Karel Klinovský
Karel Klinovský

Karel Klinovský 4. díl: Pro případ katastrofy by lidé měli mít doma zásoby balené pitné vody, konzervy, svíčky, zápalky, léky a rádio na baterky nebo na kličku

Stále silnější závislost jednotlivců na společnosti a „službách“, které poskytuje, vzbuzuje otázky, zda jde skutečně o službu, a jestli to již není něco jako otroctví. Čím dále větší počet lidí napadá, co se stane, když na delší dobu vypadne třeba proud, ať již z jakýchkoli důvodů. Příčinou mohou být různé přírodní katastrofy, zemětřesení, sluneční vítr – nebo lidé, hackerské útoky, válka a podobně. A co se bude dít v případě dlouhotrvajících veder, nebo naopak záplav a s tím spojenými problémy nedostatku pitné vody a potravin.

Bezpečnost

Délka: 33:50
Datum: 19.10.2018

Přehrát pořad

Generál George Patton, jeden z největších velitelů druhé světové války, měl toto krédo: „Vždy věřím v připravenost, i když mám na sobě frak.“ Jako mnoho předvídavých lidí na jednu stranu doufal v to nejlepší, ale byl současně připraven na to nejhorší. Tato příprava má dvě spojené strany, fyzickou a duševní, přičemž mentální připravenost je nejdůležitější a na prvním místě předpokládá, že se každý sám za sebe probudí ze snu o tom, že se nemůže stát nic zlého a že stát nás vždy ochrání, vždyť mu za to koneckonců platíme, a že tedy vše bude růžové, klidné a bezpečné až do skonání světa.
A právě toto spoléhání se na stát, společnost, je nevětší překážkou toho, aby se lidé mentálně probudili a pochopili, že mohou nastat situace, kdy se budou muset o sebe a své nejbližší po nějakou, třeba i dlouhou dobu, postarat sami.

 

Martina: Kdybych si mohla vybrat, kdo by mě měl připravit na nějaké mezní situace, tak bych si určitě vybrala plukovníka Karla Klinovského, se kterým si povídáme o tom, jak bychom se mohli i měli připravit na krizové, ne příliš ideální situace. Nemusíme hned hovořit o válečných a vojenských konfliktech, o nějakých katastrofických scénářích. Stačí dlouhodobý výpadek elektrického proudu, tedy blackout, velká sucha – a tím pádem nedostatek nebo zásadní zdražení potravin. A samozřejmě toto vše na sebe nabaluje chaos tím větší, čím bydlíme ve větších městech. Karle, často se v posledních letech mluví o kolapsech, například nějakých menších územních celků. Když bys měl lidem obecně říct, na co se připravit, jak by měla vypadat každá jedna rodina v naší zemi od Šumavy k Tatrám. No k Tatrám už dnes ne, ale od Šumavy k Jablunkovskému průsmyku.

Karel Klinovský: Na to ti určitě nedám stoprocentní odpověď. Asi si vzpomínáš, že jsme se bavili s Václavem Cílkem o tom, že by nebylo špatné si sednout a popracovat na nějaké takové publikaci. Žádná knížka o 300 listech, ale nějaká brožurka 15, 20 listů. Bavíme se teď o civilních rodinách s dětmi. Je zbytečné vymýšlet komplikované procesy a vazby, které by lidem akorát motaly hlavu. Já třeba mám od toho našeho společného projektu doma pět balíků vody. Předtím jsem je neměl a tak jsem si řekl: „Vždyť na tom jsem stejně jako ti ostatní.“

Výpadek vody na 24 hodin pro rodinu s malými dětmi je téměř katastrofický

Martina: Tak to jsi pravděpodobně jeden jediný můj faktický úspěch.

