Pavel Černý
Pavel Černý
bezpečnostní expert, policejní podplukovník v záloze

Pavel Černý 2. díl: Západ nám vnucuje způsob života a pojímání bezpečnosti, které nefungují – a také ubývá věcí, o nichž můžeme rozhodovat sami

Přesně před týdnem jsme hovořili v prvním díle rozhovoru s bezpečnostním expertem Pavlem Černým o tom, že pokud bychom zabavovali zbraně té slušné a opakovaně prověřované části veřejnosti, a dokonce – jak to vidíme na západ od nás – i sebeobranné prostředky, tak tím odzbrojíme právě potenciální oběti kriminálníků a teroristů. A to by rozhodně nikomu větší bezpečí nepřineslo. Podplukovník Černý také upozornil na fakt, že pokud by třeba na několik dnů spadla kompletně elektrika, může se ve společnosti začít dít něco, co dnes vůbec nečekáme. V takových chvílích totiž často ve společnosti přebírají moc dravci. Na to všechno by soudní lidé měli být normálně připraveni, mít doma alespoň základní zásoby, jak to třeba doporučují i státní instituce některých států, mít aspoň na pár dnů co jíst, co pít, nějaké svíčky a podobně. A je rozumné se mít také čím bránit, protože právě ti, kteří se dnes všem podobným nápadům vysmívají, nebo je úplně ignorují, pak budou bez zásob, zoufalí a budou se snažit je sebrat těm předvídavějším.

Bezpečnost

Délka: 31:52
Datum: 6.3.2020

Přehrát pořad

Martina: Když se podívám na to, jak to funguje v jiných zemích, tak občanská připravenost například v Izraeli je asi diametrálně odlišná od naší. Několikrát už jsme tady v rozhovorech o obraně i s jinými lidmi hovořili i o jakési izraelizaci společnosti, to znamená, že v budoucnu budeme mnohem méně často po výstřelech v takovém šoku, jako jsme teď, protože na to opravdu nejsme zvyklí. Méně často budeme v budoucnu vytahovat mobily, abychom si to vyfotili, a mnohem častěji budeme vytahovat zbraně. Myslíte, že to je trend, ke kterému bychom měli směřovat? Tedy být více připraveni?

Pavel Černý: Pokud se svět okolo nás mění, jakože se určitě mění, měli bychom na to asi takto reagovat a nezamrznout. Mám hezký příběh, který mi vyprávěli v jedné prodejně. V té byla paní z Izraele právě ve chvíli, kdy probíhala středeční zkouška sirén – a ona běžela za zaměstnanci prodejny a ptala se jich, kam by se měla schovat, protože v Izraeli v ten moment letí raketa. Paradoxní bylo, že tam byl zrovna také člověk ze Srbska, a rozproudila se poté velmi zajímavá diskuse o tom, že on si ty sirény pamatuje z „humanitárního bombardování“ Bělehradu, kde tenkrát žil, a že má dodnes také tendenci běžet se schovat, jakmile slyší sirény.

To je něco, co jsme nezažili, což je dobře. Buďme rádi, že utíkání do krytů za zvuku sirén u nás pamatují nejstarší pamětníci, kteří v době druhé světové války byli dětmi. Ale to, že se dlouho nic neděje, společnost potom vede k tomu, že pak není připravena, nebo že nebezpečí vytěsňuje, jakože žádné neexistuje, a nikdy se nemůže vrátit to, co bylo. Společnost je potom pomýlená. Kdysi tady bylo něco jako branná příprava, ať už byla smysluplná, či ne, ale já pamatuji roky, kdy jsme seděli v lavicích, vytírali a desinfikovali masky, museli jsme v nich sedět deset minut, troubili na sebe choboty. A potom v učilišti jsme běhali v „atombordelech“, tedy v protichemických oblecích.

