Bohumír Janský
Bohumír Janský

Bohumír Janský 1. díl: Člověk ovlivňuje klima asi z dvaceti procent

Slavný Benjamin Franklin, americký státník, diplomat a přírodovědec, jehož portrét známe ze stodolarové bankovky, je autorem moudrého výroku: „Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna.“ A to ovšem platí i o životě. Tady na rádiu Svobodné Universum často probíráme věci, které naše životy ovlivňují, nebo v budoucnu ovlivní. Teď se soustředíme na tu, o které se v citátu mluví, tedy na vodu. Ano, na vodu, kterou obvykle skutečně doceníme, až když nám opravdu vyschne studna. Zpráv o tom, že tato komodita je stále vzácnější a že sehrává, a v budoucnosti bude ještě více sehrávat, geostrategickou a bezpečnostní roli. Přeloženo do normální lidské řeči, povedou se o ni války. Jak jsme na tom s vodou u nás? Jak je na tom Evropa, a co se s vodou děje v celém světě? O tom si budeme povídat s hydrologem, geologem, profesorem Bohumírem Jánským, což je člověk z nejpovolanějších, muž, který objevil pramen Amazonky, a je především jedním z předních světových odborníků na vodu.

Příroda

Délka: 35:52
Datum: 2.4.2021

Přehrát pořad

Martina: Pane profesore, vím, že vy vědci nemáte rádi velká slova, ale přesto se na úvod zeptám trochu provokativně: Myslíte, že za čas budeme na našem území my, nebo naši potomci, skutečně bojovat o vodu? Je situace skutečně taková, a trend směřuje k nedostatku vody?

Bohumír Janský: Myslím, že na našem území, v Česku, uprostřed Evropy, nikdy o vodu bojovat nebudeme, doslova řečeno. Nicméně jsem přesvědčen, že v různých částech naší planety boje o vodu nastanou. Stačí si říct pár čísel. Dneska žije na zemi přes 7 miliard lidí. V roce 2050 tady bude podle projekce OSN nějakých 9,3 miliard lidí, a abychom tyto lidi uživili, budeme potřebovat přibližně 2x tolik vody, co v současné době. To není dvojnásobný počet obyvatel, je to prognóza z hlediska nárůstu spotřeb vody. A to je na úvod docela špatná informace, a nabízí se mnoho otázek, jak to řešit.

Martina: To se chci právě zeptat. V budoucnu budeme spotřebovávat dvakrát více vody, než spotřebováváme dnes. Kde ji vezmeme? Máme nějaká úložiště, nějaké zdroje, kam můžeme sáhnout? Nebo je to trošičku nedotknutelná, cimrmanovská železná rezerva, a kromě toho jsme ji včera snědli?

Bohumír Janský: To je hezké přirovnání. Vyjdeme ze základní informace o vodě na Zemi: 71 procent povrchu země pokrývá voda, světový oceán. Nicméně převážná část této vody, nějakých 97,7 procenta z veškeré vody, je voda slaná. Sladká voda na souši tvoří necelé jedno procento z hydrosféry, a počítám do toho i podpovrchovou vodu, vodu v atmosféře do výšky zhruba 11 kilometrů, kde je voda, a do hloubky můžeme jít průměrně do 800 metrů, kam dosahuje podzemní voda hlubokých horizontů, která se zúčastňuje koloběhu vody na Zemi. Takže to je náš vymezený prostor na vodu. A řekněme si, že slaná voda, byť je z hlediska globální ekologie a z hlediska celé planety nesmírně významná, tak její využití pro člověka je omezené, ve smyslu potravní nabídky a pitné vody.

Nicméně je to jedna z cest, a dnes už existují země, které téměř 100 procent pitné vody kryjí odsolováním. Ale ne všechny země světa mají k dispozici mořskou vodu, aby ji mohli odsolovat. Existuje spousta vnitrozemských, suchozemských zemí, které nemají oceán, ani okrajová moře. Takže je to strašně složitá situace.

