Veronika Nováčková
Veronika Nováčková

Veronika Nováčková 1. díl: Dítě bylo příčinou toho, že jsem změnila své myšlení směrem k hledání přirozenějšího způsobu života, protože jsem pro ně chtěla to nejlepší

Naše doba je mnoha lidmi vnímána jako ta nejúžasnější v dějinách lidstva, zejména co se týká materiální a technologické úrovně. A také si zakládá na současném pojetí demokracie. Na druhou stranu se stále více ukazuje stinná část této, na sebe tak hrdé civilizace. Jsme zavaleni odpadem, především plasty, které se rozpadají na mikročástice, a ty se následně dostávají do potravního řetězce. Do těl ryb a dalších zvířat a nakonec až k člověku. Následky mohou být fatální a to pro celou civilizaci. A to není vše, jsou zde ještě další hrozby, jako chemické produkty v půdě, vodě, vzduchu a mnoho dalších nebezpečí. A tak je velmi nejisté, jestli bude naše kultura v budoucnosti vnímána spíše pozitivně, nebo naopak jako to údobí dějin, kdy se lidstvo, kvůli své krátkozrakosti, samo vesele ničilo a radostně degenerovalo. Jako „doba odpadová“. Vždyť je něco chorého na tom, že každý plátek salámu nebo sýra je oddělen od jiného kusem plastu. Vydává se to za hygienu, ale je to proti zdravému rozumu a navíc protivné, nepraktické a ve svých důsledcích zničující.

Lidé

Délka: 47:06
Datum: 2.10.2018

Přehrát pořad

Ti, kteří si tato nebezpečí uvědomují, se snaží hledat cesty, jak z toho, jak se vyhrabat z hor odpadů, jídla, vody a vzduchu zamořených mikroplasty a obrovským množstvím dalších nebezpečných látek. Jedni hledají cestu v tom, že každý začne sám u sebe a omezí počet obalů, které používá – a to jak v prodeji, tak při nákupu. Jiní zase ve vytváření a prosazování legislativních pravidel. A někteří se snaží o kombinaci obého. Jednou z těch, kteří se na tuto cestu vydali, je ředitelka organizace zabývající se bezobalovým obchodem, Veronika Nováčková, která v září roku 2017 otevřela druhou pobočku v pražských Dejvicích.

 

Martina: Veroniko, jak jste se dostala k životní filosofii Zero Waste, protože to skutečně není jenom nějaký jednorázový krok. To je životní filosofie, která si žádá zásadní změny v životě každého.

Veronika Nováčková: Je to tak. Musím se vrátit zpátky do roku 2012, ale nemohu ještě mluvit přesně o konceptu Zero Waste, ale o tom, že člověk přehodnocuje určitým způsobem svůj život a hodnoty. Tato období přicházejí v době, kdy se vám narodí děti a najednou vnímáte, že třeba to, co jste doposud následovala, je trošku jinak. S porodem se vám samozřejmě nejen vyplaví hormony, ale opravdu se začnete na svět dívat jinak.

Já jsem začala hledat knížky o přirozeném porodu, o tom, jak pečovat o děti přirozeně a jak aplikovat, nebo jak zkusit používat v životě bezplenkovou metodu, to znamená dítě vést úplně bez plenek. A také o tom, jak co nejšetrněji zacházet s přírodou v souvislosti s tím, jaký odpad produkujete, když máte malé děti. Takto přirozeně se to začalo nabalovat. Chtěla jsem číst knížky o přirozenějších metodách, které jsou trošičku složitější, ale ve svém důsledku jednodušší, a které přinášejí radost celé rodině, vám jako matce, i dítěti.

V té době jsem začala přemýšlet, protože jsem poměrně činorodý člověk: „Tak co ještě začít dělat nového, co jsem doposud nedělala.“ A teď mluvím o své pracovní náplni. Začali jsme s kamarády hledat cesty, čím se živit tak, aby to pro nás bylo smysluplné, aby nám to dávalo pocit štěstí a toho, že děláme v životě něco, co nám opravdu dává smysl a užitek.

Martina: To znamená vlastně děti…

Veronika Nováčková: Ano, to byl ten spouštěcí mechanismus…

Martina: … spousta plenek, spousta mokrých ubrousků a dalších, pro většinu z nás nezbytných propriet, bylo pro vás tím, kdy jste si všimla, že každý den vynášíte balíky a balíky.

Veronika Nováčková: Je to tak. Vlastně jsem si toho nevšimla, ale začala jsem o tom přemýšlet. Měla jsem okolo sebe docela dost známých, kteří o tom přemýšleli už v té době, kdy jsme byly těhotné (známé, kamarádky), takže jsem začala praktikovat bezplenkovou metodu a vůbec se dívat na to, co používám v souvislosti se svým děťátkem, už před dobou, kdy se narodilo.

To znamená, že okamžikem porodu už jsem eliminovala množství odpadu, jak to jen šlo. Ale ještě jsem vůbec nevěděla, že tomuto konceptu se říká Zero Waste, jenom jsem následovala nějaké přirozenější principy, o kterých jsem věděla, že mi dělají radost a že jsou šetrnější k přírodě i k dítěti samotnému. Protože u něj nejvíc sledujete to, jestli mu budete dávat nějaké chemií ošetřené přípravky, nebo zda se dají použít nějaké přírodnější preparáty. Teď když o tom mluvím, tak musím říct, že nejsem vůbec žádný alternativec. Jsem prostě normální člověk, který normálně uvažuje a chce pro dítě to nejlepší. Nebyla to žádná úletová cesta.

Martina: Říkáte: „Který chce pro to dítě to nejlepší.“ Kdy se vám to přetavilo v to, že chcete to nejlepší nejen pro dítě, ale i pro tuto zemi i Zemi?

