Richard Pfleger
Richard Pfleger

Richard Pfleger 1. díl: Česká republika je jeden velký lazaret, najít někoho, kdo není chronicky, imunologicky či onkologicky nemocný, je problém

Nemoc je příběhem o způsobu života a práci, rodině, výživě, prostředí, ve kterém žijete. A to proto, že kvalita života je dána tlakem vnějšího okolí, a nejen genetikou, jak se nám často snaží namluvit. Doktora to ale mnohdy vůbec nezajímá. Člověk pak do toho spadne a bude do konce života baštit léky na tlak. Nejde o individualizovanou, ale o stádovou léčbu. Objektem přemýšlení již není člověk, ale nemoc, na kterou jsou určeny léky. Situace je taková, že ještě v 90. letech pacienti brali 2 až 3 léky, dnes je to 5 a více.

Zdraví

Délka: 36:13
Datum: 18.1.2019

Přehrát pořad

O těchto a dalších problémech rozmlouváme s farmaceutem Richardem Pflegerem, který vystudoval farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové a více než deset let působil v manažerských pozicích u předních farmaceutických firem. Během své kariéry se spolupodílel na uvedení desítek originálních léčiv na český nebo evropský trh, a to z různých indikačních skupin, včetně kardiologie, psychiatrie onkologie, HIV nebo AIDS. Od roku 2002 se věnuje vývoji, výrobě a propagaci kvalitních doplňků stravy a jejich uplatnění v prevenci a zmírnění dopadu civilizačních chorob na zdraví člověka.

 

Martina: Pane Pflegre, když připustíme špetku zdravého idealismu, tak si představuji, že když jde někdo studovat práva, tak protože chce spravedlnost. Proč jste vy šel studovat farmacii?

Richard Pfleger: Upřímně nevím. Můj trenér tenisu byl lékárník, a také cestou na tenisové kurty jsem musel jít kolem jediné lékárny ve městě, a tam byl starý pan magistr, který na nás vždy křičel z okýnka, protože jsme s bratrem chodili stále okolo, takže nás samozřejmě znal. A určitě je to nádherný, zajímavý obor, který se neustále rozvíjí a baví mě.

Martina: Abych pravdu řekla, tak jsem čekala, že řeknete, že jste chtěl objevit nějaký zázračný lék.

Richard Pfleger: To v té době vůbec nepřicházelo v úvahu. Škola je velmi náročná, řadí se mezi dvě, tři nejtěžším školy u nás, prolíná se tam celá řada oborů. Od medicíny, chemie, fyziologie, patofyziologie, biochemie dále. Navíc jsem studoval obor klinický farmaceut, to znamená člověk, který se u lůžka pacienta spolupodílí na léčbě, protože o léčivech ví, nebo by měl vědět, mnohem více než lékař. Ví, jak daný lék vznikal, jaké je jeho složení, struktura, jaká je kinetika a tak dále. Ale obor klinické farmacie mezitím ztratil trochu na atraktivitě, protože systém terapie a léčby je dnes jiný.

Martina: Jaký je dnes a jaký je ten, který jste poznal na začátku studia? Jak jste si představoval, že bude vypadat vaše práce?

Richard Pfleger: Devadesátá léta u nás byla jiná než na Západě, protože jsme v té době neměli přístup k moderním lékům. Měli jsme omezené možnosti v léčbě některých typů onemocnění a nebylo zde třeba celé spektrum antibiotik. Ale existoval československý farmaceutický průmysl, kde byly vynalezeny některé opravdu kvalitní léky, které se používají dodnes, a já je považuji za velmi dobré.

Příchod nových možností, hlavně uvolněním trhu pro nové léky, pro nás jako farmaceuty znamenal velkou změnu. Dostali jsme se k věcem, které jsme do té doby znali pouze teoreticky. Nebo byly vyhrazené léky, my jsme tomu říkali „zahraničák“. To byly léky, které se dovážely třeba ze Švýcarska. Nevím, jestli tady můžu říct název, ale například dnes naprosto běžné léky jako Voltaren v té době byly jako zázrak. A dnes je máte v každé lékárně v mnoha lékových formách.