Kdybych třeba vzal jednotlivé kontinenty, jak jsou na tom s vodou, a kdybychom se potom přibližovali do menšího měřítka, než třeba na úroveň naší země, tak i tady existují obrovské rozdíly. Třeba moje milovaná Jižní Amerika je vodní kontinent. Za rok z ní, což je asi 17 milionů čtverečních kilometrů, odteče asi 66 centimetrů sloupce vody. A proč? Protože je tam Amazonka a její přítoky, Paraná a její přítoky, Orinoko, tři světové veletoky. Severní Amerika, a to i s kanadskými jezery a velkými řekami jako Mississippi, má polovinu vody, než kolik má Jižní Amerika. A když půjdeme na Evropu, tak je to pod světovým průměrem. Ale samozřejmě na každém kontinentu jsou oblasti, které jsou suché, kde jsou pouště, kde není žádná voda.

Takže abych to shrnul, existují obrovské rozdíly už z hlediska přírodních podmínek. Nejhůře je na tom Austrálie, odkud za rok odtečou necelé 4 centimetry vody, když bychom vzali odtok z kontinentu. Jak si s tím může Austrálie, proboha, poradit? Těchto otázek je mnoho, a to je jenom příroda. A teď do toho vložme člověka a jeho spotřebu. Jak hospodaří člověk s vodou v různých částech naší planety, a hlavně, k čemu vodu používá. A to je ta zásadní otázka: k čemu vodu používá. A když ji zodpovíme, tak si můžeme také říct, jak na to do budoucna.

Z grónského ledovce zmizelo 600 gigatun vody za jediný rok

Martina: Pane profesore, když se podíváme na svět takto globálně, tak to, co jste teď naznačil, mě nabádá k tomu, že se pravděpodobně budeme muset do budoucna zásadním způsobem uskromnit. Ale to nebude stačit, budeme se muset učit s vodou hospodařit a využívat ji jinak. Ale řekněte mi, ještě se zeptám na jednu šanci: Neexistují na světě nějaké rezervoáry vody, které by nás mohly třeba alespoň na určitou dobu spasit? Hovoří se o obrovském jezeře pod Saharou a podobně. Existují?

Bohumír Janský: Existují v uvozovkách rezervoáry, a to jsou ledovce, které nám teď zrovna, v době změn klimatu, už od 80. let mizí. Největší světové ledovce, nejen ty horské, ubývají, a mnohé zmizely. Obrovským tempem ubývá grónský ledovec, a překonává všechny rekordy a prognózy předních světových klimatologů. Loni uniklo z grónského ledovce 600 gigatun vody za jediný rok. To je nepředstavitelné číslo, ale právě tyto největší světové ledovce, antarktický a grónský, by mohly být využity k zásobování obyvatel třeba Austrálie. Už dneska existují projekty přetahování ledovcových ker od Antarktidy třeba do melbournského zálivu, kde ho třeba zabalí do velké fólie, a budou z jedné kry žít desítky let. Samozřejmě ji budou upravovat, ale jenom málo. Voda z ledovců je velmi vhodná na pitnou vodu.

Když se vrátím do Evropy, tak dneska třeba státy Beneluxu mají obrovské problém s vodu. Belgie vůbec největší v EU, nebo Holandsko, které má podzemní vody zasolené. Tyto země nemají pořádné, kvalitní podzemní vody. Holandsko dnes bere vodu z Rýna, a upravuje ji na pitnou vodu, takže se zcela vážně uvažuje, že bude položeno potrubí na dně Severního moře a že po dohodě s Norskem si budou do Beneluxu dopravovat pitnou vodu z norských ledovců, které jsou na sever od Osla, například Jostedalsbreen, kde je pořád ještě velká zásoba vody. Nakonec Norsko je na tom s vodou ze všech evropských zemí vůbec nejlépe, a to s velkým odstupem od celého evropského kontinentu. Tam prostě voda je.

