Petr Robejšek
Petr Robejšek

Petr Robejšek 1. díl: Buďto se vzepřeme, abychom obhájili svou důstojnost, nebo nám hrozí technodiktatura

Probouzíme se do poněkud jiného světa, než jaký jsme znali před koronavirovou krizí. Není samozřejmě úplně jiný, většinu společenských, ekonomických, politických i bezpečnostních jevů, které dnes vnímáme, jsme zažili už dříve, některé poznáváme celá léta. Ale nyní jako by se vše zrychlilo, zahustilo, a někteří bystřejší analytici soudí, že se schyluje k nějakému radikálnímu rozuzlení – a jak už to u podobných zásadních změn bývá, budou se asi líbit málokomu. Co se to vlastně se světem a s námi všemi děje? Co se to děje s ekonomikou, s politikou, technikou, lidmi, vztahy? Kde jsou příčiny? A jaké budou následky? A především, můžeme s tím my sami něco udělat? A pokud ano, tak co? O tom všem a mnohem dalším si budeme povídat s politologem, ekonomem a analytikem Petrem Robejškem.

Společnost

Délka: 33:37
Datum: 12.9.2021

Přehrát pořad

Martina: Pane Robejšku, otázka je jednoduchá: Co se to děje se světem? Odpovědí slýcháme docela hodně, ale takovýchto teorií, abychom mohli skutečně pochopit, kam se řítí tahle situace, tady zatím mnoho nezaznělo.

Petr Robejšek: Nezaznělo. Já bych mohl nabídnout několik vysvětlení, ale pak bychom tady strávili spoustu času. Možná bych si vypomohl metaforou lockdownu: Když se podíváme na to, že lockdowny jsou lékaři hodnoceny, mírně řečeno, rozporuplně, ohledně toho, jestli jsou dobré, nebo špatné, tak jedno je nepochybné: velmi se hodí politikům, protože jim usnadňují jejich práci. A jejich prací je plnit naše zájmy, naše cíle, chovat se jako ti, kteří nás reprezentují.

Ale lockdowny, které jsme zažili v minulých měsících, byly vlastně to jediné, co politika skutečně udělala, jediné, co za rok a půl politiky napadlo – tedy zavřít společnost, a potom ji trošičku otevřít. A nehráli si s ničím jiným, než s tímto kohoutkem: Méně vcházet, více vycházet, méně komunikovat, více komunikovat, tyto obchody ano, tyto ne. Pro mě je to profesionální selhání politické třídy číslo 1, tedy třídy, která ale za tohle není placená, to by uměl kdokoliv, to by uměl školník z předměstské školy.

Já mám ale dojem, podezření, že se jim to strašně hodilo, že nastavili, a to je odpověď na vaši otázku, nastavili, a snaží se nás naučit na nový způsob života: Pracovat, moc nevycházet ven, moc se nebavit, přijít domu, nechat se trošičku oblouznit veřejnoprávními médii, a všechno ostatní dělat jenom přes internet. A ráno zase pracovat. To znamená režim, ve kterém jako lidé nejsme osobnosti, které mají cíle, přání a naděje, které chtějí svou vlastní cestu, ale jsme jenom těla, která jsou připojena na internetovou strukturu, která je potažmo nositelem globalizační struktury, a jsme zastupitelní. Prostě to není: Já – Petr Robejšek, to není paní Kociánová, to může být kdokoliv, protože potřebují anonymní, ke všemu použitelné věci, už ne lidi.

Hospodářství je tady kvůli uspokojování potřeb lidí, a ne aby používalo lidi pro své potřeby

Martina: Děladla. Pane Petře Robejšku, na toto téma, na tyto otázky jste odpovídal v jedné ze svých analýz. A zatímco jste mi uvedl příklad na lockdownu, tak ve vaší analýze jste zdůraznil, že jedinkrát nepoužijete slovo korona, ani koronakrizi, protože to ani není potřeba, protože tento trend začal už dávno před ní. To znamená, že teď o nich budeme mluvit, než si vysvětlíme, kdo jsou tedy „oni“, a že je tento trend už napadl dávno?

Petr Robejšek: Tento trend je vynucen okolnostmi vývoje západní civilizace posledních let, řekl bych posledních 30 let. Západní civilizace propásla šanci změnit pravidla hry, a neorientovat se jenom na to, že společnost je tady kvůli hospodářství, a hospodářství používá společnost k tomu, aby vytvářelo profit. Nýbrž na to, že hospodářství je tady kvůli lidem, má uspokojovat jejich potřeby, ale nemá používat lidi pro své potřeby. Tuto šanci jsme měli po skončení studené války, tehdy byl Západ silný, obecně se mluvilo o míru, a tehdy se daly diktovat nové podmínky, které by odpovídaly ideím filozofů a myslitelů, které známe už hodně dlouho a kteří říkali: „Vlastně už máme dost západního světa, už máme dost, ne-li nadbytek. Co bychom měli dělat jiného a jinak?“ Hovořili zkratkovitě o postmaterialismu, ale svět, ve kterém jsme žili během komunismu, a ve kterém bohužel žijeme i dnes, je svět, ve kterém věci rozhodují o lidech. Lidé mají chtít, a většina i chce, jenom věci, a za naplněný život považuje většina utonutí ve věcech, které jsem nashromáždil.

