Miroslav Kemel
Miroslav Kemel
Karikaturista a písničkář

V každém člověku je černý a bílý vlk: kterého budeš krmit? (1. díl)

Ze společnosti se vytrácí humor. Atmosféra v jednotlivých duších, mezi lidmi i mezi státy je stále temnější. Strach z toho, co by se mohlo dít, svírá hrdlo. A osvobozujícího smíchu se nedostává.

Lidé

Délka: 30:56
Datum: 1.6.2018

Přehrát pořad

Vtip, humor a smích dostávají stále častěji krutou, násilnou, nemocnou, primitivní nebo nějak jinak degenerovanou podobu. Proto je stále vzácnější, ale o to více osvěžující, setkat se s humorem, který osvobozuje a otevírá obzory. Mezi autory, kteří jsou schopni takové potěšení v dnešní houstnoucí době poskytnout, patří přirozený i programový optimista, humorista, kreslíř, karikaturista Miroslav Kemel, se kterým nad smíchem a stavem světa rozmlouvá Martina Kociánová.

 

Martina: Zdá se to nám anebo se to zdá i vám, že v posledních letech smíchu trochu jakoby ubylo?

Miroslav Kemel: Ano. Mám pocit, že takového pozitivního, přátelského a vstřícného smíchu ubývá a že je nahrazován drsným úšklebkem.

Vnímám tendenci ubývání přemýšlivého humoru, stále více přibývá a je častější drsnější humor, výsměch, ironie

Martina: Jak členíte humor? Jaké druhy humoru máte ve svém portfoliu? Jak je rozlišujete?

Miroslav Kemel: Nejsem teoretik, tímto se úplně nezabývám, ale vnímám tendenci ubývání přemýšlivého humoru, stále více přibývá a je častější drsnější humor, výsměch, ironie. To někdy nemusí být špatně, občas je to dobře, ale já mám rád přemýšlivý, dříve se říkalo laskavý humor.

Dříve se říkalo, že laskavý humor má nálepku něčeho ne zcela aktuálního a pozitivního. Laskavý humor v podstatě nějakým způsobem opouštím, ale nechci jít do drsného, urážlivého humoru, legrace za každou cenu, kdy se karikaturista pyšní tím, že ho někdo žaluje. Takový vtip, aby byl karikaturista žalován, je totiž hrozně jednoduché udělat – a to se mi úplně nelíbí.

Martina: Je humor věda?

Miroslav Kemel: Řekl bych, že není. Humor je spíše náhled, přemýšlení o světě, než věda. Samozřejmě, že věda se dá udělat úplně z čehokoli, to je jasné, ale humor je spíš způsob nahlížení na svět.

Martina: Říkáme, že humoru ubývá, tak by mě zajímalo, jestli je podle vás humor záležitostí, kterou má člověk vrozenou, anebo je to věc spíše nabytá? Protože pokud ho ubývá, tak by to znamenalo, že se rodí čím dál tím méně dětí s humorem.

Miroslav Kemel: Myslím si, že předpoklady k humoru člověk zdědí, narodí se s nimi. Další věcí je způsob kultivace směru, kterým se chcete projevovat. Jestliže chcete být komik, tak samozřejmě záleží na tom, jak se pěstujete a rozvíjíte tímto směrem. Pokud chcete být karikaturistou, tak musíte nutně začít kreslit a věnovat se tomu. Ale ten náhled na život, odstup od věci a chuť se tomu zasmát, to je myslím vrozené.

Martina: Zmizely například satirické pořady z televize a rádií. Dokonce skončily humoristické časopisy. Dočetla jsem se, že jste v roce 1989 přispíval do Dikobrazu, ale časopisů, kde se objevovaly karikatury a vtipy bylo mnohem víc. Čím to je podle vás?

Vtipných lidí je hodně. Dělat to ale pravidelně a dlouhodobě už však žádná sranda není.

