Václav Pačes
Václav Pačes

Václav Pačes 3. díl: Genetické experimenty na lidských embryích se provádějí také za podpory některých států

„Experimenty častěji nevedou ke kýženému výsledku, než vedou. To je součást práce. Protože kdybychom věděli, jaký výsledek získáme tím experimentem, tak to už by skoro nemělo cenu ho dělat.“ To jsou slova pana profesora Václava Pačese z minulého dílu našeho povídání. Vyprávěl nejen o vědě jako takové, ale také o některých bizarních zážitcích, které měl při své pouti světovými univerzitami a pracovišti. Vyprávěl třeba o nesmyslných požadavcích takzvané politické korektnosti. „Politická korektnost je někdy opravdu velmi absurdní. Poprvé jsem si tu absurditu uvědomil ve Spojených státech už v 90. letech, kdy jsem na univerzitě podržel při vcházení do budovy ženě dveře, a ona mě upozornila, abych to tady nedělal. U nás to naštěstí zatím nejde do těch absurdních stavů jako ve Spojených státech nebo ve Velké Británii.“ Povídali jsme si také o tom, jak se snaží se svým vědeckým týmem odhalit právě to, co nás činí lidmi. Mluvili jsme i o lidském intelektu a projevech lidské geniality, a na tato témata navážeme s profesorem Václavem Pačesem právě dnes.

Délka: 37:12
Datum: 11.8.2021

Přehrát pořad

Martina: Pane profesore, vy jste o Jiřím Doskočilovi z oddělení molekulární biologie řekl, že to byl geniální vědec. A já si říkám: „Vědců máme spousty“. Co tedy dělá z dobrého, nebo výborného vědce, geniálního?

Václav Pačes: Asi jsem to tak řekl. Nevím, jestli byl geniální, ale rozhodně k tomu, aby někdo učinil nějaký objev, musí mít znalosti, ke kterým navíc musí zapojit fantazii, ale také musí mít štěstí. Ne každý chytrý člověk přijde s nějakým objevem, a třeba člověk, který je méně chytrý, má štěstí, že na daný objev má, učiní ho, a přijde na něco opravdu převratného. Otto Wichterle vždycky říkával, že věda je sice kolektivní činnost, ale myšlenka se vždy rodí jenom v jednom mozku. A právě to je mozek, o kterém nevím, jestli se dá říct, že je geniální, ale který je připraven na to, aby přišel s myšlenkou, která pak vede k něčemu velkému.

Martina: Pane profesore, co je to štěstí? Vůbec jsem nevěděla, že takovýto exaktní vědec bude pracovat s touto konstantou.

Václav Pačes: Štěstí je k tomu opravdu zapotřebí. Nevím, kdo to byl, myslím, že Pasteur, který řekl, že štěstí přeje jenom duchu připravenému – a to je píle a znalosti. Ale kombinační schopnost, dát něco z různých oblastí dohromady, a domyslet to až do konce k objevu, to je něco, co ne každý umí. Mimochodem, Nobelovy ceny dvěma ženám – paní Doudna a paní Charpentier – to je klasická ukázka toho, jak nenápadný výsledek nakonec vede k takto obrovskému pokroku, který ony udělaly.

Ovlivnili mě tři lidé: geniální vědec Jiří Doskočil, můj skautský vedoucí Jaroslav Novák, a Paula Stuchlíková, teta Vladimíra Neffa, o které píše v poslední knize pentalogie „Sňatky z rozumu“

Martina: Pane profesore, kde jste se vlastně vyprofiloval? Vy jste měl posléze nakonec to štěstí, ať už to byla univerzita v Yale, nebo univerzita v Chicagu, a s vaší ženou jste se ocitli i v Kanadě. Dokonce jste se v 80. letech vrátili, přestože jste tam oba dva měli místo na univerzitě. Pan Yaghi vás pozval do ústavu, který vlastnil, a tam jste pracoval. Což je důvod k otázce: Co vás utvořilo? Kde jste měl ten okamžik, kdy jste zvolal „heuréka“ směrem k vlastnímu životu? Vlastnímu poznání?

