Jaroslav Kašparů
Jaroslav Kašparů
Teolog, psychiatr, pedagog, filosof

Vrátili jsme se do mentality, která je podobná jako za socialismu (3. díl)

Stále častějším tématem rozhovorů se stává skutečnost, že se svět závratnou rychlostí mění. Ztrácí také opory v hodnotách, které stály u zrodu naší civilizace. Mnoho lidí je dezorientovaných a neví, jakým směrem se vydat. Ztrácí ponětí o tom, co je to pravda nebo dobro. Tyto a další pojmy se stávají pouze prostředkem k tomu, aby se někteří prosadili a vydělali na tom.

Lidé

Délka: 39:17
Datum: 9.2.2018

Přehrát pořad

O těchto tématech, příčinách současného stavu a případném východisku z něj rozmlouvá Martina Kociánová v dalším díle rozhovoru s profesorem Maxmiliánem Kašparů. Psychiatrem, teologem a spisovatelem, který je také řeckokatolickým knězem, pedagogem, soudním znalcem v oboru psychiatrie a esperantistou. Současně je držitelem největšího počtu akademických titulů u nás.

Martina: Na loňské besedě – v den státního svátku 28. října – o hodnotách Evropy jste, pane profesore, řekl, že jsme ztratili víru. A se ztrátou víry jsme zároveň ztratili schopnost rozlišovat pravdu a lež. Pravdu mají všichni, a zároveň nikdo. Pravdu nehledáme, hledáme pouze názory, které potvrzují naši domnělou pravdu. Všechny jiné názory rázně okřikneme, což nám skutečně jde – stejně jako nálepkování, a vyloučíme je ze slušné společnosti. Pojďme se na to podívat blíže. Víra provázela lidstvo po tisíce let. Je v současné době stejně potřebná, nebo se s vývojem člověka může potřeba víry měnit?

Maxmilián Kašparů: Bez víry se žít nedá. A uvedu jeden příklad. Představte si člověka, který je od svého obvodního lékaře poslán do nemocnice. Nasedne na autobus, ale protože nemá víru, že muž, který sedí za volantem, je střízlivý, tak chce vidět jeho řidičský průkaz a dá mu fouknout do balonku. Když vidí řidičský průkaz a to, že trubička nezezelenala, tak teprve věří, že je to opravdu řidič a že není opilý. Stejně tak musí věřit tomu, že autobus jede tam, kam má jet podle jízdního řádu. Víra se mu následně potvrzuje i ve městě, kam dojel, ačkoli o sobě tvrdí, že je ateista. Věří, že osoba v ordinaci je skutečně lékař a že to, co mu napsal, je lék a ne jed, věří tomu, že paní v lékárně je magistra a ne věci neznalá uklízečka. Věří, že při zpáteční cestě autobus jede tam, kam jet má. Kolikrát prokázal svou víru? Musím věřit, že když jdu nakupovat, tak v konzervě je skutečně to, co je napsáno na jejím štítku. Kdybych nevěřil, tak bych nemohl žít. Věřit potřebuji. Ale to je víra, které se říká důvěra. Důvěřovat, to je jistá forma víry.

Potom existuje víra, že zítra bude hezky, že mi to konečně vyjde ve Sportce. To je také víra, která už je spojená s určitým očekáváním a nadějí. A potom je zde další druh víry, kdy člověk věří v „něco“. To jsou „něcisté“. „Něco musí být,“ jak říkal jeden významný český politik ve svých projevech, „něco, co nás přesahuje“.

A potom máme víru jako osobní vztah ke Kristu. To je křesťanská víra. Vidíme, že věr je mnoho, možná bychom našli i jiné. To znamená, že každý člověk potřebuje víru, aby vůbec přežil.

