Jarmila Klímová
Jarmila Klímová
Psychiatrička a psychosomatička

Jarmila Klímová 2. díl: Lékaři nade mnou vyřkli několik ortelů smrti. Ale já jsem už šest a půl roku ilegálně naživu.

„Strach je nejosvědčenější mocenský nástroj, který byl vždycky používán vládní vrstvou, aby si zajistila poslušnost svých oveček. Lidem byl vždy do hlav vmasírováván strach, ať už z vyšší moci, nebo z moci světské.“ Tato slova jsme slyšeli v prvním díle rozhovoru s psychiatričkou a psychosomatičkou Jarmilou Klímovou. Bavili jsme se o strachu zejména jako o společenském fenoménu, kdy je používán, a často také zneužíván, politiky k ovládání davů – což samozřejmě není nic nového, dělo se to v minulosti, děje se to dnes, a bude se to dít ještě dlouho. Mluvili jsme o tom, co všechno může strach ve společnosti způsobit, a jak se mu můžeme bránit. Téma neopustíme ani v této části rozpravy, ale přejdeme od velkých společenských procesů k těm intimnějším, individuálním. Samozřejmě opět s Jarmilou Klímovou.

Zdraví

Délka: 38:32
Datum: 4.12.2020

Přehrát pořad

Martina: Jarmilo Klímová, v minulém díle jsme se bavili především o strachu. Co dělá strach s člověkem, ale teď myslím z hlediska fyzického? Jaké reakce a jaké řetězení spouští v organismu?

Jarmila Klímová: Nejenom strach, jakákoliv emoce spouští kaskádovitě fyziologické, hormonální, neurovegetativní kaskády reakcí, jejichž následkem jsou v řádu vteřin, nebo desítek vteřin, metabolické změny ve veškerých buněčných systémech těla. Já bych to dál nerozváděla, protože víme o tom, že toto umí udělat každá emoce. Jde jenom o to, v jaké kvantitativní náloži. To znamená, že to samozřejmě umí udělat i strach, a když je ho hodně, a trvá dlouho, tak se zkrátka na buněčné úrovni odrazit musí. Ať si kdo chce, co chce, říká, ať to kdokoliv jakkoliv zlehčuje, paradoxem kovidové doby je, a to se mi moc líbí, že nejortodoxnější vědci západní, nebo klasické školské medicíny poukazují na to, že stres je daleko ničivější, než sám vir. Tak to mě opravdu pobavilo. Ale když to trvá dlouho, tak se s tím na buněčné úrovni, to znamená v zobrazení nemoci, vždy někde potkáme. Vždy to tam bude mít fyzickou odezvu.

Martina: Ptám se proto, že jsi sama řekla: „Nemusíme být nemocní, je do nás ale vmasírován strach, vzorce chování můžou i za rakovinu.“.

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: To jsou silná slova.

Jarmila Klímová: Já si za nimi léta stojím, přestože u některých lídrů psychosomatiky bylo teď módní od toho ustoupit. Přesto já od tohoto rčení rozhodně ustoupit nehodlám, protože rakovina je jako každá jiná nemoc provázána v souvislosti s širším psychosociálním chováním každého člověka. Zkrátka existují určité typické mentální vzorce, a vzorce chování, jejichž dlouhodobé působení začne systémově, zdůrazňuji slovo „systémově“, devastovat organismus tak, že se někde potom vyvinou onkologické následky.

Martina: Řekni mi, je to s rakovinou tak, že vznikají stále nové, nebo agresivnější typy rakoviny, nebo se nám daří s rakovinou tak nějak bojovat? Teď se bavím samozřejmě o klasické medicíně.

Jarmila Klímová: Já rozhodně nejsem onkolog a nemám tak detailní znalosti z onkologie, abych byla schopná zodpovědně říct, jestli jsou, nebo nejsou agresivnější typy onkologických procesů, než byly před 10, 15, 20 lety. Jde ale o to, že onkologická lobby nám tady předkládá informace o tom, čeho všeho se máme bát, a tak tyto informace najdeme. Oni to tvrdí, ale jak moc to je, nebo není pravdivé, je diskutabilní, protože naštěstí je tady ještě, řekněme, ne tak masová osvěta, která ovšem přichází také z řad západní školské medicíny, není to z druhé strany barikády, o to je to zajímavější, která říká: „Ne, rakovina tady prostě vždy byla, vždy tady bude, nicméně stala se poměrně výnosnou, řekněme, komoditou v oblasti zdravotní péče, a tak v rámci ekonomických benefitů pro určitou společnost je podporována nejenom mediálně, ale i různými formami léčby, což ještě neznamená, že právě toto je zodpovědné zacházení s touto nemocí. Nemám ráda slovo boj, jako bojovat proti něčemu, ale rozhodně ze statistik, které jsou dlouhodobé, nevyplývá, že by současně nastavená onkologická léčba byla nějak závratně úspěšná. To skutečně není.

