Václav Cílek
Václav Cílek
Geolog, klimatolog, spisovatel, esejista

Václav Cílek: Při katastrofách jsou militantní složky jako armáda k ničemu, to, co hlavně funguje, jsou nezacílení lidé

Vyhlídky do budoucnosti jsou velmi neradostné a nahánějí strach. A to v důsledku změn, které nás nevyhnutelně čekají a na jejichž počátku již stojíme. Je možné se na osobní, společenské a státní úrovni nějak připravit? Jsou vypracovány nějaké postupy a scénáře? Na tyto otázky hledá odpověď Martina Kociánová v další části rozhovoru s geologem a klimatologem Václavem Cílkem, který se mimo jiné zabývá změnami a jevy ve společnosti i přírodě, které by mohly vést ke krizím a kolapsům.

Společnost

Délka: 14:17
Datum: 28.1.2018

Přehrát pořad

Martina: V předchozích částech jsme vyjmenovali základní faktory nerovnováhy, které vnímáte. Nyní bychom se měli velkým obloukem vrátit k osobní a psychologické odolnosti, tedy k resilienci. Říkal jste sám, že k tomuto tématu bychom se měli vrátit a vysvětlit, co tento pojem znamená, jaké nároky na nás klade a jak s ním máme do budoucna počítat.

Václav Cílek: Pojem resilience začal být více frekventován někdy v 60. letech minulého století, kdy se mluvilo o resilienci v souvislosti s ekosystémem. Zpočátku se tím rozumělo, že když například vyhoří nějaký národní park, tak za jak dlouho se tam opět vytvoří původní příroda, les s původními druhy. To je ekologická resilience. Představme si ji jako odolnost a pružnost návratu do původního stavu. Původní představa byla taková, že když vezmete gumovou hračku a zmačkáte ji, tak ona se pak narovná a bude vypadat stejně jako dříve.

Víme, že zničená společnost nebo vyhořelý les se většinou nevrací do původního stavu, ale do takového, který je tomu podobný. Resilience byla brána jako pružná schopnost návratu, pružná obnova a zároveň schopnost fungovat v široké škále podmínek. Jako typický příklad se uváděla borovice. Jeden druh, borovice balatka, roste na rašeliništi a jiný, velmi blízký druh borovice, na pískovcové skále. A kleč, která je také druhem borovice, roste ve vysokých horách. To znamená, že borovice má neobyčejně velkou resilienci, funguje v mnoha podmínkách. Dnes se ale na poškození borovic suchem, různými nemocemi, na zasychání, díváme jinak.

Na tuto resilienci spojenou s ekologií navázal koncept klimatické resilience – ve které byli mistry zejména Japonci – a tato záležitost se nezkoumala v souvislosti s klimatem, ale přes zemětřesení. Resilientní společnost je v případě, kdy vám při zemětřesení spadne půl města, schopna vše během krátké doby opět opravit. A to proto, že je poučená a staví domy takovým způsobem, že město bude padat pomalu, aby lidé mohli utéct. Je také zaveden systém varování, daňových úlev a podobně. Resilience je tedy soubor veškerých opatření, včetně pomoci, kterou vám společnost poskytne. A netýká se to pouze umění stavět tak, aby vám to nespadlo na hlavu.

S resiliencí bylo v Japonsku také počítáno ve speciálních obchodech. Ukázalo se totiž, že jediné, co v případech katastrofy v období resilience funguje, je kolo. To znamená, že je povinně zavedena dostupnost jízdních kol. A také povinné zásoby distribuované a po skončení trvanlivosti obnovované státem pro případ přírodní katastrofy. Dostupné jsou také filtry na vodu. To znamená, že obyvatelé a systém jsou již předem připraveni na pružné reagování.

