Pavel Černý
Pavel Černý
bezpečnostní expert, policejní podplukovník v záloze

Pavel Černý 3. díl: Evropa si v podobě teroristů sama dováží svoje nepřátele. A politická korektnost může zabíjet.

„Doba se změnila. Dnes nejsou největším nebezpečím atomové bomby, ani chemické zbraně. Příští konflikt nebude veden prostřednictví tankových útoků. Dnes nás ohrožuje terorismus nebo výbuch náhlé kriminality v ulicích třeba kvůli vyčerpání bezpečnostních složek. To jsou reálné hrozby dnešní doby. Příprava na hrozby, zabezpečení před nimi vždy musí jít s dobou.“ Tato slova jste mohli slyšet v minulém díle našeho povídání s bezpečnostním analytikem, podplukovníkem Pavlem Černým. A v jedné části našeho rozhovoru mluvil i poněkud zlověstně: „Jsme nesmírně senzitivní na to, že ztrácíme naše práva a naši svobodu v oblasti bezpečnosti. To by si měli v Bruselu uvědomit. My jsme nesvobodu zažili ještě nedávno, oni ne. Opakovaně se potvrdila hrozná zkušenost, že když vládci s lidmi zamýšleli něco opravdu ošklivého, vždy je napřed odzbrojili. Nebuďme proto hloupí a po tolika zkušenostech neopakujme stále stejné, hloupé chyby.“ Ano, řeč byla také o právu na vlastnictví zbraně, což je téma, kterým dnes v našem rozhovoru navážeme.

Bezpečnost

Délka: 36:17
Datum: 13.3.2020

Přehrát pořad

Martina: Pane podplukovníku, říkáte, že máme jeden z nejlepších zákonů o držení zbraní v Evropě – a možná na světě. Říkal jste, že u nás je asi 300 tisíc lidí, kteří jsou legálními držiteli zbraně. Na základě regulí, podle kterých zbraň dostali, věříte většině z nich?

Pavel Černý: A vy věříte všem lidem, kteří udělali řidičák a koupili si auto, anebo kteří ho jenom ukradnou a do někoho nabourají? Věříte všem lidem, kteří mají k dispozici v kuchyni bodnořezný nástroj? Kuchyňský nůž či sekáček?

Martina: Prosím pěkně, nevěřím, ale spíše se ptám, že by mě zajímalo, jestli si myslíte, že je opravdu náš zákon až tak dobrý, že dokáže lidi proklepnout?

Pavel Černý: Ještě to převedu ad absurdum. Věříme pilotům, kteří s námi letí do vzdálených zemí, že záměrně nenarazí přes všechen výběr a psychotesty, jako to udělal ten německý pilot?

Martina: Ano, chtěla jsem říct, že pokud se zrovna nerozešel se slečnou, tak věříme.

Pavel Černý: Jeden psycholog, nechci jmenovat, abych mu ještě, nedej bože, neudělal reklamu, řekl, že lidem, kteří jsou třeba v rozvodovém řízení, by se měly automaticky odebírat zbrojní průkazy. Jenže častěji, než se lidé postřílejí, se pobodají, či pořežou noži, které jsou v kuchyni. To by také tam měli vletět a zabavit jim kuchyňské nářadí, protože to má na kriminalitě pořezaných, pobodaných a povražděných lidí daleko větší podíl. Máme velmi vychytaný systém pro zbraňovou legislativu, během 90. let jsme to vychytali. Nikdo to negativně neovlivnil a nikdo do toho nechtěl populisticky zasáhnout, protože když politik někdy nemá téma, tak bojuje buď proti legálním zbraním – protože proti nelegálním se bojuje těžko – nebo proti takzvaným bojovým plemenům psů. Co ještě bych mohl zakázat – počítačové násilné hry a tak dále.

My skutečně máme vychytané zákony tak, že je můžeme využít jako devízu, na rozdíl od států na západ od nás. To znamená, že lidé zde jsou zvyklí zbraně i bezproblémově nosit. Když například pan Dienstbier vždycky říká, že nechce, aby zde lidé začali nosit zbraně, tak již 30 let všude okolo něj lidé bezproblémově a dennodenně zbraně nosí. A že o tom neví, je známkou toho, že to asi funguje dobře a že s tím nejsou problémy.

