Cyril Höschl
Cyril Höschl
Psychiatr, profesor

Společnost může být založena buď na důvěře, anebo na strachu… (1. díl)

Mnoho lidí ztrácí důvěru v současnou podobu politického demokratického systému. Přitom právě tato důvěra je tím, co společnost tmelí a umožňuje jí trvání, rozvoj i schopnost se bránit. Občané mají dojem, že politici stále méně zastupují jejich zájmy a prosazují něco, co je pro společnost škodlivé a slouží pouze elitám. Tato vznikající nedůvěra se projevuje hledáním nových vzorců společenského uspořádání, které mohou, ale nemusí mít smysl a životnost. Uvnitř jednotlivých států, ale i na mezinárodním poli vznikají stále hlubší příkopy a narůstá napětí. Stále větší počet lidí, včetně politologů, politiků, psychiatrů a psychologů vidí v současném stavu světa příznaky hrozící velké, možná i válečné krize.

Společnost

Délka: 40:53
Datum: 29.5.2018

Přehrát pořad

O příčinách této situace, o tom, zda má současné pojetí demokracie ještě budoucnost, o možných rizicích, ale i východiscích dalšího vývoje rozmlouvá Martina Kociánová s psychiatrem, profesorem Cyrilem Höschlem, ředitel Národního ústavu duševního zdraví.

Martina: Pane profesore, jeden z nejznámějších světových politologů, Francis Fukuyama ve své knize „Důvěra“ z roku 1995 precisně rozebíral, proč bohaté a civilizované státy byly vždy zeměmi s vysokou důvěrou ve společnost. Bez důvěry je vše podstatně horší. Vy jste psychiatr, Fukuyama politolog, souhlasíte s tím, že důvěra je pro zdraví společnosti zcela klíčová?

Cyril Höschl: Když budeme důvěru považovat za protipól vztahovačnosti nebo podezřívavosti, paranoie, tak je určitě potřebná k tomu, aby vůbec nějaké společenství fungovalo. Společnost může být založena buď na důvěře, anebo na strachu ve smyslu „ať nenávidí, jen když se bojí“. To nebývá spojeno s důvěrou, ale s existenciální úzkostí, takže až do politické katastrofy nebo krize se poslouchá, což je situace v autoritativních režimech, diktaturách. V takových případech se vládní garnituře dostává téměř stoprocentní podpory ve volbách, ale přitom to, jak všichni víme, neznamená, že by se těšila důvěře. Spíše se těší obavám. Proto to, na čem je založena fungující společnost, je v každém provozním režimu společnosti jiné. V určitých společenstvích je důvěra nezbytná, v jiných není nutná, ale musí být nahrazena něčím jiným.

Martina: Čím?

Cyril Höschl: Například tím strachem.

Když nějaký politický systém trvá delší dobu, tak hrozí degenerace moci

Martina: V jakém stádiu se podle vás nacházíme my?

Cyril Höschl: Myslím, že společnost, která zde byla nastavena po pádu předchozího komunistického režimu v listopadu 1989, má primárně ambice být otevřenou společností, vybudovanou na důvěře. V to jsme také všichni doufali. Že to dnes takto všichni necítí, je dáno tím, že se možná dočkali určitého zklamání z poměrně nadměrných očekávání, jež byla na začátku. To je přirozené.

Za druhé k tomu přistoupila degenerace moci, ke které dochází automaticky v případech, kdy nějaký systém trvá delší dobu. A protože si „tvůrci“ politických systémů, například americké ústavy, byli tohoto vědomi, tak otevřenou společnost založili na tom, že se politické garnitury musí střídat.

To je totiž jedním z mála způsobů, jakým je možné ve společnosti udržovat určitou míru důvěry. Když totiž máte naději, že politik, kterému nevěříte, za dva nebo čtyři roky skončí, tak vás to v naději, že to není tak zlé, neustále udržuje.