Po jednom silném zemětřesení byla v Japonsku provedena velmi důkladná analýza organizací, které by v případě katastrofy mohly nejvíce a nejlépe pomáhat. Jednalo se o organizace, které nebyly nijak zvlášť proškoleny. U školených složek jako je armáda, která je řízena pomocí rozkazů, které musí dodržovat, se ukázalo, že typ militantních organizací je k ničemu nebo že je funkční až tak po pěti nebo deseti dnech. To, co naopak fungovalo, byli nezacílení lidé. Věděli, co mají dělat v případě nebezpečí, dokázali najít dobrovolníky, spolupracovat, protože tam nevládl program, ale velká pružnost.

Podobně se o resilienci začalo mluvit po cunami, v Americe po hurikánech, po velkých záplavách. Je to schopnost společnosti se obnovit – a to ne jen co se týká nemovitostí, ale celé komunity. V New Orleans se jako velmi resilientní ukázala vietnamská komunita, především proto, že měla kostel, na který byli navázáni dobrovolníci, a v okamžiku, kdy se komunita rozprchla po USA, tak dobrovolníci zaznamenávali adresy a spojení. Když se pak začal vracet život, tak jim napsali o zlepšení situace, udělali seznam nářadí, které jim mohou poskytnout, seznam starých lidí, kterým bylo třeba pomáhat i díky výběru peněz v kostele.

Pokud se chce někam přemístit německý buldozer, tak si na to Německo najímá ukrajinské transportní firmy

Martina: O tom se asi triviálně říká „držet při sobě“…

Václav Cílek: Ano, to je ten tmel společnosti. Ale člověk tomu musí doopravdy pomáhat. Z původně ekologického konceptu schopnosti návratu do původního stavu a fungování v široké škále podmínek vyplynula sociální či klimatická resilience. Tohoto konceptu si všimla i armáda. U nás to velice pěkným způsobem zpravoval Jiří Šedivý.

Dnes nevíme, kdo je nepřítelem. Jsou to různí hackeři, narušitelé, malé skupinky, součásti tajných služeb, vývojáři, teroristi. Jsou přítomni uvnitř všech států. To znamená, že pokud budujeme obranu proti nepříteli, který už je zde, ale nevíme odkud a kdy zaútočí, tak vytváříme resilientní systém. Na tomto pan generál Šedivý zapracoval a zjistil naprosto šokující věci, které se dají dohledat v oficiálních materiálech NATO. Například pokud se chce někam přemístit německý buldozer, tak si na to Německo najímá ukrajinské transportní firmy. Evropská část aliance, na rozdíl od americké, téměř ztratila schopnost se přemísťovat.

Martina: Jak je to možné?

Václav Cílek: Najmou si železnici – nebo něco podobného – a ta vás nějak dopraví.

Martina: Řekla bych, že je to docela zásadní pro jakoukoli akceschopnost armády.

Václav Cílek: Řeknu to jednoduše. Mám scénář dobrého dne a scénář špatného dne. Podle mě evropské NATO může docela dobře fungovat ve scénáři dobrého dne.

Snem každé armády je, aby nebyly žádné problémy

Martina: Ale pak možná úplně nepotřebujeme armádu do dobrých časů…

Václav Cílek: To je sen každé armády, aby nebyly žádné problémy. Něco podobného platí nejenom o dopravě, ale také o telefonickém spojení a spojení vůbec. Bez spojení není velení. Toto jsou naprosto realistické věci. Jedním z klíčových pojmů NATO se začíná stávat otázka resilience. To znamená fungovat podle scénáře špatného dne proti nepříteli, kterého vůbec neznáme.

Martina: Vidím, že resilience je skutečně vrstevnaté téma, a v některém z příštích dílů bychom se věnovali čistě jenom tomu, co resilience obnáší a jaké na nás bude klást úkoly v budoucnu.

Václav Cílek: Resilience začíná výchovou každého člověka, ale to je doopravdy téma na další pořad.

Martina: Moc děkuji za návštěvu a také za to, že jste nám pomohl uvědomit si nekonečnou provázanost světa, která nám mnohdy uniká. Děkuji za to.

Václav Cílek: Bylo mi potěšením.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.