Zpět

Žijeme příliš bohatě navenek, ale chudě uvnitř. Měli bychom to otočit: žít bohatě uvnitř, chuději navenek – rozdělit se s druhými.

Text 8.1.201923 min Přehrát

Od konce minulého roku vás provázíme jakýmsi miniseriálem o lidských ctnostech, tedy o nauce, poznání, z něhož se stává pro řadu lidí dnes už vlastně tajemství, protože ani netuší, co to lidské ctnosti konkrétně jsou.

Z vašich reakcí je však znát, že mnozí z vás nezapomněli. A další píšete, že jste si je díky našemu vzácnému hostu, profesoru Maxmiliánu Kašparů, připomněli. A to je moc hezké, protože jak říká jiný moudrý kněz – Antony de Mello: „Zjistíte-li dnes, že nejste tak moudří, jak jste si o sobě mysleli včera, jste dnes moudřejší.“ Také dnes hovoříme s teologem a psychiatrem, profesorem Maxem Kašparů.

Martina: Pane profesore, čeká na nás předposlední ze sedmi ctnostní, které rozebíráme, což je „střídmost“. O této ctnosti se v souvislosti s Vánocemi mluví velmi často, protože si pod střídmostí představujeme především zdravý životní styl, uměřenost v jídle, možná až jakousi dietu. Z tohoto pojmu se nám již ale trošku vytratila sebekontrola, umírněnost nejen v jídle, ale i v konání, v myšlení. Řekněte mi, co všechno si můžeme představit pod pojmem „střídmost“?

Maxmilián Kašparů: Zde budu trochu konkurovat panu profesoru Dolečkovi, který o střídmosti hovořil z alimentárního pohledu. Já bych se ale na střídmost podíval ještě trošku jinak. A to proto, že o alimentárním pohledu nám řada odborníků říká, co jíst, co nejíst, co pít, co nepít, takže na to již specialisty máme. Nestřídmost ale může být ještě ve zcela jiných oblastech, například v závislosti na čemkoliv, na alkoholu, na cigaretách. Proč si nepopít sklenku, zvláště teď, jsou tu Vánoce a Nový rok? Ale rozdíl je v tom, že střídmý člověk vypije skleničku, dvě deci, ale nestřídmý dvě flašky. Někde se sejdeme s kamarády, ti mi nabídnou cigaretu, a my si můžeme říct: „Ano, já kouřit umím. Nedělám to, ale proč bych si s tebou jednou za rok nezapálil?“ Ale ne, abych vykouřil čtyřicet cigaret denně.

Stejně tak je to se závislostí třeba na pornografii. Měl jsem několik pacientů, kteří říkali, že osm až deset hodin denně sledují pornografické stránky. Je rozdíl podívat se na pěknou ženu, na pěknou ženskou sochu, podívat se třeba i na nějaký umělecký akt, a úplně něčím jiným je trávit hodiny prohlížením pornografických stránek. Dále je to závislost na internetových stránkách jakéhokoliv druhu, což je nestřídmost v přijímání všech možných informací, a to v člověku vyvolává chaos.

My se máme ke všemu, co nám tento svět nabízí, chovat jako ke knihovně, ve které nejsem každý den dvacet hodin, ale jdu do ní, když si potřebuju něco zjistit, přečíst. A stejně tak bychom měli používat i alkohol a informační toky, které se na nás ženou, mít výběr, protože jakmile je člověk bez výběru, tak propadne závislosti.

Martina: Současná doba nás ale v nestřídmosti nesmírně podporuje. My ji i vyžadujeme a nejsme střídmí ani v jídle, ani v našich přáních, v touhách, nejsme střídmí v oblékání, ve zdobení se, v zážitcích. Stále potřebujeme více a více zážitků.

Maxmilián Kašparů: Adrenalin.

Martina: Ano, a víc dovolených, nebezpečí, jet ještě dál. Nejsem si vůbec jistá, jestli dokážeme domyslet, a nyní hovořím sama za sebe, v čem všem jsem nestřídmá.

Maxmilián Kašparů: To je opět individuální. Mám jednoho kolegu, který se mi chlubil tím, že si koupil košili za 15 tisíc, protože je značková. Neboť on by si obyčejnou košili, jakou nosím já – a je to úplně stejný výrobek, jenom tam není ta cedulka – neoblékl, protože si přece nebude něco kupovat ve frcu, jak říká. Musí to koupit ve značkové prodejně. Zde už je více hříchů, nejen nestřídmost, ale také pýcha, závislost na těchto věcech, protože takto kupuje kalhoty, boty, všechno oblečení. On na to má, a dává tím cosi najevo. To je nestřídmost v oblékání.

