Tomáš Gavlas
Tomáš Gavlas

Tomáš Gavlas 3. díl: Když se člověk na pouti ráno probouzí, jsou mysl a myšlenky silné – a přichází inspirace

„Měl jsem o sobě představu, že jsem lepší člověk, než jsem, protože jsem měl tendenci si pamatovat a uvědomovat hezké věci – a ty horší zatlačovat do důlku. Takže byly třeba situace, kdy jsem velmi účelově lhal druhým lidem. Z toho mi bylo zle,“ řekl v druhé části našeho rozhovoru Tomáš Gavlas o jednom z nejhorších momentů, který vyplynul z jeho putování, kdy si v rámci jednoho cvičení sebepoznání vypisoval vlastní hříchy. Ačkoli se duševní hygiena dá praktikovat i doma, v sedě, on dává přednost stovky kilometrů dlouhým poutím, na které se nejen v Evropě vydávají především věřící již po staletí. S tím je spojena i moudrost předků, která Tomáše oslovila. „Dnes není k dispozici tolik slov, která by se používala k duchovnímu životu, nebo je jich relativně málo. Dříve byl jazyk bohatší, a lidi se shodli, co který pojem znamená. Dneska je to guláš,“ vysvětlil Tomáš Gavlas proč jeho kniha „Karlaz: Cesta člověka“ čerpá hodně ze starých textů, a má být mostem pro dnešního člověka, aby mu zprostředkovala duchovní myšlenky Buddhy, nebo starých řeckých filosofů, a „probudily moudrost, kterou člověk už v sobě má“. O poutích a o tom, jak vznikala jeho kniha, si s Tomášem Gavlasem budeme povídat i nyní.

Lidé

Délka: 30:55
Datum: 20.8.2021

Přehrát pořad

Martina: Oslovuje vás na putování spíše mužská populace, nebo za vámi chodí ženy? A v jakém věku?

Tomáš Gavlas: U žen je to zajímavé. Říkal jsem si, že je pro ženu zvláštní, když si takto vyrazí s mužem do lesa – třeba ještě přespat. Řekl bych, že to jsou tak ze 60 procent muži a 40 procent ženy.

Martina: A jsou to spíš mladší, nebo starší lidé? Protože na konci prázdnin se třeba mnozí budou ještě chtít pustit do putování.

Tomáš Gavlas: Překvapuje mě, že jsou různí. Ženy jsou spíš mladé, muži spíše starší. Překvapilo mě, že hodně mužů má okolo 50 let, a nevěděl jsem, jestli jim mám co dát, protože je mi 34, a ještě nemám životní zkušenost další etapy. Ale zjistili jsme, že jim mám co dát, že to je v pohodě, že to funguje. A toto je skupina, která se mnou často chodí. Bylo to pro mě překvapení, protože knihu a podcast poslouchají a čtou spíš ženy, podcast má 80 procent posluchaček ve věku 25–35let, takže jsem si myslel, že na poutě přijde více žen, ale je to trošku jiná skupina.

Martina: Přeci jen, když máte několik doprovázených poutí, potřebujete si pak někdy nadělit zase jenom svou, a být sám se sebou, pokud možno několik dní? Protože když člověk vyrazí na jeden den, tak marná sláva, to není pouť, to je výlet.

Tomáš Gavlas: Ano, určitě. Jednak si počet doprovázených poutí limituju, nedávám víc jak dva dny, nebo dvě noci, tři dny za týden, protože potřebuju nějak integrovat, nějak se z toho sebrat, protože potom by tato služba nefungovala, kdybych to fakt bral jako Baťa cvičky. Neudržel bych empatii a pozornost. Už takto je pro mě těžké si pozornost udržet. Upřímně. Takže to limituju.

