Stanislav Motl
Stanislav Motl

Stanislav Motl 4. díl: Dnes již není nutné novináře zabíjet. Jsou i jiné metody, jak je zlikvidovat.

V minulém díle jsme slyšeli velmi silné vyprávění novináře a spisovatele Stanislava Motla o jeho setkávání s lidmi, z nich mnozí byli třeba masoví vrazi. A často žili úplně v klidu, neměli v sobě vyvinutou schopnost svědomí. Potlačili ho. Vyprávěl také, jak mu právě tito lidé často tvrdili, že oni byli první, kdo bojovali a bránili nás proti nebezpečí z Východu. Nebo mu vyprávěli, že vedli válku s teroristy. Stanislav Motl poté líčil, že celý život hledá hrdiny a dobrodružství, až najednou v osmašedesáti letech dospěl k tomu, že největším hrdinou jeho života byla jeho máma. O objevování, dobrodružství, o hrdinech – a také o každodenní novinářské práci rozmlouváme i v této části se Stanislavem Motlem.

Lidé

Délka: 33:44
Datum: 22.5.2020

Přehrát pořad

Martina: Ty jsi to, čemu říkám „analogový člověk v digitálním světě“. O sobě říkám „analogové děvče v digitálním světě“, ale ty to máš ještě na druhou. Teď vidím, že nejenom že pracuješ klasicky s matérií a s archiváliemi, ale jdeš mezi lidi, jedeš vlakem, autobusem, cestuješ, což znamená, že pracuješ nejstarší novinářskou metodou. A když jsme si tady povídali sami dva, tak sis povzdechl, že umírá kischovská žurnalistika.

Stanislav Motl: Ano, ze zuřivých reportérů se stávají internetoví sjížděči, nebo prohlížeči, ale nechci to bagatelizovat.

Martina: Jak bys charakterizoval kischovskou žurnalistiku?

Stanislav Motl: My tomu říkáme kischovská žurnalistika, ale to je dáno tím, že Kisch byl z dnešního pohledu jediným člověkem mezi reportéry, který se uměl zviditelnit – a to i v zahraničí, protože psal německy. Byli zde tehdy reportéři, a kdo dnes o nich ví? Byl tady Edvard Valenta, Rudolf Těsnohlídek a další, kteří byli vynikající. Chci říci, že to byla žurnalistika, že ti lidé chodili nejenom do barů, i dnes chodí do barů leckdo a pořád, ale nasávali život a nedělali rozdíly mezi lidmi, což je další důležitý moment. A to je to, co mě Kisch také učil. Jendou mi jeden pán, takový zvláštní člověk v Istanbulu, řekl: „S každým člověkem, se kterým se potkáš, se zkus zastavit, ať je to bezdomovec, nebo dvojnásobný doktor fyziky, protože každý z těchto lidí tě může něčím obohatit, někam tě posunout, i ten bezdomovec.“ A to bylo právě jako Kisch, který byl schopen komunikovat s pražským podsvětím, s bezdomovci, ale také s císaři a politiky. Takže to je první moment, nedělat rozdíly mezi lidmi, na každém člověku můžete najít něco zajímavého.

Další problém je, že tito lidé stále studovali, byli vzdělaní. Nechci se chlubit, ale moje knihovny obsahují devět tisíc svazků. Takže obrovská vzdělanost těchto lidí, třeba Franta Kocourek, můj reportérský guru, který zahynul v Osvětimi, byl člověk, který měl za sebou univerzitní studia na Sorboně – takže tenkrát byl novinářem takovýto člověk. Tedy obrovská vzdělanost.

A pořád u těchto lidí byla přítomno, a tehdy to nebyly žádné celebrity, kromě Kische, který se ale nebral jako celebrita, že v sobě měli životní pokoru, a hlavně měli touhu ne být slavní, ale něco lidem sdělit. A to je to, co říkám mladým novinářům: „Nestačí žít tak, abyste toužili po slávě.“ Já toto nikdy neměl, ani v dětství, nikdy jsem nechtěl být slavný, jenom jsem měl touhu lidem něco zajímavého sdělit, něco pro ně vypátrat, na co třeba nemají sílu, aby to zjistili. Jít třeba cestou Štefánika – lezl jsem na Mont Blanc, a málem jsem se tam zabil, protože jsem věděl, že on touto cestou šel a že tam měl hvězdárnu.

