Jan Štrobl
Jan Štrobl

Jan Štrobl 1. díl: Stav lesů v České republice je katastrofální

K nejkrásnějším zážitkům, alespoň pro většinu lidí, patří pobyt v lese. Těžko najít něco jiného, co dokáže člověka tak uklidnit a psychicky srovnat, jako právě les. S lesem jsme spřízněni, což většina z nás ještě stále vnímá, a proto nás skutečně dokáže uzdravovat. Logicky na nás ale léčebně může působit jen tehdy, pokud on sám je zdravý. Právě to se v posledních letech příliš nedaří. Stále větší část lesů churaví – a nejen to. Umírají. Příčinou je malý brouk, kůrovec.

Příroda

Délka: 33:02
Datum: 13.8.2019

Přehrát pořad

Asi si ještě všichni pamatujeme na dobu před pár lety, kdy byl lýkožrout smrkový hlavní postavou zpravodajství. Vzpomeneme na rozdělení odborné i laické veřejnosti na dva tábory – kácet, nebo nekácet. A také si snadno připomeneme proklamace některých ekologů, aby se s kůrovcem nic nedělalo, že si příroda poradí a že se to všechno spraví tak nějak samo. Nespravilo – a je to naopak stále horší. Mnohonásobně horší. Mají naše lesy v současné podobě ještě nějakou šanci? Jaké jsou možnosti a jak bude vypadat les, který jsme tak důvěrně znali, za pár let? Právě o lese a o tom, jaká může být jeho, a tím pádem i naše budoucnost, si dnes povídáme s lesním inženýrem Janem Štroblem.

 

Martina: Ještě doplním, že pan Štrobl je lesní inženýr, který byl více než 30 let zaměstnán Státními lesy ČR, či Vojenskými lesy, a pracoval jako polesný nebo lesní správce. Tak, pane inženýre, pojďme si na začátku co nejpřesněji vysvětlit to nejdůležitější. V jakém zdravotním stavu, v jaké kondici, jsou lesy dnes?

Jan Štrobl: Zdravotní stav lesů v celé naší republice dospěl do úplné katastrofy. To už není kalamita, ale naprostá katastrofa. Když si vezmeme jenom rok 2018, bylo napadeno na 20 milionů kubíků dřeva po celé naší republice.

Martina: Jen za jeden rok.

Jan Štrobl: Jen za jeden rok. A v letošním roce očekáváme, že půjde o 40 až 50 milionů kubíků, tak rychlý to má nárůst. Když si to všechno vezmeme, tak kůrovec je opravdu nebezpečný škůdce. Nejedná se přitom pouze o jeden druh, ale o více druhů kůrovce: lýkožrout smrkový, potom lýkožrout menší, lýkožrout severský, který se sem dostává z tajgy, a k tomu se připojuje ještě lýkožrout lesklý. Takže všichni tito lýkožrouti, a je jich ještě daleko víc než tyto druhy, které jsem vyjmenoval, působí na zdravotní stav lesů.

Martina: Více jak 30 let jste pracoval v lesnictví. Byla situace někdy tak špatná?

Jan Štrobl: Ano, také se vyskytovaly kalamity. Samozřejmě, vždy to je záležitostí lesníka, to znamená, že pokud někde vznikla kůrovcová kalamita, tak to vždy bylo pro zanedbanou ochranu lesa na daném lesnickém úseku, kde se lesník málo staral, málo hlídal, nedodržoval sanitární minimum. To znamená čistotu v lese po těžbách, nebo když třeba vítr zlomil, vyvrátil nějaký smrk, a on to včas neuklidil, nechal tam namnožit tohoto brouka a v následujícím období si toho nevšímal. Potom se tento brouk vyvíjí geometrickou řadou a vzniká kalamita.

Martina: Bylo to někdy v historii tak zlé?

Jan Štrobl: Bylo. Historicky se o kůrovci poprvé mluví možná v polovině 18. století v oblasti Harzu v Německu, kde jim působil škody. Bylo to tenkrát ještě na lesích, které nebyly tolik ovlivněny lidskou rukou, tedy přeměné na smrkové monokultury. A od té doby se lesníci s kůrovcem potýkají.

Martina: A když to tehdy bylo tak zlé, jak to zvládli?

Jan Štrobl: Když budu pokračovat dál, tak jak jsem řekl, jde vždy o zanedbání lesníka, lidskou činnost, kdy se nedodržuje ochrana lesa. Uvedu dva příklady. Skončila první světová válka a asi deset let trvala v Evropě i v našich zemích mnišková kalamita.

Martina: Bekyně mniška?

