žije v něm také méně lidí. A přesto se dokáže spoléhat sám na sebe i v obraně. Takže ano, pokud bychom opravdu chtěli, můžeme tady také vybudovat armádu tak silnou, že bychom nepotřebovali už nikoho jiného, aby nás bránil. A tím nechci říct, že je špatné mít kamarády, třeba ve formě Visegrádské čtyřky.“ I tato slova zazněla od Davida Bohbota, kterého opět vítám a se kterým bychom rádi hovořili nejen o klasické armádě, ale také o občanech, kteří chtějí bránit své domovy – a jimž se proto říká domobrana.

Bezpečnost

Délka: 36:01
Datum: 24.4.2020

Přehrát pořad

Martina: Jakou vidíte úlohu domobran v moderních konfliktech? Řekl jste, že by měly být pod gescí policie, i cvičeny v rámci policie, která by na ně měla dohlížet. Ale jaké by měly mít pravomoci, nebo jakou by měly mít úlohu?

David Bohbot: Díváte se jenom na nějaký větší konflikt. Ale co v běžné dny? Každý den nemá česká policie dost lidí a ví to. Myslím, že máme začít tím, že spolupráce nebude vystavěna jen pro případ útoku. Má to být činnost i pro všední pracovní den, stejná jakou dělá naše policie. Mohou dělat to samé, samozřejmě s nějakým omezením. Myslím, že nejlépe by bylo, kdyby si někdo na ministerstvu vnitra našel trošku čas, měl zájem – a já s nimi klidně pojedu do Izraele a mohu jim to ukázat. Mám dobrého kamaráda, špičkový člověk, který už zde párkrát byl, spolupracuji s ním, je to bývalý šéf Yamam, což je něco jako česká URNA. Mluvil jsem s ním o tom. Chci vytvořit plán pro Českou republiku, protože cítím, že to tady chybí, a kdyby to chtěl někdo slyšet, tak se chci na to pečlivě připravit, mít všechno potřebné, veškeré informace – a potom můžeme jezdit do Izraele, kde jim mohu ukázat, jak to funguje.

Michael byl šéfem policie v Tel Avivu, měl tam tisíc lidí, dobrovolníky, bývalou zemskou domobranu, kteří se připojili a pomáhali, a řekl mi, že bez nich by nemohl fungovat. Jsou to lidé, kteří nechtějí být součástí policie, ale chtějí pomáhat. Jde o to najít kompromis. Nejste součást české policie, spolupracujete s námi – přijedete například ráno, dostanete průkaz, máte autoritu a nárok udělat určité věci, ale my vám řekneme, kde budete, co budete dělat a na jak dlouho. Takto se to děje v Izraeli.

Martina: Máte pravdu, že já hned přemýšlím o nějakých teroristických činech a podobně. Teď ale můžeme pozorovat, že v jedné příměstské části řádí gangy, které vykrádají domy. A lidé ze zoufalství už vytvořili skupinky, které pravděpodobně nejsou ozbrojené, ale drží hlídky. Drží sousedské hlídky, protože tam už vykradli třicet domů. Takže vy byste rád spolupracoval právě s těmito lidmi. S lidmi, kteří se chovají občansky?

David Bohbot: Ano taky.

Martina: Narazil jste na jediného odpovědného politika, který by vám naslouchal? Který by o tom byl ochoten uvažovat?

David Bohbot: Jak jsem říkal, než se obrátím na jakéhokoli politika, musím být připraven, a to ještě nejsem.

Je velice důležité, aby každý, kdo je schopný a odpovědný, měl zbraň

Martina: Pane Davide Bohbote, jak vlastně vnímáte, že v Evropě uvažujeme opačným způsobem? My máme tendenci přemýšlet nad tím, že bychom lidi úplně odzbrojili. Že bychom následovali příklad Francie, Británie, kde lidé nemohou legálně držet zbraně. U nás je zbrojní zákon jiný, mnozí oborníci říkají, že je vynikající. Co si myslíte o našem zbrojním zákonu a o trendu odzbrojit občany, kteří legálně drží zbraně?

David Bohbot: Jak jste říkala, zatím máme nejlepší zákon, doufám, že nebude změněn. Osobně myslím, že je velice důležité, aby každý, kdo je schopný a odpovědný, měl zbraň.

Martina: Co si ale myslíte o trendu, který v Evropě je? Tedy občany naopak odzbrojit?

