Jiří Kuchař
Jiří Kuchař

Jiří Kuchař 2. díl: Časté užívání digitálních technologií vede k chronické zapomětlivosti, životnímu znechucení a k otupělosti

V předchozí části rozhovoru s Jiřím Kuchařem jsme hovořili o velmi vážném, a dnes bohužel stále nedoceňovaném tématu – o vlivu elektroniky, zejména počítačů, tabletů a mobilních telefonů na nás, hlavně na naše děti. Dozvěděli jsme se, že už v jedné z prvních vědeckých studií na téma „jak působí počítače na lidi,“ vyšlo najevo, že lidé, především děti, ale také dospělí, se velmi rychle namísto rozvíjení inteligence začali bavit, hrát hry, a podobně. Ano, o počítačích samozřejmě platí staré okřídlené rčení „dobrý sluha, ale zlý pán“. A jestli nám bude počítač pánem, bude to zlé. Možná nakonec dojde i na slova Carla Gustava Junga: „Musíme projít peklem svých vášní a strachů, abychom je mohli opustit.“ Nyní budeme s Jiřím Kuchařem v tématu pokračovat a posuneme se jen trochu dál, k tomu, jak na nás všechny – ale opět zejména s přihlédnutím k dětem – působí sociální sítě, a především, co s tím můžeme dělat, protože podle neurologů už dochází k jasně viditelným změnám v lidském mozku.

Lidé

Délka: 40:31
Datum: 18.5.2021

Přehrát pořad

Martina: Odborníci neurologové říkají, že používání Facebooku má podobné účinky, jako nadužívání heroinu, a že to jde po stejných drahách, a oslovuje stejné mozkové spoje, takže to způsobuje závislost. Z toho se nám pak děti asi samy nedostanou. Kdy je na dětech vidět, že už je zle? Čeho si všímat?

Jiří Kuchař: Všechny děti nejsou úplně stejné. To je jako když se ptali Junga, jak se přesně pozná neuróza. A on říkal: „Já jsem neviděl dva stejné neurotické pacienty.“ Jde o zájem o pacienta, o jeho historii, o všechno, co s tím souvisí. Vlastně podobnou metodu používal i Freud. Musíme to zjistit pozorováním. To neznamená, že se někdo začne počurávat, nebo přestane. Samozřejmě, varovné signály existují, ale musí si tím projít. Vždycky, když to s Marcelkou řešíme, tak jí říkám: „Podívej, necháme ho. On na to přijde sám. Vidím, už čím prošel, a co opustil.“

Takže v tomto případě myslím, že by se měly dva tři roky nechat úplně v pohodě. Řekla jsi, že to dává stejnou mozkovou reakci jako opiáty. Takto to je. A to samé vyvolává sledování televize, a všechno, co přináší rozkoš.

Uvedu jeden varovný příklad z mého života, a možná máš posluchače v mém věku. V mém věku byl jeden můj příbuzný, který v 60 letech tak záviděl manželce, že už je v důchodu, že odešel do toho důchodu taky. A aby se v důchodu saturoval, tak si koupil obrovskou televizi, a do ní všechny programy, co se koupit daly, historické kanály a podobně, a trávil na ní 12, i 14 hodin. A obrovsky si liboval. Když mu to vydrželo rok, tak jsem si s ním sedl k televizi, a díval jsem se durch poctivě od rána do večera s ním. Moje oblíbené téma je starý Řím. A když jsem ve třetím hraném dokumentu o starém Římu viděl na různých kanálech ty samé scény, tak mu říkám: „Hele, všiml sis, že tohle už bylo dopoledne?“ A on: „Ne, nebylo.“ Tak jsem zjistil, že vůbec neví.

První ředitel televize Nova mi říkal: „Musí to být barevný a musí se to hýbat.“ A na konci jsem zjistil, že z těch 14 hodin jsem viděl třetinu repete, nebo reklamy a podobně. Do toho se jedlo, pilo – bezva. Vydrželo to pět let a zemřel. Úplně se u té televize doslova roztekl. Pohled na proměnu tohoto člověka byl pro mě katastrofální. Úplné, totální vymazání osobnosti. Byl to velice šikovný člověk, stavební inženýr, který byl schopen řídit stavby, třeba o 40 000 lidech. A nakonec, po pár letech tupého čumění na televizi, mi nebyl schopen říct nic kloudného.