Jan Štrobl: Bekyně mniška, ano. Ono je mnišek více, třeba bekyně zlatořitná, bekyně velkohlavá, a kalamitu způsobily všechny bekyně, a trvalo 10 let, než to lesníci zastavili. Po 2. světové válce přišla zase kůrovcová kalamita, která zničila kolem 40 milionů kubíků v Evropě – a bylo to také záležitostí válek, kdy nic nemělo svůj řád. Císař za 1. světové války vzal všechny lesníky do války a tím pádem se tyto čtyři roky války nemohli starat o lesy. A tím vznikla mnišková kalamita. Za 2. světové války, která trvala zhruba šest let, zase lesníci nepracovali v ochraně lesa asi tak správně, jak by se mělo, a tím opět vznikla kůrovcová kalamita. A v roce 1947 přišel jeden z nejhorších přísušků minulého století.

Oteplování planety s kůrovcem nemá vůbec nic společného, je to jenom zástěrka toho, že se o les správně nestaráme

Martina: Co to jsou přísušky?

Jan Štrobl: Přísušky jsou sucho. Takové sucho, kdy tenkrát v 47. roce nenarostlo ani obilí. A to vše ještě umocnilo. Nedá se to srovnávat s dnešní dobou, kdy se bavíme o oteplování planety, které s kůrovcem nemá vůbec nic společného, pokud dodržujeme ochranu.

Martina: To znamená, že teorii, že za to mohou klimatické změny, považujete za zástěrku, za berličku?

Jan Štrobl: Ano, samozřejmě, že je to zástěrka, a nic jiného. A řeknu proč – protože kůrovec vzniká vždy od jednoho stromu. My lesníci rozlišujeme tři stavy množství kůrovce, který se v lese vyskytuje. Rozlišujeme základní stav, zvýšený stav a kalamitní stav. Vždy se snažíme o to, nebo snažili jsme se ještě v době, kdy lesnictví fungovalo, abychom udržovali kůrovce v základním stavu, což je stav neškodný.

Kůrovce z lesů nikdy nevymýtíme, je to hmyz, který má obrovskou reprodukční schopnost, a my nejsme schopni ho nikdy vymýtit úplně tak, že by neexistoval. Takže vždy existovat bude, ale musíme ho držet na takovém stavu, aby nám nezačal působit škody v lese. To, že nám sem tam zničí nějaký strom, je normální věc. A stromy nepadnou jenom kůrovcem, ale i různým jiným hmyzem, a taky kvůli různým houbám, nebo v důsledku biotických činitelů, jako je vítr, mráz, námraza, sníh. Takže existuje spousta škodlivých vlivů na les – a kůrovec je jedním z nich.

Martina: Pane inženýre, četla jsem zprávu, kterou jste poslal všude, kam se dalo: v jakém stavu jsou naše lesy a v jakém stavu budou. Tedy pokud budeme pokračovat v jejich ochraně a v likvidaci kůrovce tím způsobem, jakým postupujeme dnes, tak že nás čeká stále se rozšiřující kalamita. Potíže s kůrovcem, jak jste sám říkal, tady byly vždy. Ale pak jste řekl větu: „Ještě v době, kdy lesnictví fungovalo.“ Kdy to bylo? Protože našinec, laik, má pocit, že stále existují Lesy ČR, že stále lesnictví funguje. Tak kdy to bylo, kdy fungovalo, a kdy, podle vás, fungovat přestalo?

Jan Štrobl: Dobře. Jen ještě předtím řeknu jednu věc, aby si posluchači nemysleli, že jsem nějak politicky založený, protože jsem lesník, a žádný lesník, který pracuje s přírodou, nemůže být politikem, jestli chápete, protože pracuje s přírodou, která prožila třeba 4, 5 režimů.

Hlavní zlom byl založení Národního parku Šumava, kdy se přestala dělat ochrana lesa proti kůrovcům. V současné době je na Šumavě zhruba 300 km čtverečních uschlých původních lesů.

Martina: Tady se skutečně nedá stihnout nic za čtyři roky do příštích voleb, viďte?

Jan Štrobl: Čtyři roky, to není žádná doba, a nechtěl bych, aby posluchači měli dojem, že straním nějakému režimu, který panoval předtím, že straním třeba Franzi Josefovi v Rakousku-Uhersku, nebo že kapitalistickému ČSR, které trvalo asi 20 let, nebo třeba socialismu, který trval asi 41 let.

Martina: A který jste v práci po dlouhou dobu zažil.

Jan Štrobl: Zažil jsem tam polovičku svého života, ale když budu tedy něco chválit, tak ať to nikdo nebere politicky, takhle jsem to myslel.

