Anna Hogenová
Anna Hogenová

Anna Hogenová 2. díl: Tázání je zbožností myšlení. Když se zakážou myšlenky a otázky, je to konec myšlení. A taková je dnešní doba

Západní myšlení je tím, co nás dostalo na dnešní úroveň vyspělosti ve všech myslitelných oblastech. Právě o tomto tématu jsme hovořili před týdnem s profesorkou Annou Hogenovou. Ta však upozornila, že západní myšlení nám odumírá před očima, a téměř nikdo to nevidí. Navíc dnešní doba zaměňuje filosofii s ideologií a ani o tom neví – a to je to nejhorší. Povídali jsme si také o aktivistech, vládcích a mocných lidech, o nichž paní profesorka řekla: „Lidé, kteří dnes mají moc, vůbec nevědí o tom, že pomáhají něčemu, co ve svém důsledku znamená v podstatě odlidšťování, ztrátu vroucnosti, ztrátu toho, co je pro člověka úplně nejzákladnější, a to je nárok člověka žít ze svého vlastního pramene. Právě proto si lidé dnes tak intenzivně potřebují kupovat prožitky, zážitky, místo toho, aby dokázali v sobě samých najít jistotu, která patří jenom jim. Jen tak lze žít opravdově. Lidem dnes chybí opravdovost.“ A na konci našeho povídání jsme se dostali k hledání pravdy, nikoli pouhých ideologických iluzí, k tomu, jak lze pravdu hledat, a jestli ji lze mít, tedy vlastnit. A v tom budeme pokračovat i nyní, opět s profesorkou Annu Hogenovou.

Lidé

Délka: 36:12
Datum: 8.1.2021

Přehrát pořad

Martina: Když to zjednoduším, tak pravdu můžu vyznávat, nebo hledat, jenom v případě, že jsem přesvědčena, že ji nemám, ale dnešní doba je nositelkou pravdy. My už máme jenom odpovědi, už nepotřebujeme ani otázky. Vzpomínám, když jsem si v jednom z médií pozvala hosta, který se nelíbil, tehdejší šéf mi řekl: „To se mi nelíbí, víš, musíme vysílat pravdu.“ Jak vlastně můžu chtít v dnešní době hledat pravdu, když už ji mám?

Anna Hogenová: Ano, přesně tak, je to od vás moc hezky řečeno. Je to tak, protože pravda je certitudo. To jsou ty různé certifikáty, protože jistotou, která je předem naplánovaná do budoucnosti, pravdu vlastně máme. Ale to není „pravda“, to vůbec není „pravda“, to je jenom hra na pravdu.

Martina: A řekla bych, že téměř úzus. Když se bavím s mladými lidmi, když ještě rozpracuji vnímání pravdy, tak mi říkají: „Ale to je tvoje pravda. Já mám svoji.“ A musím říct, že moji studenti to takto vážně vnímali, že je mnoho pravd, každý má přeci svou pravdu. Jak je to tedy s tou univerzální?

Anna Hogenová: Pravda, aby mohla být pravdou, tak se musí zrodit v duši člověka, studenta, a musí se zrodit jako vhled do podstaty. Je to neskrytost, která se musí vytrhávat ze skrytosti. Normální karteziánské a vědecké myšlení je takové, že vědec má před sebou problém, který je předmětem – koronavirus, a on jako subjekt popisuje tento objekt metodami, které jsou zaručeně vědecké a jsou předem dány. To dělá dnešní vědec. Jenže metoda pro poznání koronaviru musí přijít z koronaviru.

Martina: Teď jsem se ztratila.

Anna Hogenová: Já jsem to přemostila trošku moc rychle. Vědec popisuje předměty, a předmět je to, co přede mnou stojí v klidu, a já to popisuji metodami. Tak to dělá vědec. Jenže podstaty, které jsou neskrytostí, se ve vás musí zrodit. Proč? Protože neskrytost se nedá popsat z nějakého předmětu, pravda není předmětem, jako je tomu v případě třeba koronaviru. Pravda se musí usebírat v člověku, v napětí bytostného tázání, které je nejvyšší podmínkou pro vzdělanost vůbec. My dokonce tvrdíme, že tázání je zbožností myšlení. A když se někde zakážou myšlenky, zakážou se otázky, tak je to konec myšlení. Když někde jsou otázky zbytečné, když se to všechno dopředu ví, což je dnešní doba, tak tam myšlení končí.

Neskrytost lze studentům předat probouzením k jejich vlastnímu hledání

Martina: A dá se tato neskrytost předat?

Anna Hogenová: Dá, protože se dá pochopit jednak z dějin filozofie, ale také z toho, že budeme hluboce a bytostně studovat jednoho filozofa. A dá se předávat jenom probouzením studenta k jeho vlastnímu hledání, jinak to možné není. Jakmile se vzdělanost didakticky a metodologicky založí tak, že si učitel musí udělat prezentaci, tak předem musí být všechno uděláno, naplánováno. A pak přijde učitel, kontroluje, dává třeba budoucímu učiteli známku. Jestliže se bude učit jenom takto, tak je to konec myšlení. Myšlení se musí rodit v dané přednášce, tam se to musí dostat z dětí, že se děti budou ptát. Pokud se neptají, a ony se nejen neptají, ale při hodině hrají hry pod lavicí, tak to je konec myšlení.