Ztráta důvěry se ovšem nesmí sériově opakovat, protože pak se z toho stane celospolečenský problém. Dokud výměna stráží funguje, tak je společnost, byť nedokonalá, byť se v ní vyskytnou tu a tam korupčníci nebo narcistické osobnosti, které sledují jiné zájmy, než obecné dobro, vůči této degeneraci odolná. Asi tak, jako když máte velký potok, který, když teče, tak se voda nikdy nestačí úplně infikovat. Když ale voda zajede do nějaké tůně, kde dva roky stojí a neteče dál, tak začne hnít.

To je jedním z pozoruhodných mechanismů fungujících na politické scéně, které bychom měli mít na paměti, když usilujeme o udržení vysokého demokratického standardu naší společnosti. Nemáme ani tak pečovat o to, kdo je teď zrovna v té či oné funkci. Je to sice důležité, ale je to na úrovni Česko hledá superstar nebo na úrovní pomíjivé efemerní náklonosti ke sportovním či uměleckým hvězdám. Stačí, když jednou nevychytají zápas, a rychle upadnou v disreputaci. Daleko důležitější je, abychom pečovali o to, aby neustále fungovaly občerstvující mechanismy, které zajišťují, že horská bystřina stále zurčí dál a nezůstane viset v nějaké zahnívající tůni.

Politické systémy, které směřují do pekel, začínají tím, že začnou petrifikovat svoji moc. Prezidenti si nejdřív odhlasují prodloužení funkčního období, potom se zruší omezení na dvě funkční období, takže jsou pak v úřadu čtyřikrát, desetkrát. A následně si v těchto polodiktátorských jihoamerických republikách odhlasují, že tam mohou být nadosmrti. Všimněte si, že až na výjimky se jim to nikdy nepodaří, protože tím, že systém vykolejí z demokratických mechanismů, jsou nakonec nějakou vzpourou, juntou nebo podobně, smeteni.

Kouzlem demokracie je, že je sice na první pohled jaksi neefektivní, neustále se vyčerpává hádáním všech o všechno. Ale na druhou stranu zaručuje těm, kteří na sebe vezmou povinnost vládnout nebo se starat o věci veřejné, že odcházejí nekrvavě, nejsou oběšení a skončí třeba v nějakých nižších funkcích nebo civilních povoláních. Zatímco v situaci, kdy se z tohoto systému vymknou, tak jim hrozí, že když si svou moc neudrží, skončí velmi špatně.

Zastupitelská demokracie je možná a udržitelná za ekonomického blahobytu, pokud tomu tak není, je nestabilní

Martina: Jsme v tuto chvíli stále ještě na cestě horské bystřiny? Řekl jste, že po určité době moc degeneruje. Ale my máme současný politický systém 30 let, to zase není taková doba, která by už nutně musela vykazovat známky úpadku.

Cyril Höschl: To je pravda, ale rozdělme to na dvě věci. Jednou je ta, o které jsem mluvil, kdy moc degeneruje, protože není občerstvována neustálou výměnou, kterou zajišťuje fungování otevřené společnosti a její pravidla. Druhou je, jestli celý takto nastavený systém, se po čase nějakým způsobem nevyčerpá nebo nezdegeneruje. To je dost možné, ale je to daleko složitější otázka, která mě vede k několika asociacím. Jedna vede k Fareedu Zakariovi a jeho knize „Budoucnost svobody“, ve které upozorňuje na to, že otevřená společnost, tedy zastupitelská demokracie, je možná a udržitelná pouze za určitého ekonomického blahobytu. To znamená, že v situaci, kdy se lidem daří poměrně dobře, tak jsou ochotni tolerovat jistou neefektivitu demokratického systému, protože nemají pocit, že by nedokázal dostatečně zajistit jejich existenci a jejich bezpečí.