Je to až mystická záležitost. Chodím po stopách lidí, kteří mě zaujmou, a mám pocit, že jsem s nimi spojen. Strávil jsem tři noci na hrobu Jacka Londona v Kalifornii a nade mnou byly hvězdy.

Martina: Pomáhá to?

Stanislav Motl: To už je jakási mystická záležitost. Dělám to, a postavil jsem na tom svou kariéru, že chodím po stopách lidí, kteří mě zaujmou. Pracuji tak, že až fundamentalisticky o nich všechno nastuduji – a s touto znalostí se vydám do nějakého místa, kde něco zažili.

Martina: Proto jsi byl v baru, kde byl na svém posledním flámu před odletem Antoine de Saint-Exupéry…

Stanislav Motl: Ano. Mám někdy pocit, že jsem na tyto lidi napojen a že jim víc rozumím. Jako když jsem byl tři noci sám na hrobě Jacka Londona v Kalifornii, kdy nade mnou byly hvězdy a já mu víc rozuměl. To je věc, kterou dělám a kterou často dělali tito lidé, Kisch to také dělával, než ztloustnul a zpohodlněl.

Na mě se stále lidé obracejí s tím, že něco chtějí, a já to chápu. A někteří novináři se se mnou baví tím způsobem, že ani nezvednou telefon – a komunikují jenom písemně. Já říkám: „Tak se sejdeme.“ A oni: „Nemám čas, a třeba zavolám.“ Takže tam je nutné přesně to, co jsi říkala, tedy kontakt s lidmi. K tomu mi pomáhají i přednášky, které mám po světě, a je to důležité pro drajv, aby ho novinář v sobě měl.

A pak jdou potom za tebou nejen příběhy, ale ty víš, co se děje mezi lidmi. A jde za tebou – a teď to řeknu vznešeně a omlouvám se, jestli to někomu bude připadat vychloubačně – člověčina. Když někdy čtu nějaké texty, tak přesně poznám, že jsou často úplně bez srdce. Je to perfektní, ale i ten Hemingway, který takto někdy působí, tam tu emoci má.

Mimochodem, teď jsem objevil další bombu: Robert Jordan – známý z Hemingwayova příběhu Komu zvoní hrana. Tak já jsem tohoto člověka našel, zjistil, kdo to byl, a nyní po něm pátrám ve Španělsku. Ale od roku 1938 je nezvěstný. Ale našel jsem předobraz tohoto Hemingwayova hrdiny asi tak na 90 procent.

Martina: Když mi toto všechno se stejným zápalem říkáš, tak stalo se ti někdy, že jsi naletěl? Že si tě někdo povodil, a tys po dlouhé době práce přišel na to, že jsi zcela na scestí?

Stanislav Motl: Ano, to se stane často. Pamatuji tento příběh: Našel jsem jednoho člověka, kterého jsem nemohl dlouho najít, měl klasické české jméno a věděl jsem, že byl v době války dost nebezpečný, když to řeknu velmi kulantně. Myslel jsem si, že byl po válce popraven, protože byl odsouzen k trestu smrti. Ale on žil, našel jsem ho v jednom městě, a chytla mě euforie, že ho mám. Byl hrozně chytrý, vystudovaný zpravodajec, a tak mi řekl: „Heleďte, teď to nebudeme řešit. Sejdeme se za týden v nějaké vinárně.“ Já jsem do té vinárny přišel, byl jsem úplně hotovej z toho, že ho mám před sebou – hledal jsem ho tři roky, bylo to hrozný. Dali jsme si červené víno, strávili spolu ve vinárně hodinu, a když jsem to pak vyhodnotil, tak jsem zjistil, že mi neřekl nic, a já mu řekl všechno.

Martina: Dobrá práce zpravodajce.

