Jaroslav Kašparů
Jaroslav Kašparů
Teolog, psychiatr, pedagog, filosof

Z lidí se stávají nekomunikující, studení a odosobnění roboti, budeme naprogramováni, očipováni a osobnost půjde stranou (4. díl)

Genderové ideologie vedou k tomu, že se vztahy mezi muži a ženami mění. Přirozené chování je pokládáno za sexuální obtěžování nebo rovnou za útok. Nepřirozené vztahy jsou stavěny na stejnou úroveň jako heterosexuální. Podobně zasahují do stavu společnosti moderní technologie, na kterých jsou jednotlivci i společnosti stále závislejší. Lidé komunikují přes mobily a nevnímají své okolí. Sociální vazby se mění a degenerují.

Lidé

Délka: 45:28
Datum: 16.2.2018

Přehrát pořad

Hrozí lidstvu postupná degenerace a vymření? Je možné současný trend nějak zastavit, otočit, anebo již není cesta zpět? O tom všem hovoří Martina Kociánová v další části rozhovoru s profesorem Maxmiliánem Kašparů, který je zároveň psychiatrem, teologem a spisovatelem. Také řeckokatolickým knězem, pedagogem, soudním znalcem v oboru psychiatrie, esperantistou a držitelem největšího počtu akademických titulů u nás.

Martina: Pane profesore, vrátím se k problematice gender studies, o které jsme hovořili v předchozí části. Musím se zeptat na vztahy mezi muži a ženami. Mnozí lidé tvrdí, že jsou čím dál tím horší a podivnější. Je tomu tak? A pokud ano, je příčinou vývoj civilizace, společnosti – nebo je to nutnou daní za ženskou emancipaci? Jak se v tom vyznat? Jaké jsou z hlediska psychiatra a teologa vztahy mezi moderními muži a ženami?

Maxmilián Kašparů: Stále mi vrtá hlavou, co to je pojem „moderní“…

Martina: …řekněme „současní“…

Maxmilián Kašparů: Existuje moderní hudba, kterou považuji za hluk. A nejsem sám. I muzikologové říkají, že moderní hudba je hluk.

Martina: Existuje také moderní klasická hudba, která je často velmi povedená. Moderní filmová hudba, která je mnohdy téměř krásná.

Maxmilián Kašparů: A existují moderní boty, nad kterými lámou ruce ortopedi, protože ničí klouby. Proto mi vždy u slova „moderní“ vrtá hlavou, co se tím myslí. Jestli se jedná o krásné a užitečné „moderní“, nebo o škodlivé „moderní“.

Martina: Moderní na efekt. Dobře, řekněme to takto: Současní muži a současné ženy a vztahy mezi nimi.

Vztah musím ne jen prožívat, ale také hlídat a budovat. A to se dnes nedělá. Dnes se prožívá, užívá, někdy zneužívá

Maxmilián Kašparů: Tak. Vztahy mezi mužem a ženou probíhají v několika rovinách. A to na rovině emocionální, citové. Potom na racionální, kdy si musím uvědomit, že za každého mám zodpovědnost, jak to říkal Exupéry v Malém princi. Pak je zde také tělesný vztah. A čtvrtý vztah je sociální.

O takových dvojicích, kde jsou všechny tyto čtyři roviny vztahů z obou stran naplněny, zpíval Michal Tučný: „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.“ Mám tě rád – to je emoce. Nesu za tebe odpovědnost – to je racionalita. Je mi s tebou v intimních chvílích dobře – je to tělesné. A budujeme spolu prostor pro naše děti, to je to sociální.

Pokud by tato čtyřnožka měla jednu nohu kratší, nebo bude úplně chybět, tak na takový stůl se nedá nic položit. Buď je to vratké, nebo to úplně spadne. Znám typy lidí, kteří své manželství postavili na všech čtyřech nohách. Ale také ty, kteří je postavili na třech nohách, jiní na dvou, další na jedné a někteří ho stavějí bez nohou. Svou roli v tom hraje otázka výchovy a vzoru. V dnešní době velké množství mladých lidí nemá vzory, takže to nemají od koho odkoukat a okopírovat. Tato čtyřnožka by měla být funkční, vyrovnaná, stabilní, na pevných nohou. A měli bychom si hlídat, aby se žádná z nohou nezačala zkracovat.