David Bohbot: Tak to jsou hloupí lidé – a jak jsem říkal: slabé vedení. Když nevědí, netuší, co mají dělat, tak někdy dělají věci, jen aby ukázali – podívejte se, my jsme silní, sebereme vám zbraně. Ale já se ptám proč? Když někdo chce udělat něco špatného, zbraň si najde. Co tedy chcete? Až se něco stane, chcete, abyste se mohli bránit, nebo ne?

Martina: Takže myslíte, že je to demonstrace síly vlád proti vlastním občanům?

David Bohbot: Nevím. Ale jsou příliš slabí, nemají plán.

Martina: Hovoří se ale o tom, že odzbrojit slušné lidi, kteří drží legálně zbraně, je prý protiteroristické opatření. Považujete za protiteroristické opatření například nařízení Evropské unie, že legální civilní dlouhé zbraně nesmí mít sklopnou pažbu a musí mít zásobníky nanejvýš na deset nábojů?

David Bohbot: Je to nesmysl. To jsou věci, které nám ubližují a hrají do karet teroristům.

Martina: Proč to tedy vlády dělají? Copak to neví?

David Bohbot: Asi ne. Žijí v bezpečí, jsou pořád hlídaní, takže nemusí mít strach jako my.

Martina: Ale určitě mají bezpečnostní poradce, jako jste třeba vy.

David Bohbot: Bohužel zde ve vládě neporadím nikomu, nikdo mě neoslovil. Jak jsem říkal, udělám plán a až bude připravený, chci ho ukázat na ministerstvu vnitra. Uvidím, jak na to budou reagovat.

Erdogan je velice nebezpečný, islamizoval celé Turecko

Martina: Když už jsem se bavila o NATO a o jeho úloze v Evropě, tak na konci loňského roku se hodně mluvilo o NATO v souvislosti s Tureckem. Turecká armáda vpadla do Sýrie, obsadila na severu země kurdská území. A snad všichni evropští politici se tvářili překvapeně a dávali najevo velké rozrušení, pobouření, odsuzovali prezidenta Erdogana, ale vlastně kromě řečí se nestalo vůbec nic. Myslíte, že Turecko je tak cenný člen NATO, že proti němu nikdy nikdo žádné kroky nepodnikne?

David Bohbot: Evropská unie ne. Ale myslím, že Američané se s tím chystají něco udělat, ale zatím nikdo neudělal správné kroky, které očekáváme. Erdogan je velice nebezpečný, on islamizoval celé Turecko, je to nepřítel.

Martina: Proč myslíte, že k němu přistupuje Evropská unie a svět tak velkoryse?

David Bohbot: Mají strach.

Martina: Z Erdogana?

David Bohbot: Samozřejmě. Nerad to říkám, ale je to silný muž.

Martina: Amerika se bojí Erdogana?

David Bohbot: Amerika má momentálně dost starostí, například s Íránem.

Martina: A celá Evropa se bojí Erdogana?

David Bohbot: Jistě, Evropa ano.

Martina: Vy jste teď řekl, že islamizoval celé Turecko. O co myslíte, že tureckému prezidentovi jde?

David Bohbot: Dvě věci. Islamizace a stát se sultánem.

Martina: To znamená, že Erdogan definitivně pochovat Atatürkův odkaz?

David Bohbot: Ano, všechno, co udělal Atatürk, on zničil.

Martina: Myslíte, že je Turecko velkou hrozbou pro Evropu?

Erdogan dělá jenom to, co je mu ku prospěchu

David Bohbot: Nevím, jestli víte, že Erdogan podporuje teroristické organizace a snaží se islamizovat i Evropu. Nedávno, před pár měsíci jsem četl, že budou další tři turecké školy v Německu. Já se ptám proč? Nakonec psali, nebojte se, budou také německé školy v Turecku. A pro koho? Jestli se nepletu, tak 99,9 procent občanů v Turecku jsou muslimové, tak ať nám neříkají, že je to férový krok z obou stran. Ne. Je to součást jeho plánu a Merkelová na to přistoupí, nechá si to líbit.

Martina: Řekl jste, že Amerika má dost vlastních starostí a Evropa se bojí. To znamená, že se dá očekávat, že Erdogan bude nabývat na vrchu, Turecko bude sílit a bude Evropě čím dál tím větším nebezpečím?