Karel Klinovský: Mám pod postelí 30 (5×6) dvoulitrových flašek vody. Mám také nějaké konzervy, které jsem si tam natahal. A sám jsem si zavařoval lečo a tak podobně. Určitě mám všude dostupné svíčky, zápalky, abych si mohl rozsvítit, ale mám to tak, že mě to nepřekvapí, prostě jen natáhnu ruku. Nechci, aby byly všude poličky se svíčkami, aby to vypadalo, že tam bydlí nějaká duchařka, ale každopádně ten náš společný projekt mě přinutil k tomu, že jsem aspoň na tyto základní věci myslel. Vezmi si rodinu, která má doma několik týdnů staré dítě, a jakýkoliv výpadek vody na 24 hodin je téměř katastrofický už jen právě kvůli péči o dítě.

Martina: To si vlastně nikdo neumí představit, jak taková opruzenina u dítěte z nedostatku vody a hygieny způsobí okamžitě totální rozvrat rodiny.

Karel Klinovský: Je třeba začít u těch úplně triviálních, nejpřízemnějších potřeb. To je voda, konzervované jídlo a tady bych to už vůbec nedělil na to, co mi chutná a co nechutná. Prostě abych měl vůbec co jíst, aby to bylo kalorické a aby toho bylo čím víc, tím líp. Prostě čím víc toho máš, tím prodlužuješ vlastní soběstačnost. I když stále věříme tomu, že jsme občany státu, který by měl tyto funkce zvládat; třeba s nějakou opožděnou platností, tak se připravit se na situaci, že než stát zvládne počáteční chaos, pomůžeme si sami.

V krizové situaci musí být člověk schopen sníst i to, co mu nechutná, nebo k čemu má odpor

Martina: Řekl jsi: „A pak už ty zásoby neděláme podle toho, co nám chutná.“ Ale já si uvědomuji, že ani na to nejsme zvyklí. My si myslíme, že kdyby nám teklo do bot, tak najednou budeme ve všem fungovat. Ale my máme chutě a nejsme zvyklí jíst to, co je. Rozumíš, co tím myslím?

Karel Klinovský: Naprosto. V jednom televizním pořadu nejznámější bývalý příslušník britských speciálních jednotek jedl v Africe centimetr a půl tlustou, pět cenťáků dlouhou ponravu. A ta tedy byla. Tu si ani nevymyslíš – a jak stříkla… V Africe je oblast, kde jedí takzvané mopane worms, což jsou housenky, které žijí na mopanovém stromě. Posbírají je, usuší a je z toho jejich základní potravina. Jako někde mají rýži nebo brambory, tak tam jsou housenky. Přijdeš domů, paní hodí do oleje na pánvi hrst sušených housenek a mají jídlo.

Pamatuji se, jak jsme byli v Africe se švagrem a tohle jídlo jsme si objednali. Snědl jednu housenku a řekl: „To je tak sytý…“ A už dál nejedl. Jednou jsem se někde v Maunu vsadil, že toho sním asi kilo a šlo o docela velké peníze. Lidi sbírali peníze do klobouku, já si objednal pivo, kupodivu na tom pivu bylo napsáno „Toto pivo je vyrobeno z nejlepšího chmele ze Žatecké oblasti v ČR,“ – no a to kilo housenek jsem snědl. Vyhrál jsem asi 600 dolarů.

Přitom moje bývalá žena, teď žádnou nemám, musela u nás doma vykrajovat kousky tlustého masa, protože ho nejím. Pověstná je historka o beraním oku od krále Pešmergů v Kurdistánu, které jsem musel sežrat. Najednou zjistíš, že sníš něco, co ti nechutná, nebo k čemu máš totální odpor. Musíš to sníst, zkrátka musíš.

Mnohdy naše přežití může záviset na schopnosti komunikace s lidmi z cizí kultury

Martina: To jo, jednorázově to sníš. Ale myslím, že na naši nepřipravenost by působilo právě to, že třeba musíš jíst celý měsíc rozvařené těstoviny, protože nic jiného není.

