Odlišní mezi námi

V padesátých letech vyšlo v Praze dokonce nařízení, že převozy pohřebními auty měly být pouze v noci, aby přes den nepřipomínaly pracujícímu lidu, že v socialismu existuje také smrt.

Podobně tomu bylo s tak zvanými obecními podivíny, alias blázny. Byli umisťováni do ústavů hlavně ve vesnických objektech, nejdále od ruchu socialistického velkoměsta, a byly k nim, jako opatrovnice, posílány řeholní sestry. Svým způsobem byly totiž za blázny považovány i řeholnice. A tak jednou ranou zmizely z očí obě prapodivnosti.

V současné době se podobná zařízení vrací i do větších měst a nebo se o psychicky postiženého člověka starají doma na vesnici jeho příbuzní, za finanční podpory státu.

Moderní člověk se chlubí tím, že se zbavil předsudků minulosti. Mýlí se. Proti lidem s nižšími intelektovými schopnosti platí předsudky dál. Vím, o čem hovořím, protože tuto skupinu obyvatelstva mám, jako psychiatr, na starosti.

Je zvláštní, že takto postižený člověk vás při potkání pozdraví třeba desetkrát za den, ale chlapec s kvalitní intelektovou výbavou vás nepozdraví za celý rok ani jednou. Holt, ono dítě není blázen. Mimo to mám, ze své soudně znalecké praxe zkušenost, že jsem za posledních třicet let měl pouze jeden případ drobné trestné činnosti debila. Což o oné zbývající, intelektem dobře vybavené části obyvatelstva, rozhodně říci nemohu.