My máme šanci v naší zemi využít své občany v nějakém bezpečnostním ohrožení, či při obraně státu. Na ministerstvu vnitra se nyní pracuje na takzvaném vyjímajícím zákoně, který by měl být v balíčku se strašnými implementovanými bruselskými nesmysly, o využití našich majitelů legálních soukromých zbraní ze strany státu a pod jeho vedením – pro vnitřní bezpečnost v extrémních situacích a pro obranu naší země, jak to například vidíme ve Finsku či ve Švýcarsku.

Martina: Pane podplukovníku Černý, už v minulých rozhovorech jste zmínil, že se svět proměňuje, a my na to musíme reagovat svou připraveností. Říkal jste, že se povahy konfliktů mění, a dnes byste se mnohem více bál nějakých teroristických útoků anebo občanských nepokojů. Ale přesto, když se podívám, jak se svět kolem nás proměňuje – myslím Evropu a zejména naši zemi – jak byste seřadil hrozby, které vás znepokojují a připadají vám za určitých okolností reálné? Jak byste je pojmenoval?

Pavel Černý: Zmínili jsme ve všech pádech skloňovaný a omílaný terorismus. Dnes již můžeme říci, že Evropa si sama dováží svého nepřítele. To, co se nemohlo veřejně říci v médiích a co politici na začátku říkali velmi opatrně, dnes říkají naplno. Pokud nám někdo bude vnucovat ve jménu humanity a solidarity lidi, kteří se stanou nepřítelem naší země, společnosti a kultury, tak to je skutečně cesta do pekel. Spousta lidí se ohání těmito pojmy. Já jsem velmi často v těchto zemích pracoval a hájím myšlenku: pomáhejme těmto zemím v jejich problémech tam, u nich. To, že přestěhujeme celou Afriku a část Asie do Evropy, tak jednak se sem nevejdou, a navíc neučiníme šťastnější ani je, ani nás.

Je to také o tom, o čem jsem psal v knížce, která nedávno vyšla: narazil jsem například v Afghánistánu, či v Kongu, na velmi schopné lidi, schopné policisty, kteří by mohli i nám tady pomáhat, za které bychom se profesně rozhodně nemuseli stydět. Ale pak přemýšlím o tom, že pokud my vezmeme těmto zemím nejschopnější lidi, kteří mají šanci tam něco změnit, ty vzdělané, námi proškolené, tak pomůžeme těm zemím? Nepomůžeme. Vrhneme je jenom do větší chudoby a bídy. Jenom vyvoláme další úpadek lidí.

Martina: Pane podplukovníku, zmínil jste nebezpečí, o kterém mluvíme už několik let, a ten, kdo vyslovuje tyto obavy, dostává nejrůznější nálepky, ať už xenofoba, nebo člověka, který šíří strach a nedokáže se přizpůsobit tomu, jak se svět proměňuje. Řekněte mi, s chladnokrevností, kterou musí v sobě mít policista, voják, vyškolený člověk, jak se k tomu postavit? Vy jste řekl, že řešením není přestěhovat celou Evropu a kus Asie do Evropy, ale určitý exodus se děje – a našinec tady stojí a je poprvé v životě konfrontovaný s touto situací. Je to stejné, jako když se najednou ocitne u teroristického útoku a neví, protože je to poprvé, jak se chovat jako občan. Chladnokrevně a vyrovnaně? Nepanikařit, uvědomit si, že tento proces byl zahájen, a jen tak zcela zastavit nejde? Co dělat, jak se občansky chovat? Vyrovnaně a zároveň alespoň trochu poučeně?

Pavel Černý: Vezmu to od začátku. Buďme rádi, že zde v Česku můžeme mluvit pravdu. Tím to začne, že čelíme vlivu takzvané politické korektnosti, která – a to ani v nejmenším nepřeháním – jednou může zabíjet, a to doslova. To, o čem se tady bavíme, by v západních médiích rozhodně neproběhlo. O tom se mluví doma – a ještě šeptem. Když mluvím s lidmi z Evropy, a znám jich nemálo, tak se s vámi musí dlouho znát, aby se o této problematice s vámi bavili. Nepřeháním, člověk žijící v zemích na západ od nás, pokud se s vámi bude bavit o takových věcech a takovým stylem, jak to děláme zde, může ztratit práci. Přestanou se s ním stýkat jeho kamarádi.