Karel Klinovský: Divila by ses, ale i to je součástí našich kurzů pro novináře, diplomaty, nebo pro různé sorty lidí před jejich výjezdem do krizových oblastí. Náš vojenský podnik nám vaří příšernou smradlavou kaši, která není ochucená, oslazená. Čím hnusnější ji připraví, tím lépe. V určitém bodě, když už jsou lidé dlouho ponižováni a dá se říct i fyzicky týráni, protože musí různě cvičit, chodit, nosit klády a podobně, tedy po dlouhých hodinách psychického a fyzického nátlaku, jim přineseme tuto hnusnou kaši s tím, že paramilitanti, nebo tvoji věznitelé, si tuto kaši urvali od huby, vzali ji vlastním ženám a dětem a přinesli ti to. A jestliže dáš najevo nějaký odpor a nebudeš to jíst, tak na sebe samozřejmě přivoláváš jejich hněv.

Vidíš, i na to jsme mysleli, i to máme v kurzu, že ti dáme sníst něco, co ti nemůže vůbec chutnat. Samozřejmě, mnohdy, když sedíme v chatě a jednáme, tak jim přineseme mističku s moučnými červy. Jsi v nějaké africké společnosti, my hrajeme různé africké nebo asijské společnosti, a přinášíme ti něco, co je v naší kultuře projevem největší pohostinnosti. A když to nesníš, tak dáš najevo, že námi pohrdáš a my zablokujeme informační a komunikační kanály. Na nějakém místě našeho rozhovoru jsem řekl, že si ani neuvědomujeme, jak naše přežití mnohdy záleží na schopnosti komunikace s někým cizím, s cizími kulturami.

Martina: Na vnímavosti…

Karel Klinovský: Vnímavosti, schopnosti dostat se na jejich úroveň. Vždy lidem říkám: „Nejezděte do mise pro peníze. Zkuste studovat, jak tam lidé žijí, co jedí, pijí, z čeho žijí. Zkuste studovat jejich historii. Čím víc jim budete rozumět, tak jednak jste tím více schopni jim pomoci, a za druhé, čím víc o nich budete znát, tak když se dostanete do nějaké špatné situace, budete vědět, kde hledají zdroje, co jedí a pijí.

Uvedu příklad: představ si, že jsi v Africe, kde jsem měl herce na Sahaře před Tobrukem. A před natáčením jsem řekl: „Teď strávíte den v poušti, vezměte si to, co považujete za nejvhodnější.“ Většina si vzala kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Ale Tuaregové hned vedle nás byli od hlavy až po paty zahaleni, aby zamezili úniku kapalin, pocení a tak dále. Pijí teplý čaj, prostě jednají úplně obráceně, než co bychom logicky dělali my na základě toho, co si myslíme. V létě se nesmyslně krmíme zmrzlinou a studenými věcmi, což je kontraproduktivní. Tyto tradiční kultury, které v tom horku žijí, dělají něco úplně opačného, ale my si toho nevšímáme. Takže to má miliony aspektů, jak se na tyto věci připravovat.

Martina: Když jsme spolu fabulovali blackout v Praze, tak našim hlavním úkolem a snahou bylo do 48 hodin opustit město. Myslíš, když se podíváme, jak žije město a jak vesnice, že jsou na tom lidé z vesnic pro případ nějaké krize, nebo kolapsu, skutečně výrazně lépe?

Karel Klinovský: Zapamatuji si, na co ses ptala. Ale mluvili jsme o tom, co by lidé měli mít doma. A to mi připadá strašně důležité. Pamatuješ, že jsme zjistili, že asi zkolabují počítače, televizní vysílání a že jediné, co snad ještě může fungovat, co může dát najevo skutečnost, že stát funguje, bude rozhlasové vysílání. Dnes málo lidí rádio poslouchá, pokud nejedou v autě, a i tak poslouchají hudební rádia.

Ale existují emergency rádia, třeba na kličku, které nám ukazoval Václav Cílek. A my v misích tyto rádia v rámci humanitární pomoci rozdáváme, protože v mnoha případech se zjistilo, že pokud bude fungovat něco, kde se dozvíš zprávy kam a na koho se obrátit, nebo za jak dlouhou dobu máš očekávat pomoc, tak se to dozvíš možná pouze prostřednictvím rozhlasového vysílání.