Martina: Říkáte, že toto se stalo před 30 lety, tedy cca pro nás, pro střední Evropu v letech porevolučních. Dá se pochopit, že jsme byli lační, my jsme si potřebovali užít konzumu, ale hovoříte o celém Západu, to znamená, že stejně lační byli pořád i ti, kteří si mohli dopřávat i v době, kdy jsme my tady byli zamčeni?

Petr Robejšek: Ti byli trochu méně lační. Tam se právě projevovaly příznaky jakési nasycenosti, na což hospodářství odpovídalo tím, že zvyšovalo nabídku, vytvářelo stále nové produkty, posilovalo reklamu a řídilo se podle hesla, že co se dá vyrobit, se vyrobit musí, co se dá vyrobit, musí se prodat, a podle tohoto hesla pracovali. Ale měli stále větší potíže s tím to množství produktů, které velmi výkonný průmysl byl schopen vytvářet, prodat.

My jsme byli velice žádaní v tom smyslu, že jsme byli odbytištěm, že právě to, o čem jste hovořila, bylo jakousi dírou, chřtánem, do kterého se mohli nacpat všechny nadbytečné věci, které na Západě existovaly. A my jsme svým způsobem oprávněně toužili po tom mít také hezké věci. Jenomže když se na to díváme dlouhodobě, a z civilizačního hlediska, a hlavně na pozadí toho, co se dneska děje, tak po nás politika, nebo elity chtějí, abychom se zavírali doma, neměli sociální kontakty, abychom pracovali, a odpočívali jenom proto, abychom mohli lépe pracovat. A když už bychom komunikovali, tak všechno jenom po internetu. To znamená, že šanci, kterou jsme měli, jsme my využili k nakupování. Ale Západ, protože byl jednak silnější, a také odpovědnější, a byl vítězem v soupeření systémů, měl situaci využít k tomu, aby změnil pravidla hry, a obrátil civilizační směr od materiálního, minimálně k jisté kompenzaci toho materiálního.

Martina: A kdo koho tehdy vlastně převálcoval? Vy jste hovořil o tom, že nějaké elity tady měly tendenci, a možná i vůli pojmenovat novou postmateriální dobu. Ale proč prohrály? Proč je nikdo nevyslyšel? Bylo jich málo? Nebo druhá parta, která si myslí, že kapitalismus se musí ještě rozšiřovat, a výroba musí být nepřetržitá, měla více prostředků?

Petr Robejšek: Lidí, kteří navrhovali jinou cestu, bylo málo, nebyli dost slyšet, ani nebyl zájem na straně hospodářství na tom, aby tito lidé byli slyšet. To dneska zažíváme mnohem intenzivněji, když možnost mluvit ke společnosti dostávají převážně ti, kteří mluví tak, jak si to vyžaduje ten, kdo platí muziku, to znamená majitelé novin, vysílačů, nebo vlivné nátlakové skupiny. Lidé, jako třeba Ronald Ingelhart, americký vědec, který jako první uvedl pojem postmaterialismus, tvoří periferii, i když oslovovali, a dodnes oslovují tímto tématem minimálně 20 procent populace, o čemž existují mezinárodní výzkumy, populace, která si myslí, tedy že už máme dost, a přemýšlejme o něčem, co je vyšší než my, co je důležitější. Cenu má to, co se nedá koupit, zaplatit, ne to, co vidíme ve všech výkladech.

Těchto 20 procent lidí tady pořád je, tenkrát už bylo, a zpočátku to byli voliči strany Zelených. Ale strana Zelených, která se původně postavila na čelo tohoto směru myšlení a politického chování, se postupně zkonsolidovala a etablovala jako zcela normální strana dneška, a to co dnes Zelení nabízejí jako řešení takzvané klimatické krize, jsou technická řešení. Není to řešení ve smyslu: Budeme méně produkovat, budeme jinak žít. Nýbrž je to řešení typu: Postavíme více větrníků a zhnusíme si krajinu soláry. To znamená, že jsou zrovna taková technostrana, a není to politická reprezentace lidí, kteří myslí a chtějí žít trochu jinak.

Zažíváme zavádění diktatury

Martina: Zejména Zelení se třeba v Německu poměrně zásadním způsobem zideologizovali. Znamená to, že tehdy došlo k jakémusi selhání elit?

Petr Robejšek: Selhání elit pronásleduje naši západní civilizaci poslední desetiletí. A studená válka svým způsobem od toho selhání odváděla pozornost, protože zde byl jasný nepřítel, a jasná reakce na nepřítele, který byl nakonec poražen. Do té doby měly elity pořád cosi jako misi, poslání, a mohly vykázat nějaké úspěchy. To fungovalo do roku 1980, zlomu 90. let, a od té doby se začalo ukazovat, že ty elity, které jsou nahoře, jsou buď neschopné, nebo všehoschopné.

Výběr elit je vlastně negativní výběr, a tam, kde je to všehoschopné, je to výběr elit, které absolvují špičkové univerzity, na kterých se učí přesně to myšlení a chování, které od nich očekává finanční průmysl. To znamená, že když někdo vystuduje Walton, je jistě chytrá hlava, jenom nemyslí na společnost, ale na zisk. Ekonomie dneška je z větší části, až na výjimky, jenom nauka o tom, jak více vydělávat. To není nauka, nebo věda, která hledá pravdu o hospodářství, o významu hospodářství pro společnost, o tom, že hospodářství je jenom součást společnosti, a nemůže v žádném případě diktovat celé společnosti. To už dnes dělají jenom periferní osobnosti ekonomie, ale jinak ekonomie dneška je nauka o tom, jak snáze produkovat, lépe vydělávat.

