Jarmila Klímová
Jarmila Klímová
Psychiatričky a psychosomatička

Když přijdete do špitálu, tak se na vás dívají jako na krávu rozporcovanou na jednotlivé kusy (3. díl)

Psychické obtíže různého druhu se stávají stále větším problémem. Od schizofrenií, bipolárních poruch, depresí až po únavový syndrom a syndrom vyhoření, který podle mezinárodní klasifikace nemocí není oficiálně uznanou diagnózou. Včetně různých psychosomatických problémů, jako vysoký tlak, nespavost, agresivita.

Zdraví

Délka: 23:20
Datum: 6.4.2018

Přehrát pořad

Může být podobnými psychickými problémy, jako je tomu u jednotlivců, postižena také celá společnost, civilizace? A jakou roli v tom hraje nepřehledné a stále narůstající množství pravidel, zákonů, nařízení a s tím spojených trestů? Jakou roli zde hraje neustálá přítomnost strachu, který pramení z obavy, aby člověk svým spontánním činem neporušil nějaký zákon, o němž nemá tušení, že vůbec existuje, a nakonec nebyl za svou dobrou vůli potrestán? O těchto a dalších otázkách s tím spojených rozmlouvá Martina Kociánová v další části rozhovoru s doktorkou Jarmilou Klímovou, psychiatričkou, která založila konzultační a terapeutický institut AKTIP, v němž se zabývá psychosomatickými problémy a rodinným i individuálním poradenstvím.

Martina: Paní doktorko, v minulém díle jsme si povídali o příčinách syndromu vyhoření, únavového syndromu a o dalších psychických a psychologických potížích. Došli jsme i k tématu strach. A v této souvislosti se chci zeptat, jestli současné nastavení společnosti vůbec dává člověku šanci nežít neustále ve strachu. S odborníky jsme se opakovaně bavili o tom, že neustále přibývá celá záplava zákonů, zákazů, nařízení, vyhlášek, rozkazů, regulací – a je jich už tolik, že je vlastně nikdo není schopen znát, zapamatovat si je. Je tedy velmi snadné něco z toho překročit nebo nenaplnit znění – a v tu chvíli přichází na řadu trest. To vše vytváří na lidi velký tlak. Myslíte, že je toto jedním z důvodů, proč se chováme tak, jak se chováme a proč na tom jsme psychicky tak, jak na tom jsme?

Jarmila Klímová: Na tu otázku vám asi odpovím z druhé strany. A to proto, abychom se někde v průsečíku dopátrali k pojmu strach, který jste uvedla jako klíčový. Narůstající množství pravidel, omezení, zákazů a příkazů, která musím dodržovat proto, abych byl posuzován tak, jako že žiji správně, je samozřejmě v přímém rozporu s tím, jak moc se mohu nebo nemohu cítit svobodný. Pokud si pravidla určuji já a mantinely, které mi stanovuje někdo jiný z vnějšku, jsou dostatečně široké a mohu se v nich svobodně pohybovat, tak si mohu zachovat svůj pocit svobody, tedy i bezpečí a strach nemá tolik živné půdy jako v opačném případě.

Pokud ale nedostávám prostor k tomu, abych si mohl určovat pravidla a hodnoty podle svého, ale jsem tlačen, abych naplňoval cizí – tedy i systémové, společenské normy – tak se mi snadno stane, že někde něco přešlápnu, něco neudělám dobře. A strach s tím jde ruku v ruce, pokud chci být tím, čemu se říká dobrý občan. Strach a úzkost jsou dvě emoce, které potencují jedna druhou a já v tom vidím velmi spolehlivý zdroj třeba i celoživotních úzkostí. Přemíra pravidel a zákonů mi ani nedává možnost se v tom vyznat tak, abych v každé životní situaci věděl, jestli jedu podle pravidel nebo ne.

Stačí se podívat, jak se vyvíjí současné účetnictví. To, co loni nebo před dvěma roky bylo ještě zákonné, je letos již nezákonné a dokonce za to zaplatíte pokutu. Ani sofistikovaný účetní neví včas, zda dělá účetnictví podle současného, platného a zase nějak novelizovaného doporučení, nebo ne. To znamená, že s přibývajícím množstvím zákonů se zcela logicky ztrácí jejich přehlednost. Vlastně ani nevíme, zda jsme v dané chvíli života překročili nebo nepřekročili zákon, takže se v nás jen generuje pocit, že v nevědomosti jsme každou vteřinu našeho života potencionálními zločinci. A to moc klidu nepřidá.

