Maxmilián Kašparů
Maxmilián Kašparů
Teolog, psychiatr, pedagog, filosof

Max Kašparů 1. díl: Rada ČT se kvůli nesmiřitelným názorům může dostat do patové situace, a s ní ČT jako instituce

Audiatur et altera pars, tedy česky: Budiž slyšena i druhá strana. Asi každý známe tento výrok jako právní zásadu, která nás ujišťuje, že v soudním řízení nesmí být nikdo odsouzen bez toho, aniž by byl vyslyšen, aniž by měl možnost odpovědět na vznesenou obžalobu, vyjádřit se k výpovědím svědků, a tak dále. Tato zásada, pocházející z římského práva, se stala jedním ze základních principů všech západních a většiny světových systémů. Už méně se však asi ví, že podobné principy byly běžně ctěny ještě dlouho před vznikem Římské říše. Byly a jsou zásadní nejen proto, aby mohlo existovat právo vskutku hledající spravedlnost, ale taky proto, aby vůbec mohla existovat jiná diskuse, která není jen prázdným tlacháním a která především poctivě hledá pravdu. V tomto smyslu patří tato zásada také k nejdůležitějším principům demokracie, svobody slova, ale i mezilidských vztahů vůbec. Tam, kde je lidmi ctěna, žije se společnosti obvykle lépe, a to je důvod, proč o této zásadě mluvím dnes: Protože veřejná diskuse u nás, jakožto i v celém západním světě, je zjevně vážně postižena právě neúctou k této zásadě. Ne snad, že by někteří lidé a stanoviska vůbec nebyla slyšet, ale nebezpečně se množí snahy umlčet je. Přičemž si asi nikdo neuvědomuje onu provázanost, tedy že nelze umlčet jednu stranu, a přitom si myslet, že dál žijeme v demokracii a v právním státě. Uvědomují si to zastánci všemožných jediných pravd a stateční bojovníci proti fake news? A právě na toto téma si nyní budeme povídat s teologem, psychiatrem, profesorem Maxem Kašparů.

Lidé

Délka: 48:00
Datum: 8.6.2021

Přehrát pořad

Martina: Maxmiliáne, nebudu vyjmenovávat všechny tvé tituly, protože jich máš nejvíc v republice, tak zůstanu jen u profesora. Buď vítán.

Max Kašparů: Já děkuju za pozvání. Jsem tu rád.

Martina: Maxi, já se s tebou budu velmi ráda věnovat jedné konkrétní oblasti, která velmi úzce a aktuálně souvisí se svobodou slova, a to je oblast médií. Ty máš několikaletou, nyní čerstvě uzavřenou zkušenost s působením v Radě České televize. Kdyby tě teď někdo, už s odstupem, požádal, abys své zkušenosti, dojmy, shrnul do jedné jediné věty – jak by zněla?

Max Kašparů: Tak pokud jde o moje šestileté působení v Radě České televize, tak pro mě to byl, myslím, daleko větší přínos ze strany zkušenosti, než můj přínos televizi. Aspoň si tak myslím. Kdybych to měl shrnout do jediné věty, tak bych řekl: Buď otevřený všemu, co kdo říká, a zachovej odstup od jednotlivých proudů. Protože všude se vyskytnou proudy, ať už názorové proudy a ekonomické názory. Ať je to cokoliv, vždycky se na všechno můžeme dívat ze dvou, ze tří, čtyř stran. Je to otázka pohledů.

Já jsem se tam naučil to, co jsem předtím nikdy neměl možnost vidět a slyšet, a to slyšet také druhou stranu, ale ve svobodě. My jsme totiž zapomněli na řadu věcí, jak jsi říkala, že máme také slyšet druhou stranu. Existuje ještě jedna latinská poučka fortiter in re, suaviter in modo. Tvrdě ve věci, jemně ve způsobech. Čili všechny názory, které slyšíme, a to jsem se v radě naučil, bychom měli prosazovat, ale způsobem, který je jemný, delikátní a noblesní. A toto se ztratilo, a to v celé společnosti, a protože televize je součást společnosti, a Rada je součástí televize. A mně některé projevy a jednání nesedí, právě ve smyslu suaviter in modo – jemně ve způsobech. A toto mi vadí. Když si otevřu rozhlas, internet, politické zprávy, tak se s nimi bohužel setkávám úplně všude. Dneska už nerozlišujeme mezi autorem názoru a tím, co daný člověk řekne, a jakmile nemáme protiargument proti jeho názorům, tak napadneme autora. Čili nás dneska toliko nezajímá, co kdo říká, ale kdo to říká. A to je to, co mně vadí.

Martina: Tvá zkušenost, jak jsi zmínil, byla šestiletá. Co bys považoval za nejpozitivnější zkušenost, kterou sis ze svého působení odnesl?

Max Kašparů: Je to vhled do televize jako sdělovacího prostředku. Kdo tímto neprojde, tak se na Kavčí hory vždycky dívá zvenku. Já jsem měl to štěstí, že jsem se na tyto věci mohl dívat zevnitř.

V Radě ČT jsem přišel o iluze, ale nepřišel o ideál, že musí dál existovat veřejnoprávní televize

Martina: Přišels o iluze?

