Veronika Salminen
Veronika Salminen

Veronika Salminen 3. díl: Rusko je a bude velmoc, která bude formovat mezinárodní vztahy a prosazovat své zájmy ve vztazích k jiným velmocem

„Rusové si v případě Krymu velmi dobře uvědomovali, kde je čára, kam až mohou zajít. A nepřekročili ji ani při podpoře separatistů na Donbase, kterým pomohli jen do té míry, aby nebyli kyjevskou armádou poraženi. Ale nekonala se žádná invaze na Ukrajinu, vytvoření Novorossije, nebo dokonce dobytí Kyjeva, jak se v jedné chvíli na Západě spekulovalo. Nic z toho se nestalo a myslím, že to ani nebylo v plánu. Vladimír Putin se sice neobává jít do rizika, ale není to blázen, nešel by do nesmyslného hazardu. Je to dobrý taktik.“

Společnost

Délka: 44:19
Datum: 10.4.2020

Přehrát pořad

Tento názor zazněl v předchozí části rozhovoru od historičky a politoložky, která se věnuje Rusku a Vladimiru Putinovi, Veroniky Salminen. Dále jsme hovořili o tom, v jakém stavu Vladimír Putin převzal moc v Rusku. Slyšeli jsme srovnání propadu ruského HDP na začátku devadesátých let s velkou hospodářskou krizí ve Spojených státech na začátku třicátých let. A dostali jsme se až k opatřením a reformám, které prezident Putin udělal, a k nebývalé popularitě, kterou mu přinesly. A právě o těchto tématech budeme pokračovat i v této části rozhovoru s paní Veronikou Salminen.

 

Martina: Když se podíváme zpětně, tak doba nástupu reforem – zmínili jsme reformy ekonomické, sociální, právní a za malou chvíli se ještě zeptám i na politické – zajišťovala Putinovi obrovskou popularitu, která rostla přímo raketově. Řekněte mi, čím především oslovil lidi, čím si je získával?

Veronika Salminen: On ji má do určité míry dodnes, i když teď mu rating klesá. Jsou to dva ratingy, to mohu potom vysvětlit, ale jeden z ratingů mu klesá. Mám s tím vývojem reálnou zkušenost, sledovala jsem ho, když jsem začala jezdit do Ruska, které se docela rychle měnilo k lepšímu. I když nemohu tvrdit, že jsem byla na Sibiři nebo v takzvané glubince, kde to šlo pomaleji. Většinou jsem byla ve velkých městech, kde bylo vidět změny možná dynamičtější, rychlejší, to je jasné, ale mohla jsem sledovat třeba ruské železnice, jak mění služby atd. Touto reálnou zkušeností bylo, že přišla stabilita. Předtím se stávalo, že lidé běžně i 10 měsíců nedostávali žádný plat, ačkoli chodili do práce, nedostávali po řadu měsíců důchody a podobně. Putin jasně řekl, že tohle musí začít fungovat a dokázal to.

Martina: Fascinuje mě, že lidé stále do té práce chodili…

Veronika Salminen: Chodili, ale práci potom využívali k získávání neformálních příjmů, protože jim nic jiného nezbylo. Policisté brali úplatky. Šla jste skládat zkoušku na univerzitu a musela jste zaplatit profesorovi za zkoušku, protože nedostával plat, tak si holt zkoušky zprivatizoval. Nic jiného mu nezbylo. Teď si představte situaci, že opravdu nedostáváte nic, nemáte peníze a do toho ještě řádí inflace. Takže reálná zkušenost lidí s Vladimirem Putinem byla v tomto ohledu určitě pozitivní, protože tyto věci za něj začaly postupně fungovat.

Jak jsem říkala, bylo to i tím, že ruský stát měl vyšší příjmy na základě světové konjunktury, což bylo velice důležité. Putin měl v tomto ohledu štěstí a reformy také podpořily tento vývoj. Tudíž lidé určitě jednak prodělali zkušenost, že za vlády Putina se mnoho podstatných věcí zlepšilo. A za druhé měl Vladimir Putin vždy velmi dobré PR, uměl komunikovat s veřejností. V Rusku tomu říkají politická technologie, prostě politický marketing. Vzali to za dobrý konec a byli schopni jeho práci dobře prezentovat lidem.

