Luděk Jiráček
Luděk Jiráček

Luděk Jiráček 1. díl: Musíme mít možnost superinteligentní systémy deaktivovat, aby o tom nevěděly

Stále častěji se hovoří o další fázi technologické revoluce. O nahrazování lidí stroji. A mnozí lidé jsou tímto vývojem nadšeni s představou, že náš život bude obohacen a ulehčen, zatímco jiní propadají obavám. Vznikají tak otázky, zda nám technologie a umělá inteligence opravdu pomohou a osvobodí lidstvo, ale na druhou stranu také, zda jsou bezpečné. Tedy jestli se nám nemohou vymknout z rukou, jak je to podáno v různých science fiction knihách a filmech. O těchto tématech, a hlavně o bezpečnosti moderních technologií rozmlouvá Martina Kociánová s analytikem Luďkem Jiráčkem.

Bezpečnost

Délka: 38:22
Datum: 30.1.2018

Přehrát pořad

Martina: Pane Jiráčku, prozradím, že jste z Asociace pro mezinárodní otázky se zaměřením na bezpečnostní politiku a Severoatlantickou alianci. Z tohoto pohledu je nejdůležitější a zároveň nejtriviálnější otázka: Může se vážně stát pro nás technologie hrozbou, nebo naše případné obavy pramení z neznalosti a špatné literatury?

Luděk Jiráček: To je na začátek velmi těžká otázka. Vámi vyslovené obavy mají několik rovin. Když se budeme bavit o tom, jestli nové technologie mohou být dobrým sluhou a špatným pánem, tak by odpověď byla: „ano i ne“. Základem umělé inteligence, aby správně fungovala, je, aby byla správně naprogramována. Pokud ji naprogramujeme špatně, tak to bude mít samozřejmě následky, včetně obětí.

Martina: Říkáte, že základem je umělou inteligenci dobře naprogramovat. U umělé inteligence se ale předpokládá, že bude chytřejší než nejinteligentnější lidé. Mohou méně inteligentní lidé naprogramovat správně něco, co bude inteligentnější, než oni sami?

Luděk Jiráček: To je právě ten problém. Mezi odbornou veřejností se mluví o takzvané „hloupé inteligenci“. To znamená, že někdo něco naprogramuje, takže kvůli chybě umělá inteligence nebude fungovat správně. To je největší obavou právě v obranném průmyslu, že technologie nebudou využívány pro daný cíl, který byl stanoven, například ke zničení teroristické buňky. Když je cíl stanoven správně – a pokud bude správně nastaven také algoritmus, tak cíl bude zničen tak, jak chceme, tedy bez civilních obětí. Pokud se však technologie dostane do rukou někoho, kdo to dobře neumí a nastaví špatně hranice, tak se může stát, že zničí daný cílový objekt, ale zároveň to bude mít za následek civilní oběti. Což je v rozporu s mezinárodním právem.

Stále více využíváme nové technologie, abychom si usnadnili život, takže méně využíváme mozek. Výsledkem je intelektuální zlenivění

Martina: Hned jsme skočili do otázek vojenství, ale než začneme bojovat, tak bych ještě zůstala  v obecné rovině. V jednom rozhovoru jste řekl, že umělá inteligence může být pro lidstvo fatální hrozbou. V čem všem by mohla tato hrozba spočívat? Umělá inteligence by byla samozřejmě využívána i v jiných oblastech lidského života než jen v armádě.

Luděk Jiráček: Pokud budeme mluvit o nevojenských hrozbách, tak jako klíčový problém vidím intelektuální zlenivění. Jde o následek toho, že stále více využíváme nové technologie, abychom si usnadnili život. Méně využíváme mozek, když používáme navigace, ukládáme si schůzky do mobilů a nepřemýšlíme již nad tím, jaké máme úkoly v daný den. To má důsledky pro náš mozek a dochází k intelektuálnímu zlenivění. A nemluvíme o nějaké dalekosáhlé  budoucnosti v rozsahu desetiletí, ale vidíme to již nyní. Jsme v období, kdy jsme čím dál víc lenivější.

Na druhou stranu abychom nemluvili o umělé inteligenci jen negativně, tak ono to bude mít i mnoho pozitivních aspektů. Pokud nás umělá inteligence začne nahrazovat v určitých oborech a bude dělat běžnou činnost, tak zbudou profese, u kterých budeme muset více přemýšlet. Takže ono se to zase vrátí.