Takže se řeší věci, které byly ještě před pár desítkami let něčím nepředstavitelným, byť takový projekt už se tu objevil v době, kdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt. To byla zajímavá situace s vodou, říkám to studentům, kdy nechválím Husajna, ale také spojence. Co se tam tenkrát stalo? Nechci mluvit o politice, o obsazení, podle Saddáma bývalé irácké provincie, kdy si ji Irák chtěl vzít zpátky. A představte si, že první úder ze strany Saddáma směřoval kaťuše na vyřazení odsolovacích zařízení na pobřeží Saúdské Arábie z provozu. Takže jedním úderem vyřadili veškerá zařízení na výrobu pitné vody, takže najednou celé pobřeží Saúdské Arábie, která byla spojencem, a odkud spojenci nastupovali na Kuvajt, najednou nemělo vodu. Vojáci a armáda neměli vodu, takže se v noci natahovalo potrubí, aby alespoň pozemní vojska měla vodu.

Martina: Jako vojenský tah to bylo strategické.

Bohumír Janský: Strategické. A je jasná věc, že se na vodu budeme dívat jako na něco, co budeme využívat ke strategickým a politickým účelům. K tomu mám z oblasti Blízkého východu další příklady.

Voda je nejcennější surovina ČR. Žádné lithium nebo zbytky zlata. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí, máme jen to, co nám spadne shůry, a co máme v zemi.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat. U příkladu Saddáma Husajna a války o Kuvajt jste uvedl: „Nechci mluvit o politice v souvislosti s vodou.“ Řekněte mi, jde to, že voda je čím dál tím více strategickou surovinou, která se bude stávat možná větším politikem, než ropa?

Bohumír Janský: O tom jsem přesvědčen. A bylo by dobré, kdyby se to skutečně stalo, abychom to tak vnímali, aby to tak vnímalo celé lidstvo. Voda je nejcennější surovina, kterou máme, a my Češi si to můžeme opakovat do nekonečna. Žádné lithium, žádné zbytky zlata, žádné suroviny – voda je naše největší cennost. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí máme to, co nám spadne shůry, co je nám shůry dáno, a co tady máme v zemi. A s tím musíme hospodařit. Ale k Česku se vrátím později.

Téma doktorské práce tureckého generála: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě

Martina: Ano, teď ještě brouzdáme Evropou a světem.

Bohumír Janský: Ještě bych se s dovolením vrátil na Blízký východ. Představte si, sedím ve své pracovně, je to tak 10 let zpátky, zaťukání na dveře, a vchází muž, který mluví velmi lámaně česky, anglicky také špatně, a který se představil, že je vojenský přidělenec na tureckém velvyslanectví, jinak generál turecké armády. A přišel mě požádat, abych mu dal konzultace na doktorské téma, které má předepsané od své vlády, respektive to dostal za úkol, a to: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě.

Martina: Au.

Bohumír Janský: Sedl si ke stolu, měli jsme kávu, chtěli jsme si v klidu popovídat. A když to vyslovil, tak jsem řekl: „Pane generále, myslíte to vážně?“ Říkal: „Samozřejmě, my Turci jsme zdrojová oblast vody. U nás pramení Eufrat a Tigris.“ A já: „Říká vám něco Evropská vodní charta?“ Tak jsem mu rychle vytiskl z počítače 12 paragrafů, vlastně přikázání, já tomu říkám přikázání. Tak, jako mají křesťané Desatero božích přikázání, tak my máme 12 vodních přikázání.

Martina: Ale myslím, že v těchto oblastech platí asi trošku jiná pravidla. Řeknu to ošklivě: v tomto smyslu i morálka, protože účel světí prostředky, a Turecko může vyžíznit celou oblast.

