Bohumír Janský
Bohumír Janský

Bohumír Janský 2. díl: Klíčem k řešení problémů s vodou je zemědělství, jež spotřebuje 75 procent veškeré vody světa. Průmysl 20 procent. A pouhých 5 procent je pitná voda

„Grónské ledovce ubývají nebývalým tempem, ale právě ledovce by mohly být využity k zásobování obyvatel. Třeba Austrálie má už dnes projekt na přetahování ledovců z Antarktidy do zálivu, kde ho zabalí do fólie, a budou z jedné kry, kterou sice budou muset upravovat, ale jen velmi málo, žít desítky let. A voda z ledovců je velmi vhodná k úpravě na pitnou vodu.“ To v předchozí části rozhovoru v našem pořadu řekl profesor Bohumír Janský. Naším tématem byla právě voda. Nemluvili jsme jen o světě, ale také o naší zemi: „Voda je ta nejcennější surovina, kterou máme. My Češi si to můžeme opakovat donekonečna. Žádné lithium, žádné zbytky zlata, ale voda je naše největší cennost. Jsme uprostřed Evropy, v pramenné oblasti na hlavním evropském rozvodí.“ Nemluvili jsme však s panem profesorem jen o tom, kudy voda teče, a jak ji získat. Kdepak. Voda totiž dostává zásadní geopolitický rozměr. Někde jí je hodně, jinde zase nedostatek, a celé země se stávají lehce vydíratelnými. Například na neklidném Blízkém východě se voda stává velmi podstatným nástrojem ovlivňování politiky, což je velmi nebezpečné. A přesně zde rozpravu s panem profesorem Bohumírem Janským opět navážeme.

Příroda

Délka: 37:42
Datum: 9.4.2021

Přehrát pořad

Martina: Pane profesore, máte pravdu, že to, o čem mluvíte, nejsou pozitivní výhledy do budoucna. Původně jsme se začali bavit o celosvětových potížích s vodou v souvislosti s tím, jak ovlivní nás, tedy střední Evropu, to, že voda někde dojde, nebo bude znečištěna. Vy jste se velmi často vracel na Blízký východ, kde jsou potíže s vodou. Bavili jsme se také o zemích bývalého Sovětského svazu, a podobně. Řekněte mi, když budu přemýšlet ve smyslu „malá domů“, tedy že mám starost o nás: Odkud můžeme očekávat klimatické uprchlíky, nebo stěhování národů kvůli vodě?

Bohumír Janský: Myslím, že největší problém poté, co jsme zažili migraci, a stále zažíváme, a určitě přijdou ještě další vlny z Blízkého východu, jsou uprchlíci, kteří trpí pod vlivem války. Ale jde také o ekologické uprchlíky, které můžeme očekávat především z Afriky. Když si vezmeme státy na jih od Sahary, takzvaný Sahel, tak tam už je dneska voda obrovský problém. Mám švýcarského přítele, který se mnou studoval na ETH Zürich a dlouhodobě pracuje v Mali, Mauretánii, a jeho příběhy jsou úděsné. Vypráví třeba, že africká žena má na starosti vodu pro rodinu, a každý den věnuje jejímu shánění třeba 5–6 hodin. Dělá mapy dostupnosti studny, ukazoval mi mapy studen kolem vesnic, a kolik hodin musí žena, a její děti, ujít. Ona nese vahadlo a dva kyblíky, každé dítě nese další dvě nádoby. Vychází ráno, k poledni se vrátí, a přinesou 6 kýblů vody. To jsou prostě strašné věci, které si nedovedeme představit.

Martina: Řekněte, můžeme jim pomoct, nebo můžeme jen očekávat, až se zvednou? A člověk se ani nemůže divit, že půjdou někam, kde voda ještě je.