Celá řada moderních léků je sice účinná, ale čím účinnější lék, tím více má vedlejších účinků, které jsou mnohdy devastující

Martina: Už dříve jste v jednom rozhovoru řekl, že farmaceutický průmysl se v 90. letech ocitl v pasti, kterou si sám vytvořil. Končily patenty velmi dobře prodejných léků a někteří chytráci si řekli: „Nám tady prochází klíčové molekuly, je to patentovaný miliardový byznys.“ A v některém případě se podařilo patenty prodloužit jen přidáním nějakých dalších látek, nebo změnou postupů výroby. Co to znamená? Že se v některých oblastech vývoj léků skutečně zastavil?

Richard Pfleger: On se nejen zastavil, ale také hodně se zkomplikoval. V devadesátých letech jsme s kolegy přišli do vyloženě otevřeného prostoru, radovali jsme se, mysleli si, že v roce 2020 už skutečně budeme umět léčit prakticky všechny nemoci. Jenže tento rok se už blíží a moje naivní představa se nenaplnila. Dnes jsme spíše v situaci, kdy nám neuvěřitelně stoupá celá řada onemocnění, a my nemáme adekvátní léčbu. Neumíme léčit cukrovku, vysoký krevní tlak, psychiatrická onemocnění, téměř neumíme léčit onkologická onemocnění.

Pokud vám bude někdo tvrdit, jak jsme se výrazně zlepšili, jsou to jen fráze. Ano, zlepšili jsme se zcela určitě ve vybavenosti, diagnostice, metodách, operačních postupech; tam jsme udělali neuvěřitelný pokrok. Umíme k sobě lepit tkáně, nahrazovat části orgánů, transplantovat. Ale ve farmakoterapii jsme se poněkud zasekli, protože jednoduché léčebné postupy, které zde byly v 90. letech a jsou bezesporu účinné, jsme se snažili posunout na mnohem cílenější buněčné struktury nebo procesy. A čím jdete níže, na buněčnou, subbuněčnou jednotku, tak zasahujete do fyziologických procesů, což je na jednu stranu nebezpečné, na druhou žádoucí. Celá řada moderních léků, které dnes máme k dispozici, je sice účinná, ale čím účinnější lék, tím více má vedlejších účinků, které jsou mnohdy mnohem více devastující, než léčba.

Martina: Říkáte, že moderní léky farmacie neumí léčit spoustu chorob, a zdá se, že jsme stále nemocnější, a to přestože se kvalita zdravotní péče zvyšuje. V jaké kondici je tedy zdraví společnosti a v jaké kondici je farmaceutický průmysl?

Richard Pfleger: Farmaceutický průmysl je v dobré kondici, je to jedna z finančně velmi stabilních oblastí a zcela jistě bude i v budoucnu. Problém farmaceutického průmyslu je v tom, že se zaměřil hlavně na nemoci západní společnosti. Tam jsou totiž peníze ze zdravotního pojištění a osobní peníze lidí. Třetí svět je na tom velmi špatně, případně se lepší jen pomalu. Mnohem víc lidí umírá na tuberu a na malárii, než na kardiovaskulární onemocnění, co si budeme povídat – a léky na malárii hledáme intenzivně už 50 let. Zde bych připomenul, že poslední skutečně zajímavá molekula, která se používá jako antimalarikum, pochází z Číny – a je z pelyňku. Tedy z té zatracované alternativní medicíny. To samé se týká tubery. Za 30 let jsme nevymysleli nová antituberkulotika. Máme stará antituberkulotika ze sedmdesátých, osmdesátých let. Dnes víceméně rezistentní.

Zvýšila se sice hranice dožití, ale máme zde nemocnou populaci, která je polymorbidní

Martina: To znamená, že už nezabírají?

Richard Pfleger: Nezabírají a my budeme v rámci probíhající migrace konfrontováni s tuberou zcela určitě. Nejdřív to bude ve společnosti probíhat tiše, ale pak se to někde zhmotní v podobě nějaké medicínské katastrofy. To, že jsme všichni dobře zaočkování, je sice dobré, ale my potřebujeme být připraveni na to, že se časem tyhle věci objeví. A ony se objeví zcela beze sporu – zdravotní stav společnosti, jak to vnímám já, se každým rokem zhoršuje.