Bohumír Janský: Turci už dnes mají na východě Turecka, tuším, 12 přehradních nádrží na Eufratu a Tigridu, a regulací odtoku na těchto nádržích se dá samozřejmě ovlivnit velmi výrazně průtok Sýrii a v Iráku, kde jsou na nich závislí. „Pustíme vám vodu, nebo vám ji nepustíme, když se nebudete chovat tak, jak si my představujeme. To už proběhlo i v době války, kdy byla v jednu chvíli v Sýrii poloprázdná přehrada. Turci nepustili vodu, protože se jim nelíbilo, jak tam probíhá vojenská situace. A těchto oblastí je ve světě více.

Za minulé doby jsem v podstatě jezdil pouze východním směrem, na Západ nás nepouštěli, tak samozřejmě znám situaci v bývalém Sovětském svazu, ale hlavně v postsovětském prostoru ve Střední Asii, kde už je vyhrocená situace mezi pěti státy. Jsou tam dvě horské země, které mají obrovské množství vody, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V Pamíru a v Ťan-šanu, v těchto dvou světových velehorách, je stále ještě velké množství ledovců, pramení tam divoké horské řeky Amudarja, Syrdarja a řada dalších. A když člověk do těch zemí přijede, tak vodu vidí všude, ve sněhu, v ledovcích, divoké řeky, vodopády, prostě mnoho jezer ledovcového původu.

A dole pod horami je Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán. Turkménie nemá vodu skoro žádnou, až na Kaspické jezero. Uzbekistán, který zničil kvůli svému zemědělství a pěstování bavlny Aralské jezero, které kdysi bylo třetí největší na světě, a dneska má 10 procent plochy oproti roku 1965, je tam přesně 10 procent vody oproti tomu, co bývalo. A tento stát to i pod obrovským nátlakem světové veřejnosti nevyřešil. Bavlna je stále jejich nejvýnosnější obchodní artikl, bavlna, o které víme, že se má pěstovat tam, kde je teplo a voda. Oni mají jenom teplo, ale nemají vodu. A už Sovětský svaz tam začal stavět kanály, 2400 km dlouhý kanál, který prochází pouští Karakum a Kyzylkum a který jde až do Ašchabádu, hlavního města Turkmenistánu. Ale než tam voda doteče, tak se jí dvě třetiny vypaří, tato voda po cestě zmizí, protože tyto kanály jsou otevřené a široké, a voda se intenzivně vypařuje.

Katarský emír Hamad nechal vytesat své jméno do pouště. Je dlouhé tři kilometry a písmena mají výšku kilometr. Toto jméno je v dobách svátků napuštěno odsolenou vodou z Perského zálivu.

Martina: O Uzbekistánu se hovoří poměrně často s tím, že se k vodě skutečně chová až odpudivě. Řekněte mi, kdo ještě s vodou nakládá takovýmto způsobem? Slyšela jsem i o Kataru, ale vy určitě znáte těchto příkladů mnohem více.

Bohumír Janský: Já jezdím do Dubaje, kde mám švagrovou, kde jsem strávil podzimní koronakrizi, a odkud jsem přednášel. A podíval jsem se tam na největší odsolovací zařízení v Dubaji, které je na nejvyšší možné úrovni, skutečně špičkové. Paradoxně s touto stavbou pomáhal Izrael, a je to tam nyní nejvyspělejší technologie.

Martina: To asi není paradoxní.

Bohumír Janský: Je to tak, že největší stát, který opravdu něco naléhavě potřebuje, se spojí i s Izraelem, se židy.

Martina: Myslela jsem to tak, že vlastně asi momentálně není většího odborníka na vodu, než je Izrael.