Martina: Nebudeme, slibuji.

Jan Štrobl: Protože do té doby opravdu lesníci dělali tu lesařinu na vysoké odborné úrovni.

Martina: Do které doby?

Jan Štrobl: Do sametové revoluce, musím říct.

Martina: To je zlom, rok 89, 90?

Jan Štrobl: Ano. Hlavní zlom, který přišel, bylo založení Národního parku Šumava. Tam se poprvé přestala dělat ochrana lesa proti kůrovcům. Za dobu trvání národního parku, což není ještě ani 30 let, to mělo nějakou setrvačnost, protože ještě v roce 93 se tam lesníci dokázali proti kůrovci bránit. Ale potom to přestalo, přestala ochrana lesa a v současné době je na Šumavě zhruba 300 kilometrů čtverečních uschlých původních lesů – a to není málo. Když to vezmu na kubíky, tak za tu dobu uschlo, při průměrných zásobách, asi 800 kubíků na hektar, což je nějakých 25 až 30 milionů kubíků dřeva, které na Šumavě uschly. Uschly, nebo byly vytěženy, beru to všechno dohromady, protože něco taky vytěžili úmyslně. Takže to je to, co v parku za tu dobu zmizelo.

Když jdete proti proudu Vltavy, tak nalevo jsou uschlé lesy Šumavy zdevastované ochranářskou činností, a napravo Boubín, kde se hospodaří normálně a jsou bez kalamity

Martina: Mluvíte o Národním parku Šumava, protože tato oblast byla vašim revírem. Ale jak jsou na tom ostatní oblasti ČR? Jednak s ochranou proti kůrovci, a jednak se stavem kůrovce a porostů?

Jan Štrobl: Řeknu to úplně jednoduše. Každému povídám: „Seberte se a jeďte proti toku Vltavy, protože ta zhruba dělá hranici – už někde od Volar – národního parku, a dívejte se nalevo a napravo. Nalevo máte uschlé lesy, totálně zdevastované ochranářskou činností a napravo, kde zasahují z pohoří Boubína a Bobíka. Tam se normálně hospodaří a nemáte tam žádné kalamity.

Martina: To znamená, že doktrína, kterou zastává Národní park Šumava, nechat přírodu, ať si poradí sama, nekácet, nechat kůrovce být, příroda je přece silná, ona dokáže fungovat – že toto dovedlo Národní park Šumava tam, kde teď je?

Jan Štrobl: Příroda si samozřejmě pomůže sama, ale příroda si pomůže, i když vybouchne Černobyl, rozumíte? To si také příroda pomáhá sama. Ale proč my jsme to museli v takovýchto cenných porostech nejdřív nechat uschnout?

Martina: Proč?

Jan Štrobl: Ne, já se ptám.

Martina: Já také.

Jan Štrobl: To se ptám právě já: proč jsme to museli nechat uschnout, aby nám tam znovu rostly nepůvodní smrky? Nejdříve se říká, že se tam vytvořily smrkové monokultury, což se hlásalo v parku. Tak se nechaly tyto smrkové monokultury uschnout. Řeklo se, že to je dobře. A teď tam rostou znovu smrkové monokultury, ale z jakého semene? Ze semene, které tam naházely nepůvodní smrky. Ono to má totiž svoji historii, protože za Rakouska-Uherska se o Šumavu starali Schwarzenbergové, tedy z hlavní části. A ti byli velice osvíceným rodem, a tak vytvořili Schwarzenbergský kanál, který dělal inženýr Rosenauer, byl dokončen v roce 1793. Ten zásoboval Vídeň a naše vnitrozemí, Prahu, dřevem. A Schwarzenbergové věděli, že nějaký buk by jim tam nedoplaval, ani těžká jedle. Tak všechny své pralesy začaly předělávat na smrkové monokultury. To nebyla záležitost jen naší republiky, která v té době ani neexistovala, protože jsme patřili pod Rakousko-Uhersko, ale byla to tehdy záležitost celé Evropy.

V roce 1868 a 26.10. 1870 přišly dvě větrné kalamity na Šumavě, které způsobily polomy, byly to kalamity srovnatelné možná s naším Kyrilem, což je teď nejznámější vichřice, co tady byla. Ty způsobily polom, který se včas nezpracoval, tehdejší vesnice pracovaly pouze s ručními pilami a kobylkami, nic jiného v té době neměly. A během dalších deseti let přišla kůrovcová kalamita, která doklepla všechny ostatní lesy. V té době měl na Šumavě smrk zastoupení zhruba do 40 procent. Ostatní dřeviny byly jedle, buk, javory, jilmy, možná nějaká lípa, to znamená, že to byly smíšené pralesy. Ale Schwarzenbergové, protože byli také obchodníci, tak když vymizel z porostné skladby smrk, zbytek dokáceli a zasázelo se to smrkem, semena sháněli ze všech možných koutů Evropy. Tehdy ještě lesařina nebyla na takové dobré úrovni, aby vybírali geneticky vhodné smrky pro určité lesní vegetační stupně, například podle nadmořské výšky a klimatu.