Martina: Trošku mi to připomenulo scénu ze Skřivánků a niti: „Kam se poděl mlíkař? A kam se poděli všichni slušní lidé?“ „Kdo je ten předčasně vyspělý chlapec?“

Anna Hogenová: Ano, říkáte to moc hezky. Čili kde není tázání, tak nemohou vznikat podstaty, které jsou celkem, jenž nemá margo. Já to vysvětlím. Celek, když nemá margo, nemá okraje. Margo znamená okraj, ano? Když celek nemá okraje, tak se celek nemůžete naučit tak, že ho máte před sebou jako předmět. Předměty mají vždycky okraje. Předmět je to, co je clare et distincte, jasné a ohraničené, a to nás právě naučil Descartes neboli Kartézius.

Martina: Teď nevím, jestli to nevnímám úplně špatně: Hovoříte třeba o bezhraniční výchově?

Anna Hogenová: Ne, takhle úplně ne. V člověku, který je vzdělaný, musejí být vhledy do podstat, které jsou celky bez okrajů. Tyto celky bez okrajů jsou to nejdůležitější, co v dnešním vzdělání chybí, velmi chybí. Není to vůbec žádný nový objev, protože jediné, o co šlo Komenskému, byly tyto celky, proto má pampaedii, vševýchochu, panglosii, naučit se všem jazykům, naučit se tomu, co všechny jazyky mají společné. Má pansofii jako vševědu, všemoudrost, „pan“ znamená vlastně „všechno“, a to je ten celek, a tyto celky jsou důležité, nemají margo. Ale v člověku se tyto celky usebírají dlouhým prodléváním v bytostném tázání, čili co má dělat učitel ve třídě? Má probouzet děti k bytostnému tázání, je probouzečem, není předavatel vědomostí, dovedností, kompetencí k tomu, aby byli konkurence schopní zbytku světa. A to se dneska neděje, on není probouzeč, je jenom prostředníkem předávání informací.

Ale mít informaci, a mít jich v sobě hodně, to vede jenom k polymatii, a polymatie vede k hybris. Polymatie je mnohovědění, a hybrid je pýcha na to, že toho tolik vím. Hybris je podle starého Heraklita nebezpečnější než požár, je strašně nebezpečná u politiků a vědců, a z ní právě pramení namyšlenost, která je pak arogancí. A arogance je deštník, který zakrývá neskrytost. Čili dotyčný člověk žije v klamu, a pokud má moc, tak to předává dál.

Současný člověk potřebuje jako doplněk svého odcizeného života opojení, rauš

Martina: Dnešní doba se zdá být plná nástrah. Když jsem přemýšlela, jak bych jedním slovem vystihla dnešní dobu, tak mi na to sedí slovo „nepřirozenost“, protože ta prorostla veškeré myšlenky a naše konání, a my jsme si toho nevšimli. A proto se chci zeptat: Má to dnešní člověk z hlediska filozofie lehčí, nebo těžší, oproti středověkému rolníkovi nebo nevolníkovi?

Anna Hogenová: Má to těžší, protože dnešní člověk je roztroušenou bytostí do spousty funkcí, a nenachází sebe samého, protože na to ani nemá čas, ani ho to nenapadne, aby mohl hledat pramen, ze kterého teče jeho život jako to, co je nejjednodušší a nejzákladnější. Čili proto současný člověk potřebuje pandán – jako doplněk svého odcizeného života – opojení, kterému říkáme rauš.

Martina: Adrenalin…

Anna Hogenová: Adrenalin a rauš. Proto už se rauš vyrábí průmyslově, a dokonce bych řekla, že tento obor podnikání je na tom dobře. Čili lidé rauš strašně potřebují. Potřebují se někdy opít, zapomenout, a drogy jsou toho důkazem. Drogy se stávají něčím, co člověk bytostně a organicky potřebuje, aby zakryl povrchnost, placatost, prázdnotu. A teď si ještě musí hrát na opak, což člověka hrozně vysiluje.

Martina: Předstírat že je free, cool, jak se jim říká: „frykulíni“.

Anna Hogenová: Potřebuje k tomu pálit hrozně moc životní energie, mnoho energie, a pak přichází domů úplně vysátý, neumí už prožívat dětskou radost. A to je chyba.

Člověk by měl být od malička otevírán pro to, co je podstatou ontologické nouze, co je nevyhnutelností, kterou nemáme ve své moci – a musíme ji přijmout – a to je smrt.