Bohumír Janský: Přesně tak. K tomu bych chtěl říct později něco speciálního. Katar je jednou ze zemí, která nemá na svém území vůbec žádnou vodu. Ani povrchovou, ani podpovrchovou. Není tam vůbec podzemní voda. Sto procent kryje odsolování mořské vody. Dneska je to stát, který je podle HDP na prvním místě na světě. Katar, v přepočtu na obyvatele, je něco neuvěřitelného, a člověk by si řekl, že tam mají nejvyšší životní úroveň na světě, když mají nejvyšší HDP. Ale samozřejmě že ne, jsou to samá pozlátka. Ale voda. Katarský emír se jmenuje Hamad. Pan emír si nechal své jméno vytesat do pouště, a toto jméno je dlouhé tři kilometry, a na výšku tato písmena mají kilometr. A toto jméno je napuštěno vodou z Perského zálivu, a když jsou muslimské svátky, tak ve vtoku do prvního písmene „H“ je velké odsolovací zařízení, které v době muslimských svátků celé jméno napouští odsolenou, tedy pitnou vodou. A je to jediné jméno na planetě Zemi, které je vidět z vesmíru. A abych to zakončil, v Kataru je největší spotřeba na obyvatele za den, tedy 650 litrů na obyvatele a den. Česko má v současné době 100 litrů.

Martina: A kde to berou?

Bohumír Janský: Všechno je odsolená mořská voda, což je energeticky nesmírně náročná věc. Ale mají ropu, všechno je na ropě, i jejich voda je na ropě. Kdyby neměli ropu, tak to neutáhnou, a tento stát by nemohl existovat, protože by neodsolili, a tedy nevyrobili vodu.

To je příběh, který bychom si teď mohli říct: Voda národy rozděluje, nebo je může do budoucna spojovat? To je filozofická myšlenka, která mě fascinuje. A když se bavíme o tom, jestli budou války o vodu, tak voda bude rozdělovat národy, lidstvo. Ale vždyť je to nesmysl.

Ve státech Středozápadu je obrovský rezervoár, kde je 35 procent veškeré podzemní vody USA. Tato voda je ze dvou třetin používána na zavlažování polí, zatímco k pití ji využívá jen 2 miliony obyvatel.

Martina: Ale podle tématu diplomové práce uvedeného tureckého generála to nevypadalo, že se chystá k velké spolupráci.

Bohumír Janský: To je právě ten problém. My máme nádherné zákony, zase se vracím k Evropské vodní chartě, která vznikla v roce 1968, a to jsou myšlenky, jedna hezčí než druhá. Dokonce jsem si tyto paragrafy vypůjčil. Když jsem měl navrhnout nějaké ušlechtilé myšlenky eventuálního ústavního zákona v Česku, o tom si můžeme ještě promluvit, tak jsem na právnické fakultě, na katedře ústavního práva, právníkům nadiktoval tři paragrafy Evropské vodní charty. Říkám: „Dejte to tam, na to by mohla slyšet opozice a všichni.“

Martina: Které myšlenky to byly?

Bohumír Janský: Voda je nejcennější surovina, která v Evropě existuje. Proto je to Evropská vodní charta. Nebo že voda pro pitné účely má přednost před podnikatelské účely. A to už u nás velmi tvrdě narazí, až se bude projednávat zákon o vodě. Teď skáču ze světa do Česka, ale k tomu se ještě můžeme vrátit.

Martina: Je to propojené, a když bude ve světě chybět voda, Evropa to pocítí také. Ale dobře, když jsme se bavili o znečišťovatelích a likvidátorech vody, tak jsme zmínili Uzbekistán, Katar, když budu pokračovat v této negativní zpovědi. Kdo ještě takto ubližuje celosvětové vodě? Jsou to Spojené státy?