Václav Pačes: Můj otec vždy říkal: „Já jsem na tu výchovu kluků neměl moc času.“ A já, kromě mých rodičů, jsem byl ovlivněn třemi lidmi. Mluvili jsme o doktoru Doskočilovi. Ten mě ovlivnil ohromně v oblasti vědy. A jsem šťastný, že jsem u něj mohl pracovat. I když později jsme se trochu rozkmotřili. Ale jemu jsem byl velmi zavázán. Druhým člověkem, který mě velmi ovlivnil, byl můj skautský vedoucí Jaroslav Novák, který za 1. republiky býval šéfredaktorem časopisu Junák. Když byl skauting zakázán, utvořil skautský oddíl vodních skautů v Českém yacht klubu, a velmi nenápadně nám vnuknul základní principy skautské morálky, které nejsou nic zvláštního. Jsou to běžné principy, které by měl mít každý, mluvit pravdu, nekrást, to, co říkal Masaryk: Nebát se a nekrást. Takže to bylo něco, co mě hodně formovalo.

A potom druhá osobnost byla stará paní Paula Stuchlíková, byla to teta Vladimíra Neffa, který napsal pentalogii „Sňatky z rozumu“, a tak dále, a píše o ní v poslední knize této pentalogie, protože bydlela v domě na Žižkově, který tam budoval, a to je tam napsané, Nedobyl. Byla to roztomilá stará dáma, a já k ní chodil na angličtinu, francouzštinu a němčinu. Byla to vdova, její manžel se bohužel zastřelil, když fabrika, kterou vedl, nemohla vyplatit dělníky. A ona se už potom nevdala, a hospodařila svému bratrovi, který nebyl ženatý, byl to před Janem Masarykem velvyslanec v Londýně, a jmenoval se Mastný. Byl velvyslancem leckde, a ona mu vedla domácnost, a znala všechny lidi od velvyslanců po hlavy států, protože s ním chodila na recepce, a tak dále. Smůla velvyslance Mastného byla v tom, že byl koncem 30. let velvyslancem v Londýně, a musel jednat s Hitlerem, a s těmito lidmi. Ona tam byla s ním, a všechny tyto lidi znala. A byla úžasná, krom jazyků vyučovala hru na klavír. A ta mi ukázala, jak dovede žít člověk, který byl velice poškozen. Protože byla z takzvané buržoazní rodiny, a byla sestra velvyslance Mastného, který byl skoro jako kolaborant, což nebyl. Prostě byl za Hitlera velvyslancem v Londýně, tak se těmi nácky musel stýkat. A vůbec to nic neznamenalo pro jeho vztah k nacismu.

A ona žila ve velikém rohovém bytě na Žižkově, a když přišla 50. léta, tak za ní přišli a řekli: „Tady žít nemůžete, to je moc veliké. My vám musíme byt rozdělit.“ Ona byla milá, slušná, vtipná dáma, tak řekla: „Dobře, tak to tady rozdělte.“ Tak přišli zedníci, a udělali tam zdi a dveře, ona jim to chválila a říkala: „Moc hezky to děláte, to je báječný, takhle to bude stačit.“ Měla veliký byt, a tam dva krásné klavíry. Bechsteina a Steinwaye. Steinway byl menší, a když to dodělali, tak jim děkovala, a říkala: „To je krásně dodělaný. Jen jsem zvědavá, až umřu, kdo ty klavíry bude stěhovat.“ A oni to zas museli vybourat, a udělat větší dveře.

Martina: Takže jste nejmenoval žádnou univerzitu, ani profesora, ale skautského profesora, a paní Paulu.

Václav Pačes: Skautského profesora a paní Paulu. A Jiřího Doskočila. Potom, když jsem pracoval na univerzitě v Chicagu, to bylo v roce 68, jsem po okupaci odjel, a potom se spojil s mojí ženou v Kanadě, kde studovala. A tam byl profesor Robert Haselkorn, který mě také ovlivnil, byla to báječná postava.

Nikdy jsem nelitoval, že jsme se v roce 1970 vrátili ze zahraničí, kde jsme mohli se ženou oba pracovat na univerzitě

Martina: A proč jste se v 70. letech vrátil?

