Stanislav Motl
Stanislav Motl

Stanislav Motl 3. díl: Celý život hledám dobrodružství a hrdiny. Dospěl jsem k závěru, že největším hrdinou mého života byla matka.

Minulý papež Benedikt XVI. měl o internetu prohlásit, že je to ďáblův vynález, který povede ke zmatení myslí, takže lidé nebudou vědět, co je a co není pravda,“ řekl v našem minulém povídání kolega novinář a spisovatel Stanislav Motl. A dodal, že cítí v komunikaci s lidmi, kteří pořád sedí u počítače – ne u všech, ale u mnoha z nich – jakousi absenci citu, soucitu, empatie. Že má pocit, jakoby se cit a soucit částečně vytrácel, mizel, bohužel nezřídka u nejmladší generace. Vyprávěli jsme si však i o lidech, se kterými se setkal při své práci, o jejich často tragických osudech a občas i velmi zlých činech. Přičemž zdůraznil moudrou větu z Talmudu: „Nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě.“ A právě v povídání o krutých, tvrdých a mnohdy i násilných osudech lidí – lidí, kteří někdy spáchali nepředstavitelné zločiny, budeme dnes se Stanislavem Motlem pokračovat.

Lidé

Délka: 28:46
Datum: 15.5.2020

Přehrát pořad

Martina: Jak si vysvětluješ, že někteří lidé, o kterých jsi mluvil, se zločiny, které spáchali, žili dál, byli velmi oblíbení, občas dělali charitu, nebo si adoptovali děti. Myslíš, že je v tom určitá forma pokání, nebo je to třeba snaha zastírat svou minulost? Anebo je to opět jednotlivec od jednotlivce rozdílné?

Stanislav Motl: To nedokážu úplně posoudit, protože do nich nevidím. Ale pravdou je, že záleží na tom, jak má člověk v sobě nastaveno to, čemu říkáme svědomí. Každý z nás udělal v životě něco špatného, ale člověku, který nemá dobře vypěstované svědomí, se žije lépe. Potkával jsem třeba lidi, kteří byli opravdu masovými vrahy, a žili úplně v pohodě, protože tuto schopnost svědomí v sobě neměli vyvinutou.

Martina: Potlačili to.

Stanislav Motl: Ano, potlačili. A druhým momentem bylo, že jim hrozně nahrávala současná situace – vypravovali mi a často argumentovali tím, že stáli jako první v boji proti nebezpečí z Východu a že nás před ním bránili. A po New Yorku v roce 2001 velmi často říkali, že bojovali s teroristy. Nejvíc ale argumentovali tím, že bojovali proti nebezpečí z Východu.

Martina: Ty jsi za svůj život vypátral 15 válečných zločinců. Kdy a proč jsi po nich přestal pátrat?

Stanislav Motl: Skoro všichni samozřejmě umřeli, to je biologická záležitost.

V roce 1990 byla tajně, bez vědomí veřejnosti, zrušena Vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců

Martina: Mohla jsem si to spočítat…

Stanislav Motl: Já mám ale snahu jít stále někam dál. Pomyslná studna nápadů už mi nikdy nevyschne, to už vím, což pořád nechápou lidé, kteří je nemají. Co mě ale strašně mrzí a trápí, že život utíká, a já už nestihnu udělat všechno, co bych chtěl, takže logicky podvědomě spěchám. Ale třeba se s tím nějak smířím, co mi zbývá.

A proč jsem do toho šel – věděl jsem o nich, protože jsem si vyprávěl s pamětníky a oni mi říkali, jak je tenhle mučil a tamten mlátil – zmiňovali třeba Rojka a Malotu. A když jsem se zeptal, co se s těmito lidmi stalo, tak najednou přestali mluvit a říkali, že asi někam utekli a jsou asi v Německu. To mě zaujalo, a když přišel listopad 89, tak jsem zjistil, že tady fungovala takzvaná Vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, a to od šedesátých let. A zjistil jsem, že tajně, aniž to veřejnost věděla, jenom hlasováním per rollam ji v roce 90 zrušili a archiv, který měl cenu zlata, se ocitl na chodbě někdejší generální prokuratury.

