Jarmila Klímová
Jarmila Klímová
Psychiatričky a psychosomatička

Jarmila Klímová 4. díl: Mnoho utrpení si způsobujeme sami, svými stereotypními myšlenkovými schématy

Žijeme v době proměn a čekáme na jednu velkou, pravděpodobně zásadní proměnu, ke které se blíží. Na tom se shodla celá řada našich hostů, se kterými hovoříme. Blížící se proměnu vnímá mnoho lidí, proto se také o tomto tématu často mluví. Zajímavé – a někdy dokonce to nejzajímavější – je však i to, o čem se dnes moc nemluví.

Zdraví

Délka: 23:02
Datum: 13.4.2018

Přehrát pořad

Třeba o tom, čeho jsme se dotkli v minulém díle, kde jsme hovořili s psychiatričkou a psychosomatičkou Jarmilou Klímovou o obrovské záplavě zákonů, norem, zákazů a rozkazů, které nás stále více svírají. Pro spoustu lidí je právě krajní přemíra norem, upravujících naše životy až do detailů, víceméně neuvědomělým zdrojem jejich strachů a úzkostí, mnohdy celoživotních. O těchto a dalších tématech, rozmlouvá s Jarmilou Klímou Martina Kociánová také ve čtvrté části rozhovoru.

Martina: V minulém díle jsme hovořili nejen o zákonech, ale také o tom, jaká je přímá úměra mezi mizející svobodou a naší ovladatelností. Ano, o podobných věcech se dnes už zase moc nahlas nemluví. Stejně tak jako o některých dalších vašich postřezích.

Navrátím se teď trochu zpět k oblasti zdraví, k oblasti lékařské. Poměrně nemainstreamový je i Váš názor který jste řekla v jednom rozhovoru, že rakovina, tento největší strašák mnoha lidí, se v moderní společnosti stává pandemií proto, že je velice efektivně vyrobená. Jednak propagandou na psycho úrovni a jednak chemickou devastací životního prostředí. To životní prostředí dokáži domyslet, to si umím představit, ale ta první část propagandou na psycho úrovni mě mate.

Jarmila Klímová: Ony ty dvě složky od sebe nelze oddělit, nebo přinejmenším je nelze zcela oddělit. Na jednu stranu je tady samozřejmě orná půda prosáklá pesticidy a těžkými kovy, na tom vyroste pšenice nebo brambory, my to spokojeně spolykáme, pak se ty těžké kovy usazují v našem těle a dělají tam to, co umí – a že toho umí hodně. Pak nám do toho někdo řekne, jak ohromně zdravé je pít mléko, byť víme, že pro dospělého člověka je mléko v podstatě toxická látka.

Pak nám zase někdo řekne, jak je ohromně zdravé jíst sóju, byť víme, že sója vychytává všechny zplodiny okolního životního prostředí a my to potom v koncentrované podobě dáváme do sebe.

Pak nám někdo řekne, jak je ohromně důležité se začít léčit chemoterapií, když nám lékaři diagnostikovali onkologické onemocnění a my protože tomu věříme, tak to do sebe dostáváme.

Kde je ta hranice mezi tím, že něčemu věříme a díky tomu se necháváme manipulovat? Když je nám předkládána nějaká myšlenka, která se jeví jako opodstatněná, vyargumentovaná, tak máme tendenci v ní věřit. Věříme, že rakovina nese smrt, tak na ni umíráme. Věříme, že stres nám ničí imunitu, tak přesto že se mu neumíme bránit nebo právě proto, že se mu neumíme bránit, tak si necháváme ničit imunitu.

Už moje babička si dělávala srandu z toho, že když něco řeknou v rádiu nebo v televizi, tak to musí být pravda. Jestliže se nám předloží nějaká myšlenka typu pylového zpravodajství, tak je mnoho alergiků, kteří začnou kýchat už u toho rádia a to ještě nevytáhli nos z domu, ale protože jim někdo řekl, že koncentrace pylu je dnes taková a taková, jejich alergická reakce se rozjede ještě dřív, než to tělo přijde do faktického styku s alergenem.

Jestliže nám někdo řekne, že každá šestá žena dostane rakovinu prsu, tak ji prostě dostane, protože to přeci říkali v televizi. Jestliže nám říkají, že nás ohrožuje vysoká hladina cholesterolu a proto máme kardiovaskulární onemocnění, tak se snažíme snižovat vysokou hladinu cholesterolu, protože tomu věříme, aby jsme neměli kardiovaskulární onemocnění. On nás ten infarkt stejně trefí a ještě k tomu proto, že si snižujeme jednu z nejdůležitějších molekul v našem těle a to je molekula cholesterolu, tak si urychlujeme buněčné stárnutí, protože tím odebíráme tělu základní stavební kameny pro obnovu buněk. No, jestli právě ten infarkt myokardu – když nemáme dostatečnou buněčnou obnovu – toho pak není důsledkem, že. Ale to by někdo musel podporovat samostatné myšlení.