A toto selhání elit souvisí jednak s tím, co jsem řekl, špatný výběr, a potom s tím, že tyto elity, kterým říkáme „politické elity“, zvolily špatný styl vládnutí. Co tím myslím? Velice zjednodušeně: současný styl vládnutí, včetně éry studené války, je co nejvíce kontrolovat, co nejvíce řídit, a vidíme, že to nezvládají nejenom nekompetentní, ale ani ty super kompetentní elity. A z toho plynou chyby, které dělají, a které je dotlačily k tomu, že dneska už nemůžou vládnout demokraticky, protože už se příliš navršily, a proto zažíváme puč, nebo shift, sklouznutí do diktatury.

Místo abychom využili čas na procházky přírodou, své rodiny a filozofování, tak se většina věnovala vydělávání. Tím jsme připravili půdu pro super bohaté sociopaty, kteří mají otěže v rukou.

Martina: Pane docente Robejšku, to, co jste teď pojmenoval, zní jako jakási revoluce, která se kolem nás děje minimálně 30 let, pravděpodobně i déle, a my jsme si jí nevšimli. Kdo jsou tedy ti hybatelé, kteří stojí za tímto děním, za těmito změnami? Netvrdím, že jste to už nenaznačil, nikdy nepojmenoval, ale pojďme si to ještě shrnout.

Petr Robejšek: Já bych řekl, že je to spíše kontrarevoluce, protože revoluci máme spojenou s pokusem zlepšit pro hodně lidí situaci společnosti. To, co zažíváme, je kontrarevoluce, jsou to reakcionáři, kteří se snaží uměle udržet stav společnosti, to znamená dominanci ekonomiky nad společností, ačkoliv už dávno tato dominance není ničím oprávněná. Hospodářství má plnit pro společnost jedinou funkci, a to sice umožnit uspokojování potřeb lidí. To je jeho funkce. Ale jeho současnou faktickou funkcí je generovat zisk pro úzkou elitu, která řídí hospodářství, nebo ho vlastní. To znamená, že hospodářství už tuto funkci ztratilo, a jestliže se ji někteří snaží i nadále udržet, tak je to pro mě kontrarevoluce.

Ale abychom nebyli moc jednostranní, to, kde jsme, ta mizérie, ve které se my všichni, obyčejní lidé, tady dole nacházíme, to jsme si z větší části zavinili sami, protože jsme se po desetiletí řídili podle špatných pravidel. Když jsme se ptali, co chceme, na co, nebo na čem budeme spořit, co chceme podnikat, čemu věřit, koho volit, co kupovat, tak jsme se rozhodovali podle pravidla, že větší je lepší než menší, cizí je lepší než naše, věci jsou důležitější než lidé. To jsou pravidla, která zkreslují naše životy směrem k hromadění toho, co je uchopitelné, a odklánění se od toho, co je rozhodující rozměr lidské existence – existence, a sice myšlení, bytí, sociální vztahy, láska, vztah k přírodě, víra v něco, co je vyšší než my, co dává nesmyslnému hromadění, lopocení dnes a denně, nějaký smysl a oprávnění. A protože jsme toto nedělali, tak ti, kteří se zajímají jenom o profit, s námi měli lehkou hru.

A když se například zkrátila pracovní doba, a bylo více volného času, tak tito lidé velmi chytře objevili možnosti, jak ve volném čase dělat superbiking, paragliding, tisíce různých sportů, které musí mít speciální vybavení, které stojí peníze. A tyto peníze se musí o to více vydělávat. To znamená, že volný čas byl utrácen na takové sporty, místo aby byl uvolněn na to, abych šel přírodou, a přemýšlel, jak žije strom a co přináší, abych se věnoval svým dětem, své rodině, filozofování na jakékoliv úrovni. Znám uklízečky, které filozofují, a jsou často brilantnější, než známá filozofická jména. Tento čas většina z nás zase věnovala tomu, jak vydělávat. Takže my jsme ti, kdo připravili půdu pro sociopaty, nebo super bohaté, pro ty, kteří nyní mají otěže v rukou.

Proč dnes lidé pracují? Aby jeli na lepší dovolenou, koupili auto. Status ve společnosti odvozujeme od toho, jak nás hodnotí ostatní, co máme a kolik toho je.

Martina: Nechci se nás zastávat, protože do této party samozřejmě patřím také, ale potřebovala bych přece jenom rozkrýt, na jakou třpytku jsme se to zahleděli, že se podařila takováto celospolečenská hypnóza. Kdo za tím je? Kdo nás naučil takto myslet? My jsme něčemu uvěřili, za něčím jsme se začali hnát, a cestou jsme ztratili cíl.

Petr Robejšek: Ano. To je na dlouhé vyprávění. Zkusím to zkrátit tak, aby to nebylo zkratkovité. Kdysi pracovali lidé pro větší slávu boží. To byli protestantští asketové, kteří pracovali, hromadili, dřeli se do konání světa, a to vše dělali pro slávu boží.

Martina: Ad maiorem Dei gloriam.

