Karel Klinovský
Karel Klinovský

Karel Klinovský 2. díl: Samota je fantastická psycholožka. Sedne si k tobě a řekne: Udělej tlustou čáru nad tím, co bylo včera. Koukej na zítřek.

Minule jsme si začali povídat s Karlem Klinovským o jeho velkém putování po Americe, které ho – podle jeho vlastních slov – úplně proměnilo. Vyprávěl, jak se cítil oproštěný od všech zbytečností, prakticky stejně jako kdysi člověk kromaňonský, kdy mu zbylo jen pět základních potřeb – a na všechno nekonečná spousta času. Žádné složenky, úřady, umělé starosti. Prostě jen šel a vnímal tu nádheru kolem. Probrali jsme také chyby, které udělal, zvláště tu nejhorší hned na začátku, že začal závodit, hnal se kupředu a ignoroval zdánlivé drobnosti, jako třeba aby se postaral o přezutí a náhradní suché ponožky. Někdy dal při přípravě své cesty na to, co mu poradili zkušení kamarádi, ale jindy je zcela ignoroval. A právě na to nyní navážeme.

Lidé

Délka: 33:49
Datum: 4.2.2020

Přehrát pořad

Martina: V předchozí části rozhovoru jsi říkal: „Kamarád mi poradil.“ Funguje na cestě soudržnost mezi hikery, nebo to někteří vnímají jako ty v první dny, tedy stylem „kdo tam bude dřív“?

Karel Klinovský: Ne, tam je soudržnost hikerů opravdu neskutečná, a to napříč věkem a pohlavími. Ale musím upozornit, že tam se hikeři rozdělují pouze na dvě pohlaví, víc jich neuznávají, jen chlapi a ženy. Ale soudržnost je mezi nimi ohromná. Navzájem si říkají „hiker trash“, něco jako chodecký bordel, chodecký odpad. A to je krásné. A dokonce běží takový vtip: „Jaký je rozdíl mezi bezdomovcem a hikerem? Goretex.“

Předevčírem jsem Petru Koskovi v hospodě Steamboat popisoval příhodu: „Když jsem přišel do města k obchoďáku, tak tam seděli dva hikeři, kluk s holkou, a říkali mi, že jestli jdu nakoupit do obchoďáku, můžu si nechat baťoh u nich. Tak jsem ho tam nechal, vzal si nákupní košík a šel nakupovat. A najednou ke mně řítili s vozíky dva bezdomáči a hulákali na mě: „Táhni nám z rajónu. Sem nepatříš. To je náš rajón.“ Tak jsem na ně chviličku brejlil, protože jsem nevěděl, o co jde. A potom jsem zjistil, že oni si prostě chrání teritorium. Svou evropskou angličtinou jsem se jim snažil vysvětlit, že nejsem Američan, což pro ně bylo ale ještě potupnější, že jim nějaká náplava bere jejich území. Pak jim říkám: „Nejsem homeless, ani hobo, nejsem tramp. Jsem hiker a akorát si jdu nakoupit.“ A to se na mne usmáli. A ještě se zeptali, jestli nechci třeba pohlídat bágl. Najednou to bylo v cajku. Tím jsem chtěl ukázat, jak jsme asi vypadali.

Ale ty ses ptala na soudržnost – ta je tam neskutečná. Dostaneme se pak i potom k tomu, jaká je soudržnost mezi hikery a okolím, kterým procházejí. Nejednou jsem u hikerů požádal o pomoc, třeba o vodu, když jsem to na počátku špatně odhadnul. A na druhou stranu jsem v průběhu cesty sám pomohl dalším s tabletami, kouskem jídla nebo něčím podobným.

Martina: Takže hikeři neřeknou „sorry, sám mám málo.“

Karel Klinovský: Ne, to v životě ne. V tomhle civilizovaném, uspěchaném, příšerném světě je tady malinká komunita lidí, kteří se snaží žít úplně jinak, lidí, kteří si plavou na obláčku svých snů a cílů, a jednoznačně si podají ruku a pomůžou si.

Samota mě povznášela a obohacovala – a už jsem se na nikoho nechtěl vázat

Martina: Karle, na této cestě jsi byl místy sám, a někdy jste se spojili s různými hikery. Ale když jsme se bavili o tom, že plánuješ tuto cestu, tak ses těšil na to, že budeš hodně sám a budeš mít čas na sebe, na svou mysl. Jenže pak jsem měla pocit, že jsi rád, když jsi v nějaké skupině. Je to tak, nebo ne?