Člověk, který našel částečnou pravdu a myslí, že je celá, již dál hledat nebude

Martina: Popsal jste, jak může člověku komplikovat život, když nevěří. Nevím, jestli nevíra a hledání pravdy je totéž, myslím si, že není. Celá západní společnost se formovala na hledání pravdy, na velkých hledačích pravdy. Kristus říká: „Hledejte pravdu, nic než pravdu, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Sokrates, Platón, Aristoteles, svatý Augustin, Tomáš Akvinský a další velikáni poctivě hledali pravdu. Touha po pravdě pravděpodobně zrodila i kritické myšlení, ale z toho posléze zůstala pouze slupka, kritika a myšlení se z ní právě vytratilo. Projevilo se to ve 20. století, kdy jsme upadali do jedné extrémní ideologie za druhou. Kde se tedy ztratili hledači pravdy?

Maxmilián Kašparů: Hledači pravdy byli zatlačeni ideologiemi. Filosofie miluje konkurenci, ale ideologie ji nesnáší a má patent na rozum, ať už je fašistická, komunistická nebo jiná. Ideologie vedly k tomu, že hledači pravdy museli většinou odejít do exilu. A to se nedělo jen v současné době, stalo se to i Komenskému nebo Husovi, který říkal: „Hledej pravdu, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti.“ Každý, kdo přemýšlel a hledal, byl pro každou ideologii nebezpečný. Tak to bylo, je a bude.

My si ale musíme uvědomit ještě jednu věc: Trochu za to mohou ideologie, ale příčinou je také jedna ošklivá lidská vlastnost – a tou je lenost. Jsme líní. Vzpomněl jsem si na mého oblíbeného Antony de Mella, který v jedné své krátké povídce vypráví o tom, jak jakýsi muž šel se svým přítelem Ďáblíkem přírodou. Jdou kolem lesa a na obzoru vidí nějakého muže, který se zastavil, sklonil, cosi sebral, zvedl to a strčil do kapsy. A muž říká Ďáblíkovi: „On tam něco našel a vzal si to. Co to je? Ty jako Ďáblík to budeš vědět.“ A Ďáblík říká: „Vím to, on našel malý kousek pravdy a strčil ji do kapsy.“ A muž se Ďáblíka ptá: „Předpokládám, že mu ten kousek nenecháš.“ Ďáblík odpovídá: „Milerád mu jej nechám. On našel kousek pravdy, ale myslí si, že našel celou a proto už dál hledat nebude.“ To je lenost.

V oblasti pravdy jsme spokojeni s tím, co se nám dostalo – a nehledáme dál. Někdo ustrne na úrovni základní školy, jiný na úrovni nádražní restaurace, kde se také mezi půllitry trousí pravdy štamgastů, a někomu to úplně stačí, je s pravdou takzvaně „hned hotov“. A když potom přijde velká pravda, kterou někdy přinese život sám a ne nějaký filosof, tak jsou lidé najednou zcela zmateni, protože neočekávali, že něco takového může na světě existovat. Jsou překvapeni, ale nejsou schopni žasnout. Jsou schopni pouze se divit.

To je další problém současného člověka, že má větší schopnost se divit než žasnout. Nad poznanou pravdou člověk vždy žasne, ale nad pouhými lidskými řečmi se může pouze divit. Tedy totalitní ideologie plus lidská lenost plus informace z nepravdivých zdrojů vedou k tomu, že se u nás ztrácejí hledači pravdy. Příznivci ideologií mají pravdu již hotovou a to jednou provždy.

Martina: Po druhé světové válce celý svět jásal, že se konečně zbavil ideologie. V 90. letech po pádu železné opony jsme jásali, že teď již jsme konečně ideologie prosti. Čím to je, že jak se zdá, aniž bychom si toho všimli, jsme zase po uši v ideologiích? Je to tak?

Maxmilián Kašparů: Máme trochu strach ze situace, když bychom je neměli. Protože bychom mohli ztratit někoho, kdo vám stále hlásá pravdy, ať již z Berlína nebo z Kremlu. Vždy se zajásá, že zde ideologie a jejich hlasatelé již nejsou, ale ve skutečnosti je po nich hlad, poptávka. Takže nyní máme pravdy z Bruselu, znovu z Berlína, z Číny, Spojených států i z Moskvy, které k nám chodí různými kanály.

