Martin Odehnal a Marek Tichý
Martin Odehnal a Marek Tichý

Martin Odehnal a Marek Tichý 1. díl: Současný model inkluze ve školách je připraven diletantsky a prosazován silou, takže se zavírají oči, popírají skutečnosti

„Inkluze neboli inkluzivní vzdělávání je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, respektive navštěvovat školu ideálně v místě jejich bydliště. Cílem inkluze je podporovat rovné šance dětí na vzdělávání.“ Tolik slovníková definice pojmu, který u nás před několika lety vzbudil velké vášně mezi rodiči, pedagogy a také politiky. Vize to byla v pravdě slunečná – všichni budou hezky pospolu bez ohledu na schopnosti, zdraví, dovednosti a možnosti. Nikdo nebude nikoho vydělovat. Bude to spravedlivé a všichni budou spokojeni. Obhajoby tohoto modelu byly velmi razantní. „Odmítnutím inkluze, společného vzdělávání v místě bydliště a rovné šance dětí na vzdělání, omezujeme nejen právo na vzdělání, bereme rodičům a dětem svobodu volby, svobodu vybrat si vzdělávací cestu a také školu včetně té, v jejímž dosahu bydlí. Ptám se, jak dopadnou ti žáci, kteří se možná kvůli současné politické hysterii vůči démonizovanému slovu inkluze budou učit selektivně, odděleně, snad i segregovaně?“ Takto vášnivě hájila inkluzi tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová. Od samého počátku jí odporovala celá řada odborníků a nyní, když už jsou s inkluzí tři roky zkušeností, se jejich výhrady nezmírnily. Naopak.

Společnost

Délka: 37:15
Datum: 3.9.2019

Přehrát pořad

Hosta dnešního pořadu uvedeme také citací: „Začíná se ukazovat, že v rámci společného vzdělávání se objevuje podstatně více nejrůznější poruch chování, poměrně těžkých psychiatrických diagnóz, které si běžní kantoři dříve ani neuměli představit. Je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké závažné příhodě, v nejhorším případě s fatálními následky.“ To jsou slova předsedy asociace speciálních pedagogů a šéfa odborů školství, pana Martina Odehnala.

 

Martina: A tentokrát jsme ve třech, protože s námi je také dokumentarista a kameraman Marek Tichý, který o inkluzi připravuje dokument.

Martina: Pánové, budu se k vám obracet po jednom, ale můžete se samozřejmě libovolně doplňovat. Pane Odehnale, jak rádi říkají politici – pojďme a vyložíme karty na stůl. Už jsem tady zmínila, že máme tříletou zkušenost s inkluzí. Jak tyto tři roky v tuto chvíli hodnotíte?

Martin Odehnal: Musím předeslat mnohá „bohužel“, protože to, co se děje v současné době ve školách, jsme jako speciální pedagogové předvídali. Nechceme si tady hrát na poručíka Duba, který to všechno probíral s okresním hejtmanem už před válkou. Ale přece jenom praktická zkušenost v práci s dětmi s nejrůznějšími druhy zdravotních postižení, nebo speciálních vzdělávacích potřeb, nás varovala před tím, jak strašidelně diletantsky je tento model připraven. A protože je prosazován na sílu, tak se nejen zavírají oči, ale v podstatě se popírají věci, ke kterým logicky muselo dojít – a taky k nim dochází.

Jenom k tomu, co jste citovala, tak takto vytrženo z kontextu to zní strašně alarmisticky. Neznamená to, že se budou ve školách mordovat a tak podobně, ale mohou nastat skutečně situace, které postaví učitele před naprosto neřešitelné situace.

Martina: Když se podíváme na současný stav našeho školství, tak bych řekla, že jsme se dostali do situace, kdy speciální pedagogové, tedy odborníci, stáli proti záměru ministerstva školství. Dá se to takto zjednodušit, nebo i mezi vámi, speciálními pedagogy, byli lidé, kteří říkali: „Pojďme to zkusit, třeba to bude fungovat“?

Martin Odehnal: Myslím, že jsme byli poměrně jednotní, byť třeba ne v každém slovíčku, v tom smyslu, že to, co je představováno jako inkluze – dnes se tomu cudně říká společné vzdělávání – ve skutečnosti žádnou inkluzí není. To je právě náš problém s tímto systémem, že to je naprosté matení slov a pojmů. Inkluze je včlenění, a ne, že vezmete nějakou množinu a někam ji mechanicky přesadíte. To znamená, že jeden každý žák nebo dítě, kteří jsou někam včleněni, se tam také včleněni cítí. Jejich subjektivní pocit je daleko důležitější, než to, co si o tom myslí nějaká ministryně.

Martina: Vy jste říkal, že to není inkluze, ale dání všech dětí na jednu hromadu.

Martin Odehnal: Ano, sesypání dětí na jednu hromadu, jehož důsledkem v mnoha případech právě je pravý opak inkluze, tedy exkluze, vyloučení konkrétního dítěte, byť ve společné škole. Jestliže se dítě, pokud ruší, ocitá někde s asistentem v kabinetu a v podstatě se s třídou potkává jenom o přestávce, tak to není žádná inkluze, žádné včlenění. Je to naopak vyčleňování těchto dětí, protože běžná škola neví, jak si s tím poradit.

Mnoho postižených dětí potřebuje speciální pedagogické metody, aby se dobraly výsledku, ke kterému mají podle nároku na co nejlepší vzdělávání dospět. Ale místo toho jsou sesypány na hromadu, kde je učí běžný učitel, který o tom vůbec nic neví.

Martina: Před malinkou chvílí jste řekl, že jste vy, speciální pedagogové, byli poměrně jednotní. To za vámi skutečně nikdo nepřišel a neřekl: „Vy se těmto dětem věnujete desítky let, jste speciální pedagogové, kteří na to vystudovali speciální obory. Tak co si o tom myslíte?“

Martin Odehnal: Vůbec ne. Naopak. V dokumentech takzvané České společnosti pro inkluzivní vzdělávání, což byl ideový zdroj paní Valachové, je v podstatě naznačováno, například na žácích zvláštních škol, že ti, kdo je vyrábějí, jsou speciální pedagogové. Respektive že tyto školy jsou naplňovány proto, aby měli tito speciální pedagogové co dělat. Čili kromě toho, že je to vše dehonestující, tak je to nesmírně pitomé, když to řeknu velmi mírně. Protože pokud bychom chtěli mít co nejvíce šancí na práci, tak bychom měli jásat, protože jestliže máte v jedné třídě speciální školy dejme tomu 10, 12 dětí, a pak je rozptýlíte do běžných škol, tak bude potřeba 10krát až 12krát více speciálních pedagogů, aby s nimi pracovali. Jenže touto úvahou vůbec paní ministryně nešla, ona se zjevně přimkla k tomu, že nejhorší, co může být, je pustit k dětem speciální pedagogy. Asi jako kdyby řekla, že příčinou bolesti zubů jsou zubaři. Takže s tím se vlastně vůbec v koncepci, kterou představila, nepočítá. Ve vyhlášce jsou sice uvedeni, ale jako podpůrné opatření, třeba půl úvazek a podobně.