Max Kašparů: Rozlišuju mezi iluzí a ideálem. Přišel jsem o iluzi, nepřišel jsem o ideál. Naštěstí. Dál si myslím, že musí fungovat veřejnoprávní sdělovací prostředek. To je můj ideál. Ale iluze, které jsem o tom měl předtím, ty jaksi vyprchaly, a je to dobře. Horší by to bylo, kdyby to bylo naopak.

Martina: A co je nejhorší zážitek, a nejvíc negativní zkušenost, kterou bys teď na první dobrou pojmenoval?

Max Kašparů: Asi tři, nebo čtyři poslední zasedání rady, to je můj nejhorší zážitek. Ale musím říct, že v té době už jsem tam neseděl, čili už to mám z doslechu, protože mi v květnu končil mandát, ale už v březnu jsem podal demisi z toho důvodu, že jsem onemocněl britskou mutací koronaviru, a nebyl jsem schopen cestovat, nebyl jsem schopen doslova ničeho. A to jsem si říkal: „Nebudu brát plat, a přitom ležet doma.“ A tak jsem požádal ze zdravotních důvodů, ještě nyní nejsem zcela fit, o uvolnění. Ale poslouchám, co se tam děje. Takže už jsem tam nebyl, když se Petr Dvořák, ředitel České televize, musel zpovídat z toho, že není ve střetu zájmů v galerii jeho ženy. A potom prý odhlasovali, že není ve střetu zájmů. A další schůze už byla opravdu silně vypjatá, takže jsem byl z jedné strany rád, že tam nejsem, to musím přiznat. A to je moje nejhorší zkušenost, že se věci řeší tímto pro mě ne zcela férovým způsobem.

Martina: Ty jsi říkal, že jsi získal vhled do zákulisí fungování televize a že teď Kavčím horám rozumíš trochu lépe. Jsem ráda, že takto mohu tvých zkušeností využít, abychom si i my udělali lepší představu o tom, co se v Radě České televize děje, protože zatímco ještě před několika lety to byl orgán, o jehož fungování nikdo pořádně nevěděl, tak je stále častější, že se zasedání Rady České televize přetřásají na titulních stránkách. Řekni mi, čím se lišila tato dvě období, kdy jsi v radě působil? Tedy první, které bych periodizovala před příchod nových radních, tedy Hany Lipovské, Pavla Matochy a Luboše Xavera Veselého.

Max Kašparů: Také bych to rozdělil na dvě období. První období bych charakterizoval slovem „jak“. Tam jsme jednali jako rada. A jednalo se, nelenošilo. Jak udělat toto, jak dosáhnout tohoto, jak přijít k tomuto, jak vyřešit tamto. Jak. A otázka jak vždycky souvisí se způsobem jak. Návod jak. Teď se to trošku změnilo v „proč“. Proč je toto a proč je tamto. Proč. A to už není otázka zjišťování způsobů, ale zjišťování důvodů. Rozdíl mezi způsobem a důvodem. Důvody není špatné zjišťovat, je také potřeba si říci: A proč děláme toto? A proč je tento tady? Proč se vysílá tento pořad, a proč se nevysílá tamten pořad? A proč nejsou zvaní tito politikové, a proč jsou zvaní jenom tito politici?

První pravidlo dialogu říká, že musíme vycházet z pravdivých údajů. Druhé, držet se tématu, a nikoliv autora výroku. A třetí, nepoužívat vulgární slova, nevyhrožovat a nevyčítat.

Martina: Takže ani na jednom způsobu není vlastně nic špatného.

Max Kašparů: Ani na jednom způsobu není nic špatného, ale je to otázka provedení. A jsme znova u toho, ve způsobech. O všem se dá diskutovat, pokud jsou dodržena pravidla dialogu. A první pravidlo dialogu říká, že musíme vycházet z pravdivých údajů. To je první pravidlo dialogu, vycházet z pravdivých údajů. Za druhé, držet se tématu, a nikoliv držet se autora výroku. A za třetí, nepoužívat vulgární slova, nevyhrožovat a nevyčítat. Protože výčitka je agrese slabocha.

Martina: Ale to jsi teď vyjmenoval současné způsoby jednání v Radě České televize, a nejen v ní.

Max Kašparů: Myslím, že o tomto mluvil už Aristoteles, který už tehdy dal určitá pravidla dialogů. Já jsem je asi nevyjmenoval všechny, protože si je nepamatuju, ale takhle by se mělo jednat i v rodině. Říká se tomu konstruktivní hádka. Konstruktivní hádka by měla být i v Radě České televize, ale neměla by být destruktivní, ale konstruktivní. Dialog. Ne destruktivní, ne aby se tam útočilo, vyhrožovalo ve smyslu: „Jestliže jste tohle řekla, řekl, nebo řekli, tak to je na žalobu.“ To je vyhrožování. A potom urážky, ponižování. Toto jsou věci, které mi nesedí, protože to neodpovídá konstruktivnímu dialogu. Ale on se nevede ani v politice, ani v rodinách a manželstvích. Bohužel, to je epidemie, asi jako covid, a napadne to kdekoho, jakoukoliv instituci.

Martina: Maxi Kašparů, ty jsi hovořil o svém pojetí periodizace působení v Radě České televize. Jak se tedy změnila příchodem nových radních? Protože jsem si všimla, že v poslední době už vlastně neslyším o tom, že by Rada České televize jaksi hovořila o ideálech, ale už se hovoří jen o lidech. A to je vždy úpadek každé diskuse a každé instituce, když začne řešit jen lidi.