Stanislav Motl: Byl opravdu zkušený. Ale neprozradil jsem ho z toho důvodu, že si po válce skutečně odseděl obrovské množství kriminálů, takže si své provinění odseděl, a šedesát let žil velice dobrým a řekl bych hezkým životem. Takže co bych s tím udělal? Potom mi jeden kolega říkal, proč to nezveřejním, a já jsem mu říkal: „To nemá smysl. Pouze bych ho vystavil skandalizaci, protože on to opravdu odčinil, a navíc nikoho fyzicky nezabil. Takže to se někdy stane.

Existují lidé a agentury, které se snaží přes některé novináře ovlivňovat běh událostí

Martina: Stanislave, ptala jsem se na to proto, že ty sám říkáš, že novináři si v dnešní době vůbec ani neuvědomují, že jsou manipulováni. Někteří si dokonce myslí, že jsou to oni, kdo manipulují, ale zatím jsou ve službách, aniž si to uvědomují. Řekni mi, máš jasno v tom, kdo jsou tito manipulátoři? Kdo nás novináře má jako pimprlata?

Stanislav Motl: Říkám někteří novináři. Nemůžeme je házet do jednoho pytle, je tady spousta velice dobrých novinářů a rád je čtu. Živě si pamatuji, že v 90. letech jsem pracoval v jedné televizi, nesmím jmenovat…

Martina: Tady můžeš.

Stanislav Motl: Pracovali jsme tam spolu, že ano. A tehdy nás jeden vysoký představitel této televize, nechci ho jmenovat, protože nemám svolení, ale lidé si určitě vybaví, kdo to asi byl, říkal: „Objeví se tady brzy mediální agentury, budou nás kontaktovat a snažit se ovlivnit běh nějakých událostí.“ Pak se začalo stávat i mně, že mnoho mých kolegů – i když já mezi novináři logicky nemám moc přátel, vůbec se s nimi nepotkávám, mám přátele v úplně jiných kruzích – zmizelo. A pak se objevili a měli většinou dobrá auta, dobře vypadali. A já říkám: „Co děláš?“ A on: „Mám mediální agenturu.“

A jednou se stalo, že mi jeden z takovýchto lidí volá, jestli se můžeme potkat na kafi. Byl to opravdu kamarád a řekl mi: „Slib mi jednu věc: že to nesmí zkalit naše přátelství.“ Což bylo od něj hrozně fér. Přišel jsem tam, on mi ukázal desky, kde byly šílené kompromitující materiály na jednoho poměrně vysokého politika v této zemi. Byl to nějaký ministr, který mě moc nezajímal – přiznám se, že politická situace zde mě nijak nezajímá a jde mimo mě. Spíše mě zajímá, co se děje ve světě. Ale nemám čas to řešit. Takže čtu ty nejstrašnější věci a říkám si, že to na něj musí psát nějaký člověk z jeho sekretariátu, protože jinak to není možné.

A on mi to dal. Když by to byl novinář, který nemá náměty a potřebuje se udržet, má hypotéku a podobně, tak si uvědomí, že má bombu a nemusí někde rok pátrat jako pitomec a jako já někde jezdit vlakem. Takže se logicky může stát, že po tom šáhne, protože má bombu. Já na to koukl a doslova jsem řekl: „Jsem ješitný novinář a moje ješitnost spočívá v tom, že co nevypátrám sám, mě nebaví.“ To znamená, že když nějaký kolega najde velký příběh, tak do toho v principu nejdu, leda v situaci, kdy najdu něco nového, co příběh posune. Takže jsem mu řekl: „Tak si s tím běž někam jinam.“ A vyšlo to, ale někde jinde.

Chci říci, že toto je jedna z věcí, kdy člověk může být ovlivňován, a může to někoho zaujmout z toho důvodu, že si v té rychlosti myslí, že nemusí pro tu bombu nic udělat, že nemusí pátrat – a má to de facto za jedno kafe. Takže díky tomu, že jsem to zažil na vlastní kůži, vím, že to existuje. Zažil jsem i způsoby, že na mě byly vyvíjeny tlaky takového typu, že můžu být hodně bohatý člověk, když do něčeho půjdu…

Dnes není nutné novináře zabíjet, Existují jiné metody, jak je zlikvidovat.