Bohumír Janský: Je to v politice. Určitě je lepší to řešit na místě, než řešit příliv migrantů. Je třeba, abychom jim předali technologie a aby vyspělý svět nepočítal jenom peníze. Vyspělý svět si musí uvědomit, že se vyplatí jim dát moderní technologie. Ale nejenom jim poslat peníze, to nefunguje, o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili, že se investovaly obrovské finance, a do dvou tří let bylo všechno v troskách. Musí to být takový systém, že experti z vyspělých zemí tam zůstanou, že tam budou trvale působit pobočky firem, a budou se zabývat například zásobováním pitnou vodou v daném regionu. Budou si hlídat své investice jedině tímto způsobem.

Je to samozřejmě finančně velmi složité a možná to teď říkám naivně. Kdyby mě poslouchal ekonom, tak by řekl: „Ale která firma to udělá?“ Toto musí řešit mezinárodní peníze ze Světové banky a z dalších zdrojů. A ony jdou, samozřejmě se to děje. OSN na tyto účely dává nemalé prostředky, nicméně chybí takovýto dohled. To nakonec známe i u nás, že se investuje, Praha zasadí mnoho stromů, a pak se nezalévají, a uschnou. Musíme ošetřit další péči. Toto musí ten vyspělý svět ošetřit.

A jde to. Mohl bych přejít do optimistického tónu. Vidíme stát, který se jmenuje Izrael. A je neuvěřitelné, co člověk vidí, když přijede do Negevské pouště, která tvoří 60 procent státu, a je to skutečně poušť. A dnes je z této pouště asi tak jedna čtvrtina zelená. Kapkové závlahy řízené počítačem. Rostlinka dostane vodu nejenom hadičkou, ale i v noci, kdy se voda nevypařuje, ale jenom po dvě hodiny, kdy roste. Je to tak zmáknuto, že vědí, kdy daná rostlina čerpá tu vodu. Ona ji nečerpá celý den, nečerpá ji přes den, když svítí slunce. Čerpá ji v noci, a to ne celou noc. To je naprosto efektivní způsob, kdy s malým množstvím vody dokážete velké věci.

Martina: Vy si umíte představit, že by se tímto způsobem začalo hospodařit v Mali? Já se opravdu jenom ptám, protože víme, jak mnohé investice dopadaly. Přesně, jak jste říkal. Po dvou letech, když evropští, nebo světoví odborníci odešli, tak to někdy zavál písek.

Bohumír Janský: Teď přejdu do dávné minulosti, do historie. Současné lidstvo se není schopno poučit z toho, co se naučili naši předkové, co praktikovali. Chtěl bych poukázat na výstavu, která tady probíhá už druhým rokem, a jmenuje se „Voda a civilizace“, jejím kurátorem je pan profesor Bárta. Já jsem mu s tím pomáhal. Když si přečtete o různých řekách, které dělali staří Egypťané, podobně jako třeba v Jižní Americe u Inků, a v dávné medinské populaci, tak si představte, že voda byla rozváděna podzemními kanály. Znám třeba planinu Nazca v Peru, kde voda přitekla z ledovců na okraj pouště, tam se vnoří pod zem, a je rozváděna podzemními kanály, aby se nevypařila.

Martina: A kde na to Inkové vzali dotace?

Bohumír Janský: Dokonce ještě před Inky to vytvořila kultura Nazca, 700 let našeho letopočtu. Mirek Bárta by uvedl spoustu podobných příkladů z Egypta. Chci jenom říci: Proč existuje obrovský otevřený kanál v poušti Karakum? Co je to za nesmysl? Sověti se kdysi chlubili tím, že to je největší kanál světa. Ale taková stavba je k ničemu. Já chci v Uzbekistánu vidět kanál, který je zakrytý, a ne že do každého záhonu půjde otevřeným korytem voda. To musí být zakryto, a teprve u rostlinek se voda ocitne na světle božím. Dneska i v České republice výpar namnoze převládá nad srážkami. Když sečteme množství vypaření vody na Lounsku, Rakovnicku, Žatecku, tak tam se za rok vypaří více vody, než spadne v podobě srážek. Takže výpar je ve světě klíčová záležitost, a v době, kdy se otepluje klima, výpar nadále poroste. Stále více vody se bude ztrácet výparem.

