Jiří Kuchař
Jiří Kuchař

Jiří Kuchař 1. díl: Posmrtný rubáš nemá kapsy

Možná, že smrt je životem, a na onom světě považují život za smrt, kdo ví – řekl starověký řecký dramatik Euripidés. To bylo ještě v dobách, kdy bylo zcela normální žít vedle smrti a se smrtí, nikdo ji nevytěsňoval ze života. Lidé věděli, že ona je tou poslední a nejvyšší spravedlností – současně jedinou dokonalou rovností, protože nikdy neminula, nemíjí, a také zaručeně nemine nikoho. Naši předci se smrti samozřejmě také báli, ale byli s ní smířenější. Nesnažili se ji popřít a vymazat ze svých životů, jako se to často děje dnes. Jako by si říkali něco podobného, co napsal v Pánu prstenů geniální Tolkien: „Vždyť smrt je jen další cesta, kterou musíme jít.“ A bylo by možné citovat ještě mnoho moudrých lidí, kteří radili, abychom se na smrt nedívali s hrůzou, odporem, nebo dokonce s nenávistí, ale naopak, abychom se s ní učili a naučili žít, protože to je asi jediná opravdová jistota, kterou máme. A právě v tomto podzimním dušičkovém čase si budeme o smrti povídat s Jiřím Kuchařem. Spisovatelem, publicistou, vydavatelem a jedním z našich největších znalců alternativní medicíny. Ještě doplním, že je autorem například knih Tanec s bohy, Hitlerova sbírka v Čechách, nebo spoluautorem knih Svět přírodních antibiotik, Hořká pravda o sladkém cukru a mnoha dalších.

Lidé

Délka: 30:04
Datum: 1.11.2020

Přehrát pořad

Martina: Jiří, ty ses tématu smrti věnoval hodně. Jednak ze svého zájmu, ale také jako vydavatel několika takzvaných Knih mrtvých: Tibetská kniha mrtvých, Egyptská kniha, Mayská a tak dále. Dá se tedy očekávat, že jsi o tomto tématu opravdu hodně přemýšlel. Budu chtít být od začátku trochu záludná: řekni mi, jaký je tvůj osobní názor, proč jsme se otočili ke smrti zády, a vytěsňujeme ji?

Jiří Kuchař: Vzpomínám, je to 20 let, co jsme s přítelem Petrem navštívili u Goslaru výstavu, která se věnovala Totentanz, to je tanec smrti. A v goslarském kostele, nahoře na břehu Baltu, je jeden z tanců smrti. A pak jsme ještě navštívili několik takových míst, dokonce jsme v Basileji viděli slavný most, ale ještě slavnější je v Luzernu, na kterém je to všechno vymalované. To byl vrchol tohoto. A úplný závěr nastal v baroku, které bylo smrtí téměř posedlé. To znamená, že to bylo poselství: Žij tak, aby ses nemusel bát.

Co se týká našeho současného úniku do radosti, tak už ve Frankfurtu na veletrhu před takovými 15 lety mi němečtí kolegové, nakladatelé, říkali: „Hele, zapomeň na Knihy mrtvých, ty jsou mrtvé. Teď frčí zdraví a knihy života, to každého zajímá. Být zdravý, ne mrtvý.“ Je to tak. My jsme se obrátili do mantry: Chtěj od života co nejvíc. A nějak nám, společnosti jako celku, úplně nedošlo, že rubáš nemá kapsy. Když ještě žila Květa Fialová, tak mi jednou přivezla z Tunisu rubáš, a ten kapsičku měl, a to je snad jediný případ, který jsem zaznamenal. Ale jinak je to opravdu tak, jak říkám. Dobře, potomci tady jsou, fajn, ale jde o nás, o naši duši. Podívej, já se smrtí zabývám od malička, co mi zemřel děda, a pak to šlo jedno za druhým. A připadá mi, že mě provází pořád: umřel táta, zabil se brácha, teď mi umírají kamarádi.

Sám jsem na to už dvakrát koukal shora, takže celkem vím, že je to v pořádku a že to prostě k tomu patří. To, že konkrétní člověk chybí, že není, je tedy hrozné, pro mě ano. Ale na druhou stranu jsem se nedávno díval s naším chlapcem na Star Wars, kde můj největší miláček, Mistr Yoda, říká: „Podívej se, na smrti není vůbec nic špatného,“ když s Obi-Wanem Kenobi řeší nějakého zesnulého, nebo někoho, koho právě zabili. „Vždyť to čeká i mě, a že oni jsou tady s tebou pořád.“ Já jsem tady u tebe byl naposledy v březnu, a po půl roce, kdy jsme prožili neuvěřitelný nouzový stav, a dobu po tom jsem měl v osamění, které jsem prožil ve Velkých Popovicích, pocit, že mrtví jsou pořád se mnou.

