František Štěpánek
František Štěpánek

František Štěpánek 1. díl: Může vzniknout pandemie s kmenem odolným vůči antibiotikům

Veřejnost, politici i vědci stále častěji hovoří o tom, že antibiotika přestávají fungovat. Bakterie se na ně stávají takzvaně rezistentními. Odborníci se obávají, že se některé nemoci stanou opět neřešitelným a fatálním problémem, protože je dokážeme léčit právě pouze pomocí antibiotik. Najde lidstvo pomocí vědy nějaký nový objev, který by nebezpečnou situaci vyřešil? A nemohou léky, které se vyvíjejí, přinést netušené problémy, nebo dokonce více nebezpečí, než pozitiv?

Zdraví

Délka: 34:15
Datum: 27.2.2018

Přehrát pořad

O těchto otázkách a problémech s tím spojených rozmlouvá Martina Kociánová s českým vědcem, profesorem Františkem Štěpánkem, který se zabývá novými přírodními antibiotiky, na něž nevzniká rezistence. Zkoumá syntézu a charakterizaci funkcí mikro a nano částic, dálkové ovládaní enzymatických reakcí a řízené vylučování účinných látek.

Martina: Pane profesore, na sklonku druhé světové války byl pro vojáky penicilin darem z nebes, zázrakem. Proč tomu dnes již tak není?

František Štěpánek: Pořád ještě je, ale hrozí, že přestane být. Je to způsobeno rezistencí vůči antibiotikům. To je jev, ke kterému dochází v důsledku toho, že mikroorganismy jsou si schopny na nízké koncentrace antibiotik – nebo jejich residuí, které jsou v životním prostředí – postupně přivyknout. A mikroorganismy mají krátký reprodukční cyklus, což znamená, že další generace vznikají velmi rychle.

Martina: A rodí se už poučeny.

František Štěpánek: Přesně tak. V důsledku selekce jedinců, kteří byli schopni přežít, se odolnost na antibiotika nadále dědí a vyvine se z nich kmen, který je vůči antibiotiku rezistentní.

Martina: Čím jsme si zavinili, že se stále nové a další kmeny vyvíjejí již s antibiotickou informací, to znamená, že jim antibiotika tolik neškodí? Bakterie nejsou samy o sobě chytřejší, to my jsme je těmi informacemi vybavili. Čím vším? Co jsme jim dali do vínku – a tak z nich vypěstovali mnohem odolnější nepřátele?

Lidstvo nakládalo s antibiotiky dost nerozumě, například byla používána v zemědělství, a to preventivně

František Štěpánek: Je to dáno jevem, na který upozornil již sám Alexander Fleming při své děkovné řeči, když přebíral Nobelovu cenu. Při svých experimentech si všiml, že i v prostředí, kde je přítomen penicilin, dokáží růst další generace bakterií. Pokud by si toho byl člověk vědom od začátku a byl opatrný v tom, jakým způsobem a v jakém množství se antibiotika používají, tak bychom se do takovéto situace nedostali. Bohužel lidstvo nakládalo s antibiotiky dost nerozumně, například byla používána v zemědělství, a to preventivně. Ve velkých množstvích, například v kuřecích velkochovech, se pak se dostávala do vodního prostředí, kde bakterie mohou růst. Totéž se týká i humánní medicíny.

Martina: To znamená nadužívání antibiotik.

František Štěpánek: Ano, používání antibiotik v případech, kdy jich není potřeba. To vše vytvářelo podhoubí pro to, aby se postupně vyvinuly rezistentní kmeny. Chvíli to nevadilo, protože po větší část minulého století – po objevu Alexandra Fleminga – byli vědci schopni nalézat nová antibiotika. Nové antibiotikum nějakou dobu fungovalo skvěle a ještě fungovat bude. Ale postupně dochází k tomu, že žádná kvalitativně nová řada antibiotik už účinná nebyla. A postupně se začínají objevovat další a další kmeny rezistentní vůči antibiotikům, která používáme. Z toho pramení obava, která se podle statistických dat zdá být dost reálnou: že přijde čas, kdy může vzniknout nějaká pandemie s kmenem odolným vůči antibiotikům. Bohužel jsme si to zavinili tím, že jsme antibiotika užívali nešetrně.

Martina: Všimla jsem si, že stále používáte minulý čas: „používali jsme, zavinili jsme“. Znamená to, že už jsme poučení a změnili jsme to?