Martina: A dávali nám na ruce igelitové pytlíky…

Pavel Černý: Přesně tak. Otázkou je, jestli by tenkrát takovou válku vůbec chtěl někdo přežít, protože jak se říkalo, válka tenkrát měla probíhat chemickými a atomovými zbraněmi, a jestli by pak přeživší nezáviděli mrtvým… Ale doba se změnila. Dnes asi atomové bomby ani chemické zbraně nejsou největším nebezpečím. Dnes asi příští konflikt nebude veden tankovými útoky. To, co nás dnes nejvíc ohrožuje, je terorismus, nebo výbuch velké kriminality v ulicích, přerušené spojení, jak jsme se o tom bavili, s absencí, nefungováním, vyčerpáním bezpečnostních složek. To jsou možné současné hrozby.

Vždy by měl trend udržování bezpečnosti jít s dobou. Jak se říká, každá armáda byla připravena na minulou válku. Meziválečné období bylo takové, že třeba v USA se povídalo, že po první hrozné válce, kde se USA angažovaly a zachránily tenkrát Evropu, již žádná válka nebude. Oni věděli, jaká by to byla hrůza, a mysleli si, že nikdo již nedopustí takový konflikt. USA vlastně úplně rozpustily svou armádu, takže na obrovský národ, obrovskou zemi, bylo pár desítek tisíc vojáků, kteří navíc byli ve společnosti, jak se vzpomíná, opovrhováni jako něco naprosto zbytečného, jako darmožrouti, do kterých jenom zbytečně dávají peníze – vždyť se válčit už nebude. A Amerika měla po japonském útoku v Pearl Harboru velmi naspěch, aby se vůbec dostala z této pozice. A nakonec se stala největší mocností, i s pomocí této války.

Takže uvažovat dnes, že se nic neděje, a říkat si, proč bychom se měli připravovat… Právě proto se musíme připravovat, aby se nic nedělo. Někdy je důležité být připraven – a už svou připraveností odrazovat ty, kteří by nám náš klid, mír, pohodu a bezpečí, chtěli brát. A 300 tisíc majitelů legálních soukromých zbraní, vedle 20 tisícové armády nebo 30 tisíc policistů je poměrně velká síla. Naši politici naštěstí nyní uvažují, jak tyto lidi při případných bezpečnostních problémech využít pod vedením státu. A jsou to dobré úvahy.

Martina: Řekl jste: „Naši politici uvažují, jak tyto lidi, kteří mají legálně držené zbraně, využít.“ Ale z Evropské unie jde úplně opačná snaha, snaha odzbrojit lidi. Jen pár týdnů před zmiňovaným útokem v Ostravě v loňském roce zamítl evropský soud stížnost České republiky proti vyhlášce EU omezující legální zbraně. Jak se tomuto tlaku bránit?

Pavel Černý: Kdysi jsme si mysleli, že je to hloupost, nepochopení, nedostatek komunikace s Bruselem. Nyní můžeme povědět jedno: je to vnucování západního způsobu života a jejich pojímání bezpečnosti, či spíše dnes už nebezpečnosti těchto zemí. A vnucování nám všeho toho, co u nich nefunguje. Je to paradox a je to ostudné. Je méně a méně věcí, o kterých si můžeme rozhodovat sami.

Já jsem kdysi hlasoval pro vstup do Unie. Dnes bych možná hlasoval znovu, ale ne pro takovou EU, která nám bude vše regulovat, která bude ovlivňovat naše životy, která nám bude do všeho mluvit, a vnucovat nám to, co u nich tragicky nefunguje. Asi abychom na tom náhodou nebyli lépe než oni, tak se máme podřídit a dělat to také. Dnes už politici, se kterými prakticky denně jednáme, si mi stěžují, že musí povinně schválit spoustu evropské legislativy, jinak nám hrozí sankce. Co to je za partnerství, když musíme poslechnout jakékoli sebehloupější nařízení, které je někdy dokonce pro naši zemi nebezpečné, vražedné, jinak nám dají takové pokuty, které nás ožebračí?

Když to potom nazýváme diktátem, či se cítíme jakýmsi novým protektorátem, tak se to někomu ještě před pár lety zdálo nadsazené, ale dnes o tom snad každý musí uvažovat. Je to bohužel trend a těžko říci, jak z toho. Někteří říkají zpátky před Lisabon, který to zásadně změnil, a skutečně jsme tenkrát svou schopnost rozhodnutí totálně předali do Bruselu, aniž jsme si to uvědomovali. A pak si říkáme: „Na co vlastně máme volby poslanců a senátorů, na co máme vládu, když se potom musíme podřídit jakýmkoli rozkazům z Bruselu, a sklonit hlavu.“ To asi není řešení.