Miroslav Kemel: Podle mě je jasné, že to musí být nějakou společenskou objednávkou. A ta schází. Mám pocit, že to lidé nevyžadují. Přitom mám pocit, že je to v rozporu s tím, že když se opravdu nějaký pořad povede, tak ho lidé mají rádi, reagují na to. Třeba na kreslený humor na internetu lidé reagují. Myslím, že kreslený humor je pro internet zcela ideální a sám nevím, proč to tak je. Mám dojem, že ubývá toho chytrého, inteligentního humoru. Jestli je to tím, že ho lidé nechtějí, na to nedokážu odpovědět. Rozhodně mě samotnému takové pořady chybí jak v televizi, tak v rádiích. Naštěstí existují určité satirické projekty, které mě oslovují a baví. Ale u důležitých médií, jako je Česká televize a Český rozhlas, tam toho moc není.

Martina: Platí i pro vás možná staré a otřepané moudro, že dělat humor není žádná sranda?

Miroslav Kemel: Jasně, určitě. Myslím, že vtipných lidí je hodně. V určitých situacích dokáže každý říct něco vtipného. Dělat to ale pravidelně a dlouhodobě už však žádná sranda není.

Martina: Jste optimista? Když se podívám na vaše vtipy, tak to není taková ta řachanda. Ba co více, mnohé z nich jsou takové, že se člověk rozesměje, ale smutně, protože moc optimisticky nevyznívají.

Miroslav Kemel: Ano, je to tak. Dost lidí mi píše, že to vlastně není vtip, že je to popis reality. Já však mám pocit, že jsem životní optimista.

Martina: A z čeho optimismus čerpáte?

Miroslav Kemel: Z nejbližšího okolí a z vnitřního prožívání života, z toho že mám víru, že se věci vyvíjejí dobrým směrem. Akorát se s tím musí člověk nějak střetávat a popasovat, bojovat s realitou. To tak je.

Mohu si dovolit říct spoustu věcí, jako karikaturista cítím, že mám právo přehánět a dělat si legraci z věcí téměř posvátných

Martina: Legendy říkají, že ve středověku si vůči panovníkovi mohl nejvíce dovolit šašek. Ten mohl říct, jak se věci mají, i to, za co by jiný skončil v šatlavě. Cítíte se někdy také tak? Nemyslím to pejorativně, ale tak, že jste svědomí národa, člověk, který může říct, že císař je nahý?

Miroslav Kemel: Jako svědomí národa se rozhodně necítím, ale vnímám svoji roli tak, jak jste ji popsala. Mohu si dovolit říct spoustu věcí, protože jsem svým způsobem na okraji. Jako karikaturista cítím, že mám právo přehánět a dělat si legraci z věcí téměř posvátných, a takovým způsobem, že to má nějaký smysl.

Je pravda, že u humoru, který dělám, což je kreslená karikatura v novinách, mohu používat velmi mnoho poloh. Může to být do jisté míry komentář, když o tom něco vím a mám pocit, že se k tomu mohu vyjádřit. Pak to může být také méně závažná glosa, anebo to můžu shodit a udělat si z toho úplnou legraci. Je to více poloh, na rozdíl od seriozních komentátorů. Z velké části se považuji za novináře a myslím, že pro tato témata mám větší paletu možností.

Martina: Řekl jste: Považuji se za novináře, mohu říct mnohé. Můžete říct všechno?

Miroslav Kemel: Myslím, že mohu říct v podstatě všechno. Jen záleží na prostředcích, jakými to vyjádřím. Nemám rád vtipy urážlivé vůči nějaké skupině obyvatel. To se už dostáváme na pole autocenzury, k tomu, co si člověk může dovolit, a co ne. Nemám to s kým konzultovat, radím se opravdu sám se sebou: co je pro mě únosné, co, jak a kam až pustit, co chci přestoupit, jaká je hranice vůči někomu, situace, za kterou chci jít a hlavně, jestli to má nějaký smysl. Pokud poznám, že má smysl použít hrubý výraz či vyjádřit téma, o kterém se ve společnosti moc nemluví, tak to udělám. Pokud by ale měla být smyslem jen provokace a urážka, tak to v žádném případě nepoužiji.

Při tvorbě se nezabývám tím, co k tomu může kdo říct. Je to vyloženě na mně a samozřejmě pokud jde o ožehavé téma, tak předtím než to odešlu, o tom přemýšlím.