Václav Pačes: To je zajímavá otázka, protože jestli mněl někdo snadnou cestu k emigraci, tak jsme to byli my. Protože jsme oba s mojí ženou mluvili anglicky, měli místo na univerzitě, měli tam dvouletého syna, o kterého se starala maminka mojí ženy, moje tchýně, která tam s námi byla, takže jsme mohli chodit volně do laboratoří, a do práce. Tak přesto jsme se nakonec vrátili, protože život tam nebyl to, na co jsme tady zvyklí. To znamená, že jdete po Praze, a prakticky se nemůže stát, že nepotkáte známého, kamaráda. Tam je to hodně studené, lidé se hodně stěhují, vztahy tam bývají hodně povrchní. To nám vadilo. A potom, měl jsem tu rodiče, a můj bratr měl také někam jet, a bývali by ho nepustili. Nakonec jsme se vrátili, a až později jsem si uvědomil, jak to měli někteří jiní obtížné. Neznali řeč, přijeli tam s malými dětmi, a přesto se tam dobře uchytili. Jeden můj kamarád, byl to inženýr chemie, spal v 68. nebo 69. doslova pod mostem a živil se mytím nádobím. A dnes je to prezident společnosti v Curychu, úspěšný člověk. A začal bez znalosti jazyka, bez koruny v kapse, a vypracoval se v úspěšného podnikatele.

Martina: V tom už ale nehrají roli geny.

Václav Pačes: Ale možná jo…

Martina: Nějaká kulturní příslušnost. Nebo nějaká fixace. Možná skautský vedoucí.

Václav Pačes: Ale i určitá statečnost. V našem případě ne, my bychom tam mohli zůstat, a nemuseli jsme se bát o naši existenci. Ale nevím. Tenkrát jsme si řekli, že život tady nemůže být tak strašný. Bylo to v době normalizace, v roce 1970, kdy jsme se na podzim vraceli. Já jsem toho nikdy nelitoval.

Martina: Ani když jste pak léta nedostali výjezdní doložku ani do Jugoslávie?

Václav Pačes: Máte pravdu. Tenkrát jsme chtěli jet do Jugoslávie, a zavolal si nás ředitel ústavu, a řekl: „Nevěřím, že nechcete emigrovat. A já vám to nepodepíšu.“ Já jsem si jistý, že kdybych do něj chvilku hučel, přesvědčoval bych ho, že by to nakonec podepsal. Ale upřímně řečeno, já byl rád, že tam nemusím, a moje žena tam pak jela s naším klukem a se svojí maminkou místo mne, a užili si to tam. A já jsem si užil tady v Praze, a byl jsem spokojen.

Martina: A šel jste poděkovat šéfovi, že jste nemusel.

Václav Pačes: Ne tak úplně. Ale myslím, že jsem pak rodině řekl: „Já tam s vámi jet nemůžu, musí jet maminka.“

Působil jsem v USA v etické komisi projektu Lidský genom. Byl tam také člověk z FBI, už tenkrát jsem viděl, kam to spěje, že když popisují nějakého zločince, tak se nesmí napsat, že je to černoch.

Martina: Hrdino. Pane profesore, stalo se vám někdy v posledních letech, že jste dělal rozhovor na vaše téma o genetickém inženýrství, a neskončili jste u klonování a etiky?

Václav Pačes: Tak to myslím, že ne, vždy na to přijde řeč. A je to správné, protože je to obor, který má své etické dimenze. Například když James Watson získal tři miliardy dolarů ze státního rozpočtu pro projekt Lidský genom, tak určitá část, myslím 3 procenta, musela být spotřebována na řešení sociálních, etických a humanitárních otázek tohoto projektu. Já dokonce v té době byl na univerzitě v Yale, a už nevím, jak k tomu došlo, byla uspořádána komise, které se měla těmto otázkám věnovat. A jak to v Americe bývá, v takovéto komisi musí mít zastoupení ženy a černoši, a taky si přáli nějakého exota, aby tam byl někdo mimo Ameriku. A padlo to na mne. Tak jsem jel do Washingtonu jako člen skupiny, která se o tom měla bavit. Otevíral to James Watson, a už tam jsem viděl, kam to vše spěje. Tam byl taky člověk z FBI, kriminalista, a ukázalo se, že tam je velký problém, že když popisují nějakého zločince, kterého hledají, tak se nesmělo přímo napsat, že je to černoch. Mohlo se napsat, že to je muž, tak a tak vysoký, nebo žena, tak a tak vysoká. Že to je černoch, to se muselo nějak opisovat. Dneska v Americe nemůžete říct, že je někdo black, a vůbec ne negro, což se dřív používalo.