Vztah tedy musím ne jen prožívat, ale také hlídat a budovat. A to se dnes nedělá. Dnes se prožívá, užívá, někdy zneužívá. Když již zde mávám slovíčky „použít, zneužít, využít“, tak jedna moje klientka, když jsem jí ptal, jaký je jejich intimní vztah, řekla: „Manžel mě používá.“ To je strašné, ona se dostala do role prostředku. Pokud dnes vztah mezi mužem a ženou pouze užíváme, dokonce – ošklivě řečeno – konzumujeme a nevkládáme nic do něj, tak se nemůžeme divit, že se nám vztahy rozpadají. Do vztahu se musí neustále investovat.

Martina: Popisoval jste skutečné partnerské, manželské vztahy mezi muži a ženami. Ale existují i vztahy na pracovišti, klasické mezilidské vztahy mezi skupinou žen a skupinou mužů, mezi jednotlivci. Jak vidíte vývoj těchto vztahů? Je to totéž?

Maxmilián Kašparů: Ty jsou velice nebezpečné.

Martina: V jakém smyslu?

Maxmilián Kašparů: Protože pustíte ženu jako první do dveří a již je to sexuální harašení. Podáte jí při loučení ruku a poklepete při tom po rameni a už je to sexuální útok.

Žena se zdobí proto, aby se líbila muži, ale když dnes nějaký muž řekne kolegyni v práci: Dnes vám to sluší, tak je to již sexuální atak

Martina: V loňském roce vypukla aféra MeToo. Co si o tom myslíte? Má na to vliv módní gender ideologie a podobně?

Maxmilián Kašparů: Ano, má. Společnost vymře. Žena se zdobí proto, aby se líbila muži, ale když dnes nějaký muž řekne kolegyni v práci: Dnes vám to sluší, tak je to již sexuální atak. Kam jsme se to dostali? A lidé, kteří toto šíří, se domnívají, že jsou apoštoly životního smyslu, pionýry svobody a demokracie, lidských práv. Považují se za „něco“.

O MeToo čtu tuhle a onde, jsou na to různé názory, ale já to beru jako šílenost. Myslím ale, že se to neudrží, nemá to životnost a je to krátkodobou záležitostí. V dějinách a ve společnosti se vždy našlo pár bláznů, kteří s něčím začali, ale protože neexistovaly sdělovací prostředky, tak to vždy zůstalo v malém okruhu. Ale o MeToo ví dnes celý svět. Nedovedu si představit, že od ženy budu stát na deset metrů a budu se chovat jako robot, protože co by si ta žena o mně pomyslela. A když ji pochválím, že udělala něco dobře, když v nemocnici přede všemi pochválím svou spolupracovnici a ona to hned bude brát tak, že se o ni sexuálně pokouším, tak kam jsme to došli?

Martina: Feministky nám asi dají za uši a nejspíš budou namítat něco v tom smyslu, že co si mají počít ty ženy, které jsou na pracovištích diskvalifikovány právě proto, že nechtějí vyhovět nadřízeným a tak dále. Jak se to dá rozklíčovat, kde je ta hranice, útok nebo zdvořilost? Kde je vztah, kde svoboda?

Hysterická žena dokáže dvě věci: Z ničeho udělat guláš a manželskou scénu

Maxmilián Kašparů: Vím, že to, co říkám, se nebude některým ženám líbit, ale ono by se ani mužům nemuselo líbit, jak s nimi některé ženy jednají. Nemysleme si, že například domácí násilí je jen záležitostí mužů na ženách. Je to i opačně. A je to i násilí dětí na rodičích. Vidíme viníka jen na jedné straně, ale oni mohou být i na druhé.