Martina: U nás by to byl Český rozhlas, který by vysílal takzvaně pulzně, to znamená jen někdy, a to proto, že je na to zařízen, má své zdroje. Takže i u nás bychom se o jakékoliv krizové situaci, která by se děla v celé republice, dozvěděli opravdu jen z rádia.

Karel Klinovský: Ale musela bys ho mít.

Martina: Ano, minimálně na baterky, než dojdou, a pak samozřejmě rádio na kličku, kde si člověk může kdykoliv zatočit a když se vysílá, naladí a tak se dozví. To je asi velká pomoc, velká věc a mnohdy jediné spojení se světem.

Karel Klinovský: V našem světě to není tak moc časté, ale ve mnoha částech světa se dá běžně koupit nebo objednat. Možná se to stane běžným produktem i u nás, ale asi je dobré mít kromě toho, o čem jsme se bavili, tedy vody, základních potravin, také i tento jediný možný komunikační kanál, aby ses dozvěděla základní informace.

Signálů o vylidňování vesnic je dost, ale přesto vesnice skýtá pro krizové situace mnohem lepší základ pro přežití, než město

Martina: Pojďme se vrátit k tomu, jak je to s městem a vesnicí. Vždy jsme radili, že by se lidé měli chtít dostat ihned pryč z města, protože město po 48 hodinách kolabuje způsobem, který je naprosto fatální, a je to již trošku kdo z koho. Vezmeme-li v úvahu, že u nás žijí tři miliony lidí v panelových domech, které budou naprosto nesoběstačné tepelně, energeticky, co se týká vody a tak dále, tak lidé budou samozřejmě mířit na venkov, protože tam mohou najít dřevo, jídlo, vodu. Myslíš, že dnešní vesnice jsou na tom skutečně tak výrazně lépe, nebo už i tady jsme se spolehli na centrální zdroje a tím pádem i tam by byl problém?

Karel Klinovský: Nejsem odborník, ale signálů o vylidňování vesnic je dnes dost. Nedávno si stěžovali nějací starostové, protože státní finance jsou vázány na počet obyvatel, a když se dostane v některých komunitách pod kritickou hranici, tak peníze od státu už nejsou dostačující. Takže úbytek lidí z vesnic trvá, protože především mladí jdou do větších aglomerací za prací, za snazší dostupností kulturního, sportovního a jakéhokoliv dalšího vyžití. Stále si ale myslím, že vesnice skýtá mnohem lepší základ pro přežití než město. Ne každý, ale velká většina z nás na vesnici někoho má, vozíme si vajíčka, slepice, králíky a jak jsi řekla, jedno z nejdůležitějších je bezpečnostní hledisko, protože tady ve městě to začne být rychle boj o přežití – gangy, rabování a tak dále.

Martina: Můžeme vzpomenout hurikán Katrina v New Orleans.

Karel Klinovský: Ano. To vše se zde stane téměř se stoprocentní pravděpodobností. Bohužel je pouze otázkou času, kdy města přestanou gangy živit, a ty potom obrátí svou pozornost k venkovu. Teď mě nenapadá, jak bych ti odpověděl na to, jak se budeš na venkově bránit, ale na to nám odpovídají třeba prepeři, kteří myslí právě i na obrannou stránku komunit.

A pro stát by mělo být varovným signálem, že nám tady někde v podzemí vznikají ozbrojené složky, které nejsou kontrolované. Ale oni to asi myslí dobře. Na druhou stranu ovšem platí, že prvním krokem bude dostat se někam na venkov, protože možnost bezpečného přežití se na venkově jednoznačně prodlužuje.

Kdybychom zavedli civilní obranu na neideologické, rozumové bázi, dali tomu podporu populárních osobností z oblasti kultury, herce, vědce, sportovce, kteří dnes mají největší váhu, tak by to bylo přínosné

Martina: Objevují se také názory, že by bylo dobré přemýšlet o obnovení něčeho podobného, jako byla dříve civilní obrana, která se vyučovala také na základních školách. Byla to branná výchova, někdy směšná, ale občas z ní v nás něco utkvělo. Myslíš, že kdyby byla založena na zcela jiné, neideologické bázi, tak by to bylo žádoucí?

