Jiří Kuchař
Jiří Kuchař

Jiří Kuchař 2. díl: Zvykli jsme si, že přijdeme k lékaři a ten za nás vše vyřeší. Ale měli bychom se starat především sami.

Opakovaně jsme v našem pořadu mluvili o vážném riziku, které na nás už začíná dopadat – antibiotické rezistenci. Je to odolnost infikujících organismů vůči antibiotikům a je jedním z vedlejších efektů chybného používání antibiotik, případně jejich nadužívání. Lékaři, hygienici, farmaceuti a další odborníci se shodují, že zcela reálně hrozí, že se vrátíme do doby před vynálezem antibiotik, kdy člověka dokázala skolit sepse, kterou dnes stále ještě – zatím – pokládáme za banální. Podaří se zabránit situaci, kterou si dnes asi ani nedokážeme představit? To zatím netuší ani ti nejzasvěcenější.

Zdraví

Délka: 33:48
Datum: 5.4.2019

Přehrát pořad

Také proto jsme hovořili před týdnem – a dnes budeme hovořit opět o přírodních antibioticích – a vůbec o tom, jak můžeme přinejmenším zmírnit naši závislost na chemických medikamentech. Řeč bude samozřejmě také o různých nemocech a jejich léčbě, opět se spisovatelem, publicistou a jedním z našich největších znalců alternativní medicíny Jiřím Kuchařem.

 

Martina: V odborných i laických kruzích se ví, že za desítkami procent onemocnění jsou samotné léky. Jejich vedlejší účinky, případně jejich třeba ne úplně vhodná kombinace. Hovořím v tomto případě o syntetických lécích. Je nějaké podobné riziko u přírodních přípravků, zejména u přírodních antibiotik? Pokud by byly nešikovně užívány ve větším množství nějaká přírodní antibiotika, mohou v organismu napáchat podobnou paseku jako nevhodně používaná syntetická?

Jiří Kuchař: Samozřejmě. Jako příklad uvedu éterický olej. Jedna až tři kapky éterického oleje se dělají z kila základní hmoty rostliny. Kilo vavřínových listů nesníš, takhle to je. To znamená, že ani příroda není bez nebezpečí. Jak říkal Paracelsus: „Všechno je jed, záleží jenom na množství.“ Samozřejmě opatrnost je nutná, proto u všeho, když o něčem mluvím, uvádím, kolik si toho člověk může maximálně vzít. Dokonce máme speciální škálu pro děti. Přírodní látky ale ani zdaleka nemají takové parametry jako ty syntetické.

Martina: Přemýšlím, jestli by člověk dostatečnou péčí, časem, který by věnoval svému tělu a své nemoci, dokázal přechytračit i streptomycin, který Waksman objevil v roce 1943 – a poprvé se podařilo léčit tuberu.

Jiří Kuchař: Ano.

Zvykli jsme si, že přijdeme k lékaři a ten za nás všechno vyřeší. Ale měli bychom se starat především sami.

Martina: Existuje v přírodě něco tak silného, že by to dokázalo vyléčit tuberu bez syntetiky?

Jiří Kuchař: Martino, musím říct, že nikdy se mě nikdo na konkrétní věci neptal a že budeme řešit tuberkulózu. Tu jsem jako milovník Franze Kafky považoval už za vyřešenou, takže jsem se konkrétně tuberkulózou nezabýval. Ale třeba v Jižní Americe, jak to publikovala severoamerická přírodovědkyně, o které jsme mluvili v předchozí části rozhovoru, existují rostliny, které v sobě přímo mají látky působící na tuberkulózu. Mám dojem, že ve světě přírodních antibiotik jich také pár máme a pokud někdo má tuberkulózu, ať to zkusí.

Měl jsem bráchu a ten dostával často zánět středního ucha. Byl mladší ročník 1965 a najednou, když mu vypadaly první zuby, tak ty druhé byly strašné, strašného vzhledu. My jsme tehdy nevěděli, o co jde, až později to bylo popsáno jako fenomén tetracyklinových zubů, což byla první silná indicie, že něco není v pořádku. Přesto se brala tato antibiotika furt pryč a až Bůh ví kdy, snad někdy v 73. roce, se tetracyklin ukázal jako hlavní důvod. Takže on bezvadně fungoval na střední ucho, ale dal zabrat zubům.

