David Storch
David Storch

David Storch 2. díl: Jaký je vliv člověka na změnu klimatu, v porovnání s přirozenými procesy, nelze skoro říci, protože je to vše propleteno

Množství lidí na Zemi neustále roste a tak se stále častěji a silněji vnucuje otázka, jak velkou populaci je tato planeta schopna uživit. S tím souvisí, zda je ještě zvládnutelný další přírůstek množství obyvatel – a jak velký. A kde je hranice únosnosti, za kterou by hrozila katastrofa?

Příroda

Délka: 34:37
Datum: 31.8.2018

Přehrát pořad

Situaci komplikuje také skutečnost, že toto téma je samo o sobě ožehavé, takže možná leckdo ani nechce znát pravdu, protože by mohla být spojena s otázkou, co tedy dělat, pokud bychom zjistili, že jsme na hranici únosnosti? Mimo jiné i proto je tato oblast zasažena politickou korektností, která komplikuje svobodnou a hlubokou diskusi o tomto vysoce důležitém problému. Podle vědců není vůbec lehké říci, jak velký počet obyvatel Země uživí a to mimo jiné proto, že lidé nechtějí být pouze živeni, ale chtějí být dobře živeni a žít stále lépe. Zatím se hovoří pouze o jediném řešení, o snaze, aby všechny země byly bohatší a obyvatelstvo vzdělanější, protože čím je společnost bohatší a vzdělanější, tím méně se množí. Bude to ale stačit? A je to vůbec možné uskutečnit? O tom, a také o problémech spojenými se zemědělstvím, lesnictvím a emisemi rozmlouvá v další části rozhovoru Martina Kociánová s biologem, profesorem Davidem Storchem, který v předchozí části mimo jiné řekl: „To, že je nás sedm miliard, je opravdu hrozivé, to, že další miliarda přibude každých pár let, je děsivé – a to, jak spotřebováváme zdroje, je přinejmenším na pováženou.“

 

Martina: Pane profesore, v předchozí části rozhovoru jste zmínil, že výzva vědců, která zazněla v časopise BioScience, byla vlastně repetovaná po 25 letech. A to proto, že vědci chtěli připomenout, že se situace nezlepšuje, ba co víc, v některých segmentech se možná zhoršuje. Jak je to s riziky emisí CO2? To je u nás zvláštně populárně-nepopulární. Daří se to zmírnit? V současné době se hodně diskutuje o tom, zda vůbec.

David Storch: Něco se daří, ale je to téměř zanedbatelné – emise CO2 jsou stále veliké. Problém je, že pořádně nevíme, jak globální systém funguje. To znamená, že předpovědi, jaké množství CO2 způsobuje nějaké teploty, jsou často složité a nejsou úplně přesvědčivé. V každém případě to, že se bojuje proti nárůstu emisí, je v pořádku, ale na druhou stranu si nemyslím, že by jakékoliv regulace, které se nyní dělají, něco zmohly. Prostě tyto emise stále rostou a růst budou.

Martina: Regulace se dějí již 25 let, možná i déle. Nevím, třeba jsme vyrušili spreje, které ničily ozónovou vrstvu a…

David Storch: …ale to nesouvisí s CO2.

Množství CO2 v atmosféře bude narůstat bez ohledu na všechna opatření, která se zavádějí, protože jsou kontraproduktivní

Martina: Nesouvisí to s CO2, myslela jsem to spíše celkově.

David Storch: Ale právě to je důležité. Freony byly zakázány a byla to jediná věc, kterou se podařilo zvrátit. To je i v té výzvě. Je tam devět trendů a jedním z nich je ozónová vrstva, což je jediný trend, který se za těch 25 let podařilo zvrátit přesně z toho důvodu, o kterém jste mluvila. Ale co se týká CO2, tak jestli je nárůst o trošičku menší, než by byl bez všech těch opatření, což je možné, tak ale stále všechny odhady říkají, že CO2 bude růst – a také teplota v atmosféře. Problém je, že mnohá z těch opatření jsou ve skutečnosti kontraproduktivní. To jsou třeba biopaliva, u kterých se ukázalo, že jsou spíše problémem, než jeho řešením.