Mnoho těchto dětí potřebuje speciální pedagogické metody, aby se vůbec dobraly výsledku, ke kterému mají podle nároku na co nejlepší vzdělávání dospět, ale místo toho jsou sesypány na hromadu, kde je učí běžný učitel, který o tom vůbec nic neví. A dostane asistenta, který už o tom neví vůbec nic, a navíc sám nesmí učit. Jak to tedy asi může vypadat?

Vypadá to tak, že je mu svěřen nějaký úkol, aby dítě nějak zaměstnal. A dítě se ve skutečnosti naučí desetinu toho, co by se bylo naučilo pod speciálním pedagogem. Netvrdím, že ve speciální škole, ale kdyby jej vyučoval speciální pedagog. A to nikdo vůbec neřeší. Nikdo neřeší, jak jsou na tom tyto děti doopravdy. Nikdo nezkoumá, kolik zmeškaly ze svého potencionálu, kam mohly dojít a kde jsou ve skutečnosti, jestli sice nedostávají skvělé známky, ale za nulové výkony, přičemž by toho mohly zvládnout třikrát tolik. Všechno prý funguje, je to báječné, všichni jsou pohromadě, vzájemně se obohacují a všechny podobné žvásty, které v souvislosti s tímto padaly. A toto všechno paní ministryně dopředu vůbec nechtěla slyšet. A proto s námi vůbec nikdo nemluvil, vůbec nikdo.

Martina: My se tomu, jak se mohou děti cítit v kolektivu, který neustále doskakují – a kterým ostatní děti mizí v dálce, protože je nestihne doběhnout, budeme věnovat podrobně. Teď možná smíchám jablka s hruškami, ale jak jste říkal, že jste byli ještě ostrakizováni, že tyto žáky vyrábíte, protože potřebujete…

Martin Odehnal: …potažmo.

Martina: Potažmo, ano. Protože mít koho učit, když už jste ti speciální…

Martin Odehnal: Tohle zaznívalo opakovaně, že to speciální pedagogové říkají proto, že se bojí o svá teplá místečka.

Martina: Mně to totiž připomnělo v podstatě úplně stejný případ, kdy ředitelé kojeneckých ústavů jsou osočováni, že děti nedávají k adopci proto, aby měli plno a kojenecké ústavy nadále existovaly.

Martin Odehnal: Toto nechci komentovat, protože to není šálek mého čaje. Ale samozřejmě, pokud se děti po narození odkládají anonymně, nebo jakkoliv jinak, tak je jasné, že někdo se o ně postarat musí. Dát dítě k adopci je bezvadné, pokud to jde, pokud ho někdo chce, ale zároveň je to spojeno s poměrně složitým administrativním procesem. A to má dítě zatím zůstat na ulici? Já ale tomuto opravdu nerozumím, nerad bych se vyjadřoval k něčemu, co neumím.

Ředitelka školy, inkluzivní aktivistka, vždy stála na straně autisty, jehož záchvaty zuřivosti způsobily, že dcera omdlívala a dočasně ochrnula a nemohla chodit. A skončilo to tím, že mě udala, že jsem prý alkoholik, týrám děti – a to že je příčinou stavu mé dcery.

Martina: Určitě. Jsou to věci, které spolu nesouvisí, ale ten model mi přišel velmi podobný. Pan Marek Tichý, jsme tady dnes ve třech. Marku, vy jste, co se týká pedagogiky, laik. A přesto jste se pustil do poměrně složitého, a řekla bych, že i třaskavého tématu. Proč jste se, jakožto dokumentarista, začal věnovat právě inkluzi?

Marek Tichý: Toto téma si mě našlo úplně samo. Do té doby jsem se živil natáčením pohodových věcí, o cestování, o jídle, knížkách a podobně. A najednou jsme do inkluze spadli – celá naše rodina. Takže tímto tématem jsem se začal zabývat na základě osobních prožitků. Mám dvanáctiletou dceru. A my jsme ve třídě měli bohužel jednoho autistu, který se, když mu někdo narušil jeho svět, projevoval velmi agresivně. Na svou asistentku zaútočil židlí, všem vyhrožoval, že je zabije a tak dále. A když dostal záchvat, strašně křičel. A na to moje dcera, která se do této třídy dostala přestupem z jiné třídy, vůbec nebyla zvyklá a reagovala tím, že když ten autista dostal první šílený záchvat, který zažila, tak omdlela.

Takže já jsem se k inkluzi dostal tak, že mě zavolali ze školy, že má dcera omdlela a že jí pro jistotu volají sanitku, která ji odveze do nemocnice Motol, abych tedy přijel. Zjistil jsem tam, že to nebylo jen omdlení, ale že jí dokonce ochrnuly nohy a že nemůže chodit, takže jsem byl jako rodič naprosto vyděšen. Dostal jsem se do situace, ve které jsem nikdy nebyl. V nemocnici už první paní doktorka, která moji dceru vyšetřovala, vyslovila podezření, že je to psychického původu, že se v té škole prostě něco muselo stát, že ji tam někdo šikanuje nebo něco podobného. Takže jsem se dcery vyptával, co se děje. A jako všechny děti, když se jich zeptají na školu, co bylo ve škole, tak řeknou dobrý. A tak i moje dcera mi takto od září do konce října říkala „dobrý“. Jenže pak se omdlení opakovalo ještě několikrát, takže pro dceru jela záchranka do školy během dvou nebo tří měsíců celkem pětkrát.

A to už jsem to intenzivně řešil se školou, s paní ředitelkou abych se vůbec dozvěděl, co se děje, protože jsem si říkal: „Možná je to dospívání, nebo bůhvíco ještě.“ A to, čím to skutečně bylo způsobeno, vycházelo na povrch postupně. O tom autistovi jsem vlastně také nevěděl hned od začátku. Pak jsem se to dozvěděl a nejen to – zjistil jsem, že paní ředitelka je vlastně inkluzivní aktivistka, která vždy stála na straně toho autisty. Potom už vlastně šlo o to, že se zachráníme pouze útěkem na jinou školu, protože žádné jiné řešení neexistovalo. Což nám paní ředitelka taky velmi zkomplikovala, takže k přestupu málem nedošlo. Nakonec všechno dobře dopadlo, má dcera se dostala na jinou školu, kde je velmi spokojená, od té doby vůbec neomdlívá, všechno je v pořádku, je pohodová, rozesmátá. Celé to pak vyvrcholilo tím, jak probíhaly boje s inkluzivní paní ředitelkou, a už bylo naprosto jasné, čím je způsoben stav naší dcery, že mě udala na OSPOD. Že prý jsem alkoholik a týrám děti – a tím, že je prý způsoben stav mé dcery.