A moje poutě? Mrzí mě, že loni, když začal covid, jsem měl naplánovanou pouť do Itálie. Zdál se mi sen o poustevně Eremo San di Marco, a našel jsem dvě poustevny Eremo San di Marco, a tak jsem si řekl, že mezi nimi půjdu pouť – a začal covid. Můj další sen je jít pouť pouští, takže jsem chtěl jít letos, únor, březen do Izraele Negevskou poušť, ale zase to nebylo. Loni jsem si udělal pouť po Čechách, prošel jsem Orlické, Lužické hory a Jeseníky. To jsem putoval sám. Do dálky nyní nikam nejdu, možná mi to chybí, ale překvapivě ne tolik, asi že doprovázené poutě s druhými jsou silná, ale jiná zkušenost.

Putování o samotě už znám, když to přeženu, a dokážu předvídat, co se stane, když půjdu čtyři týdny sám, budu si u toho číst Nový zákon, a budu sám se sebou. Ale toto je pro mě úplně nová zkušenost, která je velmi plodná. Takže spíše si léto plním těmito poutěmi, na úkor putování. Opravdu se těším na Izrael a na poušť. Vím, že tam půjdu, a na to se hodně těším.

Martina: Před chvílí jste zmínil, že jste měl živý sen o jakémsi místě Eremo di San Marco a že jste pak zjistil, že to jsou dvě poustevny, které jsou od sebe vzdáleny. Mně to přijde až zvláštní, já většinou, i když mám živý sen, tak tam nemám navigaci, nemám tam přesný název. A zapamatovat si ze sna, že se to jmenuje Eremo di San Marco, je samo o sobě zvláštní.

Tomáš Gavlas: Je to zvláštní, ale byl to silný sen, takže jsem si ho pamatoval. A tak jsem to zkusil najít, a přišlo mi správné, že tam mám jít. Potom mi do toho skočil covid. Letos už to tolik necítím, že bych to měl jít, spíš mám Izrael. A kde máte pořád hledat poutě, na které se máte vydávat, nechci chodit podle abecedy. Vždy jsem říkal, ať si každý vybere pouť, která je pro něj, která je fakt jeho poutí, a cítí k ní nějakou blízkost. Nevím, proč se mi o tom zdálo, asi je to Markem Aureliem.

Když se člověk na pouti ráno probouzí, jsou mysl a myšlenky silné, a přicházejí tvůrčí inspirace

Martina: Když chodíte na poutě sám, tak co je vaší převládající činností, když jdete třeba měsíc? Sledovat krajinu? Ale člověk nejde zase úplně nejrychleji, a tak někdy zůstává celá dny úplně stejná, takže to rozostří pozornost, byť se říká, že když člověk nemá vnější vjemy, tak se naopak vynořují věci, které jsou normálně okolím přebity. Takže jak vypadá takový den na pouti?

Tomáš Gavlas: Jak vypadá den na pouti? To je skvělá otázka, ke které jsem nachystal podcast, který budu vydávat. Přijde mi zajímavé, jak vypadá poutníkův den: Ráno se probudím ve spacáku, rád si po probuzení na chvilinku otevřu nějakou knížku, když ji mám s sebou, ať je to Nový zákon, nebo něco od Františka z Assisi, případně od Ignáce z Loyoly. A lehce si počtu.

Martina: Beletrii?

Tomáš Gavlas: Ne, to mě nenapadlo.

Martina: Již nepřerušuji. Takže přečetli jsme si pár řádků.

Tomáš Gavlas: Něco si přečtu. Pak vylezu ze spacáku, udělám si snídani, najím se, ošetřím nohy. Naučil jsem se dělat velmi dobrou věc, a to indulonovat si paty a prsty, protože to mi zásadně vyřešilo puchýře, takže je od té doby nemám. A lehce se protáhnu a vyrazím. Vyrazím na cestu, a většinou se po probuzení snažím ujít tak deset kilometrů, mám rád, když ukousnu kus cesty v kuse. Nerad dělám časté přestávky, rád jdu větší celky. Takže jdu nějaký kus, pak je přestávka, pak krátká. Když někde byla, tak jsem si dal kávu, nebo jsem si ji někde uvařil na vařiči.