Martina: Pane profesore, už nás to začíná stáčet do naší republiky, ale přesto bych se ještě zastavila. Vy jste řekl, že z evropských zemí má teď největší potíže s vodou Belgie. Také jste zmínil Holandsko. Myslím, že pokud roztají ledovce, tak Holandsko už potíže mít nebude, protože se octne pod mořskou hladinou. Ale nechci se dopouštět takovéto ironie. Spíš se chci zeptat: Kdo za to nejen v případě Belgie a Holandska může. Můžou si za to sami? Je to hochštaplerské nakládání s vodou? Nebo to jsou zkrátka země, které mají, co se týká vodnatosti, smůlu?

Bohumír Janský: Jednoznačně mají smůlu. Prostě Holandsko má zasolené podzemní vody. Navíc v Holandsku je snad vůbec nejlepší evropský vodohospodářský institut, kam se jezdí lidé z Evropy učit, a společně s ETH v Curychu to jsou dva nejlepší vodohospodářské instituty v Evropě. Holanďané jsou vodohospodářsky na špičkové úrovni. Tam za to může příroda, geografická poloha, podmínky, a to, co se nyní děje s klimatem. To je prostě jasné.

Ještě bych chtěl uvést klíč pro svět, jestli mohu už teď. Samozřejmě, že to nemusí být nic tragického. Samozřejmě, že můžeme v polovině 21. století zabezpečit vodou pro 9,3 miliardy lidí. Na všechno je pohled přes spotřebu. Položme si otázku: K čemu lidstvo spotřebovává vodu? A když uvidíte tři čísla, tak jasně uvidíte, kde je kámen úrazu: 75 procent veškeré spotřebované vody na světě jde na zavlažování zemědělských pozemků. Zbylých 20 procent je průmysl. A pouhých 5 procent je pitná voda. Takže klíčem je zemědělství. Samozřejmě chápeme Indii, kde se 93 procent vody spotřebuje na závlahy, přestože tam jsou monzunové deště. Čtyři měsíce tam leje jako z konve, jsou tam světové srážkové rekordy, ale zbylých šest, sedm měsíců je tam sucho, a nahoře, na Dekánské plošině, se musí zavlažovat.

Martina: Ale asi mají z čeho, když tam jsou monzunové deště.

Bohumír Janský: Ano, mohou zachytit vodu v přehradách, a zavlažovat. Přehrad na řekách je tam mnoho, kaskády přehrad. Je třeba snížit spotřebu vody na závlahy. A jak? Jedině za využití moderních technologií.

Martina: To znamená izraelskou cestou.

Bohumír Janský: Třeba. Samozřejmě to nemusí být všude kapkové závlahy, ale nutná zásadní modernizace veškerých zavlažovacích systémů ve světě, zejména rozvojovém. Zejména oblasti tropů mezi obratníky. Tam je tento problém největší, protože je tam teplo, a obrovský výpar. Takže jestliže se vyřeší závlahové zemědělství, tak svět má na to, aby tuto situaci zvládl i pro 9,5 miliardy obyvatel.

Když někdo říká, že u nás budou velká města bez vody, tak to je nesmysl

Martina: A vidíte tuto tendenci i mezi někým jiným, než jsou vaši kolegové hydrologové?

Bohumír Janský: Když se podívám na úroveň české hydrologie a vodního hospodářství, a přijedu někam jinam, tak se rád vracím domů, a říkám si: „Kam se za námi hrabete.“ Po několik let jsem se účastnil „Geography of Water“, kdy jsme jezdili po státech EU přednášet studentům, většinou doktorandům. Účastnil jsem se asi deseti takových kurzů, kde mám deset přednášek, pro kolegy v Itálii, ve Španělsku, v Řecku – a je to strašné.