Martina: Možná že si teď mnohý posluchač řekne, proč si povídám o rakovině s psychiatrem. Ale ty jsi teď vydala knihu „Rakovina? Ne, děkuji,“ kde na svém případu demonstruješ své poznatky s touto nemocí, a s tím, jak k ní přistupuje klasická medicína, a jak jsi k ní přistoupila ty. A teď tě budu muset poprosit, abys to aspoň ve stručnosti popsala, protože bych jinak pokládala otázky, které by lidé, když neznají tvůj příběh, nepochopili.

Jarmila Klímová: No jo, ale já se teď připravím o čtenáře, protože řeknu, že to dobře dopadne, a to si to potom nikdo nekoupí.

Martina: Myslím, že milujeme happy endy.

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: Alespoň stručně, o co šlo?

Jarmila Klímová: Já se to pokusím zestručnit co nejvíc. Šlo o to, že já jsem rakovinu nikdy neměla, a že pouze díky tomu, že jsem vstoupila na půdu diagnostickou, nikoliv pak následně terapeutickou, diagnostickou na poli onkologie, tak se mě lékaři snažili přesvědčit, že rakovinu mám. A vyřkli nade mnou několik ortelů smrti, a formou velmi pikantních vydírání se mě snažili vlákat do jejich onkologické péče. Prorokovali mi několik termínů smrti, a kdybych podlehla tomuto vmasírovávání strachem, tak myslím, že dnešní rozhovor by se asi neuskutečnil, a možná by se neuskutečnilo daleko víc věcí za posledních 6 let. Protože, jak píšu na konci své knihy, ve chvíli, kdy přichází na pulty, jsem oproti laskavým onkologickým prognózám v této chvíli 6,5 roku ilegálně naživu. Tedy přežila jsem všechna proroctví smrti, všechna data mých možných pohřbů, a tak dále.

Martina: Já si o tom s tebou velmi ráda povídám proto, že ty přesto, že inklinuješ, jak každý ví, i k neklasickým způsobům léčby, byť nejvíce propaguješ syntézu, tak jsi se ve chvíli toho podezření snažila najít odpověď právě na půdě západní medicíny. Sama jsi psala: „Stoupala ve mně potřeba dobrat se nějakého erudovaného sdělení z řad lékařských odborníků.“ Jak dlouho to trvalo?

Jarmila Klímová: Tuto zábavnou turistiku po onkologických pracovištích jsem naštěstí neabsolvovala tak moc dlouho, přestalo mě to bavit asi tak po prvních 4 až 5 měsících. Ale je pravda, že jsem sama sebe přesvědčila, že je zodpovědné a rozumné se poradit s odborníky, kteří jsou onkologicky vzdělaní, a kteří by měli mít pro mě nějaké přijatelné vysvětlení, ochotu se mnou otevřít debatu a tak dále. Nicméně za celou dobu se nic takového nestalo, a i když jsem třeba odcházela zklamaná z jedné ambulance, tak jsem s vírou, že jinde to bude lepší, šla zase do jiné, ale samozřejmě klasické ambulance, tak to bylo ještě horší. Tak jsem si říkala: „To bude náhoda. Tak půjdu k někomu dalšímu, vždyť přeci tady jsou doktoři, kteří vlastní mozek, někteří ho mají ve chvíli, kdy jsou v ordinaci, zapnutý. To přece nemůže být možné.“

A tak jsem chodila, chodila, chodila, jak slepička se šátečkem: kohoutek má nohy nahoře. A ono se opravdu nestalo nic, co bych nazvala jakýmkoliv terapeutickým procesem, jakýmkoliv dialogem nad možností skutečné terapie. Děla se pouze dogmatická sdělení, následná vyhrožování, a pak vyražení z ambulance. A když se to takto dělo už několik měsíců, tak jsem si říkala: „Tak to už asi dál nemám zapotřebí. Tím spíš, že jsem hluboce přesvědčena o tom, že rakovinu prostě nemám.“

Musíme dbát o to, abychom se nestali ovcemi v žádné oblasti našeho života, ať už je to koronavirus, nebo rakovina

Martina: Dobře, ale bulka v prsu je záležitost, kterou, když žena, nebo muž zjistí, tak by si rozhodně neměl říct: „To nic není. Nic s tím nebudu nedělat.“

Jarmila Klímová: Samozřejmě, vždyť to tam taky tak popisuju.

Martina: A kde jsi brala tu jistotu, že to není rakovina, když ti řekli, že máš 5 měsíců života?