Pokud vám někdo chce vzít zdraví a život, nebojte se bránit, nebudete přeci čekat na popravu jako ovce

Martina: Pane podplukovníku, ale nebylo toho už z EU do národních států zaseto tolik, že už se dirigujeme sami? Narážím na to, že jsem právě po ostravském útoku slyšela rozbor jednoho analytika v Českém rozhlase, který říkal, že by se lidé v případě takovéhoto napadení rozhodně neměli bránit zbraní. My samozřejmě nevíme, jestli by někdo zasáhl, i kdyby u sebe zbraň měl, nebo by byl paralyzován situací, ale jediné, co pak uslyším od nějakého analytika, je, že tam musím pěkně čekat na zavolání lékaře, který řekne další, a rozhodně se nebránit zbraní. Není to už tak pokřivené myšlení, že už vlastně direktiv z Evropské unie není třeba a vystačíme si na zničení sami?

Pavel Černý: Myslím, že to je osamocený hlas tohoto analytika, možná analytika v uvozovkách. Nevím ani, kdo to byl, a nemíním to zkoumat a ani se rozčilovat. Je to pět let zpět, co jsme začali s určitými aktivitami a nevěděli jsme, kam až povedou, jak daleko nás dovedou. A asi před půldruhým rokem to přešlo v bezpečnostní občanskou platformu Liga Libe – a na rozdíl od zmíněného analytika máme pro lidi úplně odlišné poselství: Nebojte se bránit, když budete v nebezpečí, ať už legální soukromou zbraní, možná sprejem, sklenicí, židlí, čímkoli. Prostě se nebojte bránit, protože pokud vám někdo chce vzít to, co je pro vás nejcennější – zdraví a život, tak přeci nebudete čekat na popravu jako ovce. Pokud to zvládnete a máte čím, braňte se.

Naše aktivity přerostly i jinam. Braňme se i jiným věcem, nejenom ozbrojenému útoku, ale i nějakým nespravedlnostem, hloupostem, prostě ať občan není tupou ovcí zahnanou do stáda, která kývne na všechno, a bohužel věří „těm nahoře“, politikům, že to s námi myslí dobře. My Češi máme ze dvou totalit, z okupace a následných komunistických let jednu velkou výhodu: jsme nesmírně senzitivní na to, že ztrácíme naše práva a svobodu. Tato svoboda byla drahá, a my jsme věděli, jak to vypadá, když ji nemáme, a opět cítíme, že nám ji krůček po krůčku berou. Pro mě je hrozně zvláštní, že nám svobodu začínají brát lidé ze zemí, které jsem kdysi obdivoval, ke kterým jsem vzhlížel, na které jsem spoléhal jako garanci demokracie a svobody.

A najednou mě z Bruselu dohání socialismus a neomarxismus, který chce brát lidem nejenom zbraně, právo na obranu, sebeobranné prostředky. Ale nyní již dokonce padají návrhy na zákazy SUV aut, a dokonce i normálních aut vůbec, možná znárodňování, jak to vidíme v Berlíně u málo využívaných bytů. Sahají lidem nejen na práva, ale i na majetky. Je nepředstavitelné, kam svět dnes směřuje, zvláště v Evropě, a můžu vám říci, že to člověku řádně zamíchá jeho světonázorem.

Když má s námi někdo plány, které by se nám nemusely líbit, a proti čemu bychom se chtěli bránit, tak máme být odzbrojeni a s holýma rukama?