Lidí, kteří mění něco ve společnosti, není většina, ale jsou hodně slyšet. Když nešetříte klima, nebo když nejste solidární a nechcete lidem pomáhat, jste okamžitě označen za někoho špatného, necitlivého, nebo xenofoba a rasistu. A mít v Německu třeba takovýto přídomek, který by vám někdo uštědřil, je pro někoho naprosto zničující. Je to zbraň těch, co by chtěli ve jménu dobra změnit tuto planetu. Ale, zmínila jste to na začátku, otázkou je, jestli je to ve jménu dobra, měnit takto naše životy. Jestli za snahami těchto lidí, kteří bojují za dobro nás všech, na konci není opravdu jenom čistá destrukce, zmar a zánik.

A ještě k migraci. Když jsem pracoval v Kongu, setkal jsem se se situací, u které mě napadlo, že je velmi podobná tomu, co se děje teď. Místní lidé studovaní v evropských, francouzských, belgických školách mi povídali, že se setkávají s velkým problémem, že tam migruje do měst obyvatelstvo z vesnic, a to ne jenom z nebezpečných oblastí, které byly někde u Rwandy, ale i odjinud. Opouštěli své živnosti, políčka, která je poměrně slušně živila, takže tam nežili v nějakém ukrutném nedostatku, hladu, či dokonce nebezpečí. Stěhovali se do hlavního města a okolí – a přibývalo jich geometrickou řadou, šli za lepšími životy. Říkali, že chtějí žít západní způsob života, mít konečně auta, domy, mobily, které, jak se tam povídalo, v hlavním městě budou mít. Ale nečekalo je to, co si představovali, čekalo je naopak to, že hladoví na ulicích, žebrají, živí se kriminalitou, nebo umírají s celými rodinami. Píšu to taktéž ve své knize.

Já jsem jim říkal, proč nepracují. Jednak jsou tam obsazená pole kolem hlavního města Kinshasy. Jenže oni už dělat nechtějí. Oni už chtějí žít životy, které si vysnili, takže už chtějí nějakým způsobem profitovat. Chtějí, aby jim někdo všechno poskytl zadarmo, a pokud to nedostanou, tak prostě rezignují, a když jim někdo nedá najíst, klidně umřou i s celými rodinami.

Přiveď si domů Afriku a budeš žít v Africe

Martina: Už slyším argument, rezonuje mi v uších: ale oni přece mají také právo na pohodlný život. Přece mají také právo mít to, co máme my, Evropané.

Pavel Černý: Určitě, ale musí do toho investovat také nějakou míru práce. Nechci tady říkat, že na celém světě mohou žít stejní lidé, se stejnou náturou, stejnými zvyklostmi, kulturou. Vždyť tím se všichni lišíme. Někde je lidská produktivita vyšší, někde nižší. Zažil jsem státy, kde mi řekli, že po 12. hodině již tam nikdo není v práci, a problémem je, že v těchto státech, kdyby neteklo ze země hodně ropy, kterou ani místní lidé nedokážou vytěžit, bylo by to tragické.

Uznávám jeden argument. Státy, které se kvůli svému kolonialismu a vykořisťování jiných zemí staly bohatými světovými mocnostmi, které zbohatly, dodnes jsou násobně bohatší a jsou dodnes daleko jinde, než my. Tyto státy platí jakousi daň za minulost. Nevím, jestli je to spravedlivé, ale Belgie, Holandsko, Francie, Španělsko, Velká Británie měly obrovské kolonie, které z nich udělaly velmoci, a změnily kulturu a podobu těchto zemí. Teď za to svým způsobem platí tak, jak někdo řekl: „Přiveď si domů Afriku a budeš žít v Africe.“

Taková je pravda. My jsme neměli žádné kolonie, Česká republika nikdy nikoho nezotročovala. Pracovně jsem působil třeba v Togu a po první světové válce se jednalo o tom, jestli v rámci odškodnění po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy jsme byli vítěznou mocností, díky odboji našich legií v zahraničí, nedostaneme jako odškodnění Togo. Buďme rádi, že jsme nic takového nedostali. Sice bychom měli nějakou dobu přístup k moři, které nemáme, ale nemáme také spoluvinu – a nikdo nám nemůže implantovat odpovědnost za tuto část světa, kde státy na západ od nás žily z jejich obyvatel a bohatství.