David Bohbot: Už je to tak, a nebavím se o občanech, ale o režimu, o vedení, o fanatickém muslimovi Erdoganovi. On je silnější, má stále větší vliv – a stejně jako Írán už má lidi po celé Evropě. Jestli Írán má Al Quds, tak Erdogan používá Muslimské bratrstvo, které je stejné, nebo stejně nebezpečné.

Martina: Jako spící agenti?

David Bohbot: Přesně tak.

Martina: A Turecko také?

David Bohbot: Ano samozřejmě.

Martina: To víte?

David Bohbot: To ví každý, kdo vnímá situaci.

Martina: Řekněte mi, jakou roli sehrálo Turecko ve válce s Islámským státem?

David Bohbot: Záleží na tom kdy. Když to začalo, tak podporovalo Islámský stát. Ale pak zjistili, že Islámský stát je nebezpečný i pro Turecko, tak začali proti Islámskému státu bojovat a pomohli ho likvidovat. Jenže když nějací sluníčkáři řeknou: „Jupí, Turecko je na naší straně“, tak to v žádném případě. Erdogan dělá jenom to, co je mu ku prospěchu.

Turecko nebojuje proti terorismu, ale šíří islamizaci

Martina: Jak teda vypadá současný boj Turecka proti terorismu?

David Bohbot: Boj proti terorismu? Oni vytváří terorismus. Turecko už nebojuje proti terorismu. Podívejte se, co dělají po celém Blízkém východě. Útočí na kohokoliv a kdekoliv, šíří islamizaci. To samé dělá Írán.

Martina: Dobře, tak mi tedy vysvětlete ten nepoměr. Na jedné straně máme Turecko a na druhé straně stojí celé NATO – a vypadá to tak, že se celé NATO chvěje před jedním malým Tureckem…

David Bohbot: Protože Turecko na to není samo. Mají spojence, jako mnoho jiných států.

Martina: Například?

David Bohbot: Neřekl bych celé státy. Mají velkou skupinu lidí v Evropě, kteří je podporují, Muslimské bratrstvo.

Martina: Jak si vysvětlit, když se stále mluvíme o Severoatlantické alianci, její chování v roce 2015? Tehdy vrcholila migrační krize, do Evropy proudily statisíce migrantů a hodně lidí nejen u nás vyčítalo Alianci, že neudělala vůbec nic. Lodě zůstaly v přístavech a vůbec celá obrovská struktura NATO zůstala sedět a vypadalo to, že čeká, jak všechno dopadne. Je to podle vás oprávněná výčitka?

David Bohbot: Určitě neudělali dost. Nebo dá se říct, že neudělali nic.

Martina: Proč myslíte, že neudělali nic?

David Bohbot: Když má příliš mnoho lidí rozhodnout, co se bude dělat, stane se, že nedělají nic.

Martina: Takže vidíte jedinou budoucnost v tom, co už jste naznačil, v obraně jednotlivých států, které si budou budovat své armády?

David Bohbot: Řekl bych, že obojí. Musí být rozhodnuto, které činnosti necháme pro všechny, a které budeme dělat sami.

Martina: V České republice nemáme zatím zkušenost s teroristickým útokem. Ale odborníci říkají, že je otázkou času, než něco podobného zažijeme i u nás. Myslíte si to také?

David Bohbot: Ano, nejsme žádná výjimka. Máme otevřené hranice, a jak jsem říkal, je to jenom otázka času.

Při teroristickém útoku je důležité hlavně něco udělat. Stát a čekat na zázraky nefunguje.

Martina: Říkal jste, že v prevenci proti terorismu je důležité si připustit hrozby a vysvětlit lidem, co dělat a očekávat. Řekněte mi, pokud by se stalo, že se někdo z nás nachomýtne k nějakému teroristickému útoku, co dělat? Dá se na to připravit, aniž by člověk byl v tajných službách a měl speciální výcvik?

David Bohbot: Začal bych tím, že se tomu věnuji už 16 let. Jezdím tady v České republice do škol a školím děti, někdy učitele a rodiče, a říkám, co mají udělat. Teď nemáme dost času, tak bych řekl jenom to nejdůležitější. Reagovat, nezmrznout. Když se něco stane, tak je to šok, trauma, křik, krev. Lidi, kteří na to nejsou připraveni, mrznou. Takže hlavně něco udělat, cokoliv – i utíkat je způsob reakce. Stát a čekat na zázraky, to nefunguje.