Martina: Změnil se tvůj osobní přístup ke smrti, když sis s ní osobně málem podal ruku? Několik dní jsi byl v kómatu, nevypadalo to dobře. Teď jsi něco naznačil, ale přesto všechno: je osobní prožitek týkající se jenom tebe sama život měnící?

Jiří Kuchař: Podívej, slyšet je dobré, ale vidět je lepší. Vidět je dobré, ale prožít je nejlepší. Musím říct, já jsem to poprvé zažil v Amazonii v Peru, opravdu fest opuštění – a nechuť k návratu. A návrat pro mě byl velice drsný. A co se týká toho, co se přihodilo před 2,5 lety, tak po tom jsem netoužil. Po rituálech ano, ale po tomhle ne. Ale pocit z toho je úplně stejný. To znamená, pro mě to není otázka bát se, nebo nebát, ale uvědomit si, jestli je tady všechno za mnou hotové a čisté. A byl bych rád, kdybych toho dosáhl, to je moje současná meta.

Většina lidí dnes už nechce mít s žádným záhrobím, s Ásgardem Germánů, Duátem Egypťanů, s věčnými lovišti Apačů nic společného

Martina: Jiří, už se pustím do Knih mrtvých, ale přesto bych si ještě pořád trošku zamudrovala, protože je skutečností, že u nás je smrt uklizena na okraj z našeho dohledu a dosahu. Vysvětluješ si to třeba ztrátou víry, ve které se mluví o smrti, a která navíc nabízí posmrtný život, to znamená, že většině lidí na Západě zůstal už jen fyzický svět, a tudíž je potřeba se o něj téměř hystericky bát?

Jiří Kuchař: Ano, myslím, že přesně takto to je. A že většina lidí už nechce s žádným záhrobím, s žádným Ásgardem, jak tomu říkali Germáni, Duátem Egypťanů, s věčnými lovišti Apačů mít nic společného. Dokonce o tom nechce ani vědět. Pro mě je to fascinující, protože mě samotného to zajímá 40 let. Ale je to tak. Hlavně teď, když se před slovem „smrt“ všichni třeseme v souvislosti s novou nemocí. A když nám každý den ukazují, jak to přibývá, tak je to vlastně úplně normální. Když to řeknu drsně, tak zatím to není skoro nic, nebo se to tak alespoň zdá, i když je samozřejmě škoda každého dobrého člověka, ale nedá se nic dělat.

Například jsem si uvědomil, že Napoleon, ke kterému se brzy dostaneme, když přijdeme na Egyptskou knihu mrtvých, umřel v 51 letech. A když ho odvezli na Svatou Helenu, tak toužil po tom, aby se stal Humboldtem, chtěl projet cestu, kterou realizoval Humboldt, ale z druhé strany, od Tichého oceánu, a udělat expedici, která by přírodovědecky zmapovala Jižní Ameriku. Jsou zvláštní věci na světě.

Martina: To chtěl udělat Napoleon?

Jiří Kuchař: Ano.

Martina: Otevíráš mi netušené obzory, netušila jsem. Velký čínský filozof Konfucius řekl: „Nevíš ještě, co je život, jak můžeš vědět, co je smrt.“ Jiří Kuchaři, co je podle tebe smrt?

Jiří Kuchař: K tomu se hned dostanu. Ale Konfucius je můj skutečně zásadní životní muž, a když jsem vstával z mrtvých, tak jsem začal psát knihu, kterou možná někdy dopíšu, která se jmenuje: Hovory s Konfuciem. A on samozřejmě věděl svoje. Byl to státník, to já, doufám, naštěstí určitě nikdy nebudu, a člověk, který dával úžasné otázky. Třeba: „Když bys vedl říši, co bys nejdříve udělal? Armádu, nebo hospodářství?“ A když jsi odpověděla, že armádu, tak říkal: „Jak bys ji dal najíst?“ A když jsi řekla, že hospodářství, tak by se tě zeptal: „Kdo by ti ho ochránil?“ Takže takhle to je. Aby byl Pán Bůh, musí být Ďábel.

