Vlastimil Hela
Vlastimil Hela

Vlastimil Hela 1. díl: Žítkovské bohyně byly obyčejné ženy. Ale prožívaly skutečnosti, které nejsou běžné

Jen málokterá slova se v posledních dvou letech skloňovala tak často, jako zdraví, léčení, léky. Zažili jsme nebývalý útok viru, na který nebyl nikdo připraven bez ohledu na to, čemu věříme, zda to byl záměrně vypuštěný vir za nějakým konkrétním účelem, nebo prostě jedna z mnoha ran, které lidstvo doprovázejí už od nepaměti. Naprosto jisté je jen to, že naše životy vir změnil. Možná nás však nabádá i k tomu, abychom my sami změnili především své myšlení, přístup k sobě sama, i ke svému zdraví. Možná by to nebylo tak složité, jak si myslíme, protože o svém zdraví a léčení lidé smýšleli docela jinak, a ta doba není zas tak dávná. Především věděli, že uzdravení fyzického těla je jen polovinou léčby. Dělali to různými prostředky, které nám dnes jistě mohou připadat směšné, ale nezpochybnitelné je, že právě z našich předků, kteří věřili i jiným věcem než my dnes, jsme vzešli. Některé z těchto prostředků se zachovaly dodnes – bylinky, čaje, zábaly, koupele, a mnohé jiné. A další se propadly už jen do sféry pověstí, mýtů a legend. A právě o této sféře našich předků si budeme povídat s autorem knihy „Tajemství bohyní na Žítkové“, Vlastimilem Helou.

Lidé

Délka: 29:33
Datum: 13.7.2021

Přehrát pořad

Martina: Ještě doplním, že jsi původně inženýr v oboru lékařské elektroniky, autor regionálních, historických monografií a publikací, jen namátkou uvedu „Hey Joe!“, rekonstrukci skutečného příběhu amerického letce sestřeleného nad Bílými Karpatami v roce 1944. Věnuješ se také mentálnímu koučinku manažerů, vedeš seminář o organizaci času, zvládání stresu, jsi pravidelný přispěvatel časopisu Regenerace. Zkrátka velmi činorodý člověk. Ale řekni mi, co tebe, vystudovaného inženýra v oboru lékařské elektroniky, přivedlo k tomuto tématu?

Vlastimil Hela: Možná, že odpověď už je v lékařské elektronice, protože když jsem přecházel ze střední školy na vysokou, střední byla ryze technická a elektrotechnická, tak jsem byl na pochybách, jestli mám pokračovat ve stejném oboru, či na vysokém učení technickém, nebo jestli se nepustit spíše do psychologie, nebo mě v tu dobu zajímaly dějiny umění. Prostě úplně jiným směrem. Nicméně tehdy jsem neměl odvahu takový krok udělat, takže jsem pokračoval dál, jel jsem ve stejném směru. Pak jsem najednou objevil tento kouzelný obor „lékařská elektronika“, a tak jsem se na něj ve druhém, respektive ve třetím, čtvrtém a pátém ročníku nechal zapsat. A zjistil jsem, že se mi najednou otevírá úplně nový prostor, protože jsme začali chodit, my studenti elektrotechniky spojeni s lékařstvím, do nemocnic. To bylo v druhé polovině 70. let, kdy nějaká elektrotechnická a digitální technika neexistovala. Vrcholem byly v tu dobu tři ultrazvukové diagnostické přístroje v celé republice. Jeden byl v Brně, a tam jsme chodili.

Začínalo se s termografií a s podobnými věcmi. A s modelováním srdce přes analogové počítače. To bylo něco úplně primitivního, ale přesto jsme půlku studia věnovali lékařským vědám, protože jsem musel udělat pět nebo šest zkoušek na medicíně, museli jsme udělat základy lékařství a podobné věci. A to mě v tu dobu velmi silně uspokojilo, protože mi to nabídlo šanci, jak si srovnat svou vnitřní humánní, nebo humanitní potřebu, jak se dostat k člověku, protože technika mi připadla, že je fajn, dobrý, ale nebylo to něco, co mě v životě naplňovalo.