Martina: Sama u sebe si uvědomuji, že kdykoliv jsem to zkoušela, tak by mě paralyzoval jenom zvuk střelby. Mně to vadí i přes sluchátka. Mám citlivé uši a neumím si představit, že by vedle mě něco explodovalo, nebo že by někdo střílel z Glocku, nebo něco podobného. Já bych úplně zůstala stát jako Lotova žena. Dá se na toto vycvičit?

David Bohbot: Ano samozřejmě. Připomínáte mi situaci, když někdy chodím na střelnici a tam stojí lidé úplně v klidu, nepospíchají, střílí do terče a dobře trefí. A já se směju a říkám: „Myslíte, že kdyby se něco stalo, tak to bude jako na střelnici? Ne. Musíte být připraveni na reálnou situaci. Někdo vás musí otravovat, křičet nebo střílet vedle vás. Nebo musíte běhat, zastavit. Jsou mnohé metodiky, jak zlepšit připravenost na krizovou situaci, ale hlavně se tomu musíte věnovat. Já osobně to dělám, naštěstí cvičím s nejlepšími trenéry, ale bohužel nevím, zda to umožňuje rozpočet české policie. Nebavím se o české jednotce URNA, protože ti jsou na nejvyšší úrovni – takže mohu říct: Teroristé bacha. Ale naše běžná policie málo cvičí. Není připravená a obávám se, že i oni můžou zmrznout, kdyby se něco stalo. Ale jestli na to mám nárok to říkat, nevím, možná si moc dovoluji.

I dítě by mělo vědět, co se děje okolo, a nemusí koukat jenom na pohádky

Martina: Pozvala jsem si vás, abyste mi řekl váš názor, takže je to v pořádku. Jenom si uvědomuji článek, který jsem četla možná před rokem, jak v Izraeli při útoku na nějakého teroristu zvrátil výsledek pouliční kytarista, který zareagoval tak, že teroristu napadl zezadu a rozbil mu svou kytaru o hlavu. A pak se Izrael, a vůbec svět, skládal tomu pouličnímu umělci na novou. Vy jste řekl, že je potřeba reagovat jakkoliv, ale nutno přiznat, že vy v Izraeli jste už na to zvyklí, jste víc zvyklí a více trénovaní, je tam povinná vojenská služba – a to i pro ženy. Ale já se chci dobrat toho, jakým způsobem by se měli připravit naši občané alespoň na to, aby nepanikařili. Řekl jste, že každá akce je lepší, než žádná akce. Ale akce v panice může být pro daného člověka destruktivní. Jak myslíte, že by se lidé mohli normálním občanským způsobem připravit na to, že se kolem nich najednou může strhnout mela?

David Bohbot: Jestli mohu, rozdělím odpověď na dvě části. V první budu mluvit o našich mladých. Minimálně je důležité být rok na vojně, 6 měsíců nestačí. I po roce nebudou nejlepšími vojáky, ale budou vnímat svět, jaký je. Vím, že je hrozné pro mladé slyšet, že nebudou mít počítač, tablet a mobil. Je to důležité. A na to, co si říkají ostatní, potřebujeme vás, média.

V budoucnu chci spolupracovat s ministerstvem vnitra a myslím, že by měli sponzorovat hodně reklam v televizi, v rádiu, a vysvětlovat, co můžeme udělat, co se může stát, jak se na to reaguje – a co by měla dělat policie. Mohou také ukázat, co se stane ohledně dopravy, i když myslím, že to i dělají, ale dá se toho udělat více. Kromě toho školit – každá škola, každé dítě, žák, by měl dostat informaci, poslouchat přednášky. A takto to můžeme mnohokrát zlepšit. Já osobně o tom nejenom mluvím, ale 16 let to dělám dobrovolně. Každý měsíc alespoň jedna škola, někdy dvě, tři, záleží na štěstí. Kdyby zde bylo ještě dalších 30, 40 lidí jako já, tak jsme v bezpečí.

Martina: Jak mladí ve školách reagují na vaše přednášky?

David Bohbot: Když začínám, tak se mi stane, že někteří vůbec nerozumí, o co jde. Ale někdo zůstane od začátku až do konce, i když bohužel ne všichni. Ale i dítě by mělo vědět, co se děje okolo, a nemusí koukat jenom na pohádky. Ti, kteří zůstanou od začátku do konce, když skončím, tak přijdou a říkají: „Víte co, teď lépe víme, co máme udělat, kdyby se něco stalo.“ Nemám dost času, abych jim vysvětlil všechny možnosti a způsoby reakce, ale dávám jim dost. A to musíme udělat.