Otázkou je, zda informační technologie, sociální sítě, smývání rozdílů ve validitě informací, nemění také podmínky pro parlamentní demokracii

Martina: To je společenská úmluva o blahobytu, ano.

Cyril Höschl: A to jsou základní potřeby, které populace má: bezpečí a existence. Jestliže je toto zajištěno, ať už z jakýchkoli důvodů, tak potom systém, který je křehký a svým způsobem nestabilní, funguje a paradoxně jakousi stabilitu vykazuje. A Fareed Zakaria upozorňuje na to, že ve chvíli, kdy tato podmínka splněna není, tak se demokratická společnost stává automaticky nestabilní. Svědčí o tom pohled do historie, který ukazuje, že demokratické režimy se udržely pouze ve společenstvích, kde byl hrubý národní produkt nad určitou hranicí. Vezměme Británii, severské země, Kanadu na jedné straně, a většinu afrických a latinskoamerických států na straně druhé. Někde mezi tím, v pásmu středního výkonu, sice demokracie vznikají, ale jsou nestabilní a často se zvrhají v různé junty. To jsou různé oligarchie středoamerických republik, kdysi Chile, a podobně. Tedy pod určitou hranicí demokratická situace není možná, nad určitou hranicí je stabilní a v pásmu mezi tím možná je, ale je labilní. To je jedna asociace, kterou odpovídám oklikou na to, na co se ptáte.

Druhá asociace je ještě obtížnější pro hlubší pohled, protože jde o poměrně čerstvou záležitost. Parlamentní systémy, například parlamentní demokracie 20. století, zejména po druhé světové válce, v takových zemích jako USA nebo Anglie, bez ohledu na to, že je to monarchie a jako jsou západoevropské státy, fungují v měnících se ekonomických, ekologických a společenských podmínkách. Mám na mysli revoluci, kterou představuje nástup sociálních sítí, informačních technologií, internetu. Vím, je módní o tom mluvit, a třeba bychom to neměli používat tak nezodpovědně v každé větě. Ale přeci jen to představuje revoluci, která je v mých očích asi tak významná, jako byl vynález knihtisku – a ten panečku pěkně proměnil svět.

V té době se něco, co bylo výsostným a výlučným právem několika málo procent vzdělanců, tedy znalost písma, historie a zejména obsluha relígia, ať už jakéhokoliv, najednou stalo dostupným širokým masám. Kdejaký sedlák si dříve nebo později mohl koupit a přečíst Bibli, což předtím nebylo možné. Opisovala se v klášterech, ale normální člověk k ní neměl přístup. To se dramaticky změnilo a tím se změnila celková informovanost o vlastní historii a hlavně o vlastní identitě i identitě relígia, takže jednotlivec již nebyl odkázán jen na sugestivní sílu místního faráře. To mělo dalekosáhlé důsledky: rozvoj literatury, románů a jejich dostupnost.

Totéž se děje nyní. Rozšiřuje se masově schopnost komunikovat a neskutečně se zrychluje. Vytisknout knížku, svázat, vydat, rozvozit, to je něco jiného, než dát status na internet – a v tu chvíli to může sdílet třeba milion lidí. Došlo k revoluci. A otázkou je, jestli tato změna podmínek, informační technologie, sociální sítě, smývání rozdílů ve validitě informací, nemění také podmínky pro parlamentní demokracii. A to tak, že už v té původní podobě, ve které se tolik osvědčila, nemůže dál fungovat a čeká ji nějaká změna.

Jde o to, jestli tato změna bude k lepšímu nebo horšímu. A zda už máme někde na pozadí našich myslí představu nějakého modelu, který by byl přijatelný a zajišťoval otevřenou společnost. Jednou z takovýchto otázek, která se teď dostává do popředí a je v tomto smyslu nesmírně ošemetná, je otázka všeobecného referenda. Ale to už bych asi odskočil dál, než na co jste se ptala.

