Týden Václava Cílka: Podobenství o lodi

Týden Václava Cílka: Podobenství o lodi

Na konci června organizace zabývající se uprchlíky ve Středozemním moři SOS Mediterranee vzala na palubu lodi Ocean Viking 180 uprchlíků, kteří původně cestovali z Libye na nevhodných lodích pašeráků lidí. Vezměme tuto událost jako podobenství, protože loď může být podobenstvím města v karanténě nebo země v rozkladu. Co vše se může stát na lodi plné neklidných, vnitřně zraněných lidí? Utečence na lodi skoro nic nespojuje. Pocházejí z různých zemí, jako je Pákistán nebo Nigérie, a jsou mezi nimi těhotné ženy i mladí lidé neurčitého věku.

Glosy

Datum: 22.7.2020

Takových lodí brázdí Středozemní moře dost a dost, ale na této konkrétní lodi se jakýsi druh silné, akutní duševní poruchy vyvinul u 44 z nich, což je čtvrtina cestujících. Pokud máte zkušenost s nervově labilními lidmi, tak víte, že už jeden či dva dovedou narušit dynamiku skupiny. Dva pasažéři prostě skočili přes palubu, ale námořníci je zachránili. Třem ostatním se podařilo v podobném kroku zabránit, další cestující spáchal sebevraždu na palubě. To je šest pokusů o sebevraždu na 180 lidí. Nejčastější příčinou bylo zoufalství, které je způsobené nejenom nejistým osudem, ale i neschopností zavolat svým rodinám. Opět se ukazuje obrovská posilující moc normálního rozhovoru. Migranti napadali jeden druhého i členy posádky. Ta se cítila ohrožená a bála se, že je některý z mnoha psychicky nemocných uprchlíků může zabít. Násilí v uzavřené skupině se přenáší na druhé a tím zesiluje.

A teď se na podobný případ podívejme z jiné strany. V roce 1951 napsal William Golding pověstnou novelu „Pán much“, která byla přeložena do desítek jazyků, a prodalo se jí miliony kusů. Bývá považována za klasický titul literatury 20. století. Mohu potvrdit, že v tehdejším Československu se o knize hodně diskutovalo. Kniha pojednává o skupině britských chlapců, kteří ztroskotají na jednom z opuštěných ostrovů. Postupně se ozbrojují oštěpy, malují si tváře a začínají se navzájem nenávidět. V okamžiku, kdy jsou zachráněni, jsou už tři z nich mrtví a další by nejspíš byli brzy zabiti. Golding byl mistr vnitřní temnoty, napsal autentickou knihu, které šlo věřit v tom, že každý z nás v sobě nosí divocha. Problém byl jiný – příběh se nikdy nestal.

Golding sám byl nešťastná povaha. Měl deprese, hodně pil a bil své děti. Říkal, že rozumí nacismu, protože i on sám je takový. Holandský historik Rutger Bregman měl podezření, že příběh chlapecké bestiality by se nemohl odehrát tak, jak jej Golding popsal. Přála mu „náhoda“. Dozvěděl se o skupině chlapců, kteří se v roce 1965 vydali na rybářskou výpravu na pobřeží ostrova Tonga, ale vlny je zanesly na neobydlený ostrov. O patnáct měsíců později je zachránil mírně excentrický australský kapitán Peter Warner, který historikovi vyprávěl celý příběh a navedl ho na bývalé trosečníky.

Z dálky viděl, že na malém ostrově Ata jsou vypálené pruhy půdy, což je na tropických ostrovech neobvyklé. Pak dalekohledem spatřil chlapce a jeho loď tak namířila k pobřeží. Za chvíli už na palubu vyšplhal nahý, opálený chlapec s vlasy pod ramena a perfektní angličtinou oznámil, že se jmenuje Stephen a že na ostrově je dalších pět chlapců. Kapitán vysílačkou oznámil, co se stalo. Na druhé straně bylo nějakou dobu ticho a pak operátor řekl: „Tak jsi je našel. Byli prohlášeni za mrtvé a rodiny jim uspořádaly pohřeb.“

Šest chlapců – Sione, Stephen, Kolo, David, Luke a Mano byli žáci přísné katolické školy v Nuku’alofa na Tonze. Bylo jim mezi 13–16 lety. Škola je unavovala, jídlo jim nechutnalo, rozhodli se, že utečou. Loď ukradli rybáři, kterého neměli rádi, rychle do ní naházeli pár banánů. Neměli ani kompas, ani mapu. Pak je odnesly vlny. Dalších osm dní strávili na moři, trochu pršelo, takže do kokosových skořápek zachytili něco vody. Na ostrově si hned od počátku stanovili pravidla. Den začínali písní a končili modlitbou. Pracovali ve dvojicích a dodržovali pravidelný režim. Měli domluvu, že se nebudou hádat, ale přesto k tomu občas docházelo. Vymysleli pravidlo, že v určitém okamžiku je nutné spor ukončit.

Z dutého stromu si udělali zásobárnu vody a připravili si malá políčka. Jeden z chlapců sestrojil jednoduchý hudební nástroj, a tak si mohli večer zazpívat. Pak si Stephen zlomil nohu, ale ostatní se o něj postarali. Jako typičtí robinsoni vylezli na nejvyšší vrchol, kde našli sopečný kráter a v něm sto let opuštěné příbytky dřívějších obyvatel. Celou tu dobu přežívaly jejich slepice a banánovníky. Chlapci přenesli zdivočelé domácí rostliny, pochytali kuřata a začali vlastní hospodářství. V době záchrany se Stephenova noha výborně zahojila a všichni chlapci byli v perfektním fyzickém stavu.

Po návratu domů však skončili ve vězení, protože je rybář, kterému ukradli loď, zažaloval. Kapitána Warnera však napadlo, že je to perfektní příběh, který by šel prodat – a z těchto peněz loďku zaplatili. Doma je čekala obrovská oslava. Goldingova kniha se stále čte a dokonce se stala impulsem pro televizní reality show „Survivor“. Skutečný příběh šesti chlapců, ve kterém je nejsilnějším motivem přátelství a solidarita, však zapadl. Škoda, z hlediska psychologie přežívání nese několik zásadních ponaučení – nejenom o dobrých stránkách v člověku, ale o nutnosti stanovit si hned na začátku pravidla, dodržovat denní režim a občas si zazpívat. Zároveň vypovídá něco o médiích, kterým víc vyhovují příběhy o temných stránkách v člověku, které nepochybně, jak ukazuje příběh první lodi, Ocean Viking, existují.

Poznámka: Rutger Bregman napsal čtyři knihy včetně „Utopie pro realisty“ a „Nadějné dějiny lidskosti“. Vystupuje v TED Talks a domnívá se, že začínáme být ovládáni logikou strachu, zatímco potřebujeme pozitivní vizi společnosti. Je jedním z lidí, kteří se nebojí a přinášejí nové myšlenky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..