Jarmila Klímová: Ale já jsem si tu buňku v prsu nahmatala tři čtvrtě roku před tím, s tím, že samozřejmě existují diagnostické metody, které vám řeknou: „ Je tam mikrobiální ložisko, může tam být tohle, tohle a tohle. Můžou tam být viry, zánět a tak dále.“ Každý lékař, který si pamatuje ještě něco málo z 2. nebo 3. ročníku medicíny, musí vědět, že tumor jako útvar má mnoho zdrojů a podob, a že když se to náhodou vyskytne v oblasti prsu, tak to ještě neznamená, že to neprofesionálním a bezhlavým způsobem okamžitě hodím do pytlíku s rakovinami. Navíc na základě vyšetřovacích metod, které jsou naprosto neprůkazné.

Martina: Ale ty jsi řekla: „Existují metody a techniky, které nám řeknou, že to je nějaký benigní tumor.“ Ale to jsi asi hovořila o těch alternativních, předtím, než jsi šla k lékařům.

Jarmila Klímová: To je samozřejmě pravda, ale tyto metody a techniky existují i na poli západní medicíny, akorát že nejsou uplatňovány všude tam, kde uplatňovány být mají. Už se s nimi více méně nepočítá. Jsou to rozsáhlé biochemické rozbory, nádorové markery a tak dále. Teď bych tady začala popisovat opravdu řadu dalších metod, a myslím, že pro čirého laika je to zbytečné. Ale i laik by měl vědět, že západní i východní, nebo jakákoliv další komplementární medicína, má spoustu dalších sofistikovaných odpovědných vyšetřovacích metod, které oddělí různé typy zánětlivých, virových, bakteriálních, degenerativních procesů od procesu onkologického.

Martina: Zdravým způsobem života současného západního člověka jsme to dotáhli k tomu, že dnes se s diagnózou rakovina setká každý třetí člověk. A to, co teď říkáš, je tvoje osobní zkušenost, je to zkušenost lidská, a zároveň je to zkušenost odborníka a člověka, který s tím něco dělal jinou cestou. Ovšem v tuto chvíli si klasičtí oponenti už píší koncept: „Ty dvě opět v rozhovoru zrazovaly lidi o toho, aby, když si nahmatají bulku, nebo se jim něco nelíbí, šli na klasické vyšetření.“ Jaký je tedy vlastně postup? Protože tomuto se neubráníme, a někdy se stává, že pak lidé opravdu přijdou, a lékaři řeknou: „Pozdě“. Co s tím?

Jarmila Klímová: To jsou dvě otázky, které bych rozhodně nerada slučovala v jedné odpovědi. To, že řeknou „pozdě“, a „do tří měsíců umřete“, tak z toho jsem naprosto znechucená. Opakuje se to všude, kam se podívám. Podíváme se na to, co bylo začátkem této otázky, to znamená „jděte na vyšetření“. Ano, jděte na vyšetření, ale nenechte si nabulíkovat věci, které odporují jak zdravému rozumu, tak základní lékařské etice. V té knížce opakovaně píšu: „Prosím vás, přemýšlejte, hledejte, nechte si udělat různá vyšetření, běžte k někomu, kde vám to dává smysl. Najděte si oponenty, najděte si daleko víc vstupních informací, a nenechte se zatlačit do pasivního postoje vyřknutím jednoho jediného ortelu na základě třeba pouze sonografického vyšetření nebo pohmatu. Protože se potom často dostanete do pozice, kdy se odstartuje kaskáda strachových reakcí, kdy náš racionální mozkový koncept, naše racionální myšlení, je zcela paralyzované, a zapne se pouze podkorová nejstarší část, které se říká plazí mozek. My si necháme nabulíkovat úplně všechno a vrháme se jako pakoně v Africe přes řeku. Jdou a vědí, že jsou tam krokodýli, vidí, jak ukusují nohy kamarádům – a ne, stejně do té řeky skočí a jdou.“ To, proti čemu brojím, je, abychom se nestali ovcemi v žádné oblasti našeho života, ať už je to koronavirus, nebo rakovina. To je jedno.

Lékaři často v případech rakoviny nenabízí žádné alternativy. Prostě chemoška, čau, nazdar, nezájem.

Martina: Když bych se poddávala své reakci při takovéto dramatické diagnóze, tak bych asi reagovala tím způsobem, že bych šla ke klasickým lékařům, nechala bych se vyšetřit, diagnostika, a navrhnout léčení, a pak bych asi zvažovala, jaký druh léčení. Pokud bych měla na výběr, tak bych si vybrala, a potom bych hledala alternativu, která by pomohla zmírnit negativní dopady, vedlejší účinky, třeba chemoterapie a podobně. A asi bych o tom tomu svému ošetřujícímu lékaři v nemocnici neříkala.

