Bohumír Janský
Bohumír Janský

Bohumír Janský 3. díl: Když nic neuděláme, tak nám naše zadržená voda vydrží asi deset let

„Africká žena má na starosti domácnost, a tedy i vodu. Jen obstarávání vody věnují některé africké ženy každý den třeba pět až šest hodin. To jsou strašné věci, které si nedovedeme ani představit. Je nutné jim pomoci. Určitě je lepší jim pomoci u nich, na místě, než řešit příliv migrantů k nám. Západ nesmí jen počítat peníze. Musí si uvědomit, že se vyplatí jim pomoci s moderními technologiemi. Ale ne jim je jen dát, jak už se přece mnohokrát stalo, kdy pak byly obrovské a drahé projekty po pár letech v troskách. Experti musí v rozvinutých zemích zůstat, a měli by tam trvale působit pobočky firem a zabývat se zásobování vodou v daném regionu.“ To jsou slova profesora Bohumíra Janského z minulého dílu našeho povídání o vodě. Vyprávěl nejen o Africe, ale třeba o Izraeli, kde dokázali, že se už zazelenala čtvrtina Negevské pouště. A řeč přišla i na letitý souboj mezi vodohospodáři a úředníky z životního prostředí. Zde budeme v přerušeném rozhovoru s profesorem Bohumírem Janským pokračovat.

Příroda

Délka: 38:20
Datum: 16.4.2021

Přehrát pořad

Martina: Pane profesore, řekl jste, že neustále existuje boj mezi vodohospodáři a životním prostředím.

Bohumír Janský: Ano.

Martina: Přituhuje? Chci se zeptat na jinou věc, a to, jestli se mimo tuto, řekněme, profesní animozitu a rozdílnost pohledu na věc mezi vodohospodáři a životním prostředím, do toho ještě přimíchali ekologičtí aktivisté? A jestli je to ještě jiná práce?

Bohumír Janský: Problém je na obou stranách. Samozřejmě, že registruji, že došlo ke sblížení stanovisek. Pamatuji povodně na Moravě a ve Slezsku z roku 1997, kdy jsem byl v Brně na konferenci. V jednom sále seděli ekologové, přírodovědci, a v druhém vodohospodáři – a byla to totální nenávist. Když člověk přešel chodbu, tak slyšel opačné věci. Dnes už to tak není, i ve státních podnicích povodí jsou i vodohospodáři, a mají své plány, pracují i s krajinou, mají vymapovaná zátopová území, a tak dále. Je tam ředitel pro správu vodních toků, který se zabývá nejen korytem, betonem, jezy, ochrannými hrázemi, přehradami, ale i povodím, což je skvělé.

Na druhou stranu, když půjdu do Vršovic do kopce od Vltavy, tak i na ministerstvu jsou velice vyhranění ekologové, a jsou i v národních parcích, ale asi jsme všichni obětí svého povolání – to, co dělám, to obhajuji. Myslíme si, že je to nejdůležitější, někdy to přeháníme, a myslíme si, že jsme středem světa. Ale přesto sleduji, že alespoň dva ministři se alespoň veřejně nehádají, i když samozřejmě máme shromáždění, různé konference, a tak dále, a zdá se mi, že existuje snaha táhnout za jeden provaz, i když neznám podhoubí. Ale i mezi ochránci, lidmi na životním prostředí, jsou extrémní ekologové, a mám i takové studenty, kteří působí v různých hnutích a přivazují se ke stromům. Pamatuji, jak za mnou po létu přišli studenti, a bavili jsme se, co jsme dělali v létě, a kde jsme byli. A jeden říká: „Já jsem byl přivázaný na Šumavě u stromu a dostával jsem tisíc korun denně.“

Martina: Je to levná dovolená.

Bohumír Janský: A já se ptám: „A kdo vám to platil?“ A on: „Nevím, kdo to byl. Přišel nějaký pán a dal tam tisíc korun za den.“ Buď to bylo hnutí Duha, nebo Brontosaurus, možná i národní park. Nevím.

Martina: Co s takovým studentem děláte? Protože jde o to, jaký v budoucnu bude jeho opravdový přínos.

Bohumír Janský: Ano. Máme tam studium ochrana životního prostředí, fyzickou geografii, teď máme nové studium, o které jsem se mnoho let snažil, pětiletá voda, povrchová a podzemní voda. Tito lidé mají bakaláře, budou mít magistry. A loni jsme do praxe vypustili první tři dívky, příští rok jich bude 10, další 15. Prostě pohledy jsou různé. Dokonce na fakultě za mnou nedávno přišla plačící dívka, která měla udělat referát na téma „nové přehrady, ano, či ne“, na ústavu životního prostředí. A jeden z dvou pánů profesorů jí řekl, že přehrada je pro něj jedovaté slovo a že ho nesmí ani vyslovit. Tak přišla říct, že citovala mé tři články, kde bychom mohli stavět přehrady, že to ničemu neublíží a že je to do budoucna celospolečensky naprosto nevyhnutelné. „A co mám tedy dělat, pane profesore? Poradíte mi? Pomůžete mi s referátem?“ A já jsem říkal: „Mohu panu profesorovi zavolat, že se mýlí. Ale to neudělám. Prostě udělejte SWOT analýzu pro a proti. Tedy že tyto věci mluví pro stavbu nových přehrad, a tyto proti. A výsledek ať rozhodnou politici, lid, co chtějí.“

Jako ochránce musím přírodu chránit. Coby vodohospodář musím prosazovat lokality na vytvoření vodních nádrží.