Max Kašparů: Ano. Protože se neútočí na názory lidí, ale na lidi. A v tom je zádrhel, takový dialog nemůže jít dopředu. Tento spor se dá řešit v klidu, ale můžeme ho také řešit formou soudní, což je dnes móda, a roste počet soudních žalob. Ale já jsem přesvědčen o tom, že čím je méně slušnosti, tím musí být více paragrafů.

V Radě ČT v předchozím složení fungoval dialog. Byly sice některé vyhrocené chvilky, ale řešilo se to formou, která se mi líbila. Teď se to řeší tak, že do toho musí zasahovat policie.

Martina: Pane profesore Maxi Kašparů, fungovala někdy v Radě České televize diskuse tak ideálně, jak jsi ji popsal, to znamená alespoň elementární úcta ke stanovisku druhého člověka? Fungovalo to někdy jako princip?

Max Kašparů: Fungovalo. Když jsem tam před šesti lety přišel, tak to fungovalo. Byly sice některé vyhrocené chvilky, ale nebylo jich mnoho, a řešilo se to formou, která se mně líbila. Kdežto teďko se to, bohužel, řeší formou, kdy už do toho musí zasahovat policie. Tak to už jsme někde jinde.

Martina: A nebyla před šesti, deseti lety, rada kocour, kterého, kdokoli šel kolem, podrbal pod krčkem, on trošičku zapředl, ale rozhodně nevytahoval drápky? Hladil se po srsti, a rozhodně nehonil žádnou slepici v kurníku.

Max Kašparů: Ano. Ze začátku to tak bylo. Ale jestli to mělo, nebo nemělo efekt, to můžu říct až s odstupem doby. To teď ještě nevím. Bylo to tak, že člověk se mohl na radu i těšit, protože to všecko probíhalo v klidu. Probíhalo to bez očekávání, napětí už dopředu. A když jsem na radu přišel, tak se přátelsky diskutovalo, i když někdy došlo k nějakému nedorozumění. A vyřešilo se to na místě, neřešilo se to přes tisk, přes soudy a policii. Prostě držela se zásada, že co se doma uvaří, to se má doma sníst.

Martina: Co se uvaří z veřejných peněz, to se sní doma?

Max Kašparů: V tomto smyslu jsem to nemyslel. Myslel jsem to ve smyslu osobních věcí, ne věcí, které se týkaly televize. Ale osobní věci si lidé mají vyříkat osobně. U nás na vsi se tomu říkalo, že když se chlapi v hospodě pohádají, tak to má v hospodě zůstat, a nemá se to trousit po vsích. Čili, tam šlo spíše o osobní názory. Ale pokud se jednalo o otázku televize, tak se všechno projednávalo v klidu, o čemž se dnes v radě říká, že to právě byla chyba. Že se nedostatečně kontrolovalo, nedostatečně dotazovalo, že se nešlo na hlubinu věcí. Že se to prostě dělalo tak, jak tomu někteří říkají, jako by to byl fanklub Petra Dvořáka.

Martina: Zdá se, že všecko bylo přátelské a pohodové, protože se třeba nešlo po tom, aby se řešil určitý klientelismus a aby se někdo klepl přes prsty.

Max Kašparů: A to je to „proč“. Proč je to tak, a proč to nebylo jinak. Proč se tohle zaplatilo, a proč se toto kupovalo. To tam prostě nebylo, byla tam vzájemná důvěra. Ale na druhé straně jsem nepozoroval, že by takové jednání rady v minulosti mělo negativní vliv na chod televize.

Nejsem zastánce fanklubu Petra Dvořáka, ale myslím, že udělal dost a že byl velmi plastický

Martina: Ale určitě to také nemělo negativní vliv na to, aby si z toho třeba někdo nedělal dojnou krávu.

Max Kašparů: To taky. Ale to už je ekonomická otázka. Já se tady zabývám lidskou otázkou, dialogu a věcí, které se vztahují k jednotlivým členům. Nejsem zastánce nějakého fanklubu Petra Dvořáka, ale po té stránce, co udělal pro televizi, tak já myslím, že udělal dost a že byl velmi plastický.

Například v covidové krizi, kterou dneska máme, jsou zavřeny kostely, a on okamžitě nastartoval na každou neděli přenos bohoslužeb. Staří lidé byli zavření doma, a on okamžitě vytvořil kanál ČT3, nebo UčiTelku, což je zase pro děti. A v tom vidím určitou plasticitu, schopnost přizpůsobit se problému, který nastal, což u jiných médií nevidím. Takže já nevidím jenom negativa, chci také vidět pozitiva, protože když se budu dívat jen na negativa, tak budu zapšklý, a budu žít jenom v negativech žít. Já jsem typ, který u člověka, jednotlivce, i u společenství hledá, co tam je dobrého.

Martina: Pane profesore Maxi Kašparů, máš pravdu v tom, že jestli se ještě chviličku budu bavit o konkrétních lidech, tak i my bychom sklouzli k tomu, že se nebudeme bavit o podstatných věcech, ale o tom, kdo co řekl, a jak se u toho tvářil. Pojďme se podívat na Českou televizi jako na takovou. Bavili jsme se o nezbytné úctě k názorům a postojům druhého při dialogu. Řekni mi, když se podíváš na Českou televizi jakožto divák, a když jsi navíc nakoukl do zákulisí, existuje ve vysílání ČT tato úcta ke stanoviskům jiných lidí?