Jarmila Klímová: To je přesné, takto to přesně chodí, proto jsou statistiky přežití ze školské medicíny v poslední době náramně vylepšované, a to díky tomu, že nadpoloviční většina pacientů, která projde vstupní klasickou léčbou, pak hledá, řekněme, úlevu nebo zmírnění následků této terapie v alternativních směrech, které následně zlepšují zdravotní stav organismu, a umožňují delší přežití. To je úplně správně. A bylo tady řečeno: „Nechala bych si udělat diagnózu a seznámila bych se s možnou nabídkou, nebo alternativami léčení“. Kouzlo spočívá v tom, že oni nenabídnou alternativy. Nenabídnou vůbec žádné. Tam to jde jako Baťa cvičky – chemoška, čau, nazdar, nezájem.

Martina: Předtím biopsie.

Jarmila Klímová: To není terapeutická, ale diagnostická metoda, která ještě většinou zdravotní stav zhorší. Ale to jsou věci, které tady asi nebudeme rozebírat, na to není čas. Zkrátka oni jinou alternativu, než chemoterapii, prostě nenabízejí, takže tam není z čeho vybírat. Ale zase musíme říct, že když to bude uděláno důvěryhodnou diagnostikou, kterou bude zjištěno, že onkologické onemocnění, tedy rakovinu skutečně mám, tak pak je navýsost rozumné a zodpovědné chemoterapii aplikovat. Ne vždy, ne možná v rozsahu, jak se to často děje, ale v takovém případě je chemoška na místě. Můj případ byl úplně jiný. Já rakovinu nikdy neměla.

Martina: A z čeho jsi čerpala tuto jistotu?

Jarmila Klímová: Ze škály dalších vyšetření, které mi dávaly smysl, ať už to byla neinvazivní mamografie, opakované laboratorní vyšetření, frekvenční medicína, byla jsem diagnostikovaná na pěti různých pracovištích, a všude se shodli: „Ne, to není onkologické onemocnění.“

Martina: Říkáš „laboratorní vyšetření“, ale kdo tě na něj poslal, když jsi nechtěla být v klasickém zdravostroji?

Jarmila Klímová: To je strašně jednoduché. Zaplatila jsem si to sama. Protože mi záleželo na tom, abych se dozvěděla relevantní výsledky z ranku západní medicíny. Ale paradoxní bylo, že mi je nikdo nechtěl poskytnout.

Martina: I když sis je chtěla zaplatit.

Jarmila Klímová: Když už jsem si je chtěla zaplatit, tak už jsem nepotřebovala, aby mi někdo napsal žádanku, samozřejmě. Ale když jsem to žádala u lékařů, tak mě s tím všichni odmítli, a vyhodili mě s tím, že to jako ne. Tak to je potom zajímavé, co si o tom máte myslet, že ano.

Martina: Ty jsi nakonec na operaci nešla?

Jarmila Klímová: Nešla.

Martina: Mohlo jít v tvém případě třeba o to, čemu se říká spontánní uzdravení? Protože i toto medicína připouští, i když neví proč, a jak se to stane.

Jarmila Klímová: U mě rozhodně o žádné spontánní uzdravení nešlo, protože jsem měla útvar v prsu, který za dobu pobytu v mém těle prodělal různé změny, tak jak to bývá, protože tělo, imunita, se postupně stará, takže se to proměňuje. Proto taky v knize píšu, že dodnes v tom místě mám jakousi pozánětlivou jizvu, která je němým svědectvím toho, že v těle něco proběhlo. Ale já jsem se samozřejmě o to starala, brala jsem imunomodulační preparáty, homeopatika, opravdu velmi zodpovědně jsem se léčila, ale bez chemoterapie.

Martina: Ty jsi narazila na celou plejádu nediskutovavších lékařů, kteří s tebou o tvé nemoci, a o léčení odmítali diskutovat. Jenom navrhli svou cestu. Ale když jsi se chtěla uchýlit do lůna alternativní medicíny, tak jsi narazila na podobný přístup, alespoň v jednom konkrétním případu, který zmiňuješ ve své knize, kdy tě i alternativní přístup zklamal, a dotyčný se choval vlastně úplně stejně, jenom byl dražší.

Jarmila Klímová: Nebyl dražší.

Martina: Byl dražší pro tvoji kapsu, protože nic nešlo přes pojišťovnu.

