Jarmila Klímová
Jarmila Klímová
Psychiatričky a psychosomatička

Zdrojem a jádrem syndromu vyhoření je ztráta smyslu bytí (1. díl)

Syndrom vyhoření je pojem, který ještě nedávno znala pouze část odborníků. Dnes se o něm veřejně hovoří jako o jednom z velkých a stále více se rozšiřujících problémů. A to přesto, že podle mezinárodní klasifikace nemocí nejde o oficiálně uznanou diagnózu. Projevuje se jako fyzická a duševní únava až vyčerpanost, sklíčenost, beznaděj, nechuť k jakékoli činnosti, popudlivost, nesoustředěnost, včetně různých fyzických příznaků jako nespavost nebo vysoký tlak. Jeho výskyt je nejčastější u profesí, kde je potřeba pracovat s lidmi, na jejichž hodnocení je konkrétní člověk závislý.

Zdraví

Délka: 33:11
Datum: 16.1.2018

Přehrát pořad

Spolu s depresí je syndrom vyhoření vnímán jako velká hrozba pro západní společnost. Za příčinu jeho vzniku je pokládán dlouhodobý stres. Léčba není snadná. Jde o módní nemoc, nebo v pozadí stojí únava ze současné civilizace? Na toto téma rozmlouvá Martina Kociánová s MUDr. Jarmilou Klímovou, zakladatelkou konzultačního a terapeutického institutu AKTIP, kde se věnuje psychiatrii, psychosomatice, individuálnímu a rodinnému poradenství.

Martina: Paní doktorko, zapomněla jsem na něco důležitého, když jsem se snažila v úvodu popsat syndrom vyhoření?

Jarmila Klímová: Myslím, že jste nezapomněla na nic z toho, na co širší veřejnost slyší. Nicméně z mého hlediska zde nebyla jmenována jedna věc, kterou považuji za klíčovou. A to je zdroj, jádro, odkud vychází symptomatologie, všechny příznaky a jevy, o kterých jste mluvila. A to je smysl bytí. Možná to zní hodně divně, protože o syndromu vyhoření, tak jak se ho snaží uchopit západní medicína, se v rámci smyslu našeho života vůbec neuvažuje.

Pokusím se to vysvětlit z druhé strany. Když máme před sebou člověka, který říká: „Mám zřejmě syndrom vyhoření,“ a začnete se ho ptát, co u toho prožívá, co cítí, tak on říká: „Nemám z ničeho radost, nemám se na co těšit, nic mě nenaplňuje, věci, které mi dávaly smysl, mi jej přestaly dávat, nemám energii pokračovat dál v dosavadním způsobu života, v dosavadní práci.“  Smysl našich činností je tím, co je hnacím motorem, aktivátorem a dodavatelem energie pro to, abychom se ráno zvedli z postele a začali dělat něco, co nám právě ten smysl dává. Smysl je tedy motivací.

Žijeme ve společnosti, která vůbec nepracuje s pojmem „spiritualita“

Martina: Jak můžeme tak najednou ztratit smysl života? Kde jsme ho vytratili a navíc v takovém množství? Jedná se přece o celou armádu lidí, kteří najednou trpí syndromem vyhoření, což podle vaší charakteristiky znamená, že najednou ztratili smysl života.

Jarmila Klímová: Smysl se neztrácí najednou, ale postupně. Podobně jako žádná jiná nemoc nevznikne ze dne na den. Ať má jakkoli dramatické příznaky, tak vždy si na ni někde nějak dlouhodobě zakládáme. To se jen tak jeví, jakože to vzniká z ničeho nic a to především proto, že žijeme ve společnosti, která vůbec nepracuje s pojmem „spiritualita“. Vůbec nás neučí s tímto pojmem zacházet, a pokud se s ním někde setkáme, tak většinou ve vztahu k nějakému náboženskému nebo duchovnímu směru. Což je velmi úzce vymezená část spirituality, která má institucionalizovanou podobu.

To, co mám na mysli a jak se spiritualitou v rámci psychosomatiky pracujeme my, je právě ptaní se po smyslu. Člověk musí vědět, proč nějakou práci dělá, potřebuje chápat její význam a tento význam musí s konkrétním člověkem nějak souznít. A když je to splněno, tak v té práci dotyčná osoba smysl nachází. Je jedno, zda myji okna, píši přednášku nebo přebaluji dítě. Ale ta práce pro mne musí být nějakým způsobem významná. Pokud pro mne význam ztrácí, tak potom nemám kde brát energii a začínám se od té práce odklánět.