Max Kašparů: Domnívám se, že vzhledem k tomu, že každá společnost se skládá z menšin, a naše republika má 10 milionů lidí, tak je tady menšina důchodců, dětí, vysokoškoláků, a televize zasahuje do všech těchto oblastí. Věnuje se menšinám, a tím tvoří celek. Takže kdyby se věnovala jenom sportu, tak k tomu ale nepotřebujeme veřejnoprávní médium, to stačí vytvořit sportovní stanici a bude to tam. Stejně tak, kdyby se vysílání věnovalo jenom křesťanům, tak by to bylo na úkor ostatních. Ale zase, toto může suplovat, substituovat televize Noe, která vysílá náboženské pořady. K tomu zase nepotřebujeme veřejnoprávní televizi, která je veřejnoprávní v tom, že pokrývá komplet veškeré obyvatelstvo, které lze zasáhnout.

Martina: A když se podíváme na zastoupení názorů v České televizi, ať už v publicistice, zpravodajství, myslíš, že jsou zastoupeny tak, že když se na to díváš, tak získáš alespoň přibližně pravdivý obraz o světě?

Max Kašparů: Mohu tady dát některé výtky, že něčemu se třeba věnuje televize víc, něčemu méně, ale to už asi bude ve všem, protože jestliže budu mít doma čtyři děti, tak to jsou menšiny, a mám-li se jim věnovat, tak se určitě každé dítě bude domnívat, že je mu z těch čtyř sourozenců věnovaná nejmenší pozornost. Když jsem četl stížnosti, které chodily do televize, tak jsem někdy žasnul, a to bylo další moje poučení. Například stížnost televizního diváka, který nám vyhrožuje, že nebude platit koncesionářské poplatky, protože při fotbalovém přenosu, nevím Belgie-Holandsko, moderátor špatně vyslovoval jméno belgického brankáře. Že je nevzdělaný, tupý, protože to říkal poněmčeně.

Martina: To je divácké trubicové vidění.

Max Kašparů: A toho je moc. A není to jenom v oblasti sportu. Je to v oblasti vysílání zpráv, hlavně politických relací.

Jde o to, jestli je případná nevyváženost ČT úmyslná, že tam někdo záměrně nepouští některé myšlenkové proudy. Nebo jestli to pramení z nedokonalosti lidí. A to si netroufnu hodnotit.

Martina: Když jsi zmínil toto, tak když se dívám na zprávy, tak mám občas pocit, že minimálně dvě ze čtyř dětí nepustíš vůbec domů.

Max Kašparů: Ano, je to možné. Ale to je to, co se teď vytýká řediteli televize, určitá jednostrannost, a to hlavně v těchto pořadech. Asi si nikdo nestěžuje na to, že tam je málo detektivek, písniček, nebo filmů. Všechno se to soustředí na otázku politickou, pořadů, které zasahují do politiky. A tam se cítí být nejvíc raněných. V oblasti politické a dokumentaristiky, že se více věnuje tomu, nebo onomu. Ale já myslím, a nemůžu to srovnávat s jinými televizemi, nemám s nimi zkušenost, že určitě tato nevyváženost je ve všech vysíláních na všech vysílacích stanicích. Jde ovšem o to, jestli je taková nevyváženost úmyslná, nebo pramení z toho, že jsme nedokonalí lidé. A pokud jsem nedokonalý, tak nemůžu žít vyváženě, žiju jednostranně. To žijeme každý nějak jednostranně. A televize to buď dělá záměrně, takže tam některé proudy a myšlenky nepustí. Nebo je tam nepustí proto, protože ještě nedošla k tomu, že by tam takové myšlenky také mohly zaznít. Toto si já netroufnu hodnotit.

Martina: Jakožto divák a přispěvatel bych asi mohla chtít slyšet celou paletu názorů. A to, co říkáš, že není jisté, jestli je to nedokonalost člověka, tak to by platilo, kdyby šlo o jednoho člověka, nebo i dva. Ale jestli je jich několik tisíc, tak to už pak znamená, že někdo, kdo si myslí něco jiného, se už do této skupinky nedostal.

Max Kašparů: Ale jaké by bylo řešení? Teď pokládám otázku já: Jaké by bylo řešení v této situaci? Také se chtělo na řediteli Petru Dvořákovi, aby dal jakýsi přehled, kdo byl pozván a přišel, a kolikrát byl pozván. Ale také kdo nebyl pozván, a nepřišel. A teď se svaluje vina na to: „Vy jste politika XY uváděli velmi málo.“ Ale programoví pracovníci řeknou: „My jsme ho pozvali, ale řekl, že se s námi bavit nebude.“ Čili, toto jsou věci, které můžeme hodnotit před televizí, ale nemusíme je hodnotit v televizi.

Martina: Když vezmeme v úvahu, a to není vůbec jenom Česká televize, ale také západní média, jakým způsobem nás informují, nebo informovala o situaci v Americe, jakým způsobem nás informovaly o Trumpovi a o jeho volebních kampaních, jakým způsobem jsme informování, nebo neinformováni, o demonstracích ve světě, ve Vídni, ve Španělsku proti opatřením proti covidu, tak je to špatné. Tyto informace si musíme obstarávat jaksi soukromě, katakombálně, od lidí, kteří tam žijí, kteří posílají videa. To mi přijde, že na mě možná veřejnoprávní médium klade trošku hodně domácích úkolů.