Martina: Jak je dnes definována umělá inteligence? Nějak ji definoval Isaac Asimov nebo Marvin Minsky a další. Co je umělá inteligence? Jak by měla fungovat a kde všude může sloužit?

Luděk Jiráček: To je zásadní problém. Máme příliš mnoho definic a často jsou velmi obecné. Pokud bychom měli zájem něco regulovat, ať již na národní nebo nadnárodní úrovni, tak musíme najít jednotnou definici – a ta neexistuje. Ani v oblasti terorismu neexistuje, aby se dalo proti němu bojovat. Bez jednotné definice to nepůjde, je to také problém se slovem „robot“. Pokud se budeme zaměřovat na určitou regulaci v určitém oboru, musí být jednotná definice, na které se musí všichni shodnout. Pokud se neshodnou, tak je těžké něco regulovat. Druhou otázkou potom je, jak.

Martina: Takže nemáme jednotnou definici, nevíme přesně, co můžeme od našich pokusů s umělou inteligencí očekávat, ale velmi to chceme.

Luděk Jiráček: Dá se to tak říci.

Roboti budou nahrazovat lidskou sílu, dokáží být efektivnější, nebudou náladoví jako člověk, nebudou chodit pozdě do práce a budou stále levnější

Martina: Velmi mě rozesmál návrh rezoluce Výboru pro právní záležitosti Evropské unie, který by upravoval status robotů ve výrobním procesu, respektive zavedl jejich zdanění. Pobavila mě zjednodušená představa, že stvoříme robota, on otevře oči a jeho tvůrce mu podá daňové přiznání. Ještě nevíme, zda ho dokážeme vyrobit, ale už bychom ho chtěli zdaňovat. Děsí mě, že je to totální zmatek.

Luděk Jiráček: Také mě to pobavilo. Hlavním problémem však je, jak definovat robota. Můžete mít výrobní závod, kde budou tisíce robotů, a každý bude mít za úkol specifickou úlohu. Ať již jde o přenášení jednotlivých dílů, natírání, sprejovaní a tak podobně. Každý robot bude vykonávat jinou úlohu a ta firma bude mít jeden komplexní systém. Jak budou chtít toto zdanit? Co bude definiční základ pro zdanění jednotlivého robota? Rozumím tomu, proč jde Evropská unie tímto směrem. Roboti budou nahrazovat lidskou sílu, protože dokáží být efektivnější, nebudou náladoví jako člověk, nebudou chodit pozdě do práce a do budoucna budou čím dál více levnější. Takže tento proces je přirozený.

Martina: Ale zaměstnanost umělé inteligence zcela rozbije sociální systém.

Luděk Jiráček: Ano. Bude to mít mnoho následků. Někteří odborníci hovoří o tom, že lidi, kteří jsou v dělnických profesích, překvalifikujeme. Je to ale podobné, jako kdybyste po odborníkovi z IT oddělení chtěli, aby vyrobil židli. Bude to extrémně obtížné, protože jde o překvalifikování, které nebude možné. Je jasné, že budeme mít spoustu sociálních problémů. Když už chceme zdaňovat roboty, měli bychom si položit otázku, co je to robot a co je to umělá inteligence.

Hovořit o nějaké inteligenci, která bude mít psychiku člověka nebo zvířete, je v současné době sci-fi

Martina: Říkáte, že neexistuje shoda v definici toho, co vlastně chceme stvořit, o co usilujeme a co zde v určité podobě již máme. Jsou zde bezpilotní letouny a umělá inteligence se uplatňuje v nejrůznějších oborech. I u nás máme úspěšného kybernetika pana Pěchoučka, který spolupracoval na vývoji umělé inteligence pro NASA. Přesto pořád nemáme stanoveno, jakým způsobem definovat to, co tvoříme.

Nebavíme se úplně teoreticky. Lidský mozek má asi sto miliard neuronů, které mezi sebou komunikují, a něco takového se nám v takovém množství zatím nepodařilo simulovat. Navíc do hry v lidském těle a mozku vstupují chemické reakce, impulzy a tak podobně. Je reálné, aby „to“, co vytvoříme, mohlo konkurovat normálnímu člověku?

Luděk Jiráček: V tuto chvíli je to opravdu tak, že se umělá inteligence využívá pro jednodušší činnosti. Je to logistika, průzkum, stroje, které jsou požívány pro jednotlivé úkony a úkoly. Nicméně postupem času se tento rádius rozšiřuje. Chceme, aby jednotlivé programy, stroje a zbraně byly komplexnější, plnily více úkolů a aby zásah člověka byl co nejmenší. K tomu to všechno spěje. Hovořit o nějaké inteligenci, která bude mít psychiku člověka nebo zvířete, je v současné době sci-fi, a je vůbec otázkou, zda tímto směrem chce opravdu někdo směřovat.