Petr Robejšek: Ano. Potom přišel Descartes a podobní racionalisté, a řekli, že Bůh neexistuje – a v tu chvíli práce jako taková ztratila smysl vyššího cíle, a měla jenom cíl vydělávat na živobytí, vydělávat peníze. A toto hromadění zůstalo cílem lidského konání. A tím to začalo. Hromadění, kdy vykořisťuji své zaměstnance. Ty klasické Engelsovy práce, jak to vypadalo v tkalcovnách ve Velké Británii. Dnes je to civilizovanější, ale ve skutečnosti je to pořád stejný stav, jak z lidí získat zisk. Ale když je to jen toto, a nic jiného, tak je to něco, co moje zaměstnance také obírá o perspektivu něčeho duchovního.

Proč pracuji? Pracuji proto, abychom jeli na lepší dovolenou, abychom si mohli koupit tohle auto, a mohli hromadit věci. A tou třpytkou bylo to, že odvozujeme náš status ve společnosti, to, jak nás ostatní hodnotí, od toho, co máme, kolik toho je, a jestli máme něco, co je lepší, než ti jiní, nebo to máme dřív, než jiní. My máme tuto jednodimenzionální perspektivu, ve které chybí něco duchovního v jakékoliv formě, protože jsme to vyměnili za hromadění věcí. To znamená, že touto třpytkou je: Tamhle máš něco nového, něco pěkného. Sice nevíme, na co nám to bude, ale ještě to nemáte, kupte si to.

Martina: To je to, čemu říkáte prokletí nadbytku?

Petr Robejšek: To je přesně ono.

Martina: Jakou roli v tom všem hraje technika? Protože ta proměnila svět kolem nás poměrně zásadně, a proměňuje čím dál tím víc. Změnila i nás?

Petr Robejšek: Technika se nás zmocnila. Ve skutečnosti ten správný vztah člověka k věcem má být takový, že člověk ovládá věci. A tak to vždycky bylo. V té klasické formě: sekera, kterou beru do ruky, abych si postavil dům, je můj nástroj, a já jej můžu odložit, když jsem unaven, nebo je dům dostavěn. Abych zůstal v této metafoře, tak nám sekera nyní říká: „Ještě musíš udělat tohle a támhle to. Nemůžeš mě pustit ze svých rukou, protože – nějaká hrozba se najde vždycky. Až tohle doděláš, budeš muset dělat něco dalšího.“ To znamená, že věci určují nás, a to je cesta techniky od služebního sektoru k sektoru mocenskému, která určuje parametry naší existence.

A jak se to stalo? Tím, že technika zde byla napřed jenom proto, aby nám usnadňovala život. Inženýrská práce, obrovské věci pro nás lidi velmi prospěšné. Ale v tu chvíli, kdy se stala nástrojem k vytváření zisku, už byla jenom nástrojem k vytváření zisku, protože dneska můžete růst získat jenom tím, že budete pracovat rychleji, eficientněji, a více v kratším okamžiku. To znamená, že na to nepotřebujete lidi, ti to nezvládnou, na to potřebujete techniku, a technika vám tohleto všechno nabízí. Inženýři jsou chytří lidé, oni vše, co k tomu bude potřeba, vymyslí, a máte řešení, které vytvoří vedlejší negativní důsledky. Není problém, inženýři vyřeší vedlejší negativní důsledky dalším technickým vynálezem, ale pak vzniknou další negativní důsledky. To znamená, že se technika dostala do pozice jakéhosi univerzálního řešitele, a zároveň univerzálního perpetuum mobile, které už zde není proto, aby nám sloužilo, nýbrž my jsme jeho součástí. Jsme na něj připoutání a sloužíme tomu, abychom v rámci věcí, které už nás ovládají, přispívali ke vzniku bohatství pro úzkou vrstvu těch, kteří to vše prokoukli a ovládli.

Globalizace končí, a to, co se děje, je projevem křečovité snahy těch, kteří z ní žijí a bohatnou, aby toto společenské světové uspořádání udrželi i nadále

Martina: Neodpustím si citovat jeden váš výrok: „Dnes je nejbližší bytostí dětinských dospělých jejich telefon. Považují ho za svého služebníka, rádce a intimního přítele, a nechápou, že je to jejich dealer, fízl a pasák.

Petr Robejšek: Tak to je.

Martina: To by se opravdu asi dalo…

Petr Robejšek: Já, když jsem sem jel metrem, tak jsem viděl samé lidi, kteří viseli na svých smartphonech. Já byl jediný ve vagonu, který četl knihu. To znáte, možná si ještě pamatujete – kniha?!

Martina: Vy jste chyba v matrixu. To se nebude líbit. Řekněte mi, vše, co popisujete, by mohlo vést k tomu, že nastává konec globalizace. Protože pokud si lidé začnou to, co vy říkáte, uvědomovat, a svět už je také poměrně přesycen, tak by to mohlo tuto doktrínu a ideologii posledních let narušit v samotných základech.

Petr Robejšek: Já bych to ještě otočil a přiostřil. To, co jsme teď rozebírali, co jsem popisoval, je důsledkem toho, že globalizace končí, a projev křečovité snahy těch, kteří z globalizace žijí a bohatnou, je, aby tento rytmus, a společenské světové uspořádání, i nadále udrželi.