Veronika Nováčková: To bylo právě v té době, kdy už začaly děti maličko odrůstat, kdy jim bylo 1, 2 roky a začali jsme si s kamarádem říkat, co bychom asi založili za firmu, v čem začít podnikat, aby nás to bavilo, naplňovalo. Byly to myšlenky jako: koupíme někde statek a budeme pěstovat zeleninu a podobně. Ale pak jsme dospěli k tomu, že jsme přeci jenom Pražáci, že se asi za město neodstěhujeme, a tak jsme přemýšleli, přemýšleli. Bylo to od různých sociálních podniků po prodejny zdravé výživy.

Ale stále mi tam chybělo něco, co by mi dávalo ještě větší smysl, co by bylo tou nakopávací myšlenkou. A tak jsem šla jednou na seminář, který se týkal projektového vedení. Tam jsem se seznámila se slečnou, která říkala: „Zrovna hledám lidi do týmu a chtěla bych v ČR zavést bezobalovou prodejnu, bezobalový prodej. Byla jsem v Anglii a inspirovala jsem se krásným bezobalových obchodem, který mi přišel tak skvělý, že bych to chtěla zrealizovat také tady.“

Martina: A bylo to tady…

Vyprodukovat nulový odpad je v dnešní době prakticky nemožné. Filozofie Zero Waste je nastoupení na cestu, kdy se odpad, který tvoříme ve svém životě, pokusíme redukovat.

Veronika Nováčková: Přesně, ale ještě tam stále nebyl koncept Zero Waste. Byl to zatím jen bezobalový prodej.

Martina: Když byste měla stručně, jasně, abych to hned pochopila a pokud možno se tím třeba hned nadchla, představit Zero Waste: Co si pod tím člověk může představit?

Veronika Nováčková: Hned na začátku musím říct, že pokud bychom si přeložili slovní spojení Zero Waste jako nulový odpad, tak je to vlastně trošku mylná představa, nebo může být zavádějící. Někdo se jí může leknout, protože vyprodukovat nulový odpad je v dnešní době vlastně nemožné. Jde o to nastoupit na cestu, kdy se pokusíme ve svém životě redukovat vznikající odpad, který tvoříme. Tak to je asi tak ve stručnosti.

Martina: Každá rodina za rok vyprodukuje, tuším, 1,4 tuny odpadu.

Veronika Nováčková: Ano, když si to přepočítáme, tak to v průměru vychází na 339 kilogramů na člověka.

Martina: A jak je to v Americe nebo v Číně, máte tyto informace?

Veronika Nováčková: Neřeknu vám přesná data, která se samozřejmě budou lišit. Určitě nespadáme mezi ty nejhorší příslušníky lidské populace, kteří tvoří nejvíc odpadu. Na druhou stranu v tom nejsme ani úplně nejlepší. Liší se to. Myslím, že Německo a Francie jsou na tom mnohem lépe. Tam se hledí na to, jak lidé třídí, kolik vyprodukují komunálního odpadu, zda se do komunálního odpadu počítá i tříděný odpad. Čísla a statistiky jsou různé. Záleží také na tom, kdo průzkumy zadá, co z toho pak vychází za čísla. Takže je potřeba se v tom hodně orientovat.

Martina: Myslím, že mnoho lidí má pocit, že když třídí, tak už je vyhráno.

Veronika Nováčková: Přesně tak.

Ne všechno, co vytřídíme, se dá recyklovat. U nás se recykluje jen 30 procent z toho, co se vytřídí.

Martina: Ale jestli jsem správně pochopila některé cesty Zero Waste, tak třídění vůbec není tím, o co vám a priori jde. A co víc, třídění už je jenom důsledek.

Veronika Nováčková: Je to tak. Myslím, že Česká republika je velmi hrdá, lidé v Česku jsou velmi hrdí na to, jak dobře třídí, protože podle některých statistik třídíme opravdu velmi dobře. Ale je důležité si uvědomit, že ne všechno, co vytřídíme, se dá recyklovat. U nás se recykluje jenom 30 procent z toho, co se vytřídí, a to je velmi málo.

Pokud bychom hovořili o běžné rodině, tak ta má nějakou popelnici nebo koš na smíšený neboli směsný odpad. A velmi pravděpodobně bude třídit papír a plasty, někdo se ještě možná zaměřuje na hliník a sklo, ale to je všechno. Když to takto řekneme, tak to vypadá velmi jednoduše, ale mnohdy, když se podíváme na obal, tak vlastně nevíme, jestli je to papír, nebo třeba směs papíru a plastu, případně směs hliníku a něčeho jiného.

Někdy je pro nás prostě problematické vůbec zjistit, do které popelnice obal hodit, takže to velmi často hodíme do papíru, nebo plastů. Ale na roztřiďovacích linkách, kde jdou věci z popelnic, se třeba polovina z toho, co je vytříděno, dá na skládky, nebo do spaloven, protože daný materiál není možné recyklovat.

Martina: Pojďme dál. Definovala jste, co to vlastně je „bezobalové“. Našla jsem, že propagátorka životního stylu Zero Waste, Bea Johnsonová, radí 5 kroků: odmítni, omez, znovu použij, recykluj, zkompostuj. Kromě toho pátého, který asi není úplně snadný ve městě, pokud nemáme kontejnery na…

Veronika Nováčková: …Není snadný, ale je realizovatelný. To je důležité vědět.

Martina: Mě by asi vystěhovali, kdybych se pustila do kompostování na balkóně. Ale máte pravdu, není to nerealizovatelné. Přesto, ty první 4 kroky se zdají poměrně snadné. Co si pod nimi přesně představit?