Ráno, když se člověk probouzí, je mysl silná, myšlenky jsou silné, přicházejí různé tvůrčí inspirace, co a jak dělat. Pak je oběd, to se rád někde najím. Rád jím venku. Je to jakýsi vrchol, když dojdu k obchodu s jídlem, tam nakoupím, pak sním čerstvé rajče, nebo tuňáka. Nesu si to s sebou a někde něco pojím. A pak, během odpoledne, se myšlenky utlumují, přichází útlum, což je ze začátku nepříjemné, že už člověk myslí, aby už byl tam, kam chce dojít, aby si odpočal. A pak jsem si uvědomil, že když tento útlum trošku přejde, tak vznikne velmi zajímavý meditativní stav, v kombinaci s vyčerpáním.

Snažím se denně ujít třeba 35 kilometrů. Cítím, že bych chodil radši 25, ale 35 je příjemné, to se pak cítím docela dost vyčerpaně. A posledních 5, 10 kilometrů už je fakt vnitřně silných, a přichází větší inspirace. V tomto vyčerpání se objevují duchovnější stavy, a tak dále. Samozřejmě přes den jsem rád, když se někde můžu vykoupat. Někteří poutníci vydrží dlouho chodit, i když se nemyjí. Říkají, že si na to zvyknou. Já to nevydržím, potřebuju se aspoň jednou za dva dny umýt, takže se po cestě myju v různých pítkách, fontánách a pumpách na zavlažování, prostě hledám vodu, kde se můžu umýt. Člověk si potřebuje koupit nějaké jídlo, občas si v nějaké kavárně dobít telefon, protože používám navigaci. Snažím se eliminovat jiné využití telefonu, nedívat se na Facebook a na email.

Takový jednoduchý režim

Martina: Vy nemáte papírovou mapu?

Tomáš Gavlas: Nemám. Mám navigaci, v tom jsem zpohodlněl. Ale můžu říct, že v Norsku bych to asi jinak nezvládl, byl jsem za to fakt rád, že jsem navigaci měl. A večer už člověk začne hledat, buďto dojde do nějaké ubytovny, kde se ubytuje. Tam to většinou nějak funguje, zaplatíte nějaký příspěvek, uvedou vás, máte nějakou palandu, člověk se umyje. Sebe i věci, oblečení, protože sebou nenosíte tolik věcí, takže je potřeba mýt je častěji. Povečeříte, odpočinete si. Takový večer je příjemný, uvolňující. Občas záleží, kde člověk spí, protože všude se usnout a spát nedá.

Takže k večeru jdete, koukáte, kde by se dalo spát, jestli najdete nějaké vhodné místo. A jsou dny, kdy prší, jste promočená, člověk je fakt naštvaný, nebaví ho to, už chce, aby byl konec. Všechno je durch, je vám zima, je to nepříjemné. Občas jsou dny, kdy něco bolí, takže nejsou jiné myšlenky, než třeba jen na bolest. Bolí vás třeba koleno, achillovka, bolest při každém kroku, kdy se vám chce pořád zvracet. Žádné myšlenky se nevyplavují, protože jediná myšlenka je bolest, a těžko se od toho utíká. Takže je to o překonání.

Takže dny jsou různé, jako ve škole, vše je velmi jednoduché. Člověk vstane, dlouho jde, musí se postarat o základní životní potřeby. Pak někam dojde, a tam usne, odpočine si, a zase znovu. Takový jednoduchý režim.

Martina: Může pouť pomoci každému? Je to recept pro každého?

Tomáš Gavlas: Nevím. Nevím, jestli dokážu pomoci každému. Někomu pomoci asi nemůžu. Potkal jsem tam hrozně lidí, kteří si na pouť nesli nějakou otázku, nebo tam šli s nějakým tématem, ušli 500 kilometrů a říkali mi: „Furt nevím.“ Na první pouti, ani teď, si neberu žádné ústřední téma. Takže nic od toho neočekávat, nemít velká očekávání – to je ono. Nemít očekávání nějakého silného duchovního zážitku, nebo že se něco vyřeší.