Všimněte si, že Putin má určité charisma a když se stal premiérem a později prezidentem, působil docela normálně. Dnes už tomu tak možná není, protože po dvaceti letech ve vrcholné politice se člověk mění, to není normální život. Ale on tehdy působil jako člověk, který je pracovitý, oproti Jelcinovi vypadal zdravě a čile, do dnešních dnů je sportovec, mimochodem nepije, což byl u Jelcina obrovský problém, a lidé to samozřejmě vnímali. Jelcin bohužel začal symbolizovat rozpad a na jeho osobě to lidé mohli vidět. Putin je člověk, který se nebál říct některé věci natvrdo tak, že to obyčejný prostý člověk pochopil. Existuje slavný výrok, kdy Putin, když došlo k teroristickým útokům, dokonce použil slangové výrazy z mafiózního prostředí, že si to s nimi prostě vyřídí. Takže PR mu, myslím, velice pomohlo – a do dnešních dní myslím, že mu pomáhá. Je to dobře vymyšlené, když umí využívat média a televizi, umí dobře mluvit – i když ne nutně konzistentně.

V Rusku se snaží hledat rovnováhu mezi snahou o překonávání stagnace a zachováním statutu quo

Martina: Přesto jste zmínila, že se změnil. Jak se změnil za těch 20 let?

Veronika Salminen: Tak určitě zestárl, to vidí každý. Za druhé, v posledních letech, když se podíváte na slavné tiskové konference a rozhovory s Rusy, čtyřhodinové maratony otázek pro prezidenta, tak už vidím trošičku únavu, že už to nemá ten švunk. Ale možná to je také tím, jak se tomu pořád věnuji. Přečetla jsem třeba všechny jeho projevy, co kdy měl, takže už cítím, že je to stagnace, opakování téhož. V některých případech jasně vidíte, že v roce 2002 mluvil o tom, jak se vypořádá s korupcí a jak se musí zlepšovat business prostředí, a teď o tom mluví v roce 2020. Tak tedy co se za těch 18 let změnilo, když je to pořád téma? V tom smyslu tam vidím trošičku stagnaci a únavu. Více ožije, když mluví o zahraniční politice, která ho evidentně baví, a tam cítí, že je to více jeho věc, než řešit běžnou politiku. Nějaký čas se mimochodem v Rusku diskutuje, že se prý Putin už cítí unaveně. Nevím, nemusí to být pravda. Možná se cítí unaven z běžné agendy a radši by dělal strategické věci.

Martina: Vy jste teď nepřímo řekla, že Rusko vždy skrze svoji hlavu státu symbolizuje to, v jakém stádiu se nachází. Jelcin symbolizoval rozpadem své osobnosti situaci, jaká tehdy byla v Rusku. A o Putinovi hovoříte, že teď stagnuje. A mimochodem Rusko v posledních letech stagnuje. Mohou za to určitě zmiňované vnější vlivy, to znamená recese, pokles cen ropy a podobně. Ale zároveň je to určitě i věc prezidenta. Je to strategie, nebo si už Putin sáhl pomyslně na dno svých možností a schopností?

Veronika Salminen: Určitě to není strategie. Řekla bych, že to je důsledek toho, jak dlouho je u moci, a možná je to také důsledek limitů systému, který vytvořil. Tento systém by potřeboval nějaký restart a proměnu – a můžeme se pak dostat ještě k reformám ústavy. A já myslím, že to je pokus o restart, protože Putin, můžete o něm říkat cokoliv, ale nemyslím, že to je hloupý člověk, a kupodivu i po těch dvaceti letech to není úplně politik, který by neměl žádnou reflexi. Můžete říct, že mu určitě v něčem reflexe chybí, ale myslím, že tam nějaká sebezáchova vytrénovaná KGB je. Myslím, že si některé věci připouští. Neznám ho, nechodím do Kremlu, ani mě Kreml neplatí, takže to nemohu říct. Je to můj dojem, takže to berte jako dojem.

Ten systém se dostává do určitých problémů. Jak jste řekla, jsou tam vnější vlivy, které částečně nemohou a částečně mohou ovlivnit. Částečně nemohou ovlivnit, jakým způsobem se vyvíjí světová ekonomika – a tam se Rusko začalo dostávat do ekonomických problémů v důsledku velké krize po roce 2007. Takže tady zase platí, že Rusko není jiná planeta, nežije podle jiných pravidel a týkají se ho úplně stejné problémy, jaké se týkají nás nebo Němců, Američanů.

Ale to, co by mohli ovlivnit, ale zase nejde vzhledem k ambicím, které mají. A vzhledem k tomu, jak se k nim Západ postavil – sankce, omezení, která vznikla v rámci geopolitického konfliktu o Ukrajinu. Následně přesunutí tohoto konfliktu na Blízký východ a Sýrie. Tam s tím také nemohou hnout, takže mají problém, jak se dále ekonomicky posunout a jaké reformy udělat, aby zmizela ekonomická stagnace, která pokračuje celé roky.