Potom také existuje nestřídmost v zážitcích. Znám jeden případ, ze své praxe dětského psychiatra, který nezapomenu. Navštívili mě rodiče bez svého dítěte, což byl asi třináctiletý chlapec, byli velmi nešťastní a říkali: „My se s vámi jdeme poradit ohledně našeho syna. Nemáme ho ale s sebou, protože by se zlobil, kdyby věděl, že jsme šli ohledně něho k psychiatrovi. Dali jsme mu na vybranou, kterou destinaci by si vybral na léto, a on si zvolil Brazílii. Tak jsme letěli do Brazílie, kde nám asi po čtyřech dnech s výtkou řekl, že tak hrozné prázdniny ještě neměl, protože tam není žádný adrenalin, ale jenom pralesy a řeky, a to už jej nebavilo. Měl s sebou počítač a zbytek dovolené, deset dnů, hrál na tomto počítači bojové hry.“ A já jsem říkal: „Proč za mnou jdete?“ A rodiče mi říkali: „Jestli jsme tím výběrem destinace nepoškodili psychosociální vývoj našeho syna. A jakou destinaci si máme vybrat na příští rok, abychom to napravili.“

Martina: Takže vy jste kromě psychiatra taky cestovka?

Maxmilián Kašparů: Já jsem ze šuplete vytáhl bílý prapor a začal jsem jím mávat, že to vzdávám, protože zde je vidět, jak jsou rodiče závislí na dítěti, na tom, aby bylo 24 hodin denně šťastné, a že ten chlapec je závislý na adrenalinu a bojových hrách. A máte to v jedné rodině, kde je provázaná závislost se vším všudy. Je to ukázkový příklad toho, kam až to může vést. A to prosím ještě není všechno, to bude u nich pokračovat.

Lidstvo si podvědomě říká – ale nikdo to nevysloví – že jakožto organismus na této planetě už tady končí, tak si ještě užijme…

Martina: Pokud je někdo závislý na alkoholu, tak ho na této sebezničující cestě může zastavit třeba to, když se objeví první zdravotní potíže. Když najednou játra nejsou tak měkká, jak by měla být, ale trošku nám tvrdnou. To někdy takový člověk má třeba ještě sílu, jeho osobnost není rozložená a nastaví si nějakou střídmost. Ale nestřídmost celé naší civilizace vede k sebezničení. Již zde máme obrazně řečeno mnoho takových tvrdnoucích jater v podobě nejrůznějších potíží na zeměkouli, přemnožujeme se, ubývá plochy, na které se dá pěstovat jídlo, ubývá vody. Zeměkoule se z nás začíná tak trošku oklepávat. A my nejsme schopni tuto nestřídmost zastavit. Myslíte, že nás zastaví až sebezničení, nebo se zeměkoule ještě párkrát zatřese a nám dojde, že to myslí opravdu vážně?

Maxmilián Kašparů: Hezky jste vystihla a popsala, co udělá nestřídmost s játry alkoholika, a co udělá s lidstvem na této planetě. Já s alkoholiky pracuji, jako psychiatr jich mám v ordinaci spoustu, a někteří, a není jich málo, říkají: „Když už jsem jednou nohou hrobařovi na lopatě, tak už je jedno, jestli se tam propiju o půl roku dřív, nebo později, to už nehraje žádnou roli.“ Takový člověk začne být lhostejný a začne pít ještě víc. A já mám dojem, že toto postihlo i lidstvo, že si tak nějak podvědomě říká – ale nikdo to nevysloví – že jakožto organismus na této planetě už tady končí, tak si ještě užijme… To je můj názor.

Ale mohlo by se tomu pomoci tak, že bychom to otočili. Část současného lidstva žije ve velkém dostatku, ale na jiných místech planety je bída a hlad, lidé umírají hlady. A kdybychom byli schopni se s těmi, co umírají hlady, rozdělit, tak by to pomohlo i nám. Protože nám by se snížila vysoká kvalita života na kvalitu únosnou, protože já nepotřebuji v obchodě 15 druhů jogurtů nebo šest druhů chleba. Stejně se to potom likviduje a vyhazuje, protože tomu projde záruční doba. Rozdělit se, být přející a štědrý.