Martina: Stal jste se na poutích svobodným člověkem? Nebo jste svobodný jenom na pouti, a sotva se vrátíte do klasického života, tak je po svobodě?

Tomáš Gavlas: Trochu jo. Svoboda je v putování, ve fyzickém aktu, v přesouvání se, a v tom, jak si, co zařídíte, v pohybu, a v tom, že nic nemusíte. To je krása. Ale když někoho potkáte, tak vás nezná a vystupujete z nuly, z pozice poutníka, takže v tom člověk svobodný není. Je definován svým okolím, kolegy v práci, kteří ho znají a říkají mu: „Ty jsi takový a takový,“ a tlačí vás do nějaké role. A partnerem, který už vás má takhle zafixovaného, a rodiči, kteří vás také už mají nějak zafixovaného. Už tedy máte svou nálepku, svou roli, ze které se v běžném životě hůř vystupuje. Na pouti máte větší možnost pohrávat si sami se sebou, a vstupovat do interakcí od nuly, což je hezké. Ale návrat je těžký. Poprvé jsem z toho byl úplně rozhozený. Když jsem došel do Santiaga, tak jsem si říkal: „Všechno je tak jiné.“ A pak jsem se vrátil, a nic jiného nebylo.

Martina: A všechno bylo tak stejné.

Tomáš Gavlas: A za chvilku po návratu jsem přišel o entuziasmus. Po měsíci. Něco zůstalo, vím, že z těchto poutí něco zůstává, že se to střádá a sbírá, ale to je o integraci zkušenosti. Po první pouti má toto hodně poutníků, že dojdou a řeknou „Jo!“, a teď se vrátí, a lidé okolo vás tuto zkušenost nesdílí, takže vám nerozumí, nechápou, co se stalo, s čím přicházíte – „To se zbláznil, nebo jak to je?“

To, co dělám, dělám proto, že cítím, že to mám dělat. Ale neříkám, že pro partnerku je to lehké.

Martina: Jak se kombinuje tento způsob života s rodinným životem? Máte malého syna, a jak to vnímá partnerka?

Tomáš Gavlas: Ty dlouhé poutě?

Martina: Myslím i krátké poutě, kdy jí odcházíte s nějakou osmnáctkou, kterou doprovázíte na cestě. Trochu to zlehčuji, ale jak se to dá zvládnout?

Tomáš Gavlas: Je to pro ni asi těžké, že jsem takový, i když se jí to zároveň líbilo, když jsme se poznali, a byl to jeden z důvodů, proč spolu jsme a máme syna. Ale teď je to samozřejmě těžší. Během doby, co se nám narodil syn, jsem odjel do Norska, nebo na ostrov Patmos, což byl jiný typ poutě. Ostrov, kde byla napsaná kniha Zjevení, poslední kniha Nového zákona. Dopisoval jsem tam Karlaze, byl jsem tam mimo sezonu, chodil po ostrově a držel půst. Takže pro člověka, který nemá potřebu dělat poutě a být čas někde o samotě, je to těžké přijmout.

Myslím, že je tam důvěra, a snažím se být plně profesionální, takže když jdu s nějakou ženou, tak mezi námi držím velký odstup. Ale chápu, že to může být něčím atypické, a může být těžké to obhájit před okolím: „Ten tvůj chodí na nějaké doprovázené poutě s holkami do lesa? Co to je za blbost?“ To je můj život: Já to dělám, protože cítím, že to mám dělat. Ale neříkám, že pro partnerku je to lehké.

Na poutě odcházím, abych se mohl vracet

Martina: Nestane se v určitém okamžiku, zejména u dlouhých poutí, že když člověk něco na pouti získá, najde vnitřní klid, vhled do sebe sama, a prochází nejen krajinou, ale také vnitřní krajinou své duše, že se pak vrátí, a všechno kolem něj začne útočit? Útočí na něj všechny ty důmyslně promyšlené reklamní kampaně, které jste sám vymýšlel, takže se v určitém okamžiku už nechce vracet?