O přírodu se dnes starají lidé, kteří nemají potřebné vzdělání

Martina: Když se podívám na Národní park Šumava, o kterém říkáte, že svým hospodařením dovedl Šumavu na práh katastrofy, a že vedle je Boubín, který spravují Lesy ČR – a tam kůrovec zatím nezvítězil, tak v čem se zásadně liší tato hospodaření?

Jan Štrobl: V první řadě v tom, že se vůbec proti kůrovci nepostupuje. Veřejnost je mystifikována našimi médii a tím, co se dnes razí, protože o přírodu se začali starat lidé, kteří k tomu vůbec nemají vztah. Když si vezmete, kdo má dneska hlavní slovo v médiích? Lesnický expert pan Bláha z Duhy, což je veterinární doktor. Nebo si vezměte, kdo dělá ředitele národního parku – geograf. To nejsou lesníci, kteří by měli vztah k přírodě a k lesu. Pro ně les neznamená vůbec nic. Například kdybych si třeba já udělal nějaké školení na veterináře, tak nemohu jít operovat kočku. Za svůj život jsem vyvrhl spoustu zvěře, dovedu to, rozumíte, dovedl bych ji i zašít, protože babička mě naučila štepovat, ale ta kočka by po mně nechodila. Na to opravdu musím být odborně vzdělaný. A tito lidé, kteří opravdu nemají finální vzdělání, se dnes starají o přírodu, a v tom je celý zakopaný pes.

Martina: Řekl jste a napsal: „Žádný z předchozích režimů nikdy nepřipustil nějaké aktivisty, či ochránce bez vzdělání, k tvorbě, výchově, ošetřování a ochraně lesa. K tomu, aby se o lesy starali. Proto také byly v roce 89 předány lesy zdravé a nenarušené.“

Jan Štrobl: Ano, to je naprostá pravda. Na to jsem poukazoval právě před chvílí. Pokud se o to začnou starat lidé, kteří nemají odborné znalosti, tak je potom konec. Nevím, jak jinak bych to řekl. Musíme si uvědomit, že oni dnes říkají jednu věc, totiž že: „Lesáci, jak přijde kůrovec, tak kácí dřevo, okamžitě chtějí kácet.“ My si ale musíme uvědomit, že když děláme ochranu lesa, když dodržujeme čistotu lesa a najdeme napadený strom, tak ho okamžitě vykácíme a uděláme nějaký obranný postup, protože lesáci znají několik obranných postupů proti kůrovcům. A díky tomu se kůrovec dál nerozmnoží a nenapadne další stromy.

To samé je třeba u používání chemie – dnes se řekne, že by někdo chtěl používat chemii proti kůrovci a je z toho velký humbuk, jak jsou lesáci špatní, že by chtěli postupovat chemicky. Jenže v současné době to jinak nepůjde, pokud chceme zastavit kůrovce. A já řeknu, proč to nejde. Musíme si to říct z hlediska biologie toho brouka a řeknu to tak, aby tomu každý porozuměl.

Jak jsem říkal, začíná to všechno jedním, jediným stromem. To znamená, že kůrovec v lese napadne nějaký oslabený strom. Když je v základním stavu, tak nikdy nenapadá zdravé stromy, to je pravda. Ale v lese máte spoustu stromů, které jsou také různým způsobem nějak oslabené – buď jsou nějak poškozeny, nebo přijde námraza a zlomí jim vrchol, může se stát cokoliv. Může tam být pokles spodní vody, nějaký přísušek v daném roce a strom je oslaben. Kůrovec ho napadne, vyrojí se na něm a namnoží, pak napadne další stromy v nejbližším okolí a tam už nerozlišuje, jestli je strom oslaben nebo nikoli, už napadá normální, zdravé stromy.

Jenom pro ilustraci: pokud necháme z jara vylítat jeden jediný strom, ve kterém od minulého roku máme vyvinutého brouka, který tam přezimoval, tak napadne v prvním rojení – většinou kůrovci dělají zhruba tak, když je dobré počasí, až tři rojení v průběhu roku – tak napadne v druhém stádiu, v druhém rojení 5–10 stromů, průměrně asi 7. A z těchto sedmi napadne 49 stromů, když se potom vylíhne.