Max Kašparů: Ano. Ale den má 24 hodin. Nezastávám se tady televize, to opakuji. Den má 24 hodin. Jestliže tam dám zprávy z celého světa, tak se mi tam potom nevejde něco ze starých filmů. A už je stížnost, že to je přepolitizované.

Zda jsou zahraniční zpravodajové instruováni, že mají informovat jen o něčem? Nebo existují témata, kterým se mají vyhnout? Do tohoto nevidí žádný z 15 členů televizní rady.

Martina: Máme několik kanálů.

Max Kašparů: Ano. Některým se skutečně říká kanály. Ale vtěsnat to tam všechno je jedna věc, ale na koho můžeme ukázat prstem, že je zodpovědný a vinen za to, že tam nejsou zpravodajství, které jsi vyjmenovávala? Většinou je tam z Bruselu, něco z Varšavy, ze Slovenska, ale v tomto je to skutečně chudé. Tady by to potřebovalo obohatit a rozšířit paletu těch lidí. Zase, zahraniční komentátoři jsou vyslaní do světa, televize je tam má. Ale otázka je: Dodávají to? Druhá otázka: Dodávají to, ale používá se to? Hodí se to do koše? A za třetí: Jsou instruováni o tom, že mají natáčet jenom něco, a informovat jen o něčem? Nebo existují témata, kterým se mají vyhnout? Ale do tohoto už nevidí žádný z 15 členů televizní rady.

Martina: Trošku mi to připomíná vzpomínání zahraničních zpravodajů za bolševika, kdy si všichni přáli vycestovat na Západ, a reportovat odtamtud, a tím pádem, když už tam byli, museli reportovat tak, aby se to tady líbilo. A moc mě pobavila vzpomínka jednoho takového zahraničního zpravodaje, který byl ve Švýcarsku, a moc si tam přál zůstat. Už byl tak zoufalý, jak se snažil, aby reportáže pořád vypadaly dostatečně ideologicky odpovídajícím způsobem, a tak stál na nějaké švýcarské ulici a říkal: „Na švýcarských ulicích žebrá už prakticky každý.“ A občas, když na některé zpravodaje hledím, tak nevím proč, ale stále vzpomínám na tuto větu.

Max Kašparů: Takový zpravodaj by měl říct: „Ano, je to tak.“ Nebo:“ Tak to není.“ A toto já těžko mohu posoudit. Nemohu to posoudit. Mohu to posoudit kvantitativně, ale nemůžu to posoudit kvalitativně.

Martina: Když se podívám zpět. Jaká kauza, kterou Rada České televize řešila, tě zaujala natolik, že ti utkvěla v paměti?

Max Kašparů: Ta čerstvá. Protože předtím se žádné velké kauzy neřešily, jak už jsem tady několikrát řekl. Řešily se věci drobné. Řešily se, nelenošilo se tam. Řešilo se i za předsedy Jendy Bednáře. Ale to, co se tam teď odehrává poslední měsíc, kdy už tam nejsem… A kladu si otázku: „Je to moje štěstí, nebo smůla, že u toho nejsem?“ Že tam nejsem naživo. Že to mám zprostředkovaně.

Poté, co do Rady ČT přišli noví lidé, začaly se tam tvořit názorové proudy

Martina: Jak si odpovídáš?

Max Kašparů: Že v mém současném zdravotním stavu je asi dobře, že tam nejsem. Protože fyzicky bych to nezvládal, a psychicky, ač jsem psychiatr, a mám určitou schopnost bariéry proti vlivům okolí, by mě to zraňovalo. A zase. Musím patřit mezi ty, kteří vidí třeba ředitele Dvořáka jednak jako manažera, a jednak jako člověka. Vždycky se dívám na člověka: Ano, je hezky oblečená, sluší jí to, má pěknou ondulaci, kabelku odpovídající barvy. A také se ptám, kdo to je. Jaká je to matka, manželka, jak je na tom v práci. Čili, chci se na člověka dívat komplexně, a ne z jedné strany, jak mi ho někdy podsouvají. Což jsem si taky trošku vyzkoušel, to je další moje zkušenost, že poslední dobu, co tam přišla nová skladba, se tam začaly tvořit názorové proudy. To je dobře, že se tvoří názorové proudy, ať se tam mezi sebou jaksi dohodnou. A ten proud, který je nejlepší a nejpotřebnější, nejobjektivnější…

Martina: A nejvíce schopný argumentace.

