Luděk Frýbort
Luděk Frýbort
Český exilový spisovatel

Luděk Frýbort: Hrst poznámek k jednomu kulturnímu střetu

Glosy

Datum: 28.5.2018

Dočítám se v jednom zahraničním týdeníku, jak se v Německu opět rozmáhá antisemitismus… tomu bych se odvážil co nejrozhodněji odporovat. Žiji v oné zemi mezi Rýnem a Odrou už čtyřicátým rokem; kdyby se v ní něco takového vyskytovalo, musel bych si toho všimnout. Nikoliv. Protižidovské postoje jsou v Německu věcí menšiny tak mikroskopické, že nestojí za kus řeči; ono by se všude našlo pár bláznů, kteří budou tvrdit i že Země obíhá kolem Měsíce, jen aby na sebe upoutali pozornost. Pakli takové sentimenty v Německu bývaly, příšerná zkušenost holokaustu je obrátila v zahanbení tak hluboké, že si povrchnější pozorovatel může pomyslet – nehrají ti Němci na nás zase něco? Nu, nehrají. Už jen vyprávět židovský vtípek, jaké sami židé mezi sebou rádi nejen vyprávějí, ale si i vymýšlejí, může být v Německu na pováženou. Natož nějaký antisemitismus.

To už spíš není v takových těch levicově intelektuálních kruzích žádnou vzácností povznesený, poučovatelský antiizraelismus, ochotně přejímaný podobně laděnou částí tisku. Ani nemusí být veden zlou vůlí, jen snahou o vyrovnanost. Žijí v té zemi, nesoucí jméno Svatá, jednak jacísi židé, jednak jacísi Palestinci; a my musíme oběma měřit stejným dílem, jinak je v pekle objektivita. Rovněž o vytvoření palestinského státu se už šedesát let mluví a píše, o spravedlivém posouzení všelijakých těch třenic a tahanic, co každou chvíli mezi oběma skupinami tamního lidu propukají…

Nevím sice jak by se dalo dospět k posouzení, jež by jak palestinští Arabové, tak i židé přijali za spravedlivé, mohu však z vlastní zkušenosti poreferovat, na čí straně je v tom nepokojném koutě světa víc vůle k smíru a kdo se nespokojí s ničím menším, než čemu se ne tak příliš dávno říkávalo Konečné řešení židovské otázky. Budiž mi tedy prominut nedostatek objektivity, s nímž se v té mele stavím na stranu izraelských židů. Palestinci mohou prohrát sto a jednu válku, o intifádách a jiných pranicích nemluvě, a nestane se jim víc, než že se budou muset dočasně uskrovnit ve svých požadavcích. Pro židy jedna prohra znamená… Endlösung.

Avšak vraťme se od břehů Jordánu k německé realitě. Musím přiopravit předchozí tvrzení: jest v zemi Goethově antisemitismus, a jaký. Záštiplný, nesmiřitelný, na hraně terorismu a někdy i za hranou: antisemitismus islámský. Kdyby někdo na ulici vykřikoval – Smrt židům! měl by z toho sakramentskou polízanici. Když táž slova zaznívají v muslimských kulturních centrech a mešitách, německé orgány si s tím jaksi nedovedou, či spíš nechtějí nic počít. „Máme náboženskou svobodu,“ krčí rameny zodpovědný činitel. „Islám je náboženství jako každé jiné. Jsme demokratická společnost, žádnou víru nesmíme upřednostňovat.“

No, nevím. Jestli náboženství jako jiné… „Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je boží,“ rozdělil kompetence před dvěma tisíci lety Ježíš Kristus. To pro islám naprosto neplatí. Obě kompetence, náboženská i státní, mu splývají v jedno; mimoto svým nárokem konečného ovládnutí světa staví nás nevěřící před otázku – máme si to nechat líbit? Naše civilizace má své vlastní hodnoty, a nejen náboženské; máme se jich vzdát ve prospěch muslimského universalismu? Zvlášť když se porozhlédneme, k čemu to zmíněný universalismus dopracoval: k zaostalosti, k závislosti ve všem, od kalhot a triček až po rakety a kalašnikovy, na dobrém chodu společnosti západní. Přičemž dělá co může i nemůže, aby ji rozvrátil… jsme snad blázni? Asi jak kdo.

I nejkrásnější ideu lze přehnat za mez, kde už se stává svým vlastním opakem. To se přihodilo ve Francii, poskytnuvší muslimům náboženskou svobodu tak dokonalou, že francouzští židé před ní houfně utíkají do Izraele. Německo tak daleko není, ale snadno může být; on už dnes si koleduje o malér, kdo by se objevil v některých vykřičenějších čtvrtích Berlína s černou židovskou čepičkou na hlavě. Snad abychom nechali snah o dosažení toho, co na světě nikdy nebylo a nikdy být nemůže: rovnosti všech se všemi, vyváženosti zájmů jedněch se zájmy druhých. Židovství, původně orientální import, se postupem času stal organickým prvkem evropské kultury a jejím obohacením; islám, ustrnulý ve vývoji už v čase svého vzniku, v ní představuje těleso cizorodé, s vyvinutým sklonem k agresivitě a intoleranci. Co s tím… asi to, co vyžadoval Franz Josef Strauss, pak-li ještě někdo pamatuje tu svéráznou postavu německé politiky: kulturu domácí jakožto vůdčí (Leitkultur), vedle níž mohou existovat i kultury jiné, ale až na druhém místě, chovají-li se řádně a nevýbojně.

Demokratickou rovnost, vyrovnanost zájmů, můžeme nabídnout pouze tomu, kdo sám tyto hodnoty vyznává. V opačném případě jest záhodno ukázat, kdo je v téhle domácnosti pán. A to co možná brzy, jelikož času nezbývá; neustane-li příliv běženců, ponejvíc ze zemí islámu, mohou se při své úžasné množivosti během nějakých čtyřiceti až padesáti lety stát v našich vlastních zemích většinou, nebo se k ní povážlivě přiblížit. Pak už nám ukážou, co si máme myslet o té rovnosti a toleranci; a ne-li nám, našim vnoučkům dozajista. Nemělo by nám to být lhostejné.

Poznámka: oproti způsobu ustálenému v zemích českých si dovoluji slovo „žid“ nepsat s velkou, nýbrž s malou počáteční literou. Pohledem do učebnice českého pravopisu zjistíme, že velkým písmenem začínají jména národů (Dánové, Portugalci) či kmenů (Apačové), kdežto jména kulturních a náboženských skupin (šintoisté, impresionisté) s malým. Židé byli národem do zkázy židovského státu počátkem našeho letopočtu; po rozptýlení do diaspory se stali významnou sice, ale přece jen kulturní skupinou. Jiné evropské jazyky toto pravidlo dodržují, píšíce jew, jeuf, judío, ebrėo atp.; nevím, proč zrovna Češi si vymysleli opak. Asi z jakési opožděné uctivosti.

Hannover, 26. května 2018

Diskuse

Přidat komentář
  1. Michal napsal:

    Velmi dobré pojednání – palec nahoru

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.