Martina: A to je ještě televize menší zlo, v porovnání třeba s videohrami.

Jiří Kuchař: Ano.

Martina: Co říkají tvé novodobé poznatky o tom, co dělají videohry s dětmi? Když jsme dlouho na internetu, ale přece jenom pracujeme, tak to má asi trošku jiný vliv, než když tam budeme takzvaně jenom smažit.

Jiří Kuchař: Dave Snowden, kterého jsem jmenoval v souvislosti se studií jeptišek, publikoval v roce 2001 další podobnou integrální práci. V té době už dělal s těmito jeptiškami 15 let, a doslova píše: „Ten, kdo objevuje svět prostřednictvím dotykového displeje nebo myši – dotykový displej mimochodem existuje od roku 1987 – surfování po internetu, tak získává podle nejnovějších poznatků neurobiologů mnoho povrchních zkušeností ve srovnání s někým, kdo poznává svět všemi smysly. A teď přijde důsledek, který jsem pozoroval u zmíněného chlapíka po šedesátce. Prvým důsledkem je, že se v mozku aktivuje méně synapsí. Existují nádherné obrázky mozku, kde to vypadá jako ve vesmíru, je to něco neuvěřitelného, a čím víc se učíme prostřednictvím všech smyslů, tím hlouběji, říká Snowden, je učivo zapracováváno, tím líp se ukládá do paměti. Jeptišky nesurfovaly, nechatovaly, neměly přátele na Facebooku, které vůbec neznáš. Je to bezvadný, mám je všechny rád, mám takový druh přátel. Ale i mozky těchto jeptišek chátraly, jako chátrají mozky nás všech. Ale nezakrněly jim synapse, tedy to, co přenáší nervové vzruchy.

V Regeneraci jsem kdysi zveřejnil fejeton o absenci mobilu. A pak jsem od kamarádky z Itálie slyšel, že na některých školách tam mají krabice, kam, když přijdeš, musíš odložit mobil. Nebo v mateřský školce jsme měli sluníčko, hvězdičku, a tam dáš svůj mobil.

Martina: Ve Francii už je to plošně.

Jiří Kuchař: Plošně? A jak to děti řeší? Elegantně, z úspor si tajně koupí druhý mobil, se kterým potom paří pod lavicí. Dítě si vždycky poradí. Ta Snowdenova práce byla slavná, takže tento výzkum přešel do Asie, a v roce 2007 se objevila práce, která měla název „Digitální demence sužuje mladou generaci“. Výzkum byl z firmy, která vyhledávala práci a dávala zaměstnání – prostě lovci lebek, udělal ho mezi tisíci mladými Korejci od 20 do 30 let a na férovku jim řekl: „Podívejte, napište mi, jak to s vámi doopravdy je“. A od 20 do 30 let trpělo 63 procent z nich chronickou zapomětlivostí, životním znechucením a úplnou otupělostí.

Vidím mladý lidi, kteří jsou si neuvěřitelným způsobem podobný, jsou stejný, nosí podobný hadry, kouří stejný druh cigaret, stojí po Praze před těma samejma barákama. A všechno je jenom na úspěch, výkon a na byznys.

Kdysi jsme s doktorem Jonášem psali knihu „Tvoje strava je tvůj osud“, kde je příběh jednoho farmáře, který měl obrovské stádo krav a který vyslovil větu: „Když mi bylo 60, tak jsem si uvědomil, že nemusím umřít nejbohatší v naší vesnici. Celý jsem to prodal, mám jenom stádo 10 kusů, a prodávám těm, kteří chtějí. Je to úplně bio. Maso třikrát tak dražší. Ale víc jim chutná.“ Takže, takhle to na světě je.

Martina: Jiří, zmiňoval jsi korejskou studii z roku 2007. Dá se popsat, ve kterých zemích je to s dopady nadužívání moderních technologií na lidi nejhorší? Které země jsou rekordmany?