Ideologie, které zde nyní mezi sebou soutěží, jsou jiného typu, než ty z nedávných dob. V tom je právě ten rozdíl. Po pádu železné opony padly dvě ideologie, které byly konzistentní a pouze tyto dvě proti sobě bojovaly. Dnes je různých pravd a ideologií, zemí a měst, ze kterých se k nám šinou, daleko větší množství. A člověk takovou situaci nesnáší, protože je toho příliš moc. Z jedné strany po tom touží, ale z druhé strany je toho už příliš. Ideologie by měla být jedna a pak je mi to jasné. Například při posledních volbách lidé říkali, že za komunismu to bylo jednoduché: „Dříve byla jedna strana a nemusel jsem si vybírat, ale dnes nevím, koho bych měl volit.“ Takoví lidé mají problém se svobodou, z toho, že jsou odideologizováni.

Martina: Ideologie ale nepřinášejí pouze politické strany. Usazují se v naší společnosti jakýmsi zvláštním způsobem, spontánně. Zatímco v minulém režimu odpůrci komunistického zřízení jasně věděli, proti čemu se vymezují, tak dnes tyto různé ideologie nedokážeme ani pojmenovat.

Maxmilián Kašparů: Ano. Je tomu tak proto, že jsou rafinované a je jich tolik, že se navzájem překrývají a popírají, někdy se úplně míjejí. Je to babylon a chaos – a prostý člověk to nezvládá. Problém je v tom, že na jednoho českého člověka je zde ideologií najednou moc.

Ideologie navzájem soupeří skrze nás, obyčejné lidi

Martina: Máte pro toto nějaký společný název? Co jsou tyto moderní novodobé ideologie, které se tváří spasitelsky?

Maxmilián Kašparů: Je to myšlenkový chaos. A jakmile se člověk dostane do chaosu, do zmatku, tak je dobře ovladatelný. To je princip, který funguje.

Lidé, kteří chodí do katolického kostela, vědí, že se kněz modlí, abychom byli zbaveni veškerého zmatku. Kdykoliv to při mši vyslovuji, tak si uvědomuji, že jakmile je člověk ve zmatku myšlenek, nabídek, podnětů a čehokoliv, co na něj doléhá z více stran, tak ztrácí orientaci. A když ztrácí orientaci, je manipulovatelný. Je strašná škoda, když člověk ztrácí svobodu a je nakonec rád, že ho některá z ideologií začne vést a on ji vyznává.

Martina: Právě jste pojmenoval podobu současné doby zmatku z množství nabídek, věcí, nápadů, možností…

Maxmilián Kašparů: …To jsou druhy ideologií. Mimo jiné obchodních ideologií…

Martina: Ale my považujeme za vrchol úspěchu, že až tam jsme se dokázali dostat.

Maxmilián Kašparů: Považujeme to sice za dobré, ale časem se to může ukázat jako velký problém. Stali jsme se totiž nárazníky mezi vagóny. Tyto ideologie navzájem soupeří skrze nás, obyčejné lidi. My jsme mezi vagóny nejrůznějších myšlenek a podnětů jako nárazník. Špatné je, když vládne jedna idea, která se prohlašuje za neotřesitelnou. Jako u komunismu, který sám o sobě prohlašuje, že pouze on a nic jiného. A na druhé straně je problém, když zažíváte množství působení ze všech stran. Člověk v takové situaci buďto úplně vypne, nebo si vybere jednu z ideologií a potom trpí útoky od těch ostatních. Záleží na každém člověku, co si vybere, ale je to v každém případě stresující.