Martina: Řekla jste, že se v našem životě vytrácí spiritualita, to znamená, že přestáváme vnímat něco, co nás přesahuje?

Jarmila Klímová: Ano, ve vyšších levelech můžeme spiritualitu chápat jako ptaní se po jakémsi vyšším smyslu, řádu, který nás přesahuje. Ale abychom se k otázkám tohoto typu vůbec dostali, tak můžeme začít od nejprostších věcí všedního dne a tak se potkat se svou vlastní spiritualitou. Jeden kolega řekl: „Nespiritualita neexistuje.“ To je moc hezké vyjádření pravdivé skutečnosti, že my všichni spiritualitu obsahujeme, ale pouze ji opomíjíme. A to proto, že nás to nikdo neučil, společnost se na ni neodkazuje.

Konzum, je příčinou toho, že zde už duchovní hodnoty nemají žádný prostor

Martina: Je to proto, že jsme náš život pojali materiálně?

Jarmila Klímová: To je nepochybně jedním z důvodů. Ale ještě bych to nazvala jinak, totiž „konzumně“. Mohu být velmi materiální, na čemž není nic špatného, ale odvrácenou stránkou tohoto materiálního bytí je právě konzum, protože ten to materiální bytí vygraduje a potom zde už duchovní hodnoty nemají žádný prostor. Když totiž již na té materiální úrovni život spotřebuji a zahodím, tak už nemám žádnou šanci se dopátrat nikam výš.

Jak se tedy může každý z nás se smyslem bytí potkat? Je to velmi jednoduché. Začneme se ptát po smyslu našeho dennodenního života. Každý si může udělat velmi jednoduchou statistiku nebo inventuru veškerých činností svých běžných dní a podívat se, které ty činnosti mu dělají radost. A radost nám dělá vždy to, co nám dává smysl, to je vždy propojeno ruku v ruce. Takto dostaneme nejtriviálnější odpovědi na otázku, co nám vlastně dává smysl a kam chceme směřovat. Tedy: z toho, co nám dává smysl, máme radost. Toto nejjednodušší rozlišení je přístupné každému.

Martina: Je vůbec v současné konzumní společnosti možné najít skutečný, nevyčerpatelný a pokud možno trvalý smysl života? Nebo to jsou věci, které se přímo vylučují? To znamená, že se v člověku nakonec vyžije užívání konzumu (všichni jsme tím prošli a procházíme a mnohé to kratší nebo delší dobu baví) a my si uvědomíme, že by po nás mohl zůstat jen měch od vypitého vína.

Jarmila Klímová: Každý má právo se rozhodnout, jak bude žít a jak si postaví systém hodnot. Nikdy nepřísluší druhému člověku, aby hodnotil, zda ten někdo vedle něj to má dobře, nebo špatně. A se spiritualitou je to stejné. Někdo je spokojen s tím, že vychová dítě, jiný, že postaví dům, dalšímu dává smysl, že učí cizí děti, někomu psaní knih a zase jinému, že si koupí auto. Pokud je toto strop a daný člověk je s tím spokojen, tak se dá říct, že našel úroveň své spirituality. Samozřejmě podle toho pak také jeho život vypadá. Ale když mu to dává radost, tak je to v pořádku.

Syndrom vyhoření je důsledkem vyprázdnění smyslu života

Martina: To znamená, že vy neposuzujete, zda by konkrétní člověk měl hledat nějakou vyšší spiritualitu, ale pouze jako psychiatr řešíte, zda k vám přichází vyhořelý člověk a zda je to proto, že padl na dno ve svém segmentu života, který mu dával smysl.