Juncker si kdysi postěžoval, že integraci překáží to, že se evropští politici bojí svých voličů a voleb

Martina: Pane podplukovníku Černý, teď jste to řekl, nebyli jsme koloniální velmoc – a i o Togu jsme tehdy říkali otřepaný slogan: „Togo, to není mnogo“. Znovu se vrátím k otázce, kterou jste načal, ale v odpovědi jste se mi pak vzdálil. Jak se tedy má zachovat Čech, ten malý, nebo velký český člověk, je jedno, jak se na to podíváme, ale člověk, který žije ve středu Evropy, nebyl občanem koloniální mocnosti, a teď je poprvé ve svém životě a historii vystaven migraci? Vystaven tomu, že si musí sám pokládat otázku, kam až je ochoten zajít – a zda opravdu není rasista nebo xenofob, a pravdivě si na ni odpovědět. A musí se konfrontovat se svým vlastním strachem ne jenom o budoucnost dětí, ale také o ztrátu svého pohodlí a dobrého bydla. Zkrátka je to trochu nestravitelný koktejl otázek, se kterými se Čech setkává poprvé. A jak říkám, vy máte výcvik, měl byste být chladnokrevný, měl byste mít taktickou průpravu. Co poradíte?

Pavel Černý: Měl bych také mluvit narovinu, byť se to někomu bude zdát politicky nekorektní a možná, že na věc může mít i jiné názory, než zde zazněly. Začnu úplně jednoduše. Měl by začít žít občansky. Měl by začít žít tím, že je zde nějaká politika, že politici jsou náš volený servis, jsou to naši zaměstnanci a měli by dělat věci, které chceme my. Měli by hájit naše zájmy a názory, my je volíme. Dlouho zde byl nezájem o politiku, ale pro toho, kdo se nezajímá o politiku, platí jedno krásné heslo: „Kdo zaspí v demokracii, probudí se v totalitě.“ Takže nezaspěme v demokracii. Někdo řekl, že práva občana a jeho svoboda jsou jako svaly. Musíte je dennodenně procvičovat a dbát o ně, protože jinak je ztratíte. Procvičujme je, dávejme našim politikům na vědomí naší vůli, jak chceme, nebo naopak jak vůbec nechceme žít, a vezměme si zpátky vládu v této zemi. Demos kratos, lid si vládne – a vládne si pomocí demokraticky zvolených zástupců. A myslím, že se to daří.

V rámci naší platformy Liga Libe velmi často jednáme s politiky. Paradoxně mi jeden z nich řekl, což je pro mě smutné, že se poprvé setkává s tím, že musí dělat to, co chtějí občané. Je strašné, když potom vlastně slyšíte, že je i trošku naštvaný. Prostě oni by vždy měli dělat to, co chtějí jejich voliči, nebo ta největší část. Je přece legální a rozumné, že budeme podporovat jenom politiky, kteří podporují to, co chceme a nějakým způsobem je posunovat směrem nahoru, ať nám mohou ještě více pomáhat v tom, co chceme, hájit naše zájmy a názory. A od nich zase není vůbec nelegální, když budou hájit velké skupiny občanů, kteří něco chtějí, nebo naopak nechtějí. Vždyť o tom demokracie je.

V Bruselu zazněly názory, a to od pana Junckera, který si postěžoval, že integraci chybí a vadí to, že se evropští politici bojí svých voličů, že se bojí voleb. Kdyby se jich nebáli, to by se potom krásně přijímala rozhodnutí.

Tento citát jsem viděl mnohokrát a skutečně zapadá do toho, co se děje. Zabraňme tomu, politici jsou od toho, aby nás a naše zájmy bránili, a dělejme na tom, protože pokud politik vidí, že občana něco nezajímá, že to není v médiích, že nikdo nezačne křičet, když se něco stane, že nezačne chodit spousta rozhořčených mailů a reakcí na sociálních sítích, tak politik vidí, že si může dělat, co chce.