Martina: Říkáte, že se nemáte s kým radit. To znamená, že se radíte sám se sebou. Je to tedy klasická autocenzura? Radíte se v duchu třeba se čtenáři? Jak na váš vtip bude reagovat veřejnost, jak si to může vyložit vydavatel, nějaký člověk nebo skupina obyvatel? Znamená to, že než vznikne váš vtip, kreslená anekdota, tak na vás působí mnoho vlivů z okolí, nebo si ponecháváte jen svůj vnitřní pocit?

Miroslav Kemel: Když o tom přemýšlím, tak bych to rozdělil. Při tvorbě se nezabývám tím, co k tomu může kdo říct nebo neříct, to je vyloženě na mně. Samotný způsob tvorby mi přijde hodně zajímavý. Vezmu si nějaké podklady, čtu noviny, poslouchám rádio, televizi a vybírám si témata, která mě zajímají. Dám to na stůl, vyberu něco, co mě samotného zaujme. Pak už v podstatě člověk čeká, jestli něco sepne anebo nesepne. Když sepne, tak je z toho vtip. Baví mě samotná tvorba a proces, baví mě i kreslit a dávat tomu konečnou formu.

Teprve potom začnu řešit. Někdy jsem spokojený, sám sebe vnitřně pobavím a vidím, že je to v pořádku. Nerozesměji se, to už se mi nestává, ale pobavím se, vím, že to je dobré a pošlu to. Samozřejmě pokud je to ožehavé téma, o kterém se mluví, tak předtím než to odešlu, o tom přemýšlím. Sám jsem zvědavý, zda je vtip přijatelný, a po odeslání čekám, jak zareaguje redakce. Mockrát se mi stalo, že mě v redakci mile překvapili. Říkal jsem si, že mi ten vtip nevezmou, ale oni ho vzali. A to mě baví.

Martina: A stalo se to i obráceně? Že vám zavolali a řekli: „Chlape, chceš nás všechny dostat do kriminálu?“

Miroslav Kemel: Ano, stane se, že to třeba neuveřejní.

Martina: Čeho se to většinou týká? Člověka, nebo politiky, názoru? Co vám neuveřejní?

Miroslav Kemel: Někdy se to stává, když mám pocit, že by tam mělo být použito vulgární slovo. Často tato slova nepoužívám, ale občas si myslím, že to má smysl, a v případě jeho použití je to pěkně barevné. Přemýšlím o alternativě, jestli to jde použít bez toho vulgárního slova. A to mám pro takový případ připravené.

Také se to týká případů, kdy jde o konkrétní situaci, politika. Někdy se to zřejmě redakci nehodí, ale nerad bych vyvolával nějaký pocit nebo domněnku. Stává se to tak jednou, dvakrát do roka. Posílám kresbu, o které vím, že je hraniční a že k jejímu zveřejnění nemusí dojít. Ale protože žijeme v takové době, v jaké žijeme, tak tu kresbu v takovém případě dost často použiji na svém Facebooku.

Mojí každodenní prací je zvažovat a přemýšlet, kam až to přehnat

Martina: To, co jste řekl, je zvláštní: „Posílám vtip, o kterém vím, že je hraniční.“ Jak to víte? Kdo vám určuje ty hranice? Kde je karikaturista pochytá?

Miroslav Kemel: Karikaturista by měl mít cit pro aktuální dění ve společnosti. A to právě proto, aby cítil nějaké nebezpečí a na něco mohl upozornit. Vnímá dění ve společnosti a k tomu samozřejmě patří i to, že vnímá věci, které mohou společnost destabilizovat, zranit, a tak o tom přemýšlí. Někdo žádné hranice nemá a naopak má pocit, že je dobré provokovat a být tvrdý. Proti tomu nic nemám, je na každém z nás, jak k tomu přistupovat. Ale já hranice vnímám a nastavuji si je sám v sobě jako každý autor.

Mnoho lidí to vnímá tak, že hranice překračuji denně. A na druhou stranu si mnoho lidí myslí, že hranice nepřekračuji, a říkají, že se držím zpátky. Respektuji jejich názory, ale já mám své nastavení. Nedokáži vám přesně říct, kudy ta hranice vede. Skutečně je mojí každodenní prací zvažovat a přemýšlet, kam až to přehnat. Pak tam nastupují osobní roviny, že nechci ublížit konkrétnímu politikovi, nechci ublížit tomuhle, ale pak zase zvažuji, že je to politik a že to musí vydržet. Chtěl bych tím upozornit na něco obecnějšího, tak ho takto mohu napálit.