Max Kašparů: Právě. A to jsme zase u argumentů. Viděl jsem to tam, ne že by za mnou někdy někdo přišel a řekl: Hele, Maxi, zvedni ruku takto, hlasuj pro tohle, pro tohle nehlasuj. Asi to fungovalo mezi ostatními, nebo to funguje mezi ostatními, nevím. Mě se tohle netýkalo. Za mnou nikdo nikdy nepřišel, i když jsem v jakémsi podtextu cítil, že ten je naladěn prodvořákovsky, ten protidvořákovsky. V těchto chvílích, kdy jsem to cítil, jsem se vždy držel Gottovy písně „Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží.“

Takže já jsem se zdržel hlasování, a část byla pro a část proti, protože jsem neviděl do zákulisí. A pokud nevidíme do zákulisí politických, personálních a hodnotových věcí, tak si tam netroufnu přinést rozsudek názorů. A to je i v politice, komunisti mají svůj názor, tak podle něj hlasují, lidovci mají svůj názor, tak podle něj hlasují, a tady to bylo taky tak. Ale já bych asi v politice být nemohl, protože bych asi nikdy nehlasoval pro nic, ani pro, ani proti. Možná je to moje slabost, já se k tomu přiznávám, protože bych si říkal: „Vím já o tom všechno?“ A dokud nevím všechno, nemůžu zvednout ruku. A málokdy se člověk dozví úplně všechno.

Martina: Teprve v poznání se mnohdy skrývá i pochopení.

Max Kašparů: Ano. To je to, co říkal Pascal: „Prvně musíme věci milovat, abychom je pochopili, a pak musíme věci pochopit, abychom je milovali. A já se touto jeho zásadou řídím, a myslím, že je to tak dobře, což mě diskvalifikuje z jakékoliv politické funkce, kde bych musel udělat nějaké rozhodnutí. Vidíme to teď, kolik bylo během několika týdnů ministrů zdravotnictví. A vždycky ten nový přijde s nějakou myšlenkou, a nakonec i s tou myšlenkou odejde. Čili, tohle by asi nebylo pro mě.

Po příchodu nových členů Rady ČT leží televize na operačním stole. Stará parta dbala na to, aby pacient žil dál, ale že by se nemělo operovat.

Martina: Maxi Kašparů, omlouvám se, že se ještě chvíli budu bavit o lidech. Ale už jenom chvíli. Když se podívám na to, jak se proměnila atmosféra, ty sám vlastně vymezuješ čas před příchodem nové party do Rady České televize, a po něm, tak se nabízí zjednodušená odpověď, že jakmile přišla tato nová skupina, tak tam začalo být dusno, řekněme nekorektně. Myslíš, že se na to dá podívat takto jednoznačně? Nebo je to tak, že původní skupina si velmi a nevybíravě přála, respektive nepřála, příchod té nové, takže i oni vlastně přitvrdili? Jak se v tom zorientovat, když to člověk vidí jen zvenčí, a sleduje, jak se všechno jejich příchodem změnilo, respektive už předtím?

Max Kašparů: Je otázka, zda ti noví lidé tam přišli proto, aby z poklidného „jak“, začali dělat neklidné „proč“. Byli tam navoleni proto, aby tam vnesli, ty jsi použila to slovo, „dusno“, já používám slovo „živo“. Aby tam bylo živo, aby se to rozproudilo, aby to nebyla taková selanka, jako předtím, i když byla pracovně naplněna. Na vojně mě vždycky učili: „Soudruhu, vždycky si polož otázku, kdo za tím stojí a komu to slouží.“ A tady jsme u té samé věci, zda byli vybráni a vytipováni lidé, kteří tam vskutku měli přinést vítr, který žene loď televize na širé moře, nebo do přístavu, případně kolem skaliska, kde nesmí svítit maják. A to teď nemůžu říct, protože je to velmi čerstvé. Tak jako se k dějinám můžeme vyslovit až za 100 let, tak já se k tomu novému větru, a tak to říká Bible: „podle skutků poznáte je“, budu moci vyjádřit spravedlivě až po čase. Ne pravdivě, ale spravedlivě. A potom by taková spravedlnost měla vlastně vést k pravdivosti. Parta nových lidí, která tam přišla, tam vnesla něco nového, a já se teď domnívám, že současná situace je taková, že televize leží na operačním stole. Stará parta, naše, dbala na to, aby pacient žil dál, ale nemělo by se operovat.

Martina: Konzervativní léčba.

Max Kašparů: Ano. Konzervativně léčit. Ale léčit. Ale tahle nová parta přišla se skalpelem v ruce, položila televizi na stůl, a teď ji chce otevřít, a klást si otázku, proč je to v tom televizním těle tak, nebo onak. Čili, my jsme, ta stará parta, přišli tenkrát s tabletkami, a drželi jsme televizi v dobrém chodu. A teď přišli chirurgové. My jsme byli internisti, oni jsou chirurgy. Ale zda dojdou tím, že otvírají tělo televize, k něčemu zajímavému, toť otázka.

Já jsem přesvědčen o této věci: Asi před dvěma roky, to se ještě vůbec nevědělo o jménech nových členů, jsem měl rozhovor, tuším, s Barborou Tachecí, a tehdy jsem v Českém rozhlase řekl na podobnou otázku, jakou jsi mi dala ty, že v televizní radě nám chybí ekonomové. Byl tam farář, učitel, kameraman, antropolog, novinář, ale nebyl tam ani jeden právník, a ani jeden ekonom. A já jsem říkal: „Ano, máme dozorčí komisi, to je pravda. Ale také bychom měli mít alespoň tři ekonomy, a vyžadoval jsem, aby parlament zvolil tři ekonomy. Dostali se tam dva, pan inženýr Kysilka a Hana Lipovská, a došlo k tomu, že se začaly řešit ekonomické věci. Kdyby tam přišli tři sportovci, tak tam bude zájem, jestli se bude vysílat, a zda se koupí vysílací práva na olympiádu, na takovou nebo onakou. Kdežto oni tam přišli ekonomové.