Martina: Pro a proti. Řekněte mi jednu věc: Vy k přírodě máte vřelý vztah, když jste mi popisoval vaše cesty Bajkalsko-amurskou magistrálou, a jak jste byl prakticky lovcem v tajze a podobně, tak je vidět, že máte k přírodě úctu a respekt. A já se chci zeptat, jestli musíte občas jakožto hydrolog prosazovat profesní názor, se kterým jako člověk, jako milovník přírody, vlastně nesouhlasíte, ale zároveň si uvědomujete, že jestli určitý zásah neuděláme, tak se nám do budoucna přilepí jazyk na patro. Je to tak?

Bohumír Janský: Je to přesně, jak jste řekla. Mám už konkrétní osobní problém. Mám jeden region, kde jsem navrhoval státní ochraně přírody vyhlášení rezervace, to se stalo ještě za socialismu, a dneska je to jedna z lokalit na vodárenskou nádrž. Zatopení 7 km dlouhého údolí řeky Střely pod Rabštejnem nad Střelou, kde je vytipována na západním okraji Plzeňského kraje lokalita číslo jedna, kde může vzniknout přehrada. Už na to existuje i studie. A teď jak se s tím mám smířit? Navíc z toho kraje pocházím, znají mě i starostové obcí, kteří, předpokládám, až se jich zeptají vodohospodáři, tak řeknou, že přehradu nechtějí, protože se tam nebudou moct ani koupat, když to bude vodárenská nádrž. Bude tam omezeno hnojení zemědělských pozemků a zemědělské půdy.

Martina: Vám je z toho rozhodnutí na nic?

Bohumír Janský: Ano. A já budu někdy tázán, a budu muset někdy říct, jaký mám na tuto přehradu názor. A pak si člověk musí říct, co tato společnost chce? Co je společenská priorita? Pak dojdu k tomu, že náš život je plný kompromisů. Nedá se prosazovat jenom něco, co dělám já: Já jsem ochránce přírody a musím za každou cenu všechno ochránit. Jsem vodohospodář, a tak musím prosadit lokality nádrží, a tak dále. Je to prostě diskuse, která musí vyústit v to, co je vyšší priorita.

A já teď řeknu názor na přehrady, jak bychom to měli udělat. Ministerstvo zemědělství má momentálně vytipováno 31 přehrad v ČR. Jsou to vesměs malé nádrže, žádná Vltavská kaskáda tu nikdy nevznikne, to je jasné. A já říkám, že jestli budeme stavět, tak malé přehrady na přítocích přítoků, a hlavně preferujeme horské oblasti. Pojďme se vrhnout na deprese, různé sníženiny v horách, kde vodu můžeme zadržet. Naprosto ideální jsou třeba Krušné hory, není tam žádný národní park, a to je přímo fantastické.

Na několika lokalitách tam už máme rozjetou práci, teď jsme skutečně dostali, a to chválím ministerstvo životního prostředí a jeho představeného, projekt TA ČR, Technické agentury, kde je vůdčí organizací Český hydrometeorologický ústav, který máme do roku 2026. A v centru pozornosti je řešení sucha a jsou do toho vloženy veliké miliony. Z vysokých škol se tam dostala pouze Mat-fyz, která bude dělat klimatické modely, a my, přírodovědecká fakulta. Jinak jsou to samé velké ústavy, vodohospodářský ústav, Ústav globální změny, a další velké instituce. A tam máme možnost toto všechno dotáhnout do praxe, až ke konkrétním návrhům projektů. Teď existuje 31 návrhů. Když se podíváte na mapu, kde by to mělo být, tak to samozřejmě není jenom v horách. Ministerstvo vytipovalo i lokality uvnitř Čech, kdy to bude hodně bolet, nicméně už se něco staví.

Žijeme v kulturní krajině, kterou už nikdy nevrátíme do původního stavu. Ale můžeme se takové krajině přiblížit.

Martina: Řekněte mi ještě jednu věc, nechci vás přerušovat, ale když jste se zmiňoval o vašem pozemku, tak jste hovořil o disertaci a o tom, že se tam chystají jezírka, zavodňovací kanály, zkrátka krajina jako z Rusalky. Když by lidé, zemědělci, pod nějakým nátlakem, změnili svůj přístup, bavím se teď „co by kdyby“, tak by to stačilo, nebo už je pozdě, a větší až velká vodní díla budou muset vzniknout? Přemýšlím nad tím, jestli by nějaká systémová změna mohla ještě zachránit krajinu před zaplavením údolí?