Martina: Nebo taky bys třeba mohl být hodně mrtvý…

Stanislav Motl: Teď se dostanu někam úplně jinam – dneska není nutné u nás novináře zabíjet. Stačí si přečíst mou poslední knížku, kde popisuji likvidaci slavné hollywoodské hvězdy Sebergové, hvězdy filmu U konce s dechem. Existují operace, které tě zlikvidují, takže tě nezabijou, ale zabijou tě jinak. Tato dívka byla labilní, vznikaly na ni nějaké spisy…

Martina: Byla levicovou aktivistkou.

Stanislav Motl: Byla samozřejmě v tomto směru naivní, a dopadlo to tak, když to zkrátím, ale v knize to mám perfektně popsané, že spáchala sebevraždu. Vím to proto, že Amerika je úžasná v tom, a říkám to bez ironie, že padesát let poté udělali komisi, která to vypátrala, a já mám na cédéčku všechny dokumenty, které jsou k dispozici, a všechny legálně. Takže v tomto Ameriku obdivuji.

Když byl v době mccarthismu zavřen Jiří Voskovec s podezřením „inklinace ke komunismu“, tak ho 11 za měsíců pustili. A za dva roky tam o tom všem může natočit film. Nevím, co by se dělo tady. Takže tím chci říct, že člověka mohou zničit jinak.

Co se týká smrti, měl jsem i výhrůžky tohoto typu, ale to mě nikdy nevykolejilo, a to z toho důvodu, že jsem se smrtí vždycky počítal, a to i díky tomu, co jsem dělal předtím, tedy mé různé expedice. Takže jsem na to byl vždy připraven. Také jsem si programově říkal, že nesmím mít žádný majetek, nesmím žít rodinným životem, musím být sám za sebe – to je moje volba, to si nestěžuji, tak jsem se rozhodl. Takže ne že bych se smrti nebál, vždycky jsem respektoval události, třeba na horách, ale nijak jsem to neřešil. Smrt přijde, a stejně všichni musíme zemřít, že ano. Jenom je blbý, čehož se někdy bojím, že smrt přijde v situaci, když budu mít třeba rozepsanou nějakou knížku, a já ji nedopíšu. To říkám samozřejmě s nadsázkou.

Martina: Stanislave, ty už se přes padesát let věnuješ novinařině, nebo zaznamenávání příběhů, takže můžeš tuto dobu pozorovat. A kromě toho také neustále studuješ historii, takže máš srovnání. Je markantní, že se v médiích odehrává mnoho bojů a manipulací, a s tím samozřejmě ještě zamíchala nová média – řekni mi, myslíš, že je to pořád stejné, nebo je manipulací více než dříve, a že informační blátíčko je mnohem hustší?

Stanislav Motl: Myslím, že tato doba je skutečně náročnější, zejména pro mladé lidi, protože logicky dvacetiletý člověk nemá tolik zkušeností, informací a znalostí, jako mám já. Proto není schopen se v tom orientovat. Uvedu k tomu jeden příklad: Měl jsem přednášku o Tomáši Garrigu Masarykovi a citoval jsem z novin, samozřejmě bez autorů, co se o něm psalo. Třeba: „Ty stvůro“ – kvůli Rukopisům. Prostě strašná slova. A pak vystoupil student a řekl mi toto, a pořád nad tím přemýšlím a možná jsme si o tom někde povídali u kafe. Říká: „Pane Motl, to je úžasné, ale lidé byli tehdy tak slušní, že se i pod toto podepsali. To zaprvé. Kdyby Tomáš Garrigue Masaryk žil dnes, v době sociálních sítí, tak by to neustál.“

Toto mi řekl, a já tvrdím, že nemá pravdu. Mám filozofii, že člověk, aby psychicky obstál, tak musí mít velice dobrou fyzickou kondici, to je základ, a Masaryk ji měl. To byl člověk z moravského venkova, byl silný. Například šel jednou ze školy, potkal ho lupič s nožem a on ho přepral. Ale přišel domů s dírou v boku – to byl Masaryk.