Martina: Zvláštní kombinace. Ale dneska už je poměrně běžné, že někdo studuje třeba matematiku, nebo fyziku a filosofii, a tady to bylo něco velmi podobného. Dovolím si předpokládat, že mnozí lidé, možná většina, slyšeli o žítkovských bohyních poprvé až skrze román Kateřiny Tučkové, ve kterém si autorka, přestože staví na faktech, dovolila určitou literární licenci, a nikdy to neskrývala, že si některé věci románově upravila. Ty jsi šel jinou cestou, začal jsi žítkovské bohyně vnímat skrze zápisky tamního faráře. Řekni mi, jak bys lidem, kteří nečetli ani jednu z těchto knih, přiblížil, kdo byly žítkovské bohyně, a proč se vůbec v této době zabýváme tímto tak zvláštním termínem?

Vlastimil Hela: Tak začnu u slova „bohyně“. V celém moravsko-slovenském pomezí, když začneme v Malých Karpatech, a budeme pokračovat přes Bílé Karpaty až do Beskyd, se pojem „bohyně“ dlouhodobě používal. No dlouhodobě – možná se k tomu ještě dostaneme. Ale řekněme od konce 17., a počátku 18. století se tam začínají objevovat vědmy, léčitelé, léčitelky, kterým se říká, ať už jsou to muži, nebo ženy, božci, nebo bohyně, a představují ve společnosti institut, kam člověk může jít, když má nějakou potíž, protože farář byl v tu dobu daleko. Tyto usedlosti byly většinou roztroušené po kopcích, v údolích, prostě na samotách.

Martina: Lékař byl úplně nedostupný.

Vlastimil Hela: Lékař úplně nedostupný, v tu dobu nebyl v podstatě žádný. Takže to byla instituce, která byla samozřejmě reliktem, řekněme, pohanské nebo předkřesťanské společnosti.

K žítkovským bohyním chodilo denně až 50 lidí, takže za ty roky to byly tisíce

Martina: Ale vlastně produkt nutnosti.

Vlastimil Hela: Samozřejmě, produkt nutnosti v dané situaci. A teď proč žítkovské bohyně jsou najednou tak slavné. Už Josef Hofer, který je ústřední postavou knihy „Tajemství žítkovských bohyní“, říká, že žítkovské bohyně jsou nejslavnější a široko daleko nejvyhledávanější, což svým způsobem na počátku 20. století, kdy o tom píše, byla pravda. A opravdu v tu dobu existovaly bohyně, o kterých píše anglický farář, který působil v bosácké dolině na druhé straně Slovenska. Stopy po těchto bohyních najdeme na Myjavsku, v Podbrezové, pod Bradlom a dále. Bartoš zase píše o valašských božcích a bohyních. Ale žítkovské se z nějakých důvodů už na počátku toho 20. století stávají velmi slavnými a vyhledávanými. Pravděpodobně díky jejich schopnostem, možná i schopnosti umět se prodat.

Martina: Myslíš, že to bylo marketingem?

Vlastimil Hela: To, prosím, říkám s nadsázkou – marketing. Bylo to o tom, jak píše Hofer, že k nim denně chodí na kopaniny 20 až 30 lidí.

Martina: Ty dokonce v knize uvádíš 50.

Vlastimil Hela: Já jsem to teď nechtěl až tak nadsazovat. Ale Hofer napsal skutečně 50, to je pravda. Když jsem si to spočítal, tak denně 50 krát 365, za ty roky to jsou tisíce lidí, kteří tam přišli. Samozřejmě potom už zájem nebyl takový, ale dokud bohyně působily, poslední bohyně Irma Kabrhelová umírá v roce 2001, tak tam do té doby lidé skutečně chodili. I před rokem ´89. Chodili, a bohyně byly vyhledávané.

Martina: Na každé vesnici vždycky byla nějaká bylinkářka, nebo tady říkali zelinář, protože se tam říkalo bylinkám zeliny. Byl tam nějaký podkoní, nebo někdo, kdo uměl nahazovat a napravovat vyhozené klouby. To víme, a je to úplně normální. Někdo byl víc šikovný, někdo míň. Ale kdeže je cesta od bylinkáře k bohyni. Už jenom v názvu to v sobě obsahuje mnohem víc, tam nejde jenom o uvařený čaj.