Jarmila Klímová: Přesně tak. Pokud zacházíte s pojmem syndrom vyhoření, tak v tom slově „vyhoření“ cítíme, že obsahuje prázdnotu. Je to vyprázdnění. Co je plamen, oheň? Je to velmi intenzivní energetický zdroj. A pokud nemám smysl bytí, tak nemám energii k tomu, abych ráno vstal a radostně někam skotačil. V první linii se to odráží na psychickém stavu dotyčného člověka. Člověk se syndromem vyhoření to sám subjektivně vnímá ve své psychické sféře. Tito lidé sami sebe vnímají jako depresivní. A je důležité nezaměňovat slovo „deprese“ se slovem „smutek“. Deprese je také vyprázdnění. To znamená, že deprese pouze zrcadlí to, že se vyprázdnil smysl.

Martina: Před nějakým časem jste řekla, že deprese v tom pojetí, jak k tomu přistupuje naše zdravotnictví, je pokličkou na prázdném hrnci. Není syndrom vyhoření něčím podobným?

Jarmila Klímová: Z hlediska klasické medicíny je to opravdu něco podobného. Oni už nejdou po příčinách. Můžeme zde udělat takovou trojici slov, která jsou prázdnými pojmy, a to je „deprese, stres a syndrom vyhoření“.

Martina: Proč jsou to prázdné pojmy? Každý si pod tím sice představí něco jiného, ale vždy má nějakou představu, co pod těmi pojmy může najít, třeba sám u sebe.

Jarmila Klímová: To je ale právě ono. Teprve když já se začnu zodpovědně a důsledně ptát, co si konkrétně pod tím mám představit, jaké emoce, psychické rozpoložení, konkrétní myšlenky, tak teprve tímto doptáváním tyto pojmy něčím konkrétním naplním. A teprve potom s tím také mohu začít nějakým způsobem pracovat.

Syndrom vyhoření je do jisté míry zastřešujícím pojmem. Na biologické rovině k němu v oblasti imunologie existuje jako korelát únavový syndrom. Když syndrom vyhoření z psychické roviny překlopíme do biologické roviny, tak je v této oblasti velmi dobře popsatelná řada konkrétních fenoménů na biologické, buněčné úrovni, včetně chybného chování imunity, která je oslabena.

A když to zase překlopíme zpátky do toho, jak se konkrétní člověk cítí, tak je slabý, bez energie, bez chuti do života. Takže do psychické roviny se to promítá stejným způsobem. Imunolog to řeší z biologické stránky a psychiatr antidepresivy. Upřímně řečeno, ani jedna cesta, pokud jsou vedeny samostatně, není moc platná. A to, co by mělo být tím spojovacím článkem – a s čím právě současná medicína vůbec nezachází – je spirituální rozměr člověka. Kdybyste s něčím takovým přišla na medicínskou půdu, tak se vám rovnou vysmějí.

Ještě nikdy jsem neviděla nemoc, která by vznikla z ničeho

Martina: A jak si to tedy medicína vysvětluje?

Jarmila Klímová: Podobně jako u mnoha jiných nemocí si to vysvětlit neumí. Existují různá zaříkávadla, univerzální pojmy, které se používají, když medicína popisuje zdroj nemoci. Jedním z těchto oblíbených pojmů je „idiopatický“ nebo „esenciální“. Medicína je přísně materiální, nicméně lékaři, kteří sami sebe považují za materiálně a exaktně uvažující lidi, s naprostou lehkostí žonglují se spirituálními pojmy. S lehkostí říkají: „Nemoc vznikla zničehožnic.“ To vypadá jako čárymáryfuk a vůbec jim to nepřekáží. Já jsem ale ještě nikdy neviděla nemoc, která by vznikla z ničeho. Její zdroj je vždy dohledatelný. Jde však o to, abychom tento zdroj ve svém uvažování vzali v úvahu. Avšak tyto zdroje překračují rámce myšlení, ve kterých se klasická medicína pohybuje.

Martina: Říkáte, že medicína neví, jak vzniká syndrom vyhoření a tím pádem také únavový syndrom. Přesto i medicína s těmito pojmy pracuje. Podle vašeho názoru jde o ztrátu spirituality, smyslu života. Pak je potřeba se zeptat, jaké prášky mi může předepsat psychiatr na ztrátu smyslu života?

Jarmila Klímová: V podstatě jaké bude chtít. Možná podle toho, od které farmaceutické firmy byl dealer v té které ordinaci naposledy. Ale žádné, které by pomáhaly. Takové léky neexistují. Na to funguje velmi poctivé dotazování se sebe sama a to nám farmacie nenabídne.