Martina: Myslím, že se jakýkoliv záměr na snížení emisí CO2 neustále rozpouští v diskuzích o tom, zda jsou klimatické změny, které přisuzujeme emisím CO2, spíše přirozené, cyklické, nebo jsou vyvolány člověkem. Už se to podařilo vědecké obci vyřešit, nebo stále budeme diskutovat?

David Storch: Určitě se to podařilo mnohokrát vyřešit, pokaždé nějak jinak. Klimatický konsenzus je, že člověk v tom má prsty poměrně hodně. Ale dokázat se to nedá z principiálních důvodů. Ne že by vědci byli špatní nebo podvodníci, ale proto, že nemáme k dispozici více systémů, ve kterých bychom mohli experimentovat. Máme zde pouze jednu Zemi, která je strašně složitá a kde jsou všechny procesy různě pospojovány. Jak přirozené procesy, tak vliv člověka jsou propletené, takže jaký je příspěvek člověka v porovnání s jinými procesy, nelze skoro říci. Nebo se to dá jen velmi hrubě odhadovat.

Ale mně na tom zase tolik nezáleží. My opravdu žijeme – ať už to způsobil člověk nebo ne, i kdyby to náhodou nezpůsobil a byla to nějaká cyklická souvislost – v době globálních změn, což dnes vidíme kolem sebe. V současnosti přibývají extrémy, roste teplota a tak dále. A i kdyby to člověk nezpůsobil, tak problém to je a musí se řešit. Snižování CO2 k řešení asi přispěje, i kdyby to nebyla příčina, protože je to skleníkový plyn.

Ve skutečnosti se může klidně stát, že klima se promění zcela zásadním a strašlivým způsobem ještě mnohem víc než nyní, a to dokonce v obou směrech. Možná víte, že se hodně mluvilo o tom, a stále je to aktuální, že když se oteplí a roztají ledovce, tak se zastaví Golfský proud, protože ten je řízen rozdíly v teplotách, které se smažou. Tím se ochladí celá Evropa, vlastně velká část Eurasie, takže dojde k velkému lokálnímu ochlazení.

A proti tomu jsou naopak takové případy, kdy je metan vázán na mořském dnu v takzvaných klatrátech, což jsou ledy. A pokud ty by najednou roztály, tak to může vést k obrovskému oteplení, protože metan je mnohem výraznější skleníkový plyn než CO2. Může to znít jako sci-fi, ale z historie třetihor víme, že před 65 miliony let se pravděpodobně toto stalo a teplota vzrostla ne o 1 stupeň, ale o 8 stupňů během krátké doby. Takže i takto katastrofické věci jsou v principu možné. Během třetihor se to stalo jednou, ale byla to úplně zásadní událost, kterou začal eocén. To znamená, že i takto extrémní klimatické změny jsou v principu možné.

Omezení CO2 má tak malý efekt na klimatické změny, že si na to reálně musíme spíše zvyknout a příliš si nepřipouštět rizika. Protože když s něčím nemůžeme nic dělat, tak co s tím…

Martina: Jak si vysvětlujete takzvanou psychologii odmítání? Jsme tím postiženi všichni. Jako příklad lze uvést toto: před 40 lety při průzkumu v jedné severské zemi bylo vykázáno, že 80 procent lidí věří tomu, že skleníkové plyny zde jsou a globální oteplování existuje. Poté, co lidé v této severské zemi již vidí konkrétní události, jak jim tají ledovce a zvedá se mořská hladina, tak najednou při posledním průzkumu věřilo na globální oteplování pouze 18 procent lidí. To je jen malá ukázka toho, že psychologie odmítání existuje. Myslíte, že snaha nepustit k sobě potíže, je přirozeným pudem sebezáchovy?