Na obzoru se vynořuje dilema: rozpor mezi našimi tužbami a možnostmi, rozvírající se nůžky mezi měnícím se světem a nástroji, které máme k dispozici pro jeho řízení

Martina: K tomu se určitě chci dostat, protože to také souvisí s důvěrou. Byli jsme ale u okamžiku, že technologické změny předběhly změny, které jsme ochotni a schopni udělat v řízení státu a systému moci. Nemůže nás to v budoucnu dohnat na pokraj konfliktů, protože my momentálně transplantujeme něco, co je vlastně zastaralé, na něco, co je naprosto moderní. Chceme postupovat kupředu, ale přitom s sebou táhneme jako těžkou zbroj svázání s parlamentním demokratickým systémem.

Cyril Höschl: To je něco, na co nedokáži dost dobře odpovědět. A obávám se, že to nikdo dnes ještě nemůže vědět. Ale na obzoru se nám vynořuje toto dilema: rozpor mezi našimi tužbami a možnostmi, rozvírající se nůžky mezi měnícím se světem a nástroji, které máme k dispozici pro jeho řízení. Tento rozpor se prohlubuje a my to již vidíme před sebou. Ale jaké to má řešení, jestli je to vůbec pravda, zda si ten skluz mezi možnostmi, které máme, a situací, ve které se ocitáme, můžeme i nadále dovolit, to je otázka. Vy jste vlastně jinými slovy řekla to, co jsem se snažil vyjádřit v tom druhém příměru. Ten první byl závislost společnosti na ekonomické situaci, to je celkem jasné a historicky podložené. Ale to druhé se týká spíše budoucnosti a současné situace, která je pro naši budoucnost východiskem. A to je daleko zamotanější. Obávám se, že na to nelze mít silný názor.

Martina: Celospolečenská úmluva, která v současnosti celosvětově panuje ve vyspělých zemích: „Vy se budete mít dobře a nás necháte dělat to, co my chceme a nebudete nám do toho příliš mluvit,“ funguje do té doby, dokud platí to: „Vy se budete mít dobře.“

Cyril Höschl: To je pravda, ano. To souvisí s tou první poznámkou. A také jste zavadila o další důležitou okolnost, která trošku podporuje to, co jsem chtěl říct tou druhou poznámkou. Totiž, že to není jen naší lokální záležitostí. Netýká se to jen toho, že bychom hodnotili naše šance podle toho, jak jsou v České republice politici oblíbení, neoblíbení, zkorumpovaní, demokratičtí, nedemokratičtí a jaká je naše ekonomická situace. A to proto, že změna ekologie a společenského kontextu se týká celé planety a prakticky také na celé planetě tyto změny, jež nás znepokojují, pozorujeme.

Společnost není rozdělená jenom u nás, ale vezměte, jak je rozdělena kolem amerického prezidenta, jak byla kolem voleb rozdělena Francie nebo Německo. Jak je do určité míry rozdělena britská společnost, ve které byl výsledek referenda o brexitu celkem jasný, a najednou se ukazuje, že ta potřeba zdaleka tak jasná nebyla. Že se část obyvatel, i těch, kteří hlasovali pro brexit, cítí zaskočena tím, co to vlastně znamená. A má pocit určitého drobného podvodu v tom, že si nemyslí, že byli dostatečně informováni o tom, co to obnáší. To tu společnost také rozděluje.

Můžeme to vidět i na špičce ledovce, která v britské politice vykukuje nad hladinu v tom, co se děje jak v konzervativní straně, tak v hlubokém propadu labouristů. V otevřeném dilematu, zda se má dát labouristická strana doleva, anebo směrem k pragmatickému středu. Znovu to ožívá, i když Tony Blair je už za horizontem – „Over hill“. Tato dilemata se otvírají a jdou napříč celou současnou společností na mezinárodní úrovni.