Bohumír Janský: Jsou to také Spojené státy. Byl jsem na konferenci, jsem členem Asociace amerických geografů, jmenuje se to AAG, a měl jsem přednášku v Tampě. A tam jsem poslouchal amerického profesora z Nebrasky, který tvrdě kritizoval federální vládu, a vlády 8 států Středozápadu, že největší zásobárna pitné vody, která existuje, je právě v těchto státech Středozápadu. Je to obrovský rezervoár velmi kvalitní pitné vody, a tato pitná voda se používá ze 2/3 na zavlažování polí, sója, kukuřice, bavlna. U nás to naštěstí český zákon zakazuje, my nesmíme zavlažovat kvalitní podzemní vodou, to se tady nesmí, a opravdu se to nedělá, to bychom mohli pochválit české vodohospodáře a všechny uživatele. Američané to dělají, a dokonce z toho pijí vodu jenom 2 miliony obyvatelstva, přičemž tam je uloženo 35 procent veškerých podzemních vod z celých USA, včetně Aljašky. To je prostě obrovská zásoba pitné vody. A tento profesor tam říkal: „Toto není možné, to musíte zásadním způsobem změnit. Proč zavlažujete bavlnu podzemní vodou?“ Takže problémy jsou všude. Ale k tomu znečisťování: pro mě je toto ještě větší problém pro lidstvo do budoucna, než pohled na vodu z hlediska množství.

Teď pohled na vodu z hlediska kvality. Mnoho regionů světa má dostatek vody, obrovské zásoby, ale tyto země své vodní zdroje znečišťují. Samozřejmě celý rozvojový svět. Když řeknu číslo, tak když vezmeme obyvatele rozvojového světa, tak to jsou miliardy. A teď záleží na tom, co do tohoto rozvojového světa zařadíme. Ovšem, určitě tam zařadím Indii, stále i Čínu, ale je to samozřejmě otázka. A další země, Indonésie, celá Afrika, až na dvě, tři země.

Jedním z největších problémů s pitnou vodou je skutečnost, že mnohé země znečišťují svou podzemní vodu odpady. V Indii je to 500 milionů, v Číně 400 milionů lidí.

Martina: To jsou největší znečišťovatelé.

Bohumír Janský: Latinská Amerika a tak dále. Teď si vezměte, že se tam čistí odpadní vody maximálně od 10 procent obyvatel. Ale 90 procent obyvatel rozvojového světa není napojeno na čistírny odpadních vod. Extrémní příklad mám z Nepálu. Hlavní město Káthmándú, a když vystoupíte na letišti z letadla, tak vidíte Himálaje plné ledovců, sněhu, všude samá voda. A Káthmándú nemá vodu, protože veškeré zásoby pitné vody pod městem byly totálně znečištěny, protože odpadní vody se vypouštějí přímo do podzemí. Jsou tam kanály, zasakovací rýhy, příkopy, kam ústí kanály z celého města.

Martina: Na tomto jsem pochopila, co to znamená podřezávat si větev, na které sedíte. Řekněte mi, co to bude znamenat?

Bohumír Janský: Je to strašná věc, a tyto země musí začít u čištění odpadních vod. Bombaj nemá čistírnu, má 15 milionů obyvatel. Kalkata 12 nebo 13 milionů obyvatel, a nemá čistírnu. Všechno to jde do oceánu přímo z odpadních vod. Indové, 500 milionů Indů, nečistí své odpady. 400 milionů Číňanů nečistí své odpady.

Nedávno mi říkala moje milovaná peruánská velvyslankyně: „Už nejsme rozvojová země. Jsme strašně bohatí.“ A já říkám: „Ne, vy jste hluboce rozvojová země, znám to tam, jak své boty. Nečistíte své odpady. Po revoluci v roce 1990 jsem studentům u vás říkal: Zasaďte se o to, aby tady byla čistírna a vodárna. Jste mladá generace.“ Lima má 10 milionů obyvatel, čistí se od 3 milionů obyvatel. Od 7 milionů se nečistí, na to jejich čistírna nemá kapacitu. Takže když přijedeme do Evropy, a něco tady kritizujeme, tak si řekněme, že to je úplně jiný level, a třeba nová pražská čistírna na Císařském ostrově, to je něco úžasného. Sem můžeme zvát delegace ze světa a ukazovat. Je dimenzovaná až na 2 miliony obyvatel, takže to je skvělý počin, byť byla dražší, než se plánovalo, jako vždy.

Martina: Státní zakázka.