To, že globalizace fakticky končí, se dá dokázat i ekonomickými statistickými daty, obchodní výměnou, a tak dále. Tím nebudu nikoho unavovat, ale dá se to dohledat, není to vůbec žádný problém. Globalizace fakticky končí, ale protože vrstva super bohatých žije a tyje z tohoto uspořádání, tak se za každou cenu snaží udržet globalizační struktury. Tedy to, co se pro nás, obyčejné lidi, jeví jako jakási kamenná mlhovina, která nás před sebou tlačí do určitých pozic – tedy: Spotřebovávat, dělat všechno, co mi řekne reklama, poslouchat to, co mi řeknou politici, jít brzo domů, sám odpočívat, a potom ráno, s čerstvými silami, zase do stejného kolotoče. Ale nemysli si, že máš šanci hledat svou cestu, že máš nárok na selhání, nárok říct ne, já to nechci. Nic takového. Tato kamenná mlhovina je ztělesnění globalizace. Tlačí nás přesně tímto směrem, ale my jsme ji zavinili tím, že jsme tuto hru hráli příliš dlouho. A teď žijeme ve společnosti, která je ztechnizovaná do té míry, že má velkou sílu. A tato síla nás tlačí nežádoucím směrem.

Všem se povede hůře, a když budeme mlčet, chovat se pořád jako ovce, tak budeme mít ještě horší možnosti se tomu vymknout, než jsme měli dodnes

Martina: Jenomže konec globalizace by mohl znamenat v určitých oblastech hospodářství hotovou katastrofu, protože na světě neexistuje země, ve které by se dala vyrobit počítačová myš, protože komponenty by musely být z naprosto celého světa. Stačí, když se v Suezském průplavu vzpříčí loďka, a lidé jsou bez léků, které třeba fatálně potřebují ke svému životu, a mohla bych uvést spoustu dalších příkladů. Škodovka stála, protože na této lodi také uvízly čipy. Takže, co s tím? Letadla létají, lodě plují, lidé se přesouvají? Kde je konec? Kde je agónie globalizace?

Petr Robejšek: Tu zažíváme v reakcionářské kontrarevoluci, o které jsem psal. Ale vaše otázka je trochu jiná. Upozorňovala jste na provázanost výrobků na celém světě. Ale já odpovím protiotázkou. Jak se to stalo? Jak k tomu došlo?

Martina: Dovolili jsme to.

Petr Robejšek: Dovolili jsme to, protože chceme vše nejlevněji. Chceme věci, které chceme, chceme je just-in-time, dnes a tady, a hlavně co nejlevněji. To znamená, že schopnosti, které jednotlivé státy měly, byly odsunuty tam, kde se to samé dá udělat levněji. To je globalizace. A ta nám teď vrací bumerang, když se z podivných důvodů, o tom bych musel hodně dlouho vyprávět, a bylo by to až skoro na hranicích spikleneckých teorií, i když dnes už spiklenecké teorie nejsou, je jenom otázkou času, kdy se z nich stane realita, kdy takováto loďka může rozhodit věci úplně jinak jenom proto, že my, spotřebitelé, jsme toto vyžadovali. V téhle chvíli, když řekneme: „Já budu kupovat na mém lokálním trhu, od zemědělce, kterého znám, nebo který bydlí v blízkosti, a nebudu mít, nebo nebudu chtít každý rok novou myš, protože nakonec můžu být i s tou klasickou na kabelu, nemusí být dálkově ovládaná. Když na to přijde, tak ani nemusím tolik psát na počítači.“

Takže jasná věc. Náš konzum a náš blahobyt je důsledkem globalizace, a když globalizace skončí, když bychom skončili s naším chováním. Nebo skončí sama od sebe, a budeme opticky chudší, a to je strach, se kterým hrají hlavně politici, kteří nám vnucují, abychom zůstali tak věrní a poslušní, jako jsme byli doposud, ačkoliv už nám jde o krk. Pokud jde o naši svobodu, jde nám o krk. To znamená: tahleta situace – globalizace je vlastně potřeba, je hypotéza.

Jisté je jedno: globalizace skončí tak či onak. A ať si nikdo nemyslí, že v technosvětě, který nám připravují, jak jsem na začátku popsal: Pracuj, všechno dělej po internetu, si někdo z našich posluchačů, až se stane skutečností – udrží svou úroveň blahobytu. Všem se povede hůře, jen budeme mít ještě horší možnosti se tomu vymknout, než jsme měli dosud, když budeme mlčet, chovat se pořád jako ovce.

Buď se vzepřeme, abychom obhájili svou důstojnost, nebo nám hrozí technototalita

Martina: To znamená, že lákavá nabídka, kterou předestíráte, je dvojí. Buď to změníme, a určitě zchudneme, budeme se mít materiálně hůř, ale vrátíme si lidskou důstojnost, osobnost a svobodu, a možná zachováme i demokracii. Nebo neuděláme nic, budeme se mít určitě také hůř, ale budeme žít v …

Petr Robejšek: …v Číně.

Martina: …v technokratuře.