Na toto téma, že jsou různé hlasy, že to byl asi nějaký šlechtic nebo něco podobného, jsme mluvili s panem doktorem Mahlerem, a já říkám: „Někdy mi připadá, jako kdyby náš národ byl tak málo sebevědomý, že když se objeví někdo takzvaně z normálního prostředí a vyniká, tak se říká, že není možné, aby byl z tak obyčejné rodiny. A že to musí být nějaký šlechtic nebo něco takového. Když se objeví lidé typu Božena Němcová, Jan Neruda, tak se vždy něco hledá – nic proti tomu, i to je práce, a když se po tom pátrá, je to úžasné dobrodružství. Ale Masaryk, znova opakuji, byl výjimečný svou odolností, a proto dokázal, co dokázal a měl tak dlouhý život, protože tito lidé se dožívají vyššího věku.

Luděk Munzar říkal, že dnes můžeme mít těžko nějaké vzory, protože když se nějaký vzor objeví, tak se vždycky najde někdo, kdo ho poplive

Martina: Ale nad tím, co ti říkal ten student, budu teď také přemýšlet, protože se mi vybaví, co mi říkal jeden herec o lidech jako pan Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, pan Höger – že by v dnešní době neměli šanci, protože vůbec nebyli dimenzováni třeba na bulvár jako takový.

Stanislav Motl: Byli slušní.

Martina: Oni by vůbec nevěděli, jak s tím pracovat, kdyby na ně najednou někdo začal vytahovat nějaká jejich drobná osobní selhání.

Stanislav Motl: Tvůj velký přítel byl, a já to vím, Luděk Munzar. A živě si pamatuji, když jsem s ním točil film o Karlu Högerovi, kde jsem dokazoval jeho odboj za války, že mi řekl jednu věc, a mám to natočené: „Dneska můžeme mít těžko nějaké vzory, protože když se v dnešní době nějaký vzor objeví, tak se vždycky najde někdo, kdo ho poplive. Kdo má věřit tomu, co je pravda? Tomáš Garrigue Masaryk je stále ještě stálicí a stále zde nejsou snahy po něm po této stránce jít, zaplať pánbů za to, je to skála. Jak mi říkal Svatopluk Beneš: Masaryk byla taková dimenze, že si na něj fakt nikdo nedovolil, jakou měl autoritu. Ani komunisté, ani ultrapravice, ani Gajda, nikdo.“ Toto mi řekl pan Munzar, že dnes je taková doba, že se dá kde kdo poplivat, a pak aby se v tom někdo vyznal.

Když něco čtu, tak si samozřejmě říkám to, co nás naučili latinsky ve škole: de omnibus dubitandum, o všem je nutno pochybovat. A pak si řeknu: cui bono, komu to asi poslouží, když se po nějakém člověku jde. Je to strašně zajímavé, a tento student, se kterým se od té doby občas setkávám, je nesmírně inteligentní a má před sebou i velikou budoucnost, co se týká novinářské práce. Ale ta otázka mně stále leží v hlavě tak jako tobě.

Je stále častější, že když někomu dojdou argumenty, tak něco zvýrazní a něco zatají a použije emoce

Martina: V této souvislosti se říká, že žijeme v době postfaktické. Souhlasíš s tím?

Stanislav Motl: To už jsem naznačoval, že si někdo historii vykládá jako ideologicko-politickou interpretaci historie. Pravda je, že čím dál tím více rozhodují emoce, a já už se někdy vyhýbám diskusím, protože i když dáš spoustu argumentů, že něco není pravda, tak tito lidé, když jim dojdou argumenty, a neříkám, že všichni, ale není jich málo, okamžitě použijí emoce. To jsou věci ode zdi ke zdi. Takže jako by zde více vládly někdy emoce v těchto záležitostech. Takže souhlasím s tím, že je to tak. A navíc, což je také problematické, historie, když je interpret schopný, a schopných lidí je hodně, se dá vykládat různě, podle toho, jak se to hodí. A to jsme zase u toho, co jsme říkali – něco se zvýrazní a něco zatají.