Co se týká té hranice, tak hranici si člověk vytváří sám. Vy můžete něco považovat za sexuální flirt ze strany některého muže, ale on sám to tak vůbec chápat nemusí. A třeba rozhodčí soud to bude zase vidět po svém. Dostáváme se do velkého chaosu, takže se řeší, že to nebo ono nesmí soudit žena, protože by nadržovala muži, nebo to musí soudit muž, protože by nadržoval ženě.

Znám takové případy, kdy mi žena v ordinaci pláče a říká: „Šéf mi řekl, že když mu nebudu po vůli, tak mne vyhodí z práce. Co mám dělat?“ Na to říkám: „Okamžitě hlásit, nenechat si tyto věci pro sebe a bránit se proti tomu.“ Protože v tomto případě je to jasné. Ale když někoho šéf pochválí, tak to ještě nemusí znamenat vůbec nic útočného.

Existují ženy, které chtějí být zajímavé, nebo hysterické ženy. Říká se, že hysterická žena dokáže dvě věci: Z ničeho udělat guláš a manželskou scénu. Takže může být žena, která z ničeho udělá svému šéfovi obrovský problém. Tohle bych nechtěl soudit. Proto bychom se měli vrátit k určité formě slušnosti. A opět zde máme otázku, co je to „slušnost“, kde jsou její hranice. A v tom vidím velký společenský zmatek a chaos.

Martina: Kdo na něj odpoví? Kdo nám vydefinuje slušnost? Kde je ta rada moudrých, která řekne: „Tak – a budou platit tato pravidla.“

Jsou lidé, podle nichž jsou migranti sexuálně výkonní, a proto je migrace z Afriky pozitivní pro sexuální uspokojení zanedbávaných žen

Maxmilián Kašparů: Pravidla nám asi nikdo nestanoví. Kde je hranice sexuálního obtěžování, nám také nikdo nestanoví, takže bychom se měli vrátit k tomu, co zde bylo, totiž ke zdrženlivosti. A to je další nepříjemná věc. Lidé by měli mít úctu k druhému, která zde byla po generace. Samozřejmě, docházelo ke znásilnění, k sexuálnímu atakování, k zneužívání služek a komorných panstvem. Ale vědělo se, že je to špatně. Ale dnes vám násilník řekne, že ta žena by měla být vlastně ráda, že ji znásilnil. S tím jsem se také setkal.

Jedna z našich známých postav řekla, že migranti jsou sexuálně velmi výkonní a že naše ženy by měly být šťastné, že sem přijdou takoví sexuální borci. Zvláště ty, které jsou zanedbávány svými manžely. Takže prý ta migrace z Afriky je i v tomto smyslu sexuálního uspokojení žen velmi pozitivní.

Martina: Říkáte zdrženlivost a úcta?

Maxmilián Kašparů: Ano, zdrženlivost v pití, jídle, sexualitě, v mezilidských vztazích a úcta k bytosti ženy a dítěte.

Martina: Říkal jste, že pokud to takto půjde dál, tak vymřeme. Vymřeme ze strachu, že pokud projevíme nějakou náklonnost, tak za to můžeme být perzekvováni. Ať již jde o muže, nebo ženy. Myslíte, že k tomu, že vymřeme, nám také pomohou současné módní nápady jako manželství lidí stejného pohlaví? V některých zemích tito partneři mohou adoptovat děti. Je toto součástí jakéhosi scestí?