Etnika se liší vzhledem, černoch se liší od bělocha, a i v rámci Evropy se většina vysokých světlovlasých Švédů liší od spíše menších a černovlasých Siciliánů. Je to vidět, a tyto vlastnosti se dědí geneticky. Dřív se říkalo „rasa“ a dnes „etnikum“.

Martina: Diskuse o rasách je zcela zavřená, znemožněná.

Václav Pačes: Slovo „rasa“ se ani u nás neužívá, užívá se „etnikum“. O tom bychom mohli mluvit, protože to je velmi citlivá otázka, zejména v Německu. U nás to tak tabu být nemusí. Je to velmi zajímavé, protože to pochopitelně souvisí s genetikou. A já jsem tam viděl, jak se to chýlí k tomu, jak tyto věci opsat. African American – Američan afrického původu, místo černoch. Já vidím, že etnikum se liší vzhledem, černoch se liší od bělocha, ale i v rámci Evropy se liší hodně Švédů, kteří jsou spíš vysocí, světlovlasí, modroocí, od Siciliánů, kteří jsou naopak spíše menší a černovlasí. Ne všichni, ale rozhodně větší část. To je na první pohled vidět, že se dědí i tyto vlastnosti a že to má něco společného s tím, čemu se dřív říkalo „rasa“, a dnes se tomu říká „etnikum“.

Martina: A liší se i geneticky?

Václav Pačes: Samozřejmě. Jinak by se vysokým blonďákům nerodili ti vysocí blonďáci. Zpravidla.

Martina: A můžeme to říct?

Václav Pačes: Můžeme. To každý vidí. Ale nemůžeme si myslet, že když je vzhled dán geneticky, aby nebyly geneticky dány určité vlastnosti. Máme tady dvě minoritní etnika, Vietnamci, a z historických důvodů Romové. A vidíte, že je jednak na první pohled poznáte, liší se fyziognomií, a liší se i svým chováním, začleněním do společnosti. Že Romové jsou lidé živí, velice rychlí, rychle sáhnou po noži, například, nebo jak se to říká.

Martina: Teď už byste byl nařčen z předpojatosti.

Václav Pačes: To říkám v uvozovkách. A Vietnamci tvoří pracovitou skupinu, jsou to obchodníci. Večerky, a malé restaurace, jsou vietnamské. A oni se chovají jako etnikum úplně jinak, než romské etnikum, které s námi žije daleko déle. Od nepaměti, nebo několik set let.

Martina: Ale své specifika si zcela ponechalo.

Václav Pačes: To je geneticky dáno. Kombinace genů. Horkokrevnost, muzikálnost, jejich krásné písničky, mají vlastní hudbu, což je něco, co zas třeba vietnamská komunita nemá.

Martina: Zrovna nedávno jsem četla jeden odborný článek, který začínal větou, že rasa je pouze společenský konstrukt. To už je asi okamžik, kdy je věda ve službách ideologie.

Václav Pačes: Společenský konstrukt „rasa“ možná jo, ale „etnikum“ určitě ne. Dřív se tomu říkalo rasa. Po 2. světové válce je to nevhodný termín, má špatnou konotaci, že se po právu nepoužívá, ale etnické rozdíly tady určitě jsou. Japonci vypadají jinak než my, protože se tak rodí postupně, v generacích.

Vložení genetické informace do zárodečných buněk, do vyvíjejícího se embrya, vajíčka, nebo spermie, by mělo za následek změny, které by se dědily, a nekontrolovatelně šířily populací

Martina: Pane profesore, když se podíváme na genetickou problematiku: Vkládání genů do lidských bytostí, aby byly dokonalejší, zdravější, nebo úpravy genových procesů, aby nestárly tak rychle. Řekněte mi, jsou lidé mravně připraveni na to, k čemu jsou schopni dojít rozumově? Jestli mi rozumíte.