Takže, když už moje dcera byla zachráněna, tak jsem řešil s úřadem vylhaná nařčení vůči mně, což bylo nepříjemné, protože jsem si vždy o sobě myslel, že jsem vzorným tatínkem, a snažil jsem se se svými dětmi být co nejvíc, cestovat s nimi, trávit čas a tak dále. A najednou jsem byl na úrovni lidí, kteří mlátí svou ženu, týrají děti a podobně. Bylo to velice psychicky náročné období a teprve s odstupem několika týdnů jsem v sobě tento zážitek zpracoval.

Martina: Prostě jste se nám vybarvil…

Marek Tichý: No, jistě…

Martin Odehnal: To jste se povedl…

Marek Tichý: Ano, to jsem se povedl… Ze mě si od té doby všichni moji kamarádi dělají na toto téma legraci. Ale musím říct, že to opravdu byla velice nepříjemná zkušenost a celé naší rodině trvalo nějakou dobu, než se z toho vzpamatovala. A protože jsem dokumentarista, tak jsem si řekl: „To je tak silný, dramatický příběh, že to zpracuji, natočím na toto téma dokumentární film.“ A udělal jsem to, že jsem dal na Facebook část naší historie a výzvu, že chystám projekt o inkluzi a jestli by mi lidé nemohli posílat své příběhy.

To byla ještě doba, kdy jsem o inkluzi kromě zážitků mé dcery nic nevěděl a říkal jsem si: „Třeba je to ojedinělý zážitek, protože jsem laik, nemám žádné pedagogické vzdělání, žádné kamarády učitele.“ Nevěděl jsem o tom zkrátka vůbec nic. A najednou se strhla emailová smršť, dostal jsem desítky emailů během dvou, tří týdnů, ani jsem na ně nestačil odpovídat. A psali různí lidé. Rodiče postižených dětí – těch bylo ale velmi málo – psali, že se obávají, že můj projekt nebude objektivní a že mají postižené děti a že bych to měl konzultovat s odborníky. Což jsem uznal jako dobrou myšlenku.

Ale kromě toho psali učitelé z běžných škol, speciální pedagogové, ale i rodiče zdravých dětí, které jsou nějakým způsobem šikanovány postiženými dětmi, což zní hrozně, když to takto řeknu – vím to. Ale ony jen reagují touto svou agresivitou a svým chováním na to, že se ocitly v prostředí, které je pro ně nepřátelské. To je důvod, proč se tyto děti, nebo velká většina z nich, takhle chovají. A ještě abych teda dokončil…

Martina: Marku Tichý, je to rozhovor…

Marek Tichý: Já vím. Jenom jsem chtěl ještě navázat na to, že když mně rodiče postižených dětí psali, že se obávají, aby to bylo objektivní, tak jsem si říkal: „Udělám to jinak. Nebudu vůbec popisovat svůj příběh, to bude jen spouštěcí mechanismus pro mě, jen důvod, že se tím vůbec zabývám. Ale oslovím odborníky, co si o tom myslí oni.“ Film se tak bude skládat jednak z pohledu odborníků na tuto věc, a jednak z emotivnějších zážitků lidí z první linie, to znamená učitelů, dětí a jejich rodičů. Takže takto jsem si našel pana Odehnala a další speciální pedagogy. Navštívil jsem pedagogicko-psychologickou poradnu, točil jsem třeba s paní ředitelkou jedné velké sídlištní mimopražské školy a podobně. A tak se mi začala skládat dohromady mozaika, co a o čem inkluze je, a proč se nepovedla.

Současná podoba inkluze přinesla jednak sociální vyčlenění postižených dětí, které nestíhají, a také to, že nikdy nezažijí pocit úspěchu. Obojí působí proti skutečné inkluzi.

Martina: Vy jste to teď řekl jednou větou, „proč se nepovedla“. Pane Martine Odehnale, také byste to takto formuloval jedinou větou, tedy zkrátka, že se inkluze u nás nepovedla?

Martin Odehnal: Samozřejmě. Ta se nepovedla vůbec, a kdybych to vzal po příčinách, tak jednou z nich je třeba to, a na to se zkuste zeptat paní exministryně Valachové, proč se obrovským obloukem vyhýbala víceletým gymnáziím. Tady máte v podstatě duální systém, kde se celá inkluze – tedy to, čemu oni říkají inkluze nebo společné vzdělávání – až na nepatrné výjimky týká jenom základních škol, což je mimochodem jedním z důvodů dvou fenoménů. Jednak přibývají soukromé základní školy, které si mohou vybírat, a jednak je obrovský tlak na to, aby se děti za každou cenu, pokud jen trochu mohou, dostaly na víceletá gymnázia.

Z pohledu celého systému to je neobyčejně nešťastné, a vůbec vznik víceletých gymnázií po roce 90 byl naprosto nešťastný. Mělo se to týkat jen pár procent populace, vysnil si to tehdejší ministr školství, pan doktor Adam, protože to pamatoval ještě z předválečných dob, ale jaksi zapomněl, že už tehdy, za první republiky, se pedagogičtí reformátoři proti tomu ostře stavěli. To, co oni chtěli, a to, co dokonale zdiskreditoval Zdeněk Nejedlý, byla v podstatě jednotná škola, která ovšem měla být jednotná jenom jako forma, jako je to třeba ve Finsku. Ale měla mít velmi pestré obsahy v závislosti na tom, jaké děti tam jsou. U nás to bylo totálně zprofanováno, protože to byl glajchšalt formy i obsahu – a tudíž vznikla víceletá gymnázia, která už dnes nikdo nezruší, protože všichni poslanci tam mají dětičky nebo vnoučata, podle věku, čili je to mimo diskusi.

Čili celé společné vzdělávání, celé to blaho, bylo kondenzováno do několika památných výroků, z nichž každý je nepravdivý: tedy že se děti budou vzájemně obohacovat a že ti lepší budou táhnout ty horší. To jsou hlavní dva argumenty. A to se vlastně týká jenom těch nešťastníků, kteří z nějakých důvodů zůstávají na základní škole.

Mně přijde, že ti, kteří tohle zcela bezostyšně říkají, ani do této školy sami nechodili, respektive si ucpali, ucementovali paměť. Protože jestliže máte děti slabší a silnější, tak ony se vzájemně neobohacují, ale pokud si mají o čem povídat, tak si normálně povídají, o přestávce spolu třeba zlobí, ale čím víc se od sebe liší zájmy a podobně, tím více si vytvářejí své skupiny, které se spolu baví jen o nějakých ryze rutinních věcech. Čili tohle dogma říkají bývalí jedničkáři, jedničkářky, které si vůbec neumí představit dítě, které ve škole prožívá neúspěch.