Martina: Paní profesorko, pojďme teď možná trošku radit, protože uplynulý rok opravdu nebyl lehký. A mě v této souvislosti zaujala jedna vaše věta: Úkolem kultivovaného člověka je nejen mít znalosti, ale i moudrost, postavit se tváří v tvář tomu, co námi otřásá. Otřáslo toho s námi mnoho. S někým míň, s někým víc, s někým katastrofálně. Ale co tedy konkrétně může teď člověk dělat? My jsme toho mnoho řekli, ale ani já nevybočím, a budu po vás chtít něco trošku rychlejšího, instantnějšího, jestli máme třeba nějaké vodítko, které pomůže třeba hned teď? To je teď ze mě zklamání, viďte?

Anna Hogenová: Mohu vám odpovědět takto: Filozofií se člověk připravuje na takzvanou ontologickou nouzi. Ontologická nouze je to, že tu máme koronavirus, že lidé musejí být doma, že nemohou vydělávat peníze, to všechno jsou starosti, které jsou sice hrozné, ale to, co je pro člověka základem, opravdu tkví v tom, že musí být od malička otevírán pro to, co je podstatou ontologické bytné nouze. A co je nevyhnutelnost, kterou nemáme ve své moci, a kterou musíme přijmout už od dětských let, a to je smrt.

Martina: A na to samozřejmě připraveni nejsme.

Anna Hogenová: To právě je největší chyba současné doby. Někteří národové mají ontologickou nouzi do dneška jako základ své výchovy a vzdělávání. Ale my věříme, že poručíme větru dešti a že možná odstraníme smrt, jako jsem to viděla v jednom americkém pořadu, že už to brzy přijde. Čili novověký člověk je ztraceneček, který padá do příkopu, pak se z něj vydrápe zase na cestu, je celý špinavý a křičí do světa: „Já jsem ten, kdo je tady v pořádku. Já žiji pozitivně.“ Čili instantní přístup k plnosti života.

Já to zažívám, když poslouchám muziku, a právě v ní cítím, je to většinou trochu vážnější muzika, podtóny, které jsou výrazem ontologické nouze, kterou musíme přijmout do svého života. A pak se najednou dá dost dobře žít.

V rozhovoru s bytím k sobě člověk nechává přicházet nevyhnutelnost smrti. A to je jediná možnost, jak se lze přivést do hlubokého bytostného klidu, do tišiny duše.

Martina: Dá se dost dobře žít. Mnozí teď řeknou: „Jo, to se vám to říká. My jsme přišli o podnikání, nemáme z čeho žít, visí nad námi exekuce, nemáme z čeho zaplatit zaměstnancům.“ Řeknou si: „To jsou pěkné řeči. Radu dá ti každý přítel, ale málokdo dá ti mouky pytel.“ Co teď s tím? Pomůže duchovní rada, nebo je v tuhle chvíli prostě čas pro matérii?

Anna Hogenová: To musí jít ruku v ruce. Když chce člověk pomoci druhému, nemusí mu říkat slova, stačí, když mu to řekne beze slov, tedy tím, že přijímá jeho zvláštnost v jeho zoufalství, vyslechne ho, a pak pomůže materiálně tak, jak může. To znamená, být druhému člověku bytostí, která je přátelská. To je původní communion, které se ztratilo v technologickém světě. Dnešní člověk necítí, že je přijímán ostatními.

Martina: Takže když teď někdo přišel o své podnikání, tak „jestli ty nebudeš trochu lůzr…“

Anna Hogenová: Ano, přesně tak.

Martina: Takhle to vnímá společnost.

Anna Hogenová: Ano, takhle to vnímá společnost.

Martina: Trošičku řekne: „Chudáčci, oni vám zavřeli restauraci.“ Ale ve výsledku je to: „Neuměl sis poradit, tak co chceš.“

Anna Hogenová: Bohužel toto je krutost, která je pod pláštíkem technologické společnosti, a je součástí našich jednotlivých životů a živobytí. Já ji cítím strašně často, a myslím, že většina lidí také. A to je to, co vzniká z nepochopení, z povrchního myšlení, které je vždy jenom kauzální, pragmatické, praktické, je tam hybris, nadutost, která pak z lidí dělá nepřátele. Tam pak není přátelství, ale dnešní člověk potřebuje cítit, že je přijímán společností, těmi, kdo jsou kolem něho, že je blízký. Je to doba tak neuvěřitelně logická, studená a pragmatická, že je krutá.

Martina: A z toho pramení další jev, který teď nabyl na intenzitě a významu, a to je strach. Součástí ontologické nouze je také to, že máme všichni pro strach uděláno, ale jak se tedy sžít se strachem? Má smysl s ním bojovat? Má smysl mít pocit, že ho porazíme? Má smysl se strachu úplně zbavit, nebo ho naopak přijmout? Co je cesta?

Anna Hogenová: To poslední je dobře. Poslední je právě rozhovorem s bytím. Já přicházím a nechávám na sebe přicházet to, co neznám, a kde je nevyhnutelnost, o které vím, že se jí nelze vyhnout. V tom je vlastně bytostně přijata i nevyhnutelnost mé smrti, a to je jediná možnost, jak se člověk může přivést do hlubokého bytostného klidu, kterému se říká galéné tés psychés, to je tišina duše, kterou Epikúrios nachází v každé kapičce rosy na každém kvítečku jeho zahrady, protože v rose je celek slunce. Tento celek je v každé jednotlivé věci. Je tedy nutné na sobě, teď nechci říct pracovat, ale je nutné v sobě usebírat to, co ke mně přichází, a to tak, abych byla schopná vzít nevyhnutelnost, v níž je obsažena i má smrt, i smrt těch, které miluji. Je tam prostě konečnost života člověka. Abych byla schopna tento běs v sobě učinit něčím, co je mou součástí.