Martina: Tento archiv byl veden od roku 1945.

Stanislav Motl: To ano, ale pak došlo k přerušení a komise byla potom znova ustavena. Říkal jsem jim Lovci zločinců doktora Ečera, kteří velmi dobře fungovali do roku 48, kdy jsme mohli spolupracovat s Američany, s Brity a samozřejmě i se Sověty. A to pak se železnou oponou skončilo. Pak to bylo obnoveno v roce 1964 nebo 65, a to už pracovali tím způsobem, že třeba zjistili konkrétní zločin, byl vytvořen pamětní spis, sehnali se svědci, proběhla rekognoskace – a toto vše se poslalo do Německa, do Ludwigsburgu, ať to vyšetří. Oni to často vyšetřovali, ale železná opona zapůsobila tak, že si asi řekli: „To si vymysleli někde v tom socialismu“ – a nechali to často být. Takže já jsem si logicky říkal, že když nyní opona padla, tak se to nějak rozjede. Navíc jsem zjistil, že tato komise měla připravených padesát spisů na žijící lidi – a najednou koukám, že to v roce 90 tajně zrušili.

Martina: Archiv se válí na chodbě.

Stanislav Motl: Válel se tam tři čtvrtě roku, a kdo si co vzal, tak si vzal. A mě zaujalo, že nám tady v této zemi zabili 360 tisíc lidí, jenom nacisté zabili 360 tisíc Čechoslováků, u nás nebo v koncentračních táborech.

Co se týče poprav, tak jsem se jednou pohádal s jedním kamarádem, mediálně známým hercem, který říkal, že jsme nebojovali. A já jsem mu říkal: „Ty pitomče, co o tom víš, vždyť mi máme popravených na sekyrách 10 tisíc mužů a žen, což je víc, než padlo všech našich vojáků, včetně letců na západní a východní frontě dohromady.“ Takže jsme přišli o tolik lidí, u těch popravených to byla elita národa, a najednou to nikoho nezajímá. A tehdy tady žily ještě tisíce obětí nacismu.

Takže jsem si řekl terminologií fotbalistů, a bylo to samozřejmě naivní, já k věcem často přistupuji naivně, a samozřejmě jsem nemohl tušit, že se mi tato práce vrátí hodně negativně: „Někdo za ty bývalé vězně musí takzvaně kopat. A když to neudělá stát, tak to udělám já.“ Podobně jako se španělskou válkou – „musel jsem tam vyjet, když nikdo jiný nebyl“. A začal jsem to dělat na vlastní pěst.

Mnoho lidí mělo po válce strach z toho, že nějak spolupracovali s nacistickým režimem

Martina: Ty jsi mi teď řekl, že jsi netušil, že se ti to vrátí negativně. To znamená, že se ti to vrátilo ve špatném?

Stanislav Motl: To je na dlouhé povídání. Simon Wiesenthal mě upozornil na to, že se mi to bude vracet negativně. A řeknu teď jednu zajímavou věc. Říkal jsem si: „Já s tím počítám, že mě děti těch nacistů…“ A on říká: „Ne, u vás doma se ti to vrátí negativně.“ A já myslel, že z něj mluví starý devadesátiletý pán, ale měl samozřejmě pravdu. Ale to je na dlouhé povídání.

Simon Wiesenthal patřil mezi lidi, kteří měli oprávnění vykonat pomstu. Soud může v tomto případě udělat ten, který tu hrůzu prožil na vlastní kůži. Naše generace už rozhodně ne.

Martina: Použila jsem termín, že jsi vypátral patnáct nacistických zločinců. Ale on možná není úplně přesný, protože ty ses několikrát zmiňoval o tom, že o většině z nich se vědělo, ale nechtělo se s tím nic dělat, nebyla vůle.

Stanislav Motl: Neříkám u většiny, ale u některých. To je ono, nebyla vůle. Protože jak už jsem říkal, dokud existovala železná opona, tak snaha narazila na to, že daného člověka v Německu vyslechli a řekli: „On to neudělal.“ A konec. A najednou po Listopadu už u nás nebyla vůbec vůle se tímto zabývat, takže zde byl tento problém.