Karel Klinovský: Není to tak. Není.

Martina: Jenom se to tak zdálo?

Karel Klinovský: Nezdálo. To je trošičku omyl. Protože technicky vzato, já jsem vlastně šel s Bearmanem až do Cuby v Novém Mexiku, kde Bearman onemocněl. A z Cuby v Novém Mexiku už jsem s nikým nešel ani kilometr. Můžu dát příklad: při extrémním výstupu na Hope Pass jsem potkal mladého Američana a on se mě ptal, kde spím. Tak jsem mu řekl: „Spím kilometr dole.“ On říká: „Můžu spát vedle tebe?“ A já využil veškerý svůj um, abych mu řekl, že kilometr a půl pode mnou, když se podívá na aplikaci, je kemp, a ať spí tam, protože už jsem nechtěl, aby vedle někdo spal. Naopak, jak jsem řekl, samota mě opravdu povznášela – a já se na nikoho nechtěl vázat. Takže ze svých 3000 kilometrů, které jsem nakonec zhruba ušel, jsem tak 2500 šel úplně sám.

Martina: Když už jsi zmínil samotu – zapamatovala jsem si, že když jsi – tuším v Coloradu – měl nějakou snivou romantickou náladu, tak jsi natočil video, ve kterém jsi říkal: „V těchto výškách má i samota jiný rozměr. Samota, která se dívá dopředu. Samota jako neprůstřelná vesta. Samota, která má křídla, samota jako potlesk vestoje. Samota jako jediný kámoš, se kterým se dá tak perfektně popovídat.“ Snášel jsi samotu stále lépe?

Karel Klinovský: Jo. Jak jsem řekl. Neber to jako frázi. Zrovna to, cos teď citovala, se moc líbí mému kamarádu Slimovi a chce, abychom to dál rozvinuli. A chtěl by to zhudebnit, protože je dobrý hudebník. Musím říct, mně samota za prvé naprosto vyhovovala, a za druhé mne naprosto obohacovala. A jak jsem řekl, už jsem si pak neuměl představit, že bych šel jinak než sám. Nedá se říci, že něco je hezčí, než něco jiného, všechno je krásný – ale určitě vím, že je rozdíl procházet Great Divide Basin ve skupině, nebo sám, protože pocit samoty na té pláni je neskutečný. Procházet Rocky Mountains sám, nebo ve skupině? Sám. Šest dnů, které otřásly mou duší, mým bytím a životem, šest dnů, které mne nejvíce změnily, je šest dnů v Monarch Pass. Když jsem byl na dozásobení ve městě Salida a mířil jsem…

Martina: A to je kde?

Karel Klinovský: Pořád v Coloradu. A mířil ke Twin Lakes. Tak těchto šest dnů jsem neslezl pod 3,5 kilometru nadmořské výšky. Všude ještě byly velikánské fláky sněhu a ledu, ale už to bylo průchozí, byl jsem posel jara, a kolem mne kvetly kilometry luk. Dovol, abych zase odbočil, ale je to velice důležité: předloni byl jeden z nejsušších roků asi za 50 let, a Jakub Čech a lidé, kteří šli s ním, měli veliké problémy s pitnou vodou. A loňský rok byl úplně abnormální, co se týká sněhu. V San Juan Mountains v Coloradu bylo 480 procent sněhu ve srovnání s dlouhodobým průměrem, takže lidé se ani nepokoušeli San Juan projít. Z 550 lidí, kteří původně vyšli od hranic Mexika, jich hodně, pokud to úplně nevzdali a pro tento rok neukončili, utekli na sever a zkoušeli to projít jinou cestou. Včetně dvou Čechů, kteří tam byli v loňském roce se mnou, kteří utekli buď až na kanadskou hranici, nebo šli proti Coloradu dolů, aby se dostali do Colorada později, prošli už bez sněhu.