Jarmila Klímová: Ano. Kdybych se uchýlila do lůna laskavé onkologické lobby, tak myslím, že by za to vysypali něco kolem tři čtvrtě milionu až 1,5 milionu, zhruba tolik by tato léčba stála. Tento samozvaný pan léčitel chtěl oproti tomu pouhopouhých 70 tisíc, ale i to je, myslím, neadekvátní se tomu podrobit, když vám odmítne říct, co je podstatou léčby, jak bude postupovat a tak dále. V knize jsem záměrně ukázala, protože mi záleží na principu jednotné, spolupracující medicíny, že nezodpovědní jsou jak v oficiální, tak v alternativní sféře. Všude jsou lidé, kteří nečiní dobro, a chovají se arogantním a neprofesionálním způsobem. A na druhou stranu je pravda, že odosobněné arogance z řad lékařské veřejnosti přišlo prostě násobně víc.

Člověk se musí rozhodnout, jestli mu jeho život stojí za to, nebo ne. Když mu za to stojí, tak nesmí kývnout na první nesmysl, který se dozví ve dveřích, kde je napsáno „Všeobecná fakultní nemocnice“, nebo: „věštec“.

Martina: Teď si představuji, že nás poslouchá někdo, kdo třeba v posledních dnech tuto diagnózu uslyšel, a v tuto chvíli už si asi musí zoufale kousat nehty, protože prostě neví, co udělat. Z toho, co tady rozvykládáváme, mu totiž vyplývá, že si musí sbalit velký batoh, jídlo a věci na 3 týdny, a vyrazit na puťák po všech nemocničních a zdravotních zařízeních, a taky alternativních, a navštívit možná desítky nejrůznějších odborníků. A z toho si pak má, on neodborník, který se nikdy nestaral o to, jakým způsobem fungují v těle poškozené buňky, vynést rozsudek sám nad sebou.“. To není hezká představa.

Jarmila Klímová: Teď je to zde postaveno tak, jako kdyby za toto zoufalství s putovním lágrem mohla moje kniha.

Martina: Ne, ne, tak jsi mi to popsala.

Jarmila Klímová: Ona to jenom zobrazuje. A to, co tady bylo řečeno, je realita. Ano, jestliže se chcete dobrat aspoň nějaké kvazi pravdy, tak vás toto čeká. Čeká vás možná zdánlivě nekonečná pouť, přemýšlení o věcech, do kterých vám dříve vlastně nic nebylo. Čeká váš obrovská sebereflexe, směs zmatečných informací, čekají vás rozporuplné pocity, čeká vás neuchopitelný strach, pocity bezmoci. A taky vás čeká rozhodování, jak moc převezmete zodpovědnost nad svým vlastním životem.

Ano, ortel je vašich rukou. A teď jde o to, jestli vám váš život za to stojí, nebo nestojí. To je strašně jednoduché rozhodování. Buď mi můj život za to nestojí, a kývnu na první nesmysl, který se dozvím, a já to v knize píšu, a je jedno, jestli vstoupím do dveří, na kterých je napsáno: „Všeobecná fakultní nemocnice“, nebo: „věštec“. Prostě jestli kývnu na nesmysl, který cítím, který nekoresponduje s mým vnitřním životním nastavením ochoty se něčeho dobrat, tak zkrátka většinou zaplatím životem. Tak to je. Když začnu hledat, když se začnu ptát, začnu číst, shánět si informace, když se začnu ptát lidí, ke kterým mám důvěru, se kterými můžu něco začít rozvíjet, tak se riziko, že zemřu na nevědomost, začne výrazně snižovat.

Martina: Lékaři říkají, že nejhorší pacient je ten, který si sedne ke Googlu, a začne se informovat na síti o nejrůznějších souvislostech se svou nemocí. Googlovala jsi také hodně?

Jarmila Klímová: Ale také, samozřejmě. Lékaři to říkají ze dvou důvodů. První důvod, a to jim vůbec nemám za zlé, naprosto to chápu, že když někdo googluje zmatečně a panicky, tak je schopen posbírat takovou snůšku blábolů, že to opravdu není ku prospěchu. Takže v tom mají lékaři pravdu, to je fakt. Na druhou stranu toto jejich odsouzení přichází proto, že pacient přichází, a začne mít spoustu dotazů, které jsou často nepříjemné, často lékaře konfrontují s nějakým jeho postupem, nebo s jeho ochotou se svým pacientem zaobírat.

A jsou to tito pacienti, tito potížisti, jejichž dotazy se mnozí lékaři cítí tak dotčeni ve své nedotknutelnosti, že už samotný dotaz vnímají jako útok na svoji autoritu, zpochybnění svých profesních kvalit a tak dále. Takže samozřejmě jejich ego, které se začne třepotat, má pochopitelně tendenci informovaného pacienta označit za potížistu. Já jsem se s tím osobně setkala několikrát, a dovolím si podotknout, že má informovanost, teď si polechtám své ego, je značně nadstandartní, takže si dovedete představit, jak nepříjemná jsem asi byla, když jsem třeba zacitovala statě ze zahraničních onkologických pracovišť, vědeckých rešerší, mezinárodních konferencí. To fakt není easy se se mnou setkat, já to chápu. Pacient k pohledání.