A druhé dogma, o kterém se vůbec nediskutuje, zní, že lepší potáhnou ty slabší. Ve skutečnosti je to nyní zejména v základkách naopak, tedy tak, že ti slabší táhnou ty silnější, protože proč by se měli snažit, jestliže za výkony, které podávají, vlastně nejsou nijak oceňováni. Hledají se totiž cesty, jak třeba zvýhodnit klasifikaci dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby, a ve výsledku ony za desetinu vědomostí dostanou tu samou jedničku jako ty ostatní děti. Pro ty je to totálně demotivující, čili výsledkem je pravý opak, než tvrdí toto druhé dogma. Jednoduše nic z těchto argumentů, které jsou brány jako dogmata, o kterých se nesmí diskutovat, není ve skutečnosti pravda.

Marek Tichý: Jsem laik, ale tím, jak se bavím s odborníky, tak už jsem poučený laik, a když zkonfrontuji to, co jsem vyslechl, co mně napsali rodiče, i to, co zažila má dcera, tak bych to shrnul tak, že namísto toho, aby probíhala inkluze jako začleňování dětí, tak vlastně dochází k dvěma negativním věcem. Je to naopak sociální vyčleňování dětí, kdy třeba mentálně postižené dítě je pod ochranou své asistentky, která často za něj třeba píše písemné práce a podobně, což samozřejmě spolužáci nesou jako velkou nespravedlnost.

Pan Odehnal hovořil o známkování, třeba že Pepíček za to, že umí v páté třídě počítat do dvaceti, dostane jedničku, když v té době páťáci pracují s mocninami, odmocninami nebo bůhví s čím. Ale na vysvědčení je to stejná jednička, ale za úplně jiné znalosti. A důležitou věcí také je, a to říkala řada speciálních pedagogů i psychologů, pocit úspěchu, který dítě někdy potřebuje zažít. A pokud je do školy v rámci inkluze začleněno dítě, které je v něčem, nebo ve všem, pozadu za ostatními, tak tento pocit úspěchu nikdy nemůže zažít a to je pro dítě demotivující a frustrující. Takže inkluze přinesla dvě věci, které fungují proti inkluzi – sociální vyčlenění a to, že postižené děti nikdy nezažijí pocit úspěchu.

Bývalá ministryně Valachová a profesor Štech vytvořili z dětí se specifickými poruchami učení, jako dyslexie, dysgrafie a podobně, postižené děti

Martina: Před tímto rozhovorem jsem si dělala soukromý průzkum. Jednak jsem se bavila s některými ministerskými úředníky a jednak se bavila s přáteli, kteří jsou dlouholetými pedagogy. A musím říct, že z pedagogů se všichni shodli na jedné věci, totiž že se u nich ve třídě zdravé děti chovají k těm inkludovaným velmi pěkně. Že se ale všechno ve třídě musí nastavovat na inkludované děti, protože pokud má holčička francouzské hole, tak není možné zvolit jako výlet pochoďák. Musí se udělat něco, kde ona může být také účastna i přesto, že se nemůže hýbat. A dvě kolegyně mi říkaly, že si uvědomily, že se inkludované děti cítí ve třídě moc špatně, protože neustále pozorují, že se něco musí montovat na ně, a necítí se vůbec spokojené. Je to jedna z věcí, kterou náš inkluzní systém přehlédl? Že se nezamyslel nad tím, jestli těmto dětem bude ve třídách dobře?

Martin Odehnal: To je naprosto klíčové. Zrovna to, co jste zmínila, čili dítě, které má nějaký fyzický handicap, tak tam je skutečně inkluze ještě zdaleka nejsnazší. Podobně je tomu u vad zraku. Problém se začleňováním nastává u dětí, které mají mentální deficit, protože slyší, ale nerozumí tomu, co se povídá, když to hodně zjednoduším. Čili nemají se postupně o čem bavit. A potom samozřejmě těžké poruchy sluchu, kde to řeší tak, že paní ministryně tam dá podpůrné opatření tlumočníka do znakové řeči. Ale jak se proboha cítí třeba třináctiletý kluk, který si má přes tlumočníka s ostatními povídat o přestávce o holkách?

Martina: To asi nepůjde.

Martin Odehnal: To je totálně absurdní a je na tom vidět odlidštěnost v tom smyslu, že to bylo pojato jako koncept, já tomu říkám leninský – když se kácí les, lítají třísky. Tedy kdy se vždy musí přihlížet k celkovému obrazu – a nikoliv k jednotlivcům. Já to beru úplně opačně, protože jsem právě s těmi jednotlivci s různými postiženími pracoval, takže jeden každý si zaslouží, aby se ve škole cítil dobře.

Ještě důležité upozornění – paní ministryně a pan profesor Štech, který byl po ní, se dopustili jednoho obrovského argumentačního faulu – začali říkat, že tady máme 80 tisíc inkludovaných dětí, protože do toho počítají i děti se specifickými poruchami učení jako dyslexie, dysgrafie a podobně. Zapomínají dodat, že oni z nich vlastně touto novelou zákona vyrobili postižené děti, protože samozřejmě mají speciální vzdělávací potřeby, ale nikdy nechodily do speciálních škol. Chodily vždy do běžných škol, kromě těch nejtěžších případů. Čili najednou nám tady vznikla skupina, která je prý pěkně inkludovaná, jenže oni tam – do normálních škol – vždy chodili. To už paní Valachová, ani pan profesor Štech nedořekli, čili tím totálně zkreslili celkovou statistiku, kde říkají: „Je to úspěšné.“

Půlka kantorů nechápe, že třeba dysgrafikovi nemůže dávat diktát. A mladá učitelka klidně řekne: „Ale kdybych mu nedala diktát, tak tím diskriminuju ty ostatní.“ Podobné šílené tmářské výroky jsem skutečně slyšel. Takže tady máme najednou obraz, že to všechno opravdu „dokonale funguje“.

Jenom bych měl ještě poznámku ke škole, kterou jsem sám zažil. To byla jednotná škola, ale fungovalo tam to, proč se s devítkou ještě po dlouhých letech scházíme. Jaksi přirozeně se tam objevovalo to, čemu se dnes říká „sociometrické hvězdy“. Pro nás to byl Jarda Košťál, měl trojky, čtyřky, učil se pak malířem, lakýrníkem, nebo tak něco, ale všichni jsme ho obdivovali, hrál nejlíp fotbal, nejlíp zlobil. Čili jsme mu my, budoucí profesoři, rádi napovídali. To byla skutečná inkluzivní třída, ale děti, které nestíhaly, které zažívaly neúspěch, protože intelektově byly úplně někde jinde, odcházely. Teď se to bere tak, že šly prý do nějaké – ano, dokonce se používá tento hnusný termín – „segregované školy“, jako kdyby to bylo někde v Alabamě v 50. letech.

