Luděk Frýbort
Luděk Frýbort
Český exilový spisovatel

Luděk Frýbort: Variace na téma Persie a Peršanů

Glosy

Datum: 27.4.2018

Ještě si vzpomínám, jak v roce 1978 demonstrovali berlínští studenti proti návštěvě perského šáha Rezy Pahlávího, jelikož jim nebyl dost demokratický. A potměšilé dějiny jim vyhověly. Krátce poté byl šáh přinucen odstoupit a vlády v Íránu se zmocnili ší’itští duchovní v čele s ajatolláhem Chomejním, věru náramným demokratem. Proti němu, podivná věc, už nedemonstroval nikdo. Ještě ale šáh stačil vyslat na západní university větší množství mladých lidí; ti se po uchvácení moci zpolitizovanými kleriky už zpátky nevrátili, i je teď v Německu spousta perských odborníků, především lékařů. Sám k jednomu takovému chodím se svými chřipkami a pro recepty na mé pilulky, čímž se asi stalo, že mám k Peršanům pozitivnější vztah než k Arabům a jiné orientální čeládce. Co se mi naopak nesplnilo, bylo předsevzetí poznat Írán vlastní zkušeností. Nejdřív to nešlo vůbec, pak jen v rámci organizované výpravy, což věru není vášeň srdce mého, a když to konečně šlo i na tu vlastní pěst a s rancem na hřbetě, byl jsem na takové špásy už drobátko starý. Přitom bych máloco raději. Prozkoumat Írán, postaru Persii, vedle Číny nejdávnější civilizaci světa, v běhu časů se všelijak měnící, ale nepřerušovanou. Pryč je říše římská, kde je konec egyptským faraonům, propast dějin pohltila Asyrii a Babylon, Persie však je stále tady, ledaže už nevyznává učení Zarathuštrovo, nýbrž ší’itskou odrůdu islámu. U kteréhožto tématu teď chvíli setrvám.

Objeví se na jevišti světa doktrina ať politická nebo v tomto případě náboženská, a hned začne štěpit na ideové směry a proudy. To není nic mimořádného, to postihlo křesťanství stejně jako islám. Je však jeden základní rozdíl: křesťanství se od svého vzniku rozrůznilo na řadu sekt, církví a církviček od římských katolíků až po svědky Jehovovy, v důsledku odchylek ve výkladu biblických písem Starého a ještě spíš Nového zákona. To se islámu stát nemůže; jeho pravda je jednou provždy dána vlastním slovem Prorokovým, ve svaté knize Koránu zapsaným a mimo veškerou diskusi jsoucím. Oč je v islámu spor, také nejsou náboženské zásady, ale dynastická politika. Na právoplatnosti prvních tří následníků proroka Muhammada se muslimstvo ještě shodne; od čtvrtého, jménem ‚Alī ibn Abī Tālib, počíná rozkol.

Jedna větev islámu, sunnité (ahl as-sunna = lid tradice, uznávající krom koránu i ústní podání tzv. hadíthů), pokračuje řadou chalífů z rodu Ummájovců, kdežto přívrženci mezitím zavražděného ‚Alího (stejně jako obou jeho předchůdců, zdá se že dýka byla v raném islámu standardním nástrojem řešení politických problémů) si stanovili zásadou neuznávat za pravého chalífu nikoho než kdo pochází z rodu Muhammadova, jehož byl řečený ‚Alí zetěm. A rozštěpil se i samotný ší’itismus, rovněž na dvě větve: tzv. dvanáctníků, uznávajících za právoplatné prvních dvanáct už ne chalífů, ale imámů, a ismaílity věřící že poslední, dvanáctý imám dosud žije ve skrytu a vyjde z něj k záchraně světa, až bude nejhůř. Jak vidno, nejsou blaničtí rytíři ryze český vynález.

Může nám to celé připadat trochu bláznivě: jako bychom my se dodnes hádali, rvali a nenáviděli kvůli tomu, měl-li být po vymření králů z rodu Přemyslova na český trůn povýšen Rudolf habsburský, nebo některý z vévodů bavorských. Ale takový už je islám: je mu důležité co my shledáváme nicotným, a co je podstatné pro nás – kritická diskuse například – pokládá za vedlejší, pakli ji vůbec nemá za rozkolnickou a hodnou zavržení. Měli bychom s tím počítat: že jsou témata, na nichž se náš svět se světem islámu neshodne. Ne že by za žádnou cenu nemohl, ale že co je bezpodmínečně závazné jednomu, nestojí za pozornost druhému.

Hannover, 16. dubna 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.