Jednou z příčin vytrácení smyslu je, že v dnešní společnosti narůstá stále větší tlak na výkon a na poměřování se v parametrech úspěšnosti

Martina: Před vaší ordinací jistě roste armáda těch, kteří říkají: „Mám asi únavový syndrom, jsem vyhořelá, z ničeho nemám radost a ráno se mi nechce ani vstát“, a žádají o pomoc. Proč podle vás dochází k postupnému vytrácení smyslu života a ztráty spirituality a proč u tolika lidí najednou?

Jarmila Klímová: Nedomnívám se, že bychom zažívali nějakou epidemii vytrácení smyslu. Spíše je to odrazem toho, že v dnešní společnosti je stále větší tlak na výkon a na poměřování se v parametrech úspěšnosti. To znamená, že jedinec chce být vnímán jako úspěšný, a proto tlačí sám na sebe a neustále překračuje své limity, aby byl stále lepší a lepší. A společnost mu předkládá jakousi zpětnou vazbu, že díky tomu bude úspěšnější, lépe honorovaný a více milovaný. A jedním z parametrů úspěšnosti je „být v pohodě“. Uvědomte si, odkud odevšad se na nás tento pojem hrne a vykukuje a podle tohoto pohledu ten, kdo není v pohodě, nemůže být úspěšný. Lidé si stále více všímají sami sebe, zda jsou dost veselí, výkonní, dost v pohodě a dochází k názoru, že nejsou. Vidím to i u jiných emočních záležitostí, například u smutku, což je také jedna z kategorií, která se nenosí. Jsem v šoku z konfrontace s terapeutickou zakázkou, kdy po smrti partnera klientka řekne: „Už bych měla být v pohodě.“ Na to se ptám: „Jak je to dlouho, co zemřel?“ A ona: „Půl roku.“ A já říkám: „A kdo vám řekl, že už byste měla být v pohodě?“ Odpovídá: „Kamarádky.“ Tak se ptám: „Proč to ty kamarádky říkají?“ A ona: „Že prý už se mnou není taková legrace.“ Tak to dopadá, když někdo bude potlačovat svou přirozenou, fyziologickou, emoční reakci na prožitek ztráty jenom proto, aby sama sebe cítil jako sociálně úspěšného. Lidé se nechávají tímto tlakem mrzačit. Syndrom vyhoření v podstatě jenom zrcadlí skutečnost, že si nedovolím odpočinek, nesmím si přiznat porážku, ztrátu, potřebu výhybky, hledání nového směru, chvíli zastavení v tom opičím běhu, protože bych to vnímal jako vlastní selhání.

Martina: Nedovolím si spočinout, chovat se přirozeně, protože bych cítila, že jsem pod drobnohledem společnosti selhala. Proč nás společnost, kterou spoluvytváříme, k tomuto stavu tlačí?

Jarmila Klímová: Jde o konzum. Protože čím více budeme výkonní, čím víc budeme vyrábět, tím víc budu spotřebovávat a budu stále rychleji roztáčet vír konzumu. Přestavte si, že budu žít pomaleji. Věci, které nakoupím, budu pomaleji opotřebovávat, budu mít čas na to je spravit, místo toho, abych je vyhodila a rychle koupila nové. Trpělivost a čas pro sebe – to není zrovna dobrá pohonná hmota pro světovou ekonomiku.

Tím, že se nezastavíme a nezamyslíme a jsme proto nemocní, poháníme farmaceutický průmysl, který stojí v čele světové ekonomiky

Martina: Takže je za tím konzum a tedy peníze? A když cítím, že jsem stále více nemocná a méně výkonná, upadám do toho kolečka, o kterém mluvíme – a je nás stále více; myslíte, že i to pohání ekonomiku? Tím že jsme nemocní, vlastně ještě více přispíváme do toho systému?

Jarmila Klímová: Samozřejmě. Vždyť na čele světové ekonomiky je farmaceutický průmysl. Takto tomu přece krásně pomáháme.

Hledáme rychlá řešení a nejrychlejším je: „Spolkni si prášek.“

Martina: A proč to děláme? Je vidět, že to tak nějak podvědomě cítíme, říkáte to vy a pár dalších lidí. Ale výmluvy, které nás od sebezpytujících, duchovních věcí vzdalují, jsou poměrně přesvědčivé. Musím přece zabezpečit rodinu, starat se o děti a jejich vzdělání, musím zajistit sobě a svým nejbližším dobrou životní úroveň, zajistit se na stáří. To je tolik „musím“, že kámen, který na nás v podobě povinností leží, téměř nelze odvalit.