Maxmilián Kašparů: Scestí… je to nepřirozené. Neříkám, že je to patologické, scestí, úchylné. Jako lékař to považuji za nepřirozené. Stejně tak nepovažuji na přirozené, když si nedávno v Itálii žena vzala sama sebe a na svatbě bylo asi šedesát hostů a novináři. Nejdříve se se sebou zasnoubila a pak si sama sebe vzala. Z toho také nekouká, že by vzešly děti, že by byla oboupohlavní…

Martina: Ano, asi nebude samosprašná…

Ve Spojených státech, se řešilo, že by pedofilie měla mít postavení jako „hetero“ a „homo“. Vedle toho by mohlo být „pedo“ jako nová alternativa

Maxmilián Kašparů: Tyto výjimečné věci jsou podle mého názoru nepřirozené. Ve Spojených státech se již uvažuje o tom, že pedofilie nebude diagnózou, ale že to bude alternativní sex – jako u homosexuality. Nejprve tedy asi dojde k tomu, že vztah k dětem nebude sexuálně praktikovaný… Takže nejdříve chci málo, jeden prstíček, pak druhý, třetí a když toho dosáhnu, tak chci další a další. To je taktika.

V souvislosti s vypracováváním nové soustavy diagnóz ve Spojených státech se řešilo, že by pedofilie měla mít postavení, jako „hetero“ a „homo“. Vedle toho by tedy mohlo být „pedo“ jako nová alternativa. To nám také ohledně přirozenosti nepomůže. Já nejraději používám při volbě výrazů slovo „přirozené“, protože za to mě nemůže nikdo napadnout.

Martina: Bojíte se, že by vás někdo napadl, nebo se vám to již stalo?

Maxmilián Kašparů: Ano, stalo. Kdosi mi vytkl, že bych měl používat ten správný slovník.

Martina: Čím to je, že když se o těchto tématech začne mluvit jinak než podle nejmodernějšího ideologického slovníku, tak se spustí poměrně nenávistný a nesouhlasný pokřik a označí vás hanlivými nálepkami nesnášenlivého člověka, zpátečníka, jak se říká „old fashion man“? Proč právě na tato témata reagují zastánci těchto nových ideologií takto zuřivě?

Maxmilián Kašparů: Protože jsou na to velmi citliví. Považují to totiž za něco nového a oni jsou těmi pionýry nových trendů, cest. A najednou se vyskytne někdo, kdo to kritizuje. A jak tady může někdo kritizovat něco, co je nové, nevšední, neotřelé, správné, kvalitní a tak dále. Tak se tomu dají různé nálepky. A to ne jen v sexuální, ale také i v jiných oblastech života. Oni se dokonce cítí být hrdými, že jsou jiní.

Na to říkám, že by například barvoslepí lidé měli být hrdí na to, že jsou barvoslepí. Protože je jich také menšina. Křesťané jsou také menšina, takže by na to měli být hrdí. Společnost se skládá z menšin. Tedy buďme všichni hrdi na svou menšinu a bude hrdý celý náš český národ. Nemám nic proti nikomu. Každému přeji svobodu, ale nepovyšujme jedno nad druhé. Vadí mi, když se někdo povyšuje na druhé. Třeba, že je heterosexuál – a tamto je nějaký ošklivý homosexuál. Není ošklivý, má svou lidskou hodnotu, cenu jako člověk. S těmito lidmi v ordinaci pracuji, bývají velmi talentovaní a vycházíme spolu velice dobře. Lidi, kteří mají nejrůznější sexuální cesty, jsem nikdy nezesměšňoval, neurážel je, a proto s nimi dobře spolupracuji.

Když se mě ale někdo zeptá, tak vždycky řeknu ano, ale z fyziologického, anatomického hlediska je to nepřirozené. Stále se držím slov svatého Tomáše Akvinského, že milost předpokládá přirozenost. Tedy ne obviňovat, zavírat, jako to dělal Hitler, nebo jak tomu bylo v jiných státech a děje se to i dnes. Tyto lidi je třeba respektovat a pomáhat jim, ale není možné z toho udělat nějakou úžasnou výjimku, která je nad námi ostatními smrtelníky.

Martina: Všiml jste si toho, že debata na tato témata v naší společnosti již prakticky ustala?