Co s tím? O tom se vedou spory v rámci elity. Mluvila jsem o Kudrinovi, bývalém ministrovi financí, který nyní předsedá něčemu, co se dá do češtiny přeložit jako Nejvyšší kontrolní úřad. Ten teď prosazuje větší liberální reformy celého systému – především ekonomicky, ale i politicky. A na druhou stranu tam jsou kolem Putina i konzervativci, kteří se bojí, že když sáhnete na jedno, tak se to celé sesype a obrátí proti nim. To je vždy dilema, jak daleko s nějakou reformou jít v systému, který sice stagnuje, ale pořád vám zaručuje nějakou formu funkcionality. A vy se bojíte, že když do toho začnete sahat, tak se to celé sesype a obrátí proti vám.

Totéž se teď mimochodem řeší v Kazachstánu, jakou míru politické reformy udělat, aby se systém udržel, ale došlo k jeho revitalizaci, aby zůstal status quo, ale vše se změnilo a dali lidem pocit nějakého progresivního vývoje a dynamiky. Putin, ale i všichni lidé kolem něj, i nový premiér, který byl nedávno jmenován, se zabývají úkolem, jak zajistit Rusku rozvoj a fungování takzvaných národních projektů, které Putin vyhlásil a které mají pomoci Rusku začít se dynamicky rozvíjet. Kritické články v ruských novinách to vidí tak, že systém není schopen reformy. Tvrdí, že bude pokračovat stagnace, a pak se uvidí, jestli z toho bude další kolaps, nebo ne.

Martina: Zaujalo mě, když jste před chvilkou řekla, že Putina více zajímá zahraniční politika.

Veronika Salminen: Říká se to.

Putin má podle ústavy výhradní právo formovat zahraniční politiku Ruska, musí ale brát v úvahu zájmy a vlivy různých skupin

Martina: Řekněte mi, kdo s Putinem dělá zahraniční politiku? O domácí jsme se bavili, silovici a podobně. Kdo dělá tu zahraniční?

Veronika Salminen: Zahraniční politiku dělají také silovici, kde také mají velký vliv. Ale téma „ruská zahraniční politika“ není dnes vůbec o expanzi. Ruská zahraniční politika je o bezpečnosti, zabezpečení a přežití Ruska jako velmoci. Lidé kolem Putina a v jeho administrativě to vidí. Vše se děje v součinnosti s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, který je důležitý člen vlády, je to diplomatický emisar Putina. Prezident Putin má z ústavy výsadní právo formulovat zahraniční politiku Ruska. K ruce má aparát Kremlu, v jehož čele je poradce pro zahraniční otázky. A musí také slyšet pak siloviky s jejich zájmy. A velmi nablízku mu je ministr zahraničí Lavrov.

Martina: Dá se říct, že úspěch ruské zahraniční politiky byl vždy měřen tím, jaké má Rusko vztahy se Spojenými státy? Za Jelcina byly velmi dobré, jaké jsou nyní za Putina?

Veronika Salminen: Chcete říct novodobého Ruska.

Rusko je a bude, dokud se nerozpadne, velmoc, která se bude snažit formovat mezinárodní vztahy a prosazovat své zájmy ve vztazích k jiným velmocem

Martina: Pochopitelně, předtím byla studená válka.

Veronika Salminen: Ano, to byl Sovětský svaz, ale do určité míry to také platilo. Vztahy s USA byly už za carského Ruska, ale v úplně jiné pozici. Za Jelcina se vztahy zdály být dobré, ale už tehdy se začala projevovat základní narušení a problémy. Problémem bylo, že Jelcinovo Rusko nemělo sílu postavit se ve vztahu k USA jako rovný rovnému. Nebylo tam rovné postavení, ale velká asymetrie, která se začala projevovat na konci Jelcinova působení s tím, když se stal ministrem zahraničí a potom premiérem Jevgenij Primakov. Ten měl koncepci, že se Rusko už nemůže spoléhat jen na Západ a Spojené státy, které mu nic nedají zadarmo a nechtějí mu v ničem vyjít vstříc – tedy podle ruského mínění.

Takže zárodky dnešního vztahu vznikly už za Jelcina. Putin zemi konsolidoval a přišel s jasnou koncepcí, že Rusko nemůže existovat jinak, než jako velmoc – ideologie děržavnosti. Být velmocí je pro Rusko zárukou národního přežití. To je jejich teorie, že nemohou existovat jinak než velmoc, a to znamená zemi, která má specifický vliv na mezinárodní vztahy a formuje je. Česká republika není velmoc, my neformujeme mezinárodní vztahy, musíme se v jejich rámci nějak adaptovat, přejímat názory jiných velmocí. Rusko je a bude velmoc, dokud se nerozpadne; velmoc, která se bude snažit formovat mezinárodní vztahy a prosazovat své zájmy ve vztazích k jiným velmocem.

Martina: Dobře a jaký je vztah s Amerikou nyní?