A to je ona ontologická nouze, která už je v člověku, a tento člověk pak nemá strach, který ho děsí, protože nejhorší strach není die Angst, strach z toho, co znám, že mě vyhodí z práce, budu mít malér a tak dále. Největší strach, který v sobě mám, je strach z toho, co nevím. To, z čeho přichází strach, je nevyhnutelnost bytí, a tam je i smrt. Ano? Je tam i stáří. Čili člověk, který do sebe ontologickou nouzi přijímá během celého svého života, tak najednou umí stárnout, umí být šťasten sám, a umí být v tišině duše pozdravován tisícerem krásných nenadálostí, které potkává třeba v lese. A to ho zachraňuje. Já to vím z vlastního života.

Vyhoření vzniká z toho, že člověk žije jenom v předběhu, kdy mu přítomnost nepatří, protože se soustřeďuje na dělání věcí, které se zrodí až v budoucnosti.

Martina: Paní profesorko, když na tom člověk asi pracuje, tak se někdy možná dostaví hluboký klid. Ale my teď spíše hovoříme o vyhoření.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak.

Martina: Z čeho pramení naše epidemie samovznícení?

Anna Hogenová: Ano, vyhoření vzniká z toho, že člověk žije jenom v předběhu, to znamená, že jeho přítomnost mu nenáleží a nepatří, protože se v přítomnosti soustřeďuje na dělání věcí, které se zrodí až v budoucnosti. A to proto, že je v předběhu. To je nutný důsledek výkonového způsobu života, tedy toho, že vůle k moci je základem. A takhle žijí všichni, i já, že ano. Ale občas je potřeba se z tohoto předběhu vyloupnout, že si k sobě pustím rozhovor s nevyhnutelností. A to je jediná možnost, jak se z toho dostanu, jinak budete chodit k psychologům, k psychiatrům, psychiatři vám dají chemické prášky, psychologové vám řeknou něco, tam už je to trošku lepší, ale…

Martina: Jak být pozitivní.

Anna Hogenová: …jak být pozitivní. Ale jde o to, abyste opravdu našli v sobě samém usebrání bohů, lidí, země a světa, kde je všechno najednou v duši, ve vás, všechno je tam. Pak máte hrozně moc bytí, a když je ve vás hrozně bytí, tak jste šťastná.

Martina: A vy jste šťastná, paní profesorko?

Anna Hogenová: Jsou chvíle, kdy jo.

Martina: Jsou stále častější?

Anna Hogenová: To bych neřekla, ale když víte, že je možné toto prožít, tak už vám to prozáří život. A to je právě to, co lidem chybí, a to je možné jen filozofií.

Martina: Jde to trošku i s věkem?

Anna Hogenová: Ano, určitě jde.

Martina: Bez práce asi ne, že?

Anna Hogenová: Ne, tak to ne. Když je člověk krutě mlád, jak píše Jiří Orten, tak sebou nechá cloumat různými vlivy kolem, chce být hrozně moc in, i když neví, co to je, a chce se skrývat v průměru, bojí se, má plno strachu. Ten život je nám dán k neustále prováděnému rozhovoru, ve kterém odkrýváme pravdivost, jež vychází z věci samé, a nikoliv z toho, co je výsledkem popisu nějakých předmětů, které mají pouze pragmatický smysl, ale neafilují, netýkají se toho, z čeho člověk teče v životě. A toto potřebujeme všichni, mladí, staří, všichni.

Je potřeba mít odvahu přijmout celek

Martina: Paní profesorko, víme vlastně, co je štěstí?

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Nezaměňujeme to za momentální radost? Narodí se nám miminko – jsme šťastní, nebo máme radost? Podaří se nám nějaká věc, ať už pracovní nebo dítě přijmou na školu, máme radost, nebo jsme šťastní?

Anna Hogenová: Toto neumím takhle přesně rozdělit. Jenom vím, že člověk prožívá štěstí, když má v sobě hodně bytí, to znamená, když v sobě může usebrat tu čtveřinu.

Martina: Takže proto říkáte, že ke štěstí je třeba odvaha?

Anna Hogenová: Ano.

Martina: A vlastně i síla?

Anna Hogenová: Ano. Odvaha. Odvaha k tomu, že přijmete celek, jak to chtěl Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. A to samé je u Patočky, a totéž říkám já tady. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem.

Martina: Paní profesorko, lidé si na začátku nového roku často dávají předsevzetí, některá jsou silná, jiná jsou opravdu začátkem cesty k vnitřní proměně. Má to smysl?

Anna Hogenová: Má, proměna je ale možná jenom tehdy, když člověk sám sobě nelže, a to znamená strašnou odvahu k nevyhnutelnosti.