Maxmilián Kašparů: Ustává, protože už k tomu není co říct. Vše již bylo řečeno. Filosof Wittgenstein řekl, že o čem již není co říct, o tom se musí mlčet. Bouře, která zde vznikla v oblastech sexuality, již usedá a zklidnilo se to. Soužití a vztahy došly pomalu k respektování a já jsem tomu rád. Znovu otevírat a jitřit tyto věci by bylo zcela k ničemu a mohlo by to některé lidi udělat nešťastnými. Buďme rádi, že se to uklidnilo, pokud jedna ze stran nebude dělat zase něco nového a vyhledávat proti druhé straně nějaké výpady. Myslím, že by se měl vyhlásit mír.

Vše směřuje bohužel k tomu, že je nám sděleno, co máme dělat, jak se máme chovat i jak máme myslet

Martina: Nebojíte se, že přijde doba, že v tomto ohledu budou všechny odlišné názory znemožněny, že nebude možné o těchto tématech diskutovat, protože zde bude pouze jedna schválená, požehnaná, správná ideologie a tečka?

Maxmilián Kašparů: Ano, obávám se toho. Vše směřuje bohužel k tomu, že je nám sděleno, co máme dělat, jak se máme chovat i jak máme myslet.

Martina: Podíváme se na jiný problém, který se týká hypermódních ideologií. Odborníci říkají, že na nás velmi zdrcujícím způsobem působí moderní technologie. Je to věc do diskuse. Vzpomeňme, jak nás rodiče vyháněli od televizí a říkali, že to je špatně. Možná je jejich rodiče zase odháněli od rozhlasu a říkali, že to jsou podivná čertova hejblátka – a my odháníme naše děti od mobilů, laptopů všelijakých dalších hráčských možností. Profesor Stránský, neurolog, kterého jsme zde měli, hovořil o degeneraci, kterou nám technologie způsobují. Máte nějaké podobné zkušenosti, které by se z pohledu psychiatra daly nazvat degenerací?

Maxmilián Kašparů: Ano. Komunikace přešla z úst do prstů. Když vidím skupinu mladých lidí, kteří spolu mlčí a píší si esemesky, které píší někomu, kdo v té společnosti vůbec není, předhání se v tom, kdo napíše esemesku rychleji, tak si říkám, že je to dobré, pokud je to nezahltí. Tedy pokud ta technika slouží mně a ne já jí.

Na všechno je možné získat návyk. Dříve to byl návyk na alkohol, tabák nebo karty, proto se jim říkalo „čertovy obrázky“. Potom vznikl návyk na drogy, nyní máme návyk na hrací automaty, pornografii a okruh návyků se stále rozšiřuje. Mamánci mají návyk na maminky a jejich stálou péči – a jakmile to přistřihnete, mají silný „absťák“. A nyní se to přesouvá na moderní techniku.

Znám případ rodiny, kde má každý člen rodiny svůj počítač. A když přijdou domů, tak jde každý do své místnosti a jedou do půlnoci nebo i po půlnoci na počítači. Ráno se rozejdou do práce a do škol a odpoledne zase přijdou a zase hned k počítačům, u kterých dokonce i večeří. Oni spolu ani nejedí. Zde již nemůžeme hovořit o rodině. Je to totéž, jak jsem o tom hovořil u sexuality: Je to nepřirozené. Protože přirozené je, aby lidé byli spolu. Oni jsou vlastně své rodině nevěrní s technikou. To je jedna věc.

Druhou bolestí, kterou vidím, je, že lidé, kteří pracují s těmito přístroji, ztrácejí schopnost přirozené komunikace. A pak je zde další problém: když toto vidím, tak si vzpomenu na Karla Čapka a jeho roboty, kteří by měli zničit svět. Dnes dokonce odborníci hovoří o tom, že se vyrobí takoví roboti, kteří budou svět ohrožovat. Navíc toto vše dělá roboty z nás samotných.