Tomáš Gavlas: Hm.

Martina: Protože na pouti je to svým způsobem snazší?

Tomáš Gavlas: V tomto je pravda. Uvědomil jsem si to, když jsem byl ne na pouti, ale v klášteře. Dřív jsem si vždycky říkal, že život v klášteře je úplný nesmysl, že to nejde, aby se člověk vzdal života. Proč? Kvůli čemu? A když jsem byl v Asii v klášterech, tak jsem si říkal: „To je vlastně hrozně hezký život, a člověk má spoustu času věnovat se nitru. Ostřit svou pozornost. Číst starý text, být v přítomném okamžiku, nad věcí, pracovat na sobě, být osvobozený od všech slastí a strastí světa.“ A dokázal jsem si představit, že bych takhle mohl asi žít. A věřím, že někdo takhle může zůstat, a nevrátit se.

Ale pro mě to vždycky bylo: „Odcházím, abych se mohl vracet.“ Potřebuju toto odejití, získat zkušenost, a pak se ji pokusit nějak integrovat do života a ohnout cestu v životě. I proto jsou pro mě teď hodně blízké doprovázené poutě, protože to je pro mě integrace zkušenosti. Najednou to není pouť, kdy si vyjdu na čtyři týdny, a mám tam hluboký osobní zážitek, který je jednou za rok. Teď to mám tak, že každý týden s někým chodím na pouť, s někým putuju, řeším hluboká témata, a vlastně tak žiju běžný život. Není to nic výjimečného.

Lidé se mě často ptají, co mají ještě dělat, aby byli šťastní. První odpovědí je: Vymaž věci, které nechceš, odstraňuj, odsekávej.

Martina: Je to vlastně klasické poznání, které říká, že není těžké být mravný v klášteře, ale těžké je být mravný v nevěstinci.

Tomáš Gavlas: To jste řekla krásně.

Martina: Já ne, jen cituji. Vy jste kdysi napsal, že svoboda je odmítat věci, které v životě nechceme. Ale tomu tak úplně vlastně nerozumím, protože si všichni myslíme, že přesně toto děláme. Takže proč se od božího rána do pozdního večera necítíme svobodní?

Tomáš Gavlas: Myslím, že tohle jsem psal, protože se mě lidé ptali na téma rozhodování. Co dělat, když jsem nešťastný? Co mám přidat do života, abych byl šťastný? Nebo co mi chybí? A já jsem ve svých úvahách a studiích došel k tomu, že to je naopak. Ne, co by chybí, ale co tam je navíc. To, co chci, už tam pravděpodobně je, akorát to není vidět přes hromadu jiných věcí, které tam mám. Toto zahlcování funguje i v reklamě, kdy je lidská mysl zahlcená různými věcmi, které potřebujeme, které si myslíme, že potřebujeme, a srovnáváme se s nějakými obrázky, s influencery, s lidmi z reklam. Tak toto je potřeba pročistit. Takže svoboda je spíše v tom, ne si přidávat věci, které bych chtěl, ale odmítnout to, co nechci. V tom byla ta myšlenka, že to je postaveno naopak, a bylo to směrem k dotazům, které ke mně šly na téma, co přidat do života, jak mám žít svůj život. Tak první odpovědí je: „Vymaž ty věci, které nechceš. Odstraňuj, odstraňuj, odsekávej, odsekávej a zůstane tam…“

Martina: Vzhledem k tomu, že jste odsekl firmu, tak jste ukázal, že to asi myslíte vážně. Ale odstraňovat ze života věci, které v něm nechceme mít, které nás odvádějí od cesty, která je naším niterným projevem. S tím asi člověk vyráží do boje. Čeho jste se ještě dokázal zbavit?