Bolest je součástí bytostného rozhovoru, který konáme sami se sebou. Je to starost a péče o duši.

Martina: Potkala jste mezi svými studenty za poslední rok třeba jednoho, který by měl nakročeno k tomu, že si nelže?

Anna Hogenová: Jo, jsou tam. To byste koukala, jak nádherní jsou studenti. Někteří jsou opravdu takoví, že to, co já jsem četla třeba tři, čtyři roky, pochopí daleko dřív. A jsou to nádherní čistí lidé, protože ve filozofii je rozhovor vždy diskusí, a oni se nebojí ptát. Ale tak si je člověk musí vychovat. A když se nebojí ptát, tak mě obdarovávají otázkami, protože mi otevírají horizonty, o kterých jsem vůbec netušila, že je možné je otevírat. Čili kdyby kultura, která prochází televizí, nebo sítěmi, byla taková, že by otevírala lidské bytosti k přestoupení horizontu do jiného horizontu, tak by člověk najednou byl obdařen víc bytím, a byl by šťastnější.

Martina: Lidé mají často obavu před příliš rozsáhlou speologií do vlastní duše, protože to bolí. My jsme začali považovat bolest za něco špatného, protože jak říká můj kolega Ladislav, začali jsme, dopustili jsme se zásadní chyby, že jsme dobro a zlo začali ztotožňovat s pojmy „příjemno a nepříjemno“. Řekněte mi, je bolest špatná?

Anna Hogenová: Ne. Bolest člověka jednak obrovsky hloubí, ale my chápeme bolest jako rozdíl sám, to znamená, že když nějaká část našeho těla bolí, tak se vymaňuje z jednotného zákona pro všechny orgány v těle, a chce se od nás oddělit. Čili bolest nás upozorňuje, že se například od nás chtějí oddělit játra. To znamená: „Pozor, člověče, tvoje jednoduchá bytnost je něčím ohrožena, a ty se teď musíš naučit mluvit s tělem jinak, rozumět mu jinak. A aby sis dále zachoval svůj život, tak se musíš změnit. Ano? Čili i bolest je součástí bytostného rozhovoru, který sami se sebou stále konáme a který se už 2,5 tisíce let jmenuje starost o duši, péče o duši, neboli epimeleia peri tés psychés. To je základní Patočkova teze, díky které rok 1989 probíhal z počátku s tak obrovskou nadšenou vlnou, která protékala námi, co jsme stáli na Václaváku, a která se teď zase úplně ztratila. Čili bolest patří do života. Je to připomínka? Pozor, člověče, opouštíš to, co je podstatné, co je celkem bez marga, co je jednotou, jednoduchostí, logem, co je tím, co tě drží na světě a při životě.

Martina: Ale my ji nechceme, a když ji cítíme, tak to tlumíme buď umělým pozitivismem, léky, chemicky, jakkoliv. K čemu to vede? Vede to k tomu, že pak nejsme schopni vést opravdový vnitřní dialog?

Anna Hogenová: Patočka tomu říká, že je to anestezie, necitelnost, která vzniká u člověka ze strachu před bolestí, že se vlastně do anestezie dostává právě touto cestou, která mu znemožní být citlivým. Ten člověk je vlastně necitlivý ze strachu před bolestí. Bolest tedy do života patří ne tím, že bychom si ji schválně nějak vyráběli, to samozřejmě ne. Ale je součástí bytostného rozhovoru, který ze života dělá opravdový život, a ten nám pak umožňuje cítit, že jsme obdarováváni bytím. Když jdete lesem, a cítíte to ticho se šuměním, pustíte to k sobě, a nepřikazujete šumění, jak má šumět, čeho má šumět, a kauzálně to nerozebíráte, jenom to necháváte na sebe přicházet, tak na konci tohoto procesu je obdarovávání, kterému se říká pozdravování. A toto pozdravování člověka vylaďuje tak, že všechny šťávy, které v něm tečou, teď mluvím jako staří Řekové, v něm najednou tečou klidně a laskavě.

Martina: A toto pozdravování je od slova „zdravit“, nebo „uzdravovat“?

Anna Hogenová: Jste chytrá. Toto právě člověka uzdravuje.

Martina: A já vám děkuji za další výlet do podstaty naší civilizace a současných problémů.

Anna Hogenová: Také já vám velmi děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Lada Horešovská napsal:

    Děkuji za velmi přínosný rozhovor.

  2. Iva napsal:

    Oběma moc děkuji.