Jiří Kuchař: Musíme to vidět tak že jsou to země na ekonomické špici, a z toho jasně vychází Jižní Korea, to je něco neuvěřitelného. A Japonsko, Spojené státy, Německo. Takhle to je. V Německu mám částečnou přízeň a vidím, jak to tam chodí, jak je normální hrát doma třeba Playstation. Já jsem, Martino, nikdy nehrál ani ten Playstation a nechci se tím chlubit. Jeden můj kamarád, který mi dělá IT, si myslel, že digitální demence je to, když někdo nerozumí digitálním záležitostem, tedy že je to úplně naopak.

Martina: To je dobrý nápad. Ano, to je pravda.

Jiří Kuchař: Otupělost u dítěte u počítače se dá prokázat nejenom pohledem očí, ale měřením tělesných funkcí. To znamená třeba 20 minut hraní násilné videohry sníží tep a sníží přirozené pocení. To bylo překvapení i pro toho Jihokorejce i pro další, protože čekali úplně opačnou reakci.

Martina: Já bych také čekala, že to lidi takzvaně spíše „naspeeduje“.

Jiří Kuchař: Když jsme se bavili o věku mezi 10 a 15 lety, tak řekli, že to je kritické období. Mimochodem pro mého kamaráda, který čekal, že tady budu mluvit o tom, jak je někdo dementní, když nerozumí posledním technologiím, je hrozně velkou personou Steve Jobs. A říkal mi: „Teď si uvědomuji, že on svým dětem taky zakazoval hrát si s jeho nejnovějšími hračkami.“ Tedy mimochodem, jsou nádherný, já to mám taky, nenašel jsem nic lepšího. Ale…

Informace přejaté z internetu, nebo i z běžné čtečky, si člověk pamatuje daleko méně, než ty, které získal z papírových knih, nebo ze zkušenosti a od živých lidí

Martina: Přijde na to, jak to člověk užívá. A to je ta věc, o které jsi mluvil před chvílí – dobrý sluha, zlý pán. Ale pověz mi, jakým způsobem rozeznám příznaky digitálního zatížení mého mozku a psychiky? Protože je to dvojsečné, a velmi to ovlivňuje lidskou psychiku. Jak to poznám od běžného projevu stárnutí, nebo třeba i od staré dobré obsedantní kompulzivní poruchy, kdy se pořád vracíme kontrolovat, jestli jsme zhasli, jestli jsme vypnuli žehličku, a podobně?

Jiří Kuchař: To, Martino, nevím. A ani si nejsem jist tím, jestli je nutný to vědět. Ale z mojí matky mám pocit, že ulehnout k televizi, a dát si jí celý den, je prostě nesmysl. Ty jsi měla spolužáka Petra Michálka, zakladatele distribuce PEMIC, který zemřel náhle a nečekaně před třemi lety. Když začaly digitální knihy, tak z toho byl úplně nadšený. A tehdy ve Frankfurtu na veletrhu jsme viděli první, kteří s tím začínali. A dokonce zde byla vize, že noviny budou elektronické. Přivezli je tam, daly se zmačkat do kuličky, pak zase rozvinout, a nabíjely se přes internet obsahem. To neuspělo. Nevím, jak e-knihy, ale my e-knihy prostě neděláme. A neděláme je proto, že mi Petr říkal, jak si koupil čtečku, dal si do ní deset knih, a jel na 14 dní k moři. Přijel zpátky a z těch knih stihl přečíst pět. Poctivě. A když jsme se sešli, tak mu říkám: „A co jsi četl?“ A on říká: „To je zvláštní, člověče, vůbec jsem si to nepamatoval. Jsem zvyklý v práci na počítač. A když skončí práce, jdu domů, a snažím se na to trochu zapomenout. Takže vůbec nevím, co v těch textech bylo.“ A to jsem si říkal: „Dobře. Papír má, kromě toho, že to je papír, řadu výhod, kromě jiného i v tom, že si to čtenář líp zapamatuje.“

Martina: Představ si, že je to i vyčíslené. Když čteme z digitálních zařízení, tak si pamatujeme o 30 procent méně z obsahu textu, než když to čteme ze šustícího papíru. A sama sebe někdy podezřívám, že už je to tady, protože mám pocit, že si pamatuji méně. Ale pak si zase uvědomím, že je to možná tím, že informací, které na mě každý den útočí a které nějakým způsobem musím zpracovat, načíst, vytvořit otázky, scénář, je tolik, že pak něco musím zapomenout, abych se nezbláznila. Že vlastně to množství těch informací je tak obrovské, že možná si to ani pamatovat nejde.