Martina: Pane podplukovníku, máte nějakou teorii, kdy se to stalo a co se to přihodilo? Proč tato změna? Co za tím stojí? Proč třeba nyní snaha odzbrojit evropské občany? Několik otázek v jedné…

Pavel Černý: Začalo to před pěti až sedmi lety. Tehdy bychom si v životě nedokázali říci, kam bude Evropa směřovat. A kdyby nám někdo ukázal takovouto budoucnost, tak bychom asi byli v šoku, a asi takovým prognózám nevěřili. Říká se, a potvrdily to velké totality, že když s lidmi něco velmi ošklivého chystali, vždy je napřed odzbrojili. Ať to byli v Rusku bolševici, nebo v Německu nacistický režim, který nejprve speciálním zákonem odzbrojil Židy, a pak nacisté udělali takzvanou registraci zbraní u běžných občanů, aby věděli, kde tyto zbraně jsou, takže věděli, kam si pro ně mají přijít.

Rozhodně byl běžný, bezúhonný a ozbrojený občan pro tyto zločinné režimy překážkou, aby si s ním mohly dělat co chtějí. A pak je dobré uvažovat o tom, co se v Evropě má dít takového, že myšlenka ozbrojeného, byť bezúhonného slušného občana, tak dráždí Evropskou komisi a vůbec Brusel? Kam to všechno směřuje? Má s námi někdo plány, které se nám nebudou líbit, a proti čemu bychom se možná jednou chtěli bránit, takže máme raději zůstat s holýma rukama? Je to filozofování a otázka do budoucna, ovšem už to začíná znepokojovat hodně lidí.

Martina: Říkáte: „Je to filozofování.“ Ale mně se nechce věřit, že právě vy byste nehledal odpověď. Znovu připomenu, že už patnáct let cvičíte policejní jednotky v nejdrsnějších částech světa – Afghánistán, Mexiko, Kongo, Togo a mnoho dalších. Jak zní tedy vaše odpověď na tuto zatím filozofickou otázku? Co se chystá? Co se to děje? Promiňte, jste profík.

Pavel Černý: Já už to dnes vidím nejen z bezpečnostního hlediska, ale i malinko politického, jako ohrožení naprosto funkčního, bezproblémového stavu, který zde máme. Jsme jedna z nejbezpečnějších zemí světa a máme takové kvalitní zbraňové zákony, že by se jimi státy okolo měly inspirovat. A najednou minulý rok byla změna, ale uvidíme, do jaké míry byla k lepšímu, a jestli nebudeme nostalgicky vzpomínat, jak to bylo dobré za pana Junckera, který byl pomalu zralejší než Jelcin, i když říkali, že je to ischias, potácel se a odhaloval sochy Karlu Marxovi, který stál u zrodu jedné z nejzrůdnějších ideologií, jež byla na počátku vyvražďování milionů lidí. Nevím, jestli oslavné výkřiky takovýchto ideologií z Bruselu nesvědčí o tom, co má následovat. Mě to znepokojuje, a nejsem sám, znepokojuje to stále více občanů.

Když byla Evropská unie o volném obchodu, o volných hranicích, o tom, že budeme cestovat, mít bezcelní obchod, tak tam bychom asi měli zůstat. Ale ne když je o regulaci našich životů, o šíření nějakých velmi nebezpečných, či dokonce zrůdných ideologií. Takto jednou budeme ve jménu naší bezpečnosti či ošetřování klimatu jednou ožebračeni, budeme bezmocní – a možná v takovém režimu, že Orwell proti tomu bude jenom odvarem.

Martina: Pane podplukovníku, naši senátoři chtějí zakotvit právo na držení zbraně do ústavy. Vidíte v tom řešení, je to pro vás chlapské rozhodnutí?