František Štěpánek: Částečně ano, například v oblasti zemědělství. V zemích, kde byla antibiotika hodně rozšířena, jako v USA, už jejich používání není povoleno. V Evropské unii je tomu tak již delší dobu. Ale co se týká používání antibiotik pro humánní medicínu, tak přes osvětu pacientů a snahu nepředepisovat antibiotika zbytečně, k tomu do určité míry dochází. Někdy i v důsledku tlaku pacientů, aby antibiotika dostali, i když to třeba z lékařského hlediska nedává smysl. Jsou zde pokroky, odborná komunita si uvědomuje, že hrozí riziko, a snaží se s tím něco dělat. Ale situace samozřejmě ještě není zcela perfektní.

Martina: Říkáte, že je to lepší. Znamená to, že třeba losos z farmářského trhu by se již neměl jíst po šesti hodinách, aby tak člověk udržoval takovou hladinu antibiotik jako při užívání v-penicilinu?

František Štěpánek: Ano, tak už by to nemělo být.

Martina: Pane profesore, v čem je zásadní váš objeví? Šel jste na to odjinud a nehledal další antibiotikum chemickou cestou, nesnažil se posílit stávající antibiotika, která jsou k dostání. Žádnou z dalších cest, které se zkouší, třeba mícháním antibiotik s koloidním stříbrem a podobně. Dá se říci, že jste na to šel alternativně. Byl to váš nápad. A jak jste přišel na to, že za vším stojí česnek?

František Štěpánek: Neřekl bych, že stojí za vším.

Zajímalo nás, jak účinnou, ale nestabilní látku dostat na místo určení v těle

Martina: Promiňte, moje babička vždycky říkala: „Česnek je na všechno“, a mně to utkvělo.

František Štěpánek: Došlo k tomu tak, že se s mým tehdejším studentem – a dnes již kolegou Ondřejem Kašparem, zabýváme oblastí, kterou nazýváme „chemická robotika“. Vytváříme částice, které jsou schopné nejenom doručovat léčiva na místo určení, ale také je syntetizovat. Zajímalo nás, jak identifikovat nějaké systémy, kdy je účinná látka nestabilní. A jediným způsobem, jak ji doručit na místo určení, je forma nějakého stabilního prekurzoru. A poté ji až na místě určení syntetizovat.

A právě účinná látka zvaná alicin, která je obsažena v česneku, tuto podmínku splňuje. Přitom v té česnekové buňce jako takové není přítomen. Ale je tam látka zvaná alin, která je uvnitř česnekové buňky oddělena od enzymů, které jsou schopny jej přetvořit na alicin, jenž má velmi silné antibiotické účinky. Alicin má ovšem také tu vlastnost, že je velmi nestabilní, reaktivní. To mu na jednu stranu dává silnou potenci z hlediska antibakteriálních účinků, ale současně to znamená, že když jednou vznikne a je ve vodném prostředí, tak se rozloží. Proto není možno ho v nějakém větším množství připravit, zaizolovat a formovat například v tabletě.

Je třeba najít systém, který umožní tuto látku syntetizovat podobným způsobem, jakým k tomu dochází v česnekové buňce. Ale tak, aby to šlo aplikovat nejenom na povrchové mykózy, ale i pro interní použití. Takže kombinujeme znalost, která je lidstvu historicky dlouho známa, že česnek má léčivé účinky, s tím, že se tomu snažíme porozumět na molekulární úrovni a zkombinovat s technologií, která je dostupná až dnes. To znamená pomocí enkapsulace nanočástic tak, aby vznikl nový funkční systém, který by zamezil mikroorganismu vyvinout si rezistenci.

Když sníme česnek, příliš si nepomůžeme, protože jeho molekula je značně nestabilní a nedostala by se v lidském tělo tak daleko, jak je potřeba

Martina: Řekl jste, že se alin musí syntetizovat na alicin. Když sním česnek s chlebem a se sádlem, syntetizuji ho tím?

František Štěpánek: Ano, ale protože je to velmi nestabilní a reaktivní molekula, tak se nedostane příliš daleko. Když si namažu česnek na topinku, tak ta enzymatická reakce proběhne díky tomu, že mechanicky rozložím česnekovou buňku. Ale tímto způsobem si vydezinfikuji možná tak ústní dutinu, žaludek – a tím to končí. Pokud bychom chtěli cílit na záněty, které jsou dále, to znamená, že potřebujeme transportovat látku krevním řečištěm, tak potřebujeme, aby se někde v dostatečné koncentraci a v definovaném čase vyloučila. Takže když česnek sníme, příliš si tím nepomůžeme, protože je jeho molekula značně nestabilní a nedostala by se v lidském tělo tak daleko, jak je potřeba.