Jezdím zejména velmi pravidelně do Španělska, kde učím na univerzitě v Seville. Přijedu do hotelu, a tam je napsáno, že hotel je čtyřhvězdičkový. Ale: „Mezi 13 a 18 hodinou voda neteče.“ Na recepci se ptám: „Jak to? Zaplatil jsem si hotel.“ Takto: „Voda prostě není. Můžete se osprchovat v šest.“ Pak jedu na pobřeží k Marbelle, a někam na pobřeží Středozemního moře, a vidím, že se tam celý den zavlažují golfová hříště. A pak mám přednášku pro španělské studenty a říkám: „Proboha, co to děláte s vodou? Guadalquivir, která protéká Sevillou, je v létě plná řas a sinic, totálně znečištěná voda ze zemědělských polí. Každý pětihvězdičkový hotel se prý už dnes staví s golfovým hřištěm. Byl jsem v hotelu Beatrice, který se zrovna otevřel, byla tam výhodná cena, a tak jsem tam strávil čtyři dny. Samozřejmě s golfovým hříštěm, přes poledne sluníčko, a zavlažovali green. Tak to je nesmysl, to se nesmí dít.

A nyní se můžeme vrátit do naší země, jakých nesmyslů se dopouštíme my z hlediska spotřeby vody, a jak se k ní chováme.

Martina: Vítejte v Česku. Povězte mi, jaké nesmysly děláme nejčastěji? Poslední roky můžeme neustále slyšet varující zvolání nejrůznějších vodohospodářů, zemědělců, a podobně, nad tím, že průtoky spodní vody se snižují, ačkoliv srážky jsou stále stejné, a že vody je stále méně. Takže čeho, a proč, se dopouštíme na vodě?

Bohumír Janský: Roční úhrn srážek, jak jste dobře řekla, je stabilní. Nehrozí nám nějaký výrazný úbytek, někdy je více, někdy méně. Tudy cesta nevede. Dokonce bych řekl, že jsme stále ještě ve výhodě. A nebojím se říct, že za tuto výhodu mohou naši předkové, něco dobrého jsme zdědili. A byť jsme zvyklí, že vše, co bylo před rokem 90, bylo špatně, tak já k tomu řeknu něco pozitivního. Bez ohledu na politické poměry jsme vždy měli kvalitní hydrology, zejména z ČVUT, a její katedry, které se zabývají vodou, byly vždy na přední evropské úrovni. A tito vodohospodáři, naši předkové, zajistili, že akumulovali velké množství vody. Říkám akumulovali, protože to je voda v přehradních nádržích, což je velmi kritizované téma mými kolegy ekology z fakulty.

Pohledy na to jsou diametrálně odlišné, nicméně je třeba říci, že my máme velké množství vody v přehradních nádržích, a to z období socialismu. Za to nemohou ani komunističtí politici, může za to vývoj, který tady nastal od 50.l et. Výstavba průmyslu, obrovské průmyslové závody, které musely mít pokryty spotřeby vody. Takže vodohospodáři dostali úkol, který splnili. Papírenství, těžká chemie, samozřejmě i potravinářství, a nejvíce energetika. Postavili jsme tepelné elektrárny v podkrušnohorských pánvích, které potřebovaly obrovské množství vody k chladícím účelům. Postavili jsme dvě atomové elektrárny. Co reaktor, to přehrada, takže když se stavěl Temelín, museli jsme postavit Hněvkovice pod Budějovicemi, byť tam bylo nádherné údolí Vltavy, přírodně krásné. Přesto je to dneska pod vodou.

Martina: Vnímáte to dnes jako úlevu, že to nemusel rozhodnout nikdo z vás, a přesto tady tyto zásobárny jsou? Ve smyslu „Pánbůh za ně zaplať“. Vnímáte to až takhle?