Jarmila Klímová: Myslím, že to není tím nejcentrálnějším důvodem, i když nějak to s tím rozhodně souvisí. Ale hlavně, pokud jsem zapleten do systému konzumu, tak ruku v ruce s tím hledám laciná a rychlá řešení. A takovým řešením je: „Spolkni prášek.“ Pomalým a zdánlivě v první fázi dražším řešením je: „Zastav se a přemýšlej.“ Takže já zvolím raději rychlejší, lacinější řešení a volím tak do konce života…

Martina: …do konce vyhoření. Kdy jsem zastavena.

Jarmila Klímová: Tam mě to zastaví a někdy nadobro. Proces učení je totiž vždy namáhavý. Podívejte se, kolik lidí raději píše na počítačové klávesnici „všema dvěma“, než aby věnovali dva měsíce života tomu, že se naučí psát všemi deseti a po zbytek života by pak psali desetkrát rychleji. Stejné je to s nemocí. Raději spolknu prášek, který vůbec nic neřeší, jen teď a na malou chvíli mi uleví, abych mohla jet stále v tom zaběhnutém systému laciného konzumu. Namísto toho, abych se na chvíli zastavil, zdánlivě se zdržel a začal se ptát sám sebe po zdroji svých potíží. To, že mám šanci tento zdroj najít a po zbytek života ho pak již neřešit, je stejné, jako když do konce života píšu všemi deseti, když se to naučím. Ale vstupní investice je pro mnoho lidí příliš veliká, protože konzum nás vede ke krátkodobým řešením.

Lidé nechtějí přijímat ztráty a zodpovědnost za utrpení, které musí někde nabídnout, investovat, aby bylo možné úspěšně projít změnou

Martina: Ta možnost je lákavá, leč pracná, a my máme tendenci zdroje různých potíží, které se nám dějí, hledat vně sebe. Je ale skutečně možné se zastavit a říct si: „Já z toho vystoupím, protože se dlouhodobě necítím dobře a tuším, kam by to vedlo.“ To by ale znamenalo vzít si třeba neplacené volno, ale složenky, děti ani úřady se neptají. Je zde mnoho takových rad typu: „zastavte, zpomalte, nebuďte ve stresu“. Ale technicky, aniž bych se chtěla vymlouvat, se mi někdy zdají téměř neřešitelné.

Jarmila Klímová: Jsou to takové hraběcí rady, které nejdou po faktické příčině. Ale vy se ptáte, proč to ten člověk neudělá, proč nevybočí z té zaběhnuté koleje. Protože to znamená přijmout nějakou ztrátu a lidé nechtějí přijímat ztráty a zodpovědnost za utrpení, které musím někde nabídnout, investovat, abych mohl úspěšně projít změnou. Lidé chtějí řešení, která jsou bezbolestná. Jenže skutečná změna, která vede k procesu úzdravy, bezbolestná nikdy nebude.

Své klienty vždy předem varuji, aby si pečlivě rozmysleli, než přijdou, protože terapie bolí. Každé poznání je lemováno nějakou ztrátou, bolestí. Terapeutický proces, který je schopen nás skutečně transformovat, buněčně i spirituálně, se neobejde bez ztrát, bez rozboření některých dosavadních jistot, přeskládání našeho hodnotového žebříčku. A průvodním jevem je vždy bolest.

Bolest není informací o tom, že se děje něco špatného, ale ukazuje, že se v našem životě děje něco důležitého, čemu bychom měli věnovat pozornost

Martina: Bezbolestná řešení, to hýbe námi všemi. Kdy se stalo, že preferujeme jednoduchá řešení? Když člověk čte staré myslitele, mystiky, křesťanské filosofy, tam je naopak bolest kladena velmi vysoko, jako určitý nezbytný zdroj poznání a transformace.

Jarmila Klímová: Přesně tak. Říkáte „nezbytný zdroj poznání“. Když hovořím o bolesti, ať už psychické nebo fyzické, tak se ji snažím oddělit od pojmu „špatnost“. Bolest je vždycky nekomfortní prožitek a proto lidé mají tendenci spojovat s ní myšlenku, že se děje něco špatně.