Knihy mrtvých nám mají ukázat cestu z našeho 3D světa do jiné dimenze

Martina: Pojďme se teď podívat na to, jak se na smrt dívali jiné, dřívější civilizace. Pokud vím, tak velmi čtená byla kniha, kterou jste vydali, Egyptská kniha mrtvých, Tibetská kniha mrtvých, a je jich mnohem více. Řekni mi, jaká poselství obecně nám přinášejí Knihy mrtvých? Mají všechny jedno poslání, nebo se od sebe třeba i zásadně liší?

Jiří Kuchař: Zásadně se neliší. Jejich poslání, kdybych to měl říct jednoduše, je: Kromě našeho světa 3D existuje ještě jeden svět, který je v jiné dimenzi. To je to, co Clemens Kuby ve své první knize nazval „Na cestě do sousední dimenze“. Říkají mu různě. Apačové mu říkali Velké kolo, Germáni Ázgard, Egypťané Duát, nebo Bezbřehá záře. Pojmenování záleží na tom, z jaké kultury to přišlo, ale nejedná se o představu, ale o zkušenost. Mně to došlo ve chvíli, kdy jsme byli s Marcelkou v Údolí králů v Sethiho hrobce, a viděl jsem tam neskutečný výjev hada, který mi přišel velice podobný tomu, co jsem znal jako hada ze Střední Ameriky. A když jsme byli v Egyptě, tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Mexika. Byli jsme tam celkem třikrát, a při prostřední návštěvě, kdy jsme strávili měsíc na Yukatánu jsme přijeli na místo, které se jmenuje Kohunlich. To je jedna z mála pyramid, které zůstaly nepoškozené, a na nich masky, maskarony říkají Španělé. Koukáme na to a Marcelka povídá: „Tady je to egyptské.“ Teprve potom jsme byli na Tenerife, kde existuje také místo, kde jsou pyramidy, je to dost málo známá věc.

A existuje stará Heyerdahlova koncepce, že všechna místa, kde se něco takového odehrávalo, jsou napodobeniny. U Knih mrtvých to nejsou žádné napodobeniny, protože to je zkušenost. V listopadové Regeneraci dáme na dvoustránku mapu, na které budou všechny kultury, o kterých víme, že něco jako Knihy mrtvých znaly. Když půjdu se sluncem, tak první budou Ujgurové, to je entita na hranicích Číny a Ruska. Pak samozřejmě musí přijít Tibet. Ujgurská kniha mrtvých ještě česky nevyšla, a myslím, že ani nevyjde, protože by bylo dost komplikované ji přeložit. Pak indické purány, což jsou vlastně zádušní texty. Potom existuje Islámská kniha mrtvých. Musím říct, když začal v roce 2015 exodus, tak jsem byl docela rád, že jsme nevydávali Islámskou knihu mrtvých. Je to výbor z Koránu a z textů z arabského světa, které se tomuto věnují. A pak je to mimořádně zajímavá Platónská kniha mrtvých Holgera Kalweita, který udělal také Germánskou a Keltskou. Do této mapy podle mě patří Ars Moriendi, což je soubor textů o umění umírat, stejně jako Totentanz, který se věnoval smrti, a potom Indiánská kniha mrtvých. Ještě jsem vynechal dvě, které se týkají, řekněme, žido-egyptského světa, to znamená Hebrejská kniha mrtvých, a ta, která to vlastně začala, a dala název „Knihy mrtvých, a to je Egyptská. Ta u nás vyšla na tři díly, a s ní jsme začali.

Knihy mrtvých mají tři úrovně: poetickou, zkušenostní a průvodcovskou

Martina: Co tě napadne jako první, když se zeptám, jak se od sebe tyto knihy liší? V čem se zásadně liší v pohledu na smrt, na umírání, význam smrti, na posmrtný život nebo odchod duše? V čem se od sebe především liší?

Jiří Kuchař: Pokud se týká pohledu na to, o co jde, neliší se vůbec. Pokud jde o to, jaké je poslání těchto Knih mrtvých, tak tam odlišnost je, a sice v tomto: Když otevřeš Fausta, a začneš ho číst, tak zjistíš, že je to velice pěkně napsané, že to Fischer krásně přeložil a že to můžeš číst jako pohádku. Však také Germánská kniha mrtvých je vlastně výklad Eddy, což je severský epos, který podal Holger Kalweit a bratři Grimové, což byli, jak víme, němečtí Němcová a Erben, a všichni tito tři dohromady. Když se dostaneš přes první rovinu poezie, která je Knihám mrtvých společná, poetičnosti, což je Dante, Božská komedie, tak zjistíš, že je tam zkušenost, která je velice podobná.