Pavel Černý: To jsme my, naše Liga Libe, do jisté míry iniciovali. Jsme velmi vděčni, že se nachází stále více takových politiků, kteří chtějí skutečně něco udělat pro bezpečnost naší země, pro obranyschopnost občanů, aby žili dál v takovém bezpečí, jaké máme nyní. Vždyť my jen chceme jednu jedinou věc a oni také, ať je to stále stejné, ať náš krásný, funkční, bezproblémový stav zachováme. Politici, a bylo jich více, mi poslední dobou řekli jednu věc, jednu větu a já jsem nad ní hodně přemýšlel. Řekli: „Tím, že jste dali dohromady statisíce lidí, kterými tlačíte na své politiky, a máme jejich mandát, tak můžeme říkat a dělat věci, na které bychom možná neměli ani odvahu.“ A jeden k tomu dodal: „Politici na západ od nás takovýto tlak občanů nemají.“ Oni se snaží zachovávat politickou korektnost, váhají něco udělat, nějaký rázný krok, byť by byli přesvědčeni, že je dobrý a užitečný pro společnost, nebo že tím něco dokonce zachraňují. A to proto, že by mohli být obviněni, že jejich názor úplně nejde s mainstreamem, a tak politik svůj možný projev spolkne, nic neudělá, pro věc nezvedne ruku, nic nenavrhne. A pak to tam vypadá, jak to tam vypadá.

Skutečně jsem šťastný, že žiju v této zemi a že se povedlo mobilizovat občany, kteří si začali uvědomovat svá práva a míru svobody, kterou zde máme. Že žijeme na dnes raritním ostrově bezpečnosti, demokracie a zatím i svobody. Udržme si to. A politici to cítí také, a je jich čím dál více. Nedávno mi někdo řekl: „Cestoval a pracoval jsem po světě. A kde bych chtěl žít? Chci žít v této zemi.“

„O hranicích se nevyjednává, o hranice se střílí.“ T. G. Masaryk

Martina: Pavle Černý, lidé se obecně zbraní bojí. Mají z nich respekt a vnímají je jako jakýsi fyzický projev zla. Vy naopak říkáte, že vlastnictví střelné zbraně z nás paradoxně dělá odpovědnějšího a spolehlivějšího člověka. Jak tyto dvě věci položit na misku vah?

Pavel Černý: Kdybyste viděla, jak já se bojím zbraní, jaký k nim mám respekt… Včera jsem byl na lovu, a kdybyste viděla, že si neustále uvědomuji, že držím v ruce pušku, která má náboj, který může letět i několik kilometrů, a jakou má smrtící sílu. Neustále si to uvědomuji, když mi závodčí na myslivecké naháňce ukáže směr střelby. A když slyšíte z dálky z nějaké strany honce, psy a tak dále, tak si uvědomujete, co může znamenat výstřel tímto směrem. A člověk, který jezdí autem, zvláště těžkým autem, si musí uvědomovat, co by způsobil náraz takového auta, že musí řídit odpovědně. A totéž si uvědomuje člověk, který si dává pozor s bruskou nebo motorovou pilou. Všechno to jsou jenom nástroje na nějaký úkon, mohou dobře posloužit, nebo být strašně nebezpečné. Je to nejenom o daném předmětu, to je jenom předmět, pouze prostředek, ale o člověku, který drží nástroj v rukou.

Někdo může motorovou pilou uříznout ruku – nedávno jsme viděli útok, někdo ohrožoval své okolí, a dokonce policisty, motorovou pilou. Vše může být zbraní, auto, kámen, klacek, ale i holé ruce. Ale proto, že věci mohou být do jisté míry nebezpečné, je přece nezačneme omezovat. Svět beze zbraní neexistuje, a není to jenom o sportu, lovu, o udržování pořádku či obraně vlasti, jak řekl krásně náš první prezident: „O hranicích se nevyjednává, o hranice se střílí,“ tedy bojuje. To řekl pan Masaryk a je to skutečně pravdou.

Lidé, kteří tvrdí, že bychom měli zbraně zahodit, by to měli nejdříve vysvětlit těm, kteří mají zlé úmysly, kterým nejde zbraně jen tak sebrat, kriminálníkům, teroristům a také diktátorům. Zbraně nemohou zahodit jenom ti hodní, to by byla nerovnováha, která by nás pochopitelně zahubila.

Pět z pěti kriminálníků preferuje neozbrojenou oběť

Martina: Pavle Černý, kdybych se s vámi vsadila, jestli mi do večera z černého trhu přinesete třeba protitankovou střelu, myslíte, že byste věděl, kam jít a kde ji obstarat?