Zkuste podojit kozu, které lítá po louce, a tu, která stojí uvázána v chlívku

Martina: Z vašeho pohledu psychosomatika, psychoanalytika a psychiatra je to důsledkem nekompetentnosti, anebo jde možná o úmysl vytvářet chaos a tlak?

Jarmila Klímová: To není skutečný chaos. On je to chaos jen z hlediska oveček, které se v tom bludišti pohybují, což jsme my. Je to spíš o tom, že čím úžeji je vykolíkovaný prostor, ve kterém se máme pohybovat, tím méně svobody dostáváme. Takovým způsobem jsme více ovladatelní, poslušní, tím lépe se nám vládne. Zkuste podojit kozu, které lítá po louce, a tu, která stojí uvázána v chlívku. Myslím, že to mluví za všechno.

Martina: Jak na nás působí práce? Často od lidí slýcháváme: „Moje práce je mým smyslem života.“ Nebo jsme to alespoň slýchávali, ale práce se proměňuje. Člověk už dnes nedělá židli od začátku do konce, většina už nevyrábí věci tvůrčím procesem – rukama, ale pracovní úkony převážně připomínají práci strojů. Zužuje se prostor pro inspiraci, osobní vklad do práce a podobně. Je i toto příčinou, proč na nás často útočí pocit, že ani ta práce nedává smysl?

Jarmila Klímová: Není to příčinou, ale jde to ruku v ruce s tím, jak rozkouskovaně nás společnost učí chápat svět. Mluvila jste o židli, kterou dříve truhlář od začátku do konce vyrobil sám. Taková práce, právě proto, že při ní měl šanci vnímat celek, celistvost a jednotu věcí, jej tak snadno nevyšťavila. Na rozdíl od moderních manufaktur a velkovýroben, kde se člověk u strojových linek dostane pouze k segmentu výsledného celistvého díla. Můžeme začít třeba u automobilek. Pracovník tam celý život stříká jeden výlisek, který patří na přední blatník. Takže se vůbec nemůže dostat do fyzického kontaktu s finálním produktem a nemá tak šanci se z toho díla radovat. Smysl práce, naplnění a radost se mu pochopitelně vytrácí.

Těžko lze říct, co je vejce a co slepice, protože specializace a rozkouskování brání chápání věcí v celku, vnímání jednotící soustavy života, světa, chápaní člověka jako součásti přírody a dalších, vyšších, celků. Když přijdete do špitálu, tak se na vás dívají stejně tak, jako na krávu rozporcovanou na jednotlivé kusy. Tady vidíme plecko, tady máme horní šál a podobně. Tady máme chirurgii, ortopedii a gastroenterologii. Ano, díváme se na člověka jako na naporcovanou krávu. Naše práce, naše zaměstnání tomu odpovídá. Jestliže tento fenomén necháme v našich životech opravdu převážit, tak se nám úplně vytratí radost, náš životní smysl.

Martina: Je zvláštní, že některé filosofické směry charakterizují určitou podobu čistého zla jako rozdělování a kouskování.

Jarmila Klímová: Ano. A dobro tedy můžeme označit jako spojování a celistvost. Když se podíváme na slovo zdraví, na jeho původní význam ze starořečtiny, tak znamenalo celek. No, takto již se asi nyní nedíváme, že ano.

Na otázku, zda syndromem vyhoření trpí západní společnost, odpovídám: „Ano, syndrom vyhoření společnosti začíná. Hurá. Máme šanci postavit novou.“

Martina: Mluvili jsme v předchozích částech o vyhořelých lidech, jednotlivcích. Ale co společnost? Často můžeme slyšet o celé západní civilizaci, že je vyhořelá. Vnímáte to také tak, nebo jsou to věci, do kterých se nechcete pouštět, protože se držíte jen svých pacientů?

Jarmila Klímová: Podívejte se, pokud nějaký princip, zákonitost funguje, tak funguje ve všech vrstvách mikro i makro kosmu. Na každé jednotce, kterou si zvolím – buňka, orgán, člověk, rodina, národ, planeta, galaxie. Pokud mám správný nástroj, jsem schopen objevit a popsat správnou zákonitost, tak je jedno, kam ji umístím. Prostě bude platit univerzálně všude.

Pokud v moderní době popisujeme syndrom vyhoření, je to vlastně pouze obraz ztráty smyslu, to znamená ztráty propojení s něčím větším a nadřazenějším. Nabízíte otázku, zda syndromem vyhoření trpí západní společnost. A já říkám: „Ano, trpí. Hurá.“ Protože na čem je postavena západní společnost? Na nadnárodních systémech, korporátech, které společnost vlastně vysávají. V současné době žijeme v etapě hroucení systémů. A tyto velké systémy v důsledku svého obřího fungování vyhoří sami sebe, sami sebe zničí a požerou.