Je škoda, že lidem nikdo nevysvětluje pravidla národní bezpečnosti a neřekne, co je bezpečné a co nikoli

Martina: Když jste mluvil o roce vojny pro mladé lidi, měl jste na mysli i dívky?

David Bohbot: Nevím, jestli to tady půjde, ale myslím, že to není špatné. Každá žena v Izraeli, která byla jeden rok na vojně, je s tím spokojená. Některé zůstanou dále a myslím, že je to super. Velice dobrá příprava do života.

Martina: Když jsme si říkali, jaká je nejlepší prevence proti terorismu, tak jste říkal: připustit si hrozby, vysvětlit lidem, co dělat, školit policii. A kromě toho nepouštět do svých zemí žádné potenciální teroristy. Ale v mnoha západních zemích je už potenciálních teroristů, nebo skutečných teroristů nespočet. Co dělat v tuto chvíli? Protože status quo už je jiný, než ideální.

David Bohbot: Kvalitní informační služby, kvalitní policie a dobré zákony.

Martina: Co z toho máme?

David Bohbot: Máme to, co máme, ale nestačí to.

Martina: A máme vůli s tím něco udělat?

David Bohbot: Mnoho lidí o tom mluví. Samozřejmě.

Martina: Jste tu 16 let – a čím dál tím více lidí o tom mluví?

David Bohbot: Určitě. Jsem tady více než 16 let, jsem tu 23 let a vidím velkou změnu. Nemám rád rasismus, nemám rád, když někdo straší jen tak, ale je dobré, když je logický rozumný směr, když jde o bezpečnost. Takže myslím, že je to pozitivní a vidím stále více lidí, kteří myslí stejně jako já.

Martina: Davide Bohbote, když pozorujete Českou republiku, celou Evropu, a když vidíte, jak na všechny tyto hrozby reagují evropští politici, myslíte, že má Evropa ještě stále vůli se bránit?

David Bohbot: Ano, vidím to celkem pozitivně. Vůbec není pozdě. Stane se, že slyším: Francie nebo Belgie, tam je totálně pozdě. Ale já si myslím, že se dá pořád něco udělat, ale bohužel mnoho politiků, kteří ovládají Evropskou unii, to nevnímá stejně jako já a mnoho dalších lidí. Myslím, že stále více lidí začíná chápat, co je hrozba, a co není. A je škoda, že jim nikdo nevysvětlí, neškolí je, neukazuje pravidla národní bezpečnosti a neřekne, co je bezpečné, a co nikoli.

Martina: Takovému pojmenování se dnes říká, že je politicky nekorektní.

David Bohbot: Mnoho věcí není v pořádku. To musíme změnit, ale myslím, že mezi lidmi existuje pozitivní vůle.

Toužím po míru, ale lidé mají různé ideologie, takže to není reálné

Martina: Když byste si zahrál na Sibylu, věštkyni. Jak vidíte naši bezpečnost, českou, a potažmo i evropskou? Kde budeme, když si budeme povídat za 10, 15 let? O čem myslíte, že si budeme povídat? Nebo už si povídat nebudeme?

David Bohbot: Budeme si povídat o tom, jak jsme to skvěle udělali. Jak jsme se včas probudili a udělali ty správné kroky, všechno jsme včas změnili, a jak jsme teď nezávislí a silní. Máme naši armádu, která není určena jenom k misi v Afghánistánu, ale chrání naši hranici a občany. Máme polici, která spolupracuje s občany. Bývalé domobrany, které teď spolupracují s policií. A myslím, že všechno bude skvělé.

Martina: Může si bezpečnostní expert dovolit být tak třeskutě naivní?

David Bohbot: Ne naivní, připravit se na všechno, ale věřit že to bude fajn.

Martina: Poprvé jsem přešla vaši poznámku, že naše armáda nemá být na zahraničních misích v Iráku nebo Afghánistánu, ale má hájit naše vlastní hranice. Nyní jste to zmínil znovu. Znamená to, že to pro vás má smysl. Vy nesouhlasíte s touto politikou naší vlády, že se zúčastní zahraničních misí?

