Zpět

Společnost je moderními technologiemi výrazně deformována. Je to špatně, je toho moc a je pozdě

Text 9.1.201829 min Přehrát

Technologie nás nutí k tomu, abychom se postupně zbavovali některých přirozených schopností. Dokonce v čase klesá IQ a schopnost pohyblivosti i tvořivosti. Většina touží po pohodlí.
Co je příčinou současné situace a co stojí v pozadí? Jakým směrem bude tento vývoj pokračovat a je možné nějak ochránit alespoň naše děti? Můžeme a máme je od vlivu technologií odstínit? Pokud ano, tak jak?

O tom si Martina Kociánová v druhém díle rozhovoru povídá s profesorem Martinem Janem Stránským, lékařem, neurologem, vědcem, pedagogem, vydavatelem, který působí v USA i v České republice.

Martina: Hovořil jste pane profesore minule o tom, že může trvat pět generací, aby byly zvyky geneticky zakódovány. Znamená to, že v roce 2100 může být charakter lidstva úplně jiný? Zkoušel jste si představit, co by se z nás mohlo stát?

Martin Jan Stránský: Otázkou je, jak to bude probíhat a zda přece jen v tomto negativním směřování nevzniknou nějaké další trhliny. Záležitosti kolem mozku a evoluce, nejnovější zjištění o tom, že dochází ke ztrátě inteligence, to nejsou názory, to už je naprosto prokazatelné a dá se to najít úplně všude. Jenže pro naprostou většinu lidí to není relevantní, protože je pro ně pořád nejdůležitější, aby měli další dovolenou v Chorvatsku a třetí auto, aby bylo vše dostupnější, rychlejší a pohodlnější. To odpovídá na otázku, jak by to mohlo vypadat. Člověk bude čím dál tím více sedět na jednom místě a pokud se někam vydá, tak to bude díky předem určeným prioritám a korytům, protože nebudou jiné možnosti.

Martina: A my ani jiné možnosti nebudeme chtít.

Martin Jan Stránský: My ani nebudeme vědět, že je máme chtít.

Západní postmoderní civilizaci vůbec nedochází, že hlavní prioritou musí být přežití

Martina: Náš mozek se evolučním způsobem vyvíjí už pár set tisíc let. Dospěli jsme nyní do stádia, kdy skutečně stačí padesát let, aby bylo všechno jinak?

Martin Jan Stránský: Stačí i méně. Zatím se to děje během každých 15 až 20 let. Ode dneška možná stačí dalších 15 až 20 let. Nechci být úplně pesimistický, ale jakmile o tom člověk začne přemýšlet a dá to do perspektivy celé planety a vesmírného života, pak je to velice zhoubnou věcí.

Nechci, aby to znělo bizarně a abstraktně, ale jako moderní, postmoderní západní civilizace jsme se dostali do stavu, kdy máme absolutně deformované představy o tom, jak má život vůbec vypadat a v čem spočívají priority. Vůbec nám nedochází, že hlavní prioritou musí být přežití. A pokud je přežití zaručené, tak druhou hlavní prioritou, která povede k větší prosperitě, musí být redistribuce. Ale slovo redistribuce nikde neslýcháme.

Některé země a kultury by neměly být multikulturní a není na tom nic amorálního a špatného

Martina: Co si pod tímto slovem představujete?

Martin Jan Stránský: Řeknu to jednoduše a nechci, aby to vyznělo socialisticky. Redistribuce znamená, že lidé by měli mít přístup k intelektuálním a fyzickým zdrojům. A to tak, že by tyto zdroje nebyly prostě rozdány, přístup k nim by nebyl libovolný, ale zasloužený.

Na druhé straně to také znamená, že se nesmí soustředit čím dál tím více různých intelektuálních průmyslových vynálezů a podobně v rukou malého počtu korporací. Nejlepší a nejzdravější by byla smlouva o drobné paralelní atomizaci. To znamená, že jednotlivé kultury by zůstaly tím, čím jsou.

To vidíme u nás v České republice. Někteří sice tvrdí, že jsme xenofobní národ, ale na druhou stranu jsou zde proti tomu argumenty, že některé země a kultury by neměly být multikulturní, a že na tom není nic amorálního a špatného, pokud někoho netýrají a nechovají se k lidem nekorektně. To se v moderní společnosti může jevit jako velice radikální myšlenka. Hlavně mnohým liberálům v zemích jako USA, které byly založeny na přítomnosti migrace, takové myšlenky moc nesedí. Ale sami jsme svědky toho, co dnešní situace dělá s Evropou.