Disentní stanovisko jednoho ze soudců Štrasburského tribunálu, kde vznikl ostudný rozsudek o údajné diskriminaci Romů jejich zařazováním do zvláštních škol, uvádí, že Česko bylo odsouzeno jako jediná země, která se pokusila se vzděláváním Romů něco dělat

Martina: My jsme jim říkali „pomocná“ nebo „zvláštní“.

Martin Odehnal: Ať už se to jmenovalo jakkoliv, tak to postupně nabralo pejorativní nádech, protože jsou to děti se slabšími intelektovými schopnostmi. Čili napřed byly pomocné, pak zvláštní, pak byly vedle sebe zvláštní a pomocné. Pomocné už jsou pro ty středně těžce mentálně postižené, kde se fakt třeba naučí do dvaceti a základní písmenka abecedy. Zvláštní školy, později praktické, dnes poetický název „Školy podle paragrafu 16“, dej pánbůh nebe tomu, kdo tuhle příšernost vymyslel, ale pořád jde o to, že tam jsou děti. A tím pádem se to jaksi zabalilo dohromady i se slovními vadami, všechno jsou to školy podle paragrafu 16.

Tahle inkluze začala najednou. Od samého začátku nastal obrovský tlak toto okamžitě zavést.

Martina: Odkud přišel tento tlak?

Martin Odehnal: To vám hned řeknu. Je to klasická ukázka „vrtění psem“. Tím psem byl takzvaný rozsudek D. H. a ostatní proti ČR, kdy 18 českých Romů, respektive ostravských, vysoudilo ve Štrasburku, že byli kdysi diskriminováni zařazením do tehdejší zvláštní školy. Od té doby občas vybublá to, že se zjišťují počty Romů ve škole podle definice, nad kterou by zaplesali tvůrci Norimberských zákonů. Totiž, že to je nejen ten, kdo se za něj sám považuje, ale koho za něj považuje jeho okolí na základě ble, ble, ble.

Čili tohle všechno vyplynulo z toho, že stále máme příliš velké procento romských dětí v bývalých zvláštních školách. To je podstata toho, proč to celé vzniklo. A podle toho nastal obrovský inkluzivní tlak, aby se co nejvíc omezily speciální školy. Nejlépe by ještě bylo, kdyby se úplně zrušily, což by se mimochodem, kdyby nepadla Nečasova vláda, už stalo. Podle strategie boje proti sociálnímu vyloučení (autor studie, strategie, kterou Nečasova vláda schválila, pan Martin Šimáček, manžel paní Laurenčíkové, předsedkyně České společnosti pro inkluzivní vzdělávání) už by od roku 2015 neměly existovat vůbec žádné zvláštní školy, děti měly být rozesety do běžných škol.

O ostatních speciálních školách se vůbec nemluvilo, šlo o tyto – a o ty jde i dnes především, protože bylo potřeba snížit kvůli Evropě procento Romů ve speciálních školách. Ideální a velmi radikální způsob byl tyto školy zrušit, čili náhle problém není. Nebo není – bude asi takový, jako třeba ve Francii. Tam učitelské lítačky jezdí po parkovištích, kde migrující Romové parkují a snaží se je honem naučit, že 3 x 3 = 9.

Nejlépe to říká disentní stanovisko jednoho ze soudců Štrasburského tribunálu, kde tento ostudný rozsudek vznikl. On uvádí, že je to naprosto absurdní, protože Česko bylo odsouzeno jako jediná země, která se pokusila se vzdělávání Romů něco dělat. Uvádí tam na statistikách Evropské komise obrovská procenta negramotnosti romské populace ve všech západních zemích, kde tvoří statisticky významnou menšinu.

Martina: Jenže statisticky to v podstatě ani nejde říct, protože je to tak politicky nekorektní, že…

Martin Odehnal: Jistě. Proto to uvádím jenom pod čarou, jako moment, kdy se začalo vrtět psem. Čili vlastně celý tlak na inkluzi pozůstává ze snahy zrušit bývalé zvláštní školy.

Martina: Pane Martine Odehnale a Marku Tichý, děkuji vám za velmi zajímavý a hluboký vstup do této problematiky.

Martin Odehnal: My děkujeme vám.

Marek Tichý: Také děkujeme.

Diskuse

Přidat komentář
  1. vladan napsal:

    Takže k úlevám dysgrafika. Vymezte pojem vždy. 10 let, 50 let? Jinak opět polopravda. Nebylo to vždy a hlavně v začátcích proti tomu učitelé bojovali stejně jako dnes s inkluzí. Navíc jak sám Odehnal řekl. I dnes se najde učitelka, která to odmítá uznat a nutí ho diktáty psát. jinak máte pravdu. S fanatiky milující staré pořádky nemá cenu diskutovat. Budou vždy proti novotám. Jejich motto? Hlavně od nás nechtějte něco nového nebo navíc.

  2. Areca napsal:

    Pro Vladan
    Dysgrafik by vůbec neměl být vykazován jako inkludovany, tyto děti vždy měly drobné úlevy, např. místo diktátu doplňovací cvičení, ostatním se to vysvětlilo.
    Je dost ubohé argumentovat tím, že někdo nemá na něco ,,papir“, jaké vzdělání ma tedy podle Vás paní Laurenčíková, která dělala namestkyni paní Valachové a  společně protlacily inkluzi? Četla jsem její životopis, nemá v této oblasti žádné vzdělání ani praktické zkušenosti. A to s tím dalekohledem je pravda, to vypustila z úst Valachová, že škola musí dítěti, které se zajímá o astronomii , koupit dalekohled. Učitel tedy podle ní bude po večerech doprovázet dítě na vyvýšená místa a sledovat noční oblohu? To je všechno tak neskutecne hloupé, raději už bez komentáře.
    Agresivita u psychicky postižených dětí je obrovský problém, znám případ, chlapec má záchvaty zuřivosti, ostatní děti se ho boji, učitelka si kvůli němu zlomila ruku, až když strčil i do matky a i ona si zlomila nohu, šel do psychiatrického zařízení, ovšem na dobu určitou, poté opět na základní škole. Je toho strašně moc, co by se dalo napsat, ale s fanatiky nemá cenu diskutovat.