Martina: Někdy se říká, že nás pánbůh potrestá tím, že splní naše přání. Stalo se ti někdy, že jsi byl při pátrání úspěšný, ale zároveň sis právě tím rozbil své vlastní hračky? Třeba mě napadá to, když jsi našel Exupéryho letadlo. Já jsem si nepřála, abys ho našel, ale přála jsem si, aby nikdy nebylo nalezeno, a mohla jsem si stále živit myšlenku, že odletěl na jinou planetu. Je to naivní, je to blbina, možná, ale asi mi rozumíš.

Stanislav Motl: Já to nenašel úplně fyzicky, byl jsem pouze členem skupiny, která to objevila. Hlavní, kdo to objevil, byl Luc Vanrell. Ale stejně není jisté, jestli tam Exupéry byl. U druhého letadla se našly ostatky německého pilota, ale Exupéry tam nebyl. Takže pořád je zde nádherná vize, že šel někam jinam. Dokonce v Brazílii existují skupiny lidí, kteří na svých stránkách dokazují, že byl ve spojení s mimozemšťany, viz Malý Princ, což je prý analogie, a že skutečně žije někde v jiné dimenzi.

Martina: Možná jsou někde spolu s Elvisem Preslym.

Stanislav Motl: Může tam být s Elvisem Preslym, s Johnem Lennonem, s tím by si rozuměli, a může tam být se Štefánikem. Štefánikem jsem posedlý asi třicet let a chodím po jeho stopách, protože ho považuji za hlavního strůjce naší republiky v dobrém slova smyslu, při vší velké úctě, kterou mám k Benešovi a k Masarykovi. Ale Štefánik a Exupéry si byli hrozně podobní, až mě to někdy děsí: měli podobné rukopisy, podobné osudy, byli to muži obdivovaní nejkrásnějšími ženami, ale byli plni depresí a měli podobné záhadné konce. A když to řeknu při vší úctě, nebyli to dobří letci, špatně přistávali, byli roztěkaní, Štefánikovi později zakazovali létat a Exupérymu také.

To je zase příběh Jiřího Muchy, který mi vyprávěl, že měl kamaráda Johna Phillipse, což byl slavný americký reportér, se kterým jsem se v roce 91 sešel. A Exupéry ho potkal na základně v Borgo. Velitel prý poprosil chudáka Philipse, ať se přimluví, že mu zakázali lítat, protože je to ikona a „přece ho nenecháme se zabít“. A on se přimluvil, ale on potom letěl na let, ze kterého se nevrátil. To je osud.

Mám rád příběhy, které nejsou černé ani bílé. V Izraeli dostala titul Spravedlivý mezi národy prostitutka, která zachránila šest malých židovských kluků.

Martina: Já jsem ti Exupéryho trochu podsunula. Ale možná, že máš jiný příběh, který se ti podařilo rozlousknout, ale z výsledku člověk nemá radost, protože chtěl mít nějaké ideály, ideje, očekávání.

Stanislav Motl: Teď mě zrovna nic nenapadá, ale určitě takové případy byly. Mě to ale nějak nezaskočí. Objevil jsem příběh jednoho poměrně významného odbojáře. A najednou jsem si uvědomil, že se dostal do vězení za kriminální delikty a odbojářem se stal de facto ve vězení. Pak se mu podařilo utéct a je to obrovský příběh. Ale prvotní je, že to byl lump, kasař a dá se říci zločinec. Ale mě to baví z toho důvodu, že to pro mě bylo nemilé překvapení, o kterém jsem nevěděl. Takže nejdřív to byl nepříjemný šok, ale potom radost. On byl nositelem nejvyšších vyznamenání v této zemi a toto se neřešilo.