Co se týká tuberkulózy a streptomycinu, nemohu říct, ale průmyslově vyráběných antibiotik je dnes spousta. Některá jsou velmi dobrá, ale pouze v extrémní situaci. Tuberkulóza bezpochyby extrémní je, ale jako s nemocí jsem se s ní nesetkal. My uvádíme věci, které fungují na HIV, nebo záležitosti MRSA, což jsou multiresistentní streptokoky a je nutné o tom přemýšlet, a ne jen běžet k doktorovi se slovy: „Honem se mnou něco udělejte.“ Je to tak, že v první řadě se sebou musíme dělat něco my. Ale my jsme si za celé ty roky navykli, že někam půjdeme a někdo to za nás vyřeší. To je škoda.

Martina: Podle autorů knihy „Svět přírodních antibiotik“ existuje přes 6000 rostlin s antibiotickými účinky. Myslím, že jich je ještě mnohem více. Mnohé z nich byly známé a užívané v Evropě dlouho předlouho – heřmánek, borůvky, česnek, nebo cyst šedavý. Ale opět se vracím k otázce, zda ještě stále se mnou udělá česnek totéž, co udělal s člověkem před třeba 400 lety.

Jiří Kuchař: Česnek je nejlepší. Myslel jsem, že o tom ani nemusím hovořit. Ale posluchačům bych uvedl věc, kterou sám používám. Začnu s tím, jak přijdou první mrazíky a končím na své narozeniny, což je den po aprílu. Kupuji si zázvor v biokvalitě, abych měl pocit, že do sebe zbytečně neláduji něco, co bych neměl. A zázvor vylepšuji směsí, kterou jsem sám vymyslel a která je jednak chutná – a potom myslím, že zázvoru dodá to, co tam není. Je to směs z hřebíčku, skořice, kardamomu, přidávám kurkumu a ještě jednu věc, na kterou si teď nemůžu vzpomenout. Tento čaj mě drží naprosto v pohodě a zcela nad vodou.

Martina: Ale já jsem se ptala trošku na něco jiného. Ptala jsem se na to, jestli když jste studovali s doktorem Jonášem staré spisy, které popisovaly, jakým způsobem používali lidé třeba před 200 lety borůvky a podobně, tak zda jste postřehli, že by dnešní člověk reagoval jinak. Protože dnes je volných radikálů, které máme v těle, vlivů, látek a těžkých kovů, mnohem více.

Jiří Kuchař: To vše souvisí s tím, co jsem říkal. My si nemůžeme myslet, že sníme paličku česneku týdně, jak to doporučovala Hildegarda z Bingenu, a dožijeme se 150 let. To je všechno jedno s druhým. Stejné jako se dnes ukazuje, že spánkové poruchy podporuje, když si vezmeš večer mobil do postele. To vůbec neexistovalo. Myslím, že co fungovalo dřív, funguje i dnes. Nenašel jsem nikde, že by pro nás bylo něco slabší, než dříve. Na to jsem opravdu nikde nenarazil.

To znamená, že maximálně do sebe dostaneme něco navíc, než aby tam bylo míň věcí. Janča vždy říkal: „Jirko, jediná rostlina, která je prozkoumaná opravdu dobře, je kopřiva.“ Jinak odhaduji, že na to, aby se poznala úplně dokonale, je potřeba aspoň 15 let. Když on sám dělal tablety na alergii, tak se zabýval dvěma rostlinami. Jednou byl měsíček. V době, kdy měsíček přišel, zdaleka neměl takovou slávu a pověst, jakou má nyní. A trvalo mu 25 let, než na to přišel, a to byl mistr, měl to spojené s praxí a vyzkoušel kde co. To znamená, že takto to na světě je.

Bramborám a produktům z nich vyrobených bychom se měli vyhýbat

Martina: Dočetla jsem se, že pan Janča celý život zkoumal celík zlatobýl.

Jiří Kuchař: Celík, to byl jeho zásadní kamarád. Když jsme pak dělali další knihy, tak jsem šel na VŠCHT a chtěl jsem po jednom profesorovi, jestli by nám nedělal konzultanta, nebo lépe řečeno oponenta. Janča potřeboval účinné látky, některé se přiznám, mi nic neříkaly. Pan profesor se mi vysmál a dokonce říkal: „Ta kniha o cukru – víte, cukr je čistá chemikálie, ta nemůže ublížit.“ To byl argument, po kterém jsem nemohl vůbec nic říct, tak jsem si našel někoho jiného.