  3. Katka napsal:

    Zdravím, vás, obě ženy-obou si vážím a vyhledávám jakýkoliv váš projev, obzvlášť moudré p.profesorky Hogenové.Hodně Vám rozumím (jen občas si pustím větu opakovaně).
    Asi 3 roky nazpět jsem zažila něco nepopsatelného-připadala jsem si, že se snad rozplynu v pocitu blaženosti (nirvaně?mmch. i Kurt Cobain mě chytl asi svými dvěma hity- když jsme u tohoto pojmenování:-) ). Ale až Vy jste mi přinesla přesné pojmenování toho, co jsem zažila a zažívám- střípky chvilkového štěstí, síla hudby (hra na varhany v kostele od mého pana učitele na 1. stupni-to mě až mrazilo,i když byl zrovna parný červenec) A za to jsem Vám vděčná!
    Bylo to v místě mého rodiště, kde jsem prožila pestré dětství, prošla jsem si ta místa,kam jsem skoro 3 desítky let nezavítala.Vše se mi vracelo- vzpomínky…Toto vše umocnila i skutečnost,že poblíž bydlela i paní,co nám skoro vše dovolila, hodná,obětavá,pracovitá,vždy chtěla,aby jsme si jako děti neubližovaly.Teprve až po jejím skonu -co jsem pozorně vyslechla její životopis a poznala jak až vzácná! byla.Maminka ji odložila ještě jako malou.Jako dospělá se dostala za prací až k nám ze Slovenska a když její matka na tom ke konci byla už špatně, tak tato odložená dcera si ji vzala k sobě a důstojně jí dosloužila !!I sám kněz pronesl kázání o dobrém člověku a takto ji vlastně vyzdvihl ! Dodnes vidím v pokoji vzadu rakev otevřenou.A vše mi dochází- ničemu se nebránit- neutíkat, nechat na sebe působit.Pak sílíme ..
    Ještě se vrátím k tomu jedinečnému pocitu- bylo to jakoby vlahý vítr (on zrovna tehdy i lehce vál:-) ) vroucnosti, vděku pohladil snad každou buňku ve mně.Netušila jsem, co se to se mnou děje…dostávám snad křídla?lehkost bytí?.jsem tu vítána, patřím sem…čekali tu na mě ? příliv blaha…
    To jsem se rozepsala,ale paní profesorka mi hodně otevřela oči- vím, kam patřím.Za to jí děkuji a vím, že nejsem sama, dává nám ten správný směr, co obzvlášť dnes tolik potřebujem- co nás obohacuje -lásku k moudrosti.Bez falše, lží,skrytostí,pýchy- těch dvou sester:-) arogance a ignorace, co zakrývají prázdnotu v duši atd. atd…..Nemáme to snadné,ale my se probijem:-)- máme zbraň -sami sebe a víru v dobro:-)
    Ukončím snad větou, kterou měl pronést Pavel Vrba? (snad tuším správně?-textař)
    To, co je pravé je prosté jako dech….

    P.S. Teď jsem si ještě vzpomněla, že tu dobrosrdečnou paní jsem před těmi 3 roky také navštívila-byla už hodně nemocná.Bála jsem se mluvit v min, čase:“ měla jsem Vás ráda“ apod., aby si nemyslela, že se s ní už loučím….Tak jsem ji jen pohladila po tváři a zeptala se, jestli si na mě pamatuje- kývala, že ano…..Zanedlouho odešla..Byla jsem ráda, že jsem s ní aspoń takhle rozloučila( a v duchu poděkovala za vše)- byla pro mě vzorem dobra!
    S pozdravem a přáním stálého zdraví…..Katka

  4. Stefan Zencuch, Florida napsal:

    Vazena Pani Profesorko,

    Pisete:
    „Pravda, aby mohla byt pravdou, tak sa musi zrodit v dusi cloveka…“

    Ak ze, pouzivate termin “ dusu cloveka“, tak predpokladam, ze hovorite o pravde Ontologickej, Absolutnej, to je Vecnej. A tato pravda sa nemoze zrodit v dusi cloveka, lebo clovek je daleko mladsi nez Pravda. Ba naopak. Pravda sa clovekom hlada, neskor prijima, a potom realizuje podla schopnosti a zameru
    individuala.

    Pisete:
    „V cloveku, ktory je vzdelany, musia byt vzhlady do podstat, ktore su celky bez okrajov. Tieto celky bez okrajov su to najdolezitejsie, co v dnesnom vzdelani chyba…“

    Velmi suhlasim. Avsak, prosim, pomozte mi mojmu nerozumeniu. Vo vasom clanku spominate meno Komensky.
    Tu vsak, nachadzam krystalovo ciste videnie, ze najvacsieho Cecha, Genia Ceskuch Zemi vsetkych cias, Komenskeho, ako celok, ste predstavila prave z okrajami, pekne v obmedzenom ramecku. Vdaka Komenskeho dielam, ako Didactica Magna, Labirint Sveta a Raj Srdce, i cela jeho filosofia poznania Pravdy, spravila zo mna cloveka bez strachu, cloveka z pokojom duse, cloveka ktori sa vie radovat, odpustat a tiez bez prekazok milovat.
    Aky je rozdiel medzi filozofiou mudrosti a znalostou? Obrovsky. Z greckeho Filio – laska, Sofio – mudrost, v nasom jazyku citame ako laska k mudrosti. Tato mudrost (bez okrajov) je rozmerov cosmickych, univerzalnych, vesmirnych. Tato mudrost bola v prvopociatkach existencie cloveka vstiepena do duse kazdeho cloveka. (Prirodna Inteligencia). Tuto mudrost vsak, my, ludia 20/21 storocia, z roznych pricin ignorujeme, niekedy ju zamerne odmietame, niekedy sa s nou TRAPIME, lebo sme precitaly mnozstvo knih, ktore nas odvadzaju od CELKU a vodia nas len k okrajovym poznaniam tejto planety Zeme. Znalost, na strane druhej, je schopnost rozoznat a popisat veci hmotne, ktore maju svoj „okraj“, plochu, rozmery. A tuna, bez vyssieho vzdelania, clovek lahko popise rozdiel medzi a Striebrom a Mosadzou, medzi Dubom alebo Brezou, rozdiel medzi Algebrou a Synusami.