Bohumír Janský: Stála přes 6 miliard, ale je tady, a funguje skvělým způsobem.

Martina: Pane profesore, znamená to, co jste teď řekl, že vidíme, že v nejrůznějších částech světa je vody dost, ale přesto se lidé zvednou, a půjdou jinam, protože tu vodu nebudou moct pít?

Bohumír Janský: Ano, určitě je to propojené. U nás na fakultě je velká skupina geografů, kteří se zabývají migracemi. A jedna z příčin migrací jsou i takzvaně ekologicky podmíněné migrace, a to už ve světě běží mnoho let. Nakonec, kdybych zase šel na Blízký východ, tak všechny války z poslední doby na území Sýrie, Iráku, začaly velmi dlouhým obdobím sucha. Z jižního Iráku, z jižní Sýrie se začaly kmeny stěhovat do míst, kde voda ještě je. Nebo Brazílie, která má, když srovnám státy, nejvíce vody na světě z takzvaných obnovitelných zdrojů. To nemá Rusko, největší země světa, ale Brazílie, kde je 8,8 milionů krychlových kilometrů vody. Když teď ťuknu do stolu, tak v tuto chvíli, v tento okamžik, je tam 8,5 milionů krychlových kilometrů vody. Amazonka, její přítoky, Amazonie je plná vody, nicméně tam jsou vnitřní migrace ovlivněné suchem. Východ Brazílie, Cabo Branco, tam jsou takzvaná caatinga, což jsou křovinné oblasti severobrazilské vysočiny, odkud lidé utíkají, protože tam v posledních desetiletích záhadně zmizela voda, a lidé se zase stěhují do pralesa, do Amazonie.

Martina: Říkáte: „zmizela záhadně voda“. Asi to někomu vrtá hlavou. Jaké jsou teorie? Může si za to člověk sám, nebo je to zkrátka koloběh života?

Bohumír Janský: Obojí. To je věčná diskuse i mezi předními světovými odborníky, kdo může za změnu klimatu. Já jsem navštívil už mnoho renomovaných pracovišť v Evropě i ve světě, a pořád existují dva tábory. A mezi politiky taktéž. Prostě je to obojí, jenom nevíme, kolik procent je příroda, přírodní cyklus. Změna tady nastává od 80. let. Když srovnáváme současné klima, oteplování, tak to vztahujeme k průměrům 1950, 1980. Jestliže říkáme, že se v Česku zvýšila teplota o 0,75 stupně, tak je to nárůst oproti 1950, 1980. Ale třeba na Sibiři už je to nárůst o 4 stupně, a v Grónsku přes 2 stupně. Takže toto je třeba si uvědomit, že se tady něco s klimatem opravdu děje.

A jak k tomu přispěl člověk? Řeknu svůj osobní názor. Myslím, že maximálně do 20 procent to jde zřejmě rychleji, než v minulosti. V době ledové jsme měli doby meziledové s výrazným oteplením. Kdybych šel dále do minulosti, měli jsme tu tropy, tak to nechme. Období prvohor, a dokonce třetihor. Klima se mění, a příčin je celá řada.

Martina: VY jste řekl „20 procent“. Co jste tím myslel?

Bohumír Janský: Řekl bych úplné maximum, myslím vliv skleníkových vlivů, to znamená…

V Kanadě a v Rusku taje věčně zmrzlá země. Z té se uvolňuje skleníkový plyn čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, metylhydrát. Ten přechází v plynném skupenství do atmosféry, a je asi 22krát účinnější, než oxid uhličitý.

Martina: 20 procent ovlivnění člověkem?