Veronika Salminen: Samozřejmě špatný, ale když Putin začal jako prezident, tak byl dobrý. Když se Putin stal prezidentem, tak samozřejmě velice dobře chápal, že pro Rusko je důležité být velmocí – a chápat vlastní velmocenskou identitu ve vztahu k jiným velmocem. To znamená, že s nimi vyjednává, vede konflikt, nachází či nenachází kompromisy, vede diplomacii, domlouvá se s nimi, což je mimochodem problém.

Když se Putin stal prezidentem, tak navázal na tradici západní orientace. S tím ale, že bylo jasně naznačeno: my jsme velmoc a chceme, abyste nás brali jako rovné. Což bylo do určité míry velmi naivní, protože Rusko nemělo potřebnou sílu, bylo na tom špatně. Napřed tam byla ta tendence nabídnout jim něco, ukázat dobrou vůli a doufat, že se jim podaří vytvořit rovné partnerství. To byla situace v roce 2001, kdy došlo k teroristickým útokům v USA, a Putin nabídl pomoc – tehdy za to byl doma velmi kritizován, protože to bylo jeho spontánní rozhodnutí. Zatelefonoval Bushovi a řekl, že USA mají plnou podporu Ruska ve všem, a to dokonce takovou, že umožnil přelety přes ruské území a neřekl nic na to, když si Američané na čas postavili základny ve střední Asii, v ruském strategickém podbřišku.

A tato podpora, tento specifický vztah, jakoby restart, vydržely až do roku 2003, do invaze do Iráku, která se stala dalším bodem sváru. Když se podíváte na posledních 27 let, tak vidíte, že vztahy mezi Ruskem a USA jsou cyklické, chviličku je tam oživení, a vypadá to, že se tyto dvě země budou schopné domluvit a spolupracovat. A najednou je hluboká krize. Tentokrát je to krize, která nastala po roce 2014, která je podle mého názoru nejhlubší – a bude velmi těžké se z ní dostat. A ani Trump to nevyřešil: přes všechny pohádky, že je to Putinův člověk, nevidíme žádný výsledek. Naopak USA posílily sankce vůči Rusku.

Dnešní Rusko používá marketingovou manipulaci, kterou tam dovezli marketéři z USA. A používají ji všechny státy.

Martina: Teď jsme se podívali na vztah Amerika – Rusko. Jak je na tom Rusko s Evropskou unií? Protože ta se přidala k sankcím, ale není jednotná. A občas slýcháme, že ruskou politikou je prý rozdělit a rozhádat EU, až bych řekla, že je to někdy podsouváno, nebo se to stále opakuje v médiích. Rozhádaná unie by se Rusku mohla hodit, nebo to není jeho strategie?

Veronika Salminen: Když jste velmoc a máte diplomatickou a velmocenskou tradici, tak samozřejmě dobře umíte využívat strategii „rozděl a panuj“, to nepochybně. Umíte dobře instrumentalizovat slabosti a síly a vyhýbat se silovým bodům partnera. Úplně bych netvrdila, že tohle není pravda. Úplně si nemyslím, že cílem je rozpad EU, ale nesedím v Kremlu, a nevím, co si tam říkají a stanovují. Nezdá se mi to. Naopak využívají přirozených rozdílů, které v EU historicky existují.

Podívejte se, Španělsko bude mít vždy jiný vztah k Rusku, než Polsko. Polsko bude vždy zdůrazňovat jiné zájmy, než Španělsko nebo Portugalsko – mají k Rusku jiný vztah a nevidí priority stejně. To je naprosto přirozené, takže divit se tomu a dělat z toho nějakou konspirační teorii, nebo nějakou hrůzu, se mi zdá dost hloupé. Problém je, že podstatou EU je, že různé země mají stále různé zájmy. Ta suverenita úplně nezmizela, a i když zmizela do značné míry, tak akcenty jsou dány historickou zkušeností, jinými prioritami. Prostě Španěly bude vždy více zajímat Argentina, Bolívie, Venezuela, než Rusko, protože tam mají historickou zkušenost. Zatím co Polsko nebo Pobaltí bude vždy zajímat více vztah k Rusku. Představa, že EU v tom stavu, v jakém je, bude schopna zformulovat jednotnou politiku vůči Rusku, je problém, i když se o to do značné míry snaží, a zatím jsou sankce podporovány jednohlasně a nedošlo k žádnému posunu. To že se Rusové snaží a zkouší to přes Řecko, nebo že to mohou zkusit přes Španělsko, případně někoho jiného, je pro ně přirozené.

Martina: Zkouší to přes Řecko i přes jiné země všemi způsoby? Mám teď na mysli šíření dezinformačních zpráv, celá centra, která je mají v Rusku produkovat a posílat na Západ do zemí Evropské unie a Ameriky. Jak vnímáte toto?