Martina: Ano.

Jan Štrobl: No, a když opět vylítá na třetí rojení, tak už napadne 343 stromů. A když my toto vše necháváme být, neuděláme proti tomu žádnou ochranu, tak to postupuje dál. V dalším roce napadne na začátku 2541 stromů a pokračuje dál a už to je 117 tisíc, tedy na konci druhého roku máte napadeno zhruba 120 tisíc stromů, to znamená po šestém rojení kůrovce během dvou let.

Když to vezmu na hektary, tak v prvním roce z jednoho stromu bude zhruba tři čtvrtě hektaru uschlého lesa. A když to všechno necháme být, tak v druhém roce už vám vzniká zhruba 200 hektarů zničeného lesa a to z jednoho jediného stromu. A teď si vezměme – když už jsme v takovémto stavu, když je to takto rozběhlé, jak potom budeme chtít takovýto kalamitní stav zastavit?

Martina: Jak?

Jan Štrobl: Musíme potom opravdu za velkých finančních obětí použít chemii.

Za sucho posledních tří let má lví podíl zničená Šumava, kde se dříve, když ještě byly na hřebenech lesy, srážel vlhký atlantický vzduch a probíhal malý vodní cyklus. A větry to pak zanesly do vnitrozemí. Dnes Šumava naopak brání přístupu atlantického vzduchu do vnitrozemí.

Martina: A asi i ekologických…

Jan Štrobl: Ekologických taky samozřejmě, protože s chemií neničíme jenom kůrovce, ale i užitečný hmyz, který kůrovce napadá, který nám trochu pomáhá, ale nedokáže to sám zastavit. Když bychom včas vykáceli onen první strom a nenechali to dva roky takto běžet, tak nemusíme používat žádnou chemii. A proto to národnímu parku vyčítám. Když si vezmete, že za dobu existence národního parku máme pryč zhruba na 300 km čtverečních, to je 30 tisíc hektarů lesa, tak to je přece ekologická katastrofa.

A řeknu proč ještě. Protože les, to jsou obrovské a účinné chladicí systémy, o kterých se vůbec neví. Řeknu jen jednu věc: podívejte se na internetu, pokud posluchači toto poslouchají, jak pan docent Jan Pokorný velice pěkně a výstižně mluví o Šumavě a naší republice, o vlivech přírody, lesů na počasí (pokud lesy existují nebo nikoli). Vzpomíná tam třeba, když Kolumbus, který byl v roce 1493 v Americe, objevoval Ameriku, tak si napsal do deníku, že na Jamajce, kde byly stromy, každý den prší. A říkal: „Takhle pršelo na Japonských ostrovech taky, než je vykáceli.“ A protože na Jamajce byli stromy, tak ty nasávaly vlhký oceánský vzduch, vytranspirovali ho, udělala se oblaka a vypršelo to. Říká se tomu malý vodní cyklus. A o tohle všechno jsme na Šumavě přišli. Dnes máme obrovskou hráz teplého, stoupavého vzduchu na hřebenech, co tam jsou po ochráncích Šumavy, na hřebenech, které jsou dnes bezlesé a rostou tam jenom nějaké nárosty, které nejsou ještě ani zapojené, takže z toho vyzařují velké stoupavé vzdušné proudy. A to pan docent Pokorný velice krásně popisuje.

A pro letce, kteří lítají s větroni, říká: „Když letíte nad plochou, která je pokrytá lesním porostem, tak máte klídek, letíte pěkně. Ale přiletíte nad louku, nad nějakou paseku, nebo nad oblast, kde máte tyto soušky, a tam dostanete okamžitě ránu, protože to je rychlost několik metrů za sekundu, jsou tam prudké vzdušné proudy, které dokážou letadlo převrátit. A toto jsme dokázali za necelých 30 let působnosti parku.

A řeknu ještě druhou věc, o které jsem přesvědčen. Totiž že na suchu posledních tří let, co máme přísušky v celé naší republice, má lví podíl Šumava. Protože když se dnes podíváte na jakoukoliv předpověď počasí, tak odkud foukají větry? Z Německa k nám. Nefoukají od nás do Německa, převážnou část roku fouká vítr z Německa k nám, a to je vlhký vzduch z Atlantického oceánu, vlhký oceánský vzduch, který sem jde. A dříve, když byly na hřebenech Šumavy lesy, tak to Šumava vyčesávala, vysráželo se to a probíhal malý vodní cyklus, byly mlhy, rostly hříbky a podobně. A větry to pak zanesly dál do vnitrozemí, kde se to také vypršelo. A dnes? Dnes to nemáte. To znamená, že Šumava naopak brání přístupu atlantického vlhkého vzduchu k nám do vnitrozemí. O tom jsem osobně přesvědčen. A pan docent Pokorný právě toto vzpomíná.

