Monika Rybová
Monika Rybová

Monika Rybová 3. díl: Až stát přestane vyplácet výpalné, protože nakonec dojdou peníze, lidé vyjdou do ulic

Podle historičky Moniky Rybové totality nastupují do značné míry za souhlasu většinové společnosti, a základem toho je pocit frustrace a vyčerpání předchozího systému. Známky vyčerpání a frustrace mnozí pozorují i dnes, přestože stát štědře rozdává různé dávky, financuje sociální programy a zvyšuje platy i počty státních zaměstnanců. Tak ovšem spotřebovává na dluh více, než vytváří. „My jsme se za třicet let, které jsou výjimečné z pohledu historie, dostali do stavu, kdy systém začíná požírat sám sebe, i matematicky… Jednoho dne se buď vyčerpá kasa, nebo ochota jiných kupovat naše státní dluhopisy, případně přijde něco, co bude bolet víc,“ upozornila v předchozí části našeho rozhovoru Monika Rybová, se kterou pokračujeme i nyní.

Lidé

Délka: 30:26
Datum: 3.12.2021

Přehrát pořad

Martina: Začala jste mluvit o dluzích jako o jednom z prvních aspektů přicházejících problémů, a v posledních letech jsme svědky prudkého zadlužení, které je asi v naší historii rekordní. Může být toto jedním z hybatelů směřování do totality? Chvíli jsme se vymlouvali na koronakrizi, předtím na finanční krizi, a teď už ani nikdo nemá potřebu se vymlouvat, a zadlužujeme se stále dál. Když hovořím o tom, že by nás toto zadlužování mohlo vést do nějaké totality, mám tím na mysli, že třeba státy nebudou vládnout svými financemi. Je zde toto nebezpečí?

Monika Rybová: Nebezpečí je to vždycky, a zase to není něco, co by tady bylo poprvé. Už Velká francouzská revoluce je důsledkem předluženého státu. Mimochodem Francie v té době byla světovou velmocí s nejpropracovanějším systémem a dopravní infrastrukturou. Toto nebezpečí tkví v několika věcech: Za prvé jsme si řekli, že žít na dluh je normální, takže stav, který je zde dnes, tedy nejvyšší míru zadlužení v historii, je asi něčím, co nevyřešíme nějakým racionálním uvažováním a dobrovolným utahováním si opasků, takže nás nezbytně čeká nějaká forma měnové reformy. A zase, je jedno, jestli je to dobře, líbí, nebo nelíbí, nikdo z nás si prostě nevybírá, ve které etapě dluhového cyklu zrovna prožívá svůj život. My, kteří jsme v aktivní fázi života, bychom měli do strategie budoucnosti započítat možnost, že stát se o nás nebude moci postarat a že neseme nějakou míru zodpovědnosti.

Dluhy, které dnes máme, považuji za nezaplatitelné ve smyslu, že bychom na ně mohli znovu vydělat a zaplatit je. To je i z podstaty tohoto systému nemožné, protože ke každému dluhu máte úrok, to znamená, že vždycky musíte vrátit více. Ale to tady teď nebudeme úplně rozebírat. A zase se to vrací i k totalitě, ve smyslu normy: V okamžiku, kdy budeme trvat na tom, že nás má stát zabezpečit ve všech oblastech, tak na to stát musí také někde brát. Jinými slovy, pokud chceme totální bezpečí, musíme přijmout fakt, že se budeme totálně zadlužovat, nebo to musíme vyřešit nějakou formou restrukturace systému jako takového. Standardně to v historii ekonomie probíhá tak, že dluh ekonomice dlouho pomáhá, až jednoho dne začne dusit. My se blížíme k fázi, kdy dluh začíná ekonomiku dusit, a myslím, že úplně postačí, když si řekneme: „Fajn, žili jsme si hezky. Pojďme mít něco naspořeno, pojďme si zvyknout na to, že je normální pracovat, protože stát jednoho dne nebude schopen splatit své závazky.“

Tak to je, a restrukturalizace bude znamenat, a já jsem přesvědčena, že k ní musí dojít, že ti, kteří si dnes odkládají třeba do důchodového systému, protože všechny penzijní fondy a společnosti musí ze zákona dokonce kupovat státní dluhopisy, tak o tyto peníze prostě přijdou. A zase, to není něco, co se nám líbí, nebo nelíbí, s tím počítejme. Takže ano, máme dluhový problém, máme ekonomiku založenou na dluhu, a svou budoucnost vykoupenou dluhem. Doufejme, že ji zaplatíme my, jako pracující společnost, a ne naše děti.

Martina: Myslíte, že tento dluh jsme schopni splatit ještě my?

