Pavel Černý
Pavel Černý
bezpečnostní expert, policejní podplukovník v záloze

Pavel Černý 1. díl: Je lepší mít alespoň šanci přežít při obraně se zbraní, než mít jistotu zemřít bez zbraně

Žijeme v dlouhém, až neobvykle dlouhém období míru a klidu, a také v jedné z vůbec nejbezpečnějších zemí v Evropě a na celém světě. A přiznejme si pravdu – jakkoli je nepříjemná – že máme skoro všichni zkušenost, jak mohou ony věčné časy vzít rychlý konec. Naši předkové říkávali, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými předsevzetími. Tato staletá moudrost se ukazuje aktuální i dnes ve snaze některých politiků odzbrojit občany, protože úsilí, které tito politici vyvíjejí, se samozřejmě netváří jako snaha změnit náš svět k horšímu, ba právě naopak. Ovšem někdy se mohou zvrhnout i dobré úmysly, kterým říkáme pokrok, solidarita, pomoc lidem v nouzi nebo bezpečnější svět beze zbraní. Z minulosti už víme, jak katastrofálně dopadly pokusy o zavedení utopie do praxe. Co by to mohlo přinést, kdybychom těmto iluzím podlehli právě teď, v této době?

Bezpečnost

Délka: 27:26
Datum: 28.2.2020

Přehrát pořad

O tom všem a řadě další témat budeme mluvit s bezpečnostním expertem Pavlem Černým, který je po desetiletích praxe naprostým realistou. Cvičí policejní jednotky i v těch nejdrsnějších částech světa, v Afghánistánu, Kongu, Mexiku, Togu, ale také třeba v Číně, Kuvajtu, Egyptě. Patnáct let působil u policie jako instruktor sebeobrany a střelecko-taktické přípravy – a coby lektor ministerstva vnitra po mnoho let organizoval rezortní kurzy pro speciální zbraně. Je autorem systémů bojových technik s teleskopickým obuškem, spoluautorem dvoudílné učebnice „Manuál obranné střelby“ a napsal knihu o výuce sebeobrany po celém světě, která vyšla loni na podzim. A obává se, aby Česko nepřišlo o svůj velmi liberální zákon o zbraních.

 

Martina: Musím říct, že toto vaše představení je zcela vyčerpávající a jsem moc ráda, Pavle Černý, že jste tady. Dobrý den.

Pavel Černý: Dobrý den a děkuji moc za pozvání.

Martina: Pavle, na konci minulého roku dva týdny před Vánoci otřásl celou naší zemí útok střelce s nelegální zbraní v ostravské nemocnici, při kterém zastřelil na místě šest lidí, další tři zranil, potom se sám zastřelil. Když se podívám zpátky, tak se dá hodnotit, že na sociálních sítích se lidé rozdělili zhruba na tři skupiny. Jedna pochopitelně oplakávala mrtvé, druhá horovala za zákaz všech zbraní, ačkoliv střelec útočil nelegální zbraní. A třetí skupina zase říkala: „Jaká byla smůla, že na místě v čekárně neseděl někdo, kdo by byl držitelem legální zbraně a měl ji u sebe.“. Řekněte mi, s vašimi zkušenostmi, k jaké skupině jste patřil vy?

Pavel Černý: Rozhodně k té první, protože je to tragédie, a oběti stojí za to uctít stejně, jako oběti autonehod nebo jakékoli velké ztráty životů ve společnosti. Prostě je to tragédie a nedá se s tím nic dělat. Druhá skupina, která hlásá, že až zmizí veškeré zbraně, někdy možná i policejní, nebo v rukách našich vojáků, tak nastane na zeměkouli mír, láska, lidé si padnou do náručí a budeme všichni žít v lásce a bezpečí, a možná, jak někdo s úsměvem dodává, nakonec vyběhne z duhy bílý jednorožec, který to završí. Jenže tak to určitě nebude.

Lidská povaha je lidská povaha, války, konflikty i kriminalita nás provázejí od počátku lidstva, lidé jsou holt takoví. A zbraně mají ve společnosti vždy dvě části lidí – ti dobří, a musím povědět, že rozhodně to jsou policisti a vojáci. A pak ti, kterým v některých zemích, například u nás, stát dává možnost vlastnit zbraně. Tedy prověřené a bezúhonné části společnosti, za velmi přísných pravidel. Nejenom těm, kteří se věnují lovu a sportu, ale i těm, kteří by chtěli bránit sebe, své nejbližší, rodinu, zejména v momentech, kdy policie bude ještě daleko.