Když chemičtí robůtci doplavou na místo určení a vyloučí se z nich látky, které nesou, tak budou v těle odbouráni, metabolizováni a vyloučeni

Martina: Proto jste dal důvěru chemické armádě, kterou tvoří chemičtí miniroboti. Možná nejsem sama, komu je ta představa nesympatická. Na jednu stranu je fascinující, že jste skutečně vyvinul nosiče alinu nebo posléze alicinu. Ale zároveň mě znepokojuje, že vyšlete do mého těla něco, co tam původně nebylo. Můžete mi odpomoci od této představy?

František Štěpánek: Pojem „chemický robot“ používáme částečně z marketingových důvodů, zní to zajímavě. Snažíme se tyto nosiče konstruovat tak, aby za prvé všechny materiály, ze kterých jsou složeny, byly biokompatibilní, ideálně biologicky odbouratelné. To znamená, že poté, co ti chemičtí robůtci doplavou na místo určení a vyloučí se z nich látky, které nesou, tak jejich konečným osudem bude, že budou v těle odbouráni, metabolizováni a vyloučeni. Stavíme je z polysacharidů a lipidů, tedy z látek, které tvoří normální složky stravy a tělo je schopno je enzymaticky rozložit a odbourat. To je první předpokladem, aby to nezanechávalo žádná rezidua, která by mohla být třeba toxická anebo mít nějaké nežádoucí účinky.

Druhou věcí je, že jde o věc stvořenou člověkem. Není to živé, nemá to svou vlastní inteligenci a nemůže se to vzbouřit proti člověku, jako v nějakém sci-fi filmu. Robůtci samozřejmě dělají jenom to, co do nich dáme. Jsou to striktně jednoúčelové nosiče, které v sobě nesou konečné množství látky, kterou chceme doručit. A v okamžiku, kdy ji doručí, tak tím skončí jejich život a jejich schopnost dělat cokoliv dalšího. Není to stroj, který by měl vlastní rozum a vzbouřil se proti svému stvořiteli. To skutečně nehrozí.

Martina: Říkejme jim tedy dále nanoroboti. Řekl jste, že nemají svoji inteligenci a vůli. I když jste je popsal jako takové hlupáčky, tak přesto musí vědět, kam přesně mají danou látku doručit, protože by měli být účinní tak, že budou působit na bakterie cíleně. Jak se tedy naprogramují nebo jakým způsobem je přesvědčíte, aby šli tam, kam chcete vy?

František Štěpánek: Mechanismus, jakým je možné je uvnitř těla směřovat na místo určení, je založen na jejich povrchu. Veškeré rozpoznávání tkání uvnitř těla je prováděno receptory, které jsou na povrchu buněk našeho imunitního systému. Ty musí být schopné rozpoznat látky, které jsou tělu vlastní, a objekty, které jsou cizí a jež je nutné zlikvidovat. Nebo buňky, které tělu sice vlastní jsou, ale je s nimi něco v nepořádku, jako je tomu například u rakovinových buněk.

Je málo známou skutečností, že rakovinné bujení probíhá v každém z nás. Každou chvíli vznikne tu a tam v těle buňka, která není v pořádku z hlediska její funkčnosti. Ale imunitní systém ji velmi rychle rozpozná a zlikviduje. To, že někdy vznikne nádor, je důsledkem špatné kontroly těla. A my využíváme toho, že u některých typů buněk a tkání jsou známy receptory na jejich povrchu, které jsou pro tu danou buňku specifické na principu rozpoznávání. Říká se tomu „princip zámek – klíč“, v odborné terminologii „ligand receptor“, což jsou navzájem kompatibilní proteiny, které se do sebe přesně naváží tak, že do sebe zapadnou. Na tomto principu navážeme na povrch protilátku, což je protein, který se specificky váže na receptor, který je na povrchu cílové buňky. Je to o tom, že robůtci putují krevním řečištěm, mají možnost narazit na všechny možné buňky, ale naváží se pouze na cílové místo.

Když se nanočástice rychle pohybují, generují teplo. V místě kde se pohybují, se teplota zvýší o pár stupňů

Martina: A jsou nositeli výtažku z česneku, tedy alinu, který se v našem těle syntetizuje na alicin.