Navíc my žijeme příliš bohatě navenek, ale velmi chudě uvnitř, a to bychom měli otočit, žít bohatě uvnitř a chuději navenek, rozdělit se s těmi druhými. To by byla záchrana lidstva a planety jakožto matky živitelky.

Martina: Nakonec je tady, pane profesore, ctnost, které jste se dožadoval již v průběhu našeho rozhovoru, a to je „činorodost“, která musí doprovázet každou z ostatních ctnostní, o kterých jsme hovořili. Tedy pracovitost, píle, iniciativa. Myslím, že tuto ctnost jsme si dokázali ve společnosti osvojit a zmnožovat. Je to tak?

Maxmilián Kašparů: Je. A dokonce to někdy vede k workoholismu, kdy člověk pracuje až přespříliš, je činný až přespříliš. Ale činorodost by neměla působit sama o sobě, měla by být někam zacílena a toto zacílení by mělo být pozitivní a smysluplné. Budou nám ubývat pracovní místa pro lidi, kteří, jak jsem nedávno slyšel v nějakém pořadu, budou nahrazováni automaty. Tím se sníží činorodost člověka, který si nebude vědět rady s volným časem. Dnes se mluví o řadě problémů, a jedním z nich je volný čas, co s ním. Takže se uvažuje o tom, že budou pouze čtyři pracovní dny, a pátek, sobota, neděle bude volno, čehož se jako psychiatr obávám.

Co s tím? Vše souvisí se vším, nelze oddělovat jednu věc od druhé, každá má vazbu na něco dalšího a to zas na něco jiného. Takže činorodost by měla mít svůj obsah, cíl, smysl a motivaci. Obsah, cíl, smysl, motivace. Pokud bude mít všechny čtyři tyto atributy, tak bude činorodostí zdravou a prospěšnou. Pokud ale bude mít jejich opak, nebo pokud tam budou některé chybět, tak taková činorodost se může obrátit proti samotnému člověku. Ale to už je otázka vyspělosti každého jedince a jeho schopnosti rozlišovat, zda je daná činnost k něčemu dobrá, nebo nikoli.

Vezměte si otázku Vánoc. Děti se těší, ale já znám velkou spoustu žen, které se Vánoc bojí, protože všechno leží na nich: uklidit, připravit, uvařit, upéct. Ony musí být činorodé, protože celé Vánoce spočívají na nich a jsou hodnoceny podle výkonu dané ženy. Ne klid a pohoda jsou cílem Vánoc, ale výkon manželky, protože manžel se do toho zapojí málo kdy. Chlapi neumějí péct cukroví a vařit rybí polívku, a tedy to vše musí dělat ženy.

Martina: Ne všude.

Maxmilián Kašparů: Samozřejmě jsou i výjimky. Znám případy, kdy se manžel těší na Vánoce, protože bude dělat úplně všechno. A tuto šanci dostane pouze o Vánocích, protože se tak s manželkou dohodl, a ona ho jindy nepustí k jeho koníčku, kterým je vaření. Takže samozřejmě je to případ od případu a rodina od rodiny. Ale jak říkám, motivace, smysl, obsah a cíl. A pokud jsou kladné, tak buďme činorodí.

Když něco děláme, klaďme si otázku: „Proč to konám? Musím, nebo chci?“

Martina: Když jsme se bavili o naší neschopnosti být střídmí, tak stejně tak jsme nepřirození i v činorodosti, již jste zmínil workoholismu. Jan Ámos Komenský říkal: „Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ A já musím říci, že se svým pracovním dnem spojuji slovo „zběsilý“. Proč si nedokážeme uchovat rozumný přístup k práci?

Maxmilián Kašparů: A to je ta motivace. Tady si položme jednu z těch čtyř otázek: „Proč tak konám? Konám tak proto, že musím, nebo proto, že chci?“ Na to jsou dvě odpovědi, protože když člověk něco dělá, tak je to buď proto, že musí, nebo že chce. A teď si můžeme položit otázku: „A musím dělat to, co dělám, nebo to chci dělat?“ Pokud musím, tak mě to strašně vyčerpá. Ale pokud chci, tak je to můj koníček a nevyčerpá mě to tolik. Tedy u některých činorodých lidí to můžeme chápat ve smyslu motivace: „Já to dělat chci, těším mě to a mám pocit uspokojení.“