Já jako bývalý policista mohu povědět, že i ta nejlepší policie na světě nikdy nebude moct zaručit bezpečí vždy a všude. Vždy to bude trvat nějaké minuty, a když si vyberete velkou smůlu, možná i desítky minut, než bude policie na místě. Musím říct, že někdo má trošku pravdu v tom, že občas police může takzvaně obkreslit křídou oběti trestného činu, a pak stíhat pachatele, snažit se ho vypátrat, předat jej spravedlnosti, ale nemůže preventivně zabránit danému činu.

Takže pokud bychom těmto lidem, této slušné části velmi prověřené společnosti, kteří jsou opakovaně a průběžně prověřováni, zabavovali jejich zbraně, jak to vidíme ve státech dokonce na západ od nás, včetně sebeobranných prostředků, tak tím vlastně odzbrojíme potenciální oběti kriminálníků, možná i teroristů. To potom je paradox a rozhodně nám to nikomu větší bezpečí nepřinese.

Martina: Pane podplukovníku Černý, vy jste tady především zmínil první dvě skupiny. Já jsem ještě zmínila třetí, což jsou lidé, kteří litovali, že tam nebyl nikdo ozbrojený, kdo by se třeba tomu střelci postavil. Co si o tom myslíte? Bylo by to (a nemůžeme vědět, jak by se situace vyvinula v případě, že onen střelec nebyl zkušený, a měl pravděpodobně nějaký psychický problém), kdyby na něj v tu chvíli někdo vytáhl zbraň, zárukou toho, že by střelba ustala? Nebo naopak, že by se strhla velká přestřelka?

Pavel Černý: Takto: Sebeobranné použití zbraně, i služební policistou, není matematika. Není to nějaký exaktní součet, který podškrtnete, a exaktně vám vyjde výsledek. Je to věc, ve které hraje roli nejenom připravenost konkrétního člověka, ale i shoda okolností, překvapivost, někdy i to, že možná na něco šlápnete, upadnete, prostě lidská smůla, nebo naopak velké štěstí. To jsou faktory, které hrají velmi podstatnou úlohu, takže říci, že někdo uspěje či neuspěje, zabrání či nezabrání, to nelze.

Fakt máme jeden, že lidé na západ od nás tuto šanci ani nemají. Vidíme situace, kdy se jeden hrdinný člověk, jako tomu bylo v minulém roce, snaží na londýnském mostě zabránit útoku hasičákem, a druhý klem z narvala. A předtím na jiném místě se jeden doopravdy velmi odvážný člověk pral o volant s řidičem kamionu, který zabil desítky lidí, a snažil se zastavit jeho zběsilou vražednou jízdu. Oni to dělali s velkým nasazením a hrdinstvím, ale s prázdnýma rukama. Oni tam nesmí nosit nejenom legální soukromé zbraně, ale ve spoustě států dokonce ani nože, či dokonce obyčejný pepřový sprej. U nás je šance větší. I když kdo ví, jak by dopadlo, kdyby někdo zasáhl nějakým sebeobranným předmětem, teleskopickým obuškem, sprejem.

Ale je k tomu potřeba povědět jedno: i u nás je to trošičku zamotanější. Díval jsem se na záběry a viděl jsem spoustu fotek – a na vchodu ostravské nemocnice je cedulka, na které je přeškrtnutá zbraň. Trochu to připomíná to, co je bohužel v USA velmi diskutovaným tématem, to znamená Gun Free zóny, protože člověk, který tam bude se svou legálně drženou zbraní, se dopouští protiprávnosti, která ho může stát nějakou zbrojní licenci, či povolení k nošení zbraně. Zde to takový statut nemá, ale organizace, které takto přeškrtávají zbraně, by měly vědět, jak se ukázalo v Ostravě, že to člověka s vražednými, špatnými úmysly pobít co nejvíce lidí rozhodně nezastaví. Nápisy nezastaví násilné jednání. Jenom prudí lidi, zasejí pochybnosti, jestli si na úřad, možná do obchodního střediska, může vzít zbraň.