David Bohbot: Omlouvám se, možná jsem to říkal špatně. Myslím, že naši vojáci by tam měli zůstat ze dvou důvodů. Jsme součástí, doufám, civilizace, která bojuje proti radikálnímu islámu. V této zemi jsou lidi, kteří jsou proti nám. Nebavíme se o historii, o tom co se stalo. Všichni udělali chyby, hrozně chyb. Ale já začínám teď, nemohu začínat včera. Když začínám teď, tak situace není dobrá. Musíme to mít pod kontrolou. Kdekoliv jsme na misi, bojujeme proti terorismu a je jasné, proti komu bojujeme. Nemůžeme udělat to, co asi Česká republika dělala v minulosti, že doufá a čeká, až někdo jiný udělá práci. Takhle to nefunguje.

Druhý důvod, proč myslím, že tam musíme nechat počet vojáků, který je požadován, je, že armáda, která má jenom vojáky, kteří nebojují, není armáda. Papíroví vojáci jsou k ničemu. Když voják nezná situaci, že na něj někdo střílí, když není v akci, v misi, to je na nic. Je to také voják, ale neumí bojovat, praxe je velice důležitá, z toho se hodně naučí. Vím, že za to někdy hodně platíme, ale myslím, že je to důležité. A kdyby byl na misi můj syn, tak mu řeknu: „Drž se, bojuj, vrať se, ale udělej to, co musíš.“ Já osobně jsem to udělal. Já, i celá moje rodina, i moje sestry, a takhle to má být. Nemůžeme očekávat, že svět zůstane, jaký je, a že budeme moci večer sedět, dívat se na televizi, mít vedle pivo a pistácie a mít se fajn. Je třeba, abychom i něco dali.

Martina: Davide Bohbote, tuto otázku většinou dostávají finalistky soutěže Miss, ale já si ji dovolím položit vám. Co byste udělal, kdybyste měl moc ve světě něco změnit? Jaké by byly vaše kroky? Stačí mi první tři. Tady vidíte, jak to ty missky mají těžké.

David Bohbot: Mají to těžké. To jsme mě překvapila a něco vám řeknu: jako každý na světě bych chtěl, aby byl mír, ale skutečný mír. Nemám radost, když někdo trpí, a je jedno, jestli je to Palestinec, Izraelec nebo Čech. Nikdo by neměl trpět. Ale žít v míru, v bezpečí a klidu vidím jako nereálné, není to možné, jelikož lidé mají různou ideologii. Ale samozřejmě si to přeji, ale nemyslím, že je to reálné.

Martina: Davide Bohbote, moc děkuji za návštěvu a za to, že jste se s námi podělil o vaše zkušenosti a pohled na současný svět. Děkuji moc.

David Bohbot: Já vám moc děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Alena napsal:

    Rozumím tomu, co pan Bohbot myslí. Kdo si přečetl knihu : Kronika zániku Evropy, ví, o co jde…..
    Můj názor je, že EU nám nikdy nedovolí, dělat si, co bychom my chtěli. Ty tlaky jsou příliš prorostlé a to myslím ve všech směrech. Nejen politika, ale třeba zničené školství, potravinová závislost a další…..bohužel.

  2. Michal Šmálek napsal:

    Do značné míry souhlasím s p. Bohbotem. Situace v ČR je jistě poněkud odlišná než v Izraeli. Být připraven je jistě vhodnější než být zaskočen nenadálou situací. Český stát, dle mého názoru, měl zřídit organizaci, která by zajišťovala kompletní brannou přípravu a výchovu k vlastenectví a to všech skupin obyvatelstva včetně dětí.
    V jednotlivých obcích by její součástí mohly být i jakési dobrovolné skupiny (dospělý členové organizace) zaměřené zejména na lokální obranu. V České republice je zhruba 6300 obcí, pokud by jakási průměrná „lokální skupina“ měla 5 až 6 členů, jednalo by se tedy zhruba o cca 30 – 40 tisíc osob, které by mohly být využity jako posila profesionálních a záložních jednotek při řešení lokálních problémů či konfliktů (např. přeshraniční útoky, živelné katastrofy, migrační krize, sociální bouře, teroristické útoky apod.). Členství ve skupinách by bylo naprosto dobrovolné. Kde by nebyl zájem, násilně by se neorganizovaly a nezřizovaly. Motivací jejich členů by byla zejména ochrana a obrana příslušníků vlastní rodiny, sousedů nebo obce.