Je dobré se zbavit nepotřebných věcí. Ale když má člověk děti, je to těžké.

Tomáš Gavlas: U mě to začalo na takové velmi praktické úrovni. Vypsal jsem si všechny věci, co mám.

Martina: Co fyzicky vlastníte?

Tomáš Gavlas: Fyzicky všechny věci, co mám. A prostě jsem si říkal, co z toho mám?

Martina: Třeba manželčiny náušnice.

Tomáš Gavlas: Ne, to bylo ještě, než jsme se poznali. Když jsem žil sám, tak jsem si vypsal fakt každou věc, co mám, protřídil je, a zbavil se jich. U některých věcí to jde jednoduše, a nějaké na vás začnou mluvit, něco vám začnou říkat: „Nech si mě, jsem kytara. Ještě na mě budeš hrát. A tím, že se jí vzdám, znamená, že v sobě udělám nějaký akt, kdy se dokážu smířit s tím, že teď na kytaru hrát nebudu, pustím to ze sebe a udělám prostor pro něco jiného. To pro mě byl hodně důležitý akt.

S firmou to bylo pro mě hodně těžké. Byl jsem s člověkem, který má mnohem větší firmu, a budoval ji mnohem déle, a s přáteli zaměstnává 200 lidí. Je to opravdu velká firma, a on se mě ptal, jak dlouho jsem na to myslel poté, co jsem z firmy odešel. A já jsem mu říkal: „Vlastně rok. Každý den jsem myslel na firmu, kterou jsem opustil. Každý den mi to naskočilo.“ Opouštění věcí je hrozně těžké, ale myslím, že je to důležité.

Martina: Musel jste se bát.

Tomáš Gavlas: Ztrácíte tím svou identitu, protože jste s tou firmou propojen. Tento audit se týká i vztahů, lidé, se kterými udržujete kontakt, nebo návyků, který máte. To všechno vás tvoří, a jste tím prorostlí jako kořeny. Je bolestivé něčemu říct „Ne“, a něco od sebe oddělit. Takže tak. Teď, co máme syna, je to těžké, takže mi do života přichází spoustu věcí, které je těžké pro mne modelovat.

Když se člověk vrátí z dlouhé poutě, kde meditoval v klášterech a měl zážitky, a dostane do ruky roční řvoucí dítě, tak tři dny nespí, a je po veškerém poznání, vyrovnanosti a trpělivosti

Martina: Protože když se člověk bude zbavovat určitých věcí, tak to vůči synovi už může působit jako sobectví. Mnohem víc než předtím. A máte zase nový námět na pouť.

Tomáš Gavlas: O svých sebezkušenostech bych chtěl říct, že to je nějaká duchovní nabubřelost, nebo arogance, která, myslím, se mi také stala, když se člověk vrátí. Když chodíte na pouť, a člověk je sám, chodí na poutě, medituje, čte staré texty, tak je v tom hodně. Zažije během meditace v klášterech nějaké zážitky, uvědomí si spoustu věcí. Ale pak se člověk vrátí, a dostane do ruky roční řvoucí dítě, tři dny nespí, takže je po tom. Veškerý duchovní základ, veškerá vyrovnanost, trpělivost jsou rázem pryč. Takže to pro mě také byla velká zkušenost. Že člověk může tuhle duchovní sebezkušenost získávat z dítěte, nebo v práci s dítětem, a to velmi silnou a srovnatelnou, ne-li vyšší než se životem v klášteře, nebo z pouti.

Martina: Existuje mnoho cest. Napadla mě triviální otázka, jaké je nejkouzelnější místo na světě, kde jste na poutích spočinul?