Není imigrant jako imigrant. Buď přijde imigrant, který se chce integrovat a pomáhat, nebo přijde někdo, kdo se integrovat nechce a v tom je obrovský rozdíl. Základy Anglie a Francie i USA jsou spojeny s imigranty, kteří chtěli pomáhat. Když ale někdo přijde z kultury, která má zcela jiné pozadí, byť stejně bohaté a oprávněné, a nemá zájem o asimilaci (buď o tom neví, nebo to a priori odmítá) a chce si uchovat vlastní kulturní zvyky, tak to je špatně. A nemluvím jako politik, ale jako neurofilozof. Každý člověk má přece právo na to, aby rozhodoval o tom, jak bude vypadat jeho domácnost.

Martina: Náš rozhovor jste pojal ze široka. Hovořili jsme o kybernetice a nových technologiích, o tom, co negativního to dělá s naším mozkem, o skutečnosti, že jsou nám tyto věci podstrkovány nadnárodními korporacemi. Do toho jste se ještě vymezil vůči strategii EU. Tak si říkám: „Ještě že jsme na našem vlastním webu.“ A také, zda nemáte strach, že za tyto názory můžete mít nějaké potíže?

Martin Jan Stránský: Možná, že ne každý se mnou úplně souhlasí, ale jsem naprosto přesvědčen, že to, co tady bylo řečeno o vlivu technologie, je pravdou. Není to jen můj názor a každý si to může ověřil sám. Pro lékaře je prioritou vyloučit u pacienta to nejhorší a na společnost se také dívám jako na pacienta. Snažím se tedy upozorňovat. Ale jsou daleko větší velikáni, kteří na tyto problémy už dávno upozorňují. Ale jak to v dějinách bývá, většinou se musí o věcech nějakou dobu hovořit a trvá jistý čas, než to „prosákne“ do širší společnosti.

Mozek funguje úžasně stereotypicky a jedno z pravidel, které pro něj platí je, že nemá rád změny. Především ty změny, které ho nutí myslet a víc pracovat. Mozek má rád pohodu a tu navozuje látka dopamin, která je přenašečem dobrých pocitů. A právě množství dopaminu v mozku se zvýší, když, stojíme ve dveřích u kasina, nebo se díváme do facebooku a počítáme počet přátel které máme.

Martina: Přirovnal jste civilizaci k pacientovi. Na co byste si dával pozor u „pacienta civilizace“? Jaké neduhy by jej mohly dovést do rakve?

Martin Jan Stránský: Ten neduh je jeden, a to rozmazlené dítě. Nejedná se o žádnou organickou nemoc, ale čistě o neuropsychický vývoj. Mor a ptačí chřipka nás neohrožují. Teoreticky nás může zasáhnout nějaká další nemoc, která by mohla postihnout miliony lidí. Ale rozhodně to nepovede k zániku civilizace, avšak mohlo by to představovat nutný reset. Za vším stojí náš mozek a naše představy o tom, jak má život vypadat. Naše představy a priority poprvé vykolejily z našich evolučně daných zvyklostí a tak jsme na velice důležitém bodu.

Neexistuje jediný průzkum, který by dokládal, že moderní společnost je spokojenější než před padesáti lety

Martina: Za tuto otázku si asi vysloužím velkou kritiku, v tom smyslu, že se na tento problém dívám z konspiračního hlediska. Nicméně řekl jste, že za vším stojí náš rozum, tím pádem svobodná vůle, a že nám nejrůznější podniky a korporace doslova cpou různé moderní technologie, o kterých se už mezi odborníky ví, že po nich chytřejší nebudeme. Infantilizace společnosti postupuje mílovými kroky, (jako příklad je možné uvést reklamu) a nám se to líbí a víc nechceme. Je za tím nějaký úmysl, nebo jde pouze o byznys, případně hloupost?

Martin Jan Stránský: Myslím, že je za tím byznys. Mozek vyžaduje pohodu a strašně se bojí ztráty. Když mu garantujeme nejenom to, že se množství dopaminu nesníží, ale naopak, že se dokonce zvýší s pomyšlením na nějakou odměnu, tak na to skočí.