Monika Rybová: Nezaplatíme, ale je možné, a to je jeden z možných scénářů, že stát řekne: „Pardon, my už to nezvládáme.“ To je jedna z možností, kterou dává státu i Mezinárodní měnový fond. Dočtete se to v každém zápise, pokud člověk umí anglicky, tak se dočte leccos. Podle Mezinárodního měnového fondu stačí říct, že už svoje závazky nezaplatíme, a vyřešíme dluh tím, že ho prostě škrtneme. Můžeme to tak udělat, ale způsobíme tím nejistotu ohledně budoucího důchodu, v podobě toho a toho, co společnost dneska chce. Takže my jako společnost uděláme všechno pro to, abychom se vyřešení tohoto problému vyhnuli, a to stejně, jako neřešíme spoustu dalších problémů, ale jednoho dne nás to stejně tak jako tak čeká.

Až stát přestane vyplácet výpalné, protože nebude mít peníze, tak lidé vyjdou do ulic

Martina: A v okamžiku, kdy se jakýkoliv ze scénářů, které jste předestřela, uskuteční, tak bude těžko říct, na jak dlouhou dobu to bude znamenat konec tří sloupů, na kterých stojí současná společenská smlouva, to znamená jistota, rovnost a bezpečí.

Monika Rybová: Tak. Stát přestane platit výpalné, a tím pádem ti, kteří výpalné dostávali, nebo věřili, že ho dostanou, půjdou do ulic, a bude to chvíli spojeno s nějakou nepříjemností.

Martina: Ano, to je konec sociálního smíru, a tudíž to představuje prostor pro nějakého samozvaného velitele.

Monika Rybová: To se může stát.

Martina: A tudíž tento scénář přímo vybízí k případné totalitě. Není tomu tak?

Monika Rybová: Je to jeden z pravděpodobných scénářů, které v budoucnosti vidím, ale nemusí být nevyhnutelný. Do nějaké míry můžeme – stálo by to ohromné úsilí ve vzdělávání a výchově, a museli bychom si říct, že máme tyto a tyto požadavky, a trváme na nich – vést lidi k zodpovědnosti a samostatnosti, a ne k tomu, abychom spoléhali na stát. Ale ano, máte pravdu, je to něco, čeho se obávám, že až stát nebude schopen společenskou smlouvu plnit a naplňovat, tak masa frustrovaných lidí skončí v ulicích. A je otázka, kdo přijde a řekne, co mají dělat. Třeba řekne: „Už se člověče, občane, nemusíš o nic bát, já za tebe problémy vyřeším.“

Martina: To je přesně okamžik, kdy končí pouhá hra na demokracii.

Monika Rybová: Tady se dostává do hry spousta dalších věcí, které k totalitě patří. Ne nadarmo Le Bon, který napsal psychologii davu, což už je 120 let stará kniha, velmi současná – všem, kteří by se chtěli stát příštími vůdci, vládci a samozvanci, ji doporučuji k četbě, je určitě pořád velmi současná – říká…

Martina: V kombinaci s Machiavellim dokonalý recept.

Monika Rybová: Excelentní, pokud máte vyšší ambice se prosadit, tak toto je výborný vzdělávací materiál. V davu se odehrávají různé věci a procesy. A Le Bon popisuje, že ten, kdo dokáže dav nasměrovat nějakým směrem, bude určovat pravidla společnosti.

Většina lidí sežere každou blbost, která se někde píše. Neověřují si fakta.

Martina: Jedním z nejvýraznějších průvodních znaků každé totality je postupná likvidace svobody slova, a když má potom totalita dostatek sil, tak zavede plnou cenzuru. Řekněte mi, máte obavu z postupné likvidace svobody slova, vyjadřování, u nás, v Evropě, a na celém Západě?

Monika Rybová: Já mám jiný problém, a to, že si každý říká, co chce, a tak jsou v tom trošku zmatky. Ne, máte pravdu, ale svobodu slova ještě máme.

Martina: Povídáme si.

Monika Rybová: Tak.

Martina: A pravděpodobně odtud odejdeme ještě svobodné.

Monika Rybová: Dokonce věřím, že mě dneska žádné komando ještě nepřijede domů sebrat. Svoboda slova, lépe řešeno manipulace se slovem ve veřejném prostoru, tady byla vždy, dokonce i v období idealizované první republiky, každá strana měla svůj novinový plátek a svou pravdu, ale to je svobodná debata. Já bych neřekla, že nemáme svobodu slova, ale ztratili jsme schopnost vést kvalitní debatu a rozhovor. To, co vidím jako problém, jsou divné výkřiky do tmy, to, že lidé, a teď se omlouvám, sežerou každou blbost, která se kde píše. Neověřují si fakta, nesnaží se jít do podstaty věci, je to všechno zkratkovité povídání a přijímání informací. Nejsem si úplně jistá, jestli teď třeba nenarážíte v médiích na manipulaci s čísly, nebo na hru s polopravdou, ale pořád ještě můžeme každý říkat a psát co chceme.