Martina: A kromě toho se v tomto větru docela dobře lítá kůrovci ze Šumavy dál do vnitrozemí.

Jan Štrobl: Ano. To víte, kůrovec je sám o sobě velice špatný letec, a aby někam dolétnul, tak je to většinou řádově v jednotkách kilometrů. Ale zde vzniká jiná problematika. Při druhém rojení kůrovec už většinou napadá koruny stromů, zatímco při prvním z jara napadá spíš kmeny. Při druhém rojení, které probíhá v červnu a v průběhu července, podle toho, jak se vyvíjí počasí, už je teplo a on je vynášen vzdušnými proudy o rychlosti zhruba jednoho metru za sekundu, proti čemuž už je bezmocný.

Martina: Tak jsem to myslela. Veze se.

Jan Štrobl: Je vynášen vzdušnými proudy do velké výšky, a vítr fouká do vnitrozemí. Už vloni jsem písemně uvedl, že jsem přesvědčen, že třeba v Jeseníkách, kde dnes vznikla obrovská kalamita, v podhůří Jeseníků a na Bruntálsku, Českomoravské vrchovině, kde to je dnes všechno spálené, shořelé, to mohlo také započít šumavským broukem, vypěstovaným v Národním parku Šumava.

Martina: Asi ale pro to nemáte nějaké vyložené důkazy, studie.

Jan Štrobl: Mám. V roce 2008 jsem byl v Kanadě a v Americe. V Kanadě jsem projel dva státy, Britskou Kolumbii a Albertu, v USA 10 států, v oblasti Skalistých hor prakticky od Vancouveru na hranicích USA, až po Nové Mexiko. Američani se tam potýkají také s broukem, kterého mají na borovicích, jmenuje se Dendroktonus panderosae a nemá český název. V roce 2008 uváděli jak Američani, tak Kanaďani přes milion hektarů napadeného, zničeného lesa tímto kůrovcem. Dnes už Kanada uvádí 18 milionů hektarů a Američani zhruba taky tak. To vlastně uvádí jenom Britská Kolumbie a teď, kde je Alberta. Alberta má třeba jen 6 milionů hektarů těchto borových lesů.

Martina: A to myslíte, že se k nim tento brouk přenesl také vzdušnými proudy?

Jan Štrobl: Ano.

Martina: To oni vědí?

Jan Štrobl: A právě američtí a kanadští vědci už loni zveřejnili, že jsou prokázány přenosy kůrovce i přes hřebeny Skalistých hor, podle větru až více než na stovky kilometrů daleko. To znamená vzdušnými proudy. Takže toto vše už je zveřejněné, prokázané.

Martina: Pane inženýre, děkuji za vaše velmi zasvěcené vyprávění.

Jan Štrobl: Já děkuji vám za tuto možnost souvisle o tom mluvit.

Diskuse

Přidat komentář
  1. Miroslav napsal:

    Rozhovor je plný mýtů, které spolehlivě vyvrací Biologické centrum AV ČR. Jeho členy jsou i profesoři a docenti lesnictví.
    Viz https://www.bc.cas.cz/novinky/detail/5002-dvanact-mytu-o-sumave/?fbclid=IwAR1mxewFzN7bgIJBtwuQlKkU6NnDFENCG41hBJ3Aj4tHzp2nYhRaRhkjmY4

  2. ZdeněkJ. napsal:

    Jenom upřesnění jak to bylo s obilím v roce 1947:
    Důsledky sucha v roce 1947 byly mnohem hrozivější, než se původně čekalo. Kvůli katastrofální neúrodě vázlo zásobování základními potravinami. V některých oblastech Slovenska hrozil hladomor.

    Situace využili ve svůj prospěch komunisté. Ministerský předseda Klement Gottwald vyjednal se Stalinem mimořádné dodávky obilí ze Sovětského svazu.

    Citace z https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pametnikum-letosni-sucho-pripomina-rok-1947-tehdy-se-promitlo-i-do-politiky-_201508130500_mhromadka

  3. Jan Štrobl napsal:

    AB napsal:
    28.8.2019 (20:08)
    18 mil. km2 napadených lesů v USA a dalších 18 mil. km2 v Kanadě je nesmysl, protože 18 mil. km2 je celková plocha obou států dohromady.
    —————————–
    Ano, máte naprostou pravdu, mělo být řečeno hektarů. V r.2008 udávala Kanada i USA shodně po 1 miliónu hektarů uschlého lesa, v letošním roce Kanada udává již 18 miliónů hektarů. V USA obdobné.