Martina: To je jen taková moje osobní zvědavost. Řekl jste: „Někdo ty hranice třeba nemá.“ Zajímalo by mě, kdo podle vás ty hranice nemá a prostě tam pustí, co ho napadne, děj se, co děj.

Miroslav Kemel: Nyní narážíme na karikatury od Charlie Hebdo a na podobné kreslíře. U nás je skupina autorů, kteří kreslí pro Sorry, a ti také běžně zajeté hranice překračují. Ale tam je mi to sympatické.

Martina: Zasmějete se?

Miroslav Kemel: Ano. Tam to vnímám tak, že je to dost často osvobozující. Ale nikdy se nikomu nemůže líbit všechno. Některé kresby také považuji za takové, že jsou přes čáru, ale to je na každém z autorů a zaplať pánbůh, že tu ta svoboda je. Chtěl jsem říct, že nehrozí trestní stíhání, to však samozřejmě hrozí, ale není zde žádný společenský diktát, kdy by vláda nebo strana rozhodovala o tom, co se smí a co nesmí. Myslím, že svoboda trestního stíhání je také v pořádku, jako autor s tím musím počítat.

Martina: Když se člověk zamyslí nad tím, jak jsou hranice někde jinde velmi striktní, tak je vlastně ještě zázrak, že Fefík ještě vydává Sorry.

Miroslav Kemel: Ano a držím mu palce. Je úžasné, že je to možné.

Martina: Řekl jste: „Kdybyste někdy viděla ty reakce na Facebooku… Pro některé lidi překračuji hranice dnes a denně.“ Jak dnes vnímáte rozdělení společnosti? Všímáte si, že se rozdělení společnosti projevuje třeba i v tom, jak lidé reagují na vaše anekdoty?

Miroslav Kemel: Podle mého názoru se dnešní doba dá charakterizovat konfrontací a rozdělením společnosti. Přemýšlím o tom, na kolik je to objektivní nebo subjektivní pocit, či realita. Rozpolcení společnosti je hodně vidět díky sociálním sítím, internetu a podobně. Dříve nebyla taková možnost se vyjádřit ke svému okolí. Rozpolcení společnosti vidím na svých karikaturách, což se děje možná tak dva, tři roky zpátky. Když nakreslím vtip o Zemanovi, Babišovi, o těchto exponovaných lidech, tak mi reakce přijdou padesát na padesát. Některé jsou spokojené a pochvalné a další část je záporná až zlá a nenávistná.

Ve společnosti narůstají obavy, strach, ztrácí se jistoty. A jak známo, veškeré zlo pramení ze strachu a z obav.

Martina: Čím to je, že ještě před pár lety byl člověk s jiným názorem prostě člověkem s jiným názorem a maximálně byl označen za hloupého? Ale dnes je to štváč, placený zahraniční agent, proruský nebo proamerický člověk, extrémista, zločinec. Přemýšlíte nad tím, čím to je?

Miroslav Kemel: Přijde mi, že je to jasně tím, co všechno se ve společnosti děje. Narůstají obavy, strach, ztrácí se jistoty jak na domácí scéně, tak na evropské i celosvětové. Jak známo, veškeré zlo pramení ze strachu a z obav.

Martina: Trápí vás, jak se stále více prohlubují příkopy mezi jednotlivými názorovými skupinami?

Miroslav Kemel: Určitě mě to trápí, přemýšlím o tom, kam to může směřovat a jsou v tom obavy. Je to asi i věkem, že člověku najednou už nepřijde vše radostné a optimistické. Přesto jsem stále optimista a mám pocit, že to všechno má nějaký význam a že každá krize vede k tomu, že člověka posílí. A to nejen v osobní rovině, ale také ve státní a evropské. Myslím, že to k něčemu bude dobré, že nás čeká období, které bude složitější, ale že z toho vyjdeme posílení. Opravdu si to myslím.

Martina: Myslíte si to silou svého optimismu, anebo jste se v tom utvrzoval?

Miroslav Kemel: To jsou spojené nádoby. Když se člověk rozhodne věřit pozitivní stránce věci, tak ono to tak prostě začne fungovat. Jedno krásné indiánské přísloví praví, že v každém člověku je černý a bílý vlk. Dítě se zeptá: „Které zvíře budeš krmit?“. To tak prostě je.