Veronika Nováčková: Já vás přeci jenom vrátím zpět. Nechci, aby si posluchači smíchali pojmy „bezobalový prodej“ a „Zero Waste“. Jsou to dvě věci, které spolu ale úzce souvisí.

Martina: Ale vy děláte obě.

Veronika Nováčková: Děláme obě a hned vám vysvětlím, jak tyto dvě věci souvisí. My, jako nezisková organizace, jednak šíříme osvětu, to znamená, že informujeme lidi o tom, co je možné. Ale abychom předcházeli vzniku odpadu a předávali to nějakým pěkným konceptem, tak mluvíme o konceptu Zero Waste, do kterého zasazujeme bezobalový prodej.

Nechceme lidem dávat vnější motivaci, protože když někoho budu poučovat, tak to nebude mít žádný smysl. Ale pokud člověk pochopí koncept Zero Waste a kam bezobalové nakupování zapadá, tak mu to bude dávat smysl a doufáme, že si vytvoří vnitřní motivaci na to, aby pochopil, proč je dobrý bezobalový prodej. Že není nutné ho praktikovat pouze v bezobalových prodejnách, ale že může nakupovat i v prodejně, kam je zvyklý chodit, může si sebou vzít látkový sáček nebo krabičku a zkusit nakoupit alespoň ovoce, zeleninu, šunku, sýr do svých nádob. Toto je důležité.

Naší misí je, že chceme lidem ukazovat, že je možné ve svém životě provést poměrně jednoduchou a malou změnu, kterou lze ušetřit veliké množství obalů. Tím samozřejmě předcházíte vzniku odpadu, který by se musel dále recyklovat, na což by se musely vynakládat další energetické náklady proto, aby se odpad dál zpracoval, recykloval, něco se s ním udělalo.

Martina: Chvíli bych ještě zůstala u Zero Waste, a pak se budeme věnovat konkrétním krokům, které může udělat každý jeden z nás. Když jsem se dívala na statistiku, tak jsem zjistila, že z deseti řek, které jsou největšími znečišťovateli moří na světě, osm z nich je v Asii a dvě v Africe. V takovém okamžiku si říkám: „To není naše hra.“ Co s tím?

Veronika Nováčková: To si asi neříkáte sama. Většina z nás, ať už v on-line, nebo na sociálních sítích, teď velmi často slýchá o plastech v oceánu. Myslím, že je to nyní stěžejní téma a neexistuje snad člověk, který by o tom neslyšel. A myslím, že mnohý si říká to samé, co vy: „Jsme v Česku, žádný oceán zde nemáme, třídíme, všechno se recykluje, je to v pořádku.“ Není to tak úplně pravda. My sice třídíme, ale již jsme si říkali, že ne vše, co je vytříděno se také recykluje, a recyklační linky v Evropě velmi často vůbec nejsou. Je jich zde velmi málo a hodně plastů putuje do Číny. Teď nemluvím o řekách. Naše řeky ústí do jiných řek a do moří a z těch moří se to také může dostat do oceánu.

Je dobré se dívat nejen na to, že koupíme nějakou věc, ale také na to, co bylo předtím, než daný výrobek vznikl a co bude potom s jeho obalem. Když ho vyhodím, tak jen tak nezmizí. Je dobré vidět celý proces vzniku produktu.

Martina: Oni nám z toho dělají ty krásné flísové bundy.

Veronika Nováčková: Ano, ale spousta plastu se dostane do Číny, nebo jiných zemí, kde se zpracovávají. Tam je to velmi levné, Čína se na to soustředí, ale je to bohužel jedna velká popelnice světa. Ale nemůžeme se tvářit tak, že my jsme z obliga, protože jsme přece vše zařídili tak, aby to bylo v pořádku. My sice recyklujeme, ale musíme se dívat za cestou, kudy odpady od nás opravdu putují a kde končí.

Ke konci minulého roku Čína prohlásila, že už nebude z Evropy odebírat veškeré plasty, a nastavila pro plasty takové embargo, že jenom ty velmi kvalitní, které se dají dobře recyklovat, bude od nás odbírat. Ale již ne všechny, které jsme tam ve velkých kontejnerech a balících posílali. Ty tam opravdu zůstávaly, protože jejich zpracování je náročné, jsou špinavé, nejsou kvalitní, tedy nejsou roztříděné. Tak se musí někde dotřiďovat. To už se ani nechci zmiňovat o podmínkách, v jakých lidé v Číně pracují, dětská práce a podobně.

Za naši organizaci vždy říkáme, že lidem otvíráme oči a rozkrýváme obzory. Vždy je dobré se nejen dívat na to, že jdeme nakoupit, koupíme si nějaký výrobek, ale také na to, co bylo předtím, než daný výrobek vznikl a co bude potom s jeho obalem. Když ho vyhodím, tak prostě jen tak nezmizí. Je dobré vidět celý proces vzniku produktu, který kupujeme, jestli opravdu je pro nás třeba nízká cena takovým rozhodujícím činitelem, abychom si výrobek koupili i za tu cenu, že víme, že ho nevyráběli lidé v dobrých podmínkách. A zda je pro nás opravdu nutné mít zabalené každé jablko, když víme, že plast je problematický materiál, že se rozkládá na mikročástice, které skončí v moři.

My jsme ti, kdo rozhodují o utracení každé koruny. O tom, kam půjdete nakoupit, jaký výrobek si koupíte. A tím obchodníkovi říkáte, že daný produkt chcete – a je vám jedno, za jakých podmínek je vyroben. Anebo že jej nechcete, protože tam nebudete chodit nakupovat.

Martina: Vůbec nechci zpochybňovat osobní odpovědnost každého jednotlivce. Ale když si tak vesele třídím a u toho slyším, jak v Německu začali zase řešit, že diesely ne, a že se budou likvidovat celé série automobilů a podobně, tak si s tím svým pytlíčkem na mouku připadám trochu hloupě. Jak to vnímáte vy?