Martina: Již desítky let existují počítače, které dokáží rozhodovat možná pregnantněji než sebechytřejší člověk, protože na rozdíl od nás nepodléhají žádným emocím a osobním vlivům. Narážím třeba na slavný počítač Deep Blue, který porazil slavného šachistu Gari Kasparova. To znamená, že ve strukturovaných úlohách je stroj asi vždy lepší a takové jsme už dokázali vyrobit.

Luděk Jiráček: Přesně tak.

Martina: A nebude paradoxně mnohem složitější vyvinout manuálně zručného robota, který by třeba vyrobil židli?

Luděk Jiráček: To problém není. Máme mnoho systémů a technologií, které opravdu v praxi fungují. Překladače, aplikace, které zpracovávají obrázky či fotografie, shlukují záznamy a dokáží tyto informace vyhodnotit a na základě těchto vstupních informací se zdokonalovat. To víme a nemyslím si, že by nedokázaly složit židli. Samozřejmě vím, na co narážíte. V médiích se probíralo, že určitý typ robotů nedokázal složit jeden díl židle. Ale je to jen otázkou času. Vždy jde o to, aby se projekt vyplatil finančně. Nikdo nebude sestavovat robota, který je s prominutím k ničemu. Vždy je za tím nějaký cíl. Vždy ty jednotky slouží k tomu, aby byla získána konkurenční výhoda nad ostatními.

Martina: Pokud jsem vás správně pochopila, pojmenoval jste tři základní oblasti. Bezpečnost, aby se umělá inteligence správným nebo chybným naprogramováním neobrátila proti člověku, zaměstnanost a to, že technologie způsobují naši myšlenkovou a fyzickou a lenost. Vyjmenovala jsem je všechny?

Luděk Jiráček: Těch oblastí může být mnoho. Záleží, na co se člověk zaměřuje. Rozdělují se na dvě základní kategorie – vojenské a nevojenské. Do těchto okruhů se dá zařadit úplně vše.

Martina: Vědci si od umělé inteligence slibují, že ji bude možné využít ve všech oborech a hovoří o ní jako o převratné technologii. Hovoří se o čtvrté průmyslové revoluci. Oprávněně? Může skutečně umělá inteligence se všemi problémy, které jste nastínil, změnit svět?

Luděk Jiráček: Určitě a už jej mění. Pokud se bavíme o umělé inteligenci v dnešním slova smyslu, ne o super inteligenci, tak ta už svět mění. Znám odborníky, kteří nechtějí mluvit o další průmyslové revoluci, nicméně tyto změny byly opravdu razantní a už svět mění. Přední světoví odborníci na to upozorňují, protože se nám již objevují potencionální hrozby.

Existovat bez technologií již nyní nemůžeme. Zkuste si na den vypnout počítač a telefon

Martina: Tak se nejprve podíváme na to, co dělá umělá inteligence a technologie s námi. Nedočkáme se toho, že naše závislost na technologiích vzroste natolik, že vlastně bez nich už nebudeme schopní existovat?

Luděk Jiráček: Existovat bez nich nemůžeme již nyní a to jednotlivé programy a softwary, které používáme v počítačích, nejsou superinteligentní. Zkuste si na den vypnout počítač a telefon, pracovat bez těchto technologií. Je to strašně problematické. V zaměstnání se mi stalo, že na půl dne vypadla síť – a mohl jsem jít domů.

Martina: V jednom z dílů našeho pořadu jsme simulovali blackout, což je další kategorie o několik pater výše. Uvědomujeme si, co by to udělalo s naším životem, ale přesto se dobrovolně vzdáváme dalších a dalších ostrůvků, které jsme schopni zvládat a ovládat. Dobrovolně tak vytváříme otroctví v područí technologií.

Luděk Jiráček: Je to přirozený vývoj a stává se to součástí našeho života. Chceme pracovat rychleji, efektivněji a chceme, aby to bylo jednodušší. Chceme hospodářský růst a nikdo nechce klesat. S tím nikdo nic neuděláme a nikdo nechce žít opět v době kamenné. Bude to mít samozřejmě své následky a otázkou bude, jak se k nim postavíme. Podle mého názoru, až nám bude skutečné téct do bot, tak vstaneme ze židle a možná se začneme chovat trochu odpovědněji a možné hrozby budeme eliminovat.