Veronika Salminen: To je trochu jiná dimenze, tento rámec mezinárodních, diplomatických a politických zájmů. Je tam určitá diverzita zájmů a nuance emotivnějšího vztahu k Rusku. Tato dezinformační politika je téma samo o sobě, a je to dost zajímavé. Kořeny dezinformační politiky, kterou Rusko dělá, to je postmodernismus. Oni se tento styl politické komunikace naučili za Jelcina – a to od Američanů. Když se Jelcin stal podruhé prezidentem, tak když začal politickou kampaň, měl skutečně pětiprocentní podporu. A potom vyhrál volby. Jak velkou marketingovou manipulaci museli s lidmi udělat, aby je přesvědčili, že tenhle pán může ještě další čtyři, pět let být prezidentem Ruské federace, po tom všem, co s ním lidé zažili? To byla tvrdá manipulace, dezinformační kampaň, kterou je naučili marketéři z USA, které tam poslal Bill Clinton. USA měly specifický zájem na tom, aby Jelcin pokračoval, protože alternativou Jelcina, byl pan Zjuganov – soudruh Zjuganov – takže zájem Spojených států byl jasný.

Zjuganov měl přitom v té době opravdu velkou podporu. Ale Clintonovi marketéři dokázali zmanipulovat veřejný prostor velice chytrou kampaní, která kombinovala přístup, že vše je relativní, nic není pravda, a že hlavní je emotivní message, který komunikujeme skrze média oligarchů, kteří mají zase své zájmy na tom, aby Jelcin pokračoval. Rusové to nyní dostali do ještě vyššího levelu, kdy dekonstruují absolutně jakékoliv vzkazy Západu, obracejí je. Takže je to takový ping-pong. Západ vyšle nějaký vzkaz, v Rusku jej zpracují, delegitimují a předělají mínění. A pak vytváří vlastní neexistující informace. Ale to nedělají jen Rusové, to dnes běžně udělají západní algoritmy. Máte deep fake – lidem se vnutí věci, které neexistují, a lidé jim věří. Využívají se k tomu zejména sociální sítě. Dnes se tomu říká sharp power, ostrá síla. Není to hard power, tedy vojenská, a není to soft power, ideologie přitažlivosti. To souvisí s amerikanismem, tedy že se lidem jeví USA jako vzor, podle kterého bychom chtěli žít, a proto přijímají tuto autoritu jakožto hegemona.

Západ měl arogantní představu, že Rusko bude plnit jeho podmínky

Martina: Jaké dělá Západ vůči Rusku chyby? Pokud z vašeho úhlu pohledu nějaké dělá.

Veronika Salminen: Samozřejmě že dělá chyby. Stejně tak Rusko dělá chyby, série chyb, které dohromady vytváří krizový stav. Západ se od počátku staví k Rusku s určitou mírou arogance, která je Západu vlastní. Ale Západ si už dnes neuvědomuje, že není rok 1950, ani 1930, kdy byl Západ skutečně na špici, měl obrovské kolonie a autoritu, kdy evropské velmoci Velká Británie a Francie kontrolovaly většinu území světa. A Západ si také uvědomuje, že do určité míry – a není to kvůli dezinformačním kampaním z Ruska – ztrácí přitažlivost. Ztrácí soft power, už není modelem, což je důsledkem krize na Západě, a především velké krize, která vznikla v roce 2007.

Je také velkým problémem, že se lidem říká, že všechny problémy vytváří Rusko. Ale ty problémy tady jsou tak i tak – a Rusko je jenom využívá, dává jim nové akcenty. Kdyby ty problémy neexistovaly, tak by si je Rusko nemohl vymyslet, nebo nějakou injekcí těmito problémy Západ infikovat. To je nesmysl, takhle společnost nefunguje. Rusko prostě využívá situace. Západ měl arogantní postoj k Rusku, měl představu, že bude s Ruskem jednat na základě toho, že Rusko bude plnit podmínky Západu. Rusko prohrálo studenou válku a bylo oslabeno, a my – Západ – mu teď vysvětlíme, jak má žít, organizovat ekonomiku, reformovat trhy, jak má vypadat demokracie. Ale toto Rusko nebylo schopné splnit, jak jsme si říkaly. Příčin je řada, ale nedostálo tomu, a v tu chvíli Západ obrátil a slyšíte už jen to negativní – nemáte tohle, potlačujete tamto, nemáte svobodu, šíříte dezinformace, máte v čele autokrata, Hitlera Putlera a tak podobně.

Tato arogance u Ruska narazila, protože Západ zapomněl na to, že se takto arogantně obrací na zemi, která má dlouhou velmocenskou tradici, která od 18. století byla součástí evropského konceptu mezinárodních vztahů a formovala mezinárodní vztahy. Byla mnohokrát na špici, mezi roky 1945–1989 to byla supervelmoc, která se mohla jako jediná vyrovnat Spojeným státům americkým. Západ prostě zapomněl, s kým má tu čest. Transformující se Rusko nebylo jako Polsko nebo Česká republika.