Bohumír Janský: Za ta léta, co učím porevoluční hydrology, jsem se stále více z přírodovědy dostával mezi inženýry na konferencích, na společných akcí, mezi pracovníky povodí, elementární lidi, kteří vědí, jak to je v praxi s vodou ve vodárně. A všichni vědí, že žádná krize zatím není, až na podzemní vody. A že jsme schopni asi tak do roku 2030, a to není tak daleko, ještě žít z toho, co nám zanechala minulost. Pořád jsme schopni to zabezpečit, a jestli někdo řekne, že budou nějaká velká města bez vody, tak to je nesmysl. Praha má svou Želivku, jednu z největších vodárenských nádrží v Evropě, je to úžasné vodní dílo. Vodovodním přivaděčem, který kdysi stavěl Metrostav, každou sekundu proudí 3500 litrů vody na území velké Prahy. Máme Káraný, což je vůbec jedna z nejúžasnějších vodáren v Evropě, která se začala stavět v roce 1914, na prahu 1. světové války. V 68. Roce jsme tam udělali další intenzifikaci, takzvanou umělou infiltraci, kdy se voda z Jizery nechá vsakovat ze vsakovacích nádrží, a pročišťuje se. A z Káraného máme zase 1500 litrů každou vteřinu excelentní kvalitní vody pro Prahu. Takže to je skvělé, máme rezervy, máme vodárnu v Podolí, která dosud neběžela, a teď v březnu ji zapneme. Dokonce za socialismu, když ve Vltavě tekla voda 5. třídy kvality, totálně znečištěná, tak jsme z ní vyráběli pro Pražany pitnou vodu. Dneska ji máme o 2 třídy lepší a nepotřebovali jsme ji, protože jsme klesli ze 350 litrů na obyvatele na den na 100.

Martina: Takže u nás dobré?

Bohumír Janský: Myslím, že ano. A není to jenom Praha. A jaký je klíč? Jezdím na různé porady a diskuse se starosty. Byl jsem třeba ve Žďáru nad Sázavou, kam přišlo asi 50 starostů z kraje Vysočina, a já jsem je měl školit. A bylo mi docela trapné, když jsem slyšel, jaké mají v malých vesnicích problémy.

Martina: Jižní Morava by se asi také přidala.

Bohumír Janský: Jižní Morava, povodí řeky Dyje, má asi pětiletý deficit mezi srážkami a výparem. Tento výpar je tak obrovský, že se deficit stále zvětšuje. Máme za sebou průměrný rok, tak se to trochu zlepšilo, ale zase bude sucho, to je jasné, takže se na to musíme připravit. Vodohospodář musí být vždy připraven, musí myslet několik let dopředu.

Nechme říční nivy, tedy záplavová území, řekám

Martina: Pane profesore, teď jste vylíčil, že díky velkým vodním dílům, která tady máme, jsme zatím stále na svém. Ale přesto všechno vodohospodáři už rok, dva, tři, čtyři, pět říkají, že se na to nemůžeme spoléhat. A dokonce jsme slyšela výkřiky, že už je pozdě na opatření, jako jsou malá jezírka, mokřady a podobně. Že už je zase doba na velká vodní díla. Jaká je situace u nás? Teď jste mě uklidnil, že si zase v klidu spláchnu.

Bohumír Janský: Já to zase rozvířím. Základní problém, který v Čechách nastal, je výrazná změna české krajiny. Česká krajina se změnila, změnily se řeky, koryta řek. Různými úpravami, napřimováním toků. Jenom za období socialistického hospodaření v krajině jsme napřímili velké množství toků, asi 22 procent délky našich řek je umělé upraveno v betonu. Prostě formy, prefabrikáty, namísto krásných meandrovitých řek. Vytvořili jsme doslova kanály, což má oprávnění maximálně ve městech, kde potřebujeme, aby voda třeba při povodni rychle odtekla, a tak ji musíme upravit koryto, a musíme zabezpečit břehy. Nicméně já hlásím myšlenku: „Nechme říční nivy, tedy záplavová území řekám. Ony si to po miliony let vytvářely.“

Martina: To je paměť vody. Ona se tam zase vrátí.

Bohumír Janský: A jde až tam, kam sahá maximální zátopa. A to je záplavové území, kde je hodně podzemní vody blízko povrhu, kde roste nějaký lužní les, a niva nám to zase vrátí v době sucha. Ona je schopna zase zásobovat řeku vodu, a nadlepšovat její přítoky.

Pocházím ze dvou zemědělských rodin. Jeden děda byl velkostatkář, druhý kulak. Celou školní docházku jsem to slýchal. Když jsem se dostal do Prahy, tak tady už mi to nepřipomínali. Předtím velmi často. Kdyby dnes můj děda velkostatkář, který spravoval metternichovská panství opavského kláštera, vstal z hrobu, tak by se zhrozil, kdyby viděl, jak vypadají pole.