Takže nás, kteří jsme zůstali dole, bylo žalostně málo. A já od Cuby, kde onemocněl Bearman, jsem došel do Cumbres Passu, blízko Chamy, kde jsem onemocněl, byla to moje první nemoc. Byla na pět dnů, zápal okostice. A pak jsem přešel údajně jako první člověk toho roku úsek z Chamy do Wolf Creek Passu, kde jsem zůstal tři týdny kvůli svým problémům se žaludkem, které vyvrcholily tím, že mne hospitalizovali v nemocnici, a byl jsem na kapačkách. A od tohoto okamžiku jsem šel úplně sám na sever. Pak postupně přicházely zprávy o tom, že jsem na chvostu. Přede mnou, asi plus minus tři až pět dnů, šli dva Američani, o kterých jsem věděl. Někdy přede mnou byli dva dny, někdy pět, a já byl za nimi jako úplně poslední člověk na chvostu. Měl jsem přezdívku El Fox.

Chtěl jsem se vrátit, už jsem měl letenku, ale rozhodl jsem se zůstat a pokračovat

Martina: Karle, teď si možná trošku rýpnu, ale mě by opravdu zajímalo, jestli takové putování něco dělá s egem. Jestli se ego musí třeba posilovat, protože jinak by to člověk vzdal, nebo jestli se rozpouští. Protože mně některé tvé počáteční zdravotní potíže – když jsem to sledovala přes Instagram, nebo když jsme spolu telefonovali, když vím, jakou máš dobrou fyzičku a jak ses připravoval – připadaly, že pramenily ze snahy strhnout to. Možná z určité nepokory. Co k tomu můžeš říct? Jak ses cestou pozoroval po své osobnostní stránce?

Karel Klinovský: Myslím, že takto to není. Já to dělím na dvě části. Na první část až po nemoc v Pagosa Springs. A potom druhou. Když jsem byl v Pagosa Springs, tak mi děti koupily letenku do republiky a já jsem se sbalil. Všechny nadbytečné věci do letadla jsem vyhodil, včetně map.

Martina: Ano. Ty ses zbavil veškerých plánů.

Karel Klinovský: Všechno jsem vyhodil, zabalil batoh a připravil do letadla – a večer jsem seděl na posteli a řekl si: „Ne, takhle si nepřeju skončit.“ Tak jsem zavolal rodičům, dětem, a oznámil jim, že jdu dál. Ale chtěl jsem k tomu jejich svolení, aby věděli, že jdu dál i přes problémy.

Martina: Ale v tu dobu jsi měl zánět žaludku.

Karel Klinovský: Takže propadla letenka za 25000. A druhý den jsem vyšel a neprošel jsem. Vrátil jsem se a volal znovu synovi, aby mi koupil další letenku, tentokrát už opravdu, protože po třech týdnech nemoci se mi klepaly hnáty. Vlezl jsem do sněhu s velikou vervou, ale sníh mě prostě dostal zpátky. Tak jsem si říkal, že to sejdu zkratkou a totální kolmou stěnou jsem se spustil dolů, vývraty a podobně. Pak jsem si sednul a volal synovi: „Kup mi, Kájo, letenku. Možná ti to bude připadat blbý, dneska ráno jedna propadla, ale já chci koupit druhou a jedu domů.“ A on mi řekl, že „jsem prostě totálně blbej a že na to kašle“ – a dokonce tam vznikl mezi námi velký rozpor, protože mi radil, abych se stočil na sever jako ostatní, tedy abych to zkusil lehčím způsobem. A tak jsme si tam začali vysvětlovat, že jsme oba zásadoví, a když jsem se rozhodl, že jsem south hiker, tak budu south hiker. A zaplaťpánbůh jsem se vrátil do Pagosa Springs, vyspal se a druhý den jsem šel znovu tím hrozným sněhem do Creedu. Šel jsem tam 13. července, to si pamatuju jako dneska, a bylo to úspěšné. A tam začala druhá fáze, kde se mi v několika málo dnech podařilo vylézt na čtrnáctitisícovku.

Martina: Čtrnáctitisícovku asi ne…

Karel Klinovský: Ano, čtrnáctitisícovku. Ve Spojených státech jsou takzvané čtrnáctitisícovky. To jsou 14 000 stop vysoké vrcholy – u nás to vychází asi na 4260 metrů. Je jich 96 a z nich je velká většina, kolem 70, v Coloradu, což se neví. Pak jich je tedy pár, těch nejvyšších, na Aljašce. A některé jsou ve státu Kalifornie, kde je nejvyšší hora kontinentálních Spojených států, Mount Whitney, a nějaké jsou ještě ve Washingtonu. Takže ano, já jsem vylezl na první čtrnáctitisícovku, a najednou to začalo mít tu podobu, kterou jsem si vysnil za celý rok příprav. První město, na které jsem narazil, byla Salida a tam jsem se úplně oklepal. Vyšel jsem a stal se poslem jara.