Václav Pačes: Rozumím vám zcela dobře. Ano, to je zásadní otázka, a odpověď na ni není jednoznačná. Víte, vše se dá použít, ale také zneužít. Vezměte si nůž. Nožem si ukrojíte krajíc chleba, ale můžete jím někoho zavraždit. Je to tentýž nástroj, ale jde o to, jaká ruka, a za jakým účelem ho vede. A totéž je to s genetickými nástroji. Problém je u genetiky v tom, že kdyby se udělaly nějaké změny, muselo by to být v zárodečných buňkách. Ne v tělesných buňkách. Když vložíte nějakou informaci do tělesných buněk, tak se to týká jen toho jednoho konkrétního člověka. Ale něco jiného je, když byste dali dědičnou informaci do vyvíjejícího se embrya, nebo do vajíčka, nebo spermie. Tam už se tyto změny šíří populací, jsou dědičné. Ne jako když to uděláte v nějaké jaterní, nebo kožní buňce, to se týká jen daného pacienta.

Dneska nikdo neví, že i užitečná věc, jako změna genomu, může mít problémy. Aby se zabránilo chorobě ADA, která vedla k bublinovým dětem, které vůbec neměly imunitu a umíraly, tak se podařilo gen, který je poškozen, vyměnit za plně funkční gen. A tyto děti skutečně získaly imunitu. Ale potom se od toho ustoupilo, vrátilo se to zpět do laboratoře, protože se u některých těchto dětí vyvinula leukémie. Popravdě už nevím, v jaké je to dnes situaci. Ale jsem si jist, že genová terapie somatických buněk tady bude, a bude to veliký pokrok v medicíně. Jestli se má měnit genom zárodečných buněk, to je tedy velká neznámá. Jsou k tomu napsané tlusté knihy, jsou k tomu konference. Protože k tomuto je na místě velká opatrnost. Protože když se takový gen bude šířit populací, tak ho ztratíme z dohledu, a v budoucnu se může ukázat, že přináší výhody nejen potomkům, ale i dalším, ale zároveň se může v daleké budoucnosti ukázat, že přináší nějaké velmi negativní vlastnosti, nebo dopady.

Martina: Nevíme, jak by koreloval s junk DNA?

Václav Pačes: Například, ale i s jinými geny. Upravený gen by měl třeba muž, který by měl děti se ženou, která tento upravený gen nemá, a mohlo by se ukázat, že geny té ženy nevhodně interagují s tímto novým genem To se dá těžko naindexovat, nedají se dělat experimenty.

Genetické experimenty na lidských embryích se provádějí, a je to podporováno některými státy. Určitě ne v Evropě, nebo ve Spojených státech, ale jinde možná ano. Je to nebezpečné.

Martina: Pane profesore, vy jste říkal, že co se týká oblasti medicíny, tak k nějakým genetickým úpravám ve prospěch zdraví lidí do budoucna dojde. Říkám si, jak dalece má vědec, který tyto experimenty dělá, povinnost domýšlet věci do konce, protože když třeba britský teoretický fyzik Stephen Hawking uvažoval o genovém inženýrství, tak mimo jiné s tím, že je nás mnoho a že tahle planeta je dimenzována na 12 miliard lidí. Nevím, kolik je to nyní přesně, ale ještě v tomto století bychom mohli, při současném vývoji, těch 12 miliard dosáhnout. A když budeme dělat pokusy, které třeba prodlouží život lidí do 120 let, a navíc nebude umírat tolik lidí na běžné civilizační choroby, a tak dále, tak mi řeknete: Je to vlastně ve prospěch planety Země a lidského rodu? Protože kdo tady pak bude řešit, co si s těmi lidmi počneme?

Václav Pačes: Vždy se říkalo, jak je nevhodná léčba cukrovky, diabetu, a že dříve, než byl inzulín, tak lidé umírali dřív, než se dožili reprodukčního věku. Teď se dožívají reprodukčního věku, a mají děti, a gen diabetu se šíří populací víc, než by se šířil, kdyby inzulin nebyl, zhoršuje to lidský genom. Dnes víme, že takhle významné to není, a navíc jsme lidé, máme civilizaci, a povinnost, když máme znalosti, tak je použít k záchraně lidského života a zdraví bez ohledu na to, jestli to poškozuje nebo nepoškozuje lidskou populaci. Také u covidu se objevily doslova pitomé názory typu: „Nechte to, jak to je. Nedělejte žádné roušky. Nechte to. Alespoň vymřou staří lidé, a nebudeme jim platit penze.“

Martina: Říkalo se tomu „razantní důchodová reforma“.