Karel Klinovský: Jednoznačně. Předesílám, že jsem přesvědčen, že by se měla vrátit nějaká forma nařízené vojenské služby, protože dnešní mladá populace už je myšlenkově někde úplně jinde. Bezpečnost si chceme koupit prostřednictvím profesionální armády. To není žádná výtka, prostě takto to dnes ve světě je. V nejvíce demokratických a vyspělých státech prostě působí profesionální armáda.

Civilní obrana může mít tisíce jiných názvů, krizová příprava, příprava na možné krizové situace. Čím dříve přetneme tu mnohdy až nelogickou averzi vůči něčemu takovému, co si stále spojujeme s bývalým režimem, s chozením v ochranných maskách, leháním si patami směrem k atomovému výbuchu a podobně, tím lépe. Toto byly opravdu ty nejkřiklavější a nesmyslné případy, které jsou dnes přítomny ve folkové hudbě, v knížkách atd.

Ale kdybychom toto začali dělat na neideologické, rozumové bázi, dali tomu podporu populárních osobností, ať už z oblasti kultury, sportu, herce, vědce, kteří dnes mají největší váhu, tak bychom začali být na svoji přípravu švýcarsky pyšní, byť nejsme švýcarská společnost a nikdy nemůžeme mít švýcarský model. Ale začali bychom být švýcarsky, izraelsky pyšni na to, jak jsme jako společnost připraveni se s takovými krizemi popasovat. Myslím, že by to bylo přínosné.

Ale pokud bychom dnes tyto hodiny ve třídách otevřeli bez přípravy společnosti, bez obecného souhlasu a logického zdůvodnění, proč to vlastně děláme, tak by se to asi minulo účinkem. Víš, kam mířím – všichni si musíme vnitřně odsouhlasit, že to potřebujeme, že jsme se dostali někam, kde není zdrávo, být takto nepřipraveni. A že udělat něco pro své děti nespočívá jen v tom, že jim nebudeme dávat potraviny s éčkama, budeme jíst takzvané biopotraviny a hrát si na ty pečlivé matky, ale že nedílnou součásti toho je, že svým dětem připravíme bezpečnou budoucnost. A to tak, že je co nejlépe naučíme, jak se chovat v krizových situacích, aby se s nimi uměly vyrovnat, přežít ve zdraví a eliminovat negativní vjemy.

Hlavně aby nás to nezastihlo úplně nahaté, nepřipravené, abychom to prostě brali tak, jako Izraelec bere bombardování v Jeruzalémě, tedy že je to nebezpečí, na které se musí připravit. A mají na to procesy, návyky, mají SOP, Standart Operating Procedures. Třeba švýcarská společnost to nese v sobě, ale existují i další, severské modely. Ale hlavně nic nekopírujme, buďme čeští, buďme svoji, vezměme svoji vlastní mentalitu, to, že jsme historicky úžasní v improvizaci. Říkám: „Pojďme tomu dát náboj a hlavně přijměme to, buďme na to hrdí, dělejme to pro své děti a pro další generace.

Pojďme zapomenout na politiku, na opozici, na to, jestli to řekl ten nebo ten. Pojďme si říct, že vytvoříme systém pro přežití v krizových situacích pro naše děti, vnuky, pro budoucí generace.

Martina: Karle, kdybych si měla něco přát, tak abys byl v situaci, kdy by se něco stalo, zrovna u nás na návštěvě, protože ani já se v tomto rozhodně nespoléhám sama na sebe a mé návyky, instinkty jsou buď potlačené, nebo nevybudované. Ale opravdu si myslíš, že mohu své psychické a fyzické schopnosti, odolnost, posílit v nějakém kurzu? Nebo je nesmysl myslet si, že půjdu na 14 dní do kurzu a vylezu z něj jako Lara Croft?