Z nás, lidí, se stávají roboti. Člověk má lidskou osobnost a program. A pokud se z nás stane robot, tak nám zůstane pouze program. Budeme naprogramováni, očipováni a osobnost půjde stranou, protože bude potřeba pouze umět programovat, naprogramovat, programem něco získat nebo odeslat. Z nás lidí se stanou nekomunikující, studení a odosobnění roboti. Nemusíme je tedy vyrábět, protože je uděláme sami ze sebe.

Martina: Ovšem totální elektronizace našeho života je velkou módou a cílem. Můžeme sice individuálně chtít snížit přístup našich dětí i u sebe k počítačům. Ale mnoho věcí je již dostupných pouze na internetu. Lékaři nám předepíší pouze elektronické recepty, podnikatelé musí být připojeni na daňový úřad. Stále více se hovoří o tom, že budou zrušeny hotovostní platby a bude se platit pouze elektronicky. Mluví se o elektronických volbách a tak dále. Dá se před tím uniknout? Nebo již není cesty zpět? Čeká nás opravdu budoucnost robotů z nás samých?

Vůle je slovo, které téměř vymizelo z moderního slovníku. Lidé chtějí na všechno prášky. Říkají: „Dejte mi prášky, abych to zvládl“

Maxmilián Kašparů: Ano, čeká. Ale prosím rozlišujme, a to ne jen v elektronické oblasti, mezi prostředkem a cílem. Pokud se mi život s elektronikou stane cílem, tak je to malér. Ale pokud pro mne bude prostředkem usnadňujícím život, tak je to požehnanou věcí. Mohu vzít tužku a napsat udavačský anonym, anebo povzbuzující dopis nemocnému člověku. Záleží na člověku, který drží tužku v ruce. A stejné je to s každým přístrojem, ať jde o tablet, mobil, internet. Pokud mi to slouží k užitku, tak hurá. Pokud mne to zotročí, tak to je špatně.

Každý člověk by se i v tomto měl chovat jako ke knihovně nebo k vínu. Nemusím být pět hodin denně v knihovně, ale jdu tam tehdy, když si potřebuji najít nějakou knihu a něco si přečíst, lékařského, odborného. Od toho mám knihovnu. Prostě ji používám a nejsem v ní zavřen celý den. A podobné je to s internetem, najdu tam, co potřebuji, má to být jen nástroj.

Jako studenta mám jednoho velmi inteligentního kluka, který tráví na internetu deset hodin denně a to u sportu, pornografie a dalších zcela nesmyslných věcí. Pokud by deset hodin přijímal informace potřebné do školy, tak by to bylo dobré. Nyní jej však dostáváme ze závislosti na internetu.

Nebo jako k vínu. Mám rád víno, a když třeba píšu knihu, tak si dám klidně dvě deci, ale ne že vypiji dva litry. Víno se mi nesmí stát cílem, ale pouze prostředkem. To bychom si měli uvědomit všichni. Zda jsou mé manželství, děti, společenské postavení cílem, nebo prostředkem. Pokud toto přestaneme rozlišovat, tak ztratíme vůli, což je slovo, které dnes již také téměř vymizelo z moderního slovníku. Lidé chtějí na všechno prášky. Říkají: Dejte mi prášky, abych zvládl toto, nebo tamto. Já na to říkám, že to je věcí vůle, sebeovládání, sebekontroly, práce na sobě. Rodiče již dnes děti nevychovávají k sebeovládání, k sebezáporu, aby si uměly něco odříct. Ne – když se nám nevede, jdeme si pro prášky k psychiatrovi.

A autorobotizace člověka s tímto vším souvisí. Na jednu stranu budeme technicky vyspělou společností, ale na druhé straně se budeme vracet, řekl bych, do předminulosti. Budeme umět zacházet s technikou, ale nikoli se sebou.

Martina: Je zde také ještě jedna oblast, na které jsme závislí, a to je elektřina. Jsme naprosto závislí na informačních tocích na úložištích dat a to vše je závislé pouze a jen na tom, zdali nám teče do zásuvky „šťáva“.