Nad tím, co se tady děje, by se nám měla v hlavě rozsvítit červená světélka

Martina: Ale přesto už musíme počítat s tím, že za některé projevy a názory dostaneme nálepky, které nás do budoucna, nebo už v současnosti, jistým způsobem limitují v práci, ve společenském uplatnění, a tak dále.

Monika Rybová: Ale to je naše autocenzura.

Martina: To není autocenzura, protože když to řeknete, tak v tu chvíli jste xenofobka, islamofobka jste prostě proti gayům, a podobně.

Monika Rybová: Ano, to určitě. Já podobnou nálepku dostala, protože věřím jenom na dvě pohlaví.

Martina: Autocenzura je něco jiného, je až důsledkem.

Monika Rybová: Tento důsledek, jestliže už to, Martino, pojmenováváte nahlas, už se odehrává, a je dán právě tím, že masa společnosti, která přemýšlí a jedná uniformně, tuto normu, se kterou se třeba někteří z nás neztotožňují, způsobuje. A stále můžeme říct, že věříme v existenci pouze dvou pohlaví nebo ne, i když samozřejmě za to neseme následky. Ale to se dělo přece vždycky, ať už to byl, nebo nebyl totalitní systém. Kolik lidí podepsalo za komunismu Chartu? To byly přece jednotky lidí, možná malé nižší stovky.

Martina: Protože to byla totalita.

Monika Rybová: Protože to tehdy bylo násilné a brutalistické. Dneska jsme vystaveni, zaplať pánbůh za to, pouze odsouzení, že nejsme dostatečně tolerantní, nebo nevím, jakou nálepku bychom dostali za to, že se úplně neztotožňujeme s tím, že si každý může vykřikovat, co chce.

Martina: A má to i praktický dopad. Nekončí to zatím v žádné cele, ale mnoho hostů, kteří přicházejí, říká: “Tak to je za poslední dva roky můj první rozhovor, protože už nikam nesmím. Měl jsem rozepsanou knihu, ale vydavatelství se rozhodlo ji nevydat.“ To jsou faktické dopady. A když už se budeme bavit o číslech, tak podle oficiálních průzkumů se třeba v Německu 2/3 lidí bojí říkat na veřejnosti, co si myslí. Můžeme tedy stále hovořit o svobodné společnosti, nebo to jsou, z vašeho hlediska historika a pozorovatele vzniku totalitních režimů, symptomy, nad kterými bychom měli zvednout obočí?

Monika Rybová: Měla by se nám rozsvítit červená světýlka v hlavě, ale pořád to není totalita. Jenom je to spíš další znak vyčerpanosti systému, ve kterém žijeme, je to demokracie, kdy lid má v rukou moc, která se prostě vyčerpává. A kromě ztráty obsahu, kterého jsme se okrajově dotkli, sebou začíná nést i uniformitu – ale pořád je to demokracie.

Říká se, že někdo je pracovitý jako včelka. Ale když dáte pracovité včele, která je naprogramována na to, že je zrozená jenom k práci, krmení do úlu, tak přestane létat ven.

Martina: Když už jsem vzpomínala Německo, tak tam se posléze v mediálních analýzách, které vyšly po druhé velké uprchlické vlně, ukázalo, že se německá média vůbec nesnažila informovat objektivně a nezávisle, ale že většina z nich se proměnila v hlásnou troubu vládní propagandy. A nestalo se nic. To znamená, že se možná někomu rozsvítila červená světýlka, ale mlčení k oklešťování svobody slova, a neochota něco aktivního dělat – to jsou asi symptomy, které by měly zase spoustu lidi znepokojit, protože to asi nepůjde do nekonečna.

Monika Rybová: Nepůjde, ale pořád máme jistotu, rovnost a bezpečí. A nechoďme ani do Německa, protože to přece máme tady doma: Zvolili jsme si člověka spojeného s bývalým totalitním režimem, zvolili jsme ho ve svobodných volbách. Ostatně i komunisty v 1946 a 1948 roku jsme si zvolili dobrovolně. My se přece nechováme jinak, vybrali jsme ho jako někoho, kdo má moc řídit a určovat pravidla, a ovládá polovinu zemědělství. Jíst musíme vždycky. Vybrali jsme člověka, který vlastní média, která říkají nějaké věci. Takže nemusíme chodit nikam jinam.