Karel Klinovský: První odpověď je jednoznačná. Určitě to není nesmysl, protože něco musíme začít dělat. A pokud neexistuje celonárodní, celostátní systém, který nás na tyto situace bude cílevědomě připravovat, tak někde musí vzniknout ohniska, kde něco dělat začneme. Několikrát jsem zdůraznil, že za 7, 10, 12, 14 dní tě nikdo nenaučí něco, s čím bys vystačila po zbytek života. Ale může ti to ukázat cestu, dát návody, říct ti, kde jsou zdroje tohoto vědění, kde se to dozvíš.

Někde prostě začít musíme, protože zatím vidíš, že když se mezi politiky ozve hlas o možném zavedení něčeho, co by nahradilo civilní obranu a bylo to bez ideologie, tak se z naší společnosti ozývají jenom posměšky. Opozice řekne, že je to jen ziskové, nebo že je to před volbami a podobně. Vše hned bereme politicky – buď je to opoziční, nebo takové a onaké.

A tak říkám: „Pojďme zapomenout na politiku, na opozici, na to, jestli to řekl ten nebo ten. Pojďme si říct, že vytvoříme systém pro naše děti, vnuky, pro budoucí generace. Oprostěme se úšklebků, nechme mluvit lidi jako je Václav Cílek, lidi, kteří vědí něco o budoucích změnách klimatu, o tom, co se bude dít geograficky, jaké hrozby zde jsou – a na základě znalostí těch, kteří opravdu vidí dopředu, mnohem dál než vidíme my, vytvořme systém, nad kterým nebudeme ohrnovat nos, budeme na něj pyšní. Udělejme ho český, přizpůsobme ho našim tradicím, tomu, co v nás Češích je.

A hlavně, a to je alfou a omegou všeho, pojďme uvnitř sebe zpět k přírodě, protože bez ní neuděláme nic. Bez přírody se nenajíme, nenapijeme, bez přírody nám nebude teplo ani zima, protože vše je s přírodou spojeno. Návratem k přírodě myslím to, na co ses před chvilkou ptala, to znamená připravit sám sebe na možné krizové situace. Návrat k přírodě znamená znát rostliny, abys našla tu správnou léčivou, nebo tu, kterou můžeš sníst. Návrat k přírodě znamená, že víš, které dřevo bude nejvýhřevnější a nejvíc ti pomůže. To, že víš, co v kterou roční dobu můžeš od přírody očekávat, abys utišila hlad – a nebudeš pověstnou Mařenkou a nepůjdeš v lednu hledat jahody.

Zní až úsměvně, že dávám takové příklady, ale vždyť se podívej, jak to vypadá, když děti přijdou do zoologické zahrady. Dnes všechny zoo mají něco, co se jmenuje, v různých obdobách, selský dvorek, babiččin dvorek a děti se dívají s úžasem na kozu, prase, husy, kachny, na to, že kráva není fialová jako z čokolády Milka a podobně. Existuje tisíce případů, kdy děti dnes ani nevědí, odkud pochází to, co jedí, že to běhalo, mělo nějaký tvar, srst, kůži, nějak se to jmenovalo. Jedí automaticky, protože to existuje. Řízek je řízek, nemá žádný původ, který se narodil, byl malý, běhal, někdo se o to musel starat dobrým, nebo špatným způsobem. Znát tyto věci, to je návrat k přírodě.

A teď jsme u toho, na co ses ptala, co ti dá vesnice, návrat k vesnici. Neříkat pohrdavě: „To jsou ti vesničani.“ Pamatuješ, co se stalo při volbě prezidenta, kdy se dokonce škatulkovalo na oblasti republiky a mluvilo se s despektem o velkých částech státu tak, jako kdyby to byli nějací zaostalí lidé, mentálně zaostalí, nedostatečně rozvinutí. Tohle všechno je jen umělé vytváření překážek a cesta proti přírodě, o které zde mluvím.