Takže se odehrávají pandemie nemocí na psycho úrovni i proto, že si necháváme implantovat myšlenky, že zemřeme za tolik a tolik měsíců na takovou a takovou nemoc. Pokud by se mě někdo zeptal, jak si mohu být tak jistá, tak mu můžu příklad, který asi hovoří za všechno. Měli jsme klienta, kterému diagnostikovali nejdříve v jedné pražské nemocnici a potom také v jisté okresní nemocnici závažné onkologické onemocnění s jasnou diagnózou dožití v délce tří měsíců. Něco ve smyslu „Pane, už si nekupujte dlouhohrající desku.“ A protože to byl poslušný občan, tak náležitě uspořádal veškeré své věci, aby zabezpečil svou pozůstalost a za tři měsíce zemřel. Pitevní nález pak ukázal, že byl zcela zdráv.

Martina: Opravdu to je tak, že informace, které dostáváme jako hotovou věc a uvěříme jí, naše mysl zpracuje tak, že poslechne?

Jarmila Klímová: Neřekla bych to lépe.

Martina: To znamená, že jakoukoliv informaci, kterou přečtu v novinách, tak už ji vlastně obracím prosti sobě? Není možné si přečíst v novinách o tom, že každá šestá žena dostane rakovinu prsu a přesto si říct „Ale mě se to netýká“?

Jarmila Klímová: Lze si říct, že se mě to netýká, ale pouze za předpokladu, že o těch věcech apriori nepředpokládám, že jsou pravdivé. Jenže ony jsou nám předkládány tak, abychom nepochybovali o jejich pravdivosti. A pokud je někdo tak strašně drzý a tak strašně svobodomyslný, že si dovolí zpochybňovat tuto pravdivost, šup s ním na hranici…

Martina: Ale proč?

Jarmila Klímová: Protože narušuje systém.

Martina: Kdo ten systém vytváří? Kdo dohlíží na to, aby ten systém stále šlapal a kdo ho promazává?

Jarmila Klímová: Několik málo společností, jež vládnou touto planetou. To snad není žádná novinka. Všechno je o poslušnosti, moci, bezmoci. Vždyť i ve filmu Matrix bylo krásně řečeno, když Neo rozmlouvá s vědmou a ta klade otázku: „Co chtějí mocní muži této planety?“ a vzápětí na ni odpovídá: „Ještě více moci.“ Aby měli moc, musí umět vládnout, ovládat a řídit životy pod sebou. Ty se řídí informacemi. Posledních padesát let se ví, že nejcennější obchodovatelná komodita jsou informace, protože s informacemi můžete ovládat realitu.

Martina: S informací můžu zacházet i tak, že ji jen vyslechnu, anebo že ji – jak to říkáte Vy, že takto funguje naše mysl, naše psychosomatické nastavení – mohu obrátit proti sobě. Jedna věc je pomoci si do nemoci zjevnými fyzickými návyky a druhá věc je dostat se do nemoci na úrovni myšlení. Pro spoustu posluchačů je to ale určitě poměrně dost nepřijatelné. Skutečně mohu ovlivnit svojí myslí každou nemoc ve smyslu, jestli mě potká nebo ne?

Jarmila Klímová: Chcete krátkou nebo dlouhou odpověď?

Martina: Nejprve krátkou.

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: Teď dlouhou.

Jarmila Klímová: My se tady neustále dokola bavíme o principu jednoty. Chápání světa v jednotě, chápání člověka v jednotě. To znamená, že cokoli, co vstupuje do našeho života, ovlivňuje všechny složky našeho bytí, jak fyzickou, tak psychickou stránku, tak energetickou stránku. Nemohu se v myšlenkách nevztahovat k tomu, že mě něco bolí, nebo že díky tomu, že necvičím nebo jím co nemám, tak jsem obézní. Okamžitě to nějakým způsobem formuje můj postoj. Vůči tomu si vytvořím jakési komplexy myšlení o sobě, vytvářím si světonázor, vytvářím si svůj životní plán. Také si vytvářím strachy, obavy i z toho co se mi může stát, když takto budu pokračovat. Nebo zase falešné naděje, ono je to jedno, ale ta myšlenka, nebo ten myšlenkový rozměr je neoddiskutovatelnou součástí vzniku, vývoje, dynamiky nemoci a pak samozřejmě ale i možnosti zbavení se nemoci.

Tedy pokud budu dostatečně pečlivě přesvědčena o tom, že nemoc dostanu, a také se podle toho nějak začnu chovat, tak ji prostě dostanu, protože v hlavě skutečně vytvářím svou životní realitu. Tomu nemálo lidí odmítá uvěřit a proto jsou tak nemocní.

Martina: Je z tohoto úhlu pohledu snazší cesta do nemoci nebo zpět z ní?

Jarmila Klímová: Samozřejmě že do nemoci, protože je to pěšinka hezky vyšlapaná. Podívejte se okolo sebe, jaké procento populace je nemocné. Pokud za nemoc vezmeme jakýkoliv symptom jako třeba bolesti, atd., tak řekněme, že 80 až 85 procent populace je nemocných. To znamená, že jsou tady i jakási převažující myšlenková schémata, na kterých je velmi lákavé a snadné participovat a jejichž sdílení nás nejen nic nestojí, ale ještě nás zařazuje do té většiny. Tudíž většina lidí spěje k nemoci.