Martina: A Putin nebyl Jelcin.

Veronika Salminen: Samozřejmě, Putin nebyl Jelcin. Byl v úplně jiné situaci. Rusko na tom po roce 2000 začalo být i ekonomicky, jak jsme mluvily, úplně jinak, takže jeho potenciál se změnil. A Západ stále hrál hru, že Sovětský svaz prohrál studenou válku, což je do určité míry pravda, a že Rusko je poraženou velmocí. Rusové dnes říkají, že s nimi zacházeli jako po Versailleském míru, ale v rukavičkách, takže to nebylo tak brutální jako s Německem. A tehdy si tím západní země, které vyhrály v první světové válce, částečně zavařily na druhou světovou válku. To pojetí bylo podobné: Byli jsme poraženi, musíme se podřizovat a my vám budeme říkat, jak máte žít, jednat, jakou máte mít zahraniční politiku. Jenže to Rusko odmítalo a odmítá. Má vlastní zájmy a bude je chránit. Putin vždy říká a opakuje: „Toto je náš zájem, my ho budeme zastávat a nebudeme si nic nechávat vnucovat od Západu“.

Další problém, který je spojen s touto západní arogancí, je nemožnost najít společný bezpečnostní systém, což je hrozně důležité. Hráči se neshodli po roce 1989 na tom, jakým způsobem budou v Evropě uspořádány vztahy mezi Ruskem a zbytkem Evropy, jakou roli bude hrát Rusko. Rusko nebylo vtaženo do procesu a nestalo se garantem bezpečnosti. Rusko bylo odsouváno ven a tím pádem posouváno do role hrozby – dnes se o něm už otevřeně mluví jako o nepříteli. A to byla obrovská chyba.

Politici na Západě říkají: „Podívejte se, jsou nebezpeční. Nemají demokracii, mají autokrata, potlačují média, mají konzervativnější hodnoty než my, nejsou dostatečně liberální.“ Ale to všechno nevystihuje zásadní problém. Ten spočívá v tom, že o tom nikdo nechce mluvit, nechce začít dialog, nechce pojmenovávat problémy – a pořád se točí kolem hodnotových soudů, axiologie a filozofie hodnot. Aby Rusko mohlo být jiné, tak bychom se s ním napřed měli začít bavit.

Na druhou stranu, Putina si vybírají Rusové. Můžete říct, že volby nejsou zcela svobodné, dobře, ale přeci jenom je to reprezentant země a musí se brát, že Rusové mají právo na vlastní chyby v rámci svého politického systému. My máme také právo na vlastní chyby, Němci mají právo na vlastní chyby, a ne, že někdo bude zvenčí jen říkat, že to děláme špatně. To stejně na situaci nic nezmění. Na to si společnost musí přijít sama.

Rusko zapomíná na vztahy se svými malými sousedy a soustředí se příliš na velmocenskou politiku

Martina: Vy jste si o tu otázku sama řekla, ale já ji ráda položím. Jaké dělá Rusko chyby vůči Západu?

Veronika Salminen: Za prvé je tam trošičku nereflexe toho, že Rusko vstupuje po roce 1991 do nových mezinárodních vstupů v oslabení. Realita, že se rozpadla supervelmoc, je jasná, o ekonomickém sešupu jsme už mluvily. Rusko se chce vrátit do první ligy a zapomíná na druhou ligu, která je pro něj důležitá. Ve snaze stát se velmocí skrze hrátky s jinými velmocemi nebylo Rusko schopné budovat nové vztahy se sousedy. Vytvořil se pocit, a je to docela pochopitelné vzhledem k historickým skutečnostem, že Rusko chce obejít své sousedy a udělat nějaký deal s velmocemi za jejich zády, a tak ohrozit jejich národní existenci. Jsou to všechno malé země, mluvím teď o post sovětském prostoru směrem na západ. Země, které vždy bojovaly o to, aby přežily, aby je nesežralo Rusko, nebo Německo. Byly vždy malými národy, které neměly nikdy velkou šanci ovlivnit mezinárodní vztahy.

Rusové se po roce 1991 v rámci usmiřování měli speciálně zaměřit, už za Jelcina, na postsovětský prostor, třeba na Česko, Polsko a na další, a začít s těmito zeměmi vést dialog na rovné úrovni, s respektem k jejich negativním zkušenostem. A to neudělali. My jsme to ale také neudělali. Když si vzpomeneme na 90. léta, tak Havel odmítal jet do Ruska, i když by to hodně pomohlo. My jsme se přepólovali směrem na Západ a nechali Rusku svému osudu. Napřed nás vůbec nezajímalo a teď se ho bojíme.