Mělo a má to evoluční smysl a mozek je čistě sobecký, protože jsme tady kvůli jedné věci. Abychom měli děti a pak se stáváme nadbytečnými. Jenže tato centrální biologická myšlenka je pro nás dnes úplně cizí. Řekneme: „No jo, ale …“ Vždy k tomu někdo řekne „ale“, například, že „máme na víc“.

Ovšem je otázkou na co a jestli vůbec bychom to měli chtít – to „na víc“. Pro mě jako lékaře je to jedna věc: Spokojenost. Jsme spokojenější než jsme byli před padesáti lety? Nejsme! Neexistuje jediný psychologický nebo psychiatrický průzkum, který by dokládal, že naše moderní společnost je spokojenější. Ale máme větší nárůst deprese, úzkostí a sebevražd. Podle všech indicií náš mentální stav co se týče psychologie a spokojenosti, o IQ vůbec nemluvím, se zhoršuje. A to není jen názor.

Martina: A k čemu nám to je? To „víc“.

Martin Jan Stránský: O tom se právě bavíme. Musíme buď změnit svět, nebo upozorňovat na to, co se děje.

Rodiče si myslí, že je to normální a čumí do obrazovek od rána do večera

Martina: Chvíli budu pragmatikem. Chci, aby mé dítě tomuto tlaku úplně nepodlehlo. Co mám dělat? Nemám mu dát telefon a diskvalifikovat ho tím pádem z kolektivu? Mám ho nutit číst z papíru, psát rukou a ne na počítači? Co všechno může pomoc? A má to smysl?

Martin Jan Stránský: Ano, má to obrovský smysl, ale je to strašně těžké. Pro nás, kterým je víc než 35 let by bylo nemyslitelné, abychom se na takovou otázku ptali svých rodičů. Za prvé, telefon byl jen jeden, visel na zdi, používal se jen na telefonování. Mě bylo jako dítěti strašně dobře, protože jsem zlobil jako čert, lezl všude možně a dělal věci, za které se stydím. Bylo mi dobře, protože jsem byl aktivní a pořád jsem vymýšlel, stavěl, ničil, boural a podobně. Představa, že by moje společenská existence a pocit blaha mohly souviset s tím, že bych dostal jakoukoliv hmotnou věc, vojáčka, kolo, nebo něco takového, nebyla myslitelná.

S problémem, na který jste se ptala, se jako neurolog setkávám, když probírám užívání technologií u malých dětí. To první, na co se mě rodiče ptají je: „Co uděláme s tím mobilem, když ho mají všichni jeho kamarádi?.“ Dnes už pětileté děti mají mobilní telefony. A co mám při těchto rozhovorech s rodiči udělat během těch 15 nebo 10 minut? Společnost je deformována, Je to špatně, ale je toho moc a je pozdě.

Takže odpověď na otázku „co s tím dělat“, zní: Dobrou zprávou je, že se mozek narodí jako tabula rasa a většina dětí, které mají problém a vytvoří si závislost na počítači, buď přichází z rodiny která je nějakým způsobem narušená – například je v ní jen jeden, nebo žádný rodič – nebo si rodiče myslí, že je to normální a sami čumí do obrazovek od rána do večera. Takže proboha, dělejte to pro své děti, když ne pro sebe.

Je to jako kouření. Dříve jsme si mysleli, že kouření je v pořádku. V ordinaci mám dokonce zarámovaný plakát z 50. let, kde kouří dva lékaři Camelky. Pod tím je nápis: „I lékaři kouří ty nejlepší cigarety.“ Vše je relativní. Doufejme, že v budoucnu vyjdou nějaké přísnější stanoviska k počítačům.

Když je výchova normální a vybalancovaná, tak se dítěti před spaním čtou pohádky a mobil k tomu není potřeba. A když dítě uvidí mobil, tak mu rodič vysvětlí jak to je. Ovšem později k tomu bohužel musí dojít. Když to musí být, tak dítě může dostat mobil v osmi letech, ale jen na hodinu denně a musí u toho být supervize. Znám spoustu rozumných rodin, které se tímto řídí. Dítě pak rychle pochopí, že je to klam. Některé děti se dokonce začnou mezi sebou chlubit, že si dopisují písemně, a umí vysvětlit, že jsou vlastně lepší. Takže je dobré používat pozitivní odměny, nikoliv trestání, nebo výhrůžky a hlavně vysvětlovat proč to tak má být.