Nemám rád lidi, kteří jsou jednoznačně černí, nebo bílí, a právě proto si často vybírám i příběhy, které nejsou jednoznačné – zločinec, který udělá něco úžasného. Toto se mi líbí třeba v Izraeli, když se jedná o titulu „Spravedlivý mezi národy“. My tady někdy řešíme, že nějaký člověk něco udělal, že byl třeba v minulém režimu na straně komunistů – viz Kalina, který byl skutečně levicově orientován – a nějací lidé to zde řešili. Ale tam dali titul prostituce, klasická šlapka od patnácti let, která ale zachránila šest malých židovských kluků. Takže jí tento titul dali a vůbec to neřešili. Mně se právě líbí, když se to neřeší, ale bere se v úvahu jenom to, co člověk udělal dobrého nebo špatného, a ne politické akcentace, nebo něco podobného. Takže toto se mi stává, ale často se s tím srovnám právě tím, že si uvědomím, že daný člověk není jednoznačný, a právě tím je to pro mě zajímavé.

Martina: Stanislave, často se objevují debaty o tom, že se zužuje prostor svobody, svobodné novinařiny, a vůbec prostor, ve kterém se může volně hovořit a nazývat věci pravými jmény. Veřejná svobodná diskuse je stále více svírána takzvanou politickou korektností. Ty jsi někdy neřízená střela, tak mě zajímá, jestli to pociťuješ také, nebo je to v člověku, a ty se prostě nedáš? Nebo si uvědomuješ, že s sebou najednou vlečeš batoh, který tě zpomaluje?

Stanislav Motl: Nevím. Nemám moc času toto řešit, ale narážím na to z logických důvodů, protože často ve snaze přinášet něco nového, co lidé nevědí, nebo se daného tématu bojí, tak já do toho jdu. A potom narazím na typy lidí, kteří tomu nevěří. Řeknu příklad: 2. prosince roku 1952 přichází do budovy ÚV KSČ starý pán a dá tam dopis. Trpělivě si počká, až mu dají razítko, a odejde domů. Tento dopis jsem před několika lety našel, má deset stran, a já jsem z toho nespal a říkal jsem si, že to není možné a že to bude falzifikát. Ten dopis byl sepsán před popravou Slánského a jeho skupiny – a píše se v něm, říkám to svými slovy: Co to děláte? Co jste to zde roztočili za strašné procesy? Cožpak nevíte, proč ten antisemitismus? Copak vy nevíte, co byl Hilsner? Vy nevíte, co to byl holocaust? Na toto tvrdě doplatíte. A řeknu pointu: pán, který to napsal, se jmenoval Karel Kreibich, zakladatel komunistické strany, Němec.

Když toto člověk najde, tak ho to úplně fascinuje, protože je to zase úplně nejednoznačné. A když jsem to zpracoval, tak se našli lidé, kteří začali řešit, jak to, že ho nezabili, nebo nepověsili? Jak to, že jediný člověk, který se tehdy postavil proti procesům, byl otec zakladatel? Jsou tam ale i jiné věci: on byl v Rusku, znal se s Leninem, tak se ho asi báli – sepsal jsem to ve své poslední knize.

Teď jsem se hodně věnoval i otázkám východní fronty v době války, sovětským zajatcům a podobně, a skutečně narážím na to, že lidé říkají: Proč to děláš? Pozor, dělal jsem příběh o znásilňování žen ve válce, ale z druhé strany, protože západní fronta toho byla také plná, válka je prostě taková, a není to vždy jen na jedné straně. Takže takoví lidé mají pocit, že vytahuji věci, o kterých by se mělo mlčet. Takže na to někdy narážím, ale je to zatím spíše skrytější, to znamená, že někdo někde řekne: Neblbněte, už byste ho měli umravnit. Netýká se to zrovna toho, co dělám tady v Praze, ale třeba nějakých přednášek, kde tyto věci říkám.

Chtěl bych letět na Mars s posádkou bez návratu. To je nádherná představa. A chtěl bych potkat Katharine Hepburnovou, když jí bylo třicet.

Martina: Stando, poslední otázka, co bys ještě chtěl zpracovat, na co bys chtěl přijít, co ti leží v hlavě a stále ti to uniká, nebo jsi na to neměl čas?