Martina: Karle, ale co se to stalo? Protože do té doby, jak jsi několikrát řekl, jsi spoustu úseků opravdu protrpěl. Jeden zdravotní problém, druhý, byly vleklé, a v okamžiku, kdy ses ocitl opravdu na kolenou, jsi oznámil, že jedeš domů. Dokonce sis koupil letenku. A pak ses zase utrhl a vyrazil dál. Byl jsi slabý, bylo ti špatně. Nemohl jsi moc jíst. Takže co se stalo? Co se změnilo? To je pro posluchače strašně důležité.

Karel Klinovský: Je to hrozně důležité.

Nevadilo, že mi bylo 59, cítil jsem se mladý a užíval si výšku, počasí, přírodu, sám sebe. Nastaly boje hlavy a těla – a jako třetí entita vystoupilo vlastní boží oko, které se dívá na ostatní dvě.

Martina: Změnil ses ty?

Karel Klinovský: Změnil, na 100 procent změnil. Přemýšlím, jak to říct, protože tam nebylo nějaké honění si ega. Já jsem nezávodil. Až do Cuby jsem šel s Bearmanem a kolem nás další lidé – a my jsme nikomu nijak neutíkali. Navíc jsme šli s dalšími dvěma lidmi, kteří byli, dá se říct, věkově moji vrstevníci. Zaprvé jsem si prošel ty nemoci, to bylo první, ale ne až tak nejpodstatnější. Tím nejpodstatnějším bylo – nevím, jak bych to řekl – stal jsem se sám sebou. Stal jsem se Kliňákem v období od nemoci v Pagosa Springs. Pak když jsem vyšel, stal jsem se Kliňákem se vším všudy.

Asi jsem se upnul na správné věci a začal si to totálně užívat. Předtím to bylo furt poznamenané tím, že jsme nevěděli, co je před námi. Strašně se tam řešilo, kdo co bude dělat. Kdo skočí kam, kdo kam půjde, když se došlo někam na zásobovací místa. Nebo někdo řekl: „Já pojedu domů a po měsíci to zkusím znova.“ Což je lehčí pro Američany, než pro lidi, kteří jsou z Evropy nebo Nového Zélandu, Austrálie. Prostě každý měl různé zprávy, každý to bral jinak. Ten řekl: „Já skončím.“ Jiný: „Já půjdu z Wyomingu až do Kanady.“ Takže tam byla velikánská nejistota.

A navíc já jsem v tom docela plaval. Neuměl jsem si představit, co budu dělat, jak se k tomu postavím. Bylo to celé neusazené. Já jsem nebyl já. Furt to nebylo pravé ořechové, což se změnilo právě tím, že jsem překousal ten úsek z Chamy do Wolf Creek Passu. Tam jsem, myslím, zašel jednoznačně několikrát za hranu bezpečí, za hranu normálu. To si přiznám. Ale tam jsem si najednou řekl: „Tady už mě nemůže nic překvapit.“ A přestože jsem zůstal tři týdny v Pagosa Springs kvůli problémům se žaludkem, můžu říct, že když jsem vyrazil dál, tam jsem to byl opravdu já. Nevadilo, že mi bylo 59 let, vypadalo to, že je mi 19, 20, 25, že jsem někde jako mladík na trampu a že si to užívám se všemi atributy, které kolem toho jsou. Užívám si výšku, počasí, přírodu, užívám si sám sebe. Užívám si, a k tomu se dostaneme, pokud tě to samozřejmě bude zajímat, boje hlavy a těla, který tam samozřejmě nastal, a je nádherné ještě vystupovat jako třetí entita ve vlastním bytí, kromě těla a hlavy.