Martina: Tohle jednání, tento stav a vztah, vehnalo Rusko do náruče Číny?

Veronika Salminen: Částečně. Rusko a Čína sdílejí společné zájmy, a jak jsem řekla, Putinova zahraniční politika zdůrazňuje národní zájmy jako důležitou složku. Takže zájmy v rámci mezinárodního systému jsou pro Čínu a Rusko podobné – a to čelit tlaku Západu a snažit se spolupodílet na vytváření mezinárodních pravidel na rovné úrovni. Nechtějí nutně rozbít mezinárodní systém. Ten jim vyhovuje, vyhovuje jim sedět v OSN a rozhodovat o bezpečnosti. Oni chtějí jiné postavení, chtějí respekt k vlastním zájmům a podíl na vytváření pravidel. Na druhu stranu vztahy mezi EU a Ruskem šly na ekonomické úrovni strašně dolů kvůli Ukrajině a sankcím. Takže oni samozřejmě musejí hledat alternativu i pro svou ropu a plyn. Čína je na vzestupu, potřebuje všeho stále více, a oni toho budou logicky využívat.

Martina: Popsala jste, jaké chyby dělá Západ, jaké dělá Rusko. Jedno mají společné; dělají je dál a stojí si na svém.

Veronika Salminen: Bohužel.

Západ nemá respekt k legitimním zájmům Ruska, mezi které patří snaha zabránit rozšiřování NATO k jeho hranicím

Martina: Komunikace probíhá pravděpodobně hodně přes nejrůznější dezinformační kampaně a podobně, ať už z jedné, nebo z druhé strany. Ale co s tím? Čím to může skončit? Nebo co by se muselo stát, aby jedna nebo druhá strana, nejlépe obě, zasedly k jednacímu stolu a projevily dobrou vůli na změnu těchto vztahů?

Veronika Salminen: To je strašně složitý problém, protože v situaci, kde jsme, komunikace neprobíhá. Tyto dvě strany neberou dostatečně vážně své požadavky, tento postoj je silný zejména ze západní strany. Je vtipné, že Rusko respektuje západní velmoci, chápe, že USA mají nějaké zájmy, Německo má nějaké zájmy a musí s těmi zájmy počítat. Ze západní strany je zde ale pocit, že když Rusko nemá demokracii stejnou, jako má Západ, tak nemá legitimní zájmy. Ale ono je má, nezáleží na tom, jakou máte demokracii. Jak jsem vysvětlovala v knížce „Máme se bát Ruska?“, tyto zájmy jsou také dány geopoliticky, kulturně, zeměpisnou polohou, postavením v ekonomice a dalšími kategoriemi a faktory.

Neprobíhá komunikace na pragmatické úrovni. Tyto dvě strany si nesednou a nestanoví dostatečně jasně nějaká pravidla. Není tam respekt k zájmům Ruska, i když jsou legitimní. Podle mého názoru je pro Rusko nerozšiřování NATO do území postsovětského prostoru legitimním zájmem. Mají legitimní obavy z toho, že kdyby se rozšířila infrastruktura zbraňově nejmocnější země světa do tak blízkého okolí Ruska, tak by je to poškodilo. To je prostě fakt, který se nedá vykládat skrze demokracii, nebo lidská práva a podobně. To je prostě geopolitická realita. Z této rovnice by se mělo vycházet na prvním místě, a ne z omáčky, která se k tomu připojuje.

Nikdy není nic polarizováno jen na dvě strany, je to vždy složitější. A příčiny negativních jevů nespočívají v kulturní nedostatečnosti nebo ve zlé vůli, ale plynou z hlubších historických příčin.

Martina: Paní Veroniko Salminen, jste historička. Zkusme si teď zahrát, zkuste se vžít do role vašeho budoucího kolegy za 50, 100 let, který se otočí, a bude se dívat na tuto naši dobu. Jak myslíte, že bude budoucnost hodnotit Vladimira Putina?

Veronika Salminen: To je strašně těžká otázka, ještě když se ptáte na historika. Ptát se historika na budoucnost je trošku…

Martina: I budoucí historik se bude dívat do současnosti.

Veronika Salminen: Jistě, každý historik je součástí své doby. My nežijeme v minulé historii, my se díváme na dějiny z perspektivy své doby. Musela bych vědět, jaký způsobem Vladimir Putin skončí jako politik v Rusku a jaké to bude mít důsledky, abych mohla říct, jakým způsobem ho budou hodnotit. Podobně to souvisí i se Západem a se vztahem Západu k Rusku, protože nevíte, jakým způsobem se Západ z té šlamastiky, do které jsme se všichni společně dostali, vymotá. Jestli bude toto schopen vyřešit nějakým racionálním způsobem. Jak říkám, musíme si sednout ke stolu a začít se bavit o bezpečnostním uspořádání v Evropě. Jakou roli v tom budou mít USA, jakou Rusko, Čína, bez té to úplně nepůjde. Jak se bude formovat NATO, jakou roli bude mít Evropská unie a jakým způsobem bude zajištěna bezpečnost.