  3. Mimi napsal:

    Dobrý den, vůbec se tady neřeší jak to vše dopadá na ty ,, zdravé děti,,

  4. vladan napsal:

    Odpověd Jirina,
    odhalila jste mne. Už teď se bojím, co budu dělat až mi tu neziskovku zrušíte. V duchu hesla, kdo nejde s námi, jde proti nám, je potřeba nesouhlasicí element dohenestovat ( např. ho přiřadit ke škodícím neziskovkám) a umlčet. Chápu váš boj za možnost vzdělávat nadané na základních školách jak bylo zvykem „před inkluzí“. Škoda, že vám to kazí střední školy, kde např. maturitu z matematiky zvládl můj syn již v 8 třídě. Sice ne za jedna, ale v klidu by jí dal. Nebudu vám narušovat ten váš spravedlivý boj. Poslouchejte svého Pištíka a vytrvejte. Nakonec ty „jiné“ děti budou zase zavřené mimo a vy si budete hýčkat ten váš průměr.

  5. jirina napsal:

    Odpoved panu Vladanovi. Je velmi zajimave, ze se zde vyskytujete nejvice a hrdinne hajite inkluzi vnucenou ceskemu narodu politickymi neziskovkami. Mam stale silnejsi pocit , ze jste jejich zastupce. O srovnani skol socialisticke systemu a system skol s inkluzi mam vlastni letite zkusenosti. A situace v ceskem skolstvi je katastrofalni, neziskovky maji na ceske skolstvi vice vlivu jak 10 milionu volicu. Jedine, co zbyva je tyto politicke neziskovky vyhladovet a odstrihnout je od penez nas, danovych volicu. Tim i pan Vladan bude mene casto napadat jine, kteri s inkluzi nesouhlasi.

  6. vladan napsal:

    Milá Libuše.
    Co mu máte říct? To se ptáte vážně? Já bych dítěti řekl, že to není správné a je potřeba to řešit. V první třídě je to spíše věcí dospělých. Tedy rodič, učitel a popř. školní psycholog a někdo z vedení.
    Hlavně prosím nepište, že před inkluzí nikdo nikoho nenapadal a neexistovala šikana.

  7. vladan napsal:

    A už jen v obecné rovině. Velmi by mne zajímaly projekty na podporu nadaných dětí na každé té základní škole z doby před „inkluzí“, které teď „díky“ té zlé inkluzi nemohou naplňovat. Nemyslím pár výběrových škol ve velkých městech, ale právě těch v menších městech. Nějak jsem si jich nevšiml, ale teď to vypadá jako by na každé škole nadaným věnovali individuální péči. A znovu opakuji. Jaký typ školy má navštěvovat autista s IQ 130, nebo děvče s vadou chůze s IQ nad 100 ( ať zůstaneme u průměru)? Co se týká inkluze jak ji vidím já. Společné vzdělávání tu bylo již řadu let před zákonem. Ten tomu dodal rámec a hlavně vyřešil financování. Zákonem o inkluzi nezačal nájezd hord na běžné školy. Bohužel, to jak „vypadá“ inkluze není věcí zákona, ale zejména učitelů a jejich přístupu k ní. Tedy jako v naprosté většině věcí je to jen o lidech. Co se týká učitelů. Všichni jsme chodili do školy a tedy si můžeme říci kolik učitelů na základce bylo a jakých. Kolik jich bylo, že jsme se na jejich hodiny těšili, kolik jich jen „četlo učebnici“ a kolik si jich mělo potřebu zvyšovat na dětech ego.? Více takový jako je v tomto článku https://www.eduin.cz/clanky/deti-maji-ve-skole-delat-to-co-je-bavi/ a méně z osmdesátek.

  8. Libuše napsal:

    Osobně si myslím, že systém základní škola, vyrovnávací třída a zvláštní škola s tím, že dítě může přejít jinam, když je horší/lepší byl ten nejlépe nastavený (zohledňoval IQ). Má- li někdo pocit, že by se děti měli poznávat, mohou být všechny tyto školy v jedné budově, mít nějaký společný projekt např. výtvarný apod. A když tak obhajujete inkluzi , můžete mi poradit, co mám říct svému prvňáčkovi, když je spolužák všechny fyzicky napadá? Co má dělat? (než se do toho vloží úča bez empatie).

  9. vladan napsal:

    Tomu kdo si říká Odehnal.
    Rozumím, že argumentační fauly znáte, protože je velmi rád používáte. Což jste hned předvedl v následující větě, kde negativně hodnotíte „ideovou základnu“ a následně mne nařknete, že k nim patřím. Ano, to Vám jde stejně jako strašení fatálními následky inkluze. Když už jste vytáhl toho Orwella, na Vás platí zase, „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“ Proč anonymně? Právě proto, že fanatičtí odpůrci inkluze se chovají jak bolševici a vím, že následně by se mstili na mém dítěti školou povinném. Jestliže u žáka s dysortografií úlevy ano, tedy individuální přístup a učitelka, která toto nechápe a chce „protiinkluzivní spravedlnost“ je tmářka, zatímco jiná učitelka se stejným přístupem ke spravedlnosti u jiné diagnózy a jiné úlevy je perspektivní a spravedlivá, jak to nazvat? Selektivní pravda? No nic, dnes odpoledne se můžete s panem Tichým, který nadává postiženým dětem, zase společně s novinářskou přesvědčovat o té své pravdě ve vašem spravedlivém boji. I to máte s bolševiky společné.

  10. Martin Odehnal napsal:

    V textu mi za slovy „neboť jako vedoucí odboru školství jedné z pražských městských částí.“ vypadlo „naše školy poměrně často navštěvuji a s řediteli jsem běžně v kontaktu“.

    Martin Odehnal

  11. Martin Odehnal napsal:

    Tomu, kdo si říká Vladan:
    Možná, kdybyste si namísto agresivních osobních výpadů celý rozhovor lépe poslechl, nepsal byste o nějakých názorových veletočích. Žák s dysortografií není objektivně schopen napsat diktát bez hrubých chyb, proto nemá nejmenší smysl zjišťovat jeho znalosti právě touto formou. Nevím už, kdo byl Pepíček, ale z kontextu soudím, že šlo o žáka, který dostává stejnou známku jako ostatní za zlomek vědomostí, které musí na tu známku mít jeho spolužáci. Za leninský přístup jsem označil to, že celý koncept tzv. společného vzdělávání od počátku ignoruje skutečné děti, ale staví jen na více méně ideologických heslech. Následky jsou již po pár letech velmi dobře patrné v základních školách, což mohu mimochodem pozorovat dosti zblízka, neboť jako vedoucí odboru školství jedné z pražských městských částí.
    Hodně mně to celé „inkluzivní“ tažení bývalého vedení ministerstva a některých údajně neziskových organizací připomíná známé orwellovské skandování: „Čtyři nohy dobře, dvě nohy špatně!“
    Na hrubé argumentační fauly jsem ovšem zvyklý – paní exministryně Valachová, stejně jako její „ideová základna“, tzv. Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, nic jiného v diskusi používat neumějí. Nijak by mne neudivilo, kdybyste k nějakému takovému společenství patřil i Vy.
    Na rozdíl od Vás se ovšem neschovávám za nějakého anonymního „Vladana“.
    Martin Odehnal

  12. vladan napsal:

    V dnešní Idnes je pěkný rozhovor s asistentem fotbalového repre trenéra, panemChytrým, ročník 1972. Pan chytrý nemá od narození pravou ruku. V článku mne zaujala jedna informace, cituji:
    „Jen soudruzi úřednící zvažovali, jestli vůbec můžu chodit do normální školy.“
    Historie a soudruzi se opakují. Ano již tenkrát se učitelé věnovali zejména nadaným žákům a báli se zda jim postižený nebude bránit v jejich záslužné práci při vzdělávání inteligence.