Nyní máme zde téměř milion diabetiků. To jsou pacienti, kteří mají cukrovku druhého typu. Je to nemoc získaná životním stylem. Není to genetika nebo genetické predispozice. Ta způsobuje jen velmi malou část. Pacienti si neuvědomují, že dříve tato nemoc začínala někdy kolem padesáti, padesáti pěti let věku, ale dnes máme čtyřicetileté cukrovkáře. To znamená, že s průměrnou délkou dožití 80 let, budou lidé 40 let chodit po doktorech a čtyři desítky let užívat léky. A k tomu se samozřejmě budou přidružovat další zdravotní komplikace. Je dokázáno, říkají to čelní představitelé odborných společností, konkrétně diabetologie: Musíte cukrovku zažít co nejpozději, abyste se nedožila komplikací, to znamená amputací, slepoty, selhávání ledvin nebo jater a spousty dalších věcí. Medicína vás sice zaléčí, ale v čase rozvoj tohoto onemocnění léčbu stejně překoná.

Martina: Ale když se podívám na statistiku, tak ta je optimistická, prodlužuje se nám průměrný věk, jako společnost si vedeme stále lépe. Opravdu je to tak, že se prodlužuje průměrný věk, nebo se prodlužuje jen problematické stáří?

Richard Pfleger: Máte naprostou pravdu, že se spíše prodlužuje problematické stáří. Kvalita života těžce pokulhává za zdravotní stránkou, za kondicí seniorů, když budeme mluvit o druhé části života. Sice jsme dosáhli neuvěřitelných výsledků v rámci prodloužení života, dneska se běžně lidé dožívají 80 let, ale zhruba od 65, 70 let je kvalita života výrazně snížená. Máme obrovské množství, dvě až tři generace lidí, které dorostly, a máme zde nemocnou populaci, která je polymorbidní.

Polymorbidní znamená, že se zhmotní celá řada nemocí, které si lidé často přinášejí ze svého způsobu života. Oni samozřejmě konzumují zdravotní péči, to je v pořádku, ale nepodílí se na ní, prostě ji jen konzumují. Zdravotní systém je úžasný, protože umožňuje lidem, aby se dostali ke zdravotní péči, kdykoliv si vzpomenou. Na druhou stranu to je samozřejmě sebedestruktivní chování, protože chleba vypadá, že je krásně upečený, ale vevnitř je úplně sežraný od myší. Prázdný.

Martina: V jakém smyslu?

Richard Pfleger: V tom smyslu, že forma švédského stolu, což znamená, že si můžete téměř kamkoliv zajít a vždycky vám bude poskytnuta adekvátní zdravotní péče, je z dlouhodobé perspektivy finančně neúnosná. A to i z toho důvodu, že neustále narůstá populace, která je chronicky nemocná. Jestliže politici tvrdí, že to zvládnu, tak to není pravda, oni to samozřejmě nezvládnou. Už dnes se v primární péči, nebo při distribuci léků, jasně ukazuje, že existují rozdíly mezi jednotlivými sociálními skupinami. Celá řada pacientů má o něco lepší péči, než někdo jiný. Protože péči, kterou byste měli mít garantovanou, stejnou pro všechny, není možné ufinancovat. Prostě to nelze. Reálně to znamená, že někdo musí dostat průměrnou, někdo podprůměrnou, někdo nadprůměrnou péči, aby to vyšlo „šul nul“, plus mínus.

Lidé na své zdraví nemají čas. Musí vydělávat peníze, platit hypotéky, dvě soukromé školy, školky, kroužky. Není čas ani na vlastní život, vlastní rodinu, tedy ani čas na své nemoci.

Martina: Kdy se tedy stalo to, že jsme přestali brát své zdraví do svých vlastních rukou? Kdy jsme si začali myslet, že klíč k našemu zdraví se skrývá v lékárně, ve farmaceutickém průmyslu? Co se nám to pomotalo v hlavě nebo ve společnosti? Jsou za vším peníze, nebo naše hloupost?

Richard Pfleger: Je to komplex všech věcí, které jste vyjmenovala. Lidé žijí tak trochu virtuální, nesmyslné životy, které sami ani žít nechtějí, ale jsou k tomu nuceni prostředím. To znamená, že musíte mít svůj dům, svou úspěšnou práci, musíte nějakým způsobem vypadat, něco musíte vystudovat, a to je dnes velmi komplikované a není to jednoduché.