Strašně mě zaujalo, že to vůbec nikoho nezajímalo. A docházelo k paradoxním situacím. Když jsem v Německu poskytoval rozhovory – mimochodem musím říci, že Němci mi vždy maximálně vycházeli vstříc a měl jsem tam vynikající pracovní podmínky na státních zastupitelstvích a v archivech – tak jsem třeba poskytl rozhovor, nebo řekl v televizi, že tam je Anton Malloth, který působil v Terezíně, tak ho Němci zažalovali a požádali o pomoc naši zemi. Takže my jsme konali teprve poté, co nás německá justice požádala o spolupráci, a to bylo pět případů z těch patnácti.

Martina: Simon Wiesenthal, kterého jsi několikrát zmiňoval, napsal asi jednu z nejznámějších knih „Spravedlnost, nikoliv pomstu“. Co si o tom titulu myslíš? Neničí v lidech vnímání spravedlnosti, když tito se lidé dopustili takovýchto zločinů a nebyli potrestáni, i když se to o nich mnohdy opravdu vědělo? Proto se ptám na titul této knihy. Co je spravedlnost, co pomsta a do jaké míry je možná třeba pomsta i nutná?

Stanislav Motl: Musíme to brát tak, že Simon Wiesenthal patřil mezi lidi, kteří měli skutečně oprávnění, dejme tomu, pomstu vykonat. Soud může v tomto případě udělat ten, který tu hrůzu prožil na vlastní kůži – my už ne. Naše generace už rozhodně ne. Takže on byl v tomto směru úplně jiný, a byl nesmiřitelný, protože prošel tolik koncentráků, že to ani nedokážu spočítat, a zažil hrozné věci.

Na druhou stranu, když jsme u jeho spravedlnosti, tak pořád v něm byl citový člověk. Klasický příklad, také jsem ho kdysi dávno rozkryl: Když šel Wiesenthal po Adolfu Eichmannovi, tak mu z CIC dali do Lince v roce 1946 informace, že Adolf Eichmann zemřel při pouličních bojích v Praze v květnu 1945. On si tento papír dal do šuplíku a nechal to být. A když se potom zjistilo, že Eichmann žije v Argentině, tak ten papír vytáhl a četl tam jméno toho, kdo toto prohlášení napsal. Byl to Čech. Wiensenthal zde měl velmi dobré kontakty, a což se málo ví, velmi dobře znal z koncentráku našeho tehdejšího prezidenta Antonína Novotného – takže tady udělal velkou akci a toho člověka, který ten papír napsal, našli. Byl to důstojník naší armády a Eichmannův švagr. Co je ale podstatné, okamžitě se ozvalo: „Zavřeme ho!“ Ale Wiesenthal řekl: „Ne. Já chápu, že chránil svou rodinu.“ Takže tento člověk byl sice uvolněn z armády, ale pracoval dál v solidní profesi a nebyl vůbec postižen. Dokonce dost dlouho žil ve vile na Ořechovce, ve které za války žil Eichmann. Mimochodem, perlička: po roce 1945 se tam nastěhoval Egon Erwin Kisch se svou manželkou.

Takže toto byl Simon Wiesenthal. On na to měl podle mého názoru právo, i na to, aby řekl – tohoto člověka odsoudit, nebo ne. Ale přesto všechno, že měl ohromnou zkušenost, tak dokázal udělat i to, co udělal právě v případě tohoto Čechoslováka.

O Antonínovi Kalinovi jsem se dozvěděl od Kalina-boys na mejdanu v Izraeli

Martina: Stanislave, ty ve tvých třech písmenech, která ve tvé heuristické metodě akcentovali studenti, kteří ti chtěli pomáhat, máš V jako Vzdělání. Uvědomuji si, že k tobě některé příběhy chodí proto, že si všímáš věcí, kterých si jiní nevšímají. Narážím na to, jak jsem se dočetla, že jsi na jedné půdě před lety objevil rukopis řidiče Leopolda Lojky. Já bych si řekla: „Lojka, no nějaký řidič.“ Ale ty jsi věděl, že v osudové chvíli vezl v Sarajevu následníka rakousko-uherského trůnu, Františka Ferdinanda dʼEste, a tudíž jsi měl najednou ohromný příběh. Tak by mě zajímalo, jakým způsobem k tobě přišel příběh Antonína Kaliny, člověka, který ve dvou koncentračních táborech zachránil tisíc lidí? Jak tě tyto příběhy potkávají? Někteří novináři naříkají, že nemají o čem psát, že všechno už bylo napsáno a zpracováno, a ty říkáš: „Za několik životů bych nestihl to, co mám…“