Ale někteří pacienti mi říkají: „Pořád musím něco dělat, protože jakmile přestanu mít nějakou činnost, tak začnu myslet na problémy, které mám s dcerou, se synem, a tak zase uteču do nějaké práce.“ Tedy ptejme se po motivaci jako po základu toho, proč vykonáváme nějakou činnost a proč té činnosti máme tolik. Někdy musíme. Například když je málo lékařů, tak slouží ve dne v noci. Ne že by chtěli, jsou z toho utahaní, ale musí. Tedy ptejme se a klaďme si otázku: „Proč to dělám?“

Na absenci sedmi ctností v životě člověka neexistuje žádný prášek, lázně, ani léčebna. Funguje pouze změna smýšlení a postoje.

Martina: Pane profesore, vy jste nejen řeckokatolický kněz a pedagog, ale také psychiatr a jste v tomto oboru soudním znalcem. Plní vám ordinaci lidé často proto, že hledají tyto ctnosti, nebo spíše proto, že jsou zmateni z jejich absence?

Maxmilián Kašparů: Řekl bych, že z 99,9 procent jde o to druhé. Protože když člověk neví, že má něco hledat, tak to nehledá. Pokud by si byl vědom toho, že něco ztratil, tak by to hledal, ale když to nikdy neměl, ta slova mu nic neříkají. Kdyby se šlo ptát se lidí běžné populace, co si pod těmito pojmy představují, tak by jim to dělalo problém. Tedy pokud nevím, že mám něco hledat, tak to nehledám, ale hledám pomoc od následků toho, že toto nežiji.

Úkolem nejen lékaře, ale i kněze a učitele je to, aby člověku oznámil, že existují i tyto hodnoty jako střídmost. Když přijde alkoholik, tak ho musím vést ke střídmosti. Pokud přijde workoholik, tak ho musím vést ke snížení činorodosti a k hledání otázky, proč tak koná. Lidé přicházejí s následky absence těchto sedmi ctností, a na to neexistuje žádný prášek. Nejsou na to žádné lázně, ani žádná léčebna. Na to funguje pouze změna smýšlení a postoje.

Martina: Myslíte, že někdy přijde doba, kdy tyto nádherné ctnosti – proč dnes nemluvit ve velkých slovech – budou opět pochopeny, ctěny a hledány? Že lidé opět začnou zasvěcovat život tomu, aby naplnili obsah těchto slov ve svém životě?

Maxmilián Kašparů: Myslím, že ano, protože ta desetinka procenta, která mi před chvilkou chyběla, jsou ti, kteří si již tyto otázky kladou. A myslím, že pokud bude na této planetě přibývat stále více různých problémů, tak se začne klást i otázka „proč?“. To je jedna z nejkrásnějších otázek a mají ji i děti. Známe to: „A tatínku, proč, a pjoč, a pjoč, a pjoč…?“ Ony to říkají ještě tak dětsky. A my se za toto dnes stydíme. Nestyďme se za to, klást si otázku „proč“. Vždy tím dojdeme k něčemu, co nám může obohatit život.

Martina: Pane profesore, moc děkuji, že jsem vám tuto otázku mohla dnes položit hned několikrát. Díky moc.

Maxmilián Kašparů: Prosím a přeji všechno dobré a požehnané.

Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů

Diskuze:

  1. Asi už začínám rozumnět tomu šílenství a zradě-obětování vlastních lidí, co předvádí papež František. Pan Kašparů to docela hezky popsal tím, že prý se máme podělit s těmi o „umírají hlady“ abysme tím sami zchudli, protože to je prý pro nás prospěšné…
    Já si myslím že k „podělení se“ jsou potřeba dva. Jeden co se podělit chce sám a ze své vůle. Ten co se dělí o to co sám vytvořil a jemu patří. A taky ten druhý, který je pomoci hoden. Tedy splní určitá kritéria která žádá darující. Přinejmenším je to alespoň elementární vděk a smysluplné využití darovaného. Dělit se „abych se měl hůř“, no nezlobte se , ale to je teda děsná hloupost. Když už se dělím, tak přeci proto abych pomohl. Takové navádění oveček, aby podporovaly nevděčné lenochy, tak to je vážně špatně. To už je ve hře někdo třetí, kdo tam nepatří. Zvlášť když nedomýšlí co udělá to „podělení se“ s porodností činorodostí těch druhých. Takhle zemi jako matku živitelku nezachráníte.

Napsat komentář