Tomáš Gavlas: Nejvíc jsem brečel a byl dojatý v jeskyni v Manrese, na konci pouti Ignáce z Loyoly. Konec poutě je pro mě vždycky instantní duchovní zážitek, už vím, jak většinou probíhá. Cítím obrovský vděk, že jsem mohl pouť dojít, protože nejsem žádný velký sportovec. Mám hodně vysoké nárty, doktor mi ve 14 letech říkal, že mi to budou muset operovat, že nebudu moci chodit a tak dál. Zatím jsem všechny poutě zázrakem došel, i když to bolelo, tak jsem to prostě došel. Takže obrovský vděk, že mi to bylo umožněno dojít, a většinou cítím jakýsi nával tepla. Hodinu až dvě jsem v transu. A u Ignáce z Loyoly to bylo nejsilnější. Takže když jste se takhle zeptala, tak mi vyskočil první zážitek.

Ale hrozně krásné místo pro mě bylo v Barmě. Odjel jsem tam na pobřeží do malé rybářské vesničky, kde ani nebyla elektrifikace. Byl jsem v penzionku, a chodil dlouho každý den, byly tam nekonečné a nádherné pláže, kde jsem byl sám. Tam jsem se mnohdy svléknul, běhal nahý, nebo chodil po plážích. Našel jsem tam tyč, vylezl jsem na kámen, a s tou tyčí točil. Četl jsem si Exupéryho, a byl to vlastně můj zvláštní domov v tomto odlehlém kusu světa. To bylo krásné, nádherné místo.

Ale my máme 60 kilometrů od Prahy rodinnou chatu ve vesnici Zvírotice. Je to fakt na břehu Vltavy, pět metrů od řeky, a asi bych řekl, že tam je místo mého srdce. Jezdím tam teď se synem, trávím tam hodně času. Hodně tam také vznikal Karlaz, je to místo, kde se Karlaz odehrává, vyhlídka nad řekou je místo odtamtud. Je tam voda, mám rád tekoucí vodu, trávím na ní hodně času, a sleduji, jak se to tam proměňuje. Je to krásné místo hodinu od Prahy, které je mi asi nejbližší.

Martina: My tady sedíme naproti sobě u stolu. Vy víte, jak to chodí ve firmách, tak co byste odpověděl, kdybyste teď byl na pracovním pohovoru, a já bych se vás zeptala: „Nuže, Tomáši Gavlasi, kde se vidíš za 10 let?“ Což je klasická personalistická otázka.

Tomáš Gavlas: To je dobrá otázka. Dopsal Karlaze, vydal ho, potom jsem tuto knížku přeložil do angličtiny, rozepsal druhou knížku, nahrál k tomu podest, a cítil jsem postupně dvě cesty. Jedna je duchovní, hlubší, což je, dejme tomu, další knížka, doprovázené poutě. Protože poutě, to je moje životní téma. A druhou bylo, že mě baví firmy, podnikání. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být vynálezcem, to mě baví, vymýšlet nové věci, nějak to skládat dohromady. Je to pro mě tvůrčí práce.

Tyto dvě věci se mi čerstvě spojují, protože letos jsem rozjel doprovázené poutě, které provozuju a které bych chtěl dělat dlouhodobě. A do toho jsme s mým dobrým kamarádem Eduardem Petiškou založili projekt, kde pomáháme českým univerzitám komunikovat výsledky výzkumů do zahraničí. To znamená, že dělám marketing, komunikaci, což jsem dělal celý život, ale děláme to pro výzkum, pro české výzkumníky, a to je pro mě něco úplně jiného, než čokoláda. Je to strašně zajímavé, to jsou strašně zajímaví lidé a dává mi to smysl, a nikdo to nedělá a je v tom pro mě právě moment vynálezce. Musíte vymyslet, jak to dělat, protože jsme první, kdo to tady v Čechách dělá. Takže teď mám tyto dvě nohy, se kterými se vidím kariérně dál, protože by se to mohlo doplňovat.

Martina: Tomáši Gavlasi, moc vám děkuji za to, že jste si na mě udělal cestou čas, a přeji vám, ať Bůh provází vaše kroky. Díky moc.

Tomáš Gavlas: Já také mockrát děkuji, a také přeji šťastné cesty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..