Karel Kryl jednou řekl, že politikům se nevěří, politici se kontrolují. Kontrolujme je. Zažil jsem politiky, kteří něco dělají ze svého opravdu poctivého přesvědčení, a někdy žasnu nad jejich čistými názory, a že to skutečně není přetvářka. Někteří to také dělají z politického kalkulu, když počítají s tím, že když vyhoví velké skupině lidí, tak tím zvýší svou popularitu a volební preference. Ale mně je to úplně jedno. Ať to dělá z toho, nebo onoho důvodu, hlavně, ať to udělá pro dobro lidí, abychom žili spokojeně, v prosperitě, v bezpečí tak, jako žijeme teď. Nikdy jsme nežili v takovém údobí, abychom se měli tak dobře, a tak dlouho žili bezpečně. Udržme si to, já v tom chci žít i dále.

Martina: Pane podplukovníku Pavle Černý, myslím, že bude velmi dobré vás představit posluchačům také jako instruktora, protože pak budou moci lépe rozpoznat, na čem stojí vaše současné názory, co máte za sebou, jak dlouho a v jakých podmínkách se vaše názory tvořily. Už jsem tady zmiňovala, že jste 15 let působil coby mezinárodně uznávaný instruktor po celém světě, cvičil jste policejní jednotky i v zemích, jako jsou Kongo, Mexiko, Togo, Čína, Kuvajt, Kavkaz, Afghánistán a tak dále. O těchto svých dlouholetých zážitcích jste napsal knihu, která se jmenuje Černý mezi černými. Trochu provokatér. Řekněte mi, proč se jmenuje právě takhle?

Pavel Černý: Já bych ani nebral, že jsem provokatér. Myslím, že jednak na mém jménu není nic špatného – a ani na jiných věcech. Ale teď vážněji: kniha se tak jmenuje proto, že v Kongu se stalo, že o přestávkách mezi výcvikem jsme žertovali, a já jsem to řekl původně jako vtip, myslel jsem, že velmi dobrý, a nakonec dobrý byl, že jsem vlastně také Černý. Oni tak trochu zírali, a když jsme si vysvětlili, proč se cítím jako Černý a že jsem Černý, a že je to vlastně mým jménem, tak druhý den chodili a smíchem hýkali. A dokonce se tím bavili na tréninkových pobytech a kurzech a říkali: „I am black, you are Black.” A bylo to vždy velmi nosné téma zábavy.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem psal tu knihu a uvažoval, jak ji nazvat. A když jsem pak viděl fotky mé bílé tváře mezi černošskými policisty, přišlo mi to opravdu trefné. Víte, když dneska někdo žasne nad tímto názvem, tak mě to trošičku udivuje, a zamýšlím se nad tím, jestli někdo náhodou do budoucna nebude hledat nějakou asociaci, když řekneme, že sníh je moc bílý, nebo uhlí černé. A tvrdil bych, že něco špatného je v těch lidech, kteří si toto představují, mě tedy takové věci nenapadají a vždy jenom zírám, co, kdo a v čem může hledat nějakou myšlenku.

Když v Číně zakřičíte „nástup“, tak se policisté seřadí během několika sekund. V Africe to trvá, budou se blížit pomalou chůzí. A v arabském světě nemá kdo nastoupit, jsou doma, nebo utekli o pauze, kterou jste jim dali.

Martina: Nevím, jestli jsem opatrnická, ale myslím, že tento rozhovor nám Facebook šířit nebude… Přišel jste do kontaktu s úzkou skupinou lidí, policistů, vojáků nebo gardy, které jste měl za úkol vycvičit. Jak dlouho většinou tento výcvik trval?

Pavel Černý: Někdy trvá několik dní, někdy týden, čtrnáct dní, měsíc i měsíc a půl.

Martina: Dá se na tomto vzorku lidí poznat mentalita dané země?