A ve třetím kole přijdeš na to, že některé Knihy mrtvých jsou opravdu průvodci, a to je případ Tibetské knihy mrtvých, ta je nejznámější. Jenže tu poznala Evropa až v roce 1927, když ji přeložil Evans Wentz do angličtiny, a vydala ji Oxfordská univerzita. A byl to pro všechny šok, protože nikdo do roku 1927 netušil, že něco takového v Tibetu existovalo. Ale Egyptská kniha mrtvých spatřila evropské světlo světa o 100 let dříve, a stál u toho Napoleon. Je to velice neuvěřitelný příběh, kdy odjel do Egypta na tažení, a vzal si s sebou vědce. Jeho posedlostí bylo, že to nebyly vojenské výpravy, ale všude s sebou bral přírodovědce, historiky, historiky umění. A toto se stalo v Egyptě, kdy tam došel ve velkém. Dokonce se říká, že jeho vojáci rozstříleli Sfingu, když se na ní zastřelovali dělostřelci, a že na rozdíl od toho, jak vypadá Sfinga dnes, tak před Napoleonem byla celá.

A on vyslal vědce do města Rosetta, která byla obklíčena Angličany, a už tehdy se vědělo, že existuje Rosettská deska. Mimochodem, až se přeženou větry osudu, tak se určitě jeďte podívat do Londýna, v British Museum je originál Rosettské desky. Když jsem ji viděl prvně, tak musím říct, že na člověka opravdu dýchnou tisíciletí. Rosettskou desku měli v držení Francouzi, ale originál je dnes u Britů. Rosetta byla obklíčena, to mi úplně fantasticky vyprávěl Jaromír Kozák, a Francouzi si dali tři dny na to, že Rosettu vyklidí. A jednou z podmínek Angličanů bylo, že dostanou originál Rosettské desky, a Francouzi mazaně tajně pořídili tři sádrové kopie, takže jim dali originál a kopie si odvezli. A Champollionovi trvalo 21 let, než to rozluštil, než v roce 1822 přišel s tím, že Rosettskou desku rozluštil a že je schopen číst hieroglyfy. Byl první, kdo přeložil to, co se nazývá Egyptská kniha mrtvých, což by vlastně správně znělo „Kapitoly o přechodu z hmotného světa do bezbřehé záře“. Takový dal Jaromír Kozák podtitul Egyptské knize mrtvých. Ale Champollion vymyslel „Egyptská kniha mrtvých“ protože to byl název jedné z významných kapitol.

Knihy mrtvých učí člověka správně umírat, a jak se orientovat ve světě, který nás čeká po smrti

Martina: Jiří Kuchaři, ty jsi teď vyprávěl o Tibetské knize mrtvých, o které jsi řekl, že byla průvodcem. Pak jsi zmínil Egyptskou knihu mrtvých, kde popisuješ přerod člověka, a odchod do bezbřehé záře. Znamená to, že posláním všech Knih mrtvých bylo naučit člověka dobře umírat?

Jiří Kuchař: Ano. A to byly i knihy Ars Moriendi. Ale také o tom, jak se zorientovat v tom, co čeká pak. Holger Kalweit měl pocit, že by měl udělat Thráckou knihu mrtvých a že by bylo nejlepší, kdybychom odjeli do Thrákie, kde jsou mohyly, ve kterých určitě něco najdeme.

Martina: Tedy do Bulharska?

Jiří Kuchař: Ano. Pojeďme do Thrákie, znamená, pojeďme do Bulharska. Já jsem tam s ním strávil tři týdny, je to 15 let, byli jsme tam v listopadu. A když se mě ptali: „Kam jedeš?“, tak já říkal: „Do Bulharska.“ „No jasně. V listopadu? Tam už je opravdu zima.“ Nejsilnější náš dojem byl na bulharsko-řeckých hranicích, kde je vesnice, která se jmenuje Mezek. Tam je snad nejslavnější komorová mohyla. A je naprosto úžasné tam být. Šlo o toto: Panovník, jako každý, věděl, že to je jasná věc. A on se chtěl během života spojit s říší mrtvých, a trávil čas v temnotě této mohyly. Aby byla temnota úplně zaručena, tak k ní vedla komora. Prosím, to je výklad Holgera Kalweita. To znamená, že vevnitř byla úplná smyslová deprivace, jak by to nazývala moderní psychologie.