Martina: Já jsem pod dojmem jednak informací, které jsem se dočetla v tvé knize. A při přípravě na tento rozhovor jsem si také některé věci dohledávala, a uvědomuji si, že spoustu věcí jsem nevnímala, protože jakožto člověk, který není vzdělán ve vědách přírodních, už vůbec ne v medicíně jako takové, zkrátka přijímám informace, které ke mně přicházejí vlastně jako status quo. Takže i mně se dostal pod kůži model, že když se dozvím, že je tady podezření na nějakou onkologickou chorobu, tak je určitý algoritmus léčby, a do toho algoritmu patří i chemoterapie, operace, a nejrůznější léčba farmaky. Ale já jsem se třeba dočetla, že účinnost chemoterapie, alespoň podle zahraničních statistik, je mezi 5 až 15 procenty. Že tedy nádory do 15 procent na chemoterapii reagují příznivě. A to je věc, která mě nepotěšila, protože si říkám: „A co tedy ten zbytek?“

Jarmila Klímová: Co ten zbytek? Mě tady napadá jeden jediný příměr: Máme to jako s tou rouškou. Taky není funkční, a taky vám ji nasadí.

Mnoho lidí je léčeno na rakovinu, aniž by rakovinu opravdu měli

Martina: Ale já vůbec nevím, jestli bych byla schopná vynést verdikt jako: „Ne, nedělejte to, nechci chemoterapii. Risknu to, protože mám takový dojem, cítím to, něco jsem si načetla….“ Anebo bych si raději řekla: „Raději zbytečně chemoterapii, než riskovat, že to nedopadne.“

Jarmila Klímová: Raději řízeně umřu, než riskovat, že ilegálně přežiju. Ano, to je rozcestí.

Martina: Chemoterapie v případě, že je to typ nádoru, který na ní není citlivý, znamená, že umřu?

Jarmila Klímová: V tragickém procentu ano. Ovšem pozor. Nesmíme opomenout ještě jeden fenomén, na který právě v knize kladu velký důraz díky své osobní zkušenosti. A to je fenomén takzvané falešně pozitivní diagnózy. To je to, co jsem říkala na začátku, že mnoho lidí je léčeno na onkologický proces, tedy na rakovinu, aniž by rakovinu prodělávali.

Nejsem rozhodně první, kdo to říká, a na toto téma už bylo napsáno mnoho knih, vydáno mnoho vědeckých statí. Protože je tady vysoké procento onemocnění, které rakovinu imitují, nebo jsou s ní zaměňována – parazitární onemocnění, bakteriální, virová onemocnění, zátěže těžkými kovy, které dělají chronické, devastující, zánětlivé procesy a tak dále. Je toho mraky. Ale to všechno je dáno prvoplánovou touhou vše toto zařadit do onkologické mističky, všechno do jednoho, takže už není dělána diferenciální diagnostika, a když máte bulku v prsu, tak je to rakovina – a čau, nebavíme se.

Martina: Co pak s německými statistikami, které mapují, že v posledních letech prý podstupují ročně desetitisíce žen amputaci prsu na základě mylné mamografické diagnózy?

Jarmila Klímová: Ano, to je to, o čem mluvím. Mylná, nepřesná, falešně pozitivní. Jistě, stanoví se diagnóza, která s realitou toho, co se v těle odehrává, nemá nic, nebo málo společného – a šup, jdeme operovat a nasadíme chemiku. A to, že tato léčba vůbec není indikovaná, se pak pomaličku dostává na povrch díky tomu, že někdo není úplně zaplacený, udělá nějakou statistiku, dá si tu práci, podívá se na histologické zprávy, do pitevních protokolů. Je to jako s úmrtím na covid, to je to samé.

Martina: Možná, že si teď ale někdo říká: „Raději si nechám pro jistotu odstranit prso, než riskovat, že by to fakt bylo ono. A navíc, třeba Angelina Jolie to udělala preventivně.“

Jarmila Klímová: Vždyť já také říkám, že každý má právo zvolit svoji cestu. Když mu dává smysl, je to pro něj v pořádku, když v tom zahlídne svůj pocit bezpečí, tak má právo tou cestou jít. Je jedno, kterou cestou jde. Já brojím proti tomu, abychom byli nuceni jít cestou, kterou nechceme.

Martina: Děkuji za další vhled do oblasti, které se asi všichni bojí, a proto také do ní mnoho lidí nenahlédlo.