Život je s technikou snazší, ale o to nebezpečnější. Je to daň za snadnost života

Maxmilián Kašparů: Uvědomuji si to, protože mám doma tepelné čerpadlo a říkám si, že pokud nepůjde proud, tak zmrznu, v lednici se mi všechno zkazí, nenabiji si mobil, abych se s vámi domluvil. Nejen data, jejich uložení a komunikace, ale všechny oblasti našeho života jsou závislé na elektřině. Z jedné strany je to dobře, ale z druhé strany je to veliký malér. Kdyby nás chtěl někdo zlikvidovat v nějakém válečném konfliktu, tak stačí zlikvidovat elektrárny a dráty a klekne naprosto vše. I čerpadla benzínových pump jsou na elektřinu.

Mluví se také o tom, že je nebezpečné, když velké město má svou vodárnu. Stačí, aby tam někdo vhodil jed, a celé město otráví, protože lidé nemají jiný přísun vody. Na druhou stranu si již nedovedeme představit, že bychom svítili loučemi a že místo autem budeme jezdit s kravským potahem. A je dobře, že jsou tyto časy pryč, protože život je přece jenom snazší, ale o to nebezpečnější. Je to daň za snadnost života.

Martina: Chtěla jsem právě od vás jako od psychiatra slyšet, zdali jsme, podle toho, jak nás znáte a jak vám lidé procházejí ordinací, na toto strádání psychicky připraveni? Na to vše, co jste vyjmenoval, ztrátu pohodlí jednoduchého přístupu k vodě, k pohonným hmotám, k jídlu.

Maxmilián Kašparů: Nejsme, protože s tím nepočítáme. Existuje přísloví „zapomněl jsem na to jako na smrt.“ Tak i my zapomínáme na to, že jsme životně odkázáni na dva tři zdroje, vodu, jídlo, elektřinu – a bez nich to můžeme zabalit. To negativní a špatné si člověk nepřipouští. Ale takový už člověk je. Existuje sice pár futurologů, kteří s takovými věcmi počítají, občas o tom někde mluví, ale vykládejte lidem, že je něco nebezpečné. Podle statistik se ukazuje, že obrázky nádorů a pitev na krabičkách od cigaret vůbec nesnížily jejich konzumaci, protože každý má pro strach uděláno.

Martina: Věci, o kterých jsme mluvili, jsou velmi vážné a mohou nám život nejen zkomplikovat, ale zcela změnit. Hovoří o tom odborníci, někteří odvážnější politici, nejrůznější zástupci organizací. A já si při tom říkám, jak to, že je to lidem jedno. Zabýváme se pseudoproblémy, řešíme, zda nám posiluje koruna vůči euru, což je ničím ve světle třeba fatálního blackoutu nebo ztráty pitné vody, degenerace mozků, potíží s rozmnožováním, protože se vytratí jakýkoliv sexuální napnelismus mezi mužem a ženou. Jak to, že mé spoluobčany neznepokojují tyto zásadní věci, které mohou nastat?

Maxmilián Kašparů: Právě proto, že řeší ty pseudoproblémy. Když přestanou řešit pseudoproblémy, tak si začnou klást otázky po opravdových, skutečných problémech, které jste pěkně sériově vyjmenovala. Moje babička vždycky říkala: „Jeho starosti a Rothschildovy peníze bych chtěla mít.“ Žijeme ve společnosti, která již nemá tolik starostí, jak tomu bylo dřív. A když nemáme starosti, tak si musíme nějaké vyrobit. Existuje mnoho lidí, kteří by ke mně jako k psychiatrovi mohli přijít, ale nepřijdou. Ale přijdou lidé i s takovými hloupostmi, že si vzpomenu na mou babičku a říkám si: „Vaše starosti bych opravdu chtěl mít.“ Řeší pseudoproblémy, protože žádný skutečný problém nemají.