Čas práce je čistě formální. Když pak máte na praxi studentíka a vidíte, jakým způsobem je schopen fungovat, tak byste mu jednu pleskla hned na začátku. Vidíte, že lidé nejsou schopní téměř žádného výkonu, odborného, ani pracovního. Další věcí je trend, který nastartoval na konci devadesátých let, v konjunktuře, která zde byla a v podstatě pokračuje do dnešní doby, že zdraví se stalo jen prostředkem pro určitou kvalitu života. A vy na vaše zdraví nemáte čas. Musíte vydělávat peníze, platit z hypotéky, platit dvě soukromé školy nebo školky, kroužky. To znamená, že nemáte čas ani na vlastní život, na vlastní rodinu, tudíž nemáte čas ani na své nemoci.

Výsledkem je, že celá řada nemocí probíhá skrytě, třeba prediabetes, kdy ještě nemáte cukrovku, ale už máte jasné signály o tom, že se něco v organismu děje špatně. Cukrovka nebolí, ani vás nějakým způsobem neomezuje, ale je to rizikový faktor celé řady dalších onemocnění – a vy v tom frčíte tak dlouho, až je z toho najednou skutečná cukrovka, najednou máte skutečný problém, a tudíž musíte vyhledat lékařskou pomoc a začít brát léky, které budete užívat do konce života.

Martina: Dříve jste také prohlásil, že ve společnosti panuje podprahová neutuchající šikana a strach a že pod tímto tlakem nemoc zhmotníme během chvilky. Jak si máme vysvětlit toto tvrzení farmaceuta?

Richard Pfleger: K dnešnímu dni tady máme asi tři čtvrtě milionu lidí, kteří berou nějaké léky na psychická onemocnění, úzkost, depresi, panické poruchy, špatný spánek. Milion lidí nespí vůbec, nebo velmi špatně. Ne že by to dříve ve společnosti nebylo, ale v 90. letech to byla výjimka.

Martina: Ale tak rohypnoly, v těch se myslím jelo v 80. letech poměrně slušně.

Richard Pfleger: Ano, také lidé nespali, ale to, co se děje dnes…

Martina: To je epidemie. Epidemie deprese…

Richard Pfleger: Ano, epidemie jako taková a vyplývá to z toho, že skutečně žijeme takové životy, kdy celá řada lidí nedokáže prožívat životy tak, jak by chtěli. Začíná to školou, rodinným prostředím a neustálým tlakem na výkon, výsledky, těch věcí je strašně moc. Vždy se musím hrozně smát, když rodiče nutí své děti, že musí dokonale mluvit anglicky, ale oni sami se to nikdy nenaučili. Rozumíte mi?

Martina: Ano a teď se dostáváme do generační situace: „Já jsem nemohl, učil jsem se rusky. Ale ty už můžeš, ty už musíš.“

Richard Pfleger: Ano, přesně tak, ale smutné je něco jiného. Prochází mi rukama tisíce různých příběhů. Ve společnosti je něco špatně, když k vám přijdou o víkendu poslední tři klienti a všichni mají psychiatrická onemocnění – mladé děvče, střední věk a starší paní. To už není náhodná záležitost, to je prostě pravidelnost, která se ve společnosti opakuje. A to mluvíme jenom o lidech, kteří život jakoby neunášejí a potřebuji nějakou berličku, aby z toho trošku vybruslili, aby se jim uvolnily ruce, aby se trošku nadechli.

Šikanuje nás Systém s velkým „S“

Martina: Dobře, takže přijdou, vy jedete v systému zdravostroje, který jsme si nastavili, schválili, dotujeme ho a on ve spoustě věcí funguje velmi dobře, v urgentních věcech a podobně. A vy těmto třem lidem dáte prášek. Co bude dál?

Richard Pfleger: Někomu pomůže, někdo má štěstí, že má kolem sebe kvalitní rodinu, přátele, změní práci, je schopen do sebe nainvestovat nějaký čas a peníze, a nějak se z toho vyhrabe. Větší část se k tomu svému základnímu onemocnění vrací v určitých epizodách. Stačí, aby se trošku změnilo prostředí, přišel podzim, padlo trošku více tmy, nebo se objevily v životě nějaké překážky a máte tyto lidi zase zpět v té samé situaci jako před tím.

Martina: Vrátím se k tomu, kdy jste říkal, že ve společnosti panuje podprahová neutuchající šikana a strach, a že pod tímto tlakem nemoc zhmotníme během chvilky. Abychom se nebavili o nějakém imaginárním nepříteli. Možná budu vypadat nechápavě, ale kdo je tedy tím, kdo nás šikanuje a šíří strach? Co to je?