David Storch: Asi ano a hlavně se kolem nás odehrávají procesy, se kterými vůbec nevíme, co dělat. Psychologicky je docela pochopitelnou reakcí prostě si to nepřipouštět. Myslím, že klimatické změny jsou opravdu problematické, protože jsou zde, jsou výrazné, ovlivní nás to, ale dělat s tím něco můžeme opravdu strašně málo. Omezení CO2 má tak malý efekt, že si na to reálně musíme holt spíše zvyknout a příliš si nepřipouštět rizika, protože když s něčím nemůžeme nic dělat, tak co s tím.

Největším problémem ve vztahu ke změnám životního prostředí je zemědělství

Martina: Ve výzvě se také velmi rázně hovoří o potřebě chránit životní prostředí, o znečištění jako takovém. Chemie je všude kolem nás, ve vzduchu, ve vodě, v potravinách a samozřejmě i v nás. Jenže jak chránit životní prostředí před znečištěním, když současně slyšíme každý den hesla o nutnosti neustálého ekonomického růstu, zvyšování HDP a dobývání nových a nových horizontů? To není ani materialismus, tady už hovoříme o pustém konzumu. Dokonce ani většina z nás, kteří by si přáli zdravější životní prostředí, tak samozřejmě ano, ale pokud mě to nebude stát ani trochu mého pohodlí, které vlastně naše drancující společnost poskytuje. Myslíte, jako vědec, který celý tento proces pozoruje už pár desítek let, že společnost je schopna něco udělat, aniž by nejdříve došlo k nějakému průšvihu?

David Storch: No, něčeho schopná určitě je a něčeho jsou schopni jedinci. Já bych zase lidem úplně nepřisuzoval úplný nezájem a pohodlí. Lidé, alespoň ve vyspělých zemích (třeba evropských) jsou docela uvědomělí a vědí, že se má třídit odpad a že znečištění je problém. Navíc existuje mnoho institucionálních nástrojů, které omezují znečištění, jsou to celé obory, a továrny si v současné době zdaleka nemohou dovolit to, co si mohli dovolit před 50 lety. Speciálně na celoevropské úrovni existuje systém REACH, kde se se znečištěním již mnoho věcí dělá.

Již jsme zmínili freony, ale to samozřejmě z několika důvodů nestačí. Za prvé, dnes již největším problémem není průmysl, protože to jsou lokální zdroje znečištění, a je tam zavedena opravdu velká kontrola, ale zemědělství. Zemědělství je to, co mění svět úplně nejvíc a je to to, o čem se nyní bude nejvíce mluvit ještě po několik dekád. A to proto, že zemědělství je hybnou sílou toho, co se na Zemi děje.

Máme zde do budoucna 11 miliard lidí, v přítomnosti je to 7 miliard, u kterých chceme, aby nehladověly. To znamená, že musíme, když ne vypouštět přímo nějaké jedy, tak přinejmenším fosfor a dusík, což je ale také znečištění (dusičnany, fosfor ve vodách). Bez toho by se plodiny nedaly vypěstovat. To znamená, že některé typy znečištění jsou prostě vynucené potřebou efektivně pěstovat potraviny pro 7 miliard lidí. A s tím se dá těžko něco dělat, i když budeme třídit odpad a tak podobně.

Druhým problémem je, že znečišťujeme také chemikáliemi, které se vypouštějí v malých množstvích. Ale i v těchto malých množstvích působí a neznáme přesně jejich efekty. Jsou to všelijaké hormony ve vodách, čemuž se říká endokrinní disruptory. To znamená, že stačí i malá koncentrace ve vodě něčeho, co pochází z léků nebo z toho, čím se živí domácí zvířata – a to již vede k tomu, že se třeba nerozmnožují ryby. To jsou problematické věci, u kterých stačí i malá množství, o kterých sice víme, ale vlastně víme hrozně málo.

Martina: Říkal jste, že nyní je problémem zemědělství. Zemědělství je zde od neolitu a všichni říkají, že od té doby jsme již na nakloněné rovině. Ale co vadí nejvíce? Chemie v půdě, nebo vysávání země kvůli tomu, abychom nakrmili 7 miliard lidí, nebo je to prvek ziskuchtivosti? Nechci hovořit takto teatrálně a jednoduše, ale zisk je všudypřítomný a ve všem. V čem je potíž zemědělství jako takového?