    Pisete:
    „Dnesni clovek je roztrousenou bytosti do spousty funkci, a nenachadzi sebe sameho, protoze na to nema ani cas , ani ho to nenapadne , aby mohl hledat pramen, ze ktereho tece jeho zivot jako to, co je nejjednoduchsi a najzakladnejsi.“

    Ano i zial. Nase sucasne spolocenstvo a kultura su plne zaneprazdnene samim sebou. Sme dospeli, mame predsa pravo rozhodovat o sebe, pre seba, mame plne pravo honorit sa svojou pravdou, aj ked subjektivnou, ale predsa, „je to pravda moja“. Ludske ego(ismus) sa vznasa az gdesi ponad oblaky nebeszke. Hovorime, piseme, tlacime viac o sebe, ako sme samostatni, ako sme stastni…Na druhej strane, sucasny COVID 19 nas presviedca, ze to nase stastie je len nominalne, povrchne a strach zo smrti nas desi. Ano. Kazda panika ma svoju pricinu. Ak otvorime knihy Komenskeho, tak pravdivy zmysel nasho zivota nam neujde. Zmysel sebachvaly, zona osobneho „absolutizmu“ pojde stranou a spolu z Komenskym, kracame do priestoru pravdiveho pramena zivota ktorym je Stvoritel Neba i Zeme, Stvoritel Sveta Hmotneho i Zivota Duchovneho. Ano. On Jediny, (Boh) je pramenom vecnej energie, vecnej existencie, s ktorou sa kraca a zije velmi prijemne, bez strachu, bez smutku ale z plnym elamon a tuzbou stretnut Ho v priestoroch kde slnko niky nesada.

    Pisete:
    „…jak byt pozitivni..? Ale jde o to, abyste opravdu nasli v sobe samem usebrani bohu, lidi, zemje a sveta, kde je vsechno najednou v dusi, ve vas, vsechno je tam.“

    Pani Profesorko,
    Vitajte v priestoroch Hinduismu!
    Mam tu ale vazny problem, rozumiet vam.! Vasa porada ludom dana, ako byt pozitivni, je mrtva. Vasa sebaglorifikacia potvrdzuje njvyssi stupen prejavu ludskeho egoizmu. Hlasate, a mladym ludom – studentom – ponukate zhrdzaveny polyteizmus namiesto klasickeho monoteismu. Pokoj duse v polyteisme je len zdanlivy, fictivny. Preco v dobach pohanstva,
    ludia stvarali bohov na kazdom kroku? Zo strachu! Lebo nepoznaly toho praveho. Pre Komenskeho, Vianoce znamenaly oslavy narodenia Pana Jezisa Krista. Kdezto panteisti oslavuju nie Celok, len omrvinky mnohich. Vase prednasky na univerzite musia byt „super“ sekularnimy. Daleko, daleko, vzdialenymi od ucenia ceskeho genia Pravdy, Komenskeho. Vasa ideologia mudrosti, pravdy a duse vyzera byt autentickou k tym, nasim, americkym universitam, ako Harvard, a mnohe dalsie, (American Academia), ktora sa hrdo hlasi k pohanstvu – eliminujuc krestanstvo – a ateistickemu Marx/Leninismu.

    Na otazku, …co je stesti?
    Pisete:
    „Jenom vim, ze clovek proziva stesti, kdyz ma v sobe hodne byti, to znamena, kdyz v sobe muze usebrat to ctverinu.“

    Pre Komenskeho, stastie, znamena poznanie Pravdy Absolutnej, Energie Vecnej. Stastie nemoze byt stastnym, ktore sa v momentoch straca, zajtra konci.

    Pani Profesorko,
    Je mi luto, ze vasou filosofiou ucenia, ponukate mi verit, ze vas patriotism k Hodnotam a Krasam Ceska, zanechavate daleko v tieni, za chrbtom; pricom snazite sa byt stastna vo sferach, nam slovanom cudzieho, Panteismu, Kosmopolitanismu, Globalismu.