  13. Lenka K. napsal:

    Zažili jsme „inkluzi naopak“ v bavorské škole pro hendikepované děti. Před 11 lety začali zkoušet model, kdy na 1. stupni zavedli třídy smíšené z cca 7-9 dětí s lehčím duševním handikepem a 12-14 dětí, které byly papírově žáky normální školy a byly na žádost rodiče (!) do této třídy převedeny. Jejich učitelka byla také zaměstnankyní kmenové ZŠ, děti dostaly i vysvědčení ze své kmenové ZŠ. Hendikepované děti měly svou speciální pedagožku a byly žáky své školy. Po celou dobu výuky byly ve třídě přítomné obě učitelky a kooperovaly, dále pomocná pedagožka, která s celou třídou byla i odpoledne v družině (to pak k ní přišli další 2 družináři) a eventuálně asistent dítěte. Třídy měly 2 propojené místnosti, když bylo potřeba, tak skupiny nebo „unavené“ žáky oddělili. V 1. a 2. třídě byli prakticky pořád spolu, protože 2. místnost sloužila taky jako družina. Ve 3. a 4. třídě se už hlavní předměty učily převážně odděleně a spojovaly se hudebky, výtvarky apod. Mé zdravé děti tam odchodily 4 a mladší 2 roky, po přestěhování zpět do ČR jsou nyní obě na gymnáziu. Ten model byl geniální a byl připravený pod dohledem školy pro hendikepované (!), měli tam pro ně speciální vybavení a vyškolené pracovníky. Pro zdravé děti to byl opravdu trénink na koncentraci, empatii, nesoutěživost, přijetí druhého jaký je. Ve škole pak ještě ve stejném ročníku měli i třídy speciální, jen pro děti s hendikepem, se kterým do inkluzivní třídy nemohly. Myslím, že je to rozhodně lepší model, než hodit hendikepované na krk pedagogům bez potřebného speciálního vzdělání.

  14. Anonym napsal:

    No myslim ze uz se toho ve skolach ucilo tolik co nebylo pravdive ze nejaka inkluze je proti tomu prd!Chudaci uvitele sami nevedi jak vlastne ucit a co teprve my co ucime deti doma to co nam tloukli do hlav ve skolach je vetsinou lez 😡Mel by zvitezit zdravy selsky rozum a hlavne by se deti mely ucit historii pravdivou😑logicky myslet a pocitat a hlavne se slusne chovat!Nejake inkluze poslete nekam nebo z toho vznikne poradna INVAZE😤

  15. Dagmar napsal:

    Jako učitelka ve výslužbě mohu potvrdit, že k situacím, kdy slabší žáci nestačili tempu výuky, docházelo i před zavedením inkluze. Dříve nebylo možné během prvního ročníku ZŠ převést žáka do „zvláštní“ školy, takže musel celý první rok školní docházky „odchodit“ v  ZŠ. Jednalo se většinou o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, které před vstupem do školy nesplňovaly podmínky školní zralosti. Bylo-li ve třídě takových dětí více, nedalo se v takové třídě téměř pracovat. Tyto děti nezažily v podstatě pocit úspěchu, a proto byly často agresivní, ohrožovaly, rušily a brzdily ostatní. Přestup do „zvláštní“ školy byl pro ně i pro ostatní vysvobozením. Důležité ovšem bylo, že bez souhlasu rodičů nemohlo být dítě do „zvláštní“ školy zařazeno a žádný učitel se o to nesnažil, nebylo-li to opodstatněné. K tomu, že byl někdo přeřazen do zvláštní školy jen proto, že byl Rom, nemohlo tudíž dojít a ani nedocházelo. Situace, že tyto děti v rámci inkluze nadále zůstávají v základní škole, kde nezvládají základní výuku, je pro mě nepředstavitelná.

  16. Jirina napsal:

    Ja jsem absolvovala jeste socialisticke skolstvi. Je mi dnes 71. Jednotne osnovy, maturity, matyka. Nasledne jsem zila 20 let na zapade v exilu (Holandsko) a moje dcera chodila na skoly tam. No katastrofa. Kdykoli jsme o necem hovorily, ptala se mne, maminko, odkud to vis? A ja ji mohla rici, „ucili nas to ve skole“. Holandske zakladni skolstvi katastrofa, neposlusne deti, hazi se kridou, rvani, ucitele nezvladaji a nemaji u deti zadny respekt, nebot zakum je vse dovoleno. A to jsme tedy prevzali my v Ceske republice! Desny upadek skolstvi. Kazdy si vyucuje co chce, skoly snizily latky vyuky, aby se vyhovelo vsem, k tomu inkluuze, tedy nemocne deti spolu se zdravymi a tim se odebralo nadseni detem nemocnym. Desim se toho , kam to jde. Uz dnes vidite vysledky – nihilisticka mlada generace, ktera ma vse dovoleno. Je mi lito ucitelu, stejne jako mi bylo lito ucitelu na zapade. Byla naprosta chyba prejimat osnovy tlacene sem Clovekem v Tisni, tedy Bruselem a zapadnimi zajmy. Cetla jsem jejichj pojednani jak to ma byt se skolstvim v CR. A bylo zde psano, ze mezi lidmi existuje odpor ke zmenam – a prece to prosadili a vse slo k horsimu. Je treba vratit se zpet k zakladum, ke Komenskemu, k jednotnym osnovam a zvratit zpet inkluzi – tedy niceni deti zdravych i nemocnych. A hlavne odstrihnout politicke neziskovky od vlivu v nasem skolstvi, ten jejich vliv vede jen ke zhorseni jiz tak spatne situace a neni v zajmu Ceske republiky. To je moje srovnani socialistickeho i zapadniho skolstvi z vlastni zkusenosti..