Vlastimil Hela: Když se podíváme na žítkovské bohyně, tak Josef Hofer pátral po původu bohyní, jako mnoho dalších, na začátku 20. století. A zdůvodňuje to tak, že někdy ke konci 17. století přichází na kopanice jezuité. A to proto, že po Bílé Hoře, kdy probíhá exodus všech nekatolíků z našeho prostoru, kteří odcházejí tam, Horní Uhry, dnešní Slovensko, kde to bylo liberálnější. A někteří luteráni, nebo evangelíci, nedošli až na Slovensko, a zůstávali v průsmycích, které propojují Moravu se Slovenskem. A jedním z těch průsmyků je Starohrozenský průsmyk, a nad tím je Žítková, kde se také usadili. A protože evangelíci tam byli poměrně silní, tak tam vysílají jezuity, aby tam udělali pořádek. Vzniká tam misionářská stanice, a později, v roce 1774 tam jezuité postaví kostel. A Hofer našel, když tam začal působit, manuskript, který si psali jezuité, ve kterém jsou návody na léčení, poměrně podrobné návody na léčení různých neduhů. A Hofer to zdůvodňuje tak, že od jezuitů se ty postupy naučil jeden místní kopaničář – Michalčík. A protože v tom byl dobrý, a lidé si ho cenili, tak mu začali říkat božec, v duchu dalších božců široko daleko.

K žítkovským bohyním se nechodilo jen kvůli léčení, ale také kvůli hledání ztracených a ukradených věcí, ženichům a nevěstám, nebo uřknutí

Martina: Ale znamená to, že si to Hofer vysvětlil tak, že všechen ten um se tito lidé naučili skrze jezuity, skrze církev. Říkala jsem si, proč sis vlastně pro povídání vybral kněze, místního faráře Jana Hofera, a vlastně se snažíš pochopit bohyně skrze vyprávění člověka, který má v popisu práce proti nim bojovat, protože to zavánělo heretickými relikty a podobně. A že tě to muselo velmi limitovat v poznávání bohyní.

Vlastimil Hela: Možná to tak vypadá. Ale já se ještě vrátím k tomu Michalčíkovi a k jeho dcerám, kterým předal své znalosti, a umění léčit. A nejenom léčit, protože k bohyni se nechodilo jen kvůli léčení. K bohyním se chodilo, když někdo něco ztratil, někdo někomu něco ukradl. Když někdo potřeboval najít ženicha, ze spousty důvodů. A těm dcerám se potom začalo říkat bohyně. Tak to zdůvodnil Hofer.

Ale samozřejmě, že to není jenom takhle. Jezuité, když to zase vrátíme zpátky, se tyto zkušenosti a znalosti nenaučili sami od sebe, posbírali je na různých místech svých působení. A posbírali je kde? V lidovém léčitelství, v lidové magii, a využili toho. A navíc na počátku 18. století dochází k velmi silnému osídlování kopanic, přicházejí tam osadníci, nejenom z blízkého okolí, i ze vzdáleného. A jedna ze stop vede až na slovenské Poloniny, což je součást původní Haliče, na hranicích mezi Ukrajinou a Slovenskem. Tam už je vlastně Bělorusko, nebo Polsko, a je to oblast, která je velmi podobná kopanicím. A dodneška tam lidová magie existuje, možná ještě silnější, možná se tam používá silněji, než na kopanicích.

A teď zpátky k Hoferovi. Prošel jsem si jeho život a viděl, jak je vlastně nastavený. Při studiích na gymnáziu byl téměř bezvěrec, který zpochybňoval kostel, chození do kostela a takovéto věci. Pak se z něj najednou stává učitel, a potom zvláštním řízením osudu opět vstupuje do kněžského semináře. Pak je skutečně vysvěcen a stává se knězem, ale velmi racionálním, protože ve svých projevech byl velmi kritický vůči arcibiskupům. To je ale teď jiná kapitola. Byl velmi kritický, racionální a věcný. Takže na těch kopanicích pomohl tímto racionálním postupem a přístupem, a život posunul dál. Zaostalost, která tam byla obrovská, byl to opravdu opuštěný prostor, široko daleko nikoho nebylo, pomohl svým racionálním způsobem změnit. Zároveň se tam objevuje magický přístup lidí. Pověry…

Martina: Rituály.

Vlastimil Hela: Rituály, protože tam čaruje každá kopaňičářka, nejenom bohyně. A on to poznává a je na tom tak skvěle, že to popsal. A píše kriticky, nemohl jinak, je to farář, nemohl to napsat jinak, než kriticky. Ale nikde jsem v jeho materiálech, při bádání po jeho činnostech, ani v jeho pozůstalosti, nenašel, že by nějakým způsobem popsal: Tak jsem jim to zatrhl. Udělal jsem tyto kroky, aby to nedělali. On je na to upozorňoval. Nechtěl, aby to moc spojovali s kostelem, a když po něm chtěli některé magické věci propojit s kostelem, tak to pochopitelně neudělal. Ale na druhou stranu proti nim naprosto nic nedělal, běžně se s nimi bavil a komunikoval. A přinesl nám svědectví. Takže to je jedna z věcí.