Petr Robejšek: Budeme žít v Číně. Už existují jenom alternativy dvou systémů, které spolu na světě bojují. Dřív to byl komunismus a kapitalismus – jasný rozdíl. Dnes to jsou jenom variace, abych to řekl novočesky, mutace, oblíbené slovo, které už nemůžu ani slyšet, je neustále zneužíváno, mutace stejného modelu. Buď to je čínský, spíše autoritářský systém, který je v kultuře, ve které Číňané žijí po tisíciletí, přijatelný a normální. Budiž jim to přáno, když to akceptují. Oni to akceptují docela dobrovolně, ale my ne, my jsme západní civilizace, kde je vše postaveno na individuu. Ale ti, kteří nám vládnou, vůbec nechápou, co se děje, až je to hrozivé, ale jdou směrem, který vede ke stejnému modelu. Prostě technodiktatura, nebo technofeudalismus, je jedno, jaký pojem použijeme. A to je to, co je naše volba: Buďto si můžeme, jak jste řekla, zachovat naši důstojnost, pokusit se zachovat naši demokracii, nebo se spokojit s tím, že nebudeme dělat nic, a skončíme tam, co jsme si právě nastínili.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Karel napsal:

    TO Robert:
    Podle oslovení chápu, že reagujete na můj vstup, protože nechápu, co konkrétně v mém textu rozporujete. Co se Vám nelíbí? Na co reagujete?
    Kde píšu, že máte nízký intelekt a jste polovzdělaný?
    Zkuste reagovat věcně a nevkládat mi něco, co jsem neřekl.
    ***
    Jinak kdyby dotyčný uvedl, že mu chybí konzervativní pravice, tak bych snad ani nereagoval a nich nepsal. Sice nevím, co je to konzervativní pravice (máte definici?), ale svedu si představit, že bych uslyšel slovní spojení tradiční hodnoty, důraz na křesťanské hodnoty, svobodu, odpovědnost …… ale tyto atributy nebo většinu z nich nelze přiřadit i části levice? Samozřejmě, že lze.
    Ale píši přece o něčem úplně jiném. Dnes tuto společnost tvrdě ovládá pravicová ideologie individuálního ničím neomezeného zisku za skoro jakoukoliv cenu (nebude opakovat příklady), navzdory mediálně pěstovaným pomatencům, kteří hrají pro pravici svým „destruktivním levičáctvím“ užitečného idiota, často dobře placeného idiota (neziskovky; pozice v levicových stranách, které účinně rozvrácejí,…).
    ***
    Já si svedu představit, že v naší společnosti by střídavě vládly kultivované nebo aspoň kultivovanější pravicové či levicové strany, přímo si toto přeji. Ale to neznamená, že si budu lhát sám sobě, abych neviděl v čem žijeme. Prostě jsme se během 30 let překlopili z extrému do extrému.
    České elity už tento stát nespravují, ale v lepším případě pouze udržují, a část elit doslova vytěžuje za jakoukoliv cenu ve svůj individuální prospěch. Vždyt byste měl jásat, to je osobní odpovědnost za sama sebe dotažena do geniality.
    Jen mi tam chybí odpovědnost k celku, ke společnosti.

  2. M@chal napsal:

    Těší mě, že nejsem sám, kdo je rozčarován ze současné politické konstelace. Taktéž mě těší, že nejsem sám, kdo jako pravicově smýšlející volič tentokrát fakt neví, komu dát svůj hlas. Velkým zklamáním pro mě byl odchod pana Klause mladšího z Trikolóry, kterou jsem považoval za pravicového Fénixe povstanuvšího z popela. Schodek státního rozpočtu je nejvyšší od rozdělení polistopadového Československa a stále se rozhazuje a rozdává, jako by se nechumelilo. Této zemi chybí jakákoliv dlouhodobá vize, každého z politiků zajímají jen 4 roky v rámci mandátu v Poslanecké sněmovně a po nás potopa. Všichni jedou na vlně antibabišismu, nikdo nepřichází se svojí vlastní vizí, se svojí vlastní představou, řešením. Zatím to vypadá, že poprvé v životě k volbám nepůjdu. Důvod? Jsem konzervativním pravicovým voličem. Není komu to hodit.

  3. Robert napsal:

    To Karel: máte pochopitelně svaté právo na svůj názor, nicméně Vaší optikou budu taktéž polovzdělanec, byť mám vystudované dvě vysoké školy, jednu dokonce s červeným diplomem. Od roku 1989 jsem konzervativním pravicovým voličem, ale letos opravdu nevím, zda jít k volbám, protože tradiční konzervativní pravicovou stranu, ano, přesně v tomto slova smyslu, na naší politické scéně nenacházím (mojí optikou jí byla Trikolóra). Pokud Vy ano, prosím o inspiraci, možná jsem ji díky svojí nízké inteligenci a polovzdělání přehlédl. Za případný tip děkuji. Mohli bychom se bavit o důsledcích do reality dotažené levicové ideologie, to by však bylo na dlouhé psaní.

  4. Karel napsal:

    To #
    Já si myslím, že si děláte legraci, cynickou legraci.
    Říci v zemi, kde nejbohatší vrstvy velkou rychlostí kumulují majetky díky všude přítomné pomalu oslavované pravicové ideologii a neomezené ekonomické svobody jedince (soláry, exekuce, neomezené spekulace s bydlením, destruktivní privatizace, nízké daně pro nejbohatší, nízké mzdy, … to jsou vrcholy, do reality dotažené, pravicové ideologie), že nevidí pravicovou stranu, to nevím, jak slušně komentovat.