A nakonec je závěr jediný, že po dlouhé minuty do příjezdu policie je tam jedinou ozbrojenou osobou vrah, gauner, kriminálník, nebo dokonce terorista. A jak vidíme, i tři minuty stačilo v Ostravě k tomu, aby to stálo spousty mrtvých, než se policie dostavila na místo. A to je, myslím, chyba.

Zažili jsme třeba nedávno, nechci jmenovat, obchodní středisko, kdy se jeden člověk ptal, proč tam zakazují legálním držitelům vnášet zbraně. A musím říci, že vedení této společnosti se zamyslelo, a odvětilo mu – viděl jsem ten velmi hezký dopis – že po úvaze stahují cedulky a že nevidí důvod, proč by slušný člověk s legální soukromou zbraní, nemohl u nich chodit nakupovat a být tam hostem. Je to asi trošku změna uvažování a doufám, že nyní, kdy utichla hysterie po ostravské události, si bude více lidí z takovýchto organizací uvědomovat, že přeškrtnutá zbraň na dveřích nemusí zachraňovat životy, ale naopak může umožňovat zabíjet.

Martina: Přeškrtnutá zbraň na dveřích odzbrojí jenom slušného člověka.

Pavel Černý: Určitě.

Martina: Gaunera, nebo člověka nějakým způsobem zmateného, rozhodně ne.

Pavel Černý: Věnuji se školením pro měkké cíle, jak je dnes módní říkat. Dělali jsme nějaké projekty pro ochranu školních zařízení, kdy se říká, že to není o tom, jestli se něco stane, ale kdy. Už jsme viděli, že jak před časem duševně nemocná žena přepadla školu, držela tam děti, a další případy, které byly buď náznakové, nebo již doopravdy to zavánělo nějakým velmi ošklivým masakrem. A tam, mimo opatření jako útěk, barikádování, patří k tomu také zamykání se, kdy se snaží být v nějaké zamčené učebně ticho, a člověk, který by chtěl vraždit děti a učitele, by bral za kliky a trávil čas hledáním obětí do doby, kdy na místo dojede policie, což je lepší, než střílením do obětí.

Nejošklivější situace, která může nastat, je, že se násilník dostane přímo v kontaktu s lidmi, které chce vraždit. Americký model, který trochu přejímáme, je takový, že žáci a učitelé mohou zkusit o své životy zabojovat. Jak to dokážou, je potom velký otazník, ale jestli vůbec nebudu mít takovou osnovu řešení, kdy učitel ihned toho člověka bodne židlí do obličeje, snaží se ho strhnout, zalehávat, letí mu do obličeje spousta věcí, které tam jsou, i kdyby to měly být penály, židle cokoli, co můžou použít. Jisté je jedno, pokud by se to povedlo, nezemře tolik lidí. A pokud je to jediná šance, a nedělat nic by znamenalo jistotu, že tam všichni umřeme, tak je dobré na takovou eventualitu lidi připravovat. Ale jak se to komu povede, jak to takzvaně v té situaci prodá, je vždy obrovským otazníkem. A otázkou je: uměli bychom to a dokázali sami? Nelžeme si, možná ano, možná ne. Ale je lepší mít šanci přežít, než jistotu zemřít.

Společnost se posunula a lidé začínají uvažovat nad tím, že naše budoucnost nemusí probíhat stále ve stejném stylu jako teď

Martina: Pane Pavle Černý, byli jsme několikrát v historii, nebo v nedaleké minulosti svědky toho, že i netrénovaní lidé se dokázali v krizové situaci zachovat nesmírně srdnatě a pohotově. A naopak, že jiní lidé, třeba i s lehkým výcvikem, byli paralyzováni. Asi je pravda, co říkáte, že záleží na tom, v jakém stádiu, v jakých emocích se člověk vynachází. A já se chci zeptat v návaznosti na to, co jste právě říkal: je možné plošně vycvičit civilní obyvatelstvo na takovýto druh pohotovosti a sebeobrany tak, aby lidé byli více připraveni?