Hlavou myslím mozek a myšlení, ale je ještě nějaká třetí entita, takové vlastní boží oko, mě samotného, Kliňáka, které se dívá na ostatní dvě. Má naprostou radost, jak se hádají, a ví, jak to musí dopadnout, abych byl úspěšný. Ví, že teď, na trailu, musí hlava jednoznačně vyhrát nad tělem. A to je to vítězství, protože když půjdeš na Říp, a půjdeš s Danem, tak řekneš: „Dane, nezlob se, ale mě strašně píchá v koleni. Vrátíme se k autu.“ A je to pochopitelné, protože náš komfort tady převládá. A na příštím výletu třeba řekne Dan: „Sáhni mi na čelo, mám horečku, já si na nic nehraju, mám horečku.“ A půjdete zpátky k autu – a je to pochopitelné, omluvitelné. A tady na trailu tělo to zkouší úplně stejně: „Mě teďka tady píchá“ – hlásí tělo hlavě. A hlava se docela povýšeně a ironicky usmívá a říká: „To tě může píchat úplně klidně, ale za prdelí máš 180 kiláků, před sebou 220, nalevo je to 300, napravo 180. Signál nemáme, takže si klidně píchej. Píchej si třeba na čtyřech místech. Ale je ti to platný asi jako pilotovi zpátečka.“

Takže prostě lezeš dál, tělo začne trucovat a přestane tě píchat. A najednou ti něco lupne v kotníku, tělo to zase zkouší. Zkusí to několikrát za 14 dnů, 3 týdny, a najednou zjistí, že už nemá cenu hlavu zkoušet. A tak přestane trucovat a už nepíchá. A zkusí to jinak, jsem ve výšce 3800 metrů, fouká a zjistím, že mám horečku. A hlava řekne: „No a co, mám se posrat? Máš horečku. Tak prostě horečka přestane.“

Teď, jak moc nemůžu chodit a jsem pořád unavený, tak si říkám: „Neděje se nic jiného, než že tělo právě vrací hlavě to, co mu hlava dělala těch 5 měsíců na cestě.“ Je to logické, ale je to zajímavé. Snažím se to bagatelizovat, říct to rádoby humorně, ale tento zápas hlavy a těla tam opravdu existuje – a to je duševní stránka celého pochodu. To že hlava zvítězí. Zvítězí. Pokud nezvítězí, tak to vzdáš, protože posloucháš tělo a potřeby těla. Bolesti a slabosti těla zvítězí nad hlavou – a to se právě nesmí stát.

Samota je fantastická psycholožka a sociální pracovnice. Sedne si k tobě a řekne: „Udělej tlustou čáru nad tím, co bylo včera. Koukej se na zítra. Proč v pondělí přemýšlíš nad pátkem?“

Martina: Karle, říkal jsi, že v Coloradu, když tam bylo hodně sněhu, těžký terén, místy ledové plotny a mnoho bouřek, jsi zašel několikrát za hranu. Já jsem pak viděla, že sis asi musel někde nakoupit protiskluzové pásky na boty. Někde jsi měl na sobě i sněžnice. Válel ses pod stromem a nemohl se vyprostit, protože jsi zapadal do závějí. Řekni mi, bál ses tam někde tak, že sis říkal: „To jsem asi přehnal. Dopředu jít možná nejde – a vrátit se je téměř vyloučené.“

Karel Klinovský: Bál. Bál jsem se. Nebudu to zastírat. Ale to, že jsem se dostával do problémů, bylo logické. Tento úsek není tak dlouhý, nevím, kolik to je, dejme tomu nějakých 160 kilometrů. A v těchto výškách kolem tří a půl kilometru, možná nad tím, kde byly lavinové svahy a mraky sněhu a ledu, došlo k zákonnému jevu. Většinou takový těžký úsek znamená někam vystoupat, do něčeho vylézt – a já jsem vylezl do sedla, abych zjistil, že přede mnou je ještě větší hrůza, než kterou jsem právě prošel. Ale když jsem se ohlédl, tak jsem si řekl, že mě už nikdo nedonutí jít zase do toho, co jsem už prošel. To ti potvrdí horolezci, i turisti, všichni, že jít nahoru je lehčí než dolů. Prostě jít těžko nahoru bylo stále přijatelnější, než jít zpátky. A tak jsem si řekl: „Než bych, kurva, šel zpátky tudy, kudy jsem vylezl, tak radši půjdu do větší hrůzy přede mnou. A prošel jsem jí, a ano, byla tam ještě větší hrůza. Ale už bylo nemyslitelné, že bych se vrátil. To už nešlo.