Jiří Kuchař: Jezdil jsem rád na veletrh do Frankfurtu, a vždycky jsem tam šel nakupovat barvy naproti domu, kde se narodil Goethe. A asi před pěti lety přišla zpráva Psychologického institutu, který zpracoval pensum informací, které dostával Goethe a které dostáváme my, tedy běžný člověk, každý den. To znamená: ráno máme rádio v autě, televizi u snídaně, večer to jede jako po másle. A řada profesorů stanovila číslo, kolik máme my za den informací, tak jak to bylo u Goethea. Jak dlouho bys řekla, že by si na to musel Johann Wolfgang Goethe počkat? A to byl ze vzdělané rodiny.

Martina: Vím, že je to v řádu let.

Jiří Kuchař: Je to osm let. Goethe, autor Fausta, umřel v roce 1832. Takže z toho není cesta, není z toho úniku. Za Goethea začínala železnice. A Hans Christian Andersen se narodil v roce 1815, a když jel z Kodaně do Prahy, tak mu to trvalo tři dny, a ještě si liboval, jak tady byl rychle.

Aby se člověk ubránil zničujícímu tlaku digitálního světa, měl by třeba hrát na nějaký hudební nástroj, cvičit mysl, chodit do přírody a stýkat se s lidmi

Martina: To si asi člověk stihl některé věci opravdu promyslet a uvědomit. Ale pověz mi, co tedy radí odborníci? Co jsi se dozvěděl, že radí, že bychom měli dělat? Co by se děti měly učit, aby se co nejlépe obrnily?

Jiří Kuchař: Velmi dobrý je jakýkoli hudební nástroj.

Martina: To máš pravdu. Steve Jobs taky nutil své děti hrát.

Jiří Kuchař: Jakýkoliv hudební nástroj. A začít v jakémkoliv věku. Vzpomínám si na film Baxi, kde byla postava jednoho z gangsterů, kteří se pohybovali kolem Las Vegas. A když zjistil, že začíná hloupnout, nebo má projevy demence, tak si v 60 letech najal učitele matematiky a trávil s ním několik hodin týdně. A on mu dával úkoly, prostě pořád cvičil mozek.

Podívej, existují řetězce hotelů, poměrně ne drahých, do kterých jezdíme v Norimberku, kam jezdím za příbuznými. A oni mají recepci, kde ti ráno dají jednoduchou snídani, a vždycky je tam televize, ve které je oheň. Krb plápolá. A teď si představ, že bys měla pocit, že krb v televizi je totéž jako ohýnek, který si uděláš na zahradě. Dokonce pod tím mají i teplomet.

Martina: Iluze skoro dokonalá.

Jiří Kuchař: Iluze je úplně dokonalá. Jinde zase mají akvarijní rybičky. Ty zpíváš. A teď si představ, že tě někdo slyší zpívat naživo, a někdo si pustí Kociánovou ze záznamu na YouTube. Je to to samý?

Martina: Odpověď známe.

Jiří Kuchař: Známe. Kdysi jsme vydali knížku „Mozartův efekt“, kterou dělal americký výzkumník Don Campbell. A on kromě jiného zkoumal vliv reprodukované a živé Mozartovy hudby na člověka. U nás na pumpě v Popovicích je brigádník, vystudovaný zpěvák. Vždycky se s ním bavím, a jednou jsem mu líčil Karla Gotta, se kterým jsme dělali do Německa jeho paměti, které pak vyšly i v Čechách jako „Zlatý hlas z Prahy“. A on mi říkal, jak obrovsky ho dobíjí živé zpívání, ale nejen jeho, ale i ty lidi, kteří to poslouchají. Byl jsem na jednom jeho koncertu v O2 Aréně, v té obrovské, s mojí matkou, která po hodině začala křepčit, zapomněla na všechny své bolesti. Ale když si ho doma pustila z kazety, tak to bylo úplně jinak. To je stále Konfuciovo pravidlo – mám ho ještě jednou přečíst?