    Pokud by tyto jednotky byly navázány na místní Sbory dobrovolných hasičů, tělovýchovné spolky či myslivecká sdružení apod. nepředstavovalo by jejich zřízení příliš velké finanční náklady. Výhodou by mohla být již zažitá disciplina či organizace, předchozí praxe v ovládání lehkých zbraní, znalost zásad první pomoci, pořadové přípravy apod.

    Tyto skupiny by organizačně byly pod kontrolou armády (AČR), nikoliv policie, která obvykle jako první je kontrolována případným okupantem. Skupina by obvykle působila přímo v okolí vlastní obce resp. regionu či okresu. Úkolem těchto skupin by zejména mohlo bý zajištění pozorování, zpravodajské a hlásné služby, ostraha důležitých objektů, příp. zřizování kontrolních bodů na komunikacích, příprava zatarasování komunikací apod. Výzbroj – ruční zbraně (při nasazení mohou používat své soukromé zbraně).
    V případě přepadu obce či teroristického útoku v jejím okolí by „skupina“ bránila vlastní obec, kladla odpor útočníkům, obklíčila a zajistila dotčený prostor apod. Prováděla by pozorování útočníka, povolávala by profesionální pomoc příslušné vojenské jednotky nebo policie ČR. Získané informace by poskytla zasahující profesionální jednotce. Při válečném konfliktu by ve svém regionu zajišťovala plnění pokynů vojenského velení příslušné oblasti; tím by mohlo dojít k uvolnění vycvičených, profesionálních jednotek k plnění náročnějších úkolů.
    Značnou výhodou místních skupin je dokonalá znalost okolního prostředí a terénu. Výcvik by byl prováděn přímo v obci (stejně jako cvičení SDH) prostřednictvím instruktorů z vlastních řad. Místní instruktoři by byli vyškoleni ve výcvikových zařízeních AČR. Samozřejmě by bylo nutné vypracovat a schválit příslušnou legislativu.

  3. Pavel napsal:

    Ministerstva obrany a vnitra nejsou schopna (a myslím si, že ani nechtějí) zajistit obranu a bezpečnost obyvatel. Policie i armáda jsou nadimenzované tak, aby dokázaly ochránit vládnoucí třídu a aby dokázaly vyhovovat zahraničním kurátorům. Za této situace je pro vládnoucí třídu krajně nežádoucí ozbrojené obyvatelstvo, natož jeho organizace v domobranách.

  4. Jméno Neřeknu napsal:

    Psal jsem jinde, ale myslím že to patří i sem….

    Přístup MO a MV za poslední cca 3 roky je takovej, že jsou z toho tři jasné závěry:

    1. O žádnou pomoc nestojí
    2. O žádnou pomoc nestojí
    3. O žádnou pomoc nestojí

    Fakticky se jedná o jediný závěr, ale považuji ho za natolik důležitý, že jsem ho zmínil raději vícekrát. Zatímco MO na to mastí, případně chtělo využít zákazovou směrnici, aby si naplnili ty svý tabulky, MV a čučkaři občasné vyskytnuvší se skupinky ochotných lidí aktivně likvidují a vydávají to za svůj úspěch v boji proti „extrémismu“. Však se třeba poptejte lidí z bývalé domoobrany, jak je pěkně rozložili.

    A tady pan Bohbot dopadne stejně. Jednoduše proto, že se výše zmíněné 2+1(MO,MV+BIS) nedostali do situace, kdy by tu pomoc potřebovali. Ještě nebylo tak zle. Až bude zle, bude i pozdě. Z armády nám zbylo torzo, PČR se vozí po těch co si to nechají líbit a k tomu si platíme lidi jako třeba Pavel Zeman, tak tady nic podobného fungovat nebude. Nemůže. Kdo si dovolí s Bohbotem souhlasit, nebo nedejbože se přihlásí – bude smutnej hrdina.

    Osobně jsem si to přebral tak, že rozhodně nevnucuju nikomu kdo o to nestojí a místo abych dělal pro 2+1 užitečného idiota, pomáhám sám sobě. Když si o to někdo z blízkého okolí řekne, podle možností i jemu. Jen to teda nesmí být úředník, učitel, policajt nebo zelená kanclkrysa.