František Štěpánek: Ano, to je tou ideou, dopravit nosič na místo určení. A potom je třeba spustit reakci, kterou vznikne účinná látka a její vyloučení. To je další krok, který je technologicky poměrně složitý a zajímavý. Využíváme principu, že do chemických robůtků dáváme ještě nanočástice oxidu železitého, takzvaného magnetitu. To je magnetický materiál, který nám umožňuje dělat dvě věci. Za prvé pomocí zobrazovacích metod, jako je magnetická rezonance, se můžeme podívat, zda robůtci ještě cirkulují v krvi, nebo už se dostatečný počet chemických robůtků nakumuloval v cílovém místě. Pro nás to funguje jako informace, kde se robůtci nacházejí.

Druhá funkce magnetitu je podobná tomu, jako když je třeba kompas vystaven vnějšímu magnetickému poli, jehož orientace se velmi rychle přepólovává. V takovém případě se střelka kompasu rychle točí ze severu na jih, tam a zpátky. A to samé dělají malé nanočástice, jsou-li vystaveny vnějšímu magnetickému poli.

Pomocí magnetického pole velmi rychle měníme jejich rotaci ve frekvenci řádově ve stovkách kHz, což je takzvanou radiofrekvenční oblastí, a můžeme s nimi v těle pohybovat. A když se nanočástice takto rychle pohybují, generují teplo. Lokálně, tedy v místě, kde se pohybují, se teplota zvýší o pár stupňů. Látky, které chceme transformovat a vyloučit, včetně alicinu, jsou uvnitř ve vnitřních zásobnících chemického robota. Jmenují se liposomy a jsou to vlastně tukové kapsulky, kde směs lipidů, ze kterých jsou tvořeny, je nastavena tak, aby měla teplotu tání o trošku výš, než je fyziologická teplota lidského těla. Za běžné teploty 37 stupňů jsou zavřené, ale když se tam pomocí magnetického ohřevu teplota na chvíli lokálně zvýší třeba na 45, 48 stupňů, tak se otevřou. Vylije se z nich obsah a molekuly mohou být dál transformovány. To je vlastně hlavní trik z hlediska technologie, kterou do toho dáváme a která nám umožní syntetizovat a vylučovat molekuly, které by se na dané místo jinak nedostaly, protože jsou nestabilní a reaktivní.

Martina: Prestižní vědecké světové časopisy o vašich objevech píší s respektem. V čem je ale váš přínos větší? V tom, že jste zjistil, že právě z česneku lze extrahovat toto přírodní, vědecké antibiotikum, na které si vzhledem k jeho těkavosti nelze vypěstovat rezistenci? Anebo v těch nanorobotech, kteří dopravují účinnou látku tam, kam je potřeba?

František Štěpánek: Přínos mé výzkumné skupiny je určitě v nosičích. Skutečnost, že látka alicin má antibakteriální a další fyziologické účinky, je z literatury již dávno známa. Práce izraelských vědců to popisovaly již v 70. letech minulého století. Co se ale doposud neumělo, bylo využití v nějakém nosiči, který by umožnil to dělat mimo Petriho misku a aplikovat do těla. To je oblast, ve které se snažíme přispět.

Martina: To znamená, že vaši roboti by mohli roznést po těle i další látky. Třeba nějaké jiné syntetické antibiotikum.

František Štěpánek: Ano, přesně tak. Technologii robůtků vnímáme obecněji. Musíme si být vědomi toho, že chemická reakce, která se uvnitř robůtků odehrává, nemůže být něčím příliš komplikovaným. Musí to být reakce, která probíhá za fyziologických podmínek, to znamená ve vodném prostředí, za normální teploty a tlaku. Ne vše, co lze syntetizovat v laboratoři, lze také syntetizovat v robůtkovi. Jednokrokové enzymatické reakce, jako je konverze alinu na alicin, je systémem, který je pro to velmi vhodný.

Hlavní výhodou alicinu je, že jde o nestabilní molekulu, což neumožňuje vznik rezistence

Martina: Na co všechno by to mělo účinkovat? Dočetla jsem se, že účinná látka z česneku dokáže působit a likvidovat asi polovinu bakterií, které známe a které likvidují antibiotika. Je tomu tak?

František Štěpánek: Těžko říci, jestli polovinu. Když se dělají testy antibakteriální aktivity, tak se vezme testovaná látka, v tomto případě alicin, vybere se nějaké spektrum takzvaných gram pozitivních, gram negativních bakterií různých kmenů s různou mírou patogenního účinku. A na nich se testuje a měří takzvaná „letální dávka LD50“. To je koncentrace, při které 50 procent populace bakterií zahyne.