Martina: Sem s ním.

Jiří Kuchař: „Když něco vidíte, tak si to zapamatujete. Ale když něco prožijete, tak tomu porozumíte.“

Martina: Jiří, toto by mohla být hezká věta na konec, ale já bych se přece jenom ještě vrátila k tomu, co ty jsi zmínil, a co také pojmenoval doktor Jonáš jako internetovou demenci“. A to je, myslím, velmi důležitý okamžik, protože to pozoruji i na sobě, protože když si něco přečtu na internetu, tak mám najednou dojem, že tak to je. Anebo někdy ani nevím, jestli jsem na to přišla já, nebo jestli jsem to někde vyčetla. Řekni mi, jakým způsobem se tomuto bránit? Protože mě napadlo, že internetová demence je vlastně popis nejméně poloviny všech světových politiků, a naprosté většiny politických aktivistů, aniž bych chtěla snižovat jejich význam. Existuje definice, že dementní lidé nevnímají rozdíl mezi realitou a jejich představami, a tím pádem si neuvědomují, že v určitém světě přestávají fungovat. To je, myslím, vyšinutí, které, když se díváme na internetové diskuse, už mají všichni.

Jiří Kuchař: Tam je druhá věc, která je pro mě úplně zvláštní, a to je opisování jeden od druhého, kdy se to bere tak, jakože jsme na to přišli my sami. V knize „Tvoje strava je tvůj osud“ jsme popisovali opakující se fenomén, a ve skutečnosti jsem potom zjistil, že žádný takový fenomén neexistoval, že to byl prostě jeden chlapík, a jenom to někdo špatně slyšel, nebo přepsal. Toto je něco, co nás jako lidstvo teprve čeká, a čemu se pravděpodobně vůbec nelze ani bránit.

Martina: Jiří, promiň. Teď jsem se ztratila. To znamená to, že ten člověk neexistoval? A vy jste o něm psali knihu? Nebo jak?

Jiří Kuchař: Člověk s takovým jménem neexistoval. Existoval někdo, kdo se jmenuje jinak, a někdo to jenom špatně přepsal, nebo to špatně vyslovené dal do nějakého českého webu. A dalších několik desítek, nebo set českých webů, pak opsalo jméno neexistujícího člověka.

Martina: Takže jsme vytvořili něco, co nikomu nevadilo, a nikdo neměl potřebu si to ověřit.

Jiří Kuchař: Nikdo neověřuje nic. Teď se věnuji seriálu „Rostliny, které měnily svět“, a mám na to několik knih. A když si to kontroluji na internetu, tak mě zajímá, co o tom říká americké ministerstvo zemědělství, případně americká wikipedie. A zjistil jsem neuvěřitelný věci. Třeba zdrojem pro bylináře, ať už to přiznají, nebo ne, je Herbář od Janči a Zentricha, které důvěrně znám, protože jsem tyto knihy vlastně editoval. A znám Jančovy obraty a libůstky. Berou to i s chlupy. Bez uzardění.

Martina: Přebírají.

Jiří Kuchař: Přebírají naprosto nemilosrdně.

Goethe by nikdy nedospěl k ideji prarostliny, kdyby čerpal z internetu. Musel pozorovat živý svět.

Martina: Ale to je spíš asi etický problém, a nevím, jestli to má něco společného s nadužíváním elektroniky. I když asi ano. Protože zkrátka je to všudypřítomné. Kdykoliv si to otevřu, najdu to. Mohu to použít. Je to zjednodušení.

Jiří Kuchař: To je celý vtip tohoto. To si myslím.

Martina: Vlastně už nemáme potřebu to vymyslet, protože použít to je mnohem snadnější a rychlejší.

Jiří Kuchař: Už ani nepotřebujeme nad ničím hloubat. Mluvil jsem tady o Goethem, o jeho Italské cestě, jeho všímavosti k přírodě a pojetí prarostliny, které potom publikoval. To je něco, na co by, kdyby užíval internetu, vůbec neměl šanci přijít, protože by se nikdy nedostal do lesa. My třeba spolupracujeme s bylinářem Vláďou Vytáskem, žákem Pavla Váni, toho jsem se kdysi ptal, proč ještě zůstává na poště, a nejde prostě do důchodu a nevěnuje se tomu naplno. A on mi říkal: „Neblbni, já jsem si nechal tu nejhorší práci, kterou tady v Novém Bydžově nikdo nechtěl, tedy vozit dopisy do nejzapadlejších vesnic. Víš, jak je to úžasný? Zastavím si, kde chci, v lese, na louce, na stráni, a koukám, co tam roste. Jinak bych se tam ani nedostal. Je daleko od Bydžova, třeba 10 kilometrů.

Martina: To se to pak přemýšlí.

Jiří Kuchař: To se to pak přemýšlí úplně jinak. To je Vláďa Vytásek, to je něco jako neskutečného. Znal jsem bylináře, a znám je i nyní, kteří ani nepoznají byliny. Ale nastudovali dobře některé účinky. Takže: aby byl Pánbůh, musí být ďábel, Martino. Všechno má své výhody a nevýhody.

Martina: Uvědomila jsme si, když jsem se připravovala na naše povídání, a pročítala si některé ze studií, ze kterých ty jsi vycházel a dal mi je k dispozici, že když se dívám na filmy, tak je tam vždycky nějaký IT, který je tak trochu sociopat, a znázorňuje člověka, který se straní lidí, nevnímá, nevídá se rodinou. A vždycky jsem si říkala, že takovíto lidé propadnou počítačům, protože nejsou sami. Ale to, o čem se dnes bavíme, znamená, že je to obráceně.

Jiří Kuchař: Ano, přesně.

Martina: Že se lidé asociály stali skrze…

Jiří Kuchař: Ano. Přesně. Podobně jako když si někdo začne uvědomovat svou demenci, tak se izoluje. A toto je přesně vrhá do osamění. Pořád trochu myslím na toho člověka, který se mě úplně vážně, nebo v žertu, nevím, ptal, jestli jsem to s demencí myslel tak, že nepochopíš poslední výkřiky technologie, a který je sám. A zdá se mi, že je rád sám. Možná si někdy přečte tištěnou knihu, ale celý jeho svět je tablet, mobil, počítač. Stačí mu to. Ale jednou z daní, obávám se, je u něj právě samota. Nejsem si jist, jestli to není jako Alexandr Makedonský, když zemřel ve vznešené osamělosti svojí duše, jestli je to podobně vznešené. Ale každopádně to není úplně normální, alespoň v mém pohledu ne.

Možná je v nás nadání ke zlu

Martina: Vzpomínám si, že když jsme jezdili na koncerty s Alfrédem Strejčkem, tak vyprávěl, že mají v rodině zatížení Alzheimerem, a že se, aby tomu předešel, učí nazpaměť celé pasáže textů. Ale myslím, že to není cesta pro každého, přestože je to ohromné. On dokázal celé cesty vyprávět básně, recitovat, vyprávět prózu, a bylo to impozantní. Ale není to asi pro všechny. Umí tvůj syn básničky? Ty umíš básničky? Pracuješ na tom takto? Nebo co děláš?

Jiří Kuchař: Náš mladý hraje na piano a na flétnu. A vždycky, když hraje, jsem dojatý, jde mu to. A básničky, ty ho teda nebaví. Ale má vám zvláštní věc, říká tomu, že si vytváří vnitřní filmy, kdy třeba něco studuje na internetu hodinu, a pak k tomu tři hodiny dělá vlastní reakci. A mě ještě trochu utěšuje, že je v pořádku, že to není jenom konzumace, ale že jde někam dál. Já jsem v jeho věku přečetl tak jednu knihu denně, nebo jednu za dva dny. A měl jsem některý, ke kterým se vracím doteď. Třeba Enšpígl, to byly prostě moji miláčkové. Neexistují dvě stejné děti, opravdu ne. Vidím to u nás na vesnici, nebo na Vinohradech, nebo ve Velkých Popovicích. Neexistuje model. Ale co je zvláštní, u dospělých už můžu jasně říct, že jsou ta, nebo ona kategorie.

Martina: Jaké kategorie máš na mysli?

Jiří Kuchař: To vidíš třeba na zájmech, nebo na výrazu obličeje a očí, že se někdo zajímá, někdo nezajímá. Někomu stačí televize, někdo otevře knížku. Někdo třeba elektronickou knihu, někdo časopis. A hodně lidí vůbec nic. Kromě televize. Takže moje zkušenost, jestli to tak můžu říct, je, že výchova ve směru kultivace funguje. A na závěr to celé úplně popřu, a vzpomenu si na jedno setkání s Bohumilem Houserem, když jsme ho pozvali na seminář do Vlašimi, bylo to v roce ´88, teď jsem to psal do knihy „Jak se zbavit strachu“. A Houser nám vyprávěl, jak se potkal s vídeňským psychoanalytikem, byl z Brna, tak možná někde tam, a ten chlapík říká: „Vy tam pořád máte šlechtu, že jo?“ Schwarzenberg, legendy, a tak dále. A tak jsem se ho ptal na genezi šlechty v Rakousku. A tento rakouský psychoanalytik mu říká: „Vidíte, šlechticem se narodíte, ale vychovávají vás k tomu celý život.“ Ale co bylo zvláštní, šlechtický synkové z nejlepších rodin se na frontě první světové války naučili za 14 dní otevírat bajonetem břicho. Takže možná, že v nás je něco, co Erich Fromm popsal jako nadání ke zlu. Kdo ví.

Martina: K tomu vidět věci černě, jsi dospěl poté, kdy ses věnoval digitální demenci?

Jiří Kuchař: Ne, k tomu jsem dospěl poté, co jsem se dožil věku, kterého jsem se dožil. Od roku ´81, kdy jsem se seznámil se Zdeňkem Krušinou, a pár let potom s prvním léčitelem, tak mě to všechno začalo zajímat jako fenomén. A úplně zásadní byl pro mě objev světa Carla Gustava Junga, a jeho pojetí lidské duše. A o to právě jde, a o to také jde u dětí. A já to vidím u našeho chlapce. Když jsme loni přijeli do úžasného města Piranu, kde se narodil Tartini, tak objevil svět mobilu, a to, co dřív miloval, tedy moře, mobil hravě přebil: “Pojď, jdeme se koupat.“ „Ne, ještě to musím dokoukat.“ „Jak dlouho?“ „Jo, je čas. 25 minut.“ Přijdu za hodinu, a on dokoukával další. Žádný moře. Mobil.

Martina: Když skončím tak, jak jsme začali u studie jeptišek, tak to zní velmi nadějeplně. Protože pokud se lidé rozpomenou na to, že by měli některé věci sami vymyslet, umyslet, něco přečíst, něco si nechat takzvaně projít hlavou, tak by to neuroplasticitu našich mozků mohlo zachránit. Věříš tomu?

Jiří Kuchař: Naprosto. Loni jsme jednu noc strávili v klášteře ve Štěkni, což je malá obec u Strakonic. Jeli jsme s kamarádem a on říkal: „Ubytujte se tam. Je to zážitek, spát v klášteře.“ Tak jsem tam volal, bylo tam jenom číslo, mobil. Půl dne jsem se dovolával a sestra, která to brala, říkala: „Nezlobte se, máme tady jediný mobil. A já u něj nejsem pořád.“ Je jich tam asi 15. A večer jsem šel do kaple a viděl jsem je, jak sedí a modlí se, a pak vycházely s rozzářenýma očima. A to je něco, co jsem neviděl u nikoho, kdo by odcházel od počítače. A byly to ženy kolem 70 let. A ta sestra mi říká: „Já jsem tady nejmladší. Je mi 68, nebo tak nějak. A toto je jedna z cest. A nejlepší je, když se to zkombinuje s procházkou v přírodě, kdy se provádí kontemplace, modlitba, vnitřní mantra, nebo třeba nějaký druh autosugesce. Všechno, co funguje. Vědomí vlastní duše. To byl pro mě objev světa léčitelů, a světa Carla Gustava Junga. A je to něco, co neustále objevuji sám v sobě. A digitální svět mi v tom nepomáhá. Mně ne. Jestli někomu jo, tak mi, prosím vás, napište.

Martina: Jiří Kuchaři, moc ti děkuji za to, jak jsi mě trochu vylekal, a zároveň tak trochu naplnil nadějí. Protože myslím, že zrovna v tomto případě je nám obého potřeba. Díky moc.

Jiří Kuchař: Já moc děkuji za pozornost a za pozvání. Ahoj.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Anonym napsal:

    řeči, já používám moderní technologie prakticky celý den a že bych byl znechucený? Možná tím, že mě chybí technologie co budou za 10 let… Např. před 20 lety jsem fotil na „zoom“ hodně fotek, že možná někdy bude něco co to spojí, a bum přišlo ICE…
    Znechucení lidi byli i před tím a vždy to byli lidi bez fantasie a elánu co hleděli zaprděně na svět, ty by měli problém s depresí v pralese mezi indiánama…

  2. Polášek napsal:

    Proč se zlobíte na mládež jak se chová? Zlobte se na její rodiče. Nepředali jim Desatero. Fyzikální zákony lidé respektují, ale pravidla pro přežití lidí, při kterých se musí omezovat jsou jim proti srsti. Ty se považují za omezování osobní svobody.
    Dodržování pravidel silničního provozu se za omezování osobní svobody nepovažuje. Tam jsou vidět okamžité následky. U Desatera je to vidět mnohdy se zpožděním, takže to lidi k dodržování tak moc netlačí.
    Společnost, hlavně mladí, tančí na palubě Titaniku.

  3. karel napsal:

    Jsem rád mezi lidmi. Proto mám tisíce příběhů. Například jak jsme byli v Krkonoších, krásná vyhlídka, rozhledna na dosah, koupání pár metrů, vycházky. Boudařka si stěžovala, že přijede rodina s dětmi a jejich první dotaz je, jak rychlé mají wi-fi.

  4. Jana napsal:

    Milá Martino, Jiří, děkuji. Připomínáte mi, jak důležité je si chytrá udělátka dávkovat. poslouchám vás jako mp3 cestou mhd, při práci na zahradě. V drtivé většině vás poslouchám, lépe vás tak zažiju. Četbu jsem aplikovala asi u dvou hostů, kteří mne tak nezaujali a u jedné paní, co měla děsně nepříjemný hlas.
    Není nad tištěnou knihu, to si hýčkám, text čtený z monitoru si pamatuji mnohem méně. Pozoruji to také, že se opakovaně vracím a hledám to, co jsem si již našla.

    Martino, můžete prosím s Jiřím, nebo někým jiným víc rozvést, jak trénovat plasticitu mozku? děkuji

  5. hana langrová napsal:

    Milá paní Martino,děkuji Vám za další z pořadů.Velmi ráda poslouchám Vaše hosty,protože mne vždy velmi obohatí o nové zajímavé informace.Musím se přiznat,že číst se mi ten dlouhý text nechce,protože hlasy Váš i hosta je pro mě milejší.Jednou jsem dostala text divadelní hry,kterou jsme měli nastudovat a já jsem vůbec nemohla najít smysl té hry. Proto si myslím,že klasická kniha,nebo scénář je daleko lepší pro zapamatování. Ještě jednou děkuji za Váš pořad a těším se na další. S úctou Hana Langrová

  6. K napsal:

    Jj, Vláďu Vitáska znám, taky se mi to spojení s poštou a Bydžovem nezdálo.

  7. Lada napsal:

    Dobrý den, děkuji za kvalitní rozhovor. Pravdivé, výstižné a varující. Ano, když jsem byla ještě ve školství, pozorovala jsem, že děti mají potíže s učením. Bohužel je to ve spojení s příliš časným používáním tabletu, mobilu atd. Každé dítě je samozřejmě jiná, ale opravdu technologie se zvrhává. Je to mementum. Velké díky.

  8. Ivana napsal:

    Pan Kuchař si bylináře Vláďu Vytáska popletl s bylinářem Pavlem Váňou z Nového Bydžova. Vláďa Vytásek bydlí v Litovli a pracoval v sociální sféře, ne na poště.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..