Martina: Takže myslíš, že jeho přístup byl, řekněme, osvětový.

Vlastimil Hela: Přesně tak.

Martina: To znamená, že to nebylo tak, když bych to trošku drsně přirovnala, jako si vzít jako zdroj poznání Aloise Lautnera nebo Jindřicha Bublika. Nebylo to tak?

Vlastimil Hela: To v žádném případě.

Bohyně byly obyčejné ženy, které musely dělat běžnou práci v domácnosti, postarat se o dům, zahradu, jídlo a děti. A přitom prožívaly skutečnosti, které nejsou běžné.

Martina: Myslíš, že kdyby žil, teď spekuluju, Josef Hofer v roce 1678, tak by nepostupoval tak, jako již zmínění kněží? Těžko říct. To už je spekulace.

Vlastimil Hela: Těžko říct. Myslím, že jak jsem měl možnost poznat, samozřejmě jenom ze zdrojů literárních nebo písemných, a vůbec sledovat jeho působení, tak on byl narozen ve znamení Štíra, měl extrémně silnou touhu po spravedlnosti, aby věci fungovaly správně. A když někde cítil, že to není správně, tak se proti tomu postavil. Viz arcibiskup Kohn. Říká: Víte, vy tady s tím žijete. Lidovou magii tady máte. Chápu, že to potřebujete k životu. Ale z hlediska posunu dopředu potřebujeme, aby děcka chodily do školy, aby byly vzdělané, protože jinak se nikam nepohnete. Potřebujeme, aby tady byla trošku hygiena, protože díky hygieně budete zdravější. A tak dále a tak dále. Čili, toto se jim snažil dávat jakoby do protikladu, nebo nabízet možnost, jak to srovnat, dát do rovnováhy.

Martina: Já jsem hned na úvod chtěla pochopit a vysvětlit, proč pohled na Žítkovou, a na tamní mystérium, na žítkovské bohyně, tak trochu pasíruješ skrze pohled a historický pramen faráře Josefa Hofera. Ale teď už potřebuju posluchače vtáhnout do děje, protože tady jde především o bohyně. Ta kniha se jmenuje „Tajemství bohyní na Žítkové“. Vím, že tajemství by se mělo říct až na konec, ale řekni ho hned – na co jsi přišel? Pokud se to dá takto shrnout. V čem bylo tajemství, nebo jaké bylo tajemství bohyní na Žítkové?

Vlastimil Hela: Ženy, které praktikovaly takzvané bohování, nebo se někdy píše bohyňování, byly svým původem obyčejné ženy. Ženy, které musely dělat jakoukoliv běžnou práci ve své domácnosti. A role mužů a žen na kopanicích byla přesně a přísně rozdělena, jako v tehdejší společnosti. Žena se musela postarat o dům, zahradu, jídlo a o děti, pochopitelně. Takže ženy, bohyně, toto všechno dělaly. To nebyly nějaké královny, které jen seděly, a bohovaly, nic jiného je nezajímalo, a jenom k nim chodili kunčafti, a ony od nich něco vybíraly. O tom to prostě nebylo. Čili žily normální, plnohodnotný život všech ostatních. Zažívaly všechny strasti a útrapy kopaničářského života, které byly nemalé. To jedna věc.

A k tomu přidaly nějakou zkušenost, ať už ji získaly jakýmkoliv způsobem. A tato zkušenost oproti ostatním přesahovala to, co bylo běžné. Přesahovala. A navíc, a to myslím, že je jedno z jejich tajemství, hrály ve společnosti důležitou roli. Protože když se podíváme historicky zpátky na různé typy společností a kultur, tak se tam vždycky musí objevit nějaký božský, přesahující princip, který propojuje lidi s tím, co je ještě vnímatelné, na co si můžeme sáhnout. To je půda, dobytek, a to, co nás už přesahuje, a čemu nerozumíme.