Nediskutujeme proto, abychom si rozšířili pravdu, ale abychom protivníka porazili a udělali z něj hlupáka

Martina: Jedním z dalších znamení dnešní doby je vyprázdněnost pojmů, takzvané floskule. Mezi ty nejvíc napínané patří pojem „demokracie“. Když se podíváme, jak v poslední době probíhají veřejné diskuse, tak si člověk uvědomí, že diskuse již vlastně nejsou prakticky možné. Na jednu stranu lidé s různými názory na sebe řvou. A na druhou stranu, v případě, když někdo řekne myšlenku, která se odchyluje od mainstreamového názoru, tak je v tu chvíli zaštěkán do kouta, označen za xenofoba nebo je dehonestován různými podobnými nálepkami. Ale právě diskuse nad různými názory bývala vždy podstatou demokracie. My jsme tuto schopnost ztratili, anebo jsme tu pravdu již našli a víme, co a jak, a již nepotřebujeme diskutovat?

Maxmilián Kašparů: Ano, my nediskutujeme proto, abychom pravdu rozšířili o vědomosti toho druhého, ale proto, abychom protivníka porazili a udělali z něj hlupáka. A proto do diskuse vstupujeme.

Kdysi jsem se ptal jednoho francouzského filosofa, co by udělal, kdyby měl největší moc na světě. Očekával jsem, že řekne, že by udělal nějakou revoluci, politickou změnu, nové zákony a podobně. Ale on řekl něco obyčejného – a právě to obyčejné často bývá zásadní. Řekl: „Všem pojmům bych vrátil jejich pravý význam. Pravý význam lásce, pravdě, svobodě a demokracii.“ Protože jsou to jen nálepky. A co je uvnitř, je věcí druhou.

To, co nazýváme dialogem, často ničím takovým není. Dialog má již od Aristotela svá pravidla. Aristoteles říkal, že pokud máme vést slušný dialog, tak potřebujeme následující: Zaprvé mít pod jedním pojmem stejnou představu. Pokud já budu mluvit o černé a vy budete mít představu, že to je zelená, tak se nedomluvíme. Zadruhé, pokud chci s někým vést dialog, musím čerpat z ověřených pramenů. Když někdy slyším diskusi v televizi nebo v rozhlase, tak si říkám: „Toto je z agentury JPP, tedy jedna paní povídala“. Nebo je možné vidět, jak jedním z diskutujících je člověk, který má pravdivé prameny, třeba výsledky výzkumu odpovídající skutečnosti, a je blízko realitě. A jeho protivníkem je osoba, která se baví na základě představ vyčtených z nějakého bulvárního tisku. Třetím pravidlem je, že se držíme tématu. Jako psychiatr pozoruji dialogy, kdy je jeden zahnán do kouta a vyřeší to tím, že uteče od daného tématu, ve kterém je slabý, k jinému.

Pokud by tato tři pravidla byla zachovávána, tak by každý dialog o demokracii a pravdě skončil asi po dvou minutách…

Vrátili jsme se do mentality, která je podobná jako za socialismu

Martina: …nebo by vůbec ani nezačal, protože my zatím ctíme argumentum baculinum, tedy argumentaci klackem. To jsme se tak málo poučili z totalitních režimů? Nevadí nám, nevšimli jsme si, že jsme se bezmála po třiceti letech obloukem dostali do stejného stavu? Je zde opět jeden vládnoucí, oficiálně tolerovaný názor, a nositelé jiných názorů nebo jen tazatelé, jsou označeni za zpátečníky, hlupáky, xenofoby, pomatence.

Maxmilián Kašparů: Je to podobná mentalita jako za socialismu, kam jsme se svým způsobem vrátili. Prostě musíte být korektní. A když nejste, tak se automaticky odepisujete. Když jste v socialismu neschvalovala to, co se dělo, a neodsuzovala to, co se mělo odsuzovat, tak jste se prakticky automaticky vyloučila z takzvané socialistické společnosti. Dnes, když máte jiný názor, tak se vylučujete ze společnosti „myslících lidí“.

Možná je to způsobeno tím, že naše doba kulhá, a proto se vracíme tam, kde už jsme byli. Představte si situaci, že někdo zabloudí v lese, hledá cestu ven a po dvou hodinách se vrátí na místo, odkud vyšel. Dříve se o tom říkalo, že ho dokola vodí bludičky. Ale ono to má svoje vysvětlení, proč se na to místo vrátil. Když na Sahaře, kde je všude dokola písek, vysadíte člověka z helikoptéry a řeknete mu, aby šel stále rovně, a budete ho z výšky pozorovat, tak uvidíte, že opisuje kruh. A to proto, že každý člověk má jednu nohu o něco kratší, a tak s ní dělá kratší krok. Tím pádem zahýbáte a nikdy nejdete rovně.