Richard Pfleger: To je Systém.

Martina: S velkým „S“?

Richard Pfleger: S velkým S. To může být stát nebo cokoli. Dneska jdete a koupíte si mobilní telefon. A jdete k nějakému operátorovi, podepíšete smlouvu a najednou zjistíte, že sice jste klient a máte mít navrch, všechno se má točit kolem vás, ale ono to tak není. Systém s vámi najednou nekomunikuje, musíte jít na nějakou pobočku, nebo nemůžete smlouvu vypovědět, prý to prostě nejde, prý jste špatně četla. Stát, když po vás něco chce, tak v první větě začne vyhrožovat, že když to neuděláte, tak vám udělí pokutu. Sám neudělá nic, on může zkazit téměř cokoliv, ale vy nesmíte zkazit vůbec nic.

A to samé se týká procesu vzdělávání, běžného působení v životě, v pohybu ve společnosti. Prostě jste neustále konfrontována s nějakou formou podprahového nátlaku a míra psychosociální odolnosti je na bodu mrazu. Lidé nejsou schopni vydržet ani relativně silný krátkodobý stres. Utečou. Anebo se to u nich zhmotňuje do zdravotních problémů. Když vás bude někdo šikanovat v práci, budete mít manžela alkoholika, děti nebudou prospívat a vaše kamarádky budou podvodnice, tak šance, že se u vás zhmotní celá řada nemocí, je výrazně vyšší.

Zdá se, že jsme překročili Rubikon, a západní civilizace je na nejlepší trajektorii zmizet z povrchu zemského

Martina: Ale to, co jste právě vyjmenoval, tomu se říká rozvinutá západní společnost a pokrok.

Richard Pfleger: Ano. A zdá se, že jsme tady překročili Rubikon, a západní civilizace je skutečně na nejlepší trajektorii zmizet z povrchu zemského. Jak ve formě společnosti, tak i ve formě zdravotní situace. Česká republika je jeden velký lazaret. Když to vezmete do důsledku, tak skutečně najít někoho, kdo není nemocný, chronicky, imunologicky, onkologicky je velmi obtížné. Máme téměř 100 tisíc nových onkologických případů ročně. Sto tisíc… To není normální. Najít někoho skutečně zdravého stojí velké úsilí.

Martina: Kdybych byla šéfem nějaké velké farmaceutické společnosti, tak bych taky asi vůči vám použila hlášky z Cimrmana: „Nedobře se na to díváš, Veverko z Bítýšky.“ Protože přece je zde vědecká mantra evidence-based medicine, to znamená medicína založená na důkazech. Tak co to vy, vystudovaný farmaceut, vyprávíte o psychice, epidemii, nervech… Co to je?

Richard Pfleger: To je ta masová zdravotní péče, kdy kapacita, kterou máte k dispozici, už nestačí, zdravotní systém už je přehlcen, lékaři nemají na pacienta čas. Už zde nejsou rodinní lékaři, kteří znali vztahové a zdravotní věci v rodině. Dnes máte na pacienta pár minut. A jen výjimečně si urvete u někoho, na kom vám opravdu záleží, třeba hodinu. Ale v čekárně jsou desítky lidí. Každý den, pořád. Nejde to tímto způsobem zvládat. Buď se obětujete, což znamená, že se skutečně zničíte jako doktor nebo zdravotník, nebo začněte pít, což je celkem běžné, anebo začnete ty lidi upřímně nenávidět. To je taky běžné.

Objednací lhůta k psychiatrovi je dnes půl roku. Což znamená, že část lidí se oběsí někde v lese, protože to k psychiatrovi nestihnou.

Martina: Případně kombinace všeho.

Richard Pfleger: Ano. Většinou to vypadá jako kombinace všeho. Objednací lhůta k psychiatrovi je dnes půl roku. Což znamená, že část lidí se určitě oběsí někde v lese, protože to k psychiatrovi nestihnou. Teď to přeháním, ale podstata je stále stejná. Když dnes půjdu jako daňový poplatník k očnímu, přičemž jsem nikdy u očního nebyl, tudíž nezatěžuji zdravotní systém, má karta je prázdná, jsem ideální klient, nevyžaduji péči a přispívám systému, tak moje objednací lhůta bude 4 až 6 měsíců. Když budu chtít jít na revmatologii, tak to bude něco podobného. Nedej bože, kdybych potřeboval nějaký akutní zákrok. Nějakým způsobem se na ten zákrok dostanete, ale otázkou je, jestli ten zákrok bude proveden opravdu tak, jak byste jako pacient potřeboval. Systém je deficitní a bude vždycky deficitní. Ani když stát dá do systému více peněz, tak to situaci nevyřeší.