A Hana Lipovská, to je ekonom a ještě analytička, a jakmile chytne stopu, tak po ní jde. Mám doma loveckého psa, a ten, když chytne stopu, tak vůbec neslyší na to, že ho volám, na: „Bojare, pojď sem.“ Má stopu. A já mám teď trošičku dojem, že celá rada chytla nějakou stopu, a teď po ní jde, a neslyší, co se na ni volá, nebo co se jí říká. Jdeme po stopě, protože se tady něco možná jevilo.

Proč jsem měl zájem, aby tam byli ekonomové? Protože jestliže jsme se podívali na křivku financí televize, tak v roce 2014 by byla televize bez prostředků k dalšímu rozvoji. A já jsem říkal: „Tady by měli být ekonomové, kteří televizi pomohou. Pomohou finančnímu řediteli, rozpočtářům, všem, udržet v roce 2014 televizi v chodu, protože pokud se dostane do svízelné ekonomické situace, tak dojde ke dvěma věcem. Buď televizi někdo koupí, nebo si ji někdo pronajme. A v tu chvíli ztratí televize nezávislost, protože bude závislá na tom, kdo si ji koupil. Bude z toho další soukromá televize, a my tady nebudeme mít žádnou veřejnoprávní.

Martina: Hovořil jsi o roce 2014. Neměl to být 24?

Max Kašparů: Ne, 14. To je za tři roky.

Martina: Nyní je rok 21.

Max Kašparů: Pardon. Ano, 24.

Martina: 2024

Max Kašparů: 2024. Za tři roky by televizi někdo koupil, nebo si ji pronajal, a máme veřejnoprávnost v háji.

Obávám se, že se Rada ČT, kvůli nesmiřitelným názorům, dostane do patové situace, a s ní i televize jako instituce

Martina: Tak uvidíme, který způsob léčby je lepší, jestli konzervativní, nebo jestli je teď čas na chirurgii, která zajisti pacientovi plnohodnotný a smysluplný život. Teď už tam nejsi, takže jsi nezažil, jaké to je být pod palbou dvou nesmiřitelných táborů. K čemu toto může vést? Protože situace se tam jeví být téměř patová.

Max Kašparů: Mám tuto televizi rád. A protože ji mám rád, mám o ni strach. To už tak vždycky bývá. Máme-li někoho v lásce, máme o něj strach. Já mám v tomto směru o televizi strach, že na tuto nesmiřitelnost doplatí a že se 15členná rada dostane do patové situace, že se do patové situace dostane televize jako instituce. Stále rozlišujme mezi radou a institucí. Nesmiřitelnost vede k tomu, že se přestane řešit podstatné, a začne se řešit nepodstatné, začnou se hledat drobnosti a podstatné unikne. V medicíně je to častý únik pacientů od problémů: Sice mi našli nádor na plicích, ale já mám kuří oko, takže budeme kurýrovat kuří oko, protože to je také péče o naše tělo.

Takže se obávám, že dojde k tomu, že to nejpodstatnější bude v těchto bitvách poraženo, a začne se v další etapě vyvíjet na, jak říkáme na venkově, prkotinách typu: Ten řekl to a ten tamto. Ten byl viděn s tímto, a protože byl viděn s tamtím, tak je pod jeho vlivem. A protože před pěti lety napsal toto, tak je to člověk nehodný toho, aby – a už jsme se dostali do kádrování. A už si budou lidé řešit spory mezi sebou. Pokud to takto pokračovat nebude, tak hurá, budu jásat. Ale pokud to takhle pokračovat bude, tak to bude strašně velikánská škoda: Kdo byl, s kým viděn, kdo co povídal, a kdo co kdysi napsal. On tenkrát řekl tohle to, a byl viděn tamhle s tím. To už jsem tam zažil, přišel nějaký člověk, a první bylo: Vy jste zvolil tuhle stranu, protože jste byl viděn v parlamentu s tamtím člověkem. A já se vrátil do svého dětství, do 50. let…

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jméno neřeknu napsal:

    Ještě jsem chtěl říct, že přesně tenhle typ „moudrosti“ je pro nás jasná cesta do pr… …. pekla.
    Takové to módní „na nic nemám jasný názor, protože jsem taaaaak moudrý, nahlížím na věc z kvadriloliónu úhlů a nic není jednoznačné“. S takovou nás nepřátelé umlátí čepicema, zatímco my budeme mudrovat o tom, zda si tím ty čepice chudáci náhodou nepoškodí. Je potřeba najít rovnováhu mezi mudrováním a schopností dostatečně jasně pojmenovat problém a být schopný jasně rozhodnout jak ho řešit.

  2. Schwarz napsal:

    Pan profesor jakoby si nevšiml, že s nenávistí a agresivitou vystartovala právě ta jeho „pohodová partička“ jakmile se jí zazdálo, že jim ti noví začnou foukat do kaše. Pan Dvořák je možná schopný manažer ale zároveň je arogantní a jeho výroky že zdejší veřejnost která televizní panstvo nedobrovolně platí ještě nedorostla tomu aby mohla znát platy předních televizních figur jsou neuvěřitelné. Podobně nechápu, proč má ČT tu privilej že nepodléhá kontrole ze strany NKÚ – to má s „veřejnoprávností“ společné co? A s tím „průzkumem“ placeným z prostředků televize podle kterého 80% diváků by rádo platilo víc tomu všemu nasadili korunu. Mimochodem, čím se vlastně liší ČT od Novy nebo Primy? Ty soukromé slouží svým majitelům, ČT slouží Bruselu a Brusel kope za zájmy nadnárodních korporací. Z pohledu diváka žádný rozdíl, jen tu masáž z obrazovek soukromých stanic nemusí platit.