Jarmila Klímová: Já také děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jana napsal:

    Ach bože, to je zase směs pravdy a blábolů. Za prvé, mnoho žen s rakovinou prsu je léčeno jenom operací a radioterapií. Žádná chemoterapie. Nebo operace, radioterapie a antihormonální léčba, opět žádná chemoterapie. Že do nás chtějí za každou cenu nacpat chemoterapii? A co onkotest? U sporných případů se dělá a s vysokou spolehlivostí je schopen predikovat, zda je nutná chemoterapie. Falešně pozitivní? Mamograf? Všechny podezřelé útvary se ověřují biopsií. Tedy skutečné tkáně daného útvaru. A je to přesné, chyba se v současné době, když už známe i různé druhy nádorů prsa je v promile procent. U rakoviny prsa jsou nádory triple negativní, Her2 pozitivní, estrogen a progesteren pozitivní. Pak je ještě dělení na lobulární, duktální, zanětlivý, medulární a další.. u každého nádoru je tedy možnost zjisti typ a další charakteristiky. Tedy o nádorech prsu se toho ví docela dostl Například proliferace, jaké je procento Estrogenových a progesterových receptorů, zda je her2 pozitivní…Tedy se nezjistí jenom, že je to rakovina, ale druh nádoru a z toho vyplývající i prognóza. Co je to za blábol ohledně amputace prsa? Dnes se k amputaci prsa přistupuje jenom pokud je nádor velký, nebo v případě příliš malých prsou, kde by výsledný efekt byl stejně ošklivý nebo pokud je přímo pod bradavkou. Většině ženám je prso zachováno. Nebo se žena může rozhodnout o amputaci, v případě, že se chce vyhnout ozařování. A taky jeden z důvodů proč se zachovává prso je, že u některých větších nádorů se dává předoperační chemoterapie na zmenšení nádoru a pak je také možné zachovat prso. Většina nádorů prsa reaguje na chemoterapii v různé míře. Zhruba jenom 5% nádorů na chemoterapii nereaguje. Co se týče účinnosti chemoterapie, tak musíte sčítat. Tedy operace má určitou účinnost, ozařování má určitou účinnost a chemoterapie má určitá účinnost nebo antihormální léčba má určitou účinnost a pak se dostanete na mnohem vyšší číslo možného uzdravení.. Tedy zhruba 60% žen se uzdraví s rakovinou prsa uzdraví a 40% zemře. U rakoviny prsa je účinnost chemoterapie zhruba 30%. U rakoviny slinivky je chemoterapie účinná v mizivém procentu. U rakoviny varlat je chemoterapie účinná z 80%.

  2. Jindřich napsal:

    Nevím, selským rozumem se mi jeví jako podivné, zda bude vakcína fungovat. (pomineme-li její spíchnutí horkou jehlou) V okamžiku, kdy vím o několika lidech kteří prodělali Covid již 2x. Jednou na jaře a teď znova. Pokud je to stejná nemoc tak by se dalo předpokládat, že tělo na ní bude už připraveno (toť dle mého princip vakcíny) ale pokud ne, jedná se již o něco jiného a tak je vakcína vlastně na něco co už je pryč?!

  3. Miroslav Tropko napsal:

    Vďaka Bohu ja už rátam 20 rokov od doby, keď po ožiarovaní na onkologii povedali finita… 20 rokov bez tabletiek, nekonečné aj 13 hodinové túry v ťažkých horských terénoch, hoci som už nechodil,… a povinné kontroly len potvrdzuje – čím ďalej od lekárov, tým ľahší život.

  4. Hana napsal:

    👍👍👍, dekuji za krasny clanek. Prosla jsem si podobnou cestou.Dnes to jsou 4 roky..

  5. Anonym napsal:

    Ten projev vyjadřování p.Klímové je hrozný. Nedá se to v klidu poslechnout .

  6. Richard PECH napsal:

    Fosílie JO I NE.. Nerozumím dialektu vašeho kmene.
    Máte nás v referátu?
    Nerozumím smyslu toho co píšete, je to pro mne opravdu psychedelické. Jedná se o novou technologii v trollingu, nebo jen zaměstnáváte naše mozkové závity tak, aby se nemohly točit užitečnějším směrem?
    Připomíná mi to první knihu Asimovovy Nadace, kdy Encyklopedickou Nadaci na planetě Terminus navštívil Lord Dorwin, diplomat, zástupce Císaře z Trantoru..
    CITUJI:“Přestože se lord Dorwin jeví jako zastaralý aristokrat, má skutečné diplomatické schopnosti. Je odpovědný za sjednávání smluv, které dávají autonomii Anacreonu a dalším třem subjektům souhrnně známým jako Čtyři království. Dorwin popírá, že by tato území byla (nově) nezávislá na Impériu, a jeho komentáře berou optimističtí členové Encyclopedické Nadace jako důkaz, že Impérium ochrání Terminus před hrozbami ze strany sousedního Anacreonského království. Hardinova analýza však ukazuje, že všechna Dorwinova prohlášení se navzájem ruší, což znamená, že mluvil pět dní, aniž by něco řekl.“
    viz: Seznam postav řady Foundationhttps://cs.qaz.wiki/wiki/List_of_Foundation_series_characters#Lord_Dorwin