Vzpomínám si na jednoho muže, který je velmi známý a dost vysoko postavený. Na doporučení svých známých tito lidé jezdí po okolí, aby nebyli vidět v Praze nebo v Brně, kde pracují a působí. A tento člověk říkal: „Mám barák, chatu, dokonce dvě, v Itálii mám koupenou loď a domek, kam jezdíme na dovolenou. Dva dny v týdnu máme s manželkou volné na kulturu, sport. Máme chůvu, která se nám stará o děti, dvě uklízečky, jednu na prádlo, druhou na byt. Pane doktore, já mám i milenku, mám všechno a jdu za vámi, jak to mám udělat, abych byl vyrovnaný.“ Odpověděl jsem radou, kterou kdysi ve své knížce napsal profesor Dominik Pecka: „Člověk je vyrovnaný, až když leží na prkně.“ Což ho moc nepotěšilo…

Martina: …kolik jste si za takovou radu účtoval?

Maxmilián Kašparů: Tenkrát to bylo ještě za třicet korun. A teď si vezměte, že je zde nějaká matka, má dvě děti, opustil ji manžel a neplatí jí alimenty a platit nebude, má plat jedenáct tisíc – toto jsou problémy…

Pokud nás ze současného životního stylu neprobere nějaký menší otřes, tak bude muset přijít velký

Martina: Pane doktore, já se obávám, že jste toho člověka tehdy nepochopil. On se vás chtěl zeptat, jak to má udělat, aby byl šťastný. On byl podle mého názoru hluboce nešťastný a již nevěděl, jak se učinit šťastným.

Maxmilián Kašparů: Ano, vlastně přišel s tím, že mu ještě něco chybí k dokonalému štěstí. V podstatě říkal: „Já mám všechno, mohl bych být šťastný, ale nejsem.“

Martina: Proč nebyl?

Maxmilián Kašparů: Protože chtěl všechno. Chtěl snad ještě Karlštejn, být generálním tajemníkem OSN, protože vysoká funkce v této zemi mu nestačila. Chtít mít všechno je, odpusťte mi to slovo, nenažranost. Kdo chce mít všechno, často nemívá nic. Já jsem mu samozřejmě neodpověděl pouze to, co jsem vám říkal. Všechno jsme to probrali, rozebrali jeho situaci a já ho vedl k tomu, že by měl také konat něco dobrého. Řekl mi, že se chová špatně vůči dětem, vůči manželce.

Ano, děláme si pseudostarosti a neuvědomujeme si to důležité, to základní – a že pokud o to nebudeme pečovat a to podstatné nám jednou klekne, tak skončíme někde hodně vzadu, budeme chodit do lesa vyhrabávat studánky. Budeme bydlet v jeskyni, oblékat se do medvědí kůže, pokud ještě vůbec medvědi budou, a svítit loučemi.

Martina: Myslíte, že takovýto otřes, který jsme popsali, je jedinou šancí, aby se k nám vrátil zdravý rozum a přirozenost? Nebo máme ještě šanci na nějakou měkčí verzi?

Maxmilián Kašparů: Myslím, že pokud nás ze současného životního stylu neprobere menší otřes, nevím, co by to mělo být, tak bude muset potom přijít velký.

Martina: Mně se do jeskyně nechce.

Maxmilián Kašparů: Já vím. Mně také ne. Asi se nebude chtít nikomu. Ale jde o to, že vy asi nemáte jen obyčejné lidské starosti a proto se ptáte takovýmto způsobem. A to je dobře. Anthony de Mello říkal, že člověk, který si neklade otázky, žije jako had na poušti a žába v bažině. Pouze přežívá. A pokud nechceme pouze přežívat, tak si musíme klást otázky, klást si je pravdivě a pravdivě hledat odpovědi. Jak říká Bible: „Hledejte pravdu a pravda vás osvobodí.“

Martina: Pane profesore, díky za to, že jste nám připomněl, že pojmy, které nám běžně slouží k dorozumění, nemusí být pouhá slova, slova, slova… Díky za to.

Maxmilián Kašparů: Prosím a na slyšenou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.