  3. Slavomír Gottwald napsal:

    .. a ještě doplním k předešlému příspěvku jeden odkaz k tématu ČT..https://pravyprostor.cz/co-v-mediich-nebylo-se-nestalo/

  4. Slavomír Gottwald napsal:

    Zdravím, pan profesor asi v době působení v Radě neřešil, k čemu Rada je. Především je to dozorový orgán, který by měl hlídat, co se děje s penězi koncesionářů, jestli jsou hospodárně využity, jestli nejsou vyváděny peníze na nesmyslné reklamy, jestli jsou zváni hosté k plodné diskuzi a ne všichni se stejným názorem, čili zajištění pestrosti diskuzních pořadů z obou krajních stran názorových spekter a ne každou neděli ONE MAN šou s Václavem atd. A je na divákovi, jak s těmito informacemi naloží. Obzvláště v této době, kdy pod záminkou nákazy stát chystá brutální omezování svobod! Proč nejsou zváni lékařské kapacity ohledně řešení vakcinace, proč nejsou v námi placené TV slyšet i něco jiného než šíření strachu,covid, covid a zase covid, lock down, očkování , desetitisíce mrtvých(poplašné zprávy evolučních bilogů), proč není hlasitě slyšet, že je covid léčitelný, což je jedna z variant zvládnutí rizikových pacientů…. Takže za mě, je dobře, že v Radě už nepracuje..

  5. Jaroslav Stýblo napsal:

    Tenhle rozhovor je fakt asi nejhorší co jsem slyšel. Tenhle člověk může mít škol kolik chce, ale ukazuje, že košile bližší než kabát. Respektive to na mě tak působí. Sluníčkář. Noc jiného mě nenapadá. Každý rok miliarda fuč, ale hlavně, že se k sobě chovají lidé slušně. Nic neřešili a měli klid. Prostě nedělali svou práci, za kterou byli placeni. Metafory a kecy to nezastíní. Je mi z něj zle. Není sám. Tohle je ukázka dnešní doby. Ústavní soud shodil ze stolu opatření jako nezákonná. A Ale nic se neděje, ti co to nařídili, hned vydali další nezákonná opatření stejného rázu aby platili. No a pak po několikerém opakování této činnosti jsou dále ve svých funkcích a za nic nemohou. Žádná zodpovědnost a vymahatelnost práva. Když už se o tom začne někdo bavit, že policajti jednali protizákonně, tak to maximálně hodí na ně, ale ti co jim to nařídili jsou z obliga. Je to hnus velebnosti. Jinak veřejnoprávní televize je utopie, financuje ji de fakto vláda, prostřednictvím daní, které ji ona nastaví, respektive schválí. Takže televize je hlásná trouba vlády 🤮

  6. Jan Krásenský napsal:

    Tentokrát si pan Kašparů „namazal“ paní Kociánovou na chleba. Začal požadavkem „audiatur et Altera pars“, aby pak nevyváženost zpravodajství smetl poukazem, že den má jen 24 hodin a do vysílání se přeci nemůže vejít vše. To je bagatelizace, asertivní odražení nepohodlných názorů. Na to má školy. Takže žluté vesty ve zpravodajství byly fuj zatímco BML je sláva. A to, že nebyl – není slyšet ta druhá strana, to je jen z nedostatku času. Dýchl na mne čas normalizace. I paní Liptovskou shodil slušně, k jádru jejího snažení se nevyjadřoval, raději – tedy k neprůhledné mu a nekontrolovatelnému hospodaření, k začerněnými smlouvám atd… Nabízí se otázka proč. Je to jeho přesvědčení nebo má obavy, že se na něj budou jeho známí zlobit, že se nedostane do médií?

  7. Jan Krásenský napsal:

    Zahraniční zpravodaj v USA před hořícím městem sděluje, že nepokoje jsou převážně mírumilovné. To je zřejmý příklad nepravdiného zpravodajství.

  8. Jméno neřeknu napsal:

    Nechápu, co tam pan Kašparů celou dobu dělal. Nejspíš moudře přikyvoval…a přikyvoval….a přikyvoval…
    Jinak vždycky když tohodle pána poslouchám, pokaždé z toho mám dojem: „Ten je tak moudrej, až je úplně blbej.“

  9. ZdeněkJ. napsal:

    Problémem je, když se do kontrolních orgánů dostávají lidé, kteří nejsou schopni, ať již lidsky, nebo profesně vykonávat kontrolní funkci.

  10. P9 napsal:

    Veřejnoprávní TV v dnešní době a v této podobě je bohužel zcela zbytečná. Pokud by její podoba odpovídala ideálu budiš ale pouze 1-2 programy. Ale to co můžeme vidět dneska přeci s tím už nemá vůbec nic společného, je to zdegenerovaná obluda absolutně mimo své původní poslání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..