Děti by měly psát rukou. Je to velice důležité pro vývoj mozku a má to obrovský neurologický smysl

Martina: Psát dopisy, psát rukou, to zní už téměř jako z Jane Austenové. Dnes se dětem usnadňuje prakticky všechno. Dokonce i psaní, takže se vymýšlí jiný druh písma, aby to bylo pro děti jednodušší. Je to v pořádku? Nebo je to jedno, hlavně ať píší rukou?

Martin Jan Stránský: Měly by psát rukou a pokud tomu tak bude, tak doufám, že budou psát slova a písmena. To je velice důležité pro vývoj mozku, protože používání ruky a psaní je jako používat slovník, protože slovník úzce souvisí s tím, kolik je toho člověk schopen vstřebat a jakým způsobem o něčem přemýšlí. Všimněme si, že když děti učíte počítat, tak to malé děťátko se tam posadí a řekne 1, 2, 3, 4 a co je další? Dítě se podívá na ruku, začne se dívat na palec, pak ukazováček, třetí, čtvrtý prst, pak zvedne malíček a řekne 5. Je to vizuální a je to manuální. Používání ruky má obrovský neurologický smysl.

Martina: Jedním z názorů je, že sociální sítě destabilizují běžné prvky jako jsou čas, rutina, tempo. Ale my jsme vlastně pyšní na to, že nemáme stereotypy, že jsme flexibilní a že žádný následující den není stejný jako ten včerejší. Co tato skutečnost, že neuznáváme rutinu, dělá s dětmi?

Martin Jan Stránský: Děti se na monitory dívají jako na zdroj zábavy a dopaminu. Takže nepřemýšlí nad tím, že jsou dobří, když umí dělat pět nebo šest věcí najednou. A ono to tak navíc ani není. Většinou zůstávají v jednom korytě, když mezi sebou neustále textují. Jedna šestnáctiletá slečna si za den vymění tisíc textů, 500 ven a 500 dovnitř. Nezbývá jí tak čas na hry, zatímco její přítel hraje několik hodin denně hry. Mozek dokáže dělat vždy pouze jednu věc.

Martina: To jste mi vzal hračky. I ženský mozek dokáže dělat najednou pouze jednu věc?

Martin Jan Stránský: Ženský mozek je lepší v tom, že dokáží věci integrovat rychleji. Ženy jsou obecně řečeno lepšími pozorovateli než muži. To, že dovedete dělat „tři věci najednou“ znamená, že dokážete jen žonglovat se třemi věcmi najednou, ale nikoli, že budete rozumět třem věcem líp.

Komu v baru u kávy zazvoní mobil jako prvnímu, ten platí účet

Martina: Existuje mnoho filmů, které se zabývají budoucností na pomezí sci-fi. A často pracují s modelem, že se společnost rozdělí. Jedna část poslechne mozek, který chce teplo, pohodu, klid, cukr a jde za tím, kdo mu to nabízí. A z druhé se stane jakási katakombální skupina, která na to nepřistoupí. Je toto podle Vás reálná vize jak by moderní společnost mohla vypadat?

Martin Jan Stránský: Nevím. Otázkou je, co myslíte slovem „nepřistoupí“ v tom smyslu, co tedy bude místo toho. Ale něco podobného se již děje třeba na úrovni kultury u kávy. Skupina pěti lidí v New Yorku si dá v baru mobily na stůl a komu ten mobil zazvoní jako prvnímu, ten platí účet.

Martina: Albert Einstein řekl: „Technologie zničí lidstvo. To je to jediné, co může zničit lidstvo, protože ze všeho ostatního se dostaneme. Dostaneme se z eboly, moru, atomové války, ale jakmile budou všichni závislí na technologiích a někdo jen vypne proud, tak to začne.“ Vy, pane profesore jste Einsteina doplnil. Moc Vám děkuji za to, že jste nám otevřeně řekl, jak vidíte nejenom náš mozek, ale také svět který si připravujeme. Moc děkuji.

Martin Jan Stránský: Děkuji, bylo mi ctí.

Všechny příspěvky s Martin Jan Stránský

Diskuze:

  1. Děkuji za úžasný rozhovor. Těším se na další setkání s panem doktorem někdy příště. Byl to zážitek. Pan Strásný pojmenovává věci jasně a věcně, neschovává se za klišé a politickou korektnost. Jeho varování před riziky závislosti na internetu a moderních technologiích jsou jasná a pro mne poučná. Děkuji a ať se vám daří.

Napsat komentář