A toto se stalo ve společnosti s názory. Naše názory kulhají, a proto se vracíme tam, kde jsme již byli. Tedy i postoj člověka k pravdě a k demokracii a vůbec ke všemu, co dává společnosti „chuť“, může kulhat. Proto se vracíme tam, kde jsme již jednou byli, ale jinou cestou, v jiné podobě, ale do stejného místa. To je jedním z důvodů, proč se opět vracíme do situace, kdy jsme zase nálepkovaní. Dříve jsme byli označováni za nepřátele pokroku, zaprodance západních diverzních centrál, špiony Vatikánu a nevím co ještě. A dnes jsme označováni za nekorektní, nemoderní, nepokrokové a nevzdělané. To funguje. Mohu posuzovat v porovnání doby komunismu a současnosti. Kdybychom zde měli někoho, kdo se dožil tisíce let, tak by možná řekl, že tomu tak bylo i v jiných dobách. Jsou to určité stereotypy, které v lidstvu působí, ale my bychom si je měli uvědomovat a vědět, že existují.

Martina: Vidím zde jistý rozdíl. A to v tom, že ideologové, kteří hájili názor totalitních režimů, tak to po určité době činili ze strachu při vědomí vlastního prospěchu. Ale lidé, kteří se dnes snaží umlčovat jiné názory, zadupat je do země a jejich reprezentanty zbavit možnosti vystupovat a tyto názory šířit, tak, jak se zdá, jsou naprosto přesvědčeni, že páchají dobro. V tom vidím docela zajímavý rozdíl.

I dnes existují „majitelé pravdy“, kteří v domnění, že páchají dobro, kladou polínko na hranici toho, koho chtějí upálit

Maxmilián Kašparů: Vzpomeňte si, když byl upálen Jan Hus, tak na hranici pronesl: „Sancta simplicitas,“ tedy „Svatá prostoto“. Řekl to staré babičce, která nesla polínko na hranici. Ta babička si také myslela, že když Husa upálí, tak tím koná dobro – a ona chtěla být spoluúčastnicí tohoto dobra. A takovýchto dobrodějů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že konají dobro, bylo mnoho i za války mezi Němci, za komunismu mezi Čechy a jsou zde i dnes. To jsou ti „majitelé pravdy“ – z hlouposti a nekritičnosti nesou polínko na hranici toho, koho chtějí upálit, obrazně řečeno.

Jsou zde samozřejmě lidé, kteří to dělají z prospěchu. Různí převlékači kabátů, kteří za socialismu hájili socialismus a dnes chodí na Národní třídu zapalovat svíčky. Jsou to lidé bez charakteru. Samozřejmě nemohu o každém, kdo se změnil, říct, že je bezcharakterní, protože to bych některým lidem mohl ublížit. Někteří z nich možná opravdu prohlédli. A jsou zde lidé, kteří komunismus nezažili při plném vědomí a na svou vlastní kůži. To jsou ti, kteří se skutečně domnívají, že jsou hlasateli pravdy – a přitom jsou nosiči polínek. Tyto skupiny lidí zde vždy byly a budou. Jsou to typy lidských povah, se kterými vždy budeme mít co do činění. Vždy se budou snažit nějak vyniknout.

Studoval jsem medicínu v dobách, kdy byla jiná nomenklatura diagnóz než v současnosti. A mezi poruchami osobnosti, neboli mezi psychopaty, se vyskytoval jeden termín, který používám dodnes. V medicíně se již nepoužívá, ale já jsem takový staromilec. Jednalo se o poruchu osobnosti, kterou švýcarský psychiatr Bleurer označoval jako: „Osobnost po uplatnění toužící.“ Považoval to za chorobu. Tak jako jsou psychopati disociální, emočně instabilní, tak toto jsou psychopati „po uplatnění toužící“. A vždy, když vidím záběry z naší horní nebo dolní komory parlamentu, tak si vzpomenu na Bleulera.