Stanislav Motl: Myslím, že bych uživil deset takových novinářů. Tím to ale nechci znevažovat, protože v této zemi je hodně schopných kolegů novinářů, a některé opravdu obdivuji.

Takže Antonín Kalina – to je zase ten můj analytický mozek. Jsem v Izraeli, to je jakási má druhá země, jsem tam rád, mám tam i nějaké pracovní závazky, a jdu na mejdan, kde byli nějací stařečci. A já jsem říkal: „Co to tady je?“ Bylo to blízko Hadery a oni říkali něco v tom smyslu: „My jsme Kalina-boys.“ Já jsem se zeptal, co to bylo, a oni mi říkali o Kalinovi, naznačili příběh, který jsem neznal. Byl jsem v šoku, protože v té době se hodně mluvilo o Oskaru Schindlerovi, nic proti němu, ale zde je člověk jako heftling, to znamená, že zachraňoval lidi takovým způsobem, že ho mohli kdykoliv zabít jako psa. A tak jsem začal pátrat.

Když jsem se dostal domů, tak jsem našel vězně, kteří ho ještě pamatovali, a postupně se mi začala skládat mozaika tohoto neuvěřitelného příběhu, což je, jak jsem napsal v jedné své knize, největší záchranná akce v dějinách války, která neměla obdoby. I způsob této záchrany je úžasný. Pak mně pomohlo i to, že jsem se o to zajímal, a věděl, že je z Třebíče, pochází z deseti dětí. A Třebíč je skoro mé rodné město, jezdím tam hrozně rád a mám rád tamější lidi. Třebíč je vůbec fenomén, to bych o tom mluvil dlouho – takto malé město dalo třeba španělské občanské válce deset lidí, kteří tam šli bojovat jako lékaři a podobně. Takže je to zvláštní město, kde se hrozně dobře cítím, a také je to jediné město, kde se uchovala židovská čtvrť, dnes památka UNESCO.

Věděl jsem, že tam mám přednášky pro židovský festival Šamajim, a tak jsem se spojil s dámami z městského kulturního střediska, zejména s Jarkou Hanáčkovou, což je úžasná, schopná a nesmírně aktivní žena. A ona dala nějaký pokyn a najednou se přihlásili příbuzní. Tak jsem to všechno spojil a mohl napsat knihu, a potom díky ostravské televizi jsem natočil příběh. Takže jde o to, že to člověku najednou sepne v hlavě: slyším Kalina, holocaust, znám lidi, kteří prošli lágry, najdu je, zjistím, že jsou z Třebíče, kde to znám – a už jsem to spojil. To je to, co mi v hlavě funguje, ani nevím jak, až mě to někdy děsí.

Celý život hledám dobrodružství na moři, na horách, sopkách, v jeskyních, a najednou jsem dospěl k závěru, že největším hrdinou mého života byla moje matka

Martina: Stanislave, ty jsi za svůj život potkal, objevil, našel, zjistil informace o mnoha lidech, kteří se zachovali nesmírně statečně. Na druhou stranu ses také setkal s lidmi, kteří fatálně selhali. Jak pro tebe dneska zní pojem hrdina, kdo to je a koho si pod tím představíš?

Stanislav Motl: Teď budu hodně osobní, jako jsem nikdy nebyl: letos mi bude šedesát osm let a celý život hledám nějaké hrdiny. Celý život hledám dobrodružství na moři, na horách, na sopkách, v jeskyních, a najednou jsem dospěl k závěru, že největší hrdina mého života byla moje matka. To jsou ti praví hrdinové.