Když se podíváme do kosmu, tak vidíme další analogii. Kdo něco nastudoval o hvězdách, tak ví, že když například hvězda funguje okolo deseti, patnácti miliard let, tak se jednoho dne zvrhne a začne narůstat v rudého obra. Hvězda, která svým megalomanským vývojem přeroste v takzvaného rudého obra, nabude skutečně obřích rozměrů a začne spotřebovávat vlastní energii nutnou ke své existenci. Přestane vyzařovat do okolního vesmíru. A tak dlouho spotřebovává sama sebe, až se z ní v některých případech stane bílý trpaslík (nebo černá díra). To znamená, že se zhroutí sama do sebe.

Pokud jsme jen trochu pozornými pozorovateli toho, co se v současnosti děje na naší planetě, tak vidíme hroucení systémů v podobě nadnárodních korporátů. Ty se sice stále ještě tváří, že jsou velice mocné, ale již nejsou. Jsou vytunelovány ztrátou vlastního smyslu. Již se totiž nejde víc rozkročit, nejde toho více sežrat.

Vidíme to na systému západní medicíny, ve světovém bankovnictví, u farmaceutického průmyslu. Podle čeho to poznáváme? Když se tyto systémy cítí být ohroženy, tak začínají kopat kolem sebe. Dokud systém nevnímá, že by byl v ohrožení, tak nemá potřebu poukazovat na nějaké škodiče, protože žádní nejsou, systém je v bezpečí. Nyní však na škodiče poukazují, například na nás a říkají: „Ti jsou špatní.“ Ale to, že se již vytváří prostor pro vznik nových systémů, které nemají korporátní myšlení, je dalším příznakem, že tento popis je správný. Takže když se ptáme, zda je západní společnost vyhořelá, tak krátkou odpovědí je: „Ano, syndrom vyhoření v západní společnosti začíná. Hurá, máme šanci postavit novou.“

Společnost si vytváří svou názorovou policii, která hlídá čistotu myšlenek, aby byly politicky korektní

Martina: Když se ale vy osobně jako psychiatr, odborník, psychoterapeut, dopustíte toho, že popíšete váš úhel pohledu na současnou společnost, definujete svou vizi, cestu k psychiatrické, psychologické kondici jednotlivců a tím pádem i společnosti, tak za to dostanete od spolku Sisyfos Bludný balvan. Není to přeci jenom trošičku demotivující, že na svobodu projevu, na vyjádření názorů má nárok jen někdo schválený? Těžko říct, kdo to schvaluje, ale v každém případě to tak je.

Jarmila Klímová: Jako kdyby to byla v historii lidstva a civilizace nějaké novinka. Dokonce už 200 let před narozením našeho letopočtu, jak říkal Werich, tady byl jistý matematik, který mluvil o převratných matematických a astronomických myšlenkách – a byl vyhoštěn. V pořádku. Byl vyhoštěn ze starověkého Řecka. Podívejte se na starověk, středověk, novověk, podívejte se do naší doby. Děje se stále to samé. My máme kliku v tom, že neexistují moderní hranice na upalování lidí. Jestli je to ale nedostatkem dřeva, tím si nejsem jistá. Ale existují nástroje jako finanční úřad, nebo něco podobného, co vás může zlikvidovat úplně stejně právě za to, že neplujete poplatně s proudem. Tak si společnost vytváří svou názorovou policii, která hlídá čistotu myšlenek, aby byly politicky korektní.

A k tomu se samozřejmě propůjčí skupina lidí, která o sobě říká, že jen ona je tím, kdo určuje logiku, pravdu, správnost a tak dále. Když vidíte řadu laureátů, kteří byli touto rekvizitou bludného balvanu oceněni, tak zjistíte, že jsou to nejbystřejší mozky této doby. Nejenom, že se nebojí myslet, ale o svém myšlení se také nebojí veřejně mluvit. A když jednoho dne roztrhnete obálku, ve které si přečtete, že vám bude předán Bludný balvan, tak skáčete radostí a štěstím, že se můžete mezi tyto lidi zařadit. Vždyť je to krásné.

Martina: Paní doktorko, a já vám děkuji za vskutku krásný rozhovor a vaši velkou odvahu a otevřenost.

Jarmila Klímová: Já děkuji vám za tuto možnost svobodně mluvit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.