Bohumír Janský: Systémovou změnou jsou pro mě třeba zemědělské dotace, což může velmi výrazně podpořit změny krajinné struktury. Krajina se prostě musí do budoucna změnit. Musíme jít na takzvanou fragmentaci krajiny, jak říkají ekologové, podpořit všechny tyto procesy, dávat peníze na malé projekty, takzvanou revitalizaci. Já říkám studentům: Revitalizace, nebo renaturace. Němci tomu říkají „blíže k přírodě“. Krajinu už nikdy nevrátíme do původního stavu, prostě žijeme v kulturní krajině, ale můžeme se takové krajině přiblížit. Když někde vidíte nějakou povedenou revitalizaci, tak srdce zaplesá. Máme nivu, vnímáme znovu meandry, kdy zpomalujeme odtok, kolem je louka, a na březích doprovodná zeleň. Druhý pás je vnější okraj nivy. To je revitalizace. Zpomalili jsme odtok, voda se může vsakovat, má daleko větší možnosti, a když je povodeň, tak zaplaví nivu, a zase se může voda vsakovat, a může být zadržena v říční nivě.

Takže ano, chceme, aby zemědělci změnili velké bloky půdy na malé. Teď ministerstvo zemědělství vydalo vyhlášku, že pro jednu plodinu může být maximálně 30 hektarů v bloku. Ale já se ptám pana ministra a celého ministerstva zemědělství: „A jak to budete kontrolovat, páni úředníci? Máte na to systém? Co když to velkopodnikatel, který nemá vůbec žádnou srdeční vazbu k půdě, a chce jenom peníze, a má řepku v bloku na 200 hektarech bloku, na 30 hektarů nezmění? Dáte mu pokutu? Nebo mu třeba odeberete evropské zemědělské dotace? Uděláte to?“

Martina: Udělají?

Bohumír Janský: Mám pochybnosti. A já mám vizi o budoucnu úplně jinou. Když se bavíme o vodě, tak bych chtěl tu odebrat zemědělcům, odebrat ji ministerstvu zdravotnictví, které má dohled nad vodu z hygienického hlediska, a vyhlašuje koupací vody a zákazy koupání. I ministerstvu financí, které určuje ceny za vodné a stočné a podobně, a všechno dát pod jednu střechu do nějakého vodohospodářského úřadu, jak je to v Německu. Ve světě je spousta úřadů, které můžeme jenom opsat, a nic nevymýšlet. Já jsem vystudoval v Německu a ve Švýcarsku, a mohl bych říct: „Tady opište toto, tady toto, protože to funguje, a je tam kontrola.“

Vždyť vidíte, co se děje v době covidové krize. My nejsme disciplinovaný národ, a to mě na tom nejvíce vadí. Člověk by měl přenášet na mladé lidi pozitiva, a já to tak většinou dělám, začínám negativy a končím pozitivy, a je na vás, abyste to vylepšili. Už jim říkám i korupční záležitosti. Ne konkrétní lidi, samozřejmě. Kolem vody je také mnoho korupce, třeba kolem vodného a stočného, to jsou neuvěřitelné příběhy, co se tady v minulosti staly. Český národ se dívá na zahraniční firmy, které vyvádí 30 miliard do zahraničí.

To, že jsme prodali vodu do zahraničních rukou, byla chyba. Musíme si ji vzít zpět.

Martina: Když už jsme odbočili, pak se chci vrátit ještě ke krajině, jak se díváte na to, že jsme prodali svou vodu?

Bohumír Janský: Jsem hluboce přesvědčen, že je to špatně. Samozřejmě si dovezu představit, za jakých podmínek k tomu došlo. Divoká devadesátá léta, nebyly peníze, měli jsme po období socialismu v mnoha městech ve velmi špatném stavu vodárenskou infrastrukturu. A radní mnohých městech viděli, že by to stálo strašné peníze, které nemají. A teď vám přijede renomovaná zahraniční firma a řekne: „My to všechno uděláme, jenom se nám podepište, a dejte nám to na 20, 30 let, my to všechno zařídíme, nebudete mít žádné problémy. Postavíme vám novou vodárnu, vyměníme potrubí.“ Tak se podepsali. Pražští radní se také podepsali, dokonce 2x, už 2x zvedali ruce. A já se ptám, aniž bych řekl cokoliv, abych nemohl bych napaden: „Za jakých podmínek jste ty ruce zvedali, pražští radní?“ Bylo by správné to dostat do stavu, kdy budeme schopni tyto smlouvy ukončit, a dát to do našich rukou. Když se dívám na mapu okresů, tak čím dále na východ vidím, že si to mnohé moravské okresy nechaly, převládají tam moravští vlastníci. Takže je to možné. Ale v Čechách je naprosto drtivá většina vody prodána.