  7. Poustevník napsal:

    ..ano, Roundup prohrál v USA několik soudních sporů s lidmi, kteří ho zažalovali kvůli vyvolání rakoviny. V ČR je stále povolen a koupíte ho i Penny marketu. V Rakousku je myslím zakázán.
    Ale zažalujte takovou obří firmu, že Vám její výrobek fatálně poškodil zdraví..Kdo za pár let bude hledat souvislosti mezi onkologiemi všeho možného a očkováním.Navíc..firmy Pfizer (nebo Moderna),kteří produkují vakcínu na bázi umělé mRNA uvádí jako výhodu, že jejich vakcína neobsahuje DNA a tudíž nemůže modifikovat buňky, na rozdíl od DNA vakcín. Na to pan ministr docent Blatný prohlásí, že mezi vakcínami není žádný rozdíl, a lidé si nebudou moci vybrat výrobce,protože si nedokáže představit, podle čeho by si ho vybírali. Pfizer půjde do nemocnic a AstraZeneca 10x levnější a nevyžadující hluboké zmrazení praktikům..tedy většině obyčejných lidí..A takhle, to je v medicíně skoro ze vším, do čeho začnete „vrtat“ přesně v duchu tohoto článku..Zajímalo by mě, kolika pacientům s covidem v nemocnicích dali kromě kyslíku alespoň vitamín C a D.

  8. Richard Pech napsal:

    Pokud se očkovací látka proti Covidu19 neotestuje a farmaceutické koncerny se chtějí předem zbavit zákonné odpovědnosti, tak to smrdí. Protlačování cizího kšeftu bez odpovědnosti strachem z nemoci a obavami o obživu (očkování jako podmínka zaměstnaneckého poměru či zařazení do školní docházky), je to na pováženou. Řečeno slovy klasika, „Za vším hledej peníze“

    Je také zapotřebí ctít zásadu „Věř, ale komu věříš, měř“ – jeden příklad za všechny:
    Defoliant Agent Orange a totální herbicid Rondup jsou oba od firmy MONSANTO.. Už jen toto samo vytváří oprávněné pochybnosti o jeho kvalitách.

    Máme na výběr jednoduché řešení „Spolkni prášek“ a složitější řešení „podporuj svou imunitu“.

    Není to jednoduché, když například vysadíte sacharidy z bílé mouky a cukrů všeho druhu, zjistíte, že prakticky nemáte co do úst, pokud si to neuvaříte sami, i evropské velkoměsto s jeho obchody, restauracemi, kavárnami, stánky se pro vás stane nehostinnou pouští bez jídla a pití.

    Kardinální otázka je: stojí Vám to doopravdy za to? Pokud ano, tak vždy najdete cestu. Pokud je to doopravdy..

  9. Poustevník napsal:

    „Raději řízeně umřu, než riskovat, že ilegálně přežiju“ . To je krásně řečeno. Zdravotnický systém se svojí mocí nad člověkem a jeho svobodou začíná jevit jako nejnebezpečnější vůbec. Brzy zatím „dobrovolně“ ale pod hrozbou strachu a omezení naočkují miliony lidí vakcínou proti koronaviru. Najděte si na tom pro lékaře zpropadeném Google obsah vakcíny AstraZeneca, kterou začnou hromadně očkovat praktičtí lékaři. Geneticky modifikovaný opičí DNA adenovirus se zablokovaným množením a obálkovými proteiny koronaviru. Adenoviry jsou mutagení viry, hrozí kontaminace jádra buněk virovou DNA. Díky povrchovému proteinu pro ACE2 se navíc dostane do buněk většiny orgánů v těle. K tomu nejspíš klasický hliník,rtuť a formaldehyd. Najděte si na Parlamentních listech co říkal imunolog Svoboda k očkování adenoviry v Iráku v 80 letech. Spousta onkologických následků. A k tomu současné tvrzení výrobce, že jejich vakcína je naprosto bezpečná. Co bude za pár let nikdo neví. A jsme u té první věty…Až zjistí, že o vakcinaci není dostatečný zájem, budou v pokušení ho nařídit. Pak už to může být opravdu o ilegalitě..doufejme, že k tomu nedojde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..