David Storch: Je to obrovský komplex problémů a věcí. Primární je to, že zemědělství má ambici, a docela se ji daří splnit, uživit 7 miliard lidí, což vytváří obrovský tlak na přírodu. Každý to může vnímat trošičku jinak. Z mého hlediska je hlavním problémem to, že na úkor původních typů prostředí se dělá zemědělství průmyslové. V naší krajině bylo zemědělství od neolitu, ale vlastně přírodu dokonce obohatilo, protože místo toho, aby v klimatickém optimu zarostla lesem, tak zemědělství udržovalo jemnozrnnou mozaiku, na kterou bylo vázáno spousta druhů a tak podobně.

To přestalo. Tradiční zemědělství zde není, zaniklo někdy v 60. letech 20. století. Byl to samozřejmě postupný proces, ale kulminace tohoto procesu probíhala v té době. Nyní zde máme průmyslové zemědělství, to znamená pole nebo plantáže, kde nežije nic jiného než příslušná plodina. Toho se dociluje herbicidy, umělými hnojivy, speciálními technologiemi a podobně. Z hlediska biologické rozmanitosti je to poušť, je tam pouze jediný druh, což ještě navíc škodí přírodě, protože jsou tam jedy a podobně. Průmyslové zemědělství je něčím, co do současného světa vstupuje nejdrastičtějším způsobem.

Martina: Jenže bez něj neuživíme těch 7 miliard.

David Storch: Přesně tak.

Martina: Takže cesta z toho vlastně neexistuje. Můžeme si zde povídat, můžete psát výzvy, může to signovat 15 nebo 20 tisíc vědců, ale ve výsledku se s tím nedá nic dělat.

David Storch: Nebyl bych tak úplně skeptický.

Kdyby neexistovaly dotace v zemědělství, tak by bylo levnější všechny plodiny dovážet

Martina: Tak mě prosím naplňte nadějí.

David Storch: To jsou již spíše futuristické vize, ale když se o těchto věcech mluví, tak je to vždy na úrovni sci-fi. Byl jsem pozván na přednášku mezi lidi, kteří se zabývají umělou inteligencí, a to, o čem se bavili, jaká bude budoucnost za 10, 20 let, tak to bylo jako největší sci-fi. A to se bavili o časové blízké škále. Zajímavé je, že zemědělství je hrozně heterogenní podle toho, kde ho pěstujeme. Evropské zemědělství je zcela specifické, protože je závislé na dotacích. Kdyby nebyly dotace, tak zde průmyslové zemědělství není, protože se všechno doveze odjinud. Například všechny naše plodiny by bylo levnější dovážet.

Martina: To víte jistě?

David Storch: Ano, to vím jistě.

Martina: Takže by zemědělství bez dotací vůbec nebylo?

David Storch: To je složitější. Kdyby přestaly dotace, tak to nedovezeme, protože výroba v jiných oblastech by nestačila. V ČR je v současnosti levnější všechny plodiny dovést než vypěstovat, když nepočítáme dotace.

Martina: Tak na to se budu muset někdy příště zeptat nějakého agrárního analytika…

David Storch: Vím to právě od agrárního analytika, který to říkal na workshopu, kde jsem byl. Je to ošemetné v tom, že kdyby celá Evropa vypnula dotace, tak by to naopak bylo dražší. Ceny by vzrostly, protože by byla větší poptávka a tak dále. To znamená, že ekonomický systém dosahuje nějakých rovnováh, ale v současnosti jsme na tom právě takto.

Nabízí se otázka, jaké jsou alternativy. Dotace zde jsou z toho důvodu, aby Evropa byla soběstačná, kdyby se něco stalo. Ale zároveň také proto, aby zajistila svůj export plodin do těch míst, kde by bylo jinak levnější importovat. Takto je tam levnější exportovat, protože to vypěstujeme levněji díky dotacím. Je to hrozně složitý systém.