Martina: Mate mě, že každý, kdo, sedí na židli naproti mně, v určitém okamžiku řekne: „Nebojte, až nám začne téct do bot, tak se něco stane.“

Luděk Jiráček: Vždy je to tak. Je to zkušenost. A to platí i pro boj s umělou inteligencí jako takový. I když v současné době vidíme, jak mezinárodní společenství funguje, respektive absolutně nefunguje, tak pokud opravdu dosáhneme úrovně, která bude kritická, tak si sedneme k jednomu stolu a budeme spolupracovat, protože jiná možnost už nebude.

Všichni chtějí do budoucna co největší konkurenční výhodu a získá jí ten, kdo bude mít nejnovější technologie

Martina: Co bude touto kritickou mezí, která nás podle vašeho názoru svolá za stůl, když teď tam nikdo nechce?

Luděk Jiráček: Nyní k tomu není důvod. Všichni chtějí do budoucna co nejvíce využít konkurenční výhodu. Každý ví, že ji bude mít ten, kdo bude vlastnit nejnovější technologie. Projeví se to na financích a hospodářském růstu i obranném průmyslu a ti, kteří budou mít konkurenční výhodu, budou mít navrch.

Na to člověk nemusí být expertem, jde o pragmatické myšlení. Až se zjistí, že jsme udělali nějakou chybu a dosáhli úrovně, kdy již to není možné kontrolovat, tak si sedneme ke stolu. Jiné východisko už nebude. Nejsme tak hloupí, abychom nevěděli, kde je ten který konkrétní problém, respektive kdy je už čas sednout si k tomu stolu.

Cestoval jsem po celém světě, jednal s lidmi a vím, že je to těžké. Každý člověk a země mají jiné zájmy, jinou kulturu, priority a je těžké se dohodnout. Když se najde kompromis, tak je většinou špatný. Pokud se ale jedná o záležitost, která je urgentní a opravdu krizová, tak lidé hodí všechny rozdíly stranou a budou se zaměřovat na stejný cíl.

Martina: Pochopitelně, je to něco jako „Zachraň se, kdo můžeš.“ Spíše jsem chtěla zjistit, proč musíme čekat na krizi, když to víme. Říkal jste, že ve veřejném i soukromém sektoru můžeme do budoucna očekávat regulaci tvorby umělé inteligence. Ale co se týká obranného průmyslu, tak je jakákoli regulace naprostou utopií. Takže možná, že v tomto případě nebude fungovat společný stůl nikdy.

Luděk Jiráček: Myslím, že bude fungovat, až když už bude pozdě. Problém všech hrozeb, které vidíme, a jsou na stole, je ten, že abyste podepsala mezinárodní smlouvu se všemi státy světa, tak musí existovat určitá důvěra mezi aktéry. Je to jako v manželském páru. Pokud mezi státy a lídry není důvěra, která v mezinárodních vztazích chybí, tak ani sepsaná mezinárodní smlouva nebude fungovat. Vidíme, že když nějaký stát začne zbrojit, tak další udělá totéž. A proto ten první bude zbrojit ještě více. Tomu se říká bezpečnostní dilema.

Můžeme to vidět i v našem soukromém životě. Co se týká regulace ve vojenské oblasti, tak nedávno byla publikována zpráva, že Ministerstvo dopravy Spolkové republiky Německo vydalo etická pravidla pro budoucí využívání autonomních vozidel. My se můžeme ptát, proč se něco takového nediskutuje na globální úrovni. Ale na tomto příkladu vidíme, že regulace bude provedena nejdříve na národní úrovni. A v jednotlivých zemích se bude samozřejmě odlišovat. Tato regulace se bude týkat zejména nevojenských hrozeb, respektive oblastí normálního života.

Martina: Říkáte, že se tyto problémy nejdříve řeší na národní úrovni. A navíc existuje soukromý sektor, do kterého nikdo nevidí. Bavíme se zde o určitém druhu a stupni umělé inteligence jako o hudbě budoucnosti, nebo možná něco takového už dávno existuje a pouze o tom nevíme?

Luděk Jiráček: Podle toho, co víme z veřejných médií od lidí z oboru, tak určitý takový stupeň umělé inteligence existuje. Jistě ale nevíme úplně všechno. Pokud člověk není přímo z místa, kde se tyto projekty vytváří, tak jenom odhaduje. Na druhou stranu, když se bavíme o určité regulaci, tak je to opravdu problematické. I kdybychom se dohodli na určitých pravidlech, tak velmi těžko můžete kontrolovat něco, co je ve vývoji. Krásný příklad je kauza Dieselgate. Máme pravidla, největší koncern světa je porušoval a nikdo o tom dlouhou dobu nevěděl.