Martina: Pane profesore, vy jste dokonce někde řekl, budu vás citovat: „Podstatná část problému, který dnes máme, souvisí se špatným hospodařením na zemědělské půdě, a to především po revoluci. Řekl bych, že škody jsou větší za posledních 20 a 30 let, než v období socialistického zemědělství.“

Bohumír Janský: Já si za tím stojím, byť nepropaguji komunistický režim. Bohužel jsem se zpronevěřil rodinné tradici, měl bych být někde na statku a hospodařit, což jsem neudělal. Stále mám své pole, hlídám si hospodaření, a předseda družstva, které tam hospodaří, mi dává osevní plány. A když tam byla před dvěma lety ve svahu kukuřice, tak jsme se velmi pohádali, a už tam není. Ale kam mířím: K tomu, co se tady stalo po revoluci. Samozřejmě, vše začalo za socialistického zemědělství. V 70. letech jsme odstraňovali meze, remízky, tvořili jsme velké lány. Soukromé hospodaření zmizelo de facto téměř úplně. To byl počátek, kdy to bylo nastartováno. Ale co jsme udělali po revoluci? Proč jsme to nezačali řešit v 90. letech?

Po revoluci u nás půdu skoupili lidé, kteří nechtěli hospodařit, ale chtěli bohaté dotace

Martina: Mezi zemědělci nebyla vůle?

Bohumír Janský: Bohatí lidé, vlastníci firem, skupovali ve velkém zemědělskou půdu. Vytipovali si rodiny, kde bylo jasné, že následníci nebudou hospodařit. Většinou to nebyli ani zemědělci, kteří to myslí se zemědělstvím vážně. Skupovali to úplně k jinému účelu, věděli, že na to jsou dotace, a čím více budu mít půdy, tím více budu mít evropských a domácích dotací. Kdyby nebyly dotace, tak by se totálně změnilo české zemědělství. Já to říkám naprosto jasně a jsem o tom přesvědčen.

Martina: Myslíte k lepšímu?

Bohumír Janský: Samozřejmě. Moji dědové neměli žádné dotace a museli uživit nejenom svoji rodinu, ale i nájemné pracovní síly, které měli. Jeden můj děda zaměstnával na statku 10 lidí, a myslím, že se všichni měli docela dobře, a nikdo mu nedával dotace. Dneska to je strašné. Byl jsem pozván do Evropského parlamentu, pozvali mě europoslanci zemí Visegrádu, a diskutovali jsme dva dny o evropských zemědělských dotacích. A až na dva europoslance, kteří byli ze Slovenska, nevím, jak jsou politicky zaháčkováni, všichni odsuzovali obří zemědělské dotace, které jdou na plochu. To je špatně. Dotace musí jít na to, kdo jak hospodaří. A co jsme udělali po revoluci? Některé lány jsme ještě zvětšili. Pracujeme s těžkou technikou, která tu dřív nebyla. Těžké americké traktory, těžké zemědělské stroje, které zhutňují půdu. Prší, voda se vsákne jenom do určité hloubky. Nejde to k podzemním vodám. Obrovská eroze, na svazích osíváme širokořádkové kultury, ale taková kultura tam nemá co dělat.

Martina: To je ta kukuřice, o které jste mluvil?

Bohumír Janský: Třeba. Proč už ministerstvo zemědělství neudělalo zpřísněnou protierozní vyhlášku? Mně je to jako členu národní koalice pro sucho strašně líto, a opakovaně jsem se ptal, co zpřísnění protierozní vyhlášky brzdí. Měly fungovat už 10, 15 let.

Proč stále existují dotace na plochu? Proč neodměníte dotacemi soukromého zemědělce, který má 200, 300 hektarů, rybníčky, zmenšil plochy, obnovil meze a remízky, které chrání před erozí?

Martina: Ale pane profesore, o tom se stále mluví, že obrovská technika, která vyjíždí na velké lány, které zde do značné míry zůstaly, utužuje půdu, a potom se splavuje voda do řek, a rybníky jsou tím pádem plné orné půdy.

Bohumír Janský: Ano. Přesně tak.