Máme dnes technologie, drahé a závislé na vnější energii, s jejichž užitím je možné vypěstovat plodiny v poušti. Ubývá nám půda, ale s těmi opravdu moderními technologiemi tu půdu ve skutečnosti téměř nepotřebujeme. Můžeme pěstovat hydrophonicky, ve sklenících v poušti, kam samozřejmě musíme nějak dopravit vodu. Nejde to jen tak zavlažovat, musí to být uzavřený okruh kvůli zasolení. Je to spousta problémů, ale z principu to jde. Možná by cestou naopak bylo ještě víc přitlačit na supermoderní technologie, které budou tak dobré, že nebudou ničit přírodu, protože zemědělství bude fungovat někde, kde příroda není.

Pokud by se v Evropě zrušily dotace, tak by se vyplatilo v Africe zavést technologie umožňující pěstovat plodiny na poušti

Martina: Jenomže nás bude o to víc. Tak to bývává v dobách dobrých, když je dostatek, tak se rodí více dětí, že ano?

David Storch: To ano, ale v tom není problém. Neměl jsem na mysli dělat to kvůli tomu, abychom uživili větší populační růst, ale je to jedna z variant. Když se z nějakého důvodu rozhodne o tom, že dotace budou v Evropě menší, tak se v severní Africe vyplatí zavést technologie, které umožní pěstovat plodiny v poušti.

Je to opravdu hodně futuristický scénář, ale tohle si dokáži docela dobře představit. To neznamená, že bude větší zemědělská produkce. Bude stejná, pouze by pak již v Evropě nebylo zemědělství, což samozřejmě může být problém, protože krajina zaroste. Když bychom chtěli opravdu nějaký pozitivní scénář, tak ono by zde zůstalo, ale bylo by to ekologické zemědělství, což je v podstatě koníček.

Martina: Protože jinak by to byla opravdu psychologie kobylek.

David Storch: Jinak by naše krajina zarostla. Ona už teď zarůstá. Je vlastně zarostlejší než kdykoliv v minulosti, protože se průmyslové zemědělství v mnoha oblastech nevyplatí. A kdyby neexistovaly dotace, zarostla by ještě víc, ale to by právě možná nebylo tak fatální, protože by spousta lidí hospodařila nikoliv proto, aby vypěstovali plodiny, ty by se pěstovaly někde v poušti, ale protože je baví udržovat krajinu, jemnozrnnou mozaiku, a nakonec je dobré vypěstovat si něco na své vlastní zahrádce.

Možnosti zemědělství jsou ještě poměrně dost otevřené a nemyslím, že je nutná ta perspektiva, že zemědělství všechno zničí, protože prostě musí lidi uživit. Jsou různé typy zemědělství, ale v každém případě moderní průmyslové zemědělství je tím, co ničí přírodu nejvíc. Moderní lesnictví ostatně také.

Martina: To co jste říkal, je pravděpodobně hudba budoucnosti. Otázkou je, jak blízké či vzdálené budoucnosti.

David Storch: V Izraeli se toto už běžně dělá.

Martina: Tam je tento systém opravdu vyvinutý do naprosté dokonalosti.

David Storch: Mají peníze, technologie a dokáží pěstovat v poušti. Je to spíše otázka ekonomického nastavení, jak daleko se to rozšíří.

Martina: Pojďme se ale ještě vrátit do stávajícího stavu. Bavili jsme se o tom, že zemědělství je na tom tak, že půda je v podstatě mrtvá a vše se do ní dostává prostřednictvím nejrůznějších fungicidů, herbicidů, insekticidů a dalších prostředků. Ubývá ornice, což je další velký problém a máme stále širé lány, které vlastně podporují většinu toho špatného, co se s půdou děje, protože je zatím potřeba zemědělství provozovat takto průmyslově. V této souvislosti jsem slyšela, že možná bude další úplná pozemková reforma právě proto, že zemědělství podléhá natolik vnějšímu tlaku, že vůbec nebere ohledy na to, co je dobré pro půdu a Zemi. Jak se díváte na takovou věc, jako je pozemková reforma? To zavání něčím, co bychom nechtěli, protože my na to máme historické reminiscence, že ano?