To, že si něco myslí většina, ještě neznamená, že to je pravda

Martina: Přesto teď zůstanu na našem domácím písečku. Začali jsme diskusí o důvěře, o tom, jakým způsobem může sloužit strach jako nástroj manipulace, a to přímo souvisí s důvěrou. Již nemůžeme hovořit jen o nějaké vrtkavé změně nálady ve společnosti, protože podle loňského říjnového průzkumu CVVM zhruba tři čtvrtiny lidí míní, že se o ně strany zajímají jen v době voleb. Jsou zkorumpované, rozdělují veřejnost a jde jim hlavně o výhody a zájmy jejich členů. Pokud je tento názor skutečně ve společnosti rozšířen na tři čtvrtiny lidí, tak to už je asi důvodem k jistému znepokojení.

Cyril Höschl: Určitě ano, a to bez ohledu na to, že i když si to myslí tři čtvrtiny lidí, tak to ještě neznamená, že je to pravda. Je to krásná ukázka toho, jak nebezpečné jsou v určitých otázkách takové masové, populistické průzkumy a referenda, protože je to další nástroj manipulace. To, že si tři čtvrtiny lidí něco myslí, ještě neznamená, že to je pravda. Na to existuje hezká kreslená anekdota. Jeden člověk říká Albertu Einsteinovi: „Hele, Alberte, my jsme ve všeobecném referendu došli k názoru, že teorie relativity je úplná pitomost. Jistěže jí většina společnosti nerozumí, ale kdo kdy viděl klacek, že by se za letu zkracoval.“ Einstein to samozřejmě prohraje na celé čáře.

Martina: Na tohle bych referendum nedělala, jestli se můžu přimluvit.

Cyril Höschl: Jistě, je v tom trošku trik, protože existují přírodní zákony, o kterých se nehlasuje. Ty se buď popíší, nebo ne – a takový zákon je normativní a nehlasuje se o něm. Ačkoliv v obou případech mluvíme o zákonech, tak je to něco úplně jiného. Proto se také přírodovědci s redukcionistickou, scientistickou průpravou mylně domnívají, že je to automaticky kvalifikuje k rozhodování o celospolečenských záležitostech, a nevědí, že je to zcela jiný diskurz. To připusťme. Ale na druhou stranu princip, že když si většina lidí něco myslí, tak to ještě nemusí být pravda, platí v obou těchto doménách, jak v oblasti společenského chodu, tak i u normativních zákonů.

Vezměme si otázky jako trest smrti, členství v mezinárodních seskupeních, vojenských paktech – nebo dokonce jak mají být vysoké daně a podobně. To jsou otázky, které spadají do oblasti normativní a zároveň je velmi sporné, zda by měly podléhat nějakému většinovému rozhodování, protože to může být paradoxně kontraproduktivní.

Začala jste s důvěrou a ta se ztrácí hned z několika důvodů. Jedním je, že ze strany volených představitelů a politiků se skutečně širší veřejnosti nedostává pocitu dostatečného respektu nebo ohledu k jejich zájmům. Na druhou stranu taková situace je velmi výživná pro populismus, který hlad po zohlednění mých zájmů jako občana velice rychle nasytí, protože vycítí, co si lidé myslí, a to jim budou říkat. Velký úspěch mají populisté ve chvíli, kdy ti, kdož jim naslouchají, mají pocit, že vyjadřují jejich vlastní apriorní názory. Že je neopravují, nekorigují, neoponují, nýbrž že je vyjadřují. Za všechno mluví věta: „Ten jim to nandal,“ nebo: „Já si to taky myslím, ale takto hezky bych to nedokázal říct.“ A to je způsob, jak získat body.