A svým způsobem je na kopanicích zajímavé i to, že se čaruje bílá, i černá magie. Někdo někomu uřkl krávu, proto nedojí. Někdo někomu něco ukradl, a on řekne: „Půjdu k bohyni.“ Půjdu k bohyni, co to znamená pro zloděje? „Bohyně přijde na to, že jsem to ukradl já. A bude minimálně ostuda.“ Takže bohyně tam měla i funkci, nechci říkat policajta, ale někoho, kdo vyrovnává společnost, udržuje jakéhosi ducha společnosti. A to myslím, že je na tom důležité. A samozřejmě díky tomu, jak se jí daří v postupech, jak pomoci druhým lidem, si získává důvěru, a její postavení se zesiluje. A to je velice důležitý prvek, který se z naší společnosti momentálně naprosto vytratil.

Žítkovské bohyně ovládaly duševědu. Dokázaly se dobře ptát, byly vnímavé a dokázaly schopností pravé hemisféry vytvářet asociace, které vedly k cíli.

Martina: Když se řekne „bohyně“, tak to budí respekt, vyvolává velkou úctu v nějaké nadpřirozené schopnosti. Ale některé bohyně se věnovaly jen zelinám, a léčily takzvaně šťastnou vodzenkou, to znamená nějakým místním pramenem. Ale pak byly také, říká se, bohyně, které měly skutečně věštecké schopnosti, dokázaly najít ztracené věci. Věštilo se tam skrze vosk. Četla jsem i o bohyních a jednomu bohovi, bohyňovi, nebo jak to nazvat, božcovi, který dokázal ovlivňovat počasí. Narazil jsi při pátrání v nejrůznějších historických pramenech, protože ses nedržel jenom zápisků kněze Hofera, na nějaké doložené až skoro zázraky?

Vlastimil Hela: Když jsem mluvil s lidmi, současníky, kteří byli na nějaké návštěvě u bohyně, protože potřebovali pomoct, tak to vyprávění někdy skoro vypadalo, že ta bohyně udělala zázrak. Že najednou věděla věci, které vědět nemohla. Pochopitelně Hofer to zase trošku shazuje.

Martina: Všechno shazuje.

Vlastimil Hela: Nejenom Hofer. Bohyně si nejdřív vyslechla kunčafty, tak se říkalo klientům, kteří tam chodili.

Martina: Nebo měla naháněče.

Vlastimil Hela: Naháněče. Když jsem mluvil s lidmi, které dobře znám a kteří chodili k bohyním, řekněme, v 50. až 60 letech, o tom, jestli někdo někdy něco bohyním vyzrazoval, tak nikdo nepotvrzoval, že by někdo přišel za bohyní, a něco jí vyzradil. Vždycky říkali: Tetička, když začala odlévat ten vosk, tak najednou věděla, že to tak je. Čili to pravděpodobně dokázaly. Možná tím, jak získaly onen dar, byly zasvěcené, nebo jim to bylo předané, začínají s tím pracovat. Jakmile člověk pracuje s mentálním prostorem, tak se mu rozšiřuje vnímání.

My máme běžně vnímání velice zúžené, náš prostor v mysli se velice zúžil tím, že ho často redukujeme na levou hemisféru, na racionály, světské věci, a na to, co je mimo nás. A máme málo prostoru na to se ponořit dovnitř. Jestliže žijete v krajině, která je, nechci říct mystická, a ona je, žijete v prostoru, kde jste neustále v přírodě, který není zatížený ničím světským, průmyslovým, žádnými zbytečnostmi, tak máte čistou mysl. To je konečný cíl všech duchovních cest. A díky tomu dochází, podle mě, k rozšíření vědomí a k schopnosti vědět víc, než běžný člověk. A navíc, Hofer píše, že ony ovládaly takzvanou duševědu. Když si přeložím, co tím myslel, tak se dostávám k něčemu, s čím přišlo v pozdějších letech neurolingvistické programování v Kalifornii. Jak vlastně probíhá úspěšná komunikace? Když chce člověk s někým komunikovat, tak se na něj musí nejdříve naladit, aby dostal report. A pak teprve může něco změnit. A přesně takhle ty bohyně postupovaly, dokázaly se velmi dobře ptát, byly velmi vnímavé, vnímavější, než druzí, a dokázaly z toho úsudkem, schopností pravé hemisféry, vytvářet asociace, které vedly k cíli.