A on mi v Mezeku vysvětlil celý princip toho, o co v těchto mohylách šlo, o co šlo v Thrákii, a v mýtu o Orfeovi. A teprve tehdy mi úplně došlo, že vlastně tento sestup do podsvětí je něco, o čem Tolkien v Pánu prstenů mluví v proměně Gandalfa šedého v Gandalfa bílého. To je jeho skutečné poznání, když prošel branou smrti, a vrátil se zpět.

Martina: Jiří, ty jsi načal několik myšlenek, najednou jsi zmínil Orfea. Znamená to, že Orfeus byl Thrák a že literární dvojice Orfeus a Eurydika má vlastně popsat cestu do podsvětí a přerod?

Jiří Kuchař: V každém případě. Protože když budeš číst řecké mýty, tak tam vlastně nejde o nic jiného. Ty jsi na začátku zmiňovala Euripida, a my si musíme uvědomit, že v době, kdy tito lidé působili, a patřil mezi ně i Platon, i nejstarší bylináři, dokonce Hippokrates, tak prošli mystérii, která měla původ v Egyptě. Holger poté, co jsme se vrátili z Bulharska, jel na ostrov Dendera, což bylo nejslavnější zasvěcovací centrum. Zbyla z toho velká část a bylo to prý něco úžasného, já jsem tam nebyl. Tam se to skutečně silně napojovalo na úplně nejstarší zasvěcení, zasvěcení znamená nahlédnutí do zásvětí. Musíme si uvědomit, že třeba Tibetská kniha mrtvých je záležitost, dejme tomu, tisícileté historie, ale v Egyptě se toto odehrávalo několik tisíc let, takže jejich zkušenost byla dlouholetitá.

Irští druidové křesťanským misionářům říkali: „My Krista známe. Dozvěděli jsme se o něm duchovní cestou“

Martina: Pojďme se na Knihy mrtvých podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Když se podívám na umělecké dílo Dante Alighieriho, Božská komedie, tak mnozí tvrdí, že je to uměleckými prostředky velice důkladně popsaná cesta k osvícení. Může to mít něco společného s Knihami mrtvých?

Jiří Kuchař: Toto přirovnání naprosto sedí, protože ona má, jak jsem říkal předtím, svou uměleckou stránku, a zároveň také obsahovou. A to mě na těchto Knihách mrtvých obrovsky baví, že jsou nesmírně poetické. Třeba z Egyptské knihy mrtvých je nejslavnější Horův soud, to znamená 42 soudců, kterým se musíš zpovídat. To je neskutečná scéna a dotazy, které ti kladou, jsou naprosto úžasné. A Egyptská kniha mrtvých naprosto jasně říká, že na každou z těchto otázek se musí odpovědět: Ne. Takže třeba jeden ze vzkazů, který jim posíláš, musím říct, že si to docela živě představuji, je: Buď pozdraven, zelený plameni z Memfidy. Neodnášel jsem potraviny. Buď pozdraven, jeskyně ze západu. Nebyl jsem vzteklý. Buď pozdraven, lamači kostí z Herakleopole. Nelhal jsem. Buď pozdraven, pazourkové oči z Letopolis. Nedopouštěl jsem se špatností. Buď pozdraven, bloudící z Bubastis. Nenaslouchal jsem za dveřmi. Buď pozdraven, bledý z Heliopolis. Nebyl jsem upovídaný. Buď pozdraven, útočníku z Xois. Nepřekračoval jsem zákazy. Buď pozdraven, působící problémy z Velké. Nezuřil jsem. Buď pozdraven, řečníku z Chárgy. Nezpůsoboval jsem problémy. To je Egyptská kniha mrtvých a Horův soud – neboli slavná scéna pod názvem Vážení srdce. A to vysvětluje všechno.

Martina: Ano, kde srdce přebírá vážka. A když je srdce příliš těžké, tak klesá. Pojďme se podívat ještě na propojení, které jsi teď naznačil, že všechny Knihy mrtvých, ať vznikly kdekoliv, přinášejí něco velmi podobného. Ale tyto knihy přeci vůbec nevznikaly ve stejných dobách, že ne? Dělí je v mnoha případech velká časová období. Nebo se mýlím?