Martina: Myslíte, že je to i krajovým vztahem k půdě?

Bohumír Janský: Je to možné, že je to i tímto. Že prostě nedáme naši vodu do cizích rukou. Máme tady svou půdu, a tady hospodaříme. A nyní máme firmu VEOLIA, největší vlastník, a francouzský SUEZ. Dokonce v Moravskoslezském kraji je voda v rukách japonsko-španělského vlastníka. Celý jih Čech a Moravy má rakouský vlastník. Kupodivu pouze okres Cheb je v německých rukách, to mě překvapilo, že Němci tady nejsou daleko masivněji. Ale toto nemůže pokračovat dál. Samozřejmě, že znám ekonomické podmínky, vypovězení smlouvy by přišlo velmi draho a nevyplatí se. Je třeba – můj názor, nechat dojet smlouvy a vrátit vodu do českých rukou.

Martina: Pane profesore, vy jste mi říkal svou vizi, co by se s krajinou mělo stát, aby voda u nás zůstávala a neodtékala. Ale vlastně nevím, jestli jste mi odpověděl na to, zda kdyby k tomu došlo, se pak můžeme zbavit velkých, nebo menších vodních děl? Anebo zda už to nejde, protože už jsme pokročili, a nemůžeme se spolehnout na to, že půda vodu nasákne?

Bohumír Janský: Krajina je určitě první a absolutní priorita. Je třeba pořád pokračovat na revitalizačních opatřeních krajiny, a skutečně do toho dát peníze ze všech možných resortů. A to, co se dneska dalo do výzkumu sucha, obrovské peníze, tak to je velký počin, ale samozřejmě to musí skončit konkrétními opatřeními. Není to jenom o tom, že vědci dostali peníze, a napsali si za to články, to by bylo špatně, pokud to takhle skončí. A tento obří projekt má skončit v roce 2026. Ale já si myslím, že bychom nějaké přehrady postavit mohli, ale naprostou preferencí by měly být vodárenská přehrazení, nikoliv víceúčelová. Samozřejmě, že nebudeme bourat přehrady Vltavské kaskády, což se děje třeba v Americe, kde se v současné době v Apalačském pohoří vyhazují některé přehrady do vzduchu, protože nejsou zrovna potřeba, nebo jsou zanesené. Tak to se tady asi nikdy nestane, nakonec Vltavská kaskáda je dílo, u kterého nikdo nemůže pochybovat o tom, jak funguje. Dvě gigantické povodně, 2002, 2013 přežila tato díla bez jakékoliv úhony, takže je vidět, že stavitelé pracovali velmi dobře a kvalitně. Profesora z ČVUT, který to navrhoval, by měli pozlatit.

Kdyby tato kaskáda neexistovala, tak jsme v srpnu 2015, i v srpnu 2018, chodili v Praze po kamenech. Ale i v Děčíně na Labi. A Vltavská kaskáda, i v době největšího sucha, zajišťuje 40 kubíků za vteřinu nadlepšení průtoku. To je důvod, proč se přehrady mají stavět, pro vylepšování průtoků v době sucha. Takže abych to shrnul, myslím, že bychom měli postavit pár vodárenských přehrad, pokud možno v horských oblastech, kde budou nejmenší střety zájmů. Bez toho se prostě neobejdeme, ale je to doplňující opatření ke krajině.

Existují lokality, kde si můžeme dovolit postavit přehrady na pitnou vodu, a přitom neublížíme přírodě

Martina: Když jste hovořil o horských nádržích, tak my jsme v této souvislosti zmiňovali, že se to mnohdy nelíbí ekologům. Ale dočetla jsem se, že výstavbě těch horkých nádrží brání celé obce a města. Řekněte mi, co s tím? A můžeme se inspirovat někde v zahraničí, kde to jde snáz, kde tyto věci fungují s vizí budoucnosti?

Bohumír Janský: Určitě se můžeme inspirovat. Nakonec jsou tady státy EU, které žijí jenom z vodních nádrží. Když přijedu do Španělska, tak kdyby tam nebyly na řekách vodní nádrže, tak už Španělé dávno umřeli žízní. Je tam jedna přehrada za druhou, ať vezmu jakoukoliv řeku jako Tajo, Douro, všude jsou kaskády přehrad. Takto vypadá celá jižní Evropa, všude, kde je sucho, tak se snaží vodu zadržet v přehradách, byť v horách udělali velké ekologické škody.