Pro mě byl velkým hrdinou Richard Halliburton, který vylezl na Matterhorn, kam já jsem nikdy nevylezl, a pokoušel jsem se o to dvakrát. A najednou si uvědomíš, že hrdina je pro mě ten, který třeba vychová perfektní rodinu, postaví barák, nebo dá jenom dohromady byt a nějakým způsobem se stará o rodinu – to je hrdina, protože je zodpovědný.

My, trošku šílenci a dobrodruzi, vylezeme na nějakou horu jenom z našeho sobectví, protože chceme žít pro zážitky – a já bohužel takový jsem. Takže docházím k závěru, že největšími hrdiny jsou tito lidé. Jak říkal tvůj a můj přítel, Zdeněk Mahler – to je sůl země, to jsou ti praví hrdinové. Takže toto je asi pro mě hrdinství.

Ale co se týče hrdinství třeba ve vztahu k historii, k odboji nebo k historii první a druhé světové války, tak samozřejmě existují hrdinové, kteří jsou neuvěřitelně stateční, a statečně umřeli. Proto také vůbec nemohu, jak už toho mám tolik v hlavě, rozlišovat co se týče odboje – jestli to byl komunista nebo nekomunista, pro mě to jsou buďto stateční lidé, nebo lidé kteří selhali, a vůbec v tom nerozlišuji.

Říkám to proto, že i selhání bylo v této době diskutabilní. Někdo řekne, že někdo někoho udal, ale já bych toho člověka chtěl vidět při výslechu gestapa. Měl jsem kamaráda, který pro mě hodně znamenal – jsou lidé, kteří jdou mým životem – jmenoval se Bohumil Bartoníček, který v osmnácti letech čekal čtyři měsíce v cele smrti na popravu sekyrou. Mě zaujalo, jak to mohl v osmnácti zvládnout. Každé pondělí chodil kat, takže každé pondělí čekal, jestli na něj přijde řada – a přežil čtyři měsíce. A já mu povídám, jeli jsme při tom autem: „O Fučíkovi se říká, že hodně mluvil.“ A on se na mě podíval a říkal: „Pane Motle, já jsem si myslel, že jste chytřejší. Uvažujte logicky, přece my všichni, kteří jsme procházeli gestapem k Volksgerichtshofu, k lidovému soudnímu dvoru, jsme museli podepsat protokoly. To je jako dneska, také nejdete k soudu bez protokolu. To znamená, že všichni jsme mluvili, ale otázka je jak. To znamená, že jsme hráli hry, oddalovali situaci.“

Takže já už v životě nemůžu říci, že někdo na gestapu proti někomu vypovídal, že mluvil, nebo že někoho dokonce udal, protože vím, jak to bylo. A mrzí mě, že je tady hodně lidí, kteří toto šmahem odsoudí, protože si vůbec nedokážou přestavit systém, jaký fungoval, protože to neznají, a nevědí, v jaké situaci ti lidé byli.

Klasickým případem je právě příběh pana Bartoníčka: Oni mu přinesli celou strukturu jeho českotřebovské organizace, jež se jmenovala „Mladý Východ proti Hitlerovi“, kde byla struktura přesně podle jmen, a uprostřed byl napsán velitel této skupiny. A gestapák mu pobaveně říkal: „A kampak by ses napsal ty?“ Jeho logicky napadlo napsat se někam na okraj, co nejdál od vedoucího. Ale pan Bartoníček říkal: „To ne, já už jsem v tom okamžiku věděl, blesklo mi to hlavou, že když se napíšu na konec, tak mě budou ještě víc mlátit, abych prozradil ty další. A tak jsem se napsal vedle velitele skupiny, protože bylo jasné, že je to stejně celé prozrazené a že mě alespoň nebudou mlátit.“ Takto tito lidé přemýšleli a všechno to byly hry.

A když jsem u Fučíka, tak si o něm můžeme myslet cokoliv, ale našel jsem nyní v nových archivech, které se objevily v Německu, a tady ještě nejsou, byl to takzvaný kořistní materiál, který přišel z Ameriky, informace o akci, kterou podnikl. On získal 14 dnů času tím, že jim vysvětloval, že je tady Jan Šverma, který seskočil padákem, a že s ním má schůzku u Šlechtovy restaurace. On věděl, že tady není, ale získal tak 14 dní tím, že skupina gestapáků šla se zbraněmi pro Švermu, který ovšem logicky nepřišel. Ještě se tam píše, že Fučík za to dostal druhý stupeň donucovacích prostředků, což je mlácení přes paty. Chci říci, že mě někdy fascinuje, když někdo řekne: Tenhle člověk na gestapu vypovídal, nebo dokonce někoho udal. Není to pravda.