Pavel Černý: Musím říci, že nevím. O takových věcech nevím a nikdy jsem nevěděl. Černý trh se zbraněmi bude existovat vždy. Nádherným příkladem je, že jeden z nejvíc proslavených černých trhů s výzbrojí a výstrojí, dokonce armádní, kde se prodávají i těžké zbraně, je vysloveně pod okny bruselských špiček, v bruselských čtvrtích, kam se policie bojí chodit. Naposledy se vyjádřili, že je tam policejní zákrok velmi obtížný. Prostě takzvané no-go zóny, o kterých se nesmí bavit, kde mají své vlastní zákony a kde kvete obchod s drogami a s nelegální výzbrojí. Nelegální zbraně, stejně jako drogy a kriminalitu samotnou, nemůžete nikdy úplně vymýtit. Vždyť jak to chcete udělat? Přemluvit je, aby to nedělali? Chytit a všechny v jednom momentu pozavírat nemůžete. Prostě to zde je a vždy bude. Takže je nutné na to reagovat, nelegální zbraně pochopitelně stíhat, odebírat, zabavovat.

Ale mnohem lépe se „bojuje“ proti zbraním legálním a to tím, že je seberete, zakážete. To ale budou ty, u kterých víte, kde jsou a kam si pro ně máte jít, tedy na adresách lidí, kteří je legálně nabyli, kteří je mají na sport, na lov nebo pro svou sebeobranu. Takže populisticky říct, že bojuji proti zbraním, násilí, terorismu tím, že odzbrojím slušné lidi, je paradox.

Martina: Zrovna nedávno jsem v jedné detektivce četla velmi zajímavou větu, kdy se hlavní negativní hrdina, na kterého vytáhnou nůž, spokojeně usměje a říká: „Teprve zbraňové restrikce ze mě udělaly skutečného predátora.“ A vytáhne načerno drženou zbraň a zjedná si pořádek. Ale chci se zeptat: Vy tvrdíte, že snahy o odzbrojení jsou uplatňováním presumpce viny. Myslíte to tak, že si vlastně dopředu myslíme, že každý, kdo má v ruce legálně drženou zbraň, je potenciálně nebezpečný člověk?

Pavel Černý: Ještě bych doplnil, co jste řekla před chvílí. Slyšel jsem krásnou větu, že pět z pěti kriminálníků preferuje neozbrojenou oběť, abychom to trochu nadlehčili. A co se týká presumpce viny? To bychom mohli uvažovat tak, že protože někdo narazil dodávkou, kamionem či běžným osobním vozidlem do lidí, tak přestaneme prodávat auta, dělat řidičáky. Začneme je omezovat, zakazovat, odebírat lidem, protože by mohli udělat něco podobného? Stalo se snad potom, co Olga Hepnarová zabila náklaďákem spoustu lidí, že by snad zakazovali náklaďáky, protože by někdo mohl udělat stejný čin jako ona?

Vy i já jsme sem jeli autem – a narazili jsme do lidí? Měli jsme choutky pozabíjet lidi na zastávce? Mohli jsme to udělat, ale nikdo z nás to neudělal. A stejně zde má 300 tisíc majitelů legální soukromé zbraně, mají povolení ji nosit a nosí ji, což vyplývá ze stavu, který tu je. A ráno se každý může rozmyslet, zda si vezme zbraň, nebo nevezme. A také, jak vidíme, nevytahují zbraně a nezačínají střílet po lidech kolem, stejně tak, jako jsme my dnes nenabourali do lidí autem. To znamená, že presumpce viny je, že lidem odeberu kuchyňské nože a začnu dělat razie po domácnostech, protože se zvýšil počet případů, kdy se při manželských hádkách těmito bodnořeznými nástroji lidé pořezali. To asi není cesta, takto se bezpečí nikdy nezvýší.

Martina: Pane podplukovníku, velmi vám děkuji za další povídání o tom, jak udělat svět aspoň o kousek bezpečnější.

Pavel Černý: Já děkuji vám za tuto možnost.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Anonym napsal:

    Že EU je protiracionální organizace už snad začíná chápat stále více lidí.Jak těch hvězdiček na modré vlajce v dobré víře přibývalo,asi v budoucnu začnou ubývat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..