A pokud připouštíme takovýto stav, tak nese zodpovědnost politik, nebo my jako občané, nebo my jako čtyři procenta společnosti? Na to není úplně jednoduchá odpověď, byť, kdybychom ji měli, tak třeba učiníme nějakou dramatickou změnu k lepšímu. Ale je fajn, že to můžeme říkat nahlas, že na to můžeme upozorňovat. Jsem vděčná, že je tady víc lidí, kteří mají červenou blikající kontrolku, ale i my, kteří tuto kontrolku máme, nechodíme s transparenty a nevykřikujeme: „Bacha.“ Anebo možná vykřikujeme málo nahlas? Já také nevím.

Martina: Myslíte, nebo vypozorovala jste, že to, co se děje teď, je vlastně přirozené, protože tyto jevy v historii přicházejí cyklicky?

Monika Rybová: Protože jsme pořád stejnými lidmi, kteří fungují na stejných principech. Takže ano, z hlediska historie je jenom otázkou času, kdy dojde k nějaké transformaci. A jestli vyústí v totalitní režim, to je pořád ještě ve hře. Ale k nějaké transformaci ve společnosti, obrodě, zemětřesení, dojít musí, historie říká, že je to nevyhnutelné. Máme hezké úsloví, že někdo je pracovitý jako včelka. Ale když dáte pracovité včele, která je naprogramovaná na to, že je zrozená jenom k práci, krmení do úlu, tak také přestane létat ven.

Určitě nás čeká stěhování národů. My se jenom rozhodneme, jakou zvolíme strategii.

Martina: Takže je potřeba nám sebrat cukr. Vy jste nadšená, nebo jste se s jakousi rozjařeností pozorovatele zkázy radovala z tohoto souběhu jevů. Řekněte mi, které jevy se teď seběhly? A přišlo to najednou, takže to můžeme pozorovat, podupávat si nohou a říkat: „Páni, co z toho bude?“

Monika Rybová: Tyto jevy neprobíhají jen tak ze dne na den, mají dlouhou setrvačnost. My jsme dnes nastaveni na velmi rychlý sled událostí, takže je nevnímáme, když nenastanou zítra, tak pomíjíme jejich existenci. Ale určitě je to stav vyčerpanosti daného společenského vývoje. Všichni vnímáme klimatickou změnu; už 15, 20 let upozorňují někteří odborníci, třeba pan profesor Bárta, že je zde období nové formy migrace, což je výzva, která nás určitě čeká, je jenom otázkou, kdy se tyto skupiny lidí pohnou směrem, kde je dostatek vody, jídla a příležitostí. Takže to je další věc, které budeme čelit, která se opakuje jednou za několik set let. Ale nějaká forma stěhování národů nás jistě čeká, a my se jenom rozhodneme, jakou zvolíme strategii: jestli postavíme zeď, a budeme dělat, že se nás to netýká, nebo se pokusíme najít cesty nějaké implementace, změny myšlení. Nebo nás k tomu donutí situace? To se uvidí.

Klimatická změna donutí lidi se posunout. Kdybychom my dvě žily v místě, kde naše děti nemají co jíst a pít, nebo nemají životní perspektivu, taky bychom zvedly zadky a někam se pohnuly, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí, nebo ne. Prostě v podmínkách, kde se nedá žít, lidé žít nebudou, takže se budou snažit přesunout se někam jinam.

A pak je tady dluhový cyklus, který trvá 80–100 let, a my jsme schopni ho prodlužovat díky počítačům. Takže to nás čeká. V krásné křivce se prolínají historické změny v souvislosti s hospodářskými vývoji, a neříkám, že to je stoprocentně perfektní teorie, ale do značné míry propojuje více cyklů. A pak je tady střídání Západu a Východu, tedy jestli je zrovna Východ nebo Západ inovativním hybatelem světa a vývoje. A to vše se nám někde v horizontu desetiletí potkává v podobné fázi, a to je fascinující.

Martina: To je fascinující, protože pak se na to také může člověk začít dívat jako na něco, co se nedá odestát, a tím ztrácí svou vlastní zodpovědnost a podíl na udržitelném životě.

Monika Rybová: To souvisí s tím, že jsme velkou část svého bytí předali systému, ať už v podobě toho, že nás zásobuje supermarket, a ne naše zahrada, že nás zásobuje stát v podobě sociální dávky, a ne, že si najdeme druhou práci, abychom vylepšili svou ekonomickou situaci. Ale ať se dělo v zásadě cokoliv, lidstvo je tady už několik tisícovek let, když to řeknu cynicky, tak holt je nás tady občas méně, a občas více, podle toho, jak probíhá nějaká choroba, nebo válečný konflikt, ale to bych si určitě nepřála. Navíc na našem stupni civilizačního vývoje máme dnes cesty, kterými úplně nepohrdneme, a jedna z nich je i schopnost komunikace na dálku a umět si předávat včas dostatečné množství informací. Kdybych měla říct i něco pozitivního, tak potkávám stále víc lidí, kteří začínají přemýšlet nad některými problémy, a to je výborný start a začátek.