    Co Vám ještě chybí? Svoboda volně spekulovat s lidskými orgány, se zdravím občanů, … ?

    Přeháním, ale nevím, jak reagovat na hlouposti typu, že tu není žádná pravice.
    Ta kolektivní idiocie, mediálně podsouvající „pravdy“ typu pravice=dobro a levice=zlo účinně omezuje společenskou diskuzi ve veřejném prostoru o konkrétních tématech a vhodných řešeních. Což samozřejmě oligarchii naprosto vyhovuje. Nejsem si jistý, zda společnosti jako celku.
    Takže i takový otevřený myslitel p. Robejšek začíná dostávat
    od uvědomělých polovzdělanců nálepky.

    Ale jak pravila intelektuální guru pravice Thatcherová „společnost neexistuje, jenom jedinec“.
    „Plody“ začínáme nést.

  5. DDT napsal:

    Skvělý rozhovor!

  6. Karel napsal:

    To : Tomáš Blbý

    Nezlobte se, ale když čtu Vaše myšlenkové konstrukty a vývody založené a zdůvodněné na extremistickém myšlení početně naprosto nepodstatné minority občanů (sice silně a účelově mediálně zesílené – no kým?¨), tak docela chápu, proč Vaše dcera je na tom myšlenkově, tak jak je.
    Jablko nepadá daleko od stromu.

  7. # napsal:

    Jsem bytostně přesvědčen o tom, že v této dekádě, nejpozději v té příští se celá EU rozpadne a vrátíme se k původní myšlence, tedy EHS. Dílem k tomu pomohou migrační vlny, dílem New Green Deal, nucení elektromobility za jakoukoliv cenu, dílem diktát soudruhů v Bruselu směrem k Polsku a Maďarsku. Současné vedení EU je naprosto odtrženo od reality a snaží se poroučet větru dešti, stejně jako soudruzi z Moskvy za dob RVHP. Pan Robejšek trefně a bez obalu popisuje dnešní realitu, což začíná být čím dál vzácnější úkaz. Kandidovat na prezidentský úřad, neváhal bych ani minutu. K volbám nejdu, protože nenacházím na české politické scéně jedinou opravdově pravicovou stranu (ODS už jí dávno není).

  8. Tomáš Blbý napsal:

    Dcera třetím rokem studuje univerzitu ve Velké Británii. Poslední dva roky se s ní vůbec nelze bavit o politice, protože je těžce nasáklá extrémním levičáctvím, které si nic nezadá s horlivou budovatelskou mládeží po roce 1948. Na všechno má jediný recept: znárodnit, zestátnit, každému dát nepodmíněný příjem, extrémně zdanit bohaté a nadnárodní firmy, vyplácet astronomická odškodnění všem afroameričanům, původním obyvatelům severní a jižní Ameriky, Austrálie, no prostě neuvěřitelný!!! Opakovaně jsem se jí ptal, jestli si nespletla cestu a nestuduje v Moskvě marxismus-leninismus, ale ne, nespletla. Za všechna příkoří světa může bílý muž a bílá žena. Čeští Piráti jsou podle ní málo radikální, ona by byla násobně více. Má-li člověk druhý, třetí byt, tak by mu ho dekretem zestátnila. Argumentoval jsem tím, že ti lidé na tyto byty mají další hypotéky, které splácí chozením do práce a vyděláváním peněz. Ne, dcera vidí pouze výsledek a cestu k němu absolutně ignoruje. Jakýkoliv jiný názor než ten její je extrémně pravicový, fašistický a pochopitelně rasistický. S manželkou jsme to vzdali a bavíme se raději o všem jiném, jen ne o politice. No a koho bude bude dcera volit? Pochopitelně Piráty, byť se skřípěním zubů, protože jsou prý málo radikální.

  9. Marcela napsal:

    Dobry den, k tejto teme ma este napada, ze jednym z dovodov, preco napriklad ja radsej nakupujem z inych koncin ako doma, je to, ze napr. kozmetika od urcitej doby je doslova „vykradnuta“, predava sa len reklama, imidz, nie obsah, nasledne radsej kupujem kozmetiku z Juznej Korey, kde za vyrazne nizsie ceny dostanem podstatne kvalitnejsi obsah. Ako problem „nasho“ sveta vidim neskutocne prebujneli manazment, plno manazerov, ktori v skutocnosti vlastne nechcu nic robit, len mat velke prijmi, behaju tu s kalkulackami (resp. po novom s excelovymi tabulkami) a vykazuju cinnost, s ktorou na jednej strane usetra 5 euro, na druhej strane tato uspora vsak vedie k predrazeniu o 15 euro niekde inde. Je tu prilis vela ludi, ktori si myslia, ze maju pravo dostat vsetko za nic.