Pavel Černý: Za vším vidím to, co jste řekla na začátku. V tu chvíli jsem si představil několik událostí, ať už to bylo v USA, nebo nedávno, minulý rok v Srbsku, kdy se učitelé prali o palnou, dlouhou, nebezpečnou zbraň a eliminovali člověka, který je chtěl ve škole zabíjet. Vezměme si případ šerifa, který byl souzen za to, že prostě z nějakého důvodu zamrzl, ač věděl, že jsou vražděni žáci. Dlouhé minuty stál, nevešel do školy, nezabránil tomu, ač je to jeho povinnost. Policisté a strážci zákona po celém světě skládají obvykle přísahu, že za veřejnost v takové situaci položí život. Takže znovu, není to něco exaktního a běžní lidé by rozhodně měli přemýšlet ve stylu hesla, že odvážnému, nebo připravenému, štěstí přeje.

Martina: Na to se právě ptám. Lze se plošně připravit?

Pavel Černý: Určitě. Takto vždy zvyšujete šanci, ale není to jistota, že uspějete a přežijete. Je to od sebeobranných doporučení pro ženy, které chodí v noci parkem, že nemají mít kapuci přes hlavu, MP3 v uších a pepřový sprej někde na dně tašky. Jistě je to příjemný relax takto chodit běhat, ale potom se stávají opravdu lacinou kořistí. A jenom věřit, že se to nestane, je velká potíž. Protože až se to stane poprvé, může jít o zdraví, nebo také o život.

Je to také o tom, že lidé, a musím říci, že se v tomto naše společnost posunula, začínají uvažovat nad méně příjemnými věcmi, tedy že naše budoucnost, jak jste to nastínila na začátku, nemusí probíhat dále ve stejném stylu jako teď. To znamená, že se někteří připravují na situace, které nemusí být příznivé, a mohou být dokonce krizové, i v době největšího míru. Vezměme si třeba Velkou Británii, je to asi 10 let zpátky, kdy na pět, šest dní ztratil stát ve velkých městech vládu, ulice ovládly gangy, probíhalo rabování obchodů, hořely baráky. A lidé v Británii bránili své rodiny a domy golfovými holemi a hokejkami.

Je lepší mít doma zbraň, a třeba ji nikdy nepotřebovat, než ji nemít, a potřebovat ji

Martina: Pokud vím, tak v Británii jsou odzbrojeni i policisté.

Pavel Černý: Ano, nejhorší je, že když přiběhne policista, tak na 80 procent bude neozbrojen. Takže to je ještě další věc. V této zemi by nikdo neřekl, že vám stát na několik dní nezaručí bezpečnost, nebo že až zavoláte, tak několik dní vůbec nepřijedou policejní složky a nebudou schopny ovládnout situaci. Toto už asi potom u lidí vzbuzuje nedůvěru, a také snahu postarat se případně o svou bezpečnost tak trochu sám, nenechávat to pouze na doufání, že se snad nic nestane, že je dobře – a tak to vydrží a bude navždy.

Já například dělám komisaře v oblasti zbrojních průkazů na zkoušce, kdy musíte složit zkoušku z odborné způsobilosti. A často se lidí ptám po motivaci, proč si dělají zbrojní průkaz. Dříve to byl sport, myslivost nebo obrana, nebo že je baví zbraně již od vojny, od mládí. Ale v současnosti čím dál častěji slyším od některých lidí, že neměli rádi zbraně, obávali se jich, rozhodně zbraně nebyly jejich koníčkem, ale čím dál více se jim zdálo, že je lepší mít doma zbraň, a třeba ji nikdy nepotřebovat, než ji nemít, a potřebovat ji.

Obvykle to byli muži, kteří by již tradičně měli pečovat o bezpečnost blízkých, své rodiny, je to jejich odvěká úloha. Říkali, že mají obavu, aby si jednou nevyčítali, že selhali v tom, že zbraň doma neměli. Jeden člověk to vyjádřil jako odpovědnost vůči své rodině a nejbližším. A těchto lidí je stále více. Jak se říká, že když lidé žijí v dobrém, měli by se připravit na nejhorší. To znamená, že by člověk měl být nachystán na to, kdyby se najednou něco změnilo ve společnosti, protože improvizovat se dá v rámci nějaké již existující osnovy řešení, nějaké připravenosti. Ale když budete improvizovat z ničeho, obvykle to skončí debaklem. Takže u spousty lidí je to nejenom to, že dumají, aby jednou třeba nenechali svou rodinu naprosto bezbrannou vůči osudu, stáli bezmocní s prázdnýma rukama, a že zákon a bezpečnostní složky mohou přestat fungovat. A nemusí to být jenom, že spadne asteroid, nějaké zemětřesení, že tady bude na pár dní blackout.