Čeká nás transformační kolaps. Měli bychom to vědět a být připraveni.

Martina: To je samozřejmě předpoklad jakékoliv změny, byť od přemýšlení k činu je někdy tak dlouhá cesta, že se ani neuskuteční. Otázkou je, jaký je podle vás scénář budoucího vývoje? Mnohé jste naznačila, ale víme, že změny se nedějí lineárně, ale skokově, a nevíme, jaké proměnné do toho ještě vstoupí. Váš soukromý odhad?

Monika Rybová: Já hraji se dvěma až třemi scénáři. Kdybych byla připravená na jeden, tak je dost pravděpodobné, že selže, bez ohledu na to, kterému budeme více fandit. Pojďme to rozlišit: Z pohledu menšího celku, ať je to rodina, obec, a něco takového, věřím ve spolupráci. Vidím, že se obnovuje něco, co známe z romantické první republiky, třeba spolková činnost. Vidím, že se lidé začínají zajímat o to, jak funguje jejich vesnice, městečko, nebo čtvrť, což je super. Takže věřím, že toto bude dobrým základem.

Martina: To znamená posilování regionu a lokálních oblastí.

Monika Rybová: Tak to je jedna z věcí, a pokud budeme mít dostatek času ji ještě rozvíjet, tak až nastane transformační kolaps, záměrně používám obě tato slova, abychom si každý mohli vybrat, co chceme, a ten nezbytně, nevyhnutelně přijít musí, tak ho zvládneme lépe. Takže jedním scénářem je, že přijde nějaká forma měnové reformy, a s tím spojená i společenská změna – která pravděpodobně nepřijde jenom na úrovni ČR, ale celého západního světa, protože dluhovou zátěž nese západní svět jako celek, kterou zvládneme lépe, pokud si toho budeme vědomi a nebudeme zcela závislí na systému. Nebo to bude, a to je podle mě nejpravděpodobnější verze, divný stav, který se ani jedné z nás dnes nepodařilo úplně definovat, který prožíváme teď, tedy přežívání společnosti, žití ze dne na den, což může fungovat dalších 30 let. A i to je možné, protože na to máme složité matematické technologie, které umí tyto vzorce spočítat, a dokud lidé věří, že tento systém je funkční, tak fungovat bude.

A pak je zde scénář, kdy jako společnost pomineme všechna rizika, necháme se ukolébat svou dokonalostí, perfektností, jistotou, bezpečí a rovností, a budeme jenom snůškou vedle sebe žijících individualit ve svých, většinou mylných světech, protože vidíme jenom úzký pohled. A to bude scénář velmi rychlý a bolestivý, a možná o to kratší. Já jsem na nějaký okamžik propadla beznaději, když jsem byla těhotná s první dcerou, a od té doby jsem více motivována hledat bez ohledu na hodnocení, jestli je to dobře nebo špatně, hledat pravdu, nebo se k ní přibližovat, podstatu věcí, jak fungují jednotlivé složky celku. A ano, jsem optimista mezi pesimisty.

Martina: Přesto jste se mě na začátku ptala, jestli se tady u mě můžete rozčílit?

Monika Rybová: Rozčiluji se pravidelně a často.

Martina: Řekněte mi, do čeho by se měla západní společnost transformovat, když říkáte, že přijde kolaps, ale zároveň transformace? Říkáte transformační kolaps: v co by měl vyústit?

Monika Rybová: To je trošku otázka, jako kdybych vedla volební kampaň, a říkala, kam bude společnost směřovat. Buď si chceme říct, kam by měla směřovat, to znamená, kam bychom si přáli, nebo kam si myslíme, že bude směřovat. A to jsou dvě různé věci.

Martina: O tom, kam si myslíme, že bude směřovat, už jsme mluvili, a právě proto mě napadlo, že bych ráda věděla, jak vypadá vaše představa, titulní stránka Strážní věže, jak ji mají vždy tak hezky vymalovanou.

Monika Rybová: Uvedu to tím, že nevěřím na to, že my, nedokonalí lidé, dokážeme vytvořit dokonalou společnost. V to určitě nevěřím. Nic to ale nemění na tom, že bychom se o ni neměli snažit. Ale já bych si přála, abychom se trochu vrátili k tomu, co považuji za spravedlivější, než je dnešní stav, a to, že kdo je pracovitější, inovativnější, zodpovědnější se prostě má, a může mít lépe, než ten, kdo je línější, hloupější, a méně pracovitý. To by mi přišlo jako správné, a lepší.