My jsme v nejhojnější, ale zároveň v nejsložitější době, která kdy byla. Vše se zdá být nesmírně jednoduché, ale právě to, co se týká zdraví, jednoduché přestává být, což je vidět u resistence a řady dalších věcí. Já to pozoruji. Mým původním povoláním jsou podzemní vody, tak to pozoruji v podzemních vodách, kde se postupně nakumulovalo všechno možné. Naši sousedi tam, kde bydlím, u Velkých Popovic, s chutí myjí auta venku a všechno jde do podzemí. Tak jsem jim vypočítal, jak dlouho bude trvat, než to dojde až do zdroje vody, ze kterého bere pivovar vodu. Toho se dožijí už jejich vnuci a pivovar, který je úžasný, a voda prý je vynikající, to pozná v přespříští generaci.

Martina: Jiří, uváděla jsem číslovku, kterou jsem se dočetla ve Světě přírodních antibiotik, tedy že existuje přes 6000 rostlin s antibiotickými účinky. Je to reálná číslovka?

Jiří Kuchař: S tímto přišli Brazilci. Musíme si uvědomit, že třeba v Amazonii přesný počet druhů rostlin nikdo nezná. Nejnižší odhad je 250 tisíc, horní pak 400 tisíc a budeme-li si myslet, že zlomek z nich se brání tím, že v sobě má něco fytofilního, to znamená něco, co odpuzuje ostatní, tak proč ne 6000. Jenom když to vidím zde u nás, a to naše květena na tom není nejhůř, ale proti jiným to není nic slavného, tak jsou to desítky námi popsaných a teoreticky stovky. Některé jsme tam vůbec nedávali, protože nám účinky přišly příliš slabé.

Martina: Velmi často se doporučuje, že by člověk měl konzumovat to, co roste v okruhu jeho bydlení, jeho života. Myslíš si, že to platí u přírodních antibiotik, nebo exotické rostliny jsou nám také ku prospěchu?

Jiří Kuchař: Toto jsme vždy řešili s Jančou, který říkal, že brambory jsou s námi 500 let a ještě stále si na ně lidé nezvykli. Od doby, co jsem se s Jančou znal, jsem brambory silně omezil. A pak jsem se o tom bavil s doktorem Jonášem, protože v kraji, ze kterého pocházím, to znamená Podblanicko, bylo neuvěřitelné množství lidí uhnutých v pase kolmo. Moje prababička, z druhé strany babička, všichni takto dopadli, to znamená, že se nenarovnali. A tam se říkalo: „Ona se udřela.“ A já jsem říkal: „Ne, to by se tam museli udřít úplně všichni. To jsou lidé, kteří postavili jídelníček na bramborách.“ A skutečně to tak bylo.

U mojí babičky a prababičky byly brambory na stole každý den, protože byly nejlevnější, dostupné, samy si je vypěstovaly. Byly stále, naučily se je skladovat na celou zimu, dokonce si pamatuji, že i když vyrostly klíčky, které jsou považovány za opravdu nebezpečné, tak si je babička dělala na másle. To bylo normální. Od malička jsem u nás v rodině poslouchal slovo „bída“. S tím se prostě venkov sžil. O Podblanicku se říkalo: „Teď brambory a koncem léta ředkvičky.“ Tak to tam prostě s přírodou je a o kus dál na jih už je česká Sibiř.

Takže my si dnes zvykáme na všechno možné. Už jsme si zvykli na banány. Když přijdete do supermarketu, tak tam vidíte rostliny, které ani já neumím pojmenovat. Některé jsem vůbec nikdy neviděl, a přesto se u nás konzumují. Globalizace je v tomto ohledu vynikající, že tyto věci přinese. Zda si zvykneme na solanin, je otázka, ale všichni, co to berou opravdu vážně, se dodnes bramborám a produktům z nich úplně vyhýbají. Pokud jste úplně zdraví, tak maximálně dvakrát do měsíce, těžko říct. Z cizokrajných používám to, co dovezl Vasco de Gama, to znamená hřebíček, skořici, která už mi dnes přijde tak normální, že to nepovažuji za nic cizokrajného. A samozřejmě zázvor, který se ale do Evropy vozil už za Římanů.