Martina: Co teprve, když jde o víc, než jen dieselový motor?

Luděk Jiráček: Kontroly jsou technicky a finančně  velmi nákladné. Společnosti opravdu nebudou chtít prozradit své know-how. Je nepravděpodobné, že by se nějakých 173 států shodlo na určité regulaci, respektive jak řešit tyto problémy. Z mého pohledu je to velmi utopické.

Na základě informace z počítače můžeme udělat rozhodnutí s fatálním dopadem

Martina: To znamená, že jsme stále více závislí na technologiích. Nevíme, co to s námi může udělat a navíc nevíme, kdo všechno a jaké technologie vyvíjí. Pokud jsme závislí, tak to znamená, že neomezenou nadvládu nad námi má ten, kdo ty technologie ovládá.

Luděk Jiráček: Je to tak. Jde o komplikovanou otázku. Když média prezentují nějaký článek o umělé inteligenci, tak připojí titulek s robotem. Ale nejde pouze o robota, ale o to, co je v počítačích. Software a programy v počítačích dokáží něco změnit a my na základě toho uděláme nějaká špatná rozhodnutí. To může být větší hrozbou, než nějaký robot nebo zbraň, která bude využívána na bojišti. Na základě informací z počítačů můžeme udělat daleko fatálnější rozhodnutí. Nebudeme zjišťovat, proč se to tak stalo, nebudeme tomu ani rozumět.

Martina: Zkuste mi popsat příklad. Jistě na nějaký myslíte, když toto říkáte.

Luděk Jiráček: Napadá mě příklad z obranného průmyslu. Nějaký státník může být v situaci, kdy bude potřebovat radu, zda zahájit útok nebo jaký krok učinit. Lidé z terénu dají nějakou radu. A vedle toho bude počítač, který na základě vstupních informací dá doporučení k útoku a státník zmáčkne to pomyslné červené tlačítko. Ale doporučení počítače bude špatné, což bude mít za následek mnoho lidských obětí.

V soukromé sféře se v podobné souvislosti často zmiňují finanční trhy. Pokud software vyhodnotí informace špatně a celý sektor zkolabuje, má to dopad na všechny.

Pokud bychom my přestali používat technologie, tak je bude mít někdo jiný

Martina: Jsme závislí na technologiích a tedy na těch, kdo tyto technologie ovládají. Připusťme, že tyto technologie budou v budoucnu navíc ovládány umělými inteligencemi. Pak by tu moc měla přímo ona – ale to už jsme příliš daleko. Navíc tím, že čím dál více spoléháme na technologie, tak stále méně spoléháme na sebe, na svůj úsudek, na sběr faktů, jejich rozumovou analýzu a konzultaci s odborníky. To znamená, že se vlastně uvádíme do situace, kdy se bez našich umělých inteligentních přátel neobejdeme.

Luděk Jiráček: Jsem rád, že takto přemýšlíte. Motivací k tomu, proč se věnuji tomuto oboru, je skutečnost, že lidé o tom začínají přemýšlet a uvědomovat si hrozby. Tyto teze mají několik rovin a je to opravdu komplikované. Nemůžeme žít bez technologií, to prostě nejde. Pokud je přestaneme používat my, tak je bude mít někdo jiný.

Pokud budeme mít v oblasti soukromého sektoru třeba nějaký výrobní závod a budeme se spoléhat na staré technologie, tak zaostaneme za konkurencí, následně zkrachujeme. To platí i v jiných oborech. Nemůžeme jít zpět. Jsme tlačeni společností stále dopředu a k tomu být závislejší na technologiích.

Mluvíme stále o negativech, ale ono nás to opravdu posouvá dál. Technologie budou zachraňovat životy. V Austrálii je vytvářen algoritmus, který vyhodnocuje rentgenové snímky, dokáže předpovědět smrt člověka a zachraňuje lidské životy. Na základě snímku zjistí určitou nesrovnalost a to je přece to, co všichni chceme.  Chceme zachraňovat svoje nejbližší, chceme být lepší společností.