Martina: Zní to skoro logicky.

Monika Rybová: Ano, doufám, že jsem více v logické než v emoční rovině, a vedu k tomu i své děti, a i lidé v mém okolí se, myslím, snaží tuto vizi naplňovat. A tam někam bych si přála, aby se společnost ubírala.

Martina: Moniko Rybová, moc vám děkuji za rozhovor, a přeji, ať se třetí dítě narodí úplně zdravé a šťastné. Díky moc.

Monika Rybová: Srdečně děkuji, mějte se hezky.

Diskuse

Přidat komentář
  1. PM napsal:

    Demokracie demokracie… svoboda atd.. blbost. Kolik nepohodlnych odkraglovali v te tzv. „kolebce demokracie“ USA? Az do doby, kdy se ti dosazeni vladcove zacali obklopovat hordou body guardu a ziji si ve sve bubline odtrzene od lidi, odstranili vsechny. Lincolna, Kennedyho, M.L.Kinga… A zacina to nemoznosti publikovat, vyhazovem z prace, nomoznosti vystupovat na verejnosti atp. Jsou jen vice ci mene „lidske“ (people friendly) rezimy, prava vlada lidu neexistuje. I za Nazistu a komunistu tady byly parlamenty, veschno je zmanipulovane i dodnes.

  2. martin napsal:

    Cyklus paní Rybové ukazuje ve vší nahotě „vědeckou“ úroveň všech psychologicko-sociologicko-historicko-politických úvah, které postrádají základ v klasické aristotelské filozofii, popř. ve zdravém selském rozumu. Potom se velmi snadno pomíchají jablka s hruškami, švestkami, atd. Rozhodujícím kritériem pravdivosti (tzn. shody řečeného se skutečností) se potom stává pouze dojem, síla výrazu a výmluvnost řečníka. Potom se stane, že jednou trefí a podruhé až podesáté netrefí… Ve starém Řecku se takovým mluvkům říkalo sofisté. Bohužel většinou sklízeli u obecenstva úspěch.

  3. Jan napsal:

    Současné rozdávání peněz stylem „po nás potopa“ nemůže dopadnout dobře.

  4. Jiří Hruška napsal:

    Bude to znít pateticky, Martině Kociánové patří dík za to, že se snaží hledat, dotknout se a pojmenovat pravdu- byť zůstává v teoretické rovině. Jan Hus: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.
    Asi už nastal čas pojmenovat natvrdo neřád, lež a faleš i jejich aktéry v průběhu uplynulých 30. let, kteří přivedly společnost do tohoto stavu.

  5. Jan Šafr napsal:

    Nástup totality nehrozí, ale už nastal. Totality, která rafinovaným způsobem ovládla i mysl lidí, že volí psychpaty, kteří na ně tyto věci chystají považujíce je za spasitele. Mysl mnohých je natolik znásilněná, že se jim červené světýlko rozsvítí kdykoli mají možnost se seznámit s jiným názozem na věc, než jim cpou zkorumpovaná tzv. veřejnoprávní média. Nechtějí vidět a slyšet a ve své pýše dobrovolně zůstávají v temnotě. Ono totiž stačí přemýšlet i o té propagandě a je víc než jasné, že věřit se jí nedá.

    Tzv. ministerstvo zdravotnictví je ve skutečnosti ministerstvo strachu. Ke zdraví lidí jeho nařízení nijak nepřispívají, spíš naopak. Jde o to iracionální hrůzou ovládat lidi, rozvrátit společnost, dovést ji do dosud nevídané ekonomické krize, válek a bídy, aby na tom někteří vydělali. Je to zneužití státního úřadu, médií i silových složek k prosazování soukromých zájmů a kšeftů některých.

    Totalita to je o to děsivější, že tentokrát ovládla téměř celý svět. V tom ve spojení s důsledky, k nimž to vede, jak jsem naznačil výše, je strašnější než totality min. století. To jak rychle zachvátila svět, když si uvědomíme, že má čistě náboženské odůvodnění, nic rozumného na tom není, je strašné. Je to náboženství čistě satanistické a vzpoura proti skutečnému Bohu. Obraz hlubokého úpadku společnosti, které člověka postavila na místo boží. JInak by k tomu nemohlo dojít a každý by se takovým pokusům vysmál.