Získal jsem dokumenty o tom, že byl na Slovensku připravován atentát na Tomáše Garrigua Masaryka při jeho první cestě na Podkarpatskou Rus

Martina: Mimochodem již zmíněný Zdeněk Mahler byl velkým zastáncem Julia Fučíka. A vím, že se dokonce nechával zavřít do cely smrti a tam četl jeho Reportáž psanou na oprátce, aby to lépe dokázal vnímat a zažít.

Stanislav Motl: U Fučíka mě někdy mrzí, že se kvůli němu nemluví o jiných lidech. Fučík byl popraven, to je strašlivá situace a nerad o tom mluvím.

Nedávno jsem objevil dokument, ve kterém němečtí historici mluví o „třech krvavých nocích“, kdy během tří nocí museli dva kati popravit kolem tří set lidí, čekatelů na smrt. Sekyra nefungovala, takže je věšeli na háky. Říkám to proto, že jsem našel svědectví jednoho člověka, byl to předválečný důstojník z Obrany národa, který tyto tři noci v té hrůze psal něco jako reportáž, kde popisuje, jak přichází kat, teď vrznou vedle dveře, modlím se. Ukazuje normální lidskou slabost v dobrém smyslu slova, což je to lidství.

Tento člověk to přežil, oni asi třicet lidí nechali být, a jak to vypadá po takové hrůze, si vůbec nedovedu představit. A za půl roku ho sťali v Brandenburku. Ale co je podstatné, on svou reportáž zašil do kabátu a němečtí nacisté byli tak akurátní, že to vše poslali po popravě domů, takže to rodina našla. Chci říci, že ta situace byla pekelná a že dnes vůbec nemáme představu o tom, co se tam dělo. A je mi hrozně líto, že se o těchto lidech málo mluví.

Martina: Stanislave, tuto otázku nemám ráda a je možná laciná, protože se máme všichni tendenci neustále ujišťovat o těch nej: nejvýš, nejlíp, nejhlouběji. Ale přesto bych se chtěla zeptat: ty jsi těchto příběhů za svůj život zpracoval stovky, ale který tě napadne jako úplně první, taková síla, že kdybys nic jiného neudělal, tak tohle stálo za to, abys pro tento příběh žil a pracoval?

Stanislav Motl: Myslíš ze všech příběhů, které jsem zpracoval?

Martina: Ano.

Stanislav Motl: Byl to zmíněný Antonín Kalina. A potom příběh, který se mnou šel třicet let, nejmladšího odbojáře u nás, třináctiletého kluka Oldy Dolečka, jenž zahynul v koncentračním táboře pro mladistvé. Tam je zajímavé to, že jsem dohledal úplně všechny okolnosti jeho smrti, našel jsem i jeho lékařskou dokumentaci v Německu, a podobně. To je obrovský příběh, který jsem objevil jako kluk v jeho letech a jde to se mnou stále. Takže tyto dva příběhy. Ale bylo jich rozhodně víc, u kterých si říkám, že i kdybych nic jinýho neudělal, tak by to možná stačilo.

Problém je taky v tom, že když těchto příběhů člověk dělá hodně, i co se týče psaní knih, tak se někdy dohaduji s nakladateli, abych lidi nezahltil, což je někdy problém. Takže říkám: „Já přece nemohu každý rok vydávat jednu nebo dvě knihy, to bych pak zahltil trh.“ Myslím, že některé věci docení po mé smrti, což říkám v uvozovkách. Ale mně to prostě nedá, valí se to na mě.