Čili na začátku je nedostatek respektu k různým názorům, někdy třeba i k menšinovým. A na to pak nasedající nepřiměřeně vysoká efektivita populismu, který hraje jen na tento respekt bez ohledu na všeobecné zájmy. To potom v dalším kroku vede k redukci a shlukování názorů do jednoduchých černobílých pravd, které jsou rychle a snadno sdělitelné. Například, že všichni cikáni kradou, všichni židi jsou lichváři, všichni Číňani jsou dobří jen do restaurace a podobně. To jsou stereotypy, které se začnou velice rychle šířit, protože jsou chytlavé, a přitom neodpovídají skutečnosti, nebo rozhodně ne v celém rozsahu. Ale to už nikoho nezajímá.

To je to, o čem jste mluvila, že potom se začnou rychle šířit informace typu „všichni politici kradou.“ Vždyť to není pravda. Když se pak takového člověka zeptám, ať mně vyjmenuje politiky, kteří prokazatelně kradli, a má to založeno na nějakých validních datech nebo na tom, že ten politik byl vyšetřen a odsouzen, tak jich umí vyjmenovat pět na jedné ruce, ale těch politiků jsou zde tisíce.

Martina: No jo, pane profesore. Je jasné, že máme tendenci ke zjednodušování, protože je to jednoduché. Ale není za příklonem k populistickým názorům také určitá zoufalost lidí, protože to, co slyší, odporuje zdravému rozumu, odporuje jejich přesvědčení? A teď nehovořím o technických věcech, třeba o přírodních zákonech, ale hovořím o věcech řízení státu, hospodaření, řízení dotací a všeho, co utváří náš společenský prostor. Například podle dalšího průzkumu 72 procent dotázaných věří tomu, že i když politické strany kritizují jedna druhou a teatrálně proti sobě vystupují, tak ve skutečnosti jsou všechny úplně stejné. Nyní ten příkon k populismu, nikoli příčinou, ale důsledkem? Důsledkem neschopnosti těch stávajících politiků?

Cyril Höschl: Je to samozřejmě důsledek, ale neměli bychom veškerou vinu za posun ve veřejném prostoru házet jenom na jednu stranu. Chce se to nad tím, co zastávám, co si myslím a o čem přemýšlím, zamyslet trochu hlouběji. Například nad tvrzením, že jsou si všechny strany podobné: No tak dobře a co? Mají se mezi sebou vyvraždit, nebo co? Když přistoupíte na to, že politický boj má být do určité míry kultivovaný, tak musí mít určitá pravidla, která vše převádějí na nějakého společného jmenovatele.

Je pravda, že když pravolevé kyvadlo agreguje do středu, tak moc nebo demokracie začne degenerovat. Jak dlouho trvala černo-rudá koalice v Rakousku, která byla téměř neprůstřelná? U nás to začínalo opoziční smlouvou. To ale neznamená, že opoziční strany by za všech okolností musely být nesmiřitelní nepřátelé. Když se podíváte na jejich programy, tak přeci jenom v nich rozdíl je.

Na jedné straně důraz na ochranu osobního majetku, individuální svobody, omezení role státu. To stále v té či oné míře mají strany na pravici. Je to úběžník, ke kterému se snaží přibližovat, ale nikdy ho nedosáhnou, protože nikdy nebudou mít absolutní moc a jejich snaha bude vždy korigována opačným názorem. A levice spíše klade důraz na kolektivní zodpovědnost, sociální solidaritu, rozprostření „blahobytu“ na co nejširší vrstvy, péči o sociálně vyloučené a slabé. Tyto dva systémy se vzájemně nějakým způsobem korigují a obviňovat je z toho, že jsou jeden jako druhý, je přeci jenom příliš zkratkovité.

Aby lidé měli pocit, že jim vládnoucí garnitura slouží, musí mít politici k těm, kteří je přivedli k moci, respekt a musí vysvětlovat své kroky

Martina: Je to možná zkratkovité, ale ve výsledku jsme se dostali do situace, alespoň podle průzkumů, které máme k dispozici, kdy stranickému systému jako základu demokracie věří jen mírně nadpoloviční většina lidí. Ale člověk nemusí číst průzkumy, stačí, když si popovídá s lidmi mimo Prahu, v hospodách a podobně. A zjistí, že lidé nemají důvěru ani v Losnu, ani v Mažňáka, jestli mi rozumíte.