Stanislav Motl: To jsou sny, které se už nesplní, ale jsem rád, že takové sny mám. Já bych fakt chtěl letět na Mars a to s posádkou bez návratu. To je nádherná představa. A potom další sen, který se nemůže splnit, chtěl bych potkat Katharine Hepburnovou, když jí bylo třicet. Tak to jsou takové mé sny. A když zůstanu na zemi…

Martina: …to nezní moc literárně…

Stanislav Motl: Já vím. A sny pracovního charakteru? Problém je v tom, že většinou dopředu neprozrazuji témata, na kterých pracuji, protože jsem v tomto směru pověrčivý, že se něco může stát, takže to nemohou říci. Ale přiznám se, že mám dnes v zásobě desítky nesmírně pozoruhodných příběhů, které čekají na zpracování. Mám vždy ambici, že rád najdu příběh, který má zdánlivě pesimistický charakter, kdy lidé dostali od života hodně nafackováno, ale zároveň inspirují k tomu, že když si to člověk přečte, uslyší, nebo uvidí v televizi, tak si řekne: „Ano.“ Prostě takový člověk naučí jiného člověka trošku žít, takže si řekne: „Já tady skuhrám, a tenhle člověk to dokázal. Nejsem na vozejku, abych nemohl chodit.“

Tyto příběhy mě zajímají proto, že dávám lidem příležitost, aby se s tím člověkem ne třeba ztotožnili, ale aby se nechali inspirovat, že to není ztracené, když hrdina mého příběhu žije třeba špatně. Hledám inspirativní příběhy, nebo ke mně chodí většinou samy, zatím jsem nemusel hledat. A hledám odvahu, jak tu práci nechat a vydat se na cesty. Strašně se mi stýská po Polynésii, kde jsem nechal srdce. A je zde ještě jedna věc, co bych chtěl, ale nevím, jestli to můžu prozradit – já to neprozradím.

Martina: Prosííím.

Stanislav Motl: Chtěl bych, když se to povede, jednu skutečně obrovskou story zpracovat jako celovečerní film. Ale to je, jak se říká, běh na dlouhou trať. V tom se tluču, na jednu stranu mi něco říká: Přestaň pracovat a věnuj se zase více cestám, které mě ovlivňovaly a kde jsem byl skutečně nesmírně svobodný. A zase se něco objevuje a já si říkám: Musíš to nějak udělat.

Existuje americký akční film o člověku, kterému něco vstříkli do žíly, a on potom musel být neustále v pohybu, protože jinak by umřel nebo by v něm něco vybouchlo. A já jsem takovýto člověk, který musí být neustále v běhu, asi abych neumřel.

Martina: Stanislave Motle, moc ti děkuji za to, že nám připomínáš osudy a příběhy, které měly být zapomenuty. Díky moc.

Stanislav Motl: Děkuji také, Martino. Měj se hezky a hodně úspěchů.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Karel Janyška napsal:

    A jak je to s tím vaším estébáctvím ? Dzp.

  2. Irena Langová napsal:

    Proč pan Stanislav Motl nenapíše o Aloisi Brunnerovi sadistickém nacistickém vrahovi,jak je možné,že mu o tomto zločinci chybí reportáž?Tento zločinec uprchl do Sýrie a učil tam Assadovu rodinu mučící praktiky na vězních ve věznicích,které se tam praktikují i dnes, také na malých uvězněných dětech.Syřané mají také stejné osudy,jako mají lidé prožité ve II.světové válce a také jsou uprchlíci,kteří potřebují pomoc i tam je válka se vším všudy.Válka neskončila tím,že skončil Hitler,ale válka pokračuje i jinde to je realita a nechápu,že na to nikdo nepoukáže,protože budeme-li přehlížet zlo jinde,tak se zlo přiblíží také k nám.

  3. ZDENA KOTYZOVÁ napsal:

    Takovou pravdu jsem už dlouho nečetla. Hluboce si pana Motla vážím a vím, že nás je hodně♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..