Vezměte si, že kdyby tady náhodou na čtyři, pět dní spadla elektřina, tak to, co se ve společnosti začne dít, bude něco strašného, jak se ukazuje, protože v tu chvíli přejmou moc dravci. Jedna věc je, aby lidé – a čím dál tím víc lidí se takto připravuje, a v Německu k tomu dokonce vyzývají úřady – měli na pár dní co jíst a pít, vydrželi bez elektriky, měli doma svíčky, baterky, rádio, a připravili se na nějakou mimořádnou událost. A pokud mají co jíst a pít, tak aby také mohli čelit lidem, kteří to neudělali, nebudou tyto věci mít – a budou se to snažit někomu sebrat. Takže hlad a zoufalství potom mohou dohnat i lidi, kteří nebudou v běžném životě kriminálníky, kteří by někoho ohrožovali, do takového zoufalství, že se stanou pro ostatní lidi nebezpečím. Tak to je a tak jsme to hodněkrát po světě již viděli.

Ve světě roste násilí, a proto je potřeba, aby policisté nosili zbraně. Pouhá uniforma již násilníky neodradí.

Martina: Před malou chvílí jste se zmínil o bezmocnosti a bezzubosti policistů v Británii. Ale to není jenom Británie. Řekněte mi, má policista, z vaší zkušenosti, beze zbraně smysl, nebo je většinou pro legraci? Má smysl, že se někde vůbec zjeví uniforma?

Pavel Černý: Nechci to hned uvést americkým: „No gun, no respect.“ Ale abychom to trochu odlehčili, něco pravdy na tom je. Já jsem cvičil policejní sbory v mnohých státech světa a byl jsem někdy šokován, a vůbec jsem si nedokázal představit, že někde policisté chodí beze zbraně, míněno palnou zbraň, pistoli, revolver, cokoli takového. Například v Kongu jsem viděl prázdné opasky policistů a ptal jsem se, jak to řeší – no poflakují se po ulicích, uniforma je vidět. Ale tam je to potom bezmoc, zvláště když v dané zemi neexistuje nějaký tréninkový systém a školení policistů. Ale také na co je školit, když vlastně mají potom prázdné ruce? Narazil jsem na to například v Indii, kde je spousta policistů na ulici neozbrojených, mají jen dlouhou, ratanovou nebo bambusovou tyč. Jednu jsem si dokonce přivezl, byla mi darována. Výhoda je v tom, když to zase trochu odlehčíme, jak tvrdí, že tam je policejní zákrok velmi často i trest v jednom momentu. Prostě pachatele činu zmlátí jako koně, a jak říkají, uleví se i soudům, celé mašinérii, a že když je trest od toho činu co nejméně vzdálen, tak je to nejvýchovnější.

Ale pojďme mluvit vážněji. Například v Číně policisté dlouho chodili neozbrojení, ale to se teď mění a vidíte tam, jak je stále častěji a systematicky zaváděno, že policajt má u sebe pistoli. Čína se velmi mění a demokratizace tam pokračuje mílovými kroky. A musím říct, že pohledy na Čínu jsou u nás značně deformované – a to někdy i solidními médii.

Změna společnosti tam probíhá a najednou je malý respekt k policejní uniformě. U nás v 90. letech někdo zastavil auto a najednou všichni říkali: „Máme demokracii, máme svobodu, co budeme poslouchat policajta, co nás tady zastavil. Co bychom mu vůbec ukazovali řidičák?“ To jsme všichni zažili. Lidé si možná trošku vylívali zlost na uniformu, které se předtím báli a která pro respekt nahrazovala zbraň, nebo obranný a donucovací prostředek. Ale ve světě se zvyšuje násilí, a je adekvátní, že mu policista může zabránit.

V Británii nic nezměnilo ani to, už je to asi 12, 15 let, kdy ozbrojený lupič přepadl a zabil tři policisty. Ani toto nezměnilo mínění společnosti, ani policie. Oni totiž říkají a říkali, že když nějaký gauner ví, že policista není ozbrojený, tak proč by na něj střílel, proč by mu ubližoval. Ale myslím, že toto je velmi pomatený názor, a tyto případy nasvědčují, že to asi není správná cesta.

Martina: Pavle Černý děkuji vám za první povídání o naší bezpečnosti.

Pavel Černý: Já děkuji vám za tuto možnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..