Jiří Kuchař: Samozřejmě. Egyptská kniha mrtvých je nejstarší, to jsou tisíce let zpátky. U Keltské knihy mrtvých je to záležitost třeba jen tří tisíc let. Ptal jsem se Holgera a on mi říkal, že to bylo tak, že když přijeli misionáři do Irska, tak jim druidové říkali: „Ale my to všechno víme. My Krista známe.“ A misionáři říkali: „Prosím vás, to už tady byl někdo před námi?“ A oni odpovídali: „Ne, my jsme se o něm dozvěděli duchovní cestou.“ To je princip, o kterém mluvili v Tibetu, ze kterého čerpal Rudolf Steiner, Akášická kronika, věčný záznam, to, co Břetislav Kafka nazýval protonace. To, co je v Bibli: „Nic, co je řečeno, nebude zapomenuto.“ V Irsku to křesťané neničili, tam to zůstalo, a Holger Kalweit z toho mohl sestavit Keltskou knihu mrtvých.

Martina: Jiří, děkuji ti za tento první výlet do říše mrtvých.

Jiří Kuchař: Také děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Fosílie JO I NE napsal:

    Stále je listopad…
    Tak se sem „pod minuvší“ (zdá se již ne „IN“) téma vrátím.
    Ale trochu s něčím co s oním tématem ZDÁNLIVĚ nesouvisí.
    Ačkoli… většina lidských „vědomí“… lépe napsati příčetností… je v čase a prostoru… dá se psát selektivní…
    A již jsem u vlivu médií na celé lidstvo… U téma (tu) probíraného v zápětí … tedy zde na Univerzu v čase „včil“ s prof. psychiatrem.
    Jasně… jsme (my tedy lidstvo) jak by tažení… či tažené…. a v podstatě TUNELEM.
    Tunelem našeho povědomí…. které jak by po spirálách „koluje“, vraceje se občas ke svým jak by „kořenům“…. tedy zde „fundamentům“ v naší opravdu globální kultuře.
    K druhému rozhovoru s panem Kuchařem jsem krapítek „vystřelil“ ohledně dá se říct přímého marketingu v tomto „médiu“. No… nic proti tomu… že chci mít na tiskárnu. Též nic tomu, když téma mi „vlastní“, mnou dá se říct studované, PROPAGUJU:-)
    Pojďme se ovšem podívat na průchodnost oněch Knih… návodů tedy jak „správně“ žít…. a poté „vesele“ a s klidem umřít…. Vítejte za hranicí….
    ———–
    Před níž se, viz text rozhovoru výš „podmínkuje“, neřku li „krapátko“ straší…. Jestli na jediné špatně odpovíš… lhát přitom nesmíš…. tak do klidu skrze sbor SUDÍCH neprostoupíš.
    Tak ANO…. Kdo z Vás nelhal? Nedělal za mlada „bugr“?
    Tak kdo kurnik z Vás už je tak „svatej“…. ???
    Odpovím…. pokud je to tady a i v těch „biblích“ takhle stavěné… pak to skrz pravidlo „stvořím co si myslím“ kam mne zavede?
    No jasně…. Neprojdu. Podělám se, zkřivím před „soudem“….
    Chtěl bych tu tak trochu varovat…. jen „vágně“.
    Vážení Vy kteří hledáte… hledejte až mimo „tunel“.
    Protože to „na konci“…. je normální finta užívaná taktéž v dnešních „médiích“.
    Ano, založená na … na sklonu našich povědomí a příčetností v přítomnu…. vnímat jako v metru… zkrátka v tunelu.
    O tom je učení kde hraje zásadní prim jakési peklo či jakási karma. (To je trošku BUŘT).
    Už tím, jak jsem ovšem „JO I NE“…. rozhodně nepopírám… a naprosto neneguju „přítomnost“ „Barda“… či tedy ještě spíše vícera přechodných stavů. Jsou sice iluzí… zároveň nic méně rovněž „skutečně HUSTOU BRANOU“ kudy…. no v kapse rubáše… toho opravdu příliš mnoho na čem si v životě „zakládám“ a při smrti „bazíruji“ nepronesu…
    Pozor….
    přes to co tu „tvrdím“ v „harmonii“ „““souzvuku““ s titulkem…. leccos tudy pronést lze. (!) (Viz „reinkarnace“ mnichů v Tibetu…. a dneska;-) no… po GLOBULI…. A též viz nač dost dávno „kápli“ například Hinduisté a před nimi tak isté iné…