Pokud bych chtěl mít učitele přežití, tak by to byl Křovák z Afriky

Martina: Siddhartha ve známé knize Hermanna Hesseho říká: „Umím se postit.“ A někdo se ptá: „K čemu ti to je?“ A on říkal: „Kdybych se neuměl postit, tak kvůli hladu musím už dnes vzít práci, kterou mi nabídneš. Ale protože se umím postit, tak klidně počkám, dokud nepřijde ta pravá.“ To je jedna z věcí, které bychom se asi měli naučit, třeba jen proto, abychom byli sami v sobě svobodnější. Když se podívám na tvé kurzy, tak jsi absolvoval speciální kurzy v nejrůznějších částech světa: v USA, ve Velké Británii, v Německu, v Nizozemsku. Byly to samozřejmě kurzy s různým zaměřením, pro vojáky a tak podobně. Ale máš nějakou věc, kterou ses naučil tak, že ti to utkvělo v hlavě, protože to pro tebe byla novinka, protože do té doby jsi nic podobného neznal a nepřemýšlel tak?

Karel Klinovský: Myslím, že ano. Ale není spojena ani s jedním vojenským kurzem, ale s Afrikou a s mými oblíbenými Křováky. Pokud bych chtěl mít učitele přežití, tak bych chtěl, aby to byl Křovák. Mám to spojené s dobou, kdy jsem pobýval s křováckou rodinou. Ráno, potom, co se zvedla mlha na vlnách v Namibii – a já jsem z počátku nechápal proč – jsme začali chodit a trhat stébla. A na každém stéble byla kapička vody. Křováci měli skořápku pštrosího vajíčka a my jsme z těch stébel kapku po kapce dávali do této skořápky, kterou pak zapečetili jílem a zakopali do země. A říkali: „Až tady budeme třeba za 6, 7 let, tak máme zdroj vody.“ Já jsem nevěřícně koukal: „Jako fakt za 7 let?“ A oni řekli: „My nevíme, kdy tudy půjdeme, ale až tudy jednou v budoucnu půjdeme, tak ta voda tady bude.“ Neskutečně úžasný pocit, jejich vidění očima přírody, ta krása, když šli a našli v písku malinký ocásek a pod ním byla dvoukilová bulva plná vody, kterou dokázali vymačkat. Ano, asi největší stopy ve mně zanechali Křováci a jejich náhled na přežití.

Martina: Karle Klinovský, moc ti děkuji za to, že jsi přišel a ukázal nám svůj pohled na svět. Ale zároveň jsi nás zásobil informacemi, které by nás do budoucna mohly učinit svobodnějšími. Díky ti za to.

Karel Klinovský: Také děkuji a doufám, že se opět potkáme.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jana napsal:

    Karle, hledejte v archivu iradia Českého rozhlasu, bylo to ještě na Dvojce. Kromě putování s Martinem a Václavem Cílkem, jsou tam i další pořady s panem Plukovníkem.
    https://hledani.rozhlas.cz/iradio/?query=karel+klinovsk%C3%BD&reader=&stanice%5B%5D=%C4%8CRo+Dvojka&porad%5B%5D=

  2. Karel napsal:

    Dobrý den, mohl by jsem poprosit odkaz na zmiňovaný simulovaný přesun při Blackoutu s panem Cílkem a Klinovským? Už jsem jej dříve slyšel, ale nějak nemohu najít odkaz. Děkuji.

  3. Jana napsal:

    Děkuji za úžasný rozhovor a inspiraci. Veselá mysl základ úspěchu, k tomu selský rozum a alespoň minimální zásobení. Svíčky, vodu, baterky, nějaké zásoby, tranzistorák, to se hodí vždy. Jak se přesunout na venkov přes celou Prahu, toť otázka, tak budu věřit, že kdyby náhodou, tak budu zrovna u sebe na zahradě. Stejně tak, jako Martina doufá, že kdyby náhodou, tak u ní bude na návštěvě plukovník:-))) ps a těším se na publikaci, moc se těším.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.