Martina: Stále mluvíme o tom, ale že by se s tím něco dělo, to nikde nevidím.

Bohumír Janský: Už to víme. Tyto myšlenky jsou velmi ušlechtilé. To, co slyším od pana ministra Brabce, řeknu adresně, jsou nádherné věci. Ale většinou, když se tam scházíme ohledně nastartovaných programů, a přípravy dotačních titulů, tak hlavní otázka je: „Jak rychle to uvedeme do praxe? Proč už to vše dávno neběží? Proč váháme? Proč jdou stále dotace na plochu? Proč neodměníte dotacemi soukromého zemědělce, který má 200, 300 hektarů, má své rybníčky, zmenšil plochy na únosnou míru? Jsou tam opět meze, které chrání před erozí, remízky, a tak dále. Je spousta drobných příkladů.

Toto bychom měli ukázat v televizním zpravodajství, tyto lidi bychom měli pochválit, mezi národ zanášet pozitivní náladu, národ to strašně potřebuje. A občas taky něco pěkného pochválit. Máme nádherně udělané revitalizace některých řek. Ukažme, jak to dělat, a že to jde. Ať to dělají soukromníci na svých pozemcích. Já sám mám zadanou dizertaci, a bude to provedeno na mých pozemcích. A přesto, že ztratím hektar půdy, na který nebudu dostávat peníze od zemědělského družstva, tak tam bude zasakovací příkop, který půjde po vrstevnici. Budou tam menší nádrže, mokřad s rybníkem, kanálek, který jde přes tůně na louce, kde se můj otec učil plavat, a co je nyní totálně zdevastované a zničené.

Prostě mi v tomto chybí propagace, mediální masívní kampaň. Chybí mi k péči o vodu výchova ve školách. I zemědělcům je třeba ukázat, jak na to. Napsali jsme mohutnou knihu, 5 centimetrů tloušťky, o povodí Želivky. Ať si to lidé přečtou, ať se do toho podívají. Jsou tam přímo obrázky, jak velký pozemek rozdělit na menší. Co všechno se dá udělat.

Chybí tady v prvé řadě zaměření na krajinu

Martina: No jo, ale když jsme tady měli jako hosta Pavla Šícha, který má farmu Bláto, a dělá všechno skutečně tím způsobem, který by vás asi potěšil, tak on říkal, ale na jednom hektaru mu s lehkou technikou pracuje 10 lidí, zatímco ve velkých firmách to zvládnou dva, tři. To znamená, že všechno se zase bude točit kolem peněz. Kolem toho, že bychom museli půdu znovu přerozdělit, což zavání reformami, které mají v naší historii velmi špatnou konotaci. Povězte mi tedy, co mají dělat jednotlivci? Protože vy jste tady v jedné větě pochválil krásné myšlenky pana ministra Brabce, ale ve druhé větě je markantní, že od krásných myšlenek, od slov k činům, je cesta, která může být nekonečně dlouhá.

Bohumír Janský: Záleží i na dohodě mezi ministerstvy. Často jedno ministerstvo něco krásného utvoří, co se nám líbí. Druhé ministerstvo to neuskuteční. Celý život de facto vidím kontroverze mezi zemědělstvím, a životním prostředím. To tady bylo vždy, je a bude. Na ministerstvu u Vltavy slyšíte, že ve Vršovicích nic neumí, jsou to diletanti. Jenom my tady u Vltavy, my zemědělci, tomu rozumíme. A opačně. Chybí mi tady jeden provaz, a zaměření se v prvé řadě na krajinu. To říkám odpovědně jako přírodovědec. Oni to už dnes vědí, i inženýři vodohospodáři, že krajina může zadržet obrovské množství vody, stejné jako v přehradách.

A teď je tady věčná otázka: „Budeme, nebo nebudeme dál stavět?“ Já říkám: Ano, v každém území musíme uskutečňovat opatření jako mozaiku. Každé území je jiné. V horách máme oblast, kde může být malá nádrž, nikomu to neublíží, nejsou tam žádná sídla. Zadržme bodu už v Krušných, šumavských a dalších horách.