  4. Petr Ellhenicky napsal:

    I na zdejších komentářích je znát, kdo lesu rozumí a kdo je „panelákový ochranář“. Za všechno mohou „soudruzi“ kteří rozhodli o sázení smrku. Názor IQ tykve. Pravda je ta, že do roku 89 všechno mělo svůj řád a byli lidi jak na těžbu, tak i na pěstební činnost. Dneska není ani dost lidí s veškerou technikou, aby stačili kácet a zpracovat usychající stromy. Kde jsou ti „ochranáři“ nyní, když se přivazovali, za přítomnosti televizních štábů k usychajícím stromům na Šumavě?

  5. Richard Kovařík napsal:

    Vážím si odhodlání Ing. Štrobla vyjádřit svůj názor k situaci v lesích ČR. Přes některé zjednodušení, jistě způsobené šíří tématu a formou zamýšleného apelu, je jedním z mála, který se otevřeně vyjádřil k současnému, alibistickému házení problému s kůrovcovou kalamitou na klimatickou změnu-oteplování. Dle mého názoru správně vidí hlavní příčinu ve změně osvědčeného způsobu hospodaření, běžného v celé střední Evropě, dávající práci celým generacím místních lidí, umožňující rychlou reakci na potřebu ochrany lesa, možnost tzv. nepřetržitého, trvalého obhospodařování lesa, včetně celkového zlepšování stavu lesa / postupné změny v zastoupení dřevin, věkové struktury porostů …/. Nepochybně kalamitě napomáhá neschopnost malých vlastníků hospodařit ve svém lese / plnění povinností ohledně ochrany lesa daným zákonem o lesích/, nemožnost /neschopnost/ státních úřadů vynutit si plnění těchto povinností a minimální podpora tohoto hospodaření ze strany státu. O vlivu různých skupin , které ve svém „svatém“ nadšení pro „přírodní procesy“, návrat „divočiny“ a mnohdy až nepochopitelnou nenávistí k lesnickému hospodaření, poškozují celá území s původně stabilizovaným lesem, kde při odborném, lesnickém hospodařením mohly vznikat tolik požadované odolnější lesy, plnící vedle hospodářských i potřebné enviromentální funkce a to bez obrovských ztrát a nákladů, nelze pochybovat . Bohužel situace v kůrovcové kalamitě se zhoršuje a účelné změny potřebné ke změně nejsou v dohledu.

  6. AB napsal:

    18 mil. km2 napadených lesů v USA a dalších 18 mil. km2 v Kanadě je nesmysl, protože 18 mil. km2 je celková plocha obou států dohromady.

  7. Jarda napsal:

    Ondra napsal:
    27.8.2019 (16:24)
    To je opravdu vtipné, lesáci jsou podle rozhovoru jediní, co mají vztah k přírodě, a tedy lesu a stromům nejlépe rozumí. To je teda logika.

    Kdo by měl lesům rozumět, když ne lesáci? Podle tvojí logiky asi lesům líp rozumí elektrikář nebo lékař, že jo. Díky takovým jako ty jsou dneska lesy totálně v hajzlu!

  8. Nobody napsal:

    Á … pán bude asi nejspíš Pražák (ad „nenamastěj“).
    A soudruhů má plnou držku – asi to psal v kavárně, ne?

  9. Ondra napsal:

    To je opravdu vtipné, lesáci jsou podle rozhovoru jediní, co mají vztah k přírodě, a tedy lesu a stromům nejlépe rozumí. To je teda logika. Stav našich lesů se rapidně a dlouhodobě zlepší až se přestane vyučovat na lesáckých školách tzv. lesnická demence, o které si naši lesáci bláhově myslí, že je nejlepší na světě a ještě se tyhle „moudra“ snaží vyvážet do jiných států.