Veronika Nováčková: Každý si musí vybrat svou vlastní cestu. Koncept Zero Waste je takový, že jej můžete přijmout za vlastní a svůj život tomu můžete uzpůsobit. Úplně rozumím, že váš čin vám přijde jako kapka v oceánu, jako marný vůči velkým konglomeracím. Na druhou stanu právě proto vznikají občanské iniciativy, proto vznikla naše nezisková organizace, proto máme třeba i my v plánu založit asociaci bezobalových obchodů, abychom toto podporovali.

My samozřejmě podporujeme širokou veřejnost v tom, abychom ji aktivovali, aby lidé začali sami něco dělat. Ale víme, že je nezbytný také legislativní tlak. Ale musí se to někde sejít. Nemůže to být jenom tak, že budeme říkat: „No tak, my s tím nic neuděláme, prostě budeme spotřebovávat dál.“ Důležité je uvědomit si, že my jsme ti, kdo rozhodují o utracení každé koruny. O tom, kam půjdete nakoupit, jaký výrobek si koupíte. Máte možnost volby a tím obchodníkovi říkáte, že daný produkt chcete a je vám jedno, za jakých podmínek je vyroben. Anebo mu řeknete, že jeho výrobek nechcete, protože tam nebudete chodit nakupovat. Takže vždy máme alespoň nějakou možnost volby.

S myšlenkou bezobalového prodeje jsme přišli v roce 2012 a máme rok 2018, což je 6 let. V té době zde koncept Zero Waste znalo velmi málo lidí. V současnosti si dovolím říct, že je poměrně známý a že velmi mnoho lidí ví, že aspoň nějaký bezobalový prodej je možný a že se dá něco takového dělat. Změny jsou možné, viditelné a hmatatelné, proto se tolik nebojím, že je to jen kapka v oceánu a vždy na přednáškách lidem říkám: „Ano, můžete si připadat, že naše činy jsou jako kapka v oceánu. Na druhou stranu, z čeho se skládá oceán? Z kapek.“ Čím více kapek, tím větší máme možnost nějaké změny.

Mikroplasty se dostávají do potravního koloběhu, do vody a do našeho těla

Martina: Když se zaměřím na naši zemi, každá rodina vyprodukuje několik tun ročně. Jaké odpady nejvíce škodí? Plasty, nebo jsou tady ještě jiné, horší?

Veronika Nováčková: Mohli bychom se samozřejmě bavit o toxicitě plastů, ale i jiných materiálů. Plasty jsou zákeřné v tom, že jejich výroba je velmi levná. Plasty jsou všude. A když pominu to, že některé plasty lze recyklovat, některé dokonce k tomu procesu recyklace i dojdou, tak veliký problém je v tom, že se nerozkládají. Když se rozloží, tak na mikročástice, které v přírodě zůstávají a vrací se nám to tak, že mikroplasty jsou v oceánu, v mořských plodech. To znamená, že se dostávají do potravního koloběhu, do vody a do našeho těla.

Martina: Ve vaší neziskovce řešíte naši budoucnost, tak jakou máte představu o tom, co se stane, když se nic nestane? Jak vidíte budoucnost? Myslíte, že si Země pomůže sama, nebo přijde nějaká nová technologie, která dokáže s plasty zatočit?

Veronika Nováčková: Myslíme, že si Země sama nepomůže, že jí musíme pomoci. Proto tady jsme, proto jsme iniciativa, která se snaží o změnu a samozřejmě vnímáme i to, že náš způsob je pro lidi, kteří do té změny chtějí jít. Pro většinu společnosti je to způsob velmi náročný a tam samozřejmě nějaký nový vývoj technologií bude potřeba. Třeba vývoj bioplastů, které se skutečně rozloží, a budou použitelné pro široký trh. Takže technologická inovace je na místě.

Naše představy nejsou nereálné. Víme, že bezobalovým prodejem sice zamezíme vzniku některých jednorázových plastů, ale na druhou stranu, jak jste sama říkala, v průmyslu a mnoha jiných odvětvích se vyrábí tolik odpadu, že odpad obyčejných lidí je proti tomu samozřejmě malý. Ale nemyslím, že nemá smysl s naším odpadem něco dělat.

Martina: Filosofie Zero Waste vás nevedla jen k tomu, že byste takzvaně mudrovali a poučovali, ale že jste udělali konkrétní kroky. Jak už jsem říkala, přišli jste s konceptem bezobalového obchodu a v září 2017 jste otevřeli už druhou pobočku v Pražských Dejvicích. Víte, kolik takových obchodů po ČR existuje?

Veronika Nováčková: Víme, už je to něco kolem třiceti. Nejsou to jen bezobalové obchody, ale třeba zdravé výživy, které napůl nabízejí i bezobalový prodej. Takže tato myšlenka se velmi krásně šíří. Naší první prodejnu jsme otevřeli na podzim roku 2014 a od té doby se samozřejmě síťujeme s dalšími obchody. Dokonce jsme velmi často poptáváni na konzultace, abychom někomu poradili, jak takovou bezobalovou prodejnu otevřít.

A tak jsme právě tento rok začali pořádat školení pro zájemce o otevření bezobalových obchodů a předáváme jim námi nabyté know-how tak, aby se síť bezobalových obchodů rozšířila ideálně po celé republice. Učíme i lidi ze Slovenska, kde také vzniká hodně nových obchodů, takže máme velikou radost, že se to šíří jako houby po dešti. Skoro bych řekla, že jsme na takovéto inovace, na něco, co můžeme sami zapříčinit, způsobit, o co se můžeme sami starat, velmi chytlavá republika.