  5. Karel Dlouhý napsal:

    Považuji za přínosné srovnat fenomenologický pohledu na všeobecně lidské otázky s pohledem, který navrhoval Komenský, kterého nám přiblížilo včera zveřejněné video :
    „Komenský je nadčasový. V jeho myšlenkách je stále co objevovat, říká Loula“
    https://www.youtube.com/watch?v=XTffXhHC-uY
    Komenský samozřejmě nemohl tušit, jaké problémy přinese rozvinutá průmyslová společnost, ale přesto jsou jeho originální postřehy přínosné, stejně jako myšlenky antických a raně křesťanských myslitelů. U všech autorů lze nalézt společného jmenovatele, popisovaného jen z různých úhlů pohledu a jinými slovy.

  6. Žaneta napsal:

    Děkuji velice za oba skvělé rozhovory. Nejsem příliš vzdělaný člověk, ale skoro všemu velmi dobře rozumím a to ani neznám odborné termíny, které paní profesorka používá. Vnitřně naprosto souzním s tím, co říká. Vidím dobu, svět, lidi a život stejně, jen bych to asi nedokázala takto uchopit do slov. Jedině skrze tiché, odvážné, opravdové a plné vnitřní ponoření se do sebe sama nalézáme drahokamy (střípky) absolutní pravdy. Pokud v tom vytrváme dostatečně dlouho, přijde čas, kdy spatříme absolutní pravdu jako jedinou a celou, otázky ustanou, neboť to je okamžik „splynutí s Bohem (Pravdou, Svrchovaným, Univerzem)“. Ještě jednou velké DĚKUJI za oba rozhovory.

  7. Monča napsal:

    Rozhovory dobrý, diskuze jako všude jinde. Pár chytrejch, pár normálních, pár blbců a jako všude jinde i jeden exhibující magor s pěnou u huby zralej na klecový lůžko a skotský střiky. Opravdu velká sranda jak je na to všech diskuzích a forech stejný. Všude týpci na jedno kopyto. Tohle holt už nepřekvapí. Takže jako všude jinde, diskuze o ničem, po většinou nuda, nuda, šeď, šeď, to fakt vynechávám, fakt jako o prdu, ale rozhovory fakt jako dobrý. Díky moc, budu sledovat. Monča

  8. Jiří napsal:

    @Fosílie JO I NE: Děkuji za odpověď.
    Píšete „Váš děda“. Ale to je právě to, co mi není jasné. Ano starší a staří lidé po životních zkušenostech dospívají k jisté životní moudrosti.
    Určitě ne všichni, jen ti, kteří si kladou otázky a přemýšlí nad nimi.
    Ale jak pomoci, a třeba poradit mladým lidem? To je co mi není jasné.
    V rozhovoru zazní toto:

    Martina: A vy jste šťastná, paní profesorko?
    Anna Hogenová: Jsou chvíle, kdy jo.
    Martina: Jsou stále častější?
    Anna Hogenová: To bych neřekla, ale když víte, že je možné toto prožít, tak už vám to prozáří život. A to je právě to, co lidem chybí, a to je možné jen filozofií.
    Martina: Jde to trošku i s věkem?
    Anna Hogenová: Ano, určitě jde.
    Martina: Bez práce asi ne, že?
    Anna Hogenová: Ne, tak to ne. Když je člověk krutě mlád, jak píše Jiří Orten, tak sebou nechá cloumat různými vlivy kolem, chce být hrozně moc in, i když neví, co to je, a chce se skrývat v průměru, bojí se, má plno strachu.

    A to je podle mne jádro, že si to musí každý prožít a projít si tím, udělat ty chyby a pak ke stáru zmoudřet.
    Nebo co by se mělo ve společnosti a třeba ve školství změnit, abychom mladým lidem pomohli aspoň v některých základních otázkách se lépe orientovat? Ano lze to v rodině, ale každý nemá štěstí na moudré rodiče, prarodiče.

  9. ZdeněkJ. napsal:

    Přiznám, že jsem tento rozhovor s paní profesorkou, ani ten před tím, nedoposlouchal. Mě to přijde přemoudřené a obsahově prázdné, vylepšené rádoby filozofií. Sem tam myšlenka, tuny balastu, aby to vypadalo chytře.
    I o filozofii se dá mluvit zajímavě, posluchači vstřícně. Chudáci studenti, pokud je z takových konstruktů zkouší.

  10. Jiří napsal:

    Nevím jestli to chápu dobře, kdyby mi někdo dokázal odpověděl, byl bych rád.
    Týká se celý rozhovor a tedy téma filozofie a jisté moudrosti pouze jednotlivce a je nepřenositelná?
    Aby člověk skutečně pochopil, to o čem se v rohovoru mluví a čeho se týká, musí studovat filozofy a jejich díla?
    Pak ale běžný laik nemá šanci se k hloubce těch myšlenek dostat, už jen z omezeného času, který může něčemu takovému věnovat.
    Nebo jak jinak se dá k tomu dobrat? Anebo je náhradou prostá moudrost, ke které se dostane člověk (ne každý) s vyšším věkem?
    Dá se říci že, nemohu být šťastným (spokojeným), pokud nejsem moudrým?

  11. Laděna napsal:

    Poslechni si vyprávění paní profesorky ještě jednou nebo klidně víckrát je-li třeba. Pak se useber a přestaň exhibovat, ty potrefené vemeno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..