Skutečná biopotravina by neměla moc cestovat

Do letošní soutěže o tento titul se přihlásilo docela dost bioproduktů, více než šedesát. Dlužno přitom říci, že šlo v drtivé většině o velmi kvalitní a chutné výrobky, které jistě rozšíří nebo již rozšířily nabídku biopotravin na našem trhu. Jenže – není biopotravina jako biopotravina. Ekologické zemědělství, které se právem pyšní šetrným způsobem hospodaření v krajině, minimální chemizací polí a chovy dle zásad „animal welfare“ (pohody zvířat) totiž nabízí spotřebitelům, zejména v naší zemi značnou část potravin, které nejsou vyrobeny z tuzemských surovin. A to i v případě, že se použité suroviny v naší zemi pěstují, například brambory nebo ovoce mírného pásma. Finální výrobky sice vznikají na našem trhu a produkují je firmy, které mají v naší zemi sídlo, pokud ale mluvíme o biopotravinách, vnucuje se neodbytně otázka, nakolik jsou takové produkty „bio“, když se surovina pro jejich výrobu dováží ze vzdálených teritorií. Pokud má být označení „bio“ signálem skutečně šetrného hospodaření se vším všudy, bylo by docela logické, pokud by součástí takového signálu byla minimalizace spotřeby pohonných hmot, jinými slovy, krátký dodavatelský řetězec, nebo ještě jinými slovy, surovina místního původu. Skutečná biopotravina, respektive suroviny k její výrobě, by proto neměly zas tak moc „cestovat“.

Potěšitelné ale je, že letošní soutěž „Biopotravina roku 2018“ byla obohacena o novou kategorii bio-steaků, přičemž v této kategorii byl původ masa na biosteaky stoprocentně český. Obdobně tomu bylo i v kategorii mlékárenských výrobků, kde zase tvořilo dominantní surovinu naše mléko. Rezervy jsou tak kupodivu spíše v rostlinné bio-výrobě než ve zpracování tuzemské živočišné suroviny, což je svým způsobem překvapivé. Snad to může být výzvou pro další ročníky biopotraviny roku, ale možná i pro hodnotící kritéria.