David Storch: O tom moc nevím, ale otázka, co dělat se zemědělstvím, spíše patří ke komplexu různých vynálezů. Lidé, kteří se tím zabývají na úrovni EU, respektive Evropské komise, celkem dobře vědí, jaké jsou problémy a v rámci jednotné evropské zemědělské politicky existují nástroje, jak čelit změnám, o kterých jsme mluvili. Jedním z nich byl takzvaný greening, tedy představa, že se kus farmy vyčlení pro přírodu. A zrovna v tomto případě se ukázalo, že u nás je to velký problém, respektive že to nebude fungovat přesně z toho důvodu, který jste naznačila. Tedy z důvodu vlastnictví farem, protože greening je vymyšlen tak, že v rámci jedné farmy má být kus přírody. Jenže co to u nás znamená jedna farma. Je to prostě farma jednoho vlastníka, který ale může mít pozemky po celé republice, a tím pádem greening udělá někde v horách, kde je to stejně nedostupné a na zbytku bude stále pěstovat řepku jako předtím.

Existují tedy opravdu problémy, které souvisí s vlastnictvím půdy, ale je to hodně složitá problematika, o které vím hrozně málo. Je dobré si uvědomit, že žijeme ve zvláštní situaci, kdy vlastníci půdy na ní často nehospodaří, ale někomu ji pronajímají. A ti, co si ji pronajímají, tam také fyzicky nehospodaří, ale sjednávají si různé externí firmy. Traktorista dostane GPS souřadnice, kam má přijet, přijede, udělá práci a zase odjede. To znamená, že vztah k půdě je hrozně zprostředkovaný, pokud vůbec jaký. U nás je situace horší než v západní Evropě. Například v Rakousku je to výrazně lepší, ale obecně je to problém celé Evropy. Je to zánik tradičního zemědělství. Průmyslové zemědělství má tyto charakteristiky a problém s vlastnictvím v tom bude také.

Zalesňování v tropických rozvojových zemích probíhající v podobě zakládání plantáží je ještě větším problémem než odlesňování

Martina: Řekl jste, že problém je v moderním zemědělství stejně tak jako v moderním lesnictví. Všimla jsem si, že v té výzvě je odlesňování velmi vysoko v pořadí nebezpečnosti. Za posledních 25 let jsme jako lidstvo přišli o 130 milionů hektarů lesa hlavně v tropických oblastech s vysokou druhovou rozmanitostí. Víme, že o lesy přicházíme i v Evropě a ne jen v tropických oblastech. Vnímáte moderní lesnictví také jako důsledek celkového trendu, tedy že to není záměr, ale prostě společenská poptávka je taková?

David Storch: Uvedu, co jsem tím přesně myslel. Moderním lesnictvím myslím zakládání plantáží. Domnívám se, že zalesňování speciálně v tropech v rozvojových zemích je větším problémem, než odlesňování, protože to, co se schovává pod hlavičkou zalesňování, je zalesňování pomocí moderních lesnických technik, což velmi často znamená zakládání plantáží nepůvodních druhů.

Znám to z Afriky. Nejde jenom o nechvalně známé olejové palmy, ale eukalypty, borovice, které na jižní polokouli vůbec nepatří a udělají tam větší paseku, přinejmenším z hlediska biologické rozmanitosti, než odlesňování.

V Evropě je situace jiná. V ČR lesů přibývá a lesnictví u nás nemá zdaleka tak fatální důsledky. A to hlavně proto, že to není moderní lesnictví, ale stále ještě tradiční lesnictví ze staré německé školy. Lesáci opravdu mají rádi les, a i když jde nakonec o dřevo, tak to nezničí tak, jako když vše převrstvíte eukalypty jako v tropech.