Martina: Zaměnili jsme si příjemno s dobrem.

Jarmila Klímová: Výborně, přesně tak. Bolest není informací o tom, že se děje něco špatného, ale v přímé úměře ukazuje, že se v našem životě děje něco důležitého, čemu bychom skutečně měli věnovat pozornost. Asi nejkrásnějším příkladem toho, kdy bolest opravdu neprovází nic patologického, je porod. A pro fenomén samotného života asi neexistuje důležitější událost, než když se život rodí. A holt je to provázené bolestí. To znamená, že například nabízení bezbolestných porodů ze strany různých ideatorních směrů je asi jako mluvit o nekrvavé popravě.

Martina: Paní doktorko, velmi vám děkuji za nesmírně inspirativní rozhovor.

Jarmila Klímová: Já děkuji vám za tuto příležitost.

Diskuse

Přidat komentář
  1. mirek napsal:

    …zda žijí takový život, jaký opravdu chtějí. Zda jsou sami sebou a jestli to, co dělají, má vůbec nějaký smysl….

    pod „být sám sebou“ si každý představuje něco jiného. bodejť by ne, vždyť žijeme v relativitě a relativita je pohyb. a jak známo, co se pohybuje, to se mění. a když se něco hýbe, nemůžeme to zadefinovat, ohraničit, popsat, ani uchopit. přesto se o tuto pošetilost stále snažíme a chceme objevit smysl bytí. celý omyl tohoto paradigmatu spočívá v tom, že objekty považujeme za subjekty. pokud jsme schopni mysl a tělo pozorovat, pak jsou to objekty. kdo je ale tím subjektem? ego- mysl stále generuje pocit iluze, že naše já je tělo a mysl. už samotná myšlenka, že (ne)jsem tělelem a myslí je sebeklam, překážka v poznání, kým skutečně jsme, jinými slovy, kým jsme vždy byli, budeme a jsme. být či nebýt, o to tu ve skutečnosti jde. o uvědomění si, kým nejsme je prvním krokem k poznání kým jsme.

  2. Ján Pivoluska napsal:

    Moralnym prepodstatnením sa cloveku vyjasní cesta,akou ma ist.To je zaklad pre vsetko v nasom zivote.Iba na mravnych kvalitach je mozne stavat spiritualitu a vobec tzv.duchovne usilie.Ak je totiz clovek nestastny,depresívny apod.,spocíva to predovsetkym v jeho zavadnych mravnych hodnotach,akymi žije.Musí preto zmenit uplne dosavadny sposob zivota,akym doposial zil a ktory preto vytvaral životne problemy,akymi trpel.To je mozno poznat v priamych suvislostiach,ktore sa vyjasnia sebapozorovaním a introspekciou.Na konci mravneho prerodu sa totiz clovek poznava ako naprosto štastný.Ovsem aby pochopil preco tak tomu je,musí nastupit cestu,akej charakter je uplne iny,nez sa bezne žije a k comu cloveka spolocnost de fakto nabáda a láka.Napr.nikto sa nemoze dopustit vrazdy ci kradeze,pokial nechova taketo myslienky.A preto nemoze ani trpiet spetnym ucinkom takychto pocínaní.To platí aj v prípade vsetkych negativnych dusevnych stavov,ake su vysledkom nespravneho sposobu zivota.Správny sposob zivota je vzdy taky,ktory znamena predovsetkym mravne usilie.

  3. Děkuji za velmi zajímavý rozhovor s mnoha moudrými vhledy (záměna příjemna za dobro je velmi trefná). Jen ze své osobní psychospirituální cesty, své práce s vyhořením a porodními zkušenostmi mnoha žen vím, že porod může být opravdu bezbolestný, extatický prožitek. Ale prožívají jej tak ženy, které na sobě před tím udělaly často ohromný kus terapeutické práce – se spoustou bolesti.

  4. František Charvát napsal:

    Milá Jarmilo a Martino, děkuji vám za báječný dárek k mým kulatým narozeninám (18.1.1948). Vždy mě potěší, když slyším někoho na mé „frekvenci“.
    S úctou František Charvát

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.