Cyril Höschl: Rozumím vám, ale to je poměrně nebezpečná situace, která byla před nástupem Hitlera v Německu, kdy lidé ztratili důvěru v systém a prohnilou Výmarskou republiku. Ale to, co přišlo potom, kdy jim byla naslibována Tisíciletá říše a vyřešení všech problémů, bylo peklo, jaké v historii nemělo obdoby. A pak se začali všichni divit – a Němci se diví dodnes. Totéž zde bylo kolem konce druhé světové války a s nástupem komunismu, kdy většina společnosti jakoby ztratila důvěru v klasickou otevřenou společnost a vsadila na jednu kartu těch, kteří jim toho nejvíc naslibovali.

A pak se samozřejmě rychle začali divit, jak se sliby vůbec neplní. Jedním z předpokladů záchrany před takovým vývojem je zachovat si kritické myšlení. To znamená, že se pro nic zas tak na 100 procent nemohu nadchnout. Snažím se vždy vidět negativa, rozsvěcet červené světýlko ve chvíli, kdy se začne jakýkoliv politický směr odchylovat od otevřeného systému. Bez ohledu na to, že to v tu chvíli vypadá jako efektivní, prosperující, slibující, nadějné, tak je to výtah k moci, do kterého všichni nastupují. Vždyť komunistická strana měla najednou statisíce členů. To se v dějinách tu a tam opakuje, ale jakmile nás to vzdálí od otevřené společnosti, tak je to nesmírně nebezpečné.

Samozřejmě že můžeme hovořit o tom, co naznačujete. Že je to vlastně do značné míry vina těch, kteří se o tu svou důvěru mohli zasloužit. V případě takzvaných demokratických ministrů, kteří podali demisi, to asi nebyl nejlepší způsob, jak to vyřešit. Demokraticky zvolený prezident Beneš se ovšem historicky dostal do nešťastných konstelací vyjednávání se Stalinem a posléze doma s Gottwaldem. Je docela snadné klást jim to všem za vinu, ale to byl přesně ten moment, kdy je demokracie zranitelná. Proto je potřeba příchodu takového momentu bránit za každou cenu demokratickými mechanismy, dokud fungují. Svoboda slova, svobodný tisk, investigativní novinařina, bez ohledu na to, jak je mnohým velice nepříjemná, jsou určitou zárukou, že ti, kteří vládnou, si nemohou dovolit všechno.

Pokud mluvíme o ztrátě důvěry, tak je zde ještě jeden aspekt, kdy je na vině vládnoucí garnitura: totiž nedostatečný ohled a respekt k elektorátu, který ji přivedl k moci. Neochota dostatečně vysvětlovat své kroky, obhajovat svoje postoje tak, aby byly srozumitelné co nejširší vrstvě společnosti. Je to popularizace politických programů podobně jako popularizace vědy. Neustálé opakování, argumentování a prezentování. Protože ve chvíli, kdy ti, kterých se to týká, ztratí pocit, že je o ně v tomto smyslu pečováno, tak začnou pozorovat vnější znaky moci, zpapaláštění garnitury – a přestanou mít pocit, že jim slouží. A aby měli pocit, že jim ta politická garnitura slouží, tak musí o jejich názor pečovat. A to neustále. A nikdy si nemyslet, že má vyhráno, nebo vystaráno.