Martina: Kdo je za tu situaci zodpovědný? Nebavme se jen o imaginárním systému s velkým „S“. Ten nás samozřejmě inspiruje k takovému chování. Je to, jak také občas říkáte, že „vedeme nesmyslné životy v nesmyslných kulisách“. Ale na druhou stranu nám nikdo nedrží pistoli u hlavy. Nebo drží? Existuje z toho cesta ven? Protože když mi lékař řekne: „To máte od nervů,“ tak je to pro mě naprosto nicneříkající, protože já se těch nervů neumím zbavit a k psychiatrovi mě objednáte do roka a do dne.

Richard Pfleger: Ona z toho téměř žádná cesta nevede, protože jsme se dostali do stavu, kdy zdravotnictví je velkým politickým tématem. A politici moc dobře vědí, že větší část pacientů je chronická a starší, tudíž jsou to voliči jako každý jiný a ti samozřejmě budou volit ty strany a systémy, které jim umožní zdravotní péči čerpat neomezeně ve velkém. Ale na to nemáme. A kdokoli se pokusí nastavit nějaká pravidla, která by vedla ke zlepšení této situace, tak bude označen a známkován a poslán na hanbu. Problém není v tom, že by ty věci nefungovaly, problém je v tom, co jsem říkal na začátku. To znamená, že máte 35letého chlapce, který je morbidně obézní a bolí ho kyčle, a vy víte, že se to přehoupne rychle přes druhý, třetí, čtvrtý stupeň a chlapec bude v budoucnosti potřebovat třeba náhradu kyčelního kloubu. A on vám přijde do lékárny a řekne: „Hele mě bolí kyčle nebo klouby a kolena. Dejte mi něco.“ Peníze nejsou pro něj problém. Primárně. A vy mu řeknete: „To jsou nosné klouby, nemůžete mít 140 kilo. Kolik máte, 145? Tak shoďte na 90 a přestanou vás bolet kolena a klouby a kvalita vašeho života půjde nahoru. A on vám na to odpoví: „Aaaalee, dejte mi něco, to je jedno.“ Zájem, selfmedikace a sebeuvědomování, je na velmi nízké úrovni, lidé tyto věci vytěsňují. Skutečně si dodnes myslí, že léky zvládnou úplně všechno. Máme k dispozici 25 tisíc léků. Ale když to vezmete do absurdna a jdete konkrétně po indikaci, nebo po onemocnění, tak těch možností moc nemáte.

Neustále se vymýšlejí nové syntetické léky a jejich uvádění na trh se zrychluje, ale zároveň se v tichosti stahují, protože jsou v některých indikacích velmi toxické. U léků na onkologická onemocnění máte přímo napsáno: Podání tohoto léku může způsobit smrt…

Martina: Jeden mainstreamový názor na to, co jste teď říkal, je: „Na všechno mi dejte prášek, to mě spasí, pomůže, zachrání.“ Druhým mainstreamovým názorem je přesvědčení, že za vším tím jsou farmaceutické firmy, protože z našich potíží žijí a tyjí. Ani se nemohu ptát, který je blíže pravdě, protože ten první určitě funguje. Je něco pravda i na tom druhém?

Richard Pfleger: Primárně bez výzkumu se nikam neposuneme. Jediný, kdo smí dělat výzkum, jsou farmaceutické firmy. Jen rozpočet první farmaceutické trojky na světě by finančně pokryl spotřebu celé České republiky. A to je rozpočet na výzkum několika málo firem. Tak obrovské peníze se investují do výzkumu. Je to spíše otázka pokroku. Neustále hledáme nové věci. Na konci 90. let jsme si ve farmaceutickém průmyslu mysleli, že kvantitativně screeningově zjistíme tisíce a tisíce molekul, které budeme moci používat u různých onemocnění. Ale tento mechanistický přístup ve výzkumu vedl k tomu, že se najednou to perpetuum mobile na nové molekuly, na nové léky zadrhlo, protože to přestalo fungovat. Ono to totiž nefunguje v reálném životě.