Václav Pačes: To není možné. Se znalostmi, které máme, máme povinnost se postarat o to nejlepší jak pro staré, tak pro mladé.

Martina: A umíte si představit důchodový systém, kde bude 50 procent lidí přes 120 let?

Václav Pačes: To je opravdový problém, který lidstvo do budoucna čeká. Řekla jste to správně, že za současných znalostí, a současného zemědělství, je skutečně 12 miliard lidí maximum, a že se musí udělat něco, aby se tomu zabránilo. A pokud se velice sníží porodnost, jako se to dělo v Číně, tak to znamená, že populace bude stárnout, budeme mít méně malých dětí, ale ti dnes malí budou nakonec důchodci, a budou stárnout. To je opravdový problém. Stephen Hawking říkal, že kdyby se lidé dali geneticky upravit, měli by lepší fantazii, byli by chytřejší, měli by geny, které by umožnily rychleji přemýšlet, takže by spíše vymysleli nějaké postupy, které by zabránily přelidnění a krachu. A druhá věc by byla osidlování vesmíru. To jsou vše sice dobré vize, ale v současné době těžko realizovatelné. Jak bychom to udělali? To by se pár lidem změnily geny, které by se rychle šířily populací, aby se zabránilo tomu, že někdy v příštím století tady může být 12 miliard lidí?

Martina: A není genetické inženýrství něco, co může nevratně změnit lidství?

Václav Pačes: Může být. Je třeba být velmi pozorný, a měla by existovat nějaká globální iniciativa, která by definovala, co je povoleno, a co není. Dnes není povolené dělat experimenty na lidských embryích, ačkoliv je máme k dispozici. Z asistované reprodukce vzniká více embryí, a jen jedno, nebo dvě se implantují, a dvě další se zamrazí. Už to je materiál, ve kterém je osud, dědičná informace budoucího jedince.

Martina: A pravděpodobně se to v některých soukromých laboratořích možná děje.

Václav Pačes: Možná ani ne v soukromých, ale je to podporované státy, nechci říct jakými. Určitě ne v Evropě, nebo ve Spojených státech, ale jinde možná ano. Je to určitě nebezpečné, a jediné, co můžeme dělat, je mít legislativu, která to bude jasně definovat, a když přijde nějaký nový pokrok, tak se zákony upraví, že to je možné za těch a těch podmínek. A není to možné, protože to není úplně bezpečné. Jestli se budou tyto zákony dodržovat, je jiná věc. Víte, že máme zákonodárství, a že se nedodržuje. Proto tady máme zločinnost, krádeže, a tak dále.

Martina: Toto se, pane profesore, neuhlídá. Přijde za vámi váš talentovaný student a řekne: „Pane profesore, teď tady máme důležitý objev. Můžeme na vás testovat gen dlouhověkosti.“ Já vím, že nebude jenom jeden, že to bude nejspíš relace několika genů, proteinů různých fází, fúzí, nerozumím tomu, vy ano. Šel byste do toho? Je to otázka science fiction.

Václav Pačes: Je to science fiction. Já vám rozumím. Kdybych byl přesvědčený, že je to dobrá věda a že rizika nejsou velká, a tak dále, tak bych do toho možná šel, proč ne. Byli lidé, kteří si nechali píchat různé choroboplodné zárodky, a zároveň léčiva, protože je to zajímalo, a lidský model je těžko dostupný. Většina experimentů se dělá na myších, nebo na nějakých obratlovcích, nebo na něčem takovém. Ale na lidech se to dělat nemůže.

Martina: Takže risknul byste, že byste byl Emilie Marty?

Václav Pačes: Musel bych si to přesně promyslet, ale asi bych proti tomu nebyl. Ne že bych se chtěl dožít vyššího věku, ale proto, že by mě zajímalo, jak to bude pokračovat.

Chtěl bych, aby si laboratoř, skupina genomiky a bioinformatiky, kterou jsem zakládal, mí bývalí studenti a spolupracovníci vedli dobře už beze mne

Martina: Jak to dopadne. Pane profesore, na co jste v životě nejvíce pyšný?