Martina: Nyní jste řekl, že jsou to spojené nádoby. Když se člověk pro něco rozhodne, tak to tak prostě bude. Otázkou je, jestli v moderní společnosti není v mnoha případech pouze rozhodnutí nevidět.

Miroslav Kemel: To je druhá věc. Nezavírám před tím oči, sleduji to, snažím se reagovat pomocí karikatur. Moje optimistické očekávání budoucnosti mám v hlubším vědomí. Rozhodně je špatně zavírat oči.

Vystřílení kanceláře Charlie Hebdo vnímám jako naprosto nepřístupný trestný čin. Když dojde k vraždě, tak je neadekvátní řešit, jestli karikaturista přešlápl nějakou hranici.

Martina: Připomnělo mi to trošku Cimrmana: „Na pokraji smrti chladem, na pokraji smrti hladem, ale pořád na sever.“ Je hezké poznat optimistického člověka, který si myslí, že věci dopadnou přesně tak, jak mají jít. Ve vašich vtipech se často věnujete třeba Evropské unii. Existují lidé, kteří v ní vidí zdroj všeho zla a mají v tom jasno. A naopak jsou lidé, kteří ji zase vnímají na opačném pólu, jako moudré seskupení které nás spasí. Jak to máte vy?

Miroslav Kemel: No, ani tak, ani tak. Ta myšlenka je správná, ale jako je to vždy a všude, proces je bolavý. Rodí se tam něco velikého, co sebou nese i spoustu negativních věcí. Sám sebe slyším, že mluvím o obecných věcech, ale myslím, že to tak je.

Myšlenka evropského společenství je důležitá, nicméně žádná její konečná podoba nebude. Je to neustálý boj. Věřím, že to má nějaký smysl, avšak to ještě neznamená, že budu respektovat vše, co tam ti pánové vymyslí. A myslím, že zvlášť v současné době nikdo pořádně neví, jak by to mělo fungovat a co s tím. Je potřeba být ostražitý, hlídat to, dělat si z toho legraci, kritizovat to, ale není potřeba si myslet, že je to ďábel. To není.

Martina: Jak vnímáte vystřílení kanceláře Charlie Hebdo? To přece vás, jako karikaturistu, muselo zasáhnout víc, než kohokoliv jiného. Tady najednou vidíte, že ta hranice byla vytyčena tak násilným a brutálním způsobem, že to ani výmluvněji už udělat nešlo.

Miroslav Kemel: Vnímám to jako naprosto nepřístupný trestný čin, který nemá žádné ospravedlnění. Ve chvíli, kdy dojde k vraždě, tak se nemůže řešit, jestli karikaturista přešlápl nějakou hranici, to je neadekvátní.

Nikdo nesmí dávat zákony karikatuře, ale to neznamená, že je v ní dovoleno vše

Martina: Máte svůj vnitřní cit a korektnost. Když se na to ale podíváte jako na filosofický problém, mělo by karikatuře být dovoleno vše?

Miroslav Kemel: Podle mého ano. Myslím, že to nikdo nemůže zakázat. Karikatura je stejná oblast, jako jiné umění a nejen umění. Pak by se člověk mohl zamýšlet nad tím, jak je dovoleno vše v oblasti průmyslové výstavby, nebo jak je dovoleno vše v rámci zachování demokracie na druhé straně světa.

A současně však nikdy není dovoleno vše. Vždy se budeme za prvé řídit nějakými reálnými možnostmi, za druhé tím, čeho jsme schopni a také tím, že nebudeme ubližovat druhým. Je to vždy směsice názorů a pocitů, to platí i u karikatur. Myslím, že by mě nikdo neměl omezovat, ale je hodně na mně, z jakého pocházím zázemí, z jaké kultury. To vše souvisí s tím, co vše si mohu dovolit a co už ne. Souvisí to i s chováním lidí na ulici, když se večer opijí. Někteří se začnou chovat agresivně a někdo si to jen tak užívá. Vnímám to tak, že nikdo nesmí dávat zákony karikatuře, ale to neznamená to, že je v ní dovoleno vše.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.