Nicméně myslím, že opravdu máme lokality, a nejsou to jenom obnovy historických malinkých nádrží, místa v horách, kde si můžeme dovolit postavit přehradu na pitnou vodu, a ničemu tím neublížíme. V Krušných horách máme několik takových vytipovaných lokalit. A skutečně neublížíme ani přírodě. Navíc pro mě je voda v krajině stabilizační prvek se vším všudy, a pokud budu diskutovat s botanikem a s nějakým ornitologem, tak řeknu: „A ty nechceš mít na nádrži více vodního ptactva? Ty nechceš mít vodní mokřadní vegetaci?“ Jedna botanička v jednom národním parku mi řekla, že v zátopovém území, kde chci přehradu vytvořit, má přísně chráněnou rostlinu. A já jsem říkal: „Kolik jich tam máš?“ Prý: „Dvě rostliny.“ Řeknu: „Prosím tě, vezmi si lopatičku a vyrýpni to, dej to tamhle dál na břeh, kam už voda nedosáhne. Bude to pořád ještě v mokřadu.“ To je neprůstřelná záležitost. My třeba máme takový směr, že se zabýváme rašeliništi. Rašeliniště, velmi pozitivní záležitost, udržet a obnovit.

Pozitivní je, co se děje na Šumavě, tam se hradí bývalé odtokové kanály. Dříve jsme to odvodnili, protože jsme nechtěli kyselou vodu v řekách a přehradách. Třeba u Lipenské přehrady, když se stavěla, tak vodohospodáři v 70. letech udělali hluboké rýhy, aby odvodnili rašeliniště, a odvedli vodu jinam. Dneska se tam staví přehrádky, pracují tam ukrajinští dělníci, a tím se zvyšuje hladina podzemní vody. A mokřady jsou v pořádku i botanicky. Národní park Šumava na to má velké dotace, a je potřeba je za to pochválit, a poklonit se, to je skvělé.

Udržujete mokřady, a dokonce je rozšiřujete, ale má to také „ale“. Když nastane povodňová situace, tak po přehrádkách voda sklouzne, a na to dokonce stačí jednoroční průtok, jeden za rok, a vůbec to nezabraňuje povodni, nezmenšuje ji. Dokonce ji to urychluje. Dobře, ale to bych pominul.

Je třeba, abychom se na to dívali jako na celý systém. Zeptejte se občanů, někde v nějaké vesnici pod horami, jestli by ocenili, kdyby se v centrální Šumavě vytvořil objem jedné středně velké přehrady, kdybychom tam napustili 8–10 klauz, takže by třeba v Sušici neměli při povodní vodu na náměstí. Zeptejme se lidí, co chtějí.

Martina: Ale na to se musíte zeptat po povodni.

Bohumír Janský: Nebo když je sucho, jestli se jim líbí, nebo nelíbí suché koryto. A my bychom byli schopni tam dodat 2 kubíky za vteřinu navíc. Viděl jsem v televizi pořad o tom, jak na Berounce v místě, kde Ota Pavel psal své nádherné knihy, chodí politici, kteří protestují. Je tam pár chat, které by museli někam přemístit. Třeba je tam hospoda U rozvědčíka, a všechno to jsou kultovní místa.

Dnes je Praha chráněná před třicetiletou vodou. Ale pokud přijdou velké regionální deště a pětisetletá voda, tak bude pod vodou Malá Strana a Staroměstské náměstí

Martina: Je to součástí nejenom laterální historie.

Bohumír Janský: Je to všechno krásný, Berounka je nádherná. Já jsem také z povodí Berounky, a připlul jsem do Prahy po Berounce. Ale poldery, které bychom mohli v povodí Berounky udělat, by měly velký význam v ochraně hlavního města. Dneska je Praha chráněná tak na 20letou velkou vodu, možná, když připočtete zábrany, které dneska už Praha má, a je to skvělé a výjimečné mezi evropskými městy, tak třeba na 30letou vodu. Ale problém Prahy leží především v povodí Berounky a Sázavy, kde není nic. Tam není jediná věc, která by chránila před povodněmi, nic se tam nevybudovalo. A totéž u sucha.

Představte si, kdyby nastal obrovský regionální déšť, který postihne celé jihozápadní Čechy, celé povodí Berounky. A totéž v jižních Čechách, jako to bylo v roce 2002, nebo 2013. A teď se tyto dvě povodí sejdou, a budou mít třeba 500leté průtoky. Tak Praha bude pod vodou. Pod vodou bude celá Malá Strana, Staroměstské náměstí. Bariéry takovou vodu nezadrží.

Chci tím jenom říct, že se musíme podívat na místa, kde ještě jde něco udělat. Dneska stavíme na Rakovnickém potoce dvě malé nádrže, dvě budeme stavět na Blšance, přítoku Ohře. A vodohospodáři chtějí propojit Ohři s Berounkou, takže když bude sucho na Berounce, budeme sem pouštět vodu přes čtyři přehrady z Ohře.

Martina: Pane profesore, co se stane, když nic z toho, co jste navrhoval, neuděláme? Nezačneme motivovat zemědělce, orat souvrať, nebudeme motivovat Lesy ČR, a co se týká vodních děl, lidé dají přednost neporušené přírodě? Co pak můžeme čekat v budoucnu?