Ať zase z toho nedělám, že jsem tam byl v nějakém příšerném dobrodružství, ale těchto pár dnů dobrodružstvím bylo, protože jsem šel lavinovými svahy, kde jsem dole viděl spadlé laviny a kusy ledu a sněhu veliké jako půl baráku. A pode mnou to všechno zpívalo, skoro praskalo, a bylo otázkou času, kdy to ujede. Svírala se mi řiť. Věděl jsem, v jak hrozných problémech jsem, ale nejvíc jsem si to uvědomil večer, když jsem si lehl a promítal si, co jsem prošel, a říkal si, jestli nejsem úplně blbej. Navíc už byly karty rozdány a věděl jsem, že je to blbý. Zní to jako fráze, ale v tomto jednom úseku opravdu platilo, že není cesty zpátky. Prostě není.

Martina: Jakpak obvykle probíhaly večery? Stavěl jsi stan, vařil, nebo prostě zmoženě padl do spacáku?

Karel Klinovský: Všechny večery vypadaly stejně: Postavil jsem stan, když jsem našel vhodné místo. Musím říct, že jsem snad nikdy nespal na sněhu ani ledu. Vždycky se našlo nějaké vyfoukané nebo vyteplené místo, kde se dal postavit stan. Zrovna pod Montezuma Peak jsem dosáhl nějakého výškového rekordu – a spal jsem v nějakých 3600 metrech. To bylo poprvé, co jsem se dostal takhle vysoko. Spal jsem na nechráněném, plně větrném místě, takže jsem si uvařil, a stejně se nedalo něco jiného dělat, než vlézt do stanu. A zase všichni dobře víme, že knižní fráze „a pak jsem zmožen únavou usnul,“ je pitomost, protože čím je člověk strhanější, tím déle trvá usínání, protože tělo bolí. Různé tělesné partie se hlásí o své. Hlavou šrotuje, co bylo, co bude. Člověk nad tím přemýšlí, je toho plný. Vjemů, jak to bude vypadat, jak to bude zítra průchozí. Kolik tam bude sněhu, kolik ledu. Jestli lze vůbec projít. Jestli nepůjde tak moc o život, že budu muset někam utéct.

Když už ses na to zeptala, tak řeknu další věc. Lidi, kteří nevědí, o čem mluví, ti řeknou: „Kliňáku, to je paráda, budeš mít pět měsíců času uvažovat sám nad sebou, nad minulým životem a vyhořelými láskami, nad svými rozvody a podobně.“ Ale tam nemáš, kurva, čas na nic podobného, na nic, na nic. Tam je život tak syrový, jak jsem uvedl, těch pět primitivních potřeb. Proč bych přemýšlel nad tím, proč jsem se před dvaceti lety rozvedl, když jsem to za těch dvacet let nevyřešil? Proč bych to měl řešit ve výšce 3800 metrů, když je mi zima jak svině a mám kurník hlad, a bojím se toho, kam půjdu druhý den? Tam přece nebudu přemýšlet, proč jsem se kdysi rozvedl nebo rozešel s nějakou holkou. To je bláznivina.

Tam je to jiné. Samota, o které jsem vykládal, se tam transformuje do různých projevů a funkcí. Navíc se projeví, že samota je fantastická psycholožka, a dá se říct, že i sociální pracovnice. Ona si k tobě sedne, dá ti do ruky tužku, hodně tlačí a řekne: „Udělej nad tím tlustou čáru. Udělej dokonce tlustou čáru i nad tím, co bylo včera, nejen nad tím, co bylo před rokem a před dvěma roky. Koukej se jen na zítra.“ A navíc ti samota řekne: „Proč teď v pondělí přemýšlíš nad pátkem? To je krávovina.“ A zase se vracíme k tomu primitivismu: Přemýšlej maximálně nad zítřkem. Takže tvoje velké přání je, když uléháš, aby ses ráno probudila na stejném místě – a pokud možno ve stejném stavu. Proč bych přemýšlel dál?

Martina: Moc ti děkuji, Karle, za další úžasný popis tvého putování.

Karel Klinovský: Já moc děkuju za možnost tohle všechno souvisle vyprávět.

Diskuse

Přidat komentář
  1. David napsal:

    zdravím vás, fakt super inspirativní vyprávění! Na druhou část jsem čekal až netrpělivě! 🙂 bude pokračování?

  2. džejdžej napsal:

    Pane, jak já Vám závidím … v tomhle životě už je mi to uzavřené.
    Skutečný luxus je moct zdrhnout takhle daleko a mít fakt koule je skutečně to udělat. Díky že jste se stavil, a přeju hodně štěstí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..