  10. Ing. Ladislav Procházka napsal:

    Plně souhlasím s konstatováním Ing. Jana Štrobla, že do roku 1989 byl v lese daleko větší pořádek. Bylo to dané tehdejší organizací Státních lesů. Byly Krajské správy lesů a Lesní závody. Tyto závody měly své stálé dělníky v pěstební a těžební činnosti, režijní potahy, traktory a nákladní auta na odvoz vytěženého dříví, což vše bylo operativní. A tak si závody vytěžené dřevo i prodávaly. V případě poptřeby si závody a kraje vypomáhaly, vypomáhali brigádníci. Na polesích nikdo nevěděl, kdy přijde kontrola ze závodu, kraje, okresu či ministerstva a běda, kyž zjistila v lese kolo vylétlého brouka. Nynějšímu špatnému stavu lesa pomáhají léta i někteří drobní soukromí neosvícení majitelé. Daleko největším zlem po roce 1989 jsou ale nutná neoperativní výběrová řízení. Tak jako i v jiných oborech provedená reorganizační opatření podle mého názoru sloužila k tomu, aby si někdo snáze pomohl k penězům. Velké zlo je i to, že je dovoleno, aby do problematiky v lese mohli hovořit různí Bursíkové………..
    Táta byl hajnej, od patnácti let jsem chodil likvidovat jednotlivé stromy napadené kůrovcem, takže vím jak se to hlídalo…….

  11. Anonym napsal:

    Nadbytek dřeva na trhu snižuje jeho cenu. Takže houfné kácení výrobci a obchodníci nevítají.

  12. Jaroslav napsal:

    Před 60-ti lety jsem s rodiči bydlel asi 6 km od Karlovy Studánky.Otec-soukromý zemědělec a jemu podobní velmi rychlůe reagovali na požadavky tamních lesníků s cílem odstranit kůrovce v případě jeho výskytu. Neby žádné motorové pily, traktory – všechnu ruční pilou a pouze za pomoci koní-výsledek – kůrovec byl likvidován natolik, že se nevyskytl v takovém rozsahu jako nyní. Současná doma – lesník sedí za počítačem a ani neví, že má v lese kůrovce. Je to velmi smutné a skutečnost popisu autor článku naprosto věrohodně fundovaně

  13. Jan napsal:

    V pořadu se říká – nedívejme se politicky. Problém smrkových monokultur je starý více než 200 let. Za tu dobu se vystřídal feudalismus, kapitalismus, socialismus a dnešní „demokratická“ doba. Všechny předchozí režimy dovedly s kůrovcem bojovat a udržet ho v přijatelných mezích. Až při současném režimu po transformaci lesnictví v r.1992 dochází ke kalamitním žírům a zkáze lesů. To o něčem vypovídá.

  14. Marta Pavlová napsal:

    Pracovala jsem několik let v lese a když vidím dnešní hospodaření je mi do pláče. Stále se hlídal stav brouka, lapáky i lapače se instalovali podle potřeby. Všichni mají plnou pusu ekologie, ale zajímalo by mne kolik těch pseudoochránců ví co je sakovák nebo sekeromotyka, nemluvě o tom zda jí někdy drželi v ruce. S panem inženýrem naprosto souhlasím, myslím že nejsem sama.

  15. Karel napsal:

    Také mám takový pocit…

  16. Tom napsal:

    Kůrovec je problém jehličnatých lesů. Základní problém tedy je pěstování smrku v nevhodných podmínkách a monokulturách. V ČR by měl být smrk pouze v nejvyšších zónách českých hor. Plán na prosazování monokultur listnáčema vznikl už v 60.letech. Soudruzi nakonec upřednostnili rychlou produkci smrkového dřeva a také to, že dřevozpracující průmysl je smrku uzpůsoben. Tudíž z plánů na vytvoření smíšených lesů sešlo. Základ dnešních problémů je tedy už tam, ne jak nám soudruh lesník vykládal po revoluci. Les tu nakonec bude s lesákama i bez nich, jenom si na něm nenamastěj kapsy, protože na uvolněném místě vznikne náletový les. Nejspíš bříza, javor a to je neprodejné.

  17. pav jan napsal:

    Zajděte se podívat do lesa. Po posledních vichřicích je tam sopousta polomů, každých pár kroků jeden. Nikdo to neuklízí. Zřejmě se na tom nedaj nabagrovat prachy. Lepší je rozjet kampaň o blížící se kůrovcové kalamitě a čekat až se objeví granty. Aktivistů máme mraky, ale máknout rukama, to už je horší.

  18. Honza napsal:

    Kůrovce z lesů nikdy nevymýtíme, je to hmyz, který má obrovskou reprodukční schopnost, a my nejsme schopni ho nikdy vymýtit úplně tak, že by neexistoval. Takže vždy existovat bude, ale musíme ho držet na takovém stavu, aby nám nezačal působit škody v lese…..
    Tady je ono jádro pudla. Dřív se kontrolovalo a dělal probírky. V posledním době se vše dalo do rukou těžařů a ti spíše stav, kdy je nutno houfně kácet spíše vítají. Někdy má člověk pocit, že je to zaměrně. Ono postačí se podívat na majetkové změny některách zainteresovaných….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.