Jde také o kvalitu potravin, které kupujeme. O to, zda koupená potravina přinese vašemu tělu hodnotu, kterou chcete a očekáváte, jestli vám třeba levné a nekvalitní potraviny, nezpůsobí nějaké následné potíže, které budete potom muset řešit.

Martina: Řekla jste, že školíte ty, kteří mají zájem otevřít bezobalové obchody a také lidi, kteří mají zájem v bezobalových obchodech nakupovat. Když se podívám třeba na sebe, tak velmi často při téměř nočním návratu z práce nakupuji jenom ve vietnamské večerce. To znamená šunka v plastu, sýr v plastu, mléko v plastu, protože ta prodejna je zaměřena spíše na trvanlivější potraviny. Pro mě by to vlastně znamenalo úplně přeorat život, úplně ho přeorganizovat. Zorganizovat ho tak, abych jezdila kupovat přes celou Prahu do Dejvic.

Veronika Nováčková: Je to tak, jak jste řekla. Předáváme lidem myšlenku konceptu Zero Waste, kde je učíme, jak mohou na tento koncept nastoupit, jak mohou s touto cestou začít, jak si mohou uzpůsobit život, a do velké míry jej udělat jednodušší, radostnější a odpovědnější.

Zmínila jste pět kroků, s nimiž přišla Bea Johnson, a to jsou právě ty kroky, které lidem vysvětlujeme. Říkáme jim, jak reálně, prakticky ve svém životě těmito pěti kroky projít a dáváme jim praktické rady. Učíme je, jak do toho zakomponovat bezobalový prodej, nebo nákup.

Říkala jste, že jste zvyklá chodit do nějaké večerky. Je to samozřejmě i o tom, že vám budeme vysvětlovat, že jde i o kvalitu potravin a nikoli jen o bezobalový prodej. Jde o to, jakou potravinu si koupíte, jestli vašemu tělu přinese hodnotu, kterou chcete a očekáváte, jestli vám třeba levné a nekvalitní potraviny, nezpůsobí nějaké následné potíže, které budete potom muset řešit.

Martina: Přípravu ze základních surovin, potravin jsme zde mnohokrát řešili s profesorkou Struneckou a s dalšími, kteří se tomu věnují. Takže já se v tuto chvíli spíše stavím na stranu nevěřících Tomášů. Ne, že by to byl zrovna můj životní styl, ale chci tím říci, že pokud je někdo zaměstnaný, věnuje se své práci, tak je k tomuto někdy odkázán. Uvedu ještě jiný příklad. Rodiče mi říkali: „V Ostravě otevřeli bezobalovou prodejnu. Kdy jindy se tomu věnovat, než v důchodu.“ A po nějaké době mi zvláštně, jakoby vesele a zároveň marně volali a říkali: „Tak jsme si spočítali, že kdybychom nakupovali v bezobalové prodejně, tak jenom pod podmínkou, že dalších 14 dnů se z našich důchodů budeme postit.“

Veronika Nováčková: Rozumím tomu. Produkty, které prodáváme, jsou poměrně drahé. S touto větou se setkáváme poměrně často. Pro nás je důležité, aby nám celý tento koncept, který lidem ukazujeme, dával smysl. Velmi často zvažujeme, jestli nemáme prodávat i konvenční výrobky, ale zatím jsme dospěli k názoru, že pro nás je důležité prodávat kvalitní potraviny. S kvalitou je velmi často spojena i cena. Kvalita prostě něco stojí. My neprodáváme jenom bio výrobky, ale i kvalitní potraviny, které sami prověřujeme. Prověřujeme jak dodavatele, tak třeba pěstitele, nebo výrobce. Nesoustředíme se jenom na bio výrobky, ale pokud něco nejsme schopni ověřit jinak, například, když je výrobce z veliké dálky, tak bio certifikace je určitou známkou kvality, která zaručuje, že daný produkt je kvalitní.

Martina: To znamená, že v tuto chvíli jsou ale tyto bezobalové obchody pro toho, kdo si to může dovolit.

Veronika Nováčková: To je právě to, jak se díváte na cenu potravin. Pokud se na ni díváte tak, že vám jde jen o cenu a ne o kvalitu a nevidíte…

Martina: …Představím si rodinu, která má tři dospívající děti a ty ceny jsou skutečně…

Veronika Nováčková: …Rozumím tomu, ale když se začnete trošku zabývat zdravou výživou, tak zjistíte, že si mnohdy můžete odpustit spoustu zbytečných věcí. Nemusíte třeba kupovat chipsy, různé pochutiny a můžete je nahradit kvalitnějšími produkty, které jsou dražší, ale přinesou větší užitek vašemu tělu. Takže je to o velkém uvažování. Koupím něco dražšího, ale třeba mě to zasytí víc, než velké množství čehosi levného, o čem absolutně nemám potuchy a pak ještě budu muset řešit zdravotní problémy a platit velké peníze za jejich řešení.

Vím, že to je náročné, ale na druhou stranu z marketingového průzkumu, který jsme nedávno dělali, vyplynulo, že u nás například nakupuje značné procento studentů. To pro nás bylo zajímavé zjištění, protože o studentech asi nemůžete říct, že jsou to lidé, kteří mají hodně peněž, ale velmi pravděpodobně už to jsou ti mladí lidé, kteří si jsou ochotni za kvalitu připlatit a z nějakého důvodu nás vyhledávají.