  6. Honza napsal:

    Odpověď Richard PECH: Panstvo s příjmy na úrovni europoslance či člena EK a vyššími to má vymyšlené skvěle! Zblbnout většinu příštích generací, že se mají dobrovolně v zájmu „záchrany Planety“ ožebračit je geniání tah – skoro jako by staří Římané dokázali přemluvit obyvatele provincií že být otrokem v Římě je čest a nejvyšší meta. Po „green dealu“ budou mít prázdné silnice, světové pláže a letoviska bez otravného plebsu – jako ve skvělých časech začátků automobilismu a turistiky. Jejich příjmy jsou totiž takové, že ani desetinásobná cenová hladina se jich nedotkne a bude bohatě vyvážena získanou kvalitou – zachráněnou Planetou jen pro t.zv. „elitu“!

  7. Honza napsal:

    Paní Rybová např. tvrdí že „masa společnosti, která přemýšlí a jedná uniformně, tuto normu, se kterou se třeba někteří z nás neztotožňují, způsobuje. A stále můžeme říct, že věříme v existenci pouze dvou pohlaví nebo ne, i když samozřejmě za to neseme následky“. Ale v tomhle je právě ten problém! Jaká „masa způsobuje“, když si většina společnosti – tedy vlastně právě ta „masa“ myslí něco jiného? Když si v Německu 2/3 společnosti nedovolí veřejně říct so si opravdu myslí, pak je to maximálně ta zbývající třetina co určuje co je ještě dovoleno a za co následuje sankce. Takže žádná „masa“, ale velký byznys a jím placení novináři, akademici, umělci a politici určují co bude „salonfähig“ a za co bude kartáč…

  8. Zdenda napsal:

    Jaký smysl mají tyto katastrofální scénáře, když víme, že zadlužení mnoha vyspělých států je několikrát vyšší, než naše? Asi mají příjemnější historičky…

  9. Richard PECH napsal:

    AŇA: Vězte, že všechny rozhovory na KDM jsou o odpovědnosti za vyřčené. Je třeba o těchto věcech hovořit, aby společnost věděla, kam se řítí. Bez národního státu nelze uchovat demokracii. Stát je prostředek, kterým si národ zabezpečuje svou existenci. Bismarck dokázal z Bavorů, Prusů, Sasů, Braniborů, Švábů a dalších, převážně království Princezen na hrášku udělat Německo jen proto, že hovořili podobnými nářečími a četli Lutherovu Bibli. Martin Luther totiž svou Biblí kodifikoval spisovnou Němčinu. To samé se ale nemůže zopakovat s Evropu, protože neexistuje evropská národnost a evropský jazyk.
    Máme času jen tolik, než si 5.000 miliardářů a 18 milionů milionářů, kteří vlastní či ovládají 95% světového bohatství upevní své majetky a moc. Pak přijde velký reset. Bude ekologický, nechají nás pomřít hladem, žízní a zimou, protože to je ekologické.
    Paní Kociánová a její hosté se nám toto snaží sdělit co nejkulantněji, protože nikdo z nich nechce zemřít na infarkt či spadnout pod auto. Odpovědnost za vyřčené je hlavním předpokladem svobody slova a svobody jednání.

  10. Aňa napsal:

    Martina se stále dokola ptá na svobodu slova, ale méně už se ptá po zodpovědnosti za to, co kdo vypustí z pusy. A podle toho pak vypadá ten náš nejen virtuální svět.

  11. Richard PECH napsal:

    Mýlíte se Karle.. Nic z toho, co oběma dámám podsouváte není pravda. Starobní či invalidní důchod není výpalné.
    Výpalné ale jsou sociální dávky vyplácené nepřizpůsobivým občanům, kteří se již ve třetí generaci neúčastní práce a vychovávají k tomu i své děti a vnuky, a je to problém v celé Evropě, jen etnika se liší. Ale to obě dámy nemohly říci na plná ústa. Pokud toto nechápete, tak se zamyslete. Máme sice ještě svobodu slova, ale jen relativně, ve srovnání se zbytkem Západu, ale i u nás už jen „vodcať až pocať“..

  12. Karel napsal:

    Celý rozhovor obou aktérek osobně vnímám jako implicitně ne moc hezké poselství vůči méně úspěšným spoluobčanům.
    Jako blýskavý háv tohoto poselství vidím provařené, ale jak vidno úspěšně fungující hesla a fráze o svobodě, úctě, rovnostářství, …. plus stačí namixovat a natřepat Green deal s očkováním a je vystaráno!
    Evidentně to bohatě stačí k tomu, aby někteří z nás byli ohromeni tímto vskutku výjimečným, zářivě odvážným, nepochybně nadčasovým poselstvím. …. Bože, Bože…
    Jak jsem napsal, já v tom rozhovoru vidím nevyřčený, hodně zjednodušený vzkaz „pokud si neumíte vydělat jako my, tak prostě zmizte, ztraťte se někam a neotravujte stát a především nás úspěšné, inteligentní, samostatné, pracovité lumeny, protože tento stát tu má být především pro nás“.
    Všechny ty kecy o (v očích aktérek asi přebujelé) „rovnosti“ a rovnostářství lidí, kteří si dokonce dovolí brát a očekávat důchod od státu, využít zdravotní systém nebo si vzít sociální dávku, chápat stát jako komplexní autoritu (vládnoucí, omezující, požadující finanční spoluúčast na provoz, ale i v případě potřeby a nouze podporující) chápu jako velkou lidskou nechutnost.
    Mýlím se?