  10. Dagmar Petrová napsal:

    Důvod, proč se tato společnost ocitla tam, kde je, je dlouhodobá systematická snaha „elit“ o potlačení zdravého sebevědomí a sebeúcty lidí. Začalo to náboženstvím a dnes jsou nositelem té hlavní idey, totiž že jediné, co má na světě cenu, jsou peníze, majetek a moc, prakticky veškerá média, kultura, školství, marketing a politika, potažmo stát, tj. celá konstrukce společnosti. Tak se povedlo zaměstnat rodiče vyděláváním peněz natolik, aby se nevěnovali svým dětem, udělat ze všeho – z dětí, partnerů, vztahů, koníčků, znalostí, … – zpeněžitelný majetek a tím o další stupínek snížit nedostatek zdravého sebevědomí další generace… Ten ale majetkem nelze vyléčit. A odtud deprese, pocit marnosti, lenost, závislost na „idolech“, módě a názoru ostatních, agresivita, bezpáteřnost… A dokud si tohleto neuvědomíme a nepřiznáme si, že se to týká nás všech, a že je tedy v rukou každého jednotlivce možnost nápravy, bude stále hůř a hůř…

  11. Karel napsal:

    To Wenkovan:
    Dnes je doba cíleného úpadku vzdělání.
    Pokud něčemu nerozumíme, nevíme si s tím rady, není nám to příjemné, chceme to poplivat, tak to nazveme „neomarxismem“.
    A kupodivu se najde dost těch, kteří tomu zatleskají.
    Úžasné.

  12. Honza napsal:

    Bravo !!!! Pan Robejsek jako obvykle, presne a jasne popisuje veci s takovou presnosti ze az mrazi, Vice takovych lidi co nazyvaji veci pravymi jmeny !!! Diky Martino ! Dobra prace 🙂

  13. wenkovan napsal:

    Pro Karla:
    definovat neomarxismus přesně nemusím, pro označení člověka, který šermuje pojmy jako „vykořisťování“, „postmateriální“ atd. je to postačující.

  14. Antonius napsal:

    @ABC Přesně popsáno!! Západní společnost stručně a výstižně na pár řádcích …

  15. CBA napsal:

    @ABC To si musím uložit. Po sedmičce bílého jsem se s tím, tak nějak, ztotožnil. Škoda, že jste jen ABC. Doufám, že to není centrum Andreje Babiše. Upřímně, v pár větách jste to trefil perfektně.

  16. Karel Dubný napsal:

    To Škrabal Luděk
    Mi to přijde spíše jako proces zrychlující koncentrace majetku do horního 1 %. Tím řeší danou krizi, kterou sami rozpoutali.
    Ta debilizace je pouze jeden z nástrojů, jak toho co nejlépe dosáhnout. Stejně jako mediálně provařené slovní floskule typu „neomarxisté“, progresivní “ levice“ (rozuměj destruktivisté) atd.

    To Tomáš
    Na základě jednoho vstupu bych nepoužil slovo troll.
    Spíše mě zajímá, jak takový jedinec přemýšlí. Kde udělalo české školství chybu?

  17. Škrabal Luděk napsal:

    V létě 2020 jsem vymyslel či zaslechl větu: Odmítám řešit krizi kapitalismu debilizací. Čím dále aktuálnější, až mrazí. Souzním s Vámi Petře Robejšku

  18. Tomáš napsal:

    Karel: zbytečně reagujete na trolla.

  19. Karel napsal:

    Jistě Wenkovane.
    Smím se zeptat na vaši definici „neomarxismu“? Balíku, nepodceňujte se.
    Som z toho volajako zmetený. Čo to táratě?

  20. wenkovan napsal:

    Pan docent je klasický západní kavárenský neomarxista.

  21. Jaruna napsal:

    Není divu, že Realisti dopadli tak jako dopadli.(Jmenovali se vůbec Realisti?) Tohle je program pro 5 procent populace. (Pokud se vůbec Realisti podobnými myšlenkami zabývali, to vážně nevím.) Bohužel je to také 5 procent populace, kteří jsou politikou natolik zhnuseni, že na ni odmítají jakoukoli byť minimální účast. K čemu se taky účastnit k zblití trapného spektáklu debilů a ksindlů? No a tak tiše pozorujeme, jak to jde do hajzlu, a smějeme se směšně-tragickým soubojům blbečkům starého světa (klausovci), blbečkům současného světa (babišovci, zemanovci) a blbečkům budoucího světa (piráti).

  22. Jaruna napsal:

    Je třeba si uvědomit, že nejbohatším tedy nejlepším a nejúspěšnějším člověkem současnosti je plešatý úchyl (komické lety do „kosmu“), který má po světě několik tisíc skladů, ve kterých jeho zaměstnanci (otroci) plní krabice nesmysly, které následně rozesílají do světa. A bude hůř.

  23. Lenka Vaňková napsal:

    Dobrý den, pan profesor exaktně verbalizoval mé názory a myšlenky. Tento rozhovor by se měl pouštět na všech školách. Obávám se však, že výchova v rodinách vede jiným směrem.
    Děkuji za skvělé hosty, přeji vše dobré, Lenka

  24. ABC napsal:

    Technodiktatura, to je docela případný pojem. Středověk s internetem. Pološílení technomagnáti úplně nahoře. A pod nimi horní slouhové: zkorumpovaná politika, zkorumpovaní aktivisté, zkorumpovaná média, zkorumpované školství, zkorumpované zdravotnictví, zdecimovaná přežívající veřejná sféra, která jen čeká na další privatizaci čili rozkradení. Střední slouhové: autističtí ajtáci, s obzorem jedniček a nul, bezcharakterní vědci, prostitující se umělci apod. No a úplně dole: nevolníci: zdebilizovaní, indoktrinovaní, tlustí, nemocní, na internetu, médiích, celebritách, seriálech, zprávách a totálních kravinách závislí kreténi tvořící 90 procent populace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..