Nesmírně poučné v tomto ohledu je, jak strana, která byla nesmírně úspěšná, a to i v době kdy vládla, se najednou propadla na hranici volitelnosti, mám na mysli sociální demokracii. Z určitého pohledu to může vypadat jako naprosto nepochopitelná nespravedlnost. ČSSD působila v jedné z nejúspěšnějších vlád v historii. Za jejího působení byla země vyvedena z krize, stouply příjmy, zlepšily se všechny možné parametry našeho života. A místo toho, aby ji společnost ocenila, zatleskala a měli 30 procent, tak se propadli o řád níž. A my si můžeme položit otázku, jak je to možné? Vždyť je to nepochopitelné…

Zachovat si kritické myšlení neznamená, že všechno vzdáme a hodíme flintu do žita, ale že jsme ostražití ke každému, kdo nám slibuje víc, než může splnit

Martina: My si na ni můžeme hned odpovědět, třeba kvůli aroganci, se kterou vystupovala právě vůči svým voličům, jakoby jim říkala: „Tomu nemůžete rozumět, my nebudeme ztrácet čas s vysvětlováním, raději to uděláme za vás, věřte nám.“

Cyril Höschl: Tak to dopovídáváte to, co jsem chtěl říct. Mělo by jít o pokornou prezentaci vlastních postojů, obhajování a argumentování a jejich popularizaci. Druhá věc, která s důvěrou nepochybně souvisí, je autentičnost. Jestli jsou lidi obecně zejména v mladším věku na něco citliví, tak je to pocit, že stojíte tváří tvář jakémusi pokrytectví nebo neupřímnosti, a že postoj, který zaujímáte, není autentický. Vy prostě těm politikům často nevěříte ani dobrý den.

Musím říct, že já, který jsem se v mladším věku pro ledasco nadchnul, to nyní už nedokážu. Vždy, když vidím kamarády, kteří mě zvou někam na demonstraci, podepisovat různé petice a podobně, tak se toho již nezúčastňuji. Už jsem si tolikrát názorově natloukl nos, že nemám důvod se nedomnívat, že bych si ho nenatloukl znova. Všechno je nakonec trochu jinak, než jak to na začátku vypadá. Ale chvilku trvá, než na to člověk přijde. Jde o to zachovat si kritické myšlení, ale to neznamená, že to všechno vzdáme a hodíme flintu do žita, ale že jsme ostražití ke každému, kdo nám slibuje víc, než může splnit. Pokud někde vidím slibovaný úrok vyšší než 2, maximálně 3 procenta, tak automaticky vím, že to je z 99 procent nějaký podvod. Nechápu lidi, kteří na to skočí, vráží do toho peníze a nechají si slibovat 16-20 procentní úroky a pak se diví, že o vše přišli. Je to trochu jejich vina.

Myslím, že pocit nedostatečné autentičnosti byl na vině volebního neúspěchu profesora Drahoše, který byl alternativou v prezidentských volbách. Mluvil jsem pak s řadou lidí, a to i s těmi, kteří byli velmi kritičtí vůči nakonec zvolenému prezidentu Zemanovi, kteří měli pocit, že ten člověk buď nemá názor, anebo že jim není autenticky představován. Jako by té akademické postavě nerozuměli. To není v žádném případě vina profesora Drahoše, ale to je spíš ukázkou toho, jak akademik s politicky bezúhonnou pověstí nemusí být na politické scéně tou nejlepší kartou, na kterou bychom měli sázet.

Je to pro mě argumentem pro to, že by se lidé měli poohlížet spíš po někom, kdo se osvědčil v politice. A ne si myslet, že když dostanu Nobelovu cenu za chemii nebo když jsem mistr světa v nějaké sportovní disciplíně, tak mě to automaticky kvalifikuje k tomu být také úspěšný v politickém klání. Bohužel, většinou opak je pravdou.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za vaši analýzu.

Cyril Höschl: Já děkuji vám za pozvání.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Michal napsal:

    Věčná škoda, že se pan profesor nerozhodl kandidovat na presidenta, velmi rád bych ho volil. Navíc Merkelová s Macronem psychiatra akutně potřebují, o Junckerovi ani nemluvě 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.