Bohumír Janský: Člověk to možná akceleruje o 20 procent. Ale žijeme v době, kdy průmysl ve světě přináší obrovské množství skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Ale vezměme si, co se dnes děje v polárních oblastech. V rámci oceánografie, kterou také přednáším, mám dvě přednášky o Arktidě. Arktida je území za severním polárním kruhem, území tam má pět arktických zemí, a to je také velmi zajímavé téma v souvislosti s vodou. V Severním ledovém oceánu taje led. Jedna kanadská profesorka minulý rok napsala, že do 20 let tam nebude žádný led, Severní oceán nebude pokryt ledem. Grónsko taje neuvěřitelně rychle, a překonává to všechna očekávání. V severní Kanadě, na Aljašce, na Sibiři chybí bílý povrch. Sluneční záření, které se normálně odráželo od ledovců, sněhu, teď dopadá na holou půdu nebo na vodu, a voda pohlcuje. Teď jsme si zvykli používat termínu takzvané „arktické zesílení“. Ubylo bílých ploch, záření se neodráží, ale je pohlcováno půdou a vodou, což ještě zrychluje, akceleruje oteplování.

V září minulého roku mělo Východosibiřské moře 5 stupňů, něco neuvěřitelného. V letech stability tam byl jeden stupeň, odtál jen úzký pruh ledu, lodě tam pluly tři měsíce, voda měla 1–2 stupně. Dneska má voda pět stupňů. A co se děje dál? Všechno je spojené. Začíná tát dlouhodobě zmrzlá půda, což je dnes největší problém zejména Kanady a Ruska, ale také třeba Aljašky, která není tak hustě osídlená. V Rusku teď jsou obrovské změny, týkající se toho takzvaného permafrostu, nebo rusky „věčnaja měrzlóta“. Slovo věčné neexistuje, škrtněme ho, to už není, na této Zemi není nic věčného. Prostě půda taje. Zatímco dříve přes léto tála do hloubky 1–2 metry, tak dneska taje do hloubky 10 metrů. Když Sovětský svaz stavěl přehrady, a kotvil je do věčně zmrzlé půdy, tak je kotvil třeba do hloubky 10–15 metrů. Dneska už zjišťuje, že tyto velké stavby jsou velmi ohrožené, že je bude potřeba kotvit ještě hlouběji, injektovat. Padají celé domy. Nedávno jsem viděl video z Jakutska, kde spadlo 100 domů jen proto, že pod nimi roztála věčná mrzlota. V Norilsku jim prasklo úložiště ropy, a vyteklo do řeky, prostě havárie jedna za druhou. Tím to skončím.

Z dlouhodobě zmrzlé půdy se uvolňuje další skleníkový plyn, a to čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, což je chemicky metylhydrát. Prostě vidíte žlutý led, který sublimuje, rovnou přechází ve skupenství plynné a obohacuje atmosféru dalším skleníkovým plynem, který je asi 22x účinnější, než oxid uhličitý. A právě tito lidé, kteří se speciálně zabývají oteplování klimatu, poukazují nyní na čpavek, se kterým tady v budoucnu budeme žít. A toho jsou v dlouhodobě zmrzlé půdě obří zásoby, dokonce v šelfu, v mělkých mořích pod dnem jsou velké čočky zmrzlého čpavku. A to bude akcelerovat. Teď říkám pro světové klima docela depresivní věci, ale pravděpodobně to můžeme očekávat.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za toto nesmírně důležité povídání o jedné z nejdůležitějších komodit, nezbytných k našemu životu.

Bohumír Janský: Já děkuji velmi za pozvání.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Děkuji panu prof. Jánskému za zajímavě podaném vyprávění o klimatických změnách naší planety Země!

  2. Helena Novotná napsal:

    Děkuji za velmi věcný článek, voda se stane vzácnější komoditou, než ropa.
    A zase Izraelité o krok napřed, holt mají za ušima.
    Vančura kdysi napsal zajímavou větu, pokusím se ji reprodukovat.
    “ Hluboká, řvoucí a široká je řeka Amazonka, kdyby její tok vyschl, hlas stáda stáda nedolehl by z břehu na břeh. “

  3. Jana P. napsal:

    Děkuji za zajímavé a podložené informace.

  4. Velmi zajímavé!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..