Otočit to schéma, respektive otočit ten proud myšlenek tak, aby nás odvrátil od procesu vytváření nemoci do procesu vytváření zdraví, znamená stát se menšinou v této společnosti. Co to je? Nemám tak širokou členskou základnu, nemám takovou podporu svého myšlení, pro mnohé lidi se automaticky stávám bláznem, nepřijatelným podivínem. Jsem zkrátka někým, kdo musí začít plout proti proudu. No a co je jednodušší? Plout s proudem, to mě stojí méně energie. Když plavu proti proudu, musím vynaložit veliké úsilí, abych opravdu někam doplaval, ale jakmile se to jednou naučím, tak zjistím, že pro mě už najednou není cesty zpět, že jestliže jsem se už jednou naučil zdravě přemýšlet, tak už sám sebe neponížím tím, abych znovu splynul s proudem.

Martina: Když se podívám na západní medicínu jako takovou, tak musím mnohdy tonout v obdivu nad urgentní medicínou, nad život zachraňující medicínou. V tom si myslím, že je nepřekonatelná a stejně jako její mnohé diagnostické schopnosti. Jakkoli jsou oddělené, což znamená, že my zjistíme, že nám pracuje ledvina, ale už nezjistíme, proč nám pracuje špatně, nebo proč nám nepracuje. Kde má západní medicína hranice z Vašeho úhlu pohledu? Do jaké míry plní svou naprosto úžasnou funkci a kde naráží na tu zeď, kterou si sama postavila?

Jarmila Klímová: Vy jste si teď sama odpověděla.

Martina: Nevím o tom.

Jarmila Klímová: Technologická genialita západní medicíny, která tady historicky nemá obdoby, která opravdu dokáže sešít nesešitelné, slepit neslepitelné, transplantovat nepřenositelné, postavila zeď sama sobě. Postavila zeď na té mechanistické filosofii, na tom, že pro ni je pravdivé jenom to, co lze rozkrojit, vyjmout, změřit chemicky, změřit fyzikálně, ale ty další konsekvence, ty další rozměry lidského života do toho odmítla vzít.

Ten vývoj je pochopitelný, protože západní medicína je věda velice mladá, je tady nějakých 150, 170 let a rodila se ruku v ruce s technikou na prahu vědeckotechnické revoluce. Jestli někdo zrodil medicínu, tak ji zrodila materiálně mechanistická věda. Pokud by medicína měla pokročit dál, pak by se musela oddálit od svého zroditele a říct mu: „Děkuji za všechny zdroje, které jsem dostala k tomu, abych se stala vědou, jež zachraňuje fenomenálním způsobem lidské životy tak, jak to lidstvo nikdy nepamatuje. Ale dej mi prosím prostor, abych se směla spojit s tím, co bylo od pradávna k dispozici a samozřejmou součástí umění léčení.“ To znamená umění chápat člověka jako celek.

Martina: Vy jste se vyjádřila velmi nadějeplně, že pokud je tato současná civilizace, řekněme vyhořelá, tak je to dobrý okamžik jak si nastavit jiná, nová pravidla. Myslíte si, že se to týká i medicíny jako celku, že i medicína má tu kapacitu říct „Děkuji, ale potřebuji ještě něco víc“? Že nás začne zajímat příčina a nebudeme jenom odstraňovat následky?

Jarmila Klímová: Záleží na tom, z jakého úhlu budeme medicínu chápat. Jestliže se budeme dívat na medicínu jako na systém, tak tam moc nadějí nevidím, protože on právě tím, že kouskuje a super specializuje, tak definuje sám sebe. Jestliže zvolíme jiné hledisko a budeme se dívat na medicínu jako na filozofii, čímž ji zpět povýšíme na umění, tedy tam, kde kdysi bývala a tam, kam by měla správně patřit, tak potom bude taková medicína sama sebe vnímat jako umění léčení, a tedy zcela nepochybně přijme zpět celostní vnímání lidské bytosti.

Martina: Paní doktorko, moc Vám děkuji za dnešní rozhovor a děkuji za to, že jsme dnes v tomto rozhovoru zkoušely spojovat, nikoliv rozdělovat. Děkuji moc.

Jarmila Klímová: Já děkuji Vám za tuto krásnou příležitost. Na shledanou.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Spravedlnost napsal:

    Vyčuraná podvodnice co se pase na zoufalých lidech nás tu bude ještě poučovat, fuj, zhnij ve vězení kam patříš.

  2. Claudia Neumannova napsal:

    Ano rikali mi ze jsem blazen…i ma rodina…jenze ziji a podle doktoru jsem tenkrat mela umrit za par mesicu…a je to uz dvacet let😉😎😍a jsem stale tu a tesim se pevnemu zdravi😊

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.