Martina: U pramenů.

Bohumír Janský: V Českém lese, Novohradském lese. U pramenů. Blízko u pramenů.

Martina: To je vaše oblíbené téma – horské nádrže.

Bohumír Janský: Ano. Nedosáhl jsem jedné věci, kterou se snažím prosadit. Možná už je to 30 let od prvních snah – Šumava. Mám vyfocené všechny klauzy, malé nádrže na plavení polenového dřeva, která nám postavil pan inženýr Rosenauer. Byly uvedeny do provozu v roce 1810. Vypouštěly se kaskádovitě, a polenové dřevo šlo Vydrou, Křemelnou do Otavy, do Vltavy, až do Prahy, až někam do Podskalí, kde vytahovali vory z vody. Dokonce máme fotky ještě z doby železné opony, kdy pohraničníci se psy chodí kolem napuštěných nádrží. Když se dneska v Národním parku Šumava řekne „klauza“, tak vám manažeři řeknou:„Jánský, on nám tady chce v zónách 1 stavět, beton, těžké stroje, a bude nám ničit bezzásahové zóny.“ Jednou jsem tam dokonce přijel se dvěma diplomanty, a nějaký strážce nás tam honil s pokutovými bloky, tak jsme ho pak pozvali na pivo, a nedostali jsme pokutu. Ale je to úplně jiný pohled, než pohled náš. Myslím, že pragmatický pohled máme my a že chceme řešit problémy této společnosti.

Martina: A co tam teď chce ten Jánský dělat? Chce tam dělat něco s míchačkou, nebo chce obnovit to, co tam bylo od roku 1810, tedy klauzy?

Bohumír Janský: Chtěl bych, ale to tento problém nevyřeší, že až budeme mít suchou Otavu, což bylo naposledy v srpnu 2018, kdy to byl potůček, a některé řeky nám úplně vyschly, budeme klauzy vypouštět, nadlepovat na horních tocích, takže když bude povodeň, tak tam také nějaké toky zachytíme. A ani je nechci obnovit všechny. Selektivně, někde to jde, někde nejde. V Krkonoších je máme de facto od středověku, některé klauzy tam jsou už z 12. století. Dopravovalo se tam dřevo do kutnohorských stříbrných dolů, a u Kolína jej vytahovali z vody a koňskými potahy to šlo do dolů. Samozřejmě v Krkonoších dneska na místě některých klauzů stojí rekreační domy, a podobně, ale máme tam také možnosti obnovy, a už na to mám diplomové práce. Už máme vytipované klauzy, nalítnuté drony. Máme mapou hloubek. Vím, kolik vody bychom tam zadrželi, to máme spočítané. Ale když mluvím s Národním parkem Šumava, 1. bezzásahová zóna, tak: „Sem nesmí nikdo vkročit. Nikdo tady nesmí zasahovat.“

Martina: Tam už žije jenom kůrovec.

Bohumír Janský: Ano, tam jsou kolem dokola totálně mrtvé lesy, jak to vidíme u Roklanské hájenky, a další a další oblasti, kde je to totálně mrtvé.

Martina: Děkuji vám, pane profesore, za další povídání o jedné z nejdůležitějších komodit, díky které žijeme.

Bohumír Jánský: Také vám děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Staňková napsal:

    Dobrý den, mohu se zeptat na přesný název knihy o povodí Želivky? Na netu jsem našla dvě knihy o Želivce, ale ani z jedné nemám dojem, že by to byla ta, o níž p. Jánský hovořil.

    Děkuji Staňková

  2. Schwarz napsal:

    Teď ještě jestli jim tam chybí voda proto, že kraj vyschl nebo proto, že tam dnes žije řádově víc lidí než třeba před sto lety. Pak holt musí někdo chodit půl dne pro vodu… Moje zkušenost praví, že třeba studny na vodu v Africe by museli evropané nejen vyvrtat, ale i udržovat. Afričané vrty využívali dokud byla čerpadla funkční. Když se pokazilo jedno, nevadí, ještě je tu druhé. Když vypadlo i to, vrátili se k donášce v kýblech…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..