Ony se taky určitě někdy spletly, o tom nepochybuju. Ale co je na tomto léčebném procesu asi podstatné? Že člověku, který najednou zjistí, že mu doktor, ani farář nepomohou, a už nemá kam jít, někdo poradí: „Víš, byl jsem někde na Žítkové u bohyně. A ona mi pomohla. Našli jsme tenhle ztracený předmět. Nebo mi dala radu, jak se zbavit nějakého neduh.“ Tak si člověk řekne: „Aha. Nic jiného mi nezbývá.“ A sebere se a vykoná strastiplnou pouť. Na počátku 20. století musel kus pěšky, nebo nějakým povozem. A v horách už jenom pěšky. Tak vlastně začíná jeho pouť. A tady začíná celý ozdravný proces. Začíná si uvědomovat, že je potřeba cosi změnit, a začíná to měnit. Proto přijde na setkání s bohyní.

Bohyně dokázaly zahnat bouřku a krupobití

Martina: Tam už je člověk plný očekávání, a tady už je možná někdy přání otcem myšlenky. Dobře, takže můžeme přijmout, že bohyně dokázaly být velmi empatické. To píše i Hofer, že dokáží s druhými vlídně mluvit, a v podstatě lidem pomáhají. To i on uznává. Takže můžeme říct, že nás mnohdy naše vlastní mysl a psychika jaksi nabudila, a pomohla nám ke zdraví. Ale co to měnění počasí, kdy se člověk dočetl, že dokázaly bouřkové mraky poslat jinam, nebo že zabránily krupobití? To už je trošičku Aladinova lampa.

Vlastimil Hela: V Tibetu se to považuje za běžnou vlastnost. U různých domorodých kmenů se uskutečnila setkání s jejich šamany, kteří to dokázali. Mnoha badatelům a výzkumníkům ukazovali, jak to umí. S bouřkami to zas nebude tak komplikované. Aspoň si to tedy myslím.

Martina: Něco ti řekli?

Vlastimil Hela: Ovlivňovat počasí asi nějak půjde. Teď trošku odbočím, i šaman ví, že bouřku, nebo krupobití, nemůže zlikvidovat, nebo zničit tak, že by nebyla. Může to jenom posunout někam jinam. A to se děje v jejich, v uvozovkách, čarování, dokážou odklonit bouřku – a kroupy spadnou někam do lesa, kde neudělají škodu na obilí.

Martina: Ty jsi mluvil s jednou z posledních bohyní, které žily. Ptal ses jí třeba na to? Řekla ti, že to uměly? Je to možné, není to možné?

Vlastimil Hela: Potvrzovaly mi, že to umí. Nikdy jsem neviděl, že by něco takového udělaly, ale v Tibetu jsem něco takového zažil.

Martina: Dobře, potvrzovaly, že to umí. A řekly ti skrze co? Jak čerpají sílu? Jak to dělají? Napojují se na nějaké universum? Nebo je to prostě jenom nějaká jejich vnitřní hypnóza? Co za tím může být?

Vlastimil Hela: Tady je zajímavá jedna věc. Domorodý šaman pravděpodobně pracuje s nějakými mentálními bytostmi, s duchy v přírodě, se kterými komunikuje, ať už duchy vod, živlů a tak dál. Ale v zápiscích o bohyních nikde není žádná zmínka o tom, že by pracovaly s těmito elementy jako takovými. Protože jsou katoličky.

Martina: Všechny se prezentovaly jako velmi věřící.

Vlastimil Hela: Věřící, ano, přesně tak. Ony už si do magických postupů implementují to, co je důležité, protože kdyby to neudělaly, tak by pravděpodobně s ostatními katolíky nefungovala komunikace. Když tam přišel třeba někdo židovského vyznání, tak s ním nepoužívaly pojmy jako Panna Marie, nebo Ježíš Kristus. Ale ve všech zaříkáváních, která jsou zapsána, se dovolávají pomoci Ježíše Krista a Panny Marie. Takže to je pro ně ta klíčová síla, ke které se dovolávají, se kterou pracují jako s mystériem, které jim pravděpodobně pomáhá. Je to třeba napojení na Kristovu sílu. Podle mě jedno z hlavních silných vlastností těchto bohyň je, že toto umí.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Martina napsal:

    Posledni zitkovska bohyne se jmenovala Irma Gabrhelova 💕

  2. marie napsal:

    GABRIELOVÁ se určitě nejmenovala !! byla jste osobně na Žítkové ?

  3. Hana napsal:

    Gabrhelová

  4. Hana napsal:

    Poslední bohyně se nejmenovala Kabrhelová,ale Gabrielová. Věřím, že jde o překlep.
    Jinak zajímavý rozhovor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..