V tomto smyslu síla toho alicinu není o nic vyšší než síla klasických antibiotik, která používáme. Ale hlavní výhodou je skutečnost, že jde o nestabilní molekulu, což neumožňuje vznik rezistence.

Martina: Vzhledem k tomu, že již přestáváme být citliví na mnoho současných antibiotik, tak to znamená, že pokud by přišla nějaká superrezistentní bakterie, tak nám ani česnek nepomůže.

František Štěpánek: To ne, česnek pomůže. Například alicin velmi dobře funguje na bakterii MRSA, což je vysoce rezistentní zlatý stafylokok, který je standardem, na kterém se testují antibiotika.

To, že jsou bakterie rezistentní, není dáno koncentrací antibiotika, ale tím, že svůj metabolismus přizpůsobily tak, že jim konkrétní antibiotikum nevadí. Jde o to, že alicin není přítomen v prostředí, na rozdíl od běžných antibiotik. To znamená, že alicin nezůstane v prostředí dost dlouho na to, aby se mohla vyvinout a projevit evoluční výhoda nějaké bakterie, která bude mít na sobě mutaci, jež by jí umožnila přežít.

Martina: To znamená, že tu superrezistentní bakterii by alicin skutečně mohl zlikvidovat, protože ta bakterie ho nezná. Nezná ho z vody, ryb, kuřat, prostě z běžného prostředí.

František Štěpánek: Přesně tak.

Martina: Vymýšlíme stále rafinovanější léky a léčby. Ale naše schopnost zůstat naživu, vzdorovat virům a bakteriím, rapidně klesá. Zchoulostivěli jsme tak, že s nějakým středověkým člověkem bychom se asi nebyli schopni vůbec porovnávat. Vzhledem k tomu, v jakém žijeme prostředí a čistotě, jsme velmi lehce zranitelní. Neměla by ta cesta třeba vést ještě tudy? Samozřejmě obdivuji váš objev, ale ptám se vás jako člověka, který sám může být nemocný. Připadáte si silný?

František Štěpánek: To je velmi zajímavé téma. Lze na to nahlížet dvěma způsoby. Buďto je možné to popsat tak, jak jste to udělala. Tedy, že se stáváme méně odolnými, protože si žijeme, lidově řečeno, jako ve vatičce. Ale na druhou stranu, pokud se podíváme na to, jaká byla úmrtnost dětí někde ve středověku, tak typická rodina měla třeba 14 dětí a z nich část zahynula.

Martina: Ale to byl přirozený výběr a kromě toho se s novorozeneckou úmrtností počítalo.

František Štěpánek: Ano, byl to přirozený výběr i v tom smyslu, že jednotlivci, kteří byli méně odolní a slabší, prostě nepřežili. Díky tomu, že dnes máme dostatek potravin, tepla a hygieny, tak přežívají i ti, kteří by třeba před 150 nebo 200 lety dětství nepřežili. Otázkou je, zda to vnímat jako negativum. Když se podíváme na lidstvo jako na světovou populaci, tak explozivně narůstá. Z logiky věci vyplývá, že pokud je nižší odolnost vůči různým chorobám částečně dána i geneticky, tak to znamená, že nedochází k selekci, ke které po tisíciletí docházelo. Slabší dříve prostě nepřežili. Dnes přežívají a mohou mnohdy poškozené geny předávat dále. Tomu lze těžko zabránit.

Mluví se o tom, že u malých dětí není až tak dobrá příliš úzkostlivá hygiena a že dát si občas do úst špinavé ruce je prospěšné

Martina: Ptala jsem se proto, že mám takovou osobní historku: Kousl mě pes, ne toulavý, ale pes, kterého znám. Lekl se a kousl mě. Postupovala jsem klasickým způsobem, jaký jsme vždy uplatňovali na Valašsku. To znamená: co nejvíce otevřít ránu, nalít do ní slivovici nebo jinou lihovinu, poté třeba Jodisol, pokud by ho někdo našel, a ránu pak přikrýt nebo zalepit. Stalo se to večer, v noci už jsem nespala a druhý den bylo jasné, že jestli do večera neopustím hory a neodjedu, tak budu mít velký problém. Říkala jsem si, že být někde, kde není tato péče dostupná, tak za dva dny už mi někdo bude muset ruku useknout, protože gangréna by postupovala dál a dál. Na této historce mě zaujalo, že moje tělo si takzvaně ani neškrtlo. Ani náznak toho, že by se chtělo bránit, že by jakkoliv zareagovalo. Prostě jedna noc, ruka rudá až po rameno a problém. Co s tím? Myslíte si, že nás spasí nanoroboti?