Moderní lesnictví ve smyslu zakládání plantáží ničí biologickou rozmanitost speciálně v tropických zemích. U nás je situace mnohem složitější a jemnější. Ne že by to byla dobrá situace, ale rozhodně se nás netýká trend odlesňovací, o kterém mluvíte. Globální trend odlesňování se vlastně Evropy vůbec netýká.

Martina: Když se na to podívám, tak dospěji ke stejným otázkám jako před chvílí. Protože v zemích, kde se nejvíce odlesňuje, se to neděje jen tak, ale proto, že je taková společenská poptávka, protože to generuje zisky. To znamená, že zabránit by tomu mohla jenom vláda a ta by situaci mohla změnit a zvrátit pomoci zákona. Ale k tomuto kroku zase sáhnou pouze na základě společenské poptávky. V tom případě by to navíc nebyl demokratický krok. Takže si opět říkám: „Jakým způsobem, kudy z toho ven?“ Podíváme se zase do budoucnosti, na technologie, nebo existuje nějaká jiná varianta?

David Storch: Obávám se, že to nepůjde tak jednoduše. Ono to nepůjde nikdy jednoduše. Ale co se týká zemědělství, tak moderní technologie dokáží vypěstovat potraviny v místech, kde to neničí přírodu. U lesnictví vidím podobný problém, ale z jiné strany. Vlády o těch problémech vědí, odlesňování berou jako problém, který regulují. Ale regulují ho právě zakládáním plantáží. To znamená, že proti odlesňování se celosvětově bojuje, ale ve většině případů takovým způsobem, že to ještě víc ničí biologickou rozmanitost. A to je problém.

Tomu se nedá čelit téměř jinak, než přes chráněná území, o kterých jsem mluvil. Jinak les slouží k výrobě dřeva, nebo se dnes lesy absurdně považují za prostředek, jak čelit globálním změnám, protože fixují uhlík. Mně to připadá trošku uhozené, ale dobře. Má to nějaké důvody, které se shrnují pod takzvané ekosystémové služby. Fixaci uhlíku bych nebral vážně, ale třeba vliv na vodní režim určitě, což může mít i pozitivní vliv na plantáže. To má logiku, zadrží to vodu.

Z klimatických důvodů jsou určitě lepší plantáže, ale z hlediska biologické rozmanitosti bohužel nikoli – a tento argument často vůbec nepadne. Odlesňování je tedy vnímáno často jako problém, protože škodí z hlediska vodní bilance a dalších věcí, ale biodiverzitě pomůžeme jenom chráněnými územími.

Martina: Pane profesore, před chvílí jste říkal, že situace v Evropě je přeci jenom, co se týká lesů, mnohem lepší, kultivovanější, a že odlesňování není problémem západní Evropy. Ale myslíte, že se tomu takto věnují vědci a i v těch oblastech, kde je to nejhorší, tedy v tropech nebo v latinské Americe?

David Storch: Obávám se, že se tomu věnují tím způsobem, že si problém uvědomují, ale řeší ho plantážemi. A neuvědomují si, že plantáže řeší jenom část problémů a klesající biologickou rozmanitost to nezachrání. Takto daleko ve většině zemí nejdou.

Martina: Dá se odhadnout, co bude následovat?

David Storch: To záleží na mnoha faktorech.

Martina: Co hrozí? Z čeho máte obavu jakožto biolog?

David Storch: Mám obavu z toho, co se děje třeba Africe, kde v horách měly růst horské mlžné pralesy, ale ony jsou celé přeměněny na plantáže borovic. Rozmanitost tam fatálně klesla. To je to, co mi vadí, protože vymře spousta druhů. Hlavní obavu mám z tohoto vymírání, přestože jsem říkal, že ještě nemůžeme mluvit o šestém vymírání, to zatím ještě ne. Ale není to nereálné. Je to něco, co hrozí, když současný trend bude pokračovat stovky let, pak již vymírání může být opravdu hrozivé a může to být fatální pro celou planetu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.