Do vlastních látkových sáčků a dóziček je možné nakupovat i v prodejnách, kam jste zvyklí běžně chodit

Martina: Zajímalo by mě, jestli je to takzvaně pro široké vrstvy, protože když nás bude poslouchat moje maminka, tak řekne: „Líbí se mi to, chtěla bych, ale mám 8500 Kč důchodu. Nazdar!“

Veronika Nováčková: Rozumím tomu. Pro vaši maminku, nebo kohokoliv jiného, kdo třeba ani nemá nablízku bezobalovou prodejnu, můžu doporučit způsob, který mohou vyžít v jakékoliv prodejně, do které jsou zvyklí chodit. Můžou si pořídit své vlastní sáčky, nebo třeba dózičky na šunku a sýr, a mohou zkusit vyrazit na nákup. Pro někoho je to poprvé docela dobrodružný nákup, protože běžně jsou zvyklí používat mikrotenové sáčky na ovoce, zeleninu, šunku a sýr. No a musí jít do toho s tím, že vytáhnou svůj sáček a zkusí do něj nakoupit. Je to taková malá hra, malá výzva.

Martina: Myslíte, že to jde i v supermarketu?

Veronika Nováčková: Ano.

Martina: Rohlíky si člověk určitě může dát do lněného pytlíčku a nikoli do mikrotenového.

Veronika Nováčková: Určitě, ovoce, zeleninu bez problému. S dětmi ovoce a zeleninu mnohdy nakupuji úplně bez sáčku, protože se samozřejmě stane, že zapomenu vzít pytlík s sebou. Takže třeba jen navážíme ovoce a zeleninu, máme samozřejmě ty samolepky s cenou, ale jinak máme ovoce a zeleninu volně nandané v košíku. Takto bez problémů nakupujeme a daří se nám nakupovat třeba šunku a sýr v běžném malém supermarketu, který máme u nás na vesnici.

Martina: Když jsem na vašich stránkách viděla vaše video, tak tam Bea Johnson, zakladatelka a šiřitelka myšlenky Zero Waste, má svůj odpad, nevím za jak dlouhou dobu, v zavařovací sklenici.

Veronika Nováčková: Za rok. Za jeden rok spolu s celou rodinou vyprodukuje jednu malou zavařovačku odpadu, který už nejde zkompostovat, recyklovat, prostě je to opravdu jakoby na vyhození.

Martina: To je uvěřitelné.

Veronika Nováčková: Je to uvěřitelné. Ona celý svůj život a život své rodiny přizpůsobila lásce k tomuto konceptu. A je krásné, že je zde člověk, který může tento koncept šířit. Jezdí po celém světě, přednáší a s celou svou rodinou tak reálně žije. Tento koncept je samozřejmě velmi těžce přenositelný – asi po žádné rodině u nás nechceme, aby vyprodukovala jednu zavařovačku odpadu.

To je to, o čem jsem hovořila na začátku. Je důležité nastoupit na tuto cestu a snažit se aspoň maličko redukovat vznik svého odpadu. A jedna zavařovačka, to je krásný cíl. Ale ona opravdu uzpůsobila svůj život tak, že se z velkého domu, který měli, přestěhovali do menšího domu. Mezi tím měli nábytek uskladněný někde v úschovně a zjistili, že z toho potřebují tak zhruba dvě skříně. Tak si nechali jen nejdůležitější věci a postupovali podle oněch pěti zásad, které sestavila. A jejich dům je teď velmi čistý, prostorný, minimalisticky vybavený.

A co mě na tomto konceptu připadá krásné, je, že ona tvrdí, že když si každý člen rodiny sbalí veškeré oblečení, veškeré potřeby na dovolenou do jednoho kufru, tak mají prázdný dům, který pronajmou. Z pronájmu se jim dovolená zaplatí a oni jsou zcela volní. Takže i takhle se dá žít. Je to samozřejmě asi velmi náročný styl života, ale myslím, že když si na něj zvyknete, tak je velmi krásný. Nejste závislá na věcech, ale užíváte si lidský kontakt, zážitky.

Martina: Může být osvobozující.

Veronika Nováčková: Tak.

Martina: Jinou věcí je, že ona už vlastně pro tu zavařovací sklenici žije a je to její zaměstnání.

Veronika Nováčková: Ano, je to její zaměstnání.

Když žijeme podle pěti kroků zakladatelky stylu Zero Waste, Bey Johnsonové – odmítni, omez, znovu použij, recykluj, zkompostuj – tak si uvědomíme, jaký život žijeme, jestli jsou opravdu věci, které vlastníme a hromadíme, tak podstatné pro náš život

Martina: A ne každý se můžeme živit tím, že budeme mít nulový odpad. Ale je exempla trahunt.

Veronika Nováčková: Ano, ona je pro nás inspirací a je hezké si uvědomovat její koncept. Možná bychom teď o něm mohli začít hovořit, protože jsme se k němu ještě nedostali. Když opravdu těmi pěti kroky projdeme, uvědomíme si, že je na tom něco pravdy, nebo jak by šel v těch pěti krocích uzpůsobit náš život. Přijdeme sami k tomu, že si uvědomíme, jaký život žijeme, jestli opravdu věci, které vlastníme, které hromadíme, jsou tak podstatné pro náš život.

Je to vlastně koncept obrácené pyramidy, kdy nahoře tím největším článkem, nejširší částí, je odmítání. Nepustím si do života nic, co by v budoucnu mohlo být potíží, kterou bych potom musela řešit jako odpad. To znamená, musím předcházet vzniku odpadu i tak, že budu říkat, že některé věci nechci. Takže si můžu říct, že si nevezmu mikrotenový sáček, protože si můžu si vzít ten svůj, plátěný. Můžu říct, že si nevezmu třeba nějaké reklamní předměty, když jdeme na jakoukoli velkou akci, kdy dostáváme velmi často nějakou igelitku, naplněnou různými reklamními materiály a děti dostávají balónky.