    🙂
    Tak asi tak….. možná ňáký starý velký duchovrak 🙂
    drak
    :-))))

  2. advaita napsal:

    „Jak bys ji dal najíst?“ A když jsi řekla, že hospodářství, tak by se tě zeptal: „Kdo by ti ho ochránil?“ – vopred sa ráta s agresivitou. vlastne si ju takto projektujeme. rátame s tým, že nás niekto napadne, ukradne úrodu… takže ja by som volila to hospodárstvo. . tak volili asi aj prví ľudia. až keď už niečo vlastnili, prišiel strach, že o to prídu… a mali potrebu to ochraňovať. alebo pre istotu zaútočili sami… takí kolonizátori… a pritom sme všetci len to jedno . z jedného a do jedného sa vrátime.

  3. Fosílie JO I NE napsal:

    Jsem rád, i když toho tu přibylo málo, že tři lidé z těch pěti co se k „pořadu“ vyjádřili ocenili Martinu. Tedy respektive šíři „záběru“ a rozměr vhledů s nimiž připravuje rozhovory a vybírá témata. (I když jeden z nás s poněkud jasnou dávkou rýpavosti;-) )
    Jiatě, tohle je, to se obecně ví dost „na okraji“, ačkoli takové „jevy“ jako je smrt, strach a vytěsňování z lidské „pozornosti“ (a úcty, respektu) jsou právě že takřka všude přítomné a tedy nepřekvapivě převládající.
    Možná právě proto i v minulosti vznikala díla jako tato „klasická“ a celkem jistě z téhož důvodu s takovou „nesmyslnou patafyzikou“ bojuje současný svět vědeckých a jiných vydavatelů „bludných balvanů“.
    JENŽE PRÁVĚ PATAFYZIKA, to co dříve stálo za horizontem vnímání a poznání se dosti často s odstupem („pokrokem“) „vyvře“, je prokázáno.
    K tomu i patří že společností užito, případně docela hloupatě zneužito proti jejím scelujícím hodnotám.
    Chtěl bych poznamenat že ani Vesmír „pohromadě“ nedrží jen a pouze gravitace. Že o jeho „expanzi“ je možno uvažovat i jinak… totiž že tato je jen zdáním vyvolaným rozpínáním obálky lidských / nyní „vědeckých“ poznání.
    Je ovšem zajímavé že například Budhismus ve svém „vyšším“ patře náhledu jako by viděl kvantovou realitu o mnoho století dříve. Další věcí je co vlastně znamená „legenda o stvoření“, ano i ta křesťanská. Nemůže to náhodou být vtipná, rychlá a docela čitelná „zkratka“ pro evoluční pohyb jako takový, tedy ne v rozporu s poznáním současným, kdy vskutku… Napřed jak by bylo první „nebe, hvězdy“, až následně jakási planeta, následně na té „vodo a horotvorba“ a později „skokovitá“ evoluce jak jí dnešní věda sleduje a proniká do jejích tajů?
    Ano… Lidstvo tu opravdu „nestraší“ dlouho.
    Ale otázka je… nepřišla-li ona „evoluce“ s čímsi jak by novým… co zde ještě nebylo… avšak nyní jak by lidstvo pod svou sítí pokrylo?
    Co když ta legenda o tom, jak se A. s E provinili, dále pak poškorpili a spolu „jednotu rajskou“ nesdíleli prostě pokračuje?
    A tak se 😉 Všemocný pokusil o další krok… kdy z „hlíny“ vytvořil Tebe ty moudrá(???) síti jenž všude kde lidé vhlížíš a řídíš?
    No…. klidně mě „pošuka“ neberte vážně… nebo… což jsem jistě také jako „hecíře“.
    Také se připojím s tím že se „těším“ na další „díly“ i když jsem tedy zde spíše kontemploval a tím tedy jen čistě striktně 🙂 nemeditoval.
    A nejde to náhodou SPOJIT????;-)

  4. Jana napsal:

    Martino, Jiří, to byl balzám na duši:-))) děkuji, to, že existuje víc knih Mrtvých kolem mne proběhlo, ale že je jich tolik jsem netušila, třeba Keltská a další. Klobouk dolů před vašimi znalostmi. Těším se na pokračování, poslouchat tenhle díl byla meditace. Děkuji

  5. Hanka napsal:

    Martino, Jiří DĚKUJI. O dalších knihách mrtvých kromě egyptské a tibetské jsem netušila, ani to že se jsou si vlastně tak podobné. Vždy smekám, když vás slyším jednoho či druhého citovat dávné klasiky. díky těším se na další díl.