Martina: Bavili jsme se o demokracii a svobodné diskusi. Ať již dnes mají lidé jakkoli odlišné názory a jsou jakkoli ostrakizováni, tak své názory říkat mohou, a když mají odvahu, mohou diskutovat. Znamená to, že to je svoboda? Máme všichni správný pojem o tom, co vlastně svoboda obnáší? Pro někoho je svobodou, že jsou otevřené hranice, pro někoho jiného zase, že může ventilovat své názory, ať již jsou jakékoli, pokud nejsou vyloženě v rozporu se zákonem. Pro dalšího je svobodou, když může jít do baru a opít se na veřejnosti, pro jiného, že může vycestovat do jakékoliv země, když na to má peníze. Pro někoho je svoboda to, že ho nezavřou, když napíše článek do novin. Máme vlastně srovnáno, co je to svoboda, když za ni všichni tak bojujeme a máme ji neustále plná ústa?

Maxmilián Kašparů: Máte pravdu, že svobodu vidí každý jinak. A existují i další typy, totiž lidé, kteří se nikdy a v žádném směru nebudou cítit svobodní. To jsou kritici čehokoliv. I kdyby zde bylo Boží království, tak ho budou kritizovat, protože jsou vždy nespokojeni a chtěli by mít maximální svobodu. Ta ale neexistuje. Oni si neuvědomují, že nemohou mít úplně všechno. Nemohou mít svobodu ke všemu. Těchto lidí je minimum, jsou to takoví neustálí šťouralové.

Je také třeba si uvědomit ještě jednu věc: Je svoboda od něčeho a svoboda k něčemu. Svoboda od něčeho znamená, že mě třeba léky osvobodily od nemoci, stroje od dřiny. Jedna armáda mě osvobodila od jiné, okupační. Ale pak také existuje svoboda k něčemu. Za matkou Terezou, která dostala Nobelovu cenu míru, přišel jeden americký novinář a chtěl být prvním, kdo s ní udělá rozhovor. A ona mu řekla: „Nemám čas, to by vás tady byl zástup novinářů z celého světa. Kdo chce se mnou udělat rozhovor, tak ať tady s námi a se sestrami stráví jeden den.“ Vstávalo se ráno ve čtyři a hned se pracovalo. Ve vedru, zápachu, v chorobách. Tento novinář chodil s matkou Terezou, a když bylo asi devět večer, ona byla ještě plná elánu. On už lezl po čtyřech a říkal jí: „Matko Terezo, to, co vy děláte celý život, bych nedělal ani za tisíc dolarů na hodinu.“ A ona mu odpověděla: „Já taky ne.“ To znamená, že ona měla svobodu ke konání těchto věcí. A tuto svobodu bychom měli ctít.

Být svobodný od předsudků, tedy k přijetí toho druhého, svobodný od štítění se něčeho, co mi brání v tom, abych k tomu druhému přistoupil. Být osvobozen ke konání dobra, ne jen od něčeho. V případech, které jste vyjmenovala, jde o svobodu od něčeho, od kriminálu, od názoru. Buďme ale také lidmi matky Terezy, kteří jsou osvobozeni ke konání věcí.

To mi připomíná jednoho známého, katolického kněze, který již zemřel. V rámci jednoho monstrprocesu za komunismu byl zavřen do vězení. A když byl na samotce, tak stál, díval se zamřížovaným oknem a viděl střechy domů. A uvědomil si, že za mřížemi je svět, na který se dívá, a on je zde v plné svobodě ve vězení. Možná by někdo řekl, že si to pouze namlouval, aby mu to psychicky pomohlo, aby to tam přežil. Ale ono to má hlubší význam. Byly tam mříže mezi světem a samotkou a on se tam cítil svobodný – uvězněný byl svět. Můžeme mít rozdílné náhledy na svobodu, její formu, obsah a užití, zda od něčeho, nebo k něčemu.