  13. Luboš napsal:

    Tak jsem si hned v úvodu vzpomněl na Perspektivy moci od Noama Chomského. Zkraje tohoto souboru VŠ přednášek je jeho brilantní stať o významu slova v rukou propagandy – třeba členy odboje za Protektorátu oficiální zdroje označovali za teroristy. Zrovna tak lze samozřejmě osekané výdaje sociálního státu označit za výpalné či štedré rozdávání, chybělo jen už dodat, že mzda sotva dostačující na pokrytí základních potřeb rodiny je amorální ožebračování těch hodných korporací, které nám tvoří pro naše dobro lepší svět. Pak ta slova o převzetí odpovědnosti… Panenko skákavá, jak běžný člověk ovlivní ekologii, nebo nedejbože politiku? A že byl zvolen Babiš? Podobně jako v USA byl zvolen Trump – protože hrůza, ale mnohem menší, než co nabídla protistrana.
    Takže ano, máme odpovědnost : nečekat, až nebudeme mít na zdravotní péči o naše děti a do těch ulic vytáhnout co nejdřív, protože žádný kapřík si sám rybník nevypustí.

  14. JK napsal:

    Paní Rybová říká některé pravdy, které jsou však dnes už natolik zřetelné, že je snad ani nelze popírat, pokud člověk nechce působit hloupě. Jsou to pravdy, na něž stačí selský rozum, který je byl schopen pojmenovat už před mnoha lety. Má v tom však dost nahrubo zamotané i některé nesmysly a omyly. Každopádně nepůsobí na mě příliš důvěryhodně, její řečnění nevzbuzuje autoritu a nemá čím myšlenkově obohatit.

  15. Pavel A napsal:

    Výborný rozhovor. S většinou věcí se naprosto ztotožňuji. Nečeká nás jen běžná krize, taková jaké přicházejí pravidelně a naposledy jsme jí zažili v roce 2008 ale něco mnohem horšího. Tu čistě ekonomickou západní státy zatím „úspěšně“ valily před sebou díky neustálému tisku peněz pod názvem kvantitativní uvolňování.
    K tomu šílený Green deal, který se skutečným ekologickým chováním nemá nic společného. Nyní ještě Covid a s ním spojený nejen ekonomický průšvih a likvidace menších podniků ale také ukázka toho kam až lze omezit svobody a co si nechají lidé líbit. Nejbližší budoucnost opravdu moc hezky nevypadá. Otázkou je jen, zda to bude prudký krach nebo pomalá stagnace.

  16. Karel napsal:

    Vypadá to, že KDM se posouvá níže a níže.
    Ale na druhou stranu je tento projekt úspěšný, protože stačí omílat slova „svoboda“, „rovnost“, „odpovědnost“ apod. a svoje publikum si evidentně najde, aniž by si toto publikum uvědomovalo obsah sdělení dané osoby.
    Paní Rybová, výpalné se platí gaunerům, gangsterům, …. . Koho tímto svým evidentně fašizujícím sdělením myslíte v kontextu výdajů státního rozpočtu ČR?
    Důchodce – podíl důchodů na výdají státního rozpočtu činí ca. 31% (zdaleka největší položka)?
    Státní správa – ca. 18%
    Příspěvky státu do systému veř. zdrav. poj. – ca. 7%
    Dávky sociální a pěstounské ca. 3%.

    Kde vidíte to výpalné?
    PS.
    Není problém naopak cíleně podseklé příjmy státního rozpočtu – viz. civizizovaná Evropa?
    Privitizace státního majetku do rukou zahraničního kapitálu a tím odvod zisku do zahraničí (v porovnání s Polskem, Maďarskem, Slovinskem)?
    Proč nehovoříte o těchto záležitostech?

  17. Lada napsal:

    Děkuji. Skvělé. 🙂 Naděje, že to zvládneme je. Vize a vhledy jsou. I tom je tzv. Covid. Váš dialog se mohl odehrát i díky tomu, že TGM podporoval emancipaci a vzdělání žen. Klidný čas adventní. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..