Post-liberální demokracie

Západním světem obchází strašidlo neliberální demokracie. Spojily se proti ní v pozoruhodné jednotě a shodě mainstreamová média, akademické kruhy, aktivisté různých barev, neziskové organizace, vládnoucí establishment a nadnárodní korporace. Ubezpečují nás, že bez přívlastku „liberální“ postrádá demokracie smysl, a mění se v autoritářský populismus. Za posledních dvě stě let to není poprvé, kdy je demokracie vystavena kritice vrstev, jež se samy vymezují jako společenská elita. Ve druhé polovině devatenáctého století to byli představitelé aristokratického liberalismu jako Jacob Burckhardt nebo John Stuart Mill, kteří se štítivě odvraceli od plebejství, nekultivovanosti a materialismu masové demokracie. Po první světové válce se reprezentanti německé konzervativní revoluce domnívali, že vulgární a dekadentní demokracie výmarského typu není schopna zajistit opětovnou obnovu národních sil a velikosti.

V současné době vyplývá nedůvěra k demokracii z obavy, že nebude schopna dostát utopickým cílům liberální agendy. Kritici takzvané neliberální demokracie se nestrachují o vládu lidu, ale naopak se bojí skutečné vlády lidu. Liberalismus se zrodil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století jako program neustálého osvobozování člověka od autority tradice a předsudků, které spoutávaly jeho rozum a tvůrčí síly. Umožnil obdivuhodný rozkvět naší civilizace. Poté však pozbyl brzdící mechanismus. Dnes ničí právě ty složky lidské mysli a jazyka, jimž západní společnost vděčí za svůj obrovský vzestup a blahobyt. To je pravá náplň pozdně liberálních aktivistických a relativizujících směrů, dekonstruktivismu, multikulturalismu či genderových studií, které ovládají mysl Západu na počátku jednadvacátého století.

Liberální demokracie má za cíl znemožnit lidu, aby se za pomoci zdravého instinktu vzepřel ideologiím, které se snaží zpochybnit racionalistický a humanistický odkaz osvícenství. Protikladem liberální demokracie není demokracie neliberální, ale post-liberální, spočívající v překonání krize pozdního liberalismu a v rehabilitaci rozumu, vědy a respektu k lidské přirozenosti. Konzervatismus by se měl zbavit své nedůvěry vůči lidu a osvícenství. Nejsou to jeho nepřátelé. Post-liberální konzervativní lidové hnutí využívající potenciál rozumu představuje dosud nevyužitou sílu schopnou otřást a probudit západní civilizaci.