Martina: Nefungují ty léky?

Richard Pfleger: Nefungují syntetické léky. Samozřejmě se tvoří a neustále vymýšlejí nové a nové léky. Dokonce se zrychluje i jejich uvádění na trh, ale zároveň se v tichosti stahují, protože jsou v některých indikacích velmi toxické. Dnes máte léky na onkologická onemocnění a na homepage výrobce máte přímo napsáno: Podání tohoto léku může způsobit smrt. A to proto, že ve Spojených státech se s vámi budou pacienti okamžitě soudit. V Evropské unii nedostanete nic, ale v Americe můžete vysoudit relativně velké odškodnění, když vám předepíší lék, u kterého se následně zjistí, že je toxický. Což je ad absurdum. Na jedné straně vám to má zachránit život, na druhé straně vám to život může vzít. Ano, rozdíl mezi tím, co je ještě lék a co už je jed, je skutečně v dávce, což je stará poučka a farmaceutické firmy bezesporu plní roli naděje do budoucna. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že ony primárně jdou po sexy indikacích západního světa, stačí se podívat do jejich výzkumných plánů. Tedy po tom, co trápí západní společnost, což jsou třeba psychiatrická, onkologická onemocnění, vysoký cholesterol…

Martina: Krevní tlak…

Richard Pfleger: To už nikoho nezajímá. Tam je toho relativně velké množství a krevní tlak můžeme do konce života dobře kontrolovat. Až na některé výjimky, které jsou specifické, tak zaléčit někoho na krevní tlak není problém. A velmi levně. Máme jiné problémy, většina pacientů nemá jen rozkolísaný krevní tlak. Říkám tomu klasický trojboj: cukrovka, krevní tlak a vysoký cholesterol. A na to se vám začne nabalovat spousta dalších věcí. Pak jste riziková i z pohledu onkologických onemocnění, autoimunity a tak dále.

A je zde také celá řada moderních indikací jako obrovský nárůst autoimunitních onemocnění, alergií. Máte zde milion alergiků, atopiků, astmatiků, psoriatiků a tak dále. Máme sice nějaké armamentarium léků, ale chronici vědí, že se stále točí v kruhu, že prochází kolečkem evidence-based medicine. To znamená, že jim dáváte léky podle nejlepších zkušeností a znalostí v medicíně, ale oni se vám nějak neléčí. A paradoxně pak vidíte, že když se jejich život změní, zlepší, zklidní, upraví, tak najednou nevyléčitelná syndromatická onemocnění tohoto typu mnohdy odcházejí. Samozřejmě, že máme spoustu léků a dalších věcí, ale připisovat taková uzdravení jen léčbě je opravdu nesmysl.

Martina: Děkuji vám za velmi cenné povídání.

Richard Pfleger: Také vám děkuji.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Anna Bujoková napsal:

    Kupte si produkt z Justu, bodlákový olej, budete překvapeni.

  2. Na každú robotu nám treba specialistov. napsal:

    „Za 30 let jsme nevymysleli nová antituberkulotika.“
    Hmmm. Je zjevné, že hovoří odborník na slovo vzatý.
    Kontrolní otázka: delamanid a bedachilin ?

  3. Jiří Burian napsal:

    Vysoky cholesterol je pouze nasledek, ne pricina. Pricina jsou zanety krevniho reciste. Choresterolem pouze telo zoufale opravuje krevni reciste, aby nedoslo k jeho protrzeni.

  4. Eva Orsagova napsal:

    Pane doktore krasny a poučný rozhovor. Jenom bych rada znala Vás názor na léky na cholesterol.!mam ho asi 5,8. Je nutné brát léky když si přečtu ty nežádoucí účinky mě opravdu ubylo svaly a mám artritida v kolenech3 tak mě pan doktor říká ženská cvičné. Já chodím Nordik Walking jezdím na rotopedu chodím na jógu tak nevim co mám více dělat je mě 77 let. SYn žije v USA a čte různou literatur o zdravi s ten mě říká ať to neberu ze četl ze tělo si ho vyrábí tolik kolik potřebuje.!Merim 169 a vážím 71 a dodržují zdravou výživu . Přeji Vám pevné zdravi 😀Eva Hradec Kralovep

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.