Pavel Černý: Rozhodně, bezesporu. Něco jiného je, když dané země navštívíte turisticky, nebo když tam s těmi lidmi jste, pracujete s nimi, snažíte se z nich dostat nějaký výkon a nakonec je dostat do nějakého stavu. Naší branží je, že někam přijedeme a snažíme se z nich vytvořit týmy a v rámci nejnovějších výcvikových trendů je naučit nové systémy. Tedy nejenom aby něco uměli dělat, ale aby uměli také učit, předávat dál. Budujeme jakési fabriky, které by, když odjedeme, fungovaly samotně. Aby byli schopni v těchto zemích učit další stovky, tisíce, desetitisíce policistů v boji proti kriminalitě. A to je nejenom náš džob, ale do jisté míry to beru i jako svoje poslání. A mentalita lidí se na tom vždy dobře pozná, protože s některými nejen cvičíte, oni vás mají na starosti, všude vás vozí, chodíte k nim, někdy i domů, do rodin. Sedíte s nimi do večera, bavíte se o spoustě věcí, ať už radostných či méně radostných, nebo problémech v jejich zemi. Takže danou zemi najednou vidíte úplně, nechci říct vysvlečenou do naha, ale dozvíte se o ní rozhodně více, než když vás vyčutnou z autobusu, navštívíte pár památek, hurá do hotelu, letiště a jupí zpátky.

Martina: Pavle Černý, když se dívám na ty destinace, Ghana, Togo, Kongo, tak jsem možná trochu předpojatá, ale musím se zeptat: v zemích třetího světa, které jsem zmínila, pracujete s odborníky, se špičkami v bezpečnostním oboru. Jsou to odborníci, na jaké jste zvyklý, nebo je to někdy trochu Absurdistán?

Pavel Černý: Třeba ohledně aktivity při výcviku, když zakřičíte v Číně „nástup“, tak policisté běží a seřadí se do lajny během několika sekund a stojí v pozoru. V Africe to trvá delší čas, můžete nějakou minutu čekat, a lidé se budou blížit velmi pomalou chůzí. Někdy se smíchem říkám, že když toto řeknete policistům v arabském světě, tak už tam můžete být sami a nemá kdo nastoupit, protože buď jsou doma, nebo všichni v pauze, kterou jste jim dali, utekli.

Například v Kongu jsem měl na starosti instruktory, které jsem měl vychovat jako lokální protiteroristické jednotky PRI, s gescí odpovědnou za protiteroristický boj, což někdy v celé této obrovské a velmi komplikované zemi znamená boj s ozbrojenými skupinkami rebelů v pohraničí.

Tito lidé, které jsem měl na starosti, rozhodně nebyli nějací nováčci, a co jim chybělo na dovednostech, které jsme spolu cvičili, to jim rozhodně nechybělo na zkušenostech. Vždy říkali, že přijede jednotka PRI, tak se moc neperou. Tam obvykle umírají lidé. Jejich práce je ukrutně nelehká. Byli to velmi ostřílení členové protiteroristických jednotek s takovými zkušenostmi a zážitky, které na světě jen tak někdo nemůže mít.

Takže ohrnovat nos nad těmito lidmi nejde. Když pomineme jejich africkou mentalitu. Třeba na začátku se mě ptali, kolik jim budu platit za to, že vůbec budou cvičit. Nevím, jestli to mohu říct, tam je bílý člověk, ať už z Ameriky, nebo z Evropy, bohužel vždy od toho, aby jim něco automaticky dával, platil, protože je bohatý a oni jsou chudí. Takže jim máme něco dávat, rozdávat. Ale toto jsme si na začátku vysvětlili, že jejich stát naopak platí mě, a ne málo, a já mám odpovědnost za jejich úroveň. A jejich generál mi řekl, že si s nimi mohu dělat cokoliv, abych s nimi dosáhl potřebné úrovně a následné dny už velmi profesionálně pracovali. A musím říci, že když jsem odjížděl, tak jsem cítil uspokojení nad tím, že v téhle zemi se něco skutečně povedlo.

Když jsem byl v Ghaně a Togu, narazil jsem v Togu na velmi profesionální složky místního četnictva, kdy protiteroristické a protidemonstrační složky byly pod velením studovaných lidí po kurzech ve Francii. A byla to velmi profesionálně fungující složka. Zrovna v těchto zemích jsem narazil na velmi zkušené, cílevědomé a nakonec velmi profesionální policisty, kteří jenom hltali to, co jsme spolu dělali.

Martina: Pane Pavle Černý, děkuji vám za další výlet do oblasti naší bezpečnosti.

Pavel Černý: Já vám také děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.