    P.S. U Bohbota budiž varováním jeho reakce v Kupředu 2.díl, kde se čílí a vyhrožuje někomu pro jeho názory(!). Nevím o co jde, ale jestli se takhle projevuje, spouští to takové to malé červené světýlo…

  5. karel napsal:

    Tady ZATÍM nesedíme na sudu prachu, v německu, nebo ve francii už na tomto sudu prachu sedí.

    Rozhodně si MYSLÍM, že by měl mít každý dospělý muž dlouhou střelnou zbraň.

  6. Helena Novotná napsal:

    Rozhodně si nemyslím, že by měl mít každý dospělý muž zbraň.
    Zabíjení je fůůj, válka je špatná.Tečka.
    Tady nesedíme na sudu střelného prachu, jako Izraelští.
    My jsme svou zemi nikomu neukradli a násilím nezpacifikovali domorodce…
    Kdyby se zítra celý Jeruzalém se svými „svatými místy“ propadnul do pekla, zeměkouli by se mocně ulevilo.
    Bohužel se tak nestane a ten vřed bude hnisat ještě hodně dlouho.
    Přijde mi naprosto bizarní, že i dneska, na prahu 21.století, někde vedou náboženskou válku…
    Jedni se vychloubaj, že jim pámbíček svěřil dozor nad zeměkoulí jako prvním.
    A druzí kontrují, že jim páníček svěřil ten dozor jako posledním.
    (Apgrejdovaná verze, asi.)
    Do p®dele s Mojžíšem i s Mohamedem!!!!!!

  7. I.N. Dodržkyn napsal:

    Aha, takže se spokojíme s poraženeckým konstatováním že „tady neni Izrael“… Není lepší zkusit ten „Izrael“ v dobrém smyslu slova tady zavést ? O to se pan Bohbot podle svých sil – možná ne zcela dokonale – snaží, ne jen naříká jak někdo…

  8. Anonym napsal:

    Uvědomme si, že Česká republika je bezpečná z toho důvodu, že je národnostně homogenní. To je zkrátka fakt. Dokud to tak bude, samozřejmě dochází k excesům jednotlivců, ale stejná kultura nastavuje nějaký shodný bezpečnostní rámec. Díky tomu funguje i náš zákon o zbraních a střelivu. Kultura a životní zvyky není něco, co si imigrant odloží na hranici při překročení hranice.

    Problémem se ale stala nezřízená a neřízená migrace lidí po světě, a hlavně po Evropě. Afganistán, Somálsko,… se přesunulo do Evropy spolu s jejich občany.

    A teď si vezměte zákon o Zbraních a střelivu, který je psaný pro určitou společnost, a umožněte získat střelnou zbraň přistěhovalcům, z jiného kulturního rámce, vč. toho, jak se tato etnika ke zbraním staví (držení a použití).

    Proto nikdy nemůže mít západní Evropa stejný zákon jako my. Ke zbraním by se dostaly statisíce lidí mimoevropského původu, kteří by si to Somálsko, Afganistán a další státy vč. občanských, klanových a dalších válek v Evropě znovu otevřeli.

    Izraelizace společnosti (tj. zbraně na ulicích, celá populace v armádě) je podle mě v ČR nežádoucí, navíc nemožná, protože zase nebude jasné, jak se postavit k imigrantům.

    Z dlouhodobějšího pohledu se bavíme o roli národnostního státu a kontrole pohybu obyvatelstva. To je to, co mění bezpečnost. Bezpečnost není o počtu policistů. A terorismus – opět korelace s pohybem lidí a střetem kultur.

    Takže je možnost předcházet problému (kontrola migrace) a nebo návrat ke kmenům a právu silnějšího. Každý přístup má něco do sebe.

    A co se týče „národní gardy“ či podobného konceptu. To není věc policie, ale armády a ta o to nestojí, protože by se ukázalo, že expediční koncept armády není pro obranu území vhodný a na obnovení větší armády nejsou kapacity, peníze a hlavně znalosti. Ale to je to, co by efektivně odpuzovalo útočníka – aneb známý citát o „pušce za každým stéblém trávy“.

    Z mého pohledu p. Bohbot nereflektuje realitu mimo Izrael a snaží se vyexportovat to, co možná v Izraeli funguje, ale tady není Izrael a on nerozlišuje.

  9. Mojmír napsal:

    Pan Bohbot mi mluví z duše a myslím, že i mnoha dalším lidem. Moc hezký rozhovor paní Martino 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..