Martin Jan Stránský
Martin Jan Stránský
Lékař, vysokoškolský pedagog a vydavatel

Martin Jan Stránský: Covid-19: krize, iluze i deziluze

Glosy

Datum: 6.3.2021

Pro jasnější pohled na dnešní krizovou situaci s covid-19 je zajímavé podívat se na poslední velkou epidemii lidstva – španělskou chřipku z roku 1918. Bylo to sice jen před sto lety, ale od té doby se svět skutečně drasticky změnil, hlavně oblast technologií. Když vybereme, co má největší význam a vliv na současnou covidovou krizi, tak jsou to zdravotnictví, digitalizace dat a snad překvapivě i zemědělství.

Na rozdíl od roku 1918 jsme dnes vyrobili efektivní vakcínu (ne jednu) proti covid-19, a to do roka. Na rozdíl od roku 1918 dnes je kdokoliv na světě schopen dozvědět se veškerá fakta týkající se šíření a léčby nemoci okamžitě (kde, kolik, trendy atd.). Oproti roku 1918 dnes pracuje v zemědělství méně než 2 % světové populace, přičemž tato malá část je schopna zásobit celou planetu jídlem (i pomocí digitálně řízeného farmářství), což znamená, že téměř celá populace může zůstat doma bez fatálních důsledků.

Nyní k té iluzi. V roce 1918 tehdejší epidemie infikovala kolem 500 miliónů lidí, tedy třetinu tehdejší celosvětové populace. Z toho zemřelo maximálně 50 miliónů lidí, tedy kolem 3 % z tehdejší celosvětové populace. Racionálním porovnáním zjistíme, že pro dnešní celosvětovou populaci 7,3 miliardy lidí by se tehdejší 3 % úmrtí rovnalo 220 miliónům mrtvých. Ve skutečnosti ke dnešku zemřelo na covid-19 celosvětově cca 2,5 milionu lidí, tedy pouze 0,03 % (tři setiny jednoho procenta) dnešní celosvětové populace.

Právě tento zcela drastický rozdíl v úmrtnosti mezi epidemií 1918 a tou dnešní nabízí přesný pohled na to, jak by to mohlo vypadat dnes, kdyby lidstvo nedosáhlo pokroku ve zmíněných oblastech. Jenže stejně jako technologie, i míra našeho očekávání se posunula na úplně jinou úroveň, která je naprosto odlišná od všech předchozích dob.

Otázka zní: vzhledem k tomu, že jsme biologičtí tvorové, kteří musí žít v rámci pravidel biosféry planety, jaký máme nárok na to, abychom zemřeli jen tehdy, až a jak si myslíme, že máme zemřít? S ohledem na skutečná čísla a skutečné dopady – o jakou krizi se tu vlastně jedná? Fyzickou, anebo psychickou? A která z nich je ta nebezpečnější?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..