Václav Pačes: Z vědy je to sada pokusů, které jsem dělal v době, kdy jsme pracovali pod vedením Jiřího Vyskočila.

Martina: To je ten enzym z prostaty?

Václav Pačes: To ani nebyla originální věc. Ale vyřešil jsem mechanismus účinku jednoho syntetického antibiotika, a dělal jsem to některými experimenty, které, myslím byly docela chytré. Tak toho si vážím rozhodně více, než toho, že jsme přečetli první dědičnou informaci. To jsem nepovažoval nikdy za nějaký objev, za něco chytrého.

Martina: Bylo to fotogenické?

Václav Pačes: Bylo to fotogenické, a byla to spíše taková pilná práce. Pravda je, že jsme to museli dělat na koleně, a připravit si k tomu řadu věci. Bylo to v 85. nebo 86. roce, to jsme byli pořád v reálném socialismu, nemohli jsme nakupovat věci, které jsme potřebovali v zahraničí, museli jsme si je sami připravovat. Ale jinak v životě nemyslím, že bych měl něco, na co bych měl být obzvláštně pyšný. Mám dva syny, kteří se celkem dobře vyvedli. Vedou si dobře.

Martina: Jdou ve vašich stopách.

Václav Pačes: Možná svým způsobem jdou v mých stopách. Na to jsem pyšný. Máme šest vnoučat, čtyři děvčata, dva chlapce. Takže jsem rád, že jsme se takto rozmnožili. Tak to jsou snad jakési úspěchy. Ale že bych měl nějaký velký životní úspěch? Já bych za úspěch považoval, když bych přišel s nějakým objevem.

Martina: To byste si přál?

Václav Pačes: To už v tuto chvíli není možné, už jsem příliš stár. Dnes už v laboratoři nepůsobím, jsem spíš v administrativě, a spíše v evropské, než v naší. V naší to bylo, když jsem byl ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd, a potom předsedou Akademie věd. Získal jsem peníze na stavbu nové budovy pro Ústav molekulární genetiky, protože molekulární genetika byl nový obor, který byl etablován v době, kdy už byly budovy Akademie věd postaveny, takže laboratoře byly rozesety po celé Praze. V Krči, v Dejvicích a tak dále. A já jsem tenkrát získal finanční prostředky na to, aby se v Krči postavila moderní budova. A dokonce jsem navrhnul, jak by tam měly být umístěny laboratoře, a proč by to tak mělo být, a že by měly být společné prostory. Na to jsem byl docela hrdý, že jsem tyto peníze získal. Bylo to zvláštní, jak se mi to povedlo. Byly to české peníze, neměli jsme na to evropské fondy. To mně zabralo hodně úsilí a práce, aby byla tato budova vybudovaná. Dnes je to jedna z nejmodernějších budov pro vědu v ČR.

Martina: Pane profesore, vím, že vy jste stále aktivní. Co byste si ještě přál? Na co ještě dosáhnete s tím vším, co jste se dozvěděl, co jste poznal?

Václav Pačes: Vždy říkám, že si hlavně přeju, že když máme vnoučata, a ony mě týrají, abych jim něco uvařil, tak aby jim to chutnalo. Teď se věnuji hodně vaření, ale už jsme se ženou sami, a vařit pro dva… Ona tráví hodně času na zahradě na chatě. Takže vařit pro jednoho už mě vůbec nebaví, a jsem rád, když k nám přijdou rodiny synů a vnoučata. To jim rád vařím, a rád se nechám pochválit. Ale to je spíš takový vtípek.

Chtěl bych, aby si laboratoř, skupina genomiky a bioinformatiky, kterou jsem zakládal, vedla dobře už beze mne. Protože já už se tomu dnes skoro vůbec nevěnuji, a jsem spíš zapojen v evropských strukturách. Tak to bych chtěl, aby si tito lidé, mí bývalí studenti, a spolupracovníci, vedli dobře.

Martina: Pane profesore, děkuji, že jste si s námi povídal, a za vaši práci, vaše dílčí objevy, které nám třeba pomohou pochopit, na co se věčně ptáme: Kdo jsme, a proč tady jsme. Díky moc.

Václav Pačes: Děkuji vám.