Bohumír Janský: Můžeme čekat velké problémy, které budou gradovat tak, jako změna klimatu. Bude nám chybět stále více vody, díky oteplování klimatu. A jestli dneska máme nějaký problém v srpnu, na konci léta ve zvláště suchých rocích, tak se období sucha prodlouží, bude stále častější a hlubší. Až nám bude špatně, tak pak něco zrychlíme, urychlíme. Víte, na Opavě je lokalita Nové Heřminovy, a letos uplývá 21. rok od schvalování přehrady Nové Heřminovy. Úrovní, které to schvalují, je 10 nebo 11, a když se jedna úroveň zadrhne, tak se to vrátí na začátek. Takže když to jeden starosta Nových Heřminov nechce, protože by musel přemístit několik domů a obyvatel, tak přehrada zatím není. Je to v pořádku?

Řeknu příklad z Německa. Když se stavěl kanál Mohan-Dunaj, obrovské gigantické vodní dílo, tak byla půda bavorských sedláků vykoupena za dva roky. Úředně stanovená cena, a chceš, nechceš? Nedostaneš. Tečka. U nás si statkářka Havránková zabrzdí výstavbu dálnice do Hradce na 10 let, a možná více. Jestli je to vztah k půdě, tak se jí klaním, ale asi když pak zjistí, že za to dostanou desetinásobek úřední ceny, tak asi není v našem státě něco v pořádku. Proč nemáme zákon o nejvyšším státním zájmu? Proč to všechno u nás tak dlouho trvá?

Ptal jsem se na to ministrů a říkal jsem: „Tak s tím něco udělejte, vždyť jste tady od toho. Tak to urychlete, vždyť už jste v těchto postech dlouho.“ Tak ať předají funkce, když to neumí urychlit.

Pokud lidem mizí voda ze studní, měli by se připojit na vodohospodářskou strukturu

Martina: Od politiků už jsem několikrát slyšela, že v Česku skončil vodní blahobyt. Ale i z toho, co jste říkal na začátku, to vypadá, že ještě není tak zle. Možná si budeme muset počkat na Benjamina Franklina, který řekl, že vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna. Řekněte, skončil v Česku vodní blahobyt, nebo ještě ne?

Bohumír Janský: Často chodím na akce s generálním ředitelem Povodí Vltavy. Je to rozšafný člověk a umí hezky povídat, takže si často s Petrem Kubalou notujeme o tom, jestli je, nebo není vodní blahobyt. A říkáme, že stále ještě žijeme ve vodním blahobytu. Prostě neexistuje, že bychom otočili kohoutkem, a netekla nám voda. Nemáme problém. Říkal jsem: „Petře, z okolí Litomyšle a Čáslavi mi volali starostové, že jim hladina podzemní vody klesla o 10 metrů a že některé vesnice už si stěžují, že jim vyschly studny, a nemají vodu. Co jim poradíme?“ A on: „Poradíme jim, aby se připojili na vodárenskou infrastrukturu, protože ve vesnici pět kilometrů vedle je vodovod Želivky, a oni si k němu musí vybudovat přípojku.“ Někdy je dokonce vodovod ve vesnici, a vesničani se nepřipojili, protože by museli za vodu platit, a oni mají svou studnu, za kterou neplatí. Ale to je do budoucna špatně, každý se musí zabezpečit, to znamená, jestliže ti dojde voda ve studni, tak si připoj ten veřejný vodovod, a holt za to budeš muset zaplatit. Takže tohle říkáme starostům.

Nebo sousední obce soutěží v prohlubování vrtů. Jeden zoufalý pán v důchodu, starosta, říkal: „Profesore, pojď, já ti na rok předám starostu, a zkus to vyřešit. Hladina vody nám klesla o 10 metrů jenom proto, že ti rošťáci vedle si prohloubili vrt, a stáhli nám vodu. Co bys dělal na mém místě?“ Já říkám: „Pane starosto, vidím, že z Prahy to vidíme jinak. Máte to těžký, ale musíte lidi přesvědčit, aby se připojili k vodovodu, byť chápu, že jsou tam dva důchodci, kteří mají důchod 10 tisíc, tak si to holt budou muset několik měsíců platit, kdy bude sucho, a vy neprohlubujte studnu. Obraťte se na vodárenskou infrastrukturu, a stát bude povinen zajistit vodu do vaší vesnice. Ale budete si ji muset zaplatit.“

Ale pak je tady písnička, proč máme tak drahou vodu, když jí na Želivce momentálně vyrobíme za 9 korun za metr krychlový. Kolik Pražáci platí za tu vodu? Vodné a stočné máme na 90 korunách. Kde skončil ten rozdíl? Kdo to inkasoval? Chápu, všichni tito lidi řeknou: „To jde do oprav. Občas nám voda uniká.“ Ale PVK se chlubí, že už mají jenom 15 procent úniku. Já jsem před 10 lety učil, že to bylo 33 procent. Celých třicet procent se ztratilo někde v Praze. Na Starém městě a na Malé Straně ještě máme olověné roury z 19. století. Já jsem si koupil byt na Letné, a první co jsem zjistil, že máme stoupačky z olova.