Olej z černuchy seté neboli černého kmínu má vynikající účinky

Martina: A tvůj opěvovaný cist šedavý?

Jiří Kuchař: Ten je z Řecka. Cist je něco úžasného. Nejvíc mě baví, že řečtí mniši to stírali kozám z vousů a pak používali. Na cist nedám dopustit, zrovna včera jsem si udělal hezkou konvičku.

Martina: Zaujalo mě, že používáš nejrůznější oleje. Vzpomněla jsem si na jeden z černého kmínu, který jsi mi svého času daroval. A tuším, že ve vaší knize jsem našla příběh o tom, jak v pátek 16. února 1923 amatérský archeolog Howard Carter otevřel v údolí králů Tutanchamonovu hrobku. A když se ho jeho chlebodárce, lord Camarvon, pár týdnů po objevu zeptal, co na tomto objevu považuje za nejzajímavější, tak mu odpověděl, že od Tutanchamonova pohřbu uplynulo skoro 3300 let a na zachovalé mumie už je zvyklý, ale vůbec mu není jasné, jak tam celou tu dobu mohl vydržet olej, který nalezl, aniž by žlukl. A pokud si dobře pamatuji, tak šlo právě o olej z černého kmínu?

Jiří Kuchař: Z černuchy seté. Když jsem byl před 15 lety v Údolí králů, tak jsem si samozřejmě na Cartera musel vzpomenout. K Tutanchamonovu hrobu, jsem se nedostal, protože tam byly šílené fronty. A pak jsem našel historické fotografie, kde na nosítkách vynášejí z hlubin předměty a jsou tam lahvičky s tímto olejem, kterému se od té doby říká medicína faraonů, protože ho našli v Tutanchamonově hrobce. Je velice drahý, je to vůbec jeden z nejdražších olejů.

Když byste si chtěli dát lžíci, tak vás to propálí, protože jde o něco nesmírně silného. Ale tady v Praze je pár obchůdků, které ho prodávají. V jednom jsem se bavil se ženou, myslím, že byla z Libanonu, která mi libanonskou češtinou říkala: „Dávám ho dětem v zimě a vůbec nejsou nemocné.“ Tak jsem zkusil lžičku a musím říct, že jsem potom dva dny nic necítil. Je to opravdu síla, musí se skutečně velice opatrně. Dětem bych to dával po kapkách třeba do jogurtu. Zjistilo se, že kromě dalších stovek látek je tam přítomna nigella sativa a podle toho nazvali tento olej nigellin. To je alkaloid, který nejvíce může za antibiotický účinek, ale samozřejmě to podporují i ostatní látky, kterých je zatím známo 200. Když to člověk vysloví, tak to jsou hrozná čísla, ale je to doopravdy tak. Takže olej z černého kmínu naprosto doporučuji, já sám na něj nedám dopustit.

Já oleje používám pořád, každý den nějakého aspoň lžíci kvůli tlustému střevu. Tohle je úplně extra oblast, kterou naprosto podceňujeme, a na níž by sis měla pozvat Davida Freje, který je na to nejlepší. Někdy u nás v Kamenici v Bille sleduji, jak lidé nakupují olej. První se dívají dolů do regálů, kde litr stojí 20 Kč nebo v akci dají litrovku za 15 Kč. To vůbec nechápeš. Každopádně nigellin nebo olej z černochy seté, to je kouzlo a naprostá fantazie.

Martina: Takže v tomto případě ti nevadí ani export.

Jiří Kuchař: Černucha setá se běžně pěstuje u nás. Jezdím do Norimberku na Biofach, tak se to jmenovalo dřív, teď tomu dávají každý rok jiný název. Mají tam mlýnek, do kterého nasypou pytel semen. A z jedné strany jde malé hovínko, což je odpad, a dole vykapává olej. Takže skutečnost, že to bylo zrovna v Egyptě a byl u toho Howard Carter, je shoda okolností. Černuchu setou pěstuji normálně na zahradě, akorát z ní ještě nedělám olej, který se k nám vozí hlavně z Egypta.

Martina: Když se podívám na to, co nám roste v lese, na zahradách, na loukách, tak jaký bys sestavil seznam top 10 přírodních antibiotik, která, pokud s nimi budou lidé zacházet poučeně a příčetně, mohou udržovat imunitní systém ve větší kondici – a jak říkáš „vyztužovat“ ho? A vím, že jich máte plnou knihu, takže nemohu nyní po tobě chtít všechny.