To je také dáno tím, že jak nejezdím autem, ale vlaky, létám letadly, tak se po cestě vždycky objeví někdo, kdo si chce povídat. Řeknu klasický poslední případ: přednáška v Písku končí, nahrnou se na mě lidé a přijde pán, který přesně ví, co potřebuju. Dá mi obálku a říká: „Vy jezdíte autobusem. Teď nemáte čas, tak se pak do té obálky v autobuse podívejte.“ A já najdu dokumenty o tom, že byl na Slovensku připravován atentát na Tomáše Garrigua Masaryka při jeho první cestě na Podkarpatskou Rus. Existoval vyšetřovací protokol, který musel být na příkaz Masaryka zničen, ale tatínek toho pána, který byl četníkem, ho uchoval. Takže jsem měl neuvěřitelnou bombu. Dostal jsem k dispozici celý spis o tom, jak se připravovala skupina složená z Maďarů, Slováků, kteří ho měli zabít při cestě z Košic do Užhorodu, jak se to všechno zhatilo, kdo to zhatil a tak podobně. Takže takhle to ke mně chodí.

Martina: Promiň, teď ti položím zcela podivnou otázku, ale řekni mi: kdybychom teď byli ještě celý stát, a rozhodovali se, jestli se roztrhne Československo, a ty bys dostal do ruky takovou bombu, podle níž nám Slováci chtěli zabít Masaryka – zveřejnil bys to?

Stanislav Motl: Asi ano, ale samozřejmě s nějakým komentářem. Nějak bych vysvětloval, že za to Slovensko nemůže, byli to zejména separatisté z Maďarska. Historicky šlo o to, a nechci o tom dlouho mluvit, že Maďaři nechtěli, aby Podkarpatská Rus patřila nám. Takže vytvářeli skupiny diverzantů, kteří tam vytvářeli rozkol a chaos. Tím bych to vysvětlil. Ale když jsme u Československa, tak já jsem se s rozpadem nikdy nesmířil, ve světě jsem stále Čechoslovákem, pořád se tak představuji. A jsem hrozně uražen, že když to rozdělili, tak se mě nezeptali. Takže kvůli tomuto jsem strašně uražený člověk.

Martina: Referendum.

Stanislav Motl: To byla jedna cesta, klidně to mohli udělat. Ale říká se, že po bitvě je každý generál, a já opravdu těmto věcem nerozumím. Takže ani nemám právo to kritizovat, a nevím, jaké všechny okolnosti v tom byly. Ale jezdím na Podkarpatskou Rus často, a když člověk jede třeba autem z Podkarpatské Rusi a vidí tu krajinu, hory – to byla tak nádherná země. A hlavně mám hrozně rád lidi na Slovensku i na Podkarpatské Rusi.

Martina: Ale zdá se, že nám to takhle docela klape, a buďme rádi, že se to takto vyřešilo.

Stanislav Motl: Jsme kamarádi, to je pravda.

Martina: Stanislave, děkuji ti za tohle povídání o hledání příběhů lidí.

Stanislav Motl: Také děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Svatopluk napsal:

    Propaganda pana Motla je tendenční a poplatná současné objednávce. Motl není nic jiného než rozhlasový Hřebejk, Najbrt, Marhoul a řady dalších prostitutů nenávidících z celé své zvířecí duše český národ.

  2. Věra napsal:

    Hrdinu pana Motla sleduju, miluju, fandím! Přeji pevné zdraví.

  3. Ivana Hrubá napsal:

    Příběhy vyprávěné panem Mottlem hltám! Bohužel nestihla jsem si poslechnout všechny, snad to dohoním! Je úžasné, že takový člověk je mezi námi.
    A nejvíc jsem prožívala příběhy, ve kterých padla mně známá jména, jako třeba pan učitel Němec ze Sokolova.
    Nechť Bůh chrání pana Mottla a jeho zdraví, ať se ještě dlouho může věnovat své nanejvýš záslužné práci.

  4. Jana napsal:

    Martino, děkuju za úžasný rozhovor s panem Motlem. Pane Motle, vy jste taky hrdina, obdivuju s jakým zápalem a systematičností jste pátral a bádal. Vaše slova o googlování a zapomínání jsou trefná, je to tak. Taky si z „papírového hledání“ si doteď pamatuju dost.
    Poslouchám vás i v rozhlase, stojí to za to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..