Martina: To musí být moc zdravé.

Bohumír Janský: Říkám si: „Přijedu po létě, a tady stojí voda dva měsíce ve stoupačkách. A to mám pít? Nechci umřít na rakovinu.“ Takže tohleto jsou věci, které musíme postupně odstraňovat.

Když nic neuděláme, tak nám naše naakumulovaná voda vydrží asi deset let

Martina: V jednom vašem rozhovoru jsem četla, že jste řekl, že jsme na prahu katastrofy. Teď zase tak až dramaticky nemluvíte.

Bohumír Janský: To jsem řekl?

Martina: Ano, ohledně sucha. Hovořil jste spíše o tom, že nás čekají problémy, pokud nic neuděláme. Kolik máme času?

Bohumír Janský: Myslím, že máme tolik času, na jak dlouho vydrží ty stávající akumulované vody. To znamená, že máme možná 10 let času, když nic neuděláme. A já bych už teď politoval mé syny a naše děti. Jednak jsme je teď zadlužili, připravili jsme jim obrovský dluh, který budou platit ještě jejich děti. Vyrobili jsme jim dluh na dvě generace, a nevíme, jak to bude dál pokračovat – a bude se asi prohlubovat. Ale přece jen nemůžeme ještě k tomu zanechat problém s vodou. Takže si myslím, že pokud vyřešíme covid, tak bychom pak hned měli říct, že tady máme další největší celospolečenský problém, což je voda. Takže pojďme rychle zase zpátky na vodu, na sucho. Já to vidím tak, že to není menší problém, než epidemie. Dokonce bych řekl, že je to do budoucna větší problém. Ale tím neříkám, že je to katastrofická situace.

Na závěr chci říct jednu důležitou věc, na kterou jsem zapomněl, ale snad to tady prosakovalo. My máme skvělé lidi, a já vždy mladým lidem říkám: „Vůbec se nestyďte za to, že jste Češi. Tady jsou prostě skvělí odborníci.“ Po revoluci jsme přijížděli do západní Evropy se svěšenou hlavou, a cítili jsme se dokonce provinile, že jsme z Východu zanedbaní, že nic neumíme, a podobně. A jak od revoluce přibývala léta, tak se mi postupně zvyšovalo sebevědomí. A dneska už jedu sebevědomě do Španělska, do Itálie, a poučuji je, jak funguje české vodní hospodářství: „Musíte to udělat tak, jako my.“ V Itálii vodu řeší starostové obcí, což je totální zmatek.

Byl jsem někde na řece Tagliamento severně od Benátek, kde byli tři starostové, a řešili, kde bude jez, kde přehrada, ochranné hráze před povodněmi. A v jednom městě kousek od Jaderského moře nás starosta vyvedl na vyhlídkovou plošinu nad řekou Tagliamento, a říká: „Podívejte se na tu tři metry vysokou nádhernou betonovou hráz. A to jsem postavil já.“ My se díváme, a na druhém břehu je město San Pietro, kde žádná hráz není. Tak říkám: „Pane starosto, a co tamti?“ A on: „To je jejich problém. Až přijde povodeň, budou zaplavení, ale my ne.“ Tam to řeší starostové, u nás to řeší státní podnik Povodí Vltavy, Moravy, Ohře, Labe, a zaplať Pán Bůh.

Martina: A k tomu pět ministerstev.

Bohumír Janský: To je další věc. Jsme pro jedno vodní ministerstvo, a vůbec to nemusí být ministerstvo, ale třeba úřad. Vodohospodářský úřad, a pod ním bude úplně všechno, kam si žádné politické strany nebudou umísťovat své prodloužené ruce, ale budou tam sedět výlučně odborníci, kteří nebudou poslouchat žádnou politickou partaj. Budou se řídit svým rozumem, a tím co umí, a ředitelem bude špičkový český vodohospodář.

Martina: Dobře, tak jsme jim to naplánovali, a já vám teď moc děkuji za to, že jste přišel a že jste nám připomněl, jak důležitá je v našem životě voda, a že bychom na to neměli zapomínat. Díky moc.