Když to půjde tím směrem, že by byla nějaká konference a uspořádání, které by bylo racionální, tak snad historik v budoucnu bude moct říct, že hluboká krize vztahu mezi Západem a Ruskem, která v některých momentech dokonce hrozila válečných konfliktem – protože ty tendence tady byly a jsou – dokázaly Evropa s Ruskem překonat na základě diplomatických nástrojů. Doufejme, že to tak bude.

A co se týká působení Vladimira Putina, tak tam je otázka, jak na tom Rusko bude za 50 let. Jestli skutečně bude schopno překonat samo sebe a nejhorší problémy vyřešit, to znamená především periferní ekonomiku a dominanci neformálního sektoru, neformálních vztahů, které ho drží zpátky. A jestli tento sociálně ekonomický rozvoj Rusko nějak nakopne, protože z tohoto hlediska budou Putina také hodnotit. Jsou tam krátkodobé i dlouhodobé důsledky. V Rusku máte například demografickou krizi, ze které nemůžeme vinit Putina. Můžete ho vinit částečně za to, že nejsou dostatečné reakce na krizi, která pochází z dob Sovětského svazu, a pak ze začátku 90. let. Ale on s tím nemohl nikdy nic pořádného udělat, má to jako dědictví.

A stejné to bude za 50 let. Nějaký politik se bude muset vyrovnávat s úspěchy i s chybami Vladimira Putina a na základě toho bude potom historik hodnotit celou dobu – pozitivně, nebo negativně. Myslím, že dobrý historik vidí obojí, a je schopen lidem ukázat, že svět nikdy není černobílý, je plný ambivalencí, kdy máte oboje dohromady a musíte se s tím snažit nějak vyrovnat. Nikdy není nic polarizované na dvě strany, jak se dnes říká, je to vždy složitější, a příčiny těch negativních jevů nespočívají v nějaké kulturní nedostatečnosti nebo ve zlé vůli, ale plynou z nějakých hlubších historických příčin, se kterými se těžko dá něco v tuto chvíli dělat.

Martina: Paní Veroniko Salminen, moc děkuji za návštěvu ve studiu a za to, že jste nám pomohla možná trochu více pochopit jednoho velkého hráče, se kterým se musí počítat. Děkuji moc.

Veronika Salminen: Děkuji za pozvání a doufám, že se to povedlo.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Jana napsal:

    Děkuji za zajímavý pohled a souvislosti. Když o sobě USA prohlašují, že jsou lídrem, „America first“, tak je to pro mnohé v pořádku a když to samé o sobě prohlásí Rusko, je oheň na střeše a ti, co se nad tím pozastavují jsou rusofilové… smutné, že? Myslím, že silné Rusko alespoň trochu vyrovnává vychýlení na jednu stranu, ani polarita Rusko Amerika není ideální, jak říká paní Salmien, je to složitější. Děkuji, že jste mi pomohla se v tom aspoň trochu orientovat.

  2. vlado napsal:

    Toto tvrzení je prostě utopie. Pokud nedostanou rozum ti, co jsou nahoře, tak se nic změnit nemůže, protože ty „dole“ nebude nikdy pořádně slyšet. Tak to bylo vždycky a zřejmě to tak bude i nadále. Jediná možnost, jak změnit stav prostřednictvím lidu dole, a to jen v jedné zemi, je buď revoluce nebo občanská válka. Mezinárodně to však fungovat nemůže.

  3. Helena Novotná napsal:

    Děkuji za výborný článek.
    Já osobně bych přivítala vytvoření dalšího mocenského centra na východě…Zdá se mi, že roli světového hegemona Spojené státy vůbec nezvlàdají…
    Myslím si, že bipolarita nebo multipolarita by byla výhodnější i pro malé státy.
    Mocnosti by si je spíš předcházely, mohly by volněji dýchat.
    Zatímco východ má zájem dělat byznys, Západ má zájem dělat světového drába…Aspoň já to tak vidím.

  4. Zan napsal:

    Ochladlé vztahy, Jak to změnit? Prostě být sebevědomí vlastenci jak na západě tak na východě, ale každopádně obejít ty nahoře a začít ten dialog a to masivní dialog v té spodní části, v masách a obyvatelích. Ti se nakonec dokáží vždy nějak dohodnout. Tedy dialog tam dole a ten nahoře se pak přizpůsobí a nebo zmizí. Dřív a to v té železné oponě toho paradoxně bylo víc než nyní…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..