Existuje spousta reklamních předmětů, které se produkují ve velkém, my si je vezmeme a pak nám skončí doma a po nějaké době je stejně vyhazujeme. To jsou takové zbytečnosti, kterých se můžeme úplně v klidu vzdát například tak, že dáme výrobci vědět, že si je nevezmeme, že je nechceme. On zjistí, že má menší poptávku, tak je bude třeba míň vyrábět.

Toto odmítání je samozřejmě velmi těžké, Bea hovoří o tom, že je to tím nejtěžším krokem například směrem k našim přátelům, protože velmi často se nám stane, že dostáváme dárky. A ne vždy jsou takové, které nás opravdu potěší, nebo které bychom opravdu potřebovali. A odmítnout dárek je prostě těžké. Ale můžeme tomu předcházet tím, že když víme, že bude nějaká oslava, tak můžeme dát dopředu lidem vědět, co by se nám líbilo, abychom dostali, nebo můžeme říci, že nechceme dostávat dárky, že vybereme třeba nějaké peníze, dáme je na charitu, na nějaký projekt, který se nám líbí. Spousta věcí se dá řešit tím, že předcházíme jejich vzniku.

Hromadíme spoustu věcí, které nepotřebuje, a můžeme je darovat někomu, kdo je opravdu potřebuje, nebo je vyměnit za něco, co nám bude k užitku

Martina: Beze sporu člověk potřebuje jenom jednoho jelena v říji na skříni, nikoliv více těchto sousoší. To je to „odmítni“?

Veronika Nováčková: Přesně tak. Další je zredukuj. My si zde žijeme velmi blahobytně, máme byty a domy plné věcí, ale reálně, když si uvědomíme, kolik z těch věcí, které vlastníme a máme, používáme, tak možná nemusíme mít pět vařeček, nebo další mísu. Mluvím třeba o kuchyni, protože o tom velmi často Bea hovoří – kolik takových zbytečných nářadí máme. Velmi často používá termín „What if“, jako – co kdybych někdy chtěla odšťavňovat ovoce, co kdybych někdy chtěla krájet chleba tamtou pilkou. A takto hromadíme spoustu věcí, které ale v důsledku způsobují to, že právě proto, že máme věcí hodně, nemůžeme najít tu správnou věc, kterou potřebujeme, a spíš se nám v tom žije hůř, než lépe.

Takže ona radí, zredukujte počet věcí na ty opravdu základní, které vám dělají radost. Existuje krásný koncept, který vám pomůže redukovat třeba oblečení, nebo věci v celé domácnosti: Postupujete na základě toho, jestli vám daná věc dělá radost. Pokud vám ji dělá, dáte ji na jednu hromádku, pokud nedělá, dáte ji na druhou, pokud nevíte, dáte si ji do prostřední. Pak ještě jednou procházíte prostřední a tyto věci velmi pravděpodobně skončí v té, co vám radost nedělá, co nepotřebujete. A necháte si opravdu jenom základní věci, které vám dělají radost.

Nebo způsob, který asi není pro všechny, kdy lidé třeba mají šatník, který má 30 kusů oblečení, ale za to je velmi perfektní. Ty kusy jsou pregnantně vybrány tak, aby se daly skvěle kombinovat – a ti lidé jsou s tím spokojeni. Tohoto bych chtěla velmi ráda docílit, ale tam ještě nejsem. Vím, že mám skříň a ráda z toho nosím tak třetinu. Pak jsou tam věci, o kterých si právě říkám: „Co kdybych náhodou šla třeba na svatbu…“

Martina: Přesto se mnohokrát stává, že věci, které mám velmi vzadu ve skříni, po třech letech vytáhnu a najednou je to to, v čem prochodím celou sezónu. Takže je otázka, jestli třeba v případě, že tady do toho možná jednou zhubnu, možná se to fakt povede, tak jestli je řešením to vyhodit?

Veronika Nováčková: Pozor, zredukovat se nerovná vyhodit.

Existuje koncept svop, kde si lidé navzájem vyměňují věci

Martina: To jsem ráda, že to říkáte, protože to vypadá, že jste přišla do domácnosti jako Viktor čistič a kontejner bude plný.

Veronika Nováčková: Čistič ano, ale existují třeba krásné výměnné akce, svopy. Můžete tam přinést to, co už doma nepotřebujete a darovat to dalším lidem, kteří také na takovouto akci přinesou své věci, a vy si můžete vzít to, co by se vám hodilo. Takže vyměňovat věci, dávat je na charitu, potřebným lidem…

Martina: O svopu jsem ještě nikdy neslyšela.

Veronika Nováčková: Doporučuji si to vygooglit. V Praze je spousta takových akcí, nevím jak v jiných městech ČR, ale pomalu se to šíří tak jako bezobalové obchody. Je to vlastně moc hezký koncept, kdy si lidé navzájem věnují věci, které už nepotřebují a mohou si zase odnést něco jiného. Je to fajn.

Nemám ráda vyhazování věcí nebo nábytku, který se vám nehodí. Dokonce existují i facebookové skupiny, které jsou pojmenovány jako „svop“ a tam můžete něco nabídnout lidem třeba za výměnu. Někdo chce třeba za nějaký svetr ovoce nebo zeleninu. Takto si lidé prostě vyměňují věci mezi sebou.

Martina: Myslím, že u nás koncept Open Garage tak, jak funguje v Americe, příliš nefunguje. Takže lidé většinou nosí věci do Armády spásy, nebo do nejrůznějších charitativních domů.

Veronika Nováčková: Tak. Místa, kam chcete použité věci darovat tak, aby se daly použít dál, se dají vyhledat. Jsem ráda, že jste to zmínila, protože vyhazování věcí je asi to nejhorší, co může být.

Používejme to, co už doma máme. Zamýšlejme se nad tím, jestli opravdu nezbytně potřebujeme stále dokola kupovat nové a nové věci, nebo každý rok nové oblečení, a to staré vyhazovat, když je možné je upravit a opět nosit.