  6. Fosílie JO I NE napsal:

    Muž a žena pravili….
    Vzorek se tu…. že by projevil?
    Skeptik asi nejsem náhodou.
    Vypadá… že se do současné populace… tedy přesněji čtenářů či posluchačů nedá čekat že by byli schopní při vědomí přežít svojí byť jen drobnou ega „smrt“…. Normálně napsáno s klidem a rozhledem vnímat a…. myslet.
    Zřejmě to chce produkovat pořady… kde se to hemží veselou „překrásně barevnou“ politikou, tématem jako jsou hrozící budoucí světový katastrofy… třeba ty s „uprchlíky“! Též potom ambicí nějakého „Turka“ případně jiného „lídra“… 😉 PŘÍPADNĚ FŇUKÁNÍM NAD VLIVEM soudruha…. VELKÉHO BRATRA.
    Divme se pak … kam teď lidstvo šupem, a to z vůle lidu co si „umí vybrat“ směřuje!

  7. Helena Novotná napsal:

    Skončila jsem už u rubáše s kapsičkou od Květy Fialové…
    😝

  8. Jiří napsal:

    Vydržel jsem polovinu, soryjako!

  9. Fosílie JO I NE napsal:

    No jo…
    Venku v Čechách prší, padají barevné listy… Čas léta minul.
    Musím přiznat že tahle atmosféra pro mne kouzlo má.
    Trochu už to kazí vlezlé chladno na stará kolena a krom toho spousty ne zrovna dobrých zpráv o lidské společnosti. Ne, nemám teď na mysli jenom ten mrňavý chuchvalec řazený za sebe z…
    Do „diskuzí“- komentářů příliš často nepíšu… ale tohle to „téma“ … nikoli Smrti prostě rád „zvednu“.
    Nejsem z těch kteří by nevěděli… o čem pan Kuchař mluví.
    Nejsem ani z těch okruhů jímž se říká „ezoterici“ a lidé jdoucí „duchovní cestou“ vedení já nevím kterým z těch rádo by osvícených. Prominou… Chaunů… možná i jistého známého dobrého herce a skvělého „pábitele“ J. Duška…
    Tedy daleko spíše budu (či jsem) veliký skeptik k těmhle, i oněm, jenž si sami říkaje nejpříčetnější vědci, udělují různé Bludné balvany.
    Totiž jsem kdysi nějakou tu aplikovanou vědu přímo realizoval a tudíž i vím kde „to“ má „díry“ jichž tedy skutečně mnoho… Až tolik, že to lid „nemá vědět“… neboť to v budoucnu „napravíme“. Tady tedy smích a odkaz do smutné reality aktuálních opatření k „zachování“ těžce návykového „pokrokového“ významně spotřebního způsobu vnímání toho „co má být- dávat nám Život“.
    ….
    Pragmatický materialismus… jo, jo, to mě někdy v únoru „zvedlo ze židle“ právě vyslechnuté na „Svobodném“ univerzu v podání profesora evoluční biologie pana Zrzavého. Můj příspěvek tam u druhého dílu ještě „visí“. (Pro ty, které by to snad zajímalo… týkal se hlavně „záludností“ za hranou rozhledu páně profesora a úvahy nad oním „jak je to (taková slepota) možné. (Též velice snadné… se „odborně“ málem již zbožštit).
    Klíč je pokora(ne). K oné snad některé z nás přivádějí ony „dušičky“ a to nejen svou atmosférou posílající nás ke krbu… horkému čaji… a některé sledovat zprávy a seriály.
    Tady bych teď asi skončil.
    S tím, že budu rád nezůstane li v tomhle „vlákně“ hrobové ticho které mne až skoro udivilo.
    Pan Kuchař totiž není „mlhař“… též ne „bubák“… nic méně jisto je…. že toto téma (a obsahy v něm) pakli je nevědecké…
    NO TAK MÁ VĚDA OBROVSKÝ PROBLÉM.
    (C.G. Jung, Stanislav Gróf… a mnozí nejmenovaní pokud byli označeni coby „pavědci“… pak bych tím spíš jejich publikace doporučil minimálně bez che che che, zde vidíme „blábol“ číst.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..