Bohužel každá nová moderní technologie s sebou nese určitá rizika. A ta musíme eliminovat. Pokud si chceme nastavit určité hranice, musíme nad tím přemýšlet. A když nebudeme, tak to bude mít následky a bude těžké se zvednout ze židle a zasednout ke stolu, protože úder bude silnější. Ale věřím tomu, že to dokážeme. Pokud nastane doba, kdy zde budou  superinteligentní systémy, tak bude důležité, abychom měli možnost systém deaktivovat.

Martina: Chci vidět toho hrdinu, který by to deaktivoval, když v tom budeme vězet tak hluboko. Již nyní jsme v tom silně uvězněni.

Luděk Jiráček: Nejde o to vytáhnout zástrčku z elektrické sítě. Pokud budou ty systémy opravdu superinteligentní a dokáží se vyvíjet rychleji než my, tak bude důležité ten systém deaktivovat – a to tak, aby se nedozvěděl, že ho deaktivovat chceme.

Největší hrozbou je, že superinteligentní systémy budou využívat nezodpovědní lidé k likvidaci svých nepřátel

Martina: Teď jsem se začala bát.

Luděk Jiráček: Takové projekty již existují. Odborníci jsou si této hrozby vědomi a již se na tom pracuje. Bohužel na tomto světě budou vždy části obyvatelstva, národy, které se budou chovat nezodpovědně. Největší obavou proto je, že tyto systémy budou využívat ve svůj prospěch, respektive budou likvidovat nepřátele bez ohledu na jakýkoliv mezinárodní řád.

Martina: Na základě toho, co jste řekl, si člověk uvědomí, že tento rozjetý vlak nejde zcela zastavit. A ani by to asi pro některé lidi nebylo dobré. Přesto se vystavím nebezpečí, že budu působit jako škarohlíd – umělé inteligence, která čte rentgenové snímky, se trošku bojím. To jsou ty strukturované logické úlohy, ale lidské tělo je mnohem složitější. Problém západní medicíny je podle mého názoru v tom, že přemýšlí právě tímto způsobem: Podívám se na výsledek z krevního rozboru a mám jasno. Ale to, že člověk je ve skutečnosti konglomerátem mnoha dalších věcí, v tomto přístupu trošku uniká. To, co se západní medicíně vytýká, je, že přestala vnímat člověka jako celistvou bytost. Bojím se, že právě tento přístup ovlivňuje naše myšlení, jak jste říkal na začátku. Něco vyvíjíme, a abychom to mohli vyvinout, tak to strukturujeme do jednotlivých algoritmů. A nevšimli jsme si, že na základě toho začínáme přemýšlet stejným způsobem.

Luděk Jiráček: Ty operace budou komplexnější. Nyní jsme ve fázi, kdy vidíme, že algoritmy jsou zaměřeny na určité obory, funkce, cíle. Například zabít člověka, analyzovat snímek.

Pár let jsem strávil v zemích západního světa a máte pravdu v tom, že společnost se mění. Je zde viditelný dopad toho, jak lidé začlenili technologie do svého života, jak jsou na nich stále závislejší, stále více na ně spoléhají a předávají jim více pravomocí. To lze pozorovat na tom, jak komunikovali, jak si nedokázali poradit s triviálními věcmi v domácnosti. Jeden učitel u nás škole mi říkal, ať se raději učím, protože jsem manuálně neschopný. Když jsem přiletěl do Kanady, tak jsem zjistil, že opak je pravdou a tak špatné to není. Pak jsem se vrátil zpět do ČR a zjistil, že to opravdu špatné je. Záleží na tom, s čím se srovnáváte.

Čím více předáváme pravomoci technologiím, tím větší to má dopad. Na druhou stranu si opravdu myslím, že až začnou jednotlivé algoritmy plnit úkoly, které jsou rutinní, tak budeme muset začít dělat složitější věci a to nás může posunout dál. Takže to má svá negativa i pozitiva, která se neprojeví v krátkém časovém úseku. Je to dlouhodobý proces.

Zda se začne západní společnost zlepšovat ve svých dovednostech, není otázkou jednoho roku, ale záležitostí středního až dlouhodobého vývoje. Je přirozeným procesem, že se člověk nemůže zlepšovat jen na základě pozitivních věcí kolem sebe, ale díky různým zkušenostem, včetně chyb. To člověka posouvá dál. Pokud uděláme chybu, tak se musíme ponaučit. Technologie jsou jenom další zkouška. Pokud to nezvládneme, tak už se nedá nic dělat.

Martina: Děkuji vám, pane Jiráčku, za rozhovor s výhledem do naší budoucnosti.

Luďěk Jiráček: Já děkuji vám za pozvání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.