František Štěpánek: Určitě nás nanoroboti nespasí. Jistě je potřeba dbát na to, aby byla podporována přirozená schopnost lidí fungovat v prostředí plném patogenů. Už teď se mluví o tom, že u malých dětí není zase až tak dobrá příliš úzkostlivá hygiena a že dát si občas do úst špinavé ruce je prospěšné, protože i imunitní systém je potřeba trénovat.

Myslím, že je potřeba najít nějakou rozumnou míru toho, abychom žili v souladu s přírodou a podporovali to, co je nám vlastní. Způsobem života, otužováním, tím že naše děti nebudeme vystavovat úzkostlivě sterilnímu prostředí, protože se nám to vrátí zpět ve formě různých alergií nebo snížením imunity. Doufám, že to postupně povede k tomu, že budeme žít normálně a v harmonii a nových technologií budeme využívat k tomu, aby nám pomohly ve stavech, kdy si tělo samo nemůže pomoci. Současně abychom si ale měli uvědomovat, že síla evoluce těla, kterou za dlouhá milénia prošlo, tkví v tom, že si dokáže s ledasčím poradit.

Možná je zajímavé i to, že mnoho léčiv, která jsou v současné době ve vývoji, nespadá do kategorie takzvaných malých molekul, které tvoří většinu léčiv dostupných v současné době. Mnohé vyvíjené léky patří do kategorie biologic, to znamená molekul, které mají za úkol stimulovat imunitní systém a napomoci tělu, aby si pomohlo samo. V tomto se moderní medicína přiklání zpět k přírodě v tom smyslu, že nechce vpravovat do těla nějakou molekulu, která mu není vlastní. Ale chce využívat stále lepších znalostí toho, jak na molekulární úrovni funguje imunitní systém a jednotlivé nemoci, které se pokoušíme léčit, a spíš se snažit tělu napomoci, aby si s nemocí poradilo.

Martina: Otázkou je, že tak jako jsme nevěděli, co do budoucna udělá s lidským tělem a celým prostředím antibiotikum, tak také nemůžeme vědět, co udělá biologická léčba.

František Štěpánek: Samozřejmě. To je úskalí každé nové technologie.

Martina: Uvidí se…

František Štěpánek: Věci, které se nedají hned vyladit, se projeví až s časovým zpožděním. To se v podstatě týká všeho. U mobilních telefonů také nevíme, co udělají s lidským mozkem. Všichni je nosíme stále u ucha. Azbest byl pokládán za skvělou izolací, DDT za skvělý insekticid – a pak se ukázalo, že to nebylo to pravé. To se samozřejmě může ukázat u kterékoliv technologie, kterou dnes s nadšením používáme.

Martina: Může se to ukázat i u vašich nanorobotů, přestože v tuto chvíli se to skutečně jeví jako léčba budoucnosti?

František Štěpánek: Jde spíš o to, že každou novou technologii lze použít i zneužít. V současné době je příprava našich chemických robůtků natolik složitá, že jsme rádi, když se nám vůbec povedou připravit a fungují.

Martina: To znamená, že už jsou vyrobeni a už je testujete.

František Štěpánek: Samozřejmě. Kdybych si ale představil, že jsem terorista a chci způsobit škodu, tak určitě existuje padesát lacinějších a robustnějších způsobů než použití chemických robůtků. Ale za 50 nebo 100 let může být situace jiná. Technologie se může dostat do takového stádia, že půjde o věc, kterou si bude moct vyrobit každý na koleni. A v okamžiku, když se něco stane rozšířeným a dostupným, tak hrozí, že to někdo zneužije. Není to vlastností jen chemických robotů, ale v podstatě jakékoliv nové technologie. Je potřeba hlídat moment, kdy schopnost použít a aplikovat danou technologii již není pouze doménou lidí, kteří se pohybují v kontrolovaném prostředí. A pokud by chtěli dělat něco nekalého, tak si toho každý všimne. V tom okamžiku samozřejmě je třeba nastavit mechanismy, které zneužití ztíží.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za dnešní rozhovor.

František Štěpánek: Není zač, také vám děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.