  17. vladan napsal:

    Iveta Burdová,
    nebudu se vyjadřovat k tomu, že souhlasíte se vším co je v rozhovoru zmíněno. Již jsem napsal, že je tam mnoho nesmyslů a některé i zmínil. Ale jen otázku. Vy máte „razítko“ pro posouzení a zapsání diagnózy PAS?

  18. IVETA BURXOVA napsal:

    Plně souhlasím se vším, co bylo v rozhovoru řečeno. Jsem dětský psychiatr a od zavedení inkluze se nesmírně zvýšil tlak na vyšetření a medikaci školních děti. Ty s mentální retardaci jsou buď uzkostne nebo agresivní, nenaučí se skoro nic. Jakmile někomu nejde škola, chtějí úlevy, asistenty a poradny chtějí po mně diagnózy. Vyrábějí se postižené deti. Zprofanovane dg. ADHD a autisti-oboji můžou být vychování a nevychovani, ale tím se nikdo nechce zabývat, chtějí úlevy, popřípadě léky.

  19. vladan napsal:

    Co se týká učitelů. Za pár šupů skutečně nepracují. Co se týká proškolení. Na pár školeních jsem byl a kdyby všichni zaměstnanci ke školením přistupovali jako učitelé, jsou mimo pracovní proces. Čest vyjímkám. Za psychicky náročnou lze prohlásit mnoho druhů práce. Mne učili, že ať dělám cokoli, mám to dělat pořádně. Nevyhrožujte, že s tím seknou. Tohle vydírání jen ukazuje na jejich inteligenci.

  20. vladan napsal:

    Nezaujatý diskutér. To je jako člověk bez názoru, který má potřebu něco napsat? Co takhle něco věcného k tomu na mé tapetě. Co se týká tapetování tak věřte, mé m2 jsou mnohem menší než pánů Tichého a Odehnala. Kde jste přišel na to, že někdo nutí aby se ostatní přizpůsobili té dívce? Můžou přeci jet na výlet a mohou se domluvit na nějaké pomoci té dívce aby mohla jet s nimi. Můžou vzít kárku, nebo vymyslet jinou varianta. To je právě to pěkné, že to těm dětem dojde samo a o tom je společnost. Oni se pak budou k postiženým chovat bez předsudků a automaticky. Chápu, že lidé jako Vy nikam nepojedou a následně jí to budou vyčítat.

  21. jan napsal:

    Vzhledem k tomu jak jste to tady potapetoval nebudete příliš nezaujatým diskutérem:-)
    Někdo si nikdy nevšimne, že je nechtěný, takže i někteří špatně začlenitelní si připadají v pohodě, přičemž opak je pravdou. Já mám podobné zkušenosti s inkluzí jako pan Tichý. Tentokrát s aspengerem. Jen kromě mého syna skončila v nemocnici i učitelka.
    Jinak se domnívám, že problém dívky s holemi není v tom, že je v ZŠ, ale v tom, že současná podoba inkluze, tak jak ji vnímají známí paní Kociánové – vynucuje, aby se všichni dané holčině přizpůsobovali. To samozřejmě je zcela v rozporu s demokratickými principy, které dávají jedincům základní práva a o zbytku se rozhoduje většinou. Proto jde tedy o „pozitivní diskriminaci“ a tedy nerovnost.

  22. Zdena napsal:

    Vladane, co byste všechno nechtěl po učitelích, kteří pracují doslova za pár šupů a mají psychicky nesmírně náročnou práci a na inkluzi nejsou odborně vyškoleni…. Chtěľ byste Vy sám učit tu směs dětí – zdravé i nemocné a neustále nuceně improvizovat a ještě poslouchat že to není ono ??? Pořád se tu mluví jen o dětech – ale je třeba začít hovořit i o chudácích učitelích, na které zřejmě nikdo ani nepomyslí. Protoźe, jestli oni s tím seknou, tak jsou na ministerstvu v háji. A nejen tam.

  23. vladan napsal:

    Poslechl jsem si rozhovor ještě jednou a velmi mne pobavil tento veletoč. Zatímco jedno dítě psát diktát nemusí a jeho vyžadování učitelkou v rámci spravedlnosti vůči kolektivu je považováno panem Odehnalem za tmářské, naprosto stejná situace s Pepíčkem je posouzena jako nespravedlnost na kolektivu a chyba inkluze. Dále mne pobavil, že mu prý jde o jednotlivce, protože není ten leninský typ. jj, proto je celá inkluze špatná. Pan Odehnal je hodně nekonzistentní ve svých názorech, ale umí jich využít pro tu svou pravdu. Tak nějak po bolševicku.

  24. vladan napsal:

    A jen k osobě pana Tichého. Toto napsal na svůj facebookový účet, cituji:
    Džungle před tabulí
    Milí přátelé, pro svou dceru, žákyni šesté třídy základní školy, hledám školu v Praze. Hledám takovou školu, kde nevládne chaos, kde žáci při hodině nepokřikují, kde inkluzivní dementi nedostávají záchvaty vzteku a neútočí na své asistentky. …..
    Kde nejsou autisté a jiní debilové. atd, atd.
    Tolik k osobě pana Tichého, jeho přístupu k postiženým dětem, který má tolik prostoru nejen na internetu k ovlivňování.
    O panu Odehnalovi asi celkem dost vypovídá úvodní slovo. Cituji: ………Je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké závažné příhodě, v nejhorším případě s fatálními následky.“ Ano strašit a urážet pánové umějí. Stejně jako manipulovat s fakty, což předvedli i v celém rozhovoru.

  25. Vladan napsal:

    Dělat rozhovor s lidmi kteří mají stejný názor je veliká dřina a novinářku obdivuji, že to dokázala ukočírovat.
    Ale vážně. Tolik jednostranných informací a celkem dost nesmyslů, jako např. vyčlenění inkludovaných dětí z kolektivu, důvod podpory víceletých gymnázií, soukromých škol atd. se jen tak nevidí. Dokument bude jistě velmi objektivní, stejně jako tento rozhovor. Bohužel i tito lidé mají vliv na myšlení průměrné populace bez schopnosti sehnat si relevantní informace a odnesou to zase jen děti. Zaujal mne ten případ „holčička s francozskými holemi“. Moje zkušenost je přesně opačná. Ne to dítě si nepřipadá špatně, ani kolektivu to nepřijde divné, protože je to logické. Bohužel jen do té doby než na to začne upozorňovat ta učitelka. To samé s přijetím do kolektivu. Než se do toho začne „montovat“ učitelka, která nemá špetku empatie, většinou to funguje naprosto v pohodě. A takto by se dalo pokračovat o písemkách, diktátech atd. To jsou mé osobní zkušenosti z inkluzí. Jen dotaz. Jaký typ školy by měla navštěvovat ona dívenka s francozskými holemi, která má IQ nad 120? Nebo autista s IQ130?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.