Mladí lidé mají různé gender vědomostí, ale nemají životní filosofii

Martina: V loňském roce, v den státního svátku 28. října, jste řekl, že společenskovědní význam filosofie klesl někam za gender studies. Že jsme ztratili schopnost rozlišit kvalitu od braku, krásné od ošklivého, obdivujeme shluk odpadků prohlášený za performanci, duchem chudé celebrity. Kvalitu nahrazujeme kvantitou a zdánlivou pestrostí. Co jste myslel tím, že se filosofie propadla ve společnosti někam za gender studies?

Maxmilián Kašparů: Myslel jsem to takto: Pojďme si říct, co je v překladu philo-sophia. Je to láska k moudrosti. A mít lásku k moudrosti je velkým darem. Ale my bohužel máme spíš lásku k něčemu, což je méně obtížné. Filosofie se totiž, stejně jako víra, stala příliš náročnou. A pozor, filosofujícím člověkem je úplně každý. Pokud si totiž položím otázku a hledám na ni odpověď, ať už je ta otázka jakákoliv, tak jsem filosofujícím člověkem. Otázky si klademe všichni, po významu, po smyslu, po odpovědnosti, po tom, jestli konáme dobro, nebo ne.

Ale filosofie je obsahem života, to znamená mít nějakou životní filosofii. A to je to, co mi zde chybí. Mnoho lidí, a bohužel mladých, jako by filosofii života vůbec neměli. V ordinaci mívám mladé sebevrahy nebo toxikomany, problémové studenty nebo dělám soudně znalecké posudky na nějakého mladého pachatele. A otázky, co je vlastně jejich životní filosofií, se v rozhovorech s nimi dotýkám. A oni to nevědí. Snažím se jim pomáhat, ptám se: „Chtěl bys tohle nebo tohle, vidíš smysl v tomhle, měl bys radost z tamtoho?“ A oni na všechno říkají: „Nevím, nevím, asi ne, asi ne“. Nevědí, co je důležité pro jejich život. Ale vědí, kolik je pohlaví, co je sexuální harašení, sexuální obtěžování, znají data narození všech možných zpěváků, hereček, fotbalistů a hokejistů.

Rozlišuji, co potřebuji pro život jako fundament – a co potřebuji jako ozdobu. A mnoho zejména mladých lidí, a to mě trápí, dá především na ty ozdoby. Někde se blýsknou, že mají nějakou informaci o nějaké hudební skupině. No dobře, jeho vrstevníci asi žasnou, ale když se s tímtéž mladým mužem potkám v ordinaci po nějaké životní tragédii, tak nezná nejzákladnější pojmy a hodnoty života. Rozlišuji zde tedy životní filosofii od různých gender vědomostí a všeho, co s tím souvisí. Rozlišujme – filosofie je obsah a to ostatní může být pouze formou. A je dobré rozlišovat, co je formou a co obsahem.

Martina: Velmi vám, pane profesore, děkuji za vaše moudrá slova.

Maxmilián Kašparů: Já děkuji vám za dnešní milý rozhovor.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Katarína Grichová napsal:

    Dobrý deň, Vaše relácie sú pre mňa obohacujúce a povzbudivé. Rada by som si ich vypočula v premiére. Chcem Vás poprosiť o informáciu, či je možné to počúvať aj na Slovensku a ak áno na akej rozhlasovej stanici a frekvencií. Ďakujem. Grichová

    1. igiigi napsal:

      Dobry den, vsekere rozhovory jsou pouze ve forme zvukovych zaznamu na internetu – nevysilame klasickou rozhlasovou frekvenci. Zaznamy si muzete poslechnout kdykoli bud na nasich webovych strankach http://www.kupredudominulosti.cz – po kliknuti na ikonu prehravani u kazdeho rozhovoru – nebo na YouTube na adrese https://www.youtube.com/c/Svobodnéuniversum

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.