Bohumír Janský: Děkuji pěkně za pozvání.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Martin Gross napsal:

    To zhutnění těžkou technikou platí všude. Nejen na orné půdě. I na loukách. U mě je to v hloubce cca 40cm. Na svém 1ha si buduji vsakovací vrstevnicové struhy a v posledních měsících pokračuji se stavbou retenční nádrže. Podle mě je v krajině největší problém v utužených vrstvách půdy. Což se týká i smrkových plantáží, kde chybí hluboko kořenící druhy, které spodní vrstvy (pod 30cm) kypří a tím podporují retenční kapacitu půdy pod nimi.
    Velice příjemně mě překvapilo, že jsou i lidé, kteří jsou pro velké nádrže a neopovrhují retenční schopností krajiny. Děkuji.

  2. Jan Šafr napsal:

    Spor mezi vodohospodáři a ochránci přírody sice v některých otázkách kolem nádrží je, ale v tom, co je podstatné, to je náprava stavu půd, se snad shodnou. Řešení tohoto i při dobré snaze nebude po všech škodách napáchaných od 2SV snadné. A navíc ta snaha je brzděna mocnými, kteří mají zájem na co nejdelším odkládání řešení. Nejen proto bude vhodné vybudovat nádrže v horách. A také se domnívám i na některých místech na Labi, kde bývá méně vody. To i kvůli možnosti obnovení plavby, což bude rozumnější řešení, než výstavba VRT, na niž se má přesunout část osobní dopravy, což má umožnit zvýšit kapacitu nákladní dopravy na stávající trati. Ovšem VRT je liniová stavba, která vyžaduje široký pás bez stromů, a budou při ní vznikat další zářezy do půdy tak jako u všech liniových staveb, které půdu odvodňují.

    A stát má nástroje na to, aby tuto nápravu vymohl. Jinak hrozí to, že to tu dopadne jak někde na blízkém východě či v Africe. Přístup státu je však děsivý v tom, že řešení spíš odkládá, než že by hledal to nejlepší. Dal granty na studie toho, co je vlastně už známo, co se vyhodnotí až za pět let a potom se bude další léta diskutovat o tom, jak to řešit, což je rovněž v hrubých rysech známo. Že to úplně základní je stav půdy, potřeba její fragmentace, obnova remízků, tůní a cest, odstranění meliorací či změna jejich účelu, to, aby se hnojila organickou hmotou, ne chemickými hnojivy. A aby o půdu pečovali lidé s ní spjatí, kteří na ní žijí, ne obrovské firmy, které ji často mají pouze pronajatou.

    Jistě, je třeba to udělat po důkladné analýze, aby se k tomu vyjádřili odborníci různých oborů, a pečlivém zvážení, ne ad hok, co kterého politika zrovna napadne, jako vláda vydává nyní chaotická nesmyslná opatření proti covidu. Jenže tohle je celkem evidentně pouhý odklad řešení v zájmu vlády anofertu, která právě zastupuje především zájmy podnikavců s agropůmyslem, který naši zemi ničí a odvodňuje.

    Zjednodušení úředních postupů a povolení může pomoci. Absurditu toho, jaké možnosti mají odpůrci stavby známe z nekonečných tahanic ohledně jezu v Děčíně. Ovšem v případě zmiňované paní Havránkové, mám informace, že jí stát sice nabízel náhradní pozemky, ale s půdou podstatně nižší kvality. To byl důvod, proč trvalo tak dlouho, než se našlo řešení, na které přistoupila. Na to zjednodušení řízení se zase nedívejme jako na všelék. Naroste moc některých úředníků, kteří budou moci snáze protlačit něco, co někoho poškodí.

    Potom klimatická změna. Nemůžeme svalovat vinu za sucho na klimatickou změnu. Úhrn srážek je pořád přibližně stejný. To bychom zaměňovali příčinu a následek. To čím klima ovlivňujeme je hlavně vysoušení země, k němuž dochází na celé planetě, u nás, jako obvykle, když jde o nějakou špatnost, zvlášť markantně. A to čím můžeme třeba Africe pomoci je přestat tam vysoušet zemi kvůli našim zájmům jako je pěstování krmiv pro náš dobytek právě výše popsaným likvidačním způsobem, což je pokračující forma kolonizace. Musíme se vystačit s tím, co vypěstujeme tady, případně jinde, ovšem způsobem, který zemi naopak zušlechtí. A pokud možno alespoň částečně napravit škody, které jsme tam způsobili.

  3. Anonym napsal:

    Uvítala bych rozhovor s panem Radkem Novotným, který se tomu probému s rozprodáním vody do rukou cizincům zabývá a snaží se o nápravu skrze soudy informování veřejnosti.

  4. Sas napsal:

    Děkuji panu profesorovi za slova o nedisciplinovaném českém národu. Ano, to souhlasí, víc než 25.000 mrtvých za covidu je toho nejlepším důkazem. O zideologizovaném výprodeji českého majetku pod taktovkou inženýra Klause a jeho nohsledů, ke kterým se i dnes paradoxně upínají naděje nejednoho současného naivky, po třiceti letech darmo mluvit.

  5. Novic napsal:

    Počkám, až se k tématu vyjádří Jarda Dušek, pak teprve budu mít jistotu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..