Martina: Další bod – znovu použij.

Veronika Nováčková: Znovu použij. To vlastně trošku směřuje opět ke svopu, že to, co už nechci, mohu nabídnout někomu jinému, aby to znovu použil. A můžeme se vrátit i k bezobalovému prodeji – mám doma krabičky, dózičky, plátěné pytlíčky a s nimi mohu znovu a znovu chodit nakupovat. Takže používejme to, co už doma máme. Zamýšlejme se nad tím, jestli opravdu nezbytně potřebujeme stále dokola kupovat nové a nové věci, každý rok nové a nové oblečení, a to staré vyhazovat.

Martina: Móda velí.

Veronika Nováčková: Móda velí, ale slow fashion stále narůstá. Myslím, že narůstá móda second handů, móda přešívání starého oblečení a abcyklace, kdy přetváříte nějaké oblečení, které vám připadá, jako že už je old fashion, v něco nového. To je nyní velmi in mezi mladými lidmi a myslím, že je to právě ta skupina lidí, která si uvědomuje, že to, co už jednou bylo vyprodukováno, je možné a fajn abcyklovat, povznášet jeho hodnotu. Tedy používat to, co už je vyrobené. Takže móda velí, ale my také můžeme říct: „Ne, já nepotřebuji novou věc, já si ji mohu přetvořit.“ Nebo mohu jít do sekáče a nestydět se za to.

Martina: Bohužel nás k tomu někdy vede zhoršující se kvalita prakticky všeho: obuvi, tašek a podobně.

Veronika Nováčková: Tam je potom opravdu dobré dbát na kvalitu. Ale je to zase o ceně, jako když jsme mluvili o ceně potravin. Stejné je to u kvalitního textilu a samozřejmě s tím souvisí i to, jak byl produkt vyroben, jak šetrné prostředky k tomu byly používány, jestli je to přírodní bioprodukt, zda byla používána chemie na ošetření barev při barvení. Některé produkty jsou prostě drahé, ale když si uvědomíme celý spotřebitelský obzor, to, jak byl vyroben, to, co po něm zbyde, jak dlouho ho můžeme používat, zda se naučíme o něj pečovat, jestli vypadá správně, tak nám může vydržet docela dlouhou dobu.

Martina: Další bod konceptu Bey Johnsové je „recykluj“. O tom jsme se už bavili.

Veronika Nováčková: Bavili, ale je krásné si uvědomit, že je to až čtvrtý bod z té pyramidy. A pro nás je to myslím základ – my třídíme a recyklujeme. To je ta krása.

Martina: Jsme předobří.

Veronika Nováčková: Ano, ale když se podíváme na to, co všechno můžeme udělat ještě předtím, než budeme recyklovat, tak je toho hodně. Ale samozřejmě, pokud se k nám dostane materiál, který nemůžeme znovu použít, tak ano, je vhodný pro recyklaci. Jenom je velmi důležité dbát na to, abychom správně třídili, aby se potom opravdu výrobek dal recyklovat. Když si nejsme jisti, můžeme se podívat na Google, kde se dá velmi snadno najít, do jakého kontejneru jaký odpad patří. Tak na to dávejme pozor.

Martina: Poslední: zkompostuj.

Veronika Nováčková: Zkompostuj. Vy jste říkala, že pro městského člověka může být velmi náročné kompostovat a ano, já žiji na vesnici, máme kompost a připadá mi to jako to nejjednodušší, co můžu udělat. Rozumím tomu, že ve městě tolik příležitostí není, na druhou stranu vznikají takzvané komunitní kompostovací zahrady, kde se například domluví obyvatelé několika domů, ve vnitrobloku si udělají zahrady, kde společně provozují kompost. Pořídí nějakou nádobu a tu potom společně používají. Ale ve městech se také dají pořídit hnědé popelnice na bioodpad, které se normálně vyvážejí. Takže pokud mám zájem, je potřeba domluvit se s obyvateli mého domu nebo bloku a je možné nějakou popelnici pořídit. Takže je to spíše o našem zájmu a jde to. Asi ne každý člověk bude chtít doma kompostér, kde bude mít žížalky, které budou zpracovávat bioodpad. To je jenom pro někoho, je to trošku náročnější.

Martina: V každém případě vám velmi děkuji za inspirativní informace.

Veronika Nováčková: Já děkuji vám za tuto možnost.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jméno Neřeknu napsal:

    To skákání do řeči bych jí ještě odpustil, ale to násobné „hm-hm-hm“ mě tahalo za uši dost. Nejblíž abych ji vypnul, tak jsem měl když mluvila o plastech v oceánu a už už to vypadalo, že prohlásí něco ve smyslu, že z našich řek se plasty dostanou do oceánu. Naštěstí se tomu vyhnula a díl jsem doposlouchal spíš že zájmu, jako když si v zoo prohlížím nějakého exota. Jinak je hezké že by člověk nemusel produkovat tolik odpadu, ale bohužel její „úzké“ pojetí zaměřené na odpad a možná kvalitní potraviny je sice hezké, ale v praxi běžného života nás, heterosexuálních bílých mužů, nepoužitelné.

  2. Josef Bednář napsal:

    I když jsou některé názory nebo postoje paní Veroniky zajímavé, v polovině pořadu jsem to málem vypnul. Skákání do řeči nesnáším i v běžném životě, ale v rozhlasovém pořadu a navíc s takovou četnosti a kadencí to považuji za něco otřesného!

  3. Hania napsal:

    Nositelka vítězství je borec👏

  4. Rsm napsal:

    Jo…a borka propagující zero waste si létá po světě a přednáškách letadlem…strašně ekologické. Strašně bezobalové a bezplastové…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.