Jiří Kuchař: Deset, ano?

Lichořeřišnice je skutečná královna. Vyčistí i plíce, protože z nás odchází dechem.

Martina: Můžeš patnáct, nebo míň.

Jiří Kuchař: Řeknu, co baví mě. Pro mě je zásadní lichořeřišnice. Přivezli ji kapucíni z jižní Ameriky a u nás se aklimatizovala úplně úžasným způsobem. V Německu ji vyhlásili v roce 2013 bylinou roku, ale oni tam vyhlašují každý rok nějakou, a tak to zrovna vyhrála lichořeřišnice. Každopádně je vynikající jednak na angínu. Ale má i zvláštní schopnost, že spoustu věcí, které z ní do sebe dostanete, tak vydýcháte, to znamená, že když z vás vychází dechem, tak nakonec ještě vyčistí plíce. Ve všech řečech se lichořeřišnice jmenuje kapucínka, akorát Linné toho nedbal a dal jí název Tropaeolum, což je odvozeno od trofejního štítu, čímž chtěl říct: „To je skutečně královna.“

Lichořeřišnice i nádherně vypadá, včetně semen. Když si pořídíte malý skleníček a dáte si do ní lichořeřišnici, tak dostanete rostlinu brazilských nebo jihoamerických parametrů s fantastickými listy. Jiří Janča vždy upozorňoval, že je to tak silná rostlina, že se to s ní nesmí přehánět. Takže denní dávka je maximálně jen 20 listů, nebo raději míň. To ale úplně stačí k tomu, abyste skvěle využili její účinek. U lichořeřišnice řežu celou rostlinu a trvá to, než vyrobíte pár litrů tinktury.

Martina: Vím, že sis svého času chtěl pořídit malý skleník a zjistit, jestli zařídí absenci mšic.

Jiří Kuchař: Žádné mšice nejsou, s lichořeřišnicí nemůžete mít mšice. Druhou takovou bylinou, která roste ve skleníku, je pětilistý ženšen, jiaogulan. Musím ale upozornit, že jak jej vysadíte, tak už ho odtamtud nikdy nedostanete, protože kořeny prorostou všude a pak vám vyraší tam, kde ji vůbec nečekáte. Je nádherně zelený. Chuťově není nějak slavný, tak ze zeleného a čerstvého dělám čaj. A co mi zbude, nemilosrdně otrhám, suším a piju celou zimu. Takže to je moje dvojka.

A třetí je třapatkovka, echinacea. Když jsem byl v USA, tak mě hrozně bavila výprava Luise a Clarka, kteří narazili na třapatkovku, jež přišla ze severní Ameriky. Echinaceu mám opravdu rád. Vyrábím z ní tinkturu. Nejsem Janča, abych si hrál s výrobou homeopatické masti. Na to bych neměl trpělivost, takže ze všeho dělám tinktury. Takže tohle je můj TOP 3, jestli to tak mohu říct.

Martina: Tvůj triumvirát.

Jiří Kuchař: Nepřemýšlel jsem o tom, že bych vysadil něco jiného. Do zbytku skleníku dám salát, rajčátka nebo něco podobného. Ale nevzpomínám si, že bych tam dával přírodní antibiotika, to ještě ne. Ale co není, může být. Třeba mě to inspiruje na letošní jaro.

Martina: A další bylinky? Kdybychom jich přece jen dopočítali ještě jen pár.

Jiří Kuchař: Ještě jednou. Celé léto jedu na tomto. Pak si připravím to, čím mohu v zimě vylepšit zázvorový čaj, to znamená směs, o které jsem mluvil. Jestli ji mám zopakovat, tak je to: kardamom, skořice, hřebíček, kurkuma a anýz. Hvězdičky anýzu byly tím, na co jsem si nemohl před chvílí vzpomenout. Nevím, jestli je to leností, ale to mi úplně stačí. Je to tak.

Martina: A já ti děkuji za zajímavý rozhovor.

Jiří Kuchař: Já děkuji za tuto možnost.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jano napsal:

    Malo jsme mluvili o cesneku. Slo by jeste k nemu dodat vice podrobnosti, doporucene davkovani, jak dlouho ho